Michel Madon: Proti všem

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔19.02.2011 📕9.200

Michel Lucien Madon se narodil 10. 1. 1918 v Dijonu. Jeho otec Jean-Baptiste vlastnil malé papírnictví a matka Clotilde kromě Michela vychovala ještě dvě další děti, shodou okolností dvojčata. O dva roky mladší bratr Jean studoval polytechniku, ale musel rukovat, v červnu 1940 byl zajat a na celou válku zmizel v Německu, odkud se vrátil až v roce 1945. Jeho sestra Simone vystudovala biologii a celý život působila ve zdravotnictví.


Michel Madon jako chlapec

I Michel se měl původně věnovat studiu, vynikal nad ostatními inteligencí, rozhodností, pracovitostí, ale i jistou nezávislostí. Přesto se mladý Michel 15. listopadu 1937 na osm let dobrovolně upsal letectvu. Elementární výcvik a teoretické školení absolvoval v Salon-de-Provence, v srpnu 1938 prodělal střelecký výcvik v Cazaux na bombardérech Potez 25, Potez 540, LeO 20 nebo Amiot 143. V září následoval přesun do pilotní školy v Avordu, kde poprvé pilotoval hornoplošník Morane-Saulnier 230. Vzápětí se dostalo i na typy Mureaux 113, NiD 622 a již plnohodnotné stíhačky Spad 510 a Dewoitine 500.


Dvacetiletý Madon se těší na svůj první let na letounu Potez 25

Dne 22. srpna 1939 byl Michel Madon slavnostně vyřazen v hodnosti podporučíka, ale ani zdaleka to neznamenalo konec jeho učednických lét. Po vyhlášení války přichází do Chartres, kde si osvojuje pilotáž standardní francouzské stíhačky Morane-Saulnier 406. Po nalétání 220 hodin přichází 8. února 1940 konečně k bojové jednotce GC I/3, která momentálně sídlila hluboko v zázemí poblíž Cannes. Spolu s ním přicházejí i podporučíci Pierre Bouratel, Louis Prévost a Henri Silvan, kteří stejně jako on po příjezdu prvně viděli nejmodernější francouzskou stíhačku Dewoitine 520. Příchozí mladíci se jistě považovali za děti štěstěny, protože GC I/3 dostávala zmiňované stíhačky jako vůbec první jednotka francouzského letectva. Dříve však všichni musí o své letecké zdatnosti přesvědčovat zkušenější kolegy na dosluhujících MS.406. Slétanost ve formacích nejčastěji nacvičoval s poručíkem Lacombem a praporčíky Vinchonem či Combettem. Teprve v březnu je mu povoleno zkusit stroje D.520, konkrétně čísla 11, 12, 14, 15, 17 a 19. Jedná se však o letouny nulté série, které mají k bojeschopnosti ještě hodně daleko. V polovině dubna konečně dostává možnost létat na plně bojeschopných stíhačkách, na kterých Madon dokazuje své střelecké mistrovství. Začátkem května je mu D.520 n° 124 přidělen jako osobní stroj, a s ním také 11. května 1940 přelétá na frontu. O den dříve totiž začala německá ofenziva a francouzské vrchní velení reaguje přesunem GC I/3 na letiště Wez-Thuisy poblíž řeky Marny.

Bitva o Francii

Madon se prvního bojového letu dočkal 14. května a na začátečníka si počínal přímo skvěle. Ráno krátce po deváté hodině se účastnil střetu s bombardovacími Do 17 poblíž Mezieres, avšak dříve než stačil vystřelit, byl jeho roj vedený praporčíkem Combettem napaden stíhacím doprovodem v podobě Bf 109. Francouzi se ataku nepřítele šikovně vyhnuli, ale na pokračování v útoku na Dorniery už nezbyl prostor. Po šesté hodině večerní doprovázelo devět D.520 z GC I/3 britské bombardéry Blenheim od 107. perutě, které měly zaútočit na cíle v okolí Sedanu. Krátce po příletu do bojové oblasti Spojenci spatřili formaci letounů identifikovaných jako Ju 88, ale dříve než se Francouzi dostali do pozice vhodné k útoku, bombardovací Junkersy přelétly nad své linie. Piloti GC I/3 však nemuseli smutnit příliš dlouho, protože krátce nato zahlédli pod sebou dva roje stíhacích Bf 110. Roj ve složení Combette – Madon – Bellefin a dvoučlenný roj Pape – Schneider využil výškové převahy a okamžitě udeřil. Překvapení bylo dokonalé, protože se ihned podle jejich hlášení čtyři dvoumotorové stíhačky zřítily. Srovnáním s německými záznamy vychází najevo, že jejich oponenti pocházeli pravděpodobně od jednotky III./ZG 26, ale ta v uvedeném čase a prostoru žádné fatální ztráty nezaznamenala. Nicméně Madon nahlásil dopad své oběti u obce Bairon poblíž Vouziers a nárok mu byl potvrzen.


Čerstvý podporučík Madon koncem srpna 1939

O den později, 15. května, devět D.520 GC I/3, doprovázelo průzkumný Potez do prostoru mezi městy Givet a Namur. V 13.40 je z převýšení napadla skupina Bf 109 z JG 77. Důsledky překvapivého ataku byly zdrcující, zvláště na roj praporčíka Combettea, jenž nesl první úder. Madonův kolega z roje Paul Bellefin padl, stejně jako seržant Rigelleau. Vedoucí roje Antoine Combette vyskočil s těžkými zraněními na padáku a válka pro něj skončila zajetím. Madon s vážně poškozeným letounem nouzově přistál poblíž Laonu, naštěstí bez výraznějšího zranění. Jen kousek opodál přistává i rotný Barberis a oba prchají před postupujícími Němci. Rotmistr Octave a podporučík Blanck na oplátku společně zasáhli jeden Bf 109 a stroj Uffz. Kloppera dopadl mezi Rosée a Hastiére.


Michel Madon

Decimace jednotky GC I/3 byla završena 16. května, kdy německé bombardéry těžce poškodily letiště Wez-Thuisy. Odhadem asi třicet He 111 vysypalo celkem 300 desetikilových, 50 stokilových a asi 400 zápalných bomb, které zabily jednoho muže, zapálily dvě stíhačky D.520 a dva Potezy 63. Mnoho dalších mužů utrpělo zranění a několik dalších strojů odneslo nálet větším či menším poškozením. Major André Thibaudet následně bez váhání uposlechl rozkaz velení a se zbytky letounů se přesunul na letiště dále ve vnitrozemí, konkrétně do Meaux-Esbly.

Otřesená jednotka se plně do boje zapojila až 3. června během německého velkého náletu na Paříž. Madon si na nepřítele vystřelil o tři dny později. V 18.40 odstartovaly tři roje Blochů od GC II/6 k doprovodu čtyř bombardérů LeO.451, které mířily do oblasti Chambres a Rosiéres-en-Santerre. Doprovodu se účastnilo 25 pilotů Blochů z GC I/8 a Dewoitine z GC I/3. Po příletu do cílové oblasti jejich kurz kolidoval s kurzem německých bombardérů Do 17 a doprovodných Bf 109. Podporučík Ronin z GC II/6 se soustředil na jeden bombardér, jenž trochu zaostával za svou skupinou. Palba Ronina zasáhla trup a Dornier za sebou táhl černou vlečku dýmu. Vzápětí se k dorážení na postřeleného připojili i ostatní. Ronin přenesl palbu na další dvoumotorák, ale neviděl žádný výsledek. Ohlédl se ještě za svou první obětí, která klesla k zemi pod ostrým úhlem a za ocasem jí visela střílející D.520, kterou pilotoval právě Madon. Nároko- vaný Dornier byl oběma mužům oficiálně uznán jako potvrzený sestřel, ale ve skuteč-nosti se zmiňovaný Do 17 od 4./KG 76, vrátil na základnu s lehkým poškozením a jedním zraněným členem osádky.


Michel Madon v kabině stíhačky D.520

Aby toho nepřehledného zmatku nebylo málo, rotmistr Bourbon a podporučík Madon zasáhli každý jeden Bf 109. Zatímco prvnímu je nárok uznán, Madon se musí smířit pouze s pravděpodobným sestřelem. Pozadu nechce zůstat ani podporučík Blanck, jenž útočí v zápalu boje na jeden zbloudilý MB.152 pravdpodobně od GC II/6. I když ho nárokuje jako jistě sestřelený „Bf 109“, pilot Blochu z nepříjemné situace vyvázl. Po přistání uvedl do hlášení, že byl zasažen „britským stíhačem“, takže omyl na obou stranách incidentu. Podle německých záznamů byli protivníkem francouzské formace pravděpodobně příslušníci JG 2 a JG 27, kteří při ztrátě jednoho stroje nárokovali sestřely dvou „Moranů“. Z chráněných bombardérů LeO.451 byl ztracen jediný. Rovněž praporčík Bourbon musel s prostřílenou D.520 nouzově přistát u Compiégne.

Pokud se až doposud nároky Michela Madona míjely se skutečnými německými ztrátami, 9. červen měl znamenat změnu. Byl to vůbec mimořádně úspěšný den pro všechny muže z GC I/3. Kolem poledne svedli rozhořčený boj s nepřáteli od JG 27, kteří později nahlásili střet se stíhačkami „Morane“. Praporčík Guillaume třemi dávkami sestřelil Bf 109 pilotovaný Lt. Boschem, jenž skončil ve francouzském zajetí. Francouz se z vítězství příliš dlouho neradoval, protože ho vzápětí poškodila palba Fw. Karl-Heinze Kranicha. Guillaume se snadno odpoutal a při návratu nouzově přistál v terénu. Vyvázl tak lehce i díky tomu, že Madon jeho přemožitele přesně zasáhl a Němec se střepinou v patě a s natrženým lýtkem vyskočil na padáku nad městečkem Hervillers. I třetí pilot JG 27 Fw. Krenzke skončil v zajetí. Jeho přemožitelem byl zřejmě kapitán Gérard. Ač piloti II/JG 27 nárokovali tři zničené „Morany“, ve skutečnosti byl poškozen pouze stroj praporčíka Guillaumeho.


Messerschmitt Bf 109 od II./JG 27, sestřelený 9. června 1940 po souboji se stíhači GC I/3. Jeho přemožitelem byl pravděpodobně praporčík Guillaume

Nejslavnější období bitvy o Francii čekalo na Madona až v době, kdy už byla Francie poražena a po pařížských ulicích pochodovaly německé holínky. Čtrnáctého června v 14.30 odstartovalo šest strojů od GC I/3 k hlídce mezi Paříží a Meaux. I přes zhoršenou viditelnost muži hluboko pod sebou spatřili osamělý Hs 126 od útvaru 2. (H)/10. Francouzi Thierry, Madon, Blanck, Guillaume a Touret společně s Čechem Františkem Glauderem ho opakovanými útoky zapálili a pozorovali jeho pád na silnici, plnou uprchlíků. Osádka zahynula. Vzápětí se objevil další německý průzkumník od téže jednotky, kterého se rozhodli prohnat Glauder s Madonem. Po jejich zásazích nouzově přistál za německými liniemi deset kilometrů západně od Meaux, se zraněným střelcem Uffz. Brockem na palubě. Poté měl Madon již sám sestřelit i třetí Henschel, jehož dopad hlásil u Chartres, ale německé záznamy to nepotvrzují.


Michel Madon si zapaluje dýmku mezi dvěma misemi

Samostatný sestřel pozorovacího Hs 126 si měl skutečně připsat na konto až 15. června, kdy zastihl průzkumníka z jednotky 3.(H)/13 a po jeho přesných zásazích zapadl do lesa poblíž Sénartu. Německá osádka nepřežila. Poslední souboj tažení absolvoval Madon 16. června, když při patrole nad Orleans napadl He 111 od 5./KG 1 a dříve než se nepřítel stihl schovat do mraků, zasáhl ho do trupu a do jednoho z motorů. Poškozený bombardér se sice dovlekl na svou základnu, ale jeden z členů osádky byl již mrtvý a další muž putoval do nemocnice. Madon neviděl dopad své poslední oběti, a tak ji nárokoval pouze jako pravděpodobně sestřelenou. O den později následoval přesun GC I/3 přes Perpignan do severní Afriky, konkrétně do Oranu. Teprve tam se Madon dozvěděl, že se stal nejúspěšnějším francouzským stíhačem bitvy o Francii, létajícím na typu D.520. Oficiálně mu bylo uznáno sedm ověřených sestřelů a tři pravděpodobné. Poválečné srovnání s německými záznamy ztenčuje jeho vzdušná vítězství na tři jisté sestřely a na tři prokazatelně poškozené nepřátelské letouny.

Kdo je nepřítel?

Období vichistické Francie začíná pro všechny Francouze útokem britského válečného námořnictva na přístav Oran 3. července 1940, kde je nedávným spojencem potopena skoro celá flotila francouzského válečného námořnictva a zabito na 1 300 Francouzů. Náš hrdina sice uposlechne rozkaz a startuje proti britským agresorům, ale naprosté zmatení hodnot způsobí nulový výsledek jeho počínání. Loajalita novému režimu i vynikající bojové výsledky v předešlých bojích mu přinesly 22. srpna 1940 povýšení na poručíka. Poněkud méně vypjaté období vichistické Francie umožnilo Madonovi 3. července 1942 uzavřít v Oranu sňatek s Francine Bruggemanovou.


Piloti GC I/3 na základně v severoafrickém Oranu analyzují příčiny porážky Francie. Zleva: Salva, Bouratel, Thibaudet, Schneider, Chille, Madon, neznámý a Thierry

Poklidná nuda skončila naráz 8. listopadu 1942 invazí britsko-amerických jednotek v severní francouzské Africe. Madon spolu s ostatními vystartoval proti agresorům právě v okamžiku, kdy z dopravních letounů Douglas C-47 Skytrain začali na letiště seskakovat američtí výsadkáři. Náš protagonista ještě ani nestačil zasunout podvozek a už sestřelil jeden z útočících Hurricanů; konkrétně se jednalo o letoun Sea Hurricane Mk.IIC od 891. perutě, který startoval z letadlové lodě Dasher. Po nabrání alespoň nějaké výšky okamžitě začal spolu s kapitánem Duvalem, poručíkem Blanckem a poručíkem Pissottem, zpracovávat jednu Dakotu za druhou. Po jejich společných atacích dopadly na zem tři C-47. Po vyčerpání munice a po zjištění, že jejich velitel Engler padl, odlétli přeživší piloti na záložní letiště dál od místa invaze, kde se po přistání dozvěděli o své kapitulaci. V důsledku plného příklonu Francie na stranu Spojenců a hlavně po německém záboru celé dosud neokupované Francie začaly váznout dodávky náhradních dílů pro letouny D.520, takže si Madon mohl zalétat i na zastaralých strojích americké konstrukce Curtiss H-75.


Dewoitine 520 č. 78, stojící na letišti Oran, patřila k často užívaným letounům Michela Madona

Doba provizoria skončila 27. dubna 1943, kdy poručík Madon přichází ke třetí letce jednotky GC II/7, jež v RAF nese označení 326. peruť. Má zde možnost létat na strojích Spitfire Mk.Vc Trop a dvanácti operačními lety se podílí na závěrečné fázi bojů v Tunisu. Například 7. května 1943 útočí spolu s ostatními na šest německých motorových člunů, které se pokoušejí uniknout z přístavu. Tři se jim podařilo zapálit a z dalších dvou člunů posádka naskákala do moře. Možností k sestřelům bylo málo, protože při hlídkování nad konvoji plujícími Středozemním mořem, se nepřítel moc často nepotká. V září téhož roku došlo u francouzských jednotek k další reorganizační smršti, po které poručík Michel Madon skončil u GC I/7 „Provence“ slavného esa kapitána Michela Dorance. V té době se už u eskadry objevily i první letouny Spitfire Mk.IX, ale ani zdaleka se ještě nedá mluvit o přezbrojení. K němu došlo až v červnu následujícího roku. Poslední vítězství si Madon připsal 26. listopadu 1943, když spolu s dalšími třinácti piloty GC I/7 hlídkoval nad námořním konvojem. Potopit některou z lodí se pokusily dva čtyřmotorové letouny Fw 200 „Condor“ a tři rychlé bombardéry Do 217. Nejdříve s kapitánem Dorancem a poručíkem Simardem zasáhl oba čtyřmotoráky a poté sám zaútočil na trojici Dornierů. Než mu došlo střelivo, jednomu Do 217 stihl zapálit motor. Nicméně, na víc než na pravděpodobný sestřel to nestačilo. Celé jednotce byly po boji uznány čtyři jisté sestřely, takže se svěřený konvoj podařilo ochránit.


Michel Madon se připravuje na bojový let – Korsika – květen 1944


Velitel GC I/7 Madon pozoruje dění na obloze – březen 1945

V květnu 1944 se Madon podílí na osvobozování francouzské Korsiky doprovody bombardérů a ostřelováním německých protiletadlových kanonů na zemi. Od 16. května si stíhací skupina začíná podvěšovat pod křídla pumy a Madon se spolu s ostatními učí střemhlavému bombardování. Při jedné z misí 2. června 1944 mu nad nepřátelským území vypověděl motor jeho Spitfiru. Postupně ztrácel výšku, ale snažil se co nejvíce přiblížit vlastním liniím; když už se země nebezpečně přiblížila, rozhodl se k výskoku padákem. Ten se otevřel jen necelých sto metrů nad zemí. Po dopadu se mu naštěstí podařilo během několika hodin dostat ke svým.


Piloti jednotky GC I/7 „Provence“ koncem roku 1943 v Taheru. Čtvrtý zleva Madon, devátý zleva velitel Dorance

Madon byl 25. června 1944 povýšen do hodnosti kapitána a v září se GC I/7 konečně vrací do Francie. Po odchodu majora Michela Dorance ho ve funkci 29. prosince 1944 nahradil právě náš hrdina. Od 22. února 1945 pak vedl svou jednotku v bojích nad Německem. Nepřítele hledali hlavně na zemi, protože ve vzduchu se vyskytovala většinou spojenecká letadla. Výjimečným dnem byl 20. březen, kdy na velikou vzdálenost zahlédli nad Kaiserslauternem několik proudových Me 262, které ovšem o souboj neprojevily zájem. Největšího osobního úspěchu v této závěrečné fázi války dosáhl Madon 17. dubna 1945, když v okolí Remlingenu zlikvidoval osm vlaků a několik nákladních aut nepřítele. Pád nacistického Německa probíhal na jaře 1945 velmi rychle, takže už 28. dubna se GC I/7 přemís-tila na letiště u Stuttgartu. Když 8. května válka v Evropě skončila, měl Madon nalétáno v boji 511 hodin. Získal 11 jistých a čtyři pravděpodobné sestřely, Řád čestné legie, americký DFC a dva Croix de Guerre.

Není čas na sentiment

Pro Madona však ještě válečné běsnění neskončilo. Už 2. listopadu 1945 se jednotka GC I/7 nalodila v Marseille na cestu do Saigonu, kam dorazila o 23 dní později. Až do 9. prosince však mohli příslušníci jednotky participovat na koloniálních bojích v Indočíně jen jako řadoví pěšáci, protože žádná letadla nebyla k dispozici. Když se pak první stroje objevily, k nesmírnému překvapení všech se jednalo o zastaralé japonské stíhačky Nakajima Ki-43. Major Madon se jako správný velitel ujal nevděčného úkolu letoun pochybné minulosti zalétnout a po zdárném přistání mohl konstatovat, že se jedná o snadno ovladatelný stroj. Naštěstí od 21. ledna 1946 začaly př cházet staré známé stíhačky Spitfire Mk.IX, a když se 9. srpna 1946 vydal Madon na návrat domů, měl na kontě 60 operačních hodin. Po čtyřech letech ve válce konečně přišel čas na rodinný život, což se v krátkém čase projevilo narozením dvou dcer, Nicole a Christiane. K řemeslu vojenského pilota se naplno vrátil až v roce 1948, kdy ve výcvikovém středisku v Mont-de-Marsan vedl přeškolení francouzských stíhačů na reaktivní techniku.


Ve státní svátek 14. července 1940 pochoduje Madon s praporem jednotky GC I/3 na základně v Oranu


Majoři Jeandet a Madon přebírají vyznamenání po návratu z Indočíny. Srpen 1946

Po velitelských funkcích u stíhacích jednotek v Tunisu, v Německu a metropolitní Francii se konečně 1. února 1953 dočkal hodnosti podplukovníka, což znamenalo přechod od aktivního létání k administrativě. Povýšení na plukovníka v roce 1957 s sebou přineslo přesun na ministerstvo obrany, v roce 1962 následovala hodnost brigádního generála, v říjnu 1965 divizního generála, a když v únoru 1967 nastoupil do funkce velitele strategického vojenského letectva, přišla vzápětí meta nejvyšší – 1. července 1967 byl 49 letý Michel Madon jmenován armádním generálem. Od září 1970 jako generální inspektor francouzského vojenského letectva jezdil po leteckých základnách na inspekce, při kterých se setkával s kamarády z dob války. Na delší vzdálenosti používal letadla, na kratší vzdálenosti automobil. A právě při jedné z cest autem se 14. dubna 1972 stal obětí dopravní nehody poblíž městečka Bignon-Mirabeau v centrální Francii, když řidič jedoucí v protisměru nezvládl řízení a čelně narazil do jeho vozu. Manželka Francine zemřela na místě, generála převezli do nemocnice, kde několik týdnů bojoval se smrtí. Svůj poslední boj prohrál 16. května 1972. Letecká škola (l’Ecole de l’Air) od roku 1973 nese jeho jméno.


Michel Madon je povyšován na plukovníka. Po jeho pravici stojí generál Jean Accart

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔19.02.2011 📕9.200

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře