Na španělském nebi - Henschel Hs 123 A

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 23.731

Dva předsériové Hs 123 A-0 dokaři vylodili v Cádizu z plavidla Wigbert v druhém zářijovém týdnu roku 1936. Technici je smontovali na sevillském letišti Tablada. Byly určeny k operačním zkouškám v rámci Versuchs-Kdo na letišti Jerez de la Frontera. Třetí stroj, opět nejspíše Hs 123 A-0, přišel v říjnu téhož roku. Na jaře 1937 se na Iberském poloostrově objevily tři další letouny, tentokrát sériové verze Hs 123 A-1.


Henschel Hs 123 A-0 kódového označení 24-3 zachycený na letišti Tablada na konci roku 1936

Reklama

Typ vznikl jako střemhlavý bombardér, přičemž jeho koncepce jednomístného dvouplošníku evidentně vycházela z amerického Curtissu Hawk II, jehož dva exempláře dovezl do Německa roku 1933 Ernst Udet. První prototyp Hs 123 V1 (W.Nr.0265) vzlétl 1. dubna 1935. Následovaly jej další prototypy, přičemž Hs 123 V4 (W.Nr. 0670), zalétaný v dubnu následujícího roku, představoval vzorový letoun předsérie Hs 123 A-0. Celkem vzniklo mezi červencem 1936 a lednem 1937 u Henschela v továrně v Berlíně Schönefeldu 16 předsériových Hs 123 A-0 o výrobních číslech W.Nr. 0628 až 0635 a 0788 až 0795. Sériové Hs 123 A-1 byly dodávány od září 1936. Na produkci se vedle mateřské firmy Henschel podílela v licenci již od léta 1936 také společnost AGO Flugzeugwerke GmbH v Oscherslebenu.

Po konstrukční stránce představoval Hs 123 A-1 jednomotorový, jednomístný dvouplošník smíšené konstrukce, vybavený pevným podvozkem záďového typu. Celokovový trup měl skořepinovou konstrukci, pilot seděl v odkryté kabině, chráněné větrným štítkem. Horní křídlo bylo dvounosníkové, spodní jednonosníkové, potah obou tvořilo plátno a plech (v případě pozdější verze Hs 123 B-1 kryl horní křídlo pouze plech). Pohonnou jednotku tvořil hvězdicový devítiválec BMW 132 Dc o vzletovém výkonu 880 k (647 kW). Vrtule byla dvoulistá kovová Ju Pak Hornet, přestavitelná na zemi. Výzbroj se skládala ze dvou pevných kulometů MG 17 ráže 7,92 mm v trupu a 200 kg pum.


Hs 123 A-1 kódu 24-5 z výzbroje Legionu Condor, letiště Vitoria, jaro 1937. Za řízení tohoto stroje usedal Lt. Heinz „Rubio“ Brücker. Později téhož roku byl předán španělskému nacionalistickému letectvu

Hs 123 se vlastně stal, kvůli neúspěchu typu Heinkel He 50, první skutečnou Stukou Luftwaffe. V této roli nicméně robustní Henschely nesloužily dlouho. Od střemhlavých bombardovacích jednotek je v druhé polovině 30. let rychle vytlačily Junkersy Ju 87 A. Velení německého letectva ovšem mezitím pro typ nalezlo nové uplatnění v roli bitevního letounu. Ačkoliv byla výroba přerušena již koncem 30. let (celkem vzniklo zhruba 265 exemplářů včetně prototypů, předsériových Hs 123 A-0, sériových Hs 123 A-1 a B-1), velmi úspěšný letoun se ve výzbroji německého letectva udržel na východní frontě až do roku 1944. Dvanáct strojů Hs 123 A-1 bylo na konci roku 1937 exportováno do Číny, kde se zapojily do bojů proti japonským útočníkům.

Henschely Hs 123, piloty populárně nazývané (podle typového označení) Henschel „eins-zwei-drei“ („jedna-dvě-tři“), byly na první pohled jako pomalé dvouplošníky velmi zastaralým typem. Nicméně němečtí letci měli tyto jednoduché kompaktní stroje velmi rádi pro výborné letové vlastnosti, obratnost a schopnost snášet obrovská poškození. Pohyblivé Hs 123, s velmi dobrým výhledem poskytovaným otevřenou kabinou a útočící z nepatrných výšek, byly svého druhu ideální zbraní pro přímou podporu na frontě bojujících útvarů.

Hlavňovou výzbroj je možno označit za slabou. Dva pevné synchronizované kulomety MG 17 ráže 7,92 mm (na hlaveň připadlo 500 nábojů) rozhodně nepředstavovaly nic světoborného, podobně jako obvyklý pumový náklad tvořený čtyřmi na podkřídelní závěsníky umísťovanými 50kg pumami. Podobně jako Ju 87, také Hs 123 nicméně disponovaly také psychologickou zbraní. Klapání motorů BMW 132 při nízkých otáčkách připomínalo kulometnou palbu. Neustálá „střelba“ nad cílem kroužících dvouplošníků díky tomu měla na morálku republikánských vojáků velmi zhoubný vliv.

Reklama


Letový snímek jednoho z prvních do Španělska dodaných Hs 123 A

Trojice prvních do Španělska dodaných strojů obdržela kódová označení 24-1, 24-2 a 24-3 (číslo „24“ přitom představovalo označení typu) a byla záhy zformována do Stuka-Kette (objevuje se i podoba Stuka-Rotte, vztahující se k původní dvojici Hs 123). Označení vzniklo ze zkratky termínu Sturzkampfflugzeug (střemhlavý bombardér) a pojmenování tříletounového roje, tedy Kette. Henschely Hs 123 byly zprvu umístěny na letišti Jerez de Frontera. V čele Stuka-Kette stanul Lt. Heinz „Rubio“ Brücker (Rubio znamená španělsky „světlý“ či „plavý“ a je to odkaz k pilotově barvě vlasů). Dalšími piloty roje se stali Uffz. Emil (někdy uváděný jako Konrad) Rückert a August Wilmsen.

Roj střemhlavých bombardérů byl v prosinci organizačně zařazen do nově vzniklé experimentální stíhací jednotky VJ/88 (Versuchs Jagdgr uppe) Legionu Condor, tedy útvaru zabývajícího se ve Španělsku operačními zkouškami prototypů nových stíhacích a střemhlavých bombardovacích konstrukcí z výzbrojové palety Luftwaffe. U VJ/88 byly zkoušeny stíhačky Messerschmitt Bf 109, Heinkel He 112 i úspěšnější konkurent Henschelu Hs 123 ve střemhlavé bombardovací roli, Junkers Ju 87 A, jehož první exemplář dorazil na Iberský poloostrov v listopadu 1936.

Bojovým křtem prošly Hs 123 na jižním úseku španělského bojiště v lednu 1937. Zapojily se do podpory útoku jednotek španělského generála Queipa de Llano proti přístavu Málaga. Rozhodující roli při úspěšné operaci sehráli vojáci nově nasazeného italského intervenčního sboru CTV a italského letectva. Účast německých letounů, působících z Granady, byla pouze epizodní.


Dvojice Hs 123 A Legionu Condor brázdí v březnu 1937 španělské nebe

V březnu 1937 se roj Henschelů přesunul do Salamanky a krátce zasahoval do bojů na madridské frontě. Právě zde došlo k první ztrátě. Jeden z letounů roje 25. března zasáhla během bitevní akce v oblasti Aravaca protiletadlová palba. Uffz. Rückert musel k záhubě odsouzený dvouplošník opustit na padáku. Dopadl mezi frontové linie na území nikoho a byl smrtelně zraněn republikánskými kulkami. Událost pozorovali z nacionalistických zákopů obávaní Maročani, vyhlášení nejen svými bojovými kvalitami, ale také africkou krutostí. Skupina marockých bojovníků v čele s vojákem Aomarem ben Abdeláem, příslušníkem 6° Tabor del Grupo de Fuerzas Regulares Indigenas „Larache“ n° 4 (6. setniny 4. skupiny domorodých střelců), se pokusila o pilotovu záchranu. Abdelá a jeho spolubojovníci pronikli až k vraku letounu a zjistili, že je letec mrtvý. Uffz. Rückert se stal v pořadí osmým padlým německým letcem během intervence ve Španělsku. Pilotovo tělo posléze vyzvedli republikáni a také ho pohřbili.

Ačkoliv původní role Henschelů Hs 123 spočívala ve střemhlavém bombardování, ve Španělsku testované letouny záhy přešly k bitevním akcím. Důležitou roli při efektivním využití typu a zhodnocení jeho potenciálu pro vedení bitevních útoků, sehrál tehdejší náčelník štábu Legionu Condor Oberstleutnant Wolfram von Richthofen (stíhač z 1. světové války, vzdálenější příbuzný známého Manfreda von Richthofena). Velmi se zajímal o využití typu v roli letounu blízké podpory (Schlachtflugzeug), pro kterou byl Hs 123 více vhodný než pro střemhlavé bombardování. Henschely působily proti pozemním cílům vesměs ve dvojicích, přičemž jistou komplikaci při vyhledávání cílů působil fakt, že nedisponovaly radiostanicemi. Tři další stroje, tentokrát zástupci sériové verze Hs 123 A-1, dorazily do Španělska na jaře roku 1937 a obdržely kódová označení 24-4 až 24-6. Velení Legionu Condor je opět zařadilo k VJ/88. Kette byla rozšířena o Fw. Fritze Hillmanna (původně pilota stíhací Staffel 2./J88) a Uffz. Hermanna Beuera (dříve příslušník stíhací 1./J88, který také pilotoval jeden z prvních ve Španělsku testovaných Ju 87 A.)

Reklama


Malba čertí hlavy (Teufelkopf) na přídi  jednoho z Hs 123 A Legionu Condor

Prvního dubna 1937 se pět Hs 123 A stalo součástí samostatné Staffel Stuka 88. Disponovala patnácti muži včetně tří pilotů a dvou civilních techniků, Wernera Busche a Waltera Kroneho, odeslaných do Španělska mateřskou firmou Henschel Flugzeugwerke A.G. Emblémem Staffel se stala rudá čertí hlava, malovaná na trupu před kabinou. Stuka 88 se z letiště Vitoria zapojila do podpory  nacionalistické ofenzivy  proti  baskickému Bilbau. Ve vzdušných operacích hrály na povstalecké straně rozhodující  roli letouny Legionu Condor. Ofenziva  začala  31. března 1937. Němci nasazovali v bitevní roli zejména dvouplošné stíhačky Heinkel He 51, ale tužily se rovněž Henschely Hs 123 A. Navzdory letecké převaze se povstalecký útok v baskické provincii Vizcaya rozvíjel zprvu poměrně pomalu. Baskické útvary po ústupových bojích zaujaly obranné pozice v opevněních tzv. „železného prstence“ (Cinturón de Hierro), bránících vlastní Bilbao.

Během bojů na severu došlo ke ztrátě tří Henschelů Hs 123 A. Jeden letoun byl sestřelen protiletadlovou palbou v prostoru  Ochandiana 22. května. Další Hs 123 A Legion Condor ztratil 11. června. Uffz. Augustu Wilmsenovi se stal osudným útok na obranné pozice „železného prstence“ u Bilbaa. Během střemhlavé zteče jeho Henschel inkasoval zásahy protiletadlovou palbou. Pilot přišel o život. Bilbao padlo jen o několik dnů později, 19. června 1937. Čtvrtý Hs 123 byl odepsán na severu, během havárie v blíže nespecifikovaném datu.

V té době již bylo zřejmé, že daleko větší potenciál pro provádění střemhlavého bombardování nabízí Junkers Ju 87 A. Němci proto dva zbývající Henschely (24-3 a 24-5) v červnu 1937 předali španělskému nacionalistickému letectvu Aviación Nacional (dle jiného zdroje došlo k oficiálnímu předání až v srpnu).


Pohled na odkrytovaný hvězdicový devítiválec BMW 132 Dc, tvořící srdce letounu Hs 123 A

Za řízení  německých dvouplošníků  začal usedat velitel Escuadrilly 1-E-10 capitán D. Antonio Bazán Martinez (inženýr a zkušený pilot průzkumných letounů, kterého vypuknutí občanské války zastihlo v severní  Africe), teniente D.  Antonio  García   Delgado  (inženýr a bombardovací  pilot), alféreces D. Mariano Varona Trigueros a alf. D. José Velaz de Medrano Echevarría (původně civilní pilot).

Španělé si Henschely Hs 123 A rychle oblíbili a nazývali je „Angelitos“ (andílci). Nasadili je na poměrně klidné jižní frontě z letišť Córdoba a Posadas. Letouny zde v létě a na podzim 1937 prováděly průzkumné, střemhlavé bombardovací i bitevní akce, přičemž spolupracovaly se stroji dalších letek, často s lehkými bombardéry československého původu Aero A-101 z Grupa 5-G-17.

Třetího září například dva Hs 123 a dva dvouplošníky IMAM Ro.37 bombardovaly cíle v sektoru Penarroya. Do stejné oblasti směřovaly také další akce. Jedenáctého září piloti obou Henschelů po vzletu z Córdoby během průzkumného letu zpozorovali vlak se sedmi vagony ve stanici Valsequillo a několik kamionů v oblasti Hinojosa del Duque. 29. října provedl jeden Hs 123 z letiště Granada průzkum společně se třemi Aery A-101 v sektoru Huetor-Santillán s následným bombardováním cíle ve stejné oblasti. 8. října po startu z Posadas bombardovalo sedm A-101 a jeden Hs 123, v rámci spolupráce s pozemními útvary, nepřátelské pozice v sektoru severně od Granja de Torrehermosa. Hned následujícího dne sedm „Ocas“ (jak byla Aera A-101 nazývána povstalci) a jeden Henschel bombardovaly na córdobské frontě nepřátelské pozice v prostoru Sierra Herrera.


BV.1 (Hs 123 A-1) označení BV.1-5 z výzbroje Regimento Mixto No 1 zachycený po skončení 2. světové války na madridském letišti Alcalá de Henares

Na konci roku 1937 se oba Hs 123 A pravděpodobně nakrátko objevily na aragonské frontě v prostoru Teruelu. Do bojů zde však nezasáhly, z letišť Alfaro a Bello prováděly pouze výcvikové lety. Ke konci ledna 1938 se opět vrátily na jih.

Na jaře a v létě 1938 byly jednotlivé Hs 123 čas od času používány k doprovodům bombardérů Aero A-101 Grupa 5-G-17 na andaluské frontě. V té době například stroj Hs 123 A označení 24-5 sedlal alférez Alfonso de Vierna Pita, který byl v únoru 1938 přesunut od Fiaty CR.32 vyzbrojené stíhací 5a Escuadrilly ke Grupu 5-G-17.

Henschely operovaly v rámci španělského nacionalistického letectva bez větších obtíží velmi dlouhou dobu. Na konci roku 1938 se již oba exempláře, opotřebené intenzivní službou, nacházely v letuneschopném stavu na letištích Granada a Calzadilla de los Barros (Badajoz). Jejich piloti odešli k dalším jednotkám. Oba „Angelitos“ nicméně byly opět uvedeny do bojeschopného stavu. Španělé je přesunuli na letiště Tablada, kde prošly revizí. Původní německé, elektricky ovládané podkřídelní závěsníky pro 50 kg pumy zde technici nahradili španělskými mechanicky ovládanými model „Santiago Mendi“ pro 70 kg pumy.

Opravené Henschely začaly znovu bojově létat v rámci Grupo Mixto 86-70 (smíšené skupiny 86-70). V čele skupiny stál maj. Fernando Martinez Mejías. Výzbroj tvořily doslova letouny „z výprodeje“: značně opotřebované průzkumné a bombardovací Heinkely He 70 „Rayos“ (tvořící Escuadrillu 4-E-10), dva bombardéry Junkers Ju 86Jumos“ a jeden kořistní SB „Katiuska“. Nyní do této sbírky přibyly ještě oba Henschely Hs 123.


Ve Španělsku nosily Henschely Hs 123 pod trupem přídavnou nádrž. Lehké pumy byly umisťovány na podkřídelní závěsníky

V rámci Grupo Mixto 86-70 s „Angelitos“ létali piloti alf. Antonio Paris Granados a Pedro Beca. Startovali do bitevních i střemhlavých bombardovacích akcí. Během jedné z ofenzivních akcí zažil 23. prosince 1938 v kabině Henschelu velmi nepříjemné chvíle pilot Escadrilly 4-E-10 Alférez Beca. Z výšky 1200 metrů zahájil střemhlavou zteč na skupinu vagonů, zpozorovaných v sektoru Martos (Jaén). V 600 m odhodil první ze čtyř pum. V tu chvíli začal letoun silně vibrovat. Puma totiž zasáhla a poškodila vrtuli letounu. Pilot dokázal udržet nad strojem vládu, nouzově odhodil zbývající pumy a poškozený Henschel bezpečně dovedl na 30 kilometrů vzdálené letiště Castro del Río. Po zamontování nouzové vrtule z Junkersu Ju 52/3m stroj přelétl k opravám do Tablady.

Oba letouny se ve výzbroji španělského nacionalistického letectva dočkaly vítězného konce občanské války. Piloti na strojích cenili jejich spolehlivost a příjemné letové vlastnosti. Nízké výkony nevadily, neboť Hs 123 A se ve vzduchu s odporem ze strany republikánského letectva během dlouhého nasazení prakticky nesetkaly.

Španělské letectvo mělo s dvojicí Henschelů Hs 123 A získaných od Legionu Condor velmi dobré zkušenosti, a proto v květnu 1939 ochotně převzalo dalších dvanáct letounů, opět verze Hs 123 A-1. Ty do Španělska dorazily příliš pozdě a do bojů již nezasáhly. Letouny obdržely označení 24-6 až 24-17 (kombinace 24-6 byla přitom použita již podruhé, jako první ji nesl stroj dodaný Legionu Condor na jaře 1937). Každý letoun přišel Španěly na 86 511,33 říšských marek (297 598,97 peset). Za celkem 18 dodaných strojů tohoto typu (Němci si naúčtovali také šest letounů, které prošly službou u Legionu Condor) Španělé zaplatili úhrnem 1 557 204 říšských marek.


Vyrovnaná řada Hs 123 A-1. Španělské nacionalistické letectvo získalo 12 nových strojů až po skončení občanské války, v květnu 1939.

Nové stroje byly zařazeny dohromady s oběma staršími letouny do výzbroje Grupa 24, umístěného v Tabladě. V čele stál capitán Fernando Martinez Mejías. V září 1939 velení skupinu reorganizovalo v Escuadrilla de bombardeo en picado (letku střemhlavých bombardérů), patřící do 2o Region Aérea. Od 19. prosince téhož roku nesla jednotka označení 61a Escuadrilla.

Letouny čekala ještě velmi dlouhá služba v novém španělském vojenském letectvu. V roce 1942 se ve službě ještě nacházelo 12 strojů, v roce 1945 poklesl počet strojů na 9. Prvního prosince 1945 dostaly stroje nové označení BV-1 (Bombardeo Vertical typo 1). 21. března 1946 byly letuschopné Hs 123 A 61a Escuadrilly přesunuty z Tablady k Regimento Mixto No 1 (smíšenému leteckému pluku č. 1) na madridské letiště Alcalá de Henares. Zde zůstaly zařazeny do 11° Grupo, které mělo jinak ve výzbroji pouze dva letuneschopné italské bombardéry Fiat BR.20. Poslední letuschopný Hs 123 A, stroj BV.1-3, dosloužil u 33° Grupa z letiště Villanubla v roce 1952.

Hlavní technické údaje: Henschel Hs 123A-1
rozpětí 10,50 m
délka 8,60 m
výška 3,76 m
nosná plocha 24,85 m2
hmotnost prázdného letounu 1420 kg
vzletová hmotnost 2 175 kg
max. rychlost (u země) 285 km/h
max. rychlost (ve výšce) 290 km/h (2000 m)
dostup 6 100 m
dolet (se 200 kg pum) 480 km
Použité zdroje  (výběr)
Höfling, R. – Henschel Hs 123, Flugzeug Profile 42, Stengelheim
Laureau, P., Fernandéz, J. – La Legion Condor, Histoire de l’Aviation No 7, Lella Presse, Outreau 1999
Molina Franco, L., Manrique  García, J. M. – Legion Condor, La historia olbidata, La Maquina y la Historia, Quiron Edicion, Valladolid 2000
Molina Franco, L. – Henschel Hs 123, Perfiles
Aeroanuticos 2, Quiron Ed.

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Military revue 2/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více