Poslední let kapitána Stanislava Fejfara

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔07.03.2011 📕12.795

Autorův web : http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Ráno 17. května 1942 bylo z dalších krásných jarních dnů třetího válečného roku. Nejmladší československá stíhací peruť s číslem 313 byla od 8. března 1942 v intenzivním bojovém nasazením nad okupovanou západní Evropou. V rámci 11. skupiny Fighter Command (Velitelství  stíhacího letectva) se zúčastnila tak zvané non stop ofenzívy královského letectva, která byla zahájena 10. ledna 1941 první  denní ofenzivní operací typu Cirkus (hlavní typ denních  útočných operací britského letectva, okolo 150, ale i více stíhačů, doprovázelo 24 (12) dvoumotorových bombardérů na různé cíle v západní okupované Evropě, cílem operace bylo jak zničení cíle, tak vylákání německých stíhačů do vzduchu a jejich následné zničení, tato pěkná teorie však v praxi často nefungovala). Piloti 313. perutě nebyli  žádní zelenáči. Peruť byla postavena  dne 10. května 1941 a za více jak rok své činnosti se její muži zúčastnili desítek náročných operací. Nehledě na to, že mnozí z příslušníků perutě byli veterány jak bitvy o Francii, tak Británii.


 Stanislav Fejfar (25. 11. 1912 – 17. 5. 1942)

Do 17. května  1942 bylo pilotům Třistatřináctky přiznáno sestřelení 8 německých letadel jistě (čtyři  Fw190 ačtyři Bf 109), 3 pravděpodobné (Fw 190) a 8 poškozených nepřátelských strojů (pět Fw190 atři Bf 109). Za stejnou dobu přišla peruť o 11 pilotů. Z toho 5 padlo v boji s nepřítelem (Sgt. Miroslav Zauf 18. března 1942, P/O Vladimír Michálek 27. března 1942,   Sgt. František Pokorný 10. dubna 1942, F/Sgt. Pokop Brázda 24. dubna 1942 a Sgt. Karel Pavlík 5. května  1942), 4 se zabili při letecké havárii (Sgt. Josef Gutvald 27. května 1941, Sgt. Josef Valenta 11. ledna 1942, Sgt. Blažej Konvalina 22. ledna 1942 a W/O František Bönisch 23. února 1942) a 2 příslušníci perutě upadli do německého zajetí (Sgt. Václav Truhlář 10. dubna 1942 a Sgt. Otakar Kresta 12. dubna 1942). Jak pokračovala denní ofenzíva RAF v roce 1942, bylo čím dál více zřejmé, že narozdíl od „střelecké sezóny“ v roce 1941, jak spojenečtí piloti pojmenovali zuřivé boje v jarních a letních měsíců onoho roku, bude třetí válečný rok pro stíhače královského letectva značně ztrátový. Za rok 1941 přišlo Fighter Command o 849 stíhaček, ale spojenečtí stíhači nárokovali zničení 909 německých stíhaček. Ve skutečnosti Němci ztratili 183 letounů. Důležité však bylo, že muži Fighter Command věřili, že dosahují lepších výsledků než nepřítel (zatímco britské vojenské velení znalo, díky ukořistěnému německému šifrovacímu stroji Enigma, pravdu).

Od  1. ledna do 17. května 1942 však přišlo Fighter Command již o 419 strojů, především Spitfirů a Hurricanů. Z toho plných 258 Spitfirů a Hurricanů ztratilo pouze od 8. března 1942, tedy od doby, kdy byla v podstatě zahájena denní ofenzíva tohoto roku. a to  jsou pouze bojové ztráty, nikoliv ztráty při výcviku či haváriích. Koncem roku 1942 se ztráty Fighter Command přiblížily   téměř k tisícovce odepsaných stíhaček (okolo 900 Spitfirů a Hurricanů ztracených v boji), zatímco Luftwaffe odepsala necelých 300 stíhaček (272). Spojeneckým stíhačům bylo přiznáno zničení téměř 500 německých stíhaček. Poprvé tak stíhači RAF nežili v přesvědčení, že dosahují lepších výsledků než  nepřítel. Nechme stranou, procentuální vyjádření ztrát vypočítané podle počtu letounů, které měly obě strany k dispozici na začátku ofenzívy, a které byly z materiálního hlediska příznivější pro královské letectvo (RAF 36% ztráty v roce 1941 – Fighter Command mělo na jaře 1941 dispozici zhruba 2366 letounů, Luftwaffe 77% ztráty – Němci měli k 26. červnu 1941 k dispozici pouze 238 stíhaček na západní frontě), důležité bylo, že morálka stíhačů RAF byla vážně narušena. Příčinnou byl nový typ stíhacího letounu – Focke Wulf Fw 190, jenž Luftwaffe poprvé vyzkoušela v létě a na podzim roku 1941 (k prvnímu střetnutí s Fw 190 došlo již 14. srpna 1941, kdy v rámci zkušebního nasazení těchto strojů u 6./JG 26 sestřelili Oblt. Walter Schneider a Lt. Heinz Schenk v prostoru Dunkerque dva Spitfiry od 306. a 308. polské perutě; první sestřel Fw 190 se povedl P/O Cyrilu Babbagemu ze 41. perutě dne 18. září 1941, kdy sestřelil a usmrtil Hptm. Waltera Adolpha, nositele Rytířského  kříže  (28  vzdušných  vítězství) a Gruppenkommandeura II./JG 26), a který na jaře a v létě 1942 tvořil páteř německého stíhacího letectva na  západní frontě. Tento nový německý stíhací letoun neměl v roce 1942 na frontě u Kanálu žádnou konkurenci. Standardní Spitfiry  Mk.V, které měla ve vý- zbroji i 313. peruť, se nemohly se stodevadesátkami rovnat. Nová německá stíhačka měla vyšší rychlost, stoupání, silnější výzbroj a skvělé manévrovací schopnosti. V kronice 313. perutě se v roce 1942 a1943 často objevily stesky pilotů nad touto hořkou skutečností. Podobnou nespokojenost pochopitelně pociťovali i jejich britští kolegové. Teprve v roce 1943 byl v královském letectvu zaveden Spitfire Mk.IX, který se Focke Wulfu Fw 190 vyrovnal. Taková tedy byla situace na západní frontě v květnu roku 1942.


Seržant Miroslav Borkovec, věrné číslo kapitána Fejfara, padl 17. května 1942 nad Kanálem. Jeho přemožitelem se podle všeho stal poručík Johann Aistleitner

Do 17. května 1942 uskutečnila 313. peruť celkem 60 sweepů,  jak piloti označovali rozličné operace nad  okupovanou Evropou. Dnem 14. prosince 1941 byla peruť převedena z 10. do 11. skupiny Fighter Command, která nesla hlavní tíhu denní ofenzívy. Příslušníci 313. perutě se tak od března 1942 intenzivně zapojili  do krutých vzdušných  bojů,  které s sebou nesly mimořádně těžké ztráty. Mnozí piloti si přitom sáhli na dno svých možností. I takový tvrdý a skvělý stíhač jakým byl poručík Václav Jícha (sedm sestřelů) si v květnu 1942 postěžoval, že již je poněkud unaven a „přežrán z toho kyslíku“. Dvanáct pilotů Třistatřináctky vstalo brzy ráno onoho 17. května, posnídali typickou britskou snídani a poté ve svých maewestách (záchranné plovoucí vesty pojmenované podle bujného poprsí filmové hvězdy Anne Mae Westové) usedli do pohodlných proutěných křesel, kouřili cigaretu za cigaretou a čekali na rozkaz k další akci, o které nikdo, vzhledem ke krásnému počasí, nepochyboval, že musí přijít.

Jedním z těchto mužů byl i devětadvacetiletý F/Lt Stanislav Fejfar, velitel letky B, ostřílený letec, který se navíc mohl  pyšnit „titulem“ letecké eso. V té době bylo na jeho kontě šest jistých, dva pravděpodobné a jeden poškozený letoun. Stanislav  Fejfar byl veteránem nejen bitvy o Francii, ale i Británii. Bez nadsázky se jednalo o muže, který byl vždy v první linii. Ve Francii, jako  příslušník Groupe de Chasse I/6 – GC  I/6, sestřelil na Moranu Saulnier M.S.406C.1 dva  letouny jistě (20. května 1940 sestřelil  Messerschmitt Bf 109E, přestože se s ním Morane nemohl rovnat, 5. června 1940  jednomístný střemhlavý bombardér a bitevní letoun Henschel Hs 123) a jeden pravděpodobně (25. května 1940 bombardovací dvoumotorový  Heinkel He 111). Kromě toho přežil šest (nejvíce ze všech příslušníků GC I/6) sebevražedných útoků na německé tanky  a obrněné kolony. Celkově potom nalétal v hektickém období bitvy o Francii, za necelé dva měsíce, úctyhodných 76,30 operačních hodin. V bitvě o Británii, jako příslušník 310. československé perutě, sestřelil na Hurricanu Mk.I (P3143  NN-D, V6608 NN-B, V6579 NN-J) další tři letouny (9. září 1940 dvoumotorový Messerschmitt Bf 110, 15. září 1940 dvoumotorový bombardér Do 17 a 18. září 1940 dvoumotorový bombardér Junkers Ju 88).  Jako příslušník 313. československé stíhací perutě skóroval třikrát na Spitfiru Mk.VB BL973 RY-S (25. dubna 1942 poškodil Focke Wulf Fw 190 a 5. května 1942 sestřelil  jeden Fw 190 jistě a jeden pravděpodobně). V deníku kapitána Fejfara se na jaře roku 1942 objevilo několik zápisů, ze kterých bylo zřejmé, že jejich  pisatel ztrácel (či ztratil?) zdravý respekt z nepřítele: „Třeba si občas přineseme domů Spitfira jako řešeto, nejsou již Němci ani zdaleka tak nebezpeční. Nejsou. Možná, že se mi to jen zdá, vždyť už člověk má na padesát sweepů, to již na něco přivykl.“ a v závěru deníku: „... tam, kde tě dříve něco rozrušovalo,  to dnes přijímáš  se samozřejmostí. ... Sakra,  dnes už ani ten žlutý pupek skopčáka tě neumí rozehřát.“ Miroslav Liškutín,  vynikající stíhací pilot (tři operační turnusy a DFC – Distinguished Flying Cross – Záslužný letecký  kříž), potom ve své vzpomínkové knize přímo uvedl, že Josef František a Stanislav Fejfar projevovali všechny příznaky blížícího se  zhroucení již týdny před svou smrtí. K tomu je třeba připočíst vážnou skutečnost, že dne 5. května  1942 byl sestřelen nejlepší Fejfarův kamarád, František Fajtl (jako velitel 122. britské stíhací perutě), který byl v té  době považován za mrtvého. a konečně, je zde důvod z nejvážnějších. Stíhači RAF měli předepsaný 200 hodinový operační turnus, poté měli  odejít na šestiměsíční odpočinek (zda se dotyčný znovu vrátil do operační činnosti záleželo pouze na něm). Kapitán Fejfar  však měl  k 17. květnu 1942 odlétáno téměř 240 operačních hodin! Britové bohužel nepočítali našim  letcům odlétané hodiny z Francie (svým ano), takže  zatímco měl být Fejfar již dávno na zaslouženém, předepsaném odpočinku, znovu a znovu vzlétal do dalších akcí nad severní Francií.


Morane Saulnier M.S.406C.1, na kterém poručík Fejfar sestřelil dva německé letouny jistě a jeden pravděpodobně

Brzy po deváté hodině 17. května 1942 následoval briefing pro dvanáct stíhačů 313. perutě. Úkolem operace Ramrod 33 bylo doprovodit dvanáct   Bostonů od 266. peruti, které měly  zaútočit na doky v přístavu Bolougne. Hornchurchské křídlo (313., 122. a64. peruť) mělo zajistit výškové zajištění kenleyskému křídlu (402., 485.  a 602.  peruť), které se staralo o přímý  doprovod Bostonů. To, že 313. peruť byla opětovně určována jako „top cover“, tedy  jistila celou sestavu a byla první na ráně při nepřátelském útoku, svědčilo o kvalitě jejích příslušníků. Ostatně, volací znak  313. perutě – „butcher“ (řezník), mluvil za vše. V 10.40 hodin se zvedlo dvanáct Spitfirů 313. perutě ze základny Fairlop a zamířilo k pobřeží Francie. Dva z jejich Spitfirů se již neměly nikdy vrátit zpět...

Bostony  úspěšně zaútočily na cíl, a část sestavy se obrátila zpět k Anglii.  Pouze hornchurchské křídlo pokračovalo dále do vnitrozemí Francie až nad St. Omer, kde  se křídlo obrátilo doleva a směřovalo zpět ke Calais. V té době, zhruba v 11.30 hodin, byla 602. a402. peruť napadena Focke Wulfy Fw 190 od eskadry JG 26 Schlageter. Hornchurchské křídlo zůstávalo stále nahoře, aby při návratu krylo sestavu před nenadálým útokem. K velkému překvapení pilotů 313. perutě se dva Spitfiry odpoutaly od sestavy a obrátily se zpět do  nitra Francie. V jednom z nich, Mk.VB BL973 (RY-S), seděl velitel letky B, F/Lt Stanislav Fejfar,  ve druhém Mk.VB BM360 (RY- U)  Sgt. Miroslav Borkovec, věrné Fejfarovo číslo. Po přistání zjistili piloti 313. perutě, že dva jejich kamarádi chybí. Co se stalo? Vždyť Třistatřináctka se toho dne do boje s Focke Wulfy vůbec nedostala.

F/Lt Stanislava Fejfara překvapil z převýšení Hptm. Josef Priller, který ze vzdálenosti pouhých 50 až 20 metrů rozstřílel jeho Spitfire v prostoru mezi Guinesem a Audembertem. Nebyl zpozorován sebemenší pokus o záchranu  padákem. Pro Prillera to bylo 72. vzdušné vítězství a třetí  pilot 313. perutě, kterého usmrtil (před Fejfarem sestřelil Vladimíra Michálka a Karla Pavlíka).  Sgt. Miroslav Borkovec byl pravděpodobně zabit až nad Kanálem (vracel se tedy zpět do Anglie) příslušníkem Stab/JG 26, Lt. Johanem Aistleitnerem, pro kterého to bylo sedmé vítězství. Borkovcovi bylo pouhých 25 let...

Příčina náhlého Fejfarova zkratu mohla být sice způsobena výše uvedenými faktory, ale co se tehdy skutečně odehrálo v jeho hlavě, se již nikdy nedozvíme.


Hurricane Mk.I. S tímto typem letounu sestřelil nadporučík Fejfar v bitvě o Británii tři nepřátelské stroje

Vzdušný boj, který se 17. května  1942 odehrál  mezi 11.30 až 11.50 hodin, stál Fighter Command devět Spitfirů (pět pilotů padlo, tři upadli do zajetí, dva se zraněními se zachránili při nouzovém přistání respektive výskoku z  letounu). Spojenečtí stíhači   nárokovali sedm jistých, čtyři pravděpodobné a pět  poškozených Fw 190. Němci však v boji utrpěli poškození pouhých dvou stodevadesátek. Byl to z dalších krutých vzdušných bojů  onoho, pro stíhače RAF, krvavého roku 1942...

Stanislav Fejfar  byl za svoji odbojovou činnost vyznamenán třemi Československými válečnými kříži, dvěma  Československými medailemi Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy  I. stupně, Pamětní medailí československé zahraniční armády   (F-VB), francouzským Croix  de Guerre se třemi palmami a jednou zlatou hvězdou, britskou The 1939-1945 Star with Battle  of Britain Clasp, Air Crew Europe Star a Defence Medal.  Po válce byl povýšen in memoriam na majora a v roce 1991 na plukovníka. Svůj věčný sen sní na francouzském městském hřbitově Pihen-les-Guines v hrobě číslo C-8...

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔07.03.2011 📕12.795

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře