Vraždy v oblacích

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔10.03.2011 📕10.118

Autorův web: http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Polsko

Již na polském bojišti docházelo ve vzduchu i na zemi k incidentům, při kterých umírali letci na padácích obou bojujících stran. Polští letci později svorně uváděli, že to byli právě stíhači Luftwaffe, kteří zabíjeli jejich bezbranné kolegy po výskoku z hořícího letounu na padáku či po úspěšném nouzovém přistání. Varšavští civilisté pro změnu trpěli pod strašným leteckým bombardováním, které si vyžádalo tisíce obětí. Kolony polských uprchlíků směřující na východ se ocitly pod stálou hrozbou leteckých útoků. Nenávist Poláků vůči Němcům dosáhla svého pomyslného vrcholu.


Zbytky Spitfiru Mk.I na francouzském pobřeží

Peter Stahl, příslušník bombardovací eskadry KG 30, zanechal ve svých pamětech svědectví kruté války v Polsku. V dubnu roku 1942 obdržel rozkaz nastoupit do důstojnického kurzu na Letecké válečné škole ve Werderu u Berlína. Kurzu se, mimo jiných, zúčastnili tři velitelé z operačních jednotek: „Kromě mne to byl jeden rotmistr ze stíhacího útvaru a jeden vrchní rotmistr, který měl již jen jednu ruku. Ten přišel z jednotky bitevníků. Ruku ztratil v prvních dnech polského tažení, kdy měl smůlu a musel přistát se svým Bf 109 nouzově mimo letiště. Byly to polské ženy, kterým těžce zraněný padl nejdříve do rukou. Usekly mu ruku a uřízly jeho mužství. Za záchranu vděčí polským vojákům, kteří ho v poslední sekundě vyrvali z rukou rozběsněných žen.“


Air Chief Marshal Sir Hugh Dowding


Maršál Hermann Göring

Francie

Příslušníci francouzské stíhací eskadry GC II/4 létali na amerických Curtissech H-75A, na nichž zaznamenali první dvě francouzská letecká vítězství v druhé světové válce. K prvnímu střetnutí mezi francouzskými a německými stíhači došlo dne 8. září 1939. Francouzi nárokovali dvě „stodevítky“ od I./JG 53 Pik As (ve skutečnosti ztratili Němci pouze jeden Bf 109 E, který však pilotoval samotný Oberleutnant Werner Mölders). Jen o 17 dnů později přišla tato francouzská jednotka o svého velícího důstojníka, kapitána Pierra Claudeho, který byl německými stíhači zabit poté, co sám sestřelil jeden Bf 109 E. Nebyl ovšem zabit v boji, nýbrž snášející se bezbranný na padáku k zemi po opuštění svého neovladatelného letounu. Jeho kamarádi byli šokováni, když nalezli jeho tělo, ve kterém byly objeveny dvě kulky v hlavě. Hanebnost Claudeho smrti vyvolala reakci francouzského inspektora stíhacího letectva generála d’Harcourta, když vyzýval francouzské piloty k užití okamžité odvety v případě opakujících se podobných akcí z německé strany. Jednalo se s největší pravděpodobností o první případ zabití bezbranného letce na západní frontě. Po zahájení německé ofenzivy na Západě máme k dispozici nemálo svědectví ze strany českých letců, kteří uvedli, jak s nimi bylo po výskoku z letounu nebo nouzovém přistání ze strany francouzských vojáků hrubě zacházeno v domnění, že se jedná o německé letce. Vinou byla jejich špatná francouzština. Po některých bylo dokonce ze země Francouzi stříleno v domnění, že se jedná o Němce. Nemusíme mít zrovna velkou fantazii, abychom si dokázali představit, jak francouzští vojáci zacházeli se skutečnými německými piloty. Na obou stranách se rovněž objevilo neblaze proslulé zabíjení nepřítele na padácích.


Německé stíhací eso Erich Rudorffer

Bitva o Británii

Vrchní velitel Fighter Command, Air Chief Marshal Sir Hugh Dowding, zastával v průběhu bitvy podivnou logiku letecké války nad britskými ostrovy. Zatímco německým pilotům přiznával právo střílet po britských stíhačích na padácích, ačkoliv toto počínání vnitřně odsuzoval, svým mužům to přísně zakázal. Spojenečtí piloti mohli být po výskoku ze svého stroje následující, nebo již týž den opětovně ve vzduchu a sestřelovat německá letadla. Oproti tomu pro německého letce válka skončila. Jako živý měl potom pro britské zpravodajce větší přínos. Squadron Leader Billy Burton, v bitvě jeden z velitelů perutě sdělil příkře svým pilotům: „Postavím před válečný soud kohokoli z mé perutě, kdo by střílel po komkoli na padáku.“ Vzápětí však dodal: „Ale dokud jsou ti hajzlové ve svých kabinách, řežte do nich vším, co máte!“


Dornier Do 17 jde v plamenech k zemi. Bitva o Británii, léto 1940

Německé stíhací eso Adolf Galland, v bitvě velitel JG 26 Schlageter, vzpomíná na rozhovor s Göringem, ke kterému mělo dojít v pozdním létě roku 1940. Velitel Luftwaffe se zeptal Gallanda, co si myslí o rozkazu, který by hovořil o zabíjení nepřítele na padáku. Mladý Kommodor odpověděl, že by to byla vražda a celou svou bytostí by se proti takovému rozkazu postavil. Göring ho údajně spokojeně poplácal po rameni s tím, že stejně tak i on reagoval v roce 1918.


Neville Duke v kabině svého Curtissu P-40

Mnoho britských a spojeneckých pilotů však tvrdí, že vidělo své přátele zemřít na padáku. Po dopadu bylo jejich tělo nalezeno provrtané nepřátelskými kulkami. Dennis David, v bitvě o Británii poručík RAF, vzpomíná na podobnou situaci: „Johnnie Cock byl zasažen a ve výšce 6000 metrů vyskočil. Když padal, ojevila se jedna stodevítka a začala na něj střílet. Jak kolem něj létaly kulky, lanka padáku dělala pink, pink, pink a začala se trhat od vrchlíku. Podařilo se mi vražedného skopčáka dostat a sestřelit ho. Pak jsem kolem Johnnieho kroužil, dokud nedopadl do vody, nechtěl jsem k němu pustit dalšího skopčáka, který by na něj střílel.

Později jsem se s několika Němci seznámil a oblíbil si je. Ale tehdy jsem nepřítele nenáviděl za to, co se pokoušel udělat Johnniemu Cockovi, a za to, co později udělal Johnniemu Dewarovi, veliteli naší letky. Vyskočil na padáku, ale když jsme jeho tělo našli, bylo rozstřílené. Někteří naši lidé říkali, že jsou němečtí piloti jako lidé báječní. Ale já mám pořád pocit, že lidi, kteří dokážou střílet kluky na padácích, netoužím znát.“


Alexandr Pokryškin uprostřed svých spolubojovníků. Za povšimnutí stojí zaznamenaný počet vítězství na jeho „Kobře"


Messerschmitt Bf 109 E po nouzovém přistání v Anglii. Bitva o Británii, léto 1940

Stejně tak se pro německé letce staly osudnými kulky nepřítele či ruce rozzuřených civilistů trpících pod nálety Luftwaffe. Zejména polští stíhači byli pověstní svou nenávistí vůči nepříteli. Poslední srpnový den roku 1940 se piloti 303. polské stíhací perutě (v jejím rámci bojoval i Josef František) poprvé oficiálně nad britskými ostrovy utkali se stíhači Luftwaffe od I.(J)/LG 2. Nárokovali čtyři „stodevítky“ jisté a dvě poškozené.


Oberstleutnant Adolf Galland vystupuje ze svého Bf 109 E. Všimněte si doutníku v jeho ústech. Galland byl tak náruživý kuřák, že se své vášně nedokázal vzdát ani během letu

Oberleutnant Hasso von Pethres vyskočil ze svého hořícího Bf 109 E, ale byl následně rozstřílen na padáku polskými stíhači. Krátce po převozu do nemocnice svým zraněním podlehl. Pro Poláky to byla odveta za podobné chování německých stíhačů, kteří na svých moderních strojích deklasovali a zabíjeli jejich kamarády nad polským válčištěm.


Válečný hrob Oberleutnanta Zehbeho

Oberleutnant Robert Zehbe byl 15. září 1940 sestřelen jako velitel osádky bombardéru Dornier Do 17 Z. Po dopadu v Kenningtonu se stal obětí davu. Rozzuření dělníci z East Endu, který strašlivě trpěl pod německými nálety, začali zraněného Němce okamžitě lynčovat. Rychlý příjezd britských vojáků zabránil jeho ubití. Po převozu do nemocnice však podlehl následkům svých zranění i lynče.


Josef Hanuš jako podplukovník poválečného československého letectvaů

Poněkud úsměvně potom působí vzpomínka Ericha Rudorffera (222 vzdušných vítězství) na bitvu o Británii jako poslední rytířské klání války. Dne 31. srpna 1940 se vracel k břehům Francie, když spatřil proti sobě letět těžce poškozený Hurricane směrem od Calais. Rudorffer, agresivní stíhač, ho však nesestřelil, ale doprovodil přes celý Kanál až k britským břehům! Nejenže si zřejmě při tvorbě této pohádky neuvědomil, že by mu jeho „stodevítka“ s ohledem na svůj omezený dolet neumožnila zpáteční let nad Albion, ale fakticky ignoroval skutečnost, že se mohl stát obětí britských stíhačů, kteří by si „smlsli“ na osamělé německé stíhačce. Rudorffer později uvedl, že o pár týdnů potkalo něco podobného jeho samotného. Tentokrát ho britský stíhač doprovodil až k francouzským břehům!


Spitfire Mk.I po nouzovém přistání ve Francii. Fronta u Kanálu, léto 1941

Tato fantasmagorie měla zřejmě ve čtenářích evokovat rozdíl s brutalitou východní fronty, ve srovnání s frontou „rytířů“ na Západě. Své jistě udělala i poválečná integrace tisíců příslušníků německé ozbrojené moci do poválečné západoněmecké společnosti, kteří ve svých vzpomínkách vystupovali jako obránci civilizace proti bolševickým kreaturám z Východu a kteří pochopitelně nikdy nezaslechli ani slovo o „konečném řešení židovské otázky“ a zvěrstvech na východní frontě.


Oberst Werner Mölders přijímá gratulaci od Adolfa Hitlera k vyznamenání Brilianty k Rytířskému kříži, které obdržel jako první německý stíhač za dosažení 100 sestřelů

Severní Afrika, východní a západní fronta

V průběhu severoafrického tažení docházelo k mnoha incidentům ohledně zabíjení letců na padácích či po jejich nouzovém přistání v poli. Dopouštěli se ho jak Britové, tak Němci i Italové. Slavné britské eso Neville Duke (28 jistých sestřelů) uvedlo ve svých pamětech vzpomínku na to, jak dva jeho kolegové zabili italského stíhače na zemi poté, co se mu povedlo úspěšné nouzové přistání. Na jiném místě své knihy naopak uvádí, jak se ho po stejné situaci pokusil zabít německý stíhač ve „stodevítce“.


Muži v černém připravují Bf 109 E k dalšímu operačnímu letu nad britské ostrovy


Messerschmitty Bf 109 E na stojánce

Východní fronta byla brutální ve všech směrech. Slavný sovětský stíhač Alexandr Pokryškin (59 sestřelů), uvádí ve svých vzpomínkových knihách bezpočet příkladů německých zvěrstev nejen ve vzduchu, ale i na zemi. Jemu samotnému šlo po nouzovém přistání o život, když se ho trojice Messerschmittů pokusila rozstřílet na zemi. Naopak, němečtí letečtí historici ukázali bezpočet příkladů hrozného konce německých letců, kteří vyskočili ze svého zničeného letounu nebo nouzově přistáli, a byli poté zabiti sovětskými stíhači.


Zbytky Hurricanu Mk.I ve francouzském vnitrozemí.

Na západní frontě nebylo až do roku 1944 střílení na padácích nijak masovou skutečností, právě naopak. Totéž více méně platilo o zacházení ze strany Němců vůči sestřeleným, respektive zajatým spojeneckým letcům. Ovšem poté, co anglo-americké nálety dosáhly svého vrcholu, zaujaly nacistické špičky nesmiřitelné stanovisko vůči sestřeleným spojeneckým letcům. Nacisté označili spojenecké bombardování za teroristickou činnost (zničení Varšavy a Londýna však bylo v naprostém pořádku). Německé civilní obyvatelstvo mělo právo na svoji „obranu“, která spočívala ve vraždění a lynčování bezbranných letců. Martin Bormann rozeslal v květnu 1944 v této záležitosti oběžník všem říšským, župním a krajským vedoucím. Na jeho základě gauleiter jižního Vestfálska Albert Hoffman vydal všem okresním funkcionářům, starostům a policejním úředníkům instrukce, aby spojeneckým letcům nebyla poskytnuta ochrana před rozzuřenými civilisty. Ti, kdo se proti tomuto nařízení postavili, se měli přímo zodpovídat Hoffmanovi.


Kamarádství v boji. Navigátor ošetřuje zranění pilota He 111, které utrpěl nad Londýnem


Stopy vzdušného boje na západní frontě

Američané utrpěli v průběhu roku 1943 strašlivé ztráty bombardérů nad Třetí říší. Před vyloděním ve Francii měly být ztráty podstatně eliminovány. Na počátku ledna roku 1944 byl vydán ústní rozkaz americkým stíhačům, aby zabíjeli své protivníky na padáku nebo po nouzovém přistání. Mezery v archivních pramenech doposud celou záležitost neodkryly. Můžeme pouze hypoteticky uvažovat, že tento nepsaný rozkaz vydal generál Doolittle v souvislosti s rozkazem vydaným rovněž v lednu téhož roku, který se týkal ofenzivního nasazení amerických stíhačů, namířeného na zničení stíhacích sil Luftwaffe za jakoukoliv cenu a objevením se množství případů zabitých německých stíhačů na padáku v první polovině roku 1944.


Vynikající Focke Wulf Fw 190 A Nemesis německých stíhačů, na frontě u Kanálu v roce 1942


Tento těžce poškozený Heinkel He 111 se jenom zázrakem dostal na své domovské letiště

Post skriptum

Většina stíhačů všech bojujících stran nicméně ctila kodex, že nepřítel na padáku přestal být vojákem v poli. Na tomto místě je ovšem nutné zdůraznit, že zabíjení letců na padáku nebo po nouzovém přistání v poli neřešila Ženevská konvence ani letecká konvence ohledně vedení letecké války. Ať se nám to líbí, nebo ne, letec na padáku byl stále ještě voják, nikoliv zajatec. Stejně tak je nutné dodat, že nemálo stíhačů obou stran, kteří byli po dopadu nalezeni rozstřílení nepřátelskými kulkami, se mohli po výskoku ocitnout omylem v trase palby nepřítele, která nepatřila jim. Vždyť letecký boj byl velmi nepřehledný a často se ho zúčastnily desítky strojů.


Hrob spojeneckých letounů. Německý dělník se chystá rozbít zbytky trupu Spitfiru


Hrob Obersta Mölderse, který zahynul jako letecký pasažér 22. 11. 1941, když cestoval na Udetův pohřeb

Úspěšný noční stíhač ve Středomoří Josef Hanuš (4 jisté a jeden pravděpodobný sestřel, plus sestřel ve spolupráci ve Francii) uvedl: „Zajímavá věc na tom je, že člověk po zabití 4–5 jiných lidí nemyslí na ty lidi, ale na letoun, v němž ti chlapi byli. Zjistil jsem, že i ostatní piloti, kteří něco sestřelili, mají úplně stejné pocity.“ Nám již známý Neville Duke k tomu dodal: „Samozřejmě jsem si při leteckém souboji uvědomoval, že je v sázce můj život proti životu druhého chlápka, ale vždycky jsem měl za to, že bojuji se strojem, ne s druhým pilotem. Takhle jsem uvažoval do konce války.“

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔10.03.2011 📕10.118

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře