Rudé stíny estonského nebe

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔18.02.2011 📕23.880

Estonsko v ohrožení

V roce 1939 došlo k radikální změně zahraničněpolitické orientace mohutného estonského východního souseda, Sovětského svazu, jehož špičky se se vznikem samostatných pobaltských států v závěru 1. světové války nikdy nesmířily. Podle tajných dodatků německo-sovětského paktu o neútočení, uzavřeného 23. srpna 1939, a dohody z 28. září 1939, se Estonsko ocitlo v sovětské sféře vlivu. Poté, co si nacistické Německo a bolševický Sovětský svaz v září 1939 rozdělily po útočné válce území Polska, se Stalinova pozornost obrátila na Pobaltí. Ani jedna z trojice republik (Estonsko, Lotyšsko a Litva), které marné snaze vyhnout se agresi deklarovaly na přelomu let 1938/39 neutralitu, sovětskému nátlaku neodolala.

Estonsko se sklonilo jako první a v nočních hodinách 28. září 1939 podepsalo v Moskvě vynucenou smlouvu o vzájemné pomoci. Na jejím základě měly být na estonském území umístěny jednotky Rudé armády, včetně letectva a námořnictva. Celkem mělo jít (bez námořnictva) o 21 347 vojáků, 78 děl, 283 tanků, 54 obrněných aut a 255 letadel. Obdobné dohody byly uzavřeny v Moskvě 5. a 10. října s Lotyšskem a Litvou.


Rudá armáda se pohnula na západ 17. září 1939, kdy zahájila útok na sousední Polsko, bojující již více než dva týdny o život s německými agresory. Snímek ze společné sovětsko-německé přehlídky v dobytém Brestu Litevském

Detaily sovětské vojenské přítomnosti v Estonsku byly definovány v protokolech, podepsaných v Tallinnu večer 10. října 1939. Co se týče letectva, bylo dohodnuto umístění jednoho stíhacího a jednoho bombardovacího pluku VVS RKKA v prostoru Paldiski, štábu letecké brigády a bombardovacího leteckého pluku v Haapsalu, a jednoho stíhacího leteckého pluku na ostrově Saaremaa. Vedle operačních základen pro tyto jednotky bylo sjednáno také otevření několika operačně-školních (týlových) letišť a týlových základen v prostoru Kuusiku a Kehtna (u Rapla). Zástupci obou stran rovněž domluvili pravidla letového provozu nad Estonskem. Jak Estonci, tak Sověti stanovili oblasti zakázané pro přelety letounů druhé strany.

Sovětské námořnictvo vedlo v říjnu svá vlastní jednání, v nichž bylo stanoveno umístění základen pro Baltské loďstvo, a to včetně bází pro námořní letectvo VVS KBF. Pro dislokaci sovětských námořních základen Sověti zvolili estonské ostrovy Saaremaa (zde měla být umístěna v zálivu Kihelkonna a v Koiguste kotviště vodních letounů) a Hiimuaa. Bylo rovněž dohodnuto, že v blízkosti námořních základen mají Sověti právo stanovit režim plavby lodí a letů letadel. Protože prozatím nebyly základny na ostrovech schopné sovětské námořnictvo přijmout, vyjednali si Sověti umístění lehkých sil v přístavu Rohuküula (u Haapsalu). Dále bylo dohodnuto umístění námořních instalací, včetně letišť, na ostrově Paldiski, se záborem území na poloostrově Pakri a na blízkých ostrovech Väike Pakri i Suur Pakri nedaleko Tallinnu. Sověti rovněž získali právo využívat pro své válečné lodě vyhrazená místa a dílenská zařízení v tallinnském přístavu.


Jediným stíhacím typem, sloužícím v září 1939 ve výzbroji estonského vojenského letectva, byl velmi zastaralý Bristol Bulldog II

Jednotky Rudé armády do Estonska vtáhly 18. a 19. října 1939. Tvořily součást 65. osobogo strelkovo korpusa (65. zvláštního střeleckého sboru). Celkem během dvou dnů do Estonska vstoupilo 14 037 mužů 65. OSK a množství techniky (včetně 283 tanků). Okamžitě byl rovněž převážně po železnici zahájen přesun pozemního sledu vojenského letectva. Přesun vlastních leteckých jednotek zůstal zdržen nepřipraveností letišť v oblastech umístění sovětských jednotek

Mezi prvními sovětskými letouny přemístěnými na estonské území patřilo 15 létacích člunů MBR-2 ze stavu 15. eskadrily (15. MBRE). Přelétly na základnu Kihelkonna přes Paldiski 12. až 15. listopadu. Již 25. října 1939 vytvořilo pro operace z Estonska velení námořního letectva Baltského loďstva (VVS KBF) novou 10. leteckou brigádu (10. AB), tvořenou třemi eskadrilami s celkem 39 MBR-2. Pozemní bombardéry a stíhačky VVS KBF a VVS RKKA začaly na estonská letiště přicházet v prosinci téhož roku.

Estonský vzdušný prostor nyní kontrolovalo sovětské vojenské letectvo, které záhy začalo tamní letiště využívat během další Stalinovy útočné války, tentokrát proti Finsku. Estonské vojenské letectvo se stalo hostem ve vlastní zemi. Lety estonských letounů byly v některých oblastech zakázány – tedy všude tam, kde se nacházely sovětské vojenské základny.


Na začátku 2. světové války ve výzbroji estonského vojenského letectva dosluhovaly stroje Letov Š-228E československého původu

Sovětskou vojenskou přítomností byl osud pobaltských republik zpečetěn. Sověti na jejich území umístili své vojenské kontingenty početně značně převyšující národní armády těchto zemí. Skutečné počty a složení těchto útvarů nemohly vlády republik nijak ovlivnit. Sovětský svaz se zavázal nezasahovat do vnitřních záležitostí pobaltských států. Jejich hospodářský a politický systém měl zůstat nedotčený. O tom, jakou mají bolševické sliby hodnotu, se Estonci, Litevci i Lotyši záhy přesvědčili. Sovětští vojáci se v Pobaltí začali brzy chovat jako na okupovaném území. Ostatně o okupované území již vlastně šlo – roku 1939 v SSSR vydané nové velitelské mapy Rudé armády jednoznačně označovaly Estonsko, Litvu a Lotyšsko jako sovětské republiky.

Estonské vojenské letectvo

Estonské vojenské letectvo bylo po celá 30. léta velmi slabé. Stíhací složku tvořily v září 1939, kdy německým a sovětským útokem na Polsko vypukla nedaleko estonských hranic 2. světová válka, pouze čtyři velmi zastaralé stíhačky Bulldog II!

Britská firma Bristol vyrobila roku 1930 pro estonského zákazníka celkem 12 strojů tohoto typu. Ve službě u estonského letectva (Eesti Õhukaitse) obdržely evidenční čísla 122 až 123. Do výzbroje je převzala Lennuväedivisjon nr.3 (3. letecká divize), umístěná v Lasnamagi. V roce 1937 Estonci osm z nich prodali společně s osmi lehkými bombardéry Potez 25 (původně sloužícími u 2. letecké divize) republikánskému Španělsku. Zbývající stíhačky (č. 122, 128, 129, 133) zůstaly v Estonsku a dál pokračovaly v letové činnosti u 3. letecké divize. Vzhledem k tomu, že se těsně před vypuknutím války nepodařilo realizovat nákup modernějších stíhaček (v Británii bylo v červenci 1937 objednáno 12 výkonných Spitfirů Mk.I), zůstávalo těch pár posledních Bulldogů II jedinými stroji této kategorie ve výzbroji estonského letectva.



Britské lehké bombardéry Hawker Hart byly do Estonska dodány na podzim roku 1932 (nahoře). Pro vodní službu určené estonské Harty obdržely dvojici kovových plováků. Stroj č. 151 byl později, v druhé polovině 30. let, upraven na obvyklé pozemní provedení (dole)

První letecká divize sídlící v Rakvere používala v září 1939 dvouplošné lehké bombardéry britské výroby Hawker Hart. V roce 1932 bylo dodáno celkem osm strojů, které v estonském vojenském letectvu obdržely čísla 145 až 152. Lennuväedivisjon nr.1 získala roku 1934 čtyři exempláře. Tři další převzala po zrušení letky vodních letounů na přelomu let 1936/37 (byly upraveny z plovákového provedení zpět na kolové).

Lennuväedivisjon nr. 2 sídlící v Tartu se musela po prodeji Potezů 25 do republikánského Španělska nějakou dobu obejít téměř bez bojových letounů. V roli lehkých bombardérů používala pouze velmi zastaralé dvouplošníky československého původu Letov Š-228E. Čtyři exempláře (č. 137 až 140) byly dodány během května 1932. Zprvu létaly u 1. letecké divize, než je v druhé polovině dekády velení přesunulo ke 2. divizi. Estonci objednali pro posílení 2. letecké divize během března 1939 v Británii 12 strojů Westland Lysander. Jejich dodání však překazilo (stejně jako dodání stíhacích Spitfirů) vypuknutí války. Jako náhradu si velení letectva vybralo německý typ obdobné kategorie, Henschel Hs 126 B. Dodávky byly zahájeny na konci roku 1939. Prvních pět (č. 163 až 167) z 12 objednaných strojů 2. letecká divize převzala v květnu 1940.

K 1. září 1939 se ve službě u estonského vojenského letectva (včetně cvičných strojů) nacházelo pouze 38 letounů: 4 Bulldogy II, 4 Š-228E, 1 Avro Anson I, 7 Hartů, 8 Avro 504R, 4 Avro 594 Avian, 2 Avro 626 Perfect, 1 Miles Magister, 4 PON-1A, 2 PTO-4 a 1 PN-3.

Zimní válka

Estonsko se nechtěně stalo aktérem známé Zimní války, tedy útoku Sovětského svazu na Finsko. Záměrem J. V. Stalina bylo Finsko jako samostatný stát zlikvidovat a jeho území připojit k SSSR. Bolševici nejdříve přistoupili k nepřímým nátlakovým akcím. Neutrálnímu Finsku nabízeli nerovnoprávnou smlouvu o přátelství a výměnu území. Za strategicky i ekonomicky důležitá území nabízeli dvojnásobně větší, avšak nevyužitelné pusté území severně od Ladožského jezera v sovětské Karélii. Finská vláda však politickému nátlaku odolala, a tak se Stalin rozhodl přistoupit k přímé agresi, která začala sovětským útokem v ranních hodinách 30. listopadu 1939. Od začátku útoku Sověti nasazovali do bojů velká množství letounů, přičemž záhy začali při ofenzivních akcích využívat estonská letiště.


Plovákový Hawker Hart z výzbroje letky vodních letounů estonského vojenského letectva v Tallinnu. U letky sloužily ve vodní konfiguraci stroje č. 149, 150, 151 a 152

Letectvo Baltského loďstva postupně přesouvalo své stroje z leningradských základen na estonská letiště, odkud mohly efektivněji působit v Botnickém zálivu a u pobřeží Alandských ostrovů, kde probíhaly hlavní plavební trasy finských lodí. Stroje se na nové působiště přemisťovaly mezi 2. a 18. prosincem. Večer 19. prosince se na estonském letišti v Paldiski nacházelo šest Polikarpovů I-153 a devět I-15bis, jakož i 18 bombardovacích SB, shromážděných ad hoc od různých letek 5. IAP a 57. AP. Letouny umístěné v Paldiski byly zařazeny do 10. SAB. Tato smíšená letecká brigáda po příchodu dalších posil disponovala celkem 75 letouny. 10. AB byla schopná prakticky denně útočit na přístavy v Botnickém zálivu a západní části Finského zálivu.


Finy ukořistěný sovětský bombardér Iljušin DB-3, původně patřící do výzbroje v Estonsku umístěného 53. DBAP. Do nepřátelských rukou padl po nouzovém přistání 29. ledna 1940

Zprvu sovětské velení předpokládalo, že bombardovací akce proti Finsku v oblasti západně od města Viipuri zajistí letectvo Baltského loďstva. Po vypuknutí bojů se rychle ukázalo, že přetížené VVS KBF na všechny úkoly nestačí a nálety námořních bombardérů postrádají potřebný důraz. Proto hlavní stan hlavního velení (Stavka) 15. prosince rozhodl direktivou č. 0473 vytvořit na území Estonska uskupení VVS RKKA, nazvané Speciální letecká brigáda (Osobaja aviacionnaja brigada, OAB). Šestadvacátého února 1940 pak bylo uskupení OAB reorganizováno v Osobuju avijacionnuju gr uppu (OAGp). Speciální letecká brigáda (a později skupina) byla podřízena přímo veliteli VVS RKKA, komkor u Smuškevičovi a prováděla strategické nálety proti cílům (přístavům, železničním trasám, továrnám, opevněním) v jižním a jihozápadním Finsku. Přesun letounů určených pro službu v OAB do Estonska Sověti zahájili v druhé polovině prosince 1939. Šlo o bombardovací Tupolevy SB 35. SBAP, Iljušiny DB-3 53. DBAP, stíhací Polikarpovy I-153 38. IAP a 15. IAP.


Sovětská stíhačka Polikarpov I-153. Čajka se stala v průběhu zimní války standardním stíhacím typem VVS RKKA, umístěným na estonských leteckých základnách

Letouny OAB zahájily bojové akce 21. prosince, když k prvním letům odstartovaly z estonského letiště Sinalepa Tupolevy SB patřící do 35. SPAB. Bombardéry působily z letišť Sinalepa (Tupolevy SB 35. SBAP) a Kuusiku (Iljušiny DB-3 53. DBAP.) Úkoly Čajek 15. a 35. IAP spočívaly v protivzdušné obraně sovětským letectvem využívaných letišť v Estonsku, a záhy také v doprovodech bombardérů a v samostatných ofenzivních akcích proti finské železniční síti a leteckým základnám.

Souboj nad estonským pobřežím

Protivzdušnou obranu estonského území tedy během Zimní války zajišťovaly sovětské stíhací letouny. Přetížené Suomen Ilmavoimat (finské vojenské letectvo) ovšem nedisponovalo dostatkem sil k provádění ofenzivních akcí proti sovětským základnám v Estonsku. Finové pro potřeby akcí nad Baltským mořem určili pouze peruť LLv 36, vyzbrojenou velmi zastaralými dvouplošníky britské konstrukce Blackburn Ripon IIF.

A právě jeden z Riponů LLv 36 se stal 23. prosince za finskou stranu aktérem jediného vzdušného střetnutí Zimní války v blízkosti estonského území. Finské velení vyslalo stroj kódového označení RI-155 k riskantnímu fotografickému průzkumu sovětské námořní základny v estonském Paldiski. Řízení rozměrného dvouplošníku, svým vzhledem připomínajícího stroj z první světové války, svíral kers. K. Söderholm. V otevřené kabině pozorovatele si nachystal fotoaparát pozorovatel vänr. E. Huhanantti. Finové ovšem měli smůlu a na jejich vzdušný koráb, vlekoucí se nebem maximální rychlostí pouhých 220 km/h, zaútočil Polikarpov I-153 z 5. IAP, sedlaný st. lt. I. D. Borisovem. Slabě vyzbrojený Ripon (pilot disponoval jedním pevným kulometem, pozorovatel podle provedení kulometem či dvojkulometem) neměl ve vzdušném boji sebemenší šance a Borisov jej u Paldiski poslal do moře. Svou oběť nepřesně identifikoval jako „Kotka“ (což byl typ finského cvičného dvouplošníku). Osádka Riponu nepřežila. Pilot sice stačil opustit prostřílený letoun ještě ve vzduchu, ale Borisov jej nelítostně rozstřílel bezmocně zavěšeného pod jeho vrchlíkem.

Incident nad Tallinem

Estonsko nezůstalo během Zimní války zcela stranou válečných strázní. Množily se případy nouzových přistání a havárií sovětských letounů, docházelo k nouzovým odhozům pum nad volnou krajinou a došlo i k několika závažnějším incidentům.

Od prosince do 11. března Estonci na území své republiky zaznamenali 11 náletů sovětských letounů a svržení 71 pum. Prvního prosince sovětský letoun omylem svrhl pumy na pozici estonské 5. baterie na ostrově Niassar, kryjící přístupy k Tallinu. Dopadlo celkem pět pum o hmotnosti 50 kg, které poškodily jeden dům, stejně jako základy a mechanismus děl jedné baterie.


Torpédoborec Karl Marx se podílel na incidentu 2. února 1940. Sovětské válečné lodě kotvící v Tallinnu při něm zahájily palbu na cvičný let provádějící estonský Bulldog č. 129. Snímek zachycuje Karl Marx v červenci 1940 během přehlídky v Kronštadtu

Po navigační chybě zaútočilo 29. ledna osm sovětských letounů na vesnici Konovere 34 pumami o hmotnosti od 15 do 100 kg. Zasažen byl jeden obytný dům a hospodářská stavení, část pum nevybuchla.

Aktivita estonského letectva během zimních měsíců zůstávala dosti omezena. Harty Lennuväedivisjon nr. 1 startovaly z Rakvere k námořním hlídkovým letům, při kterých se snažily monitorovat dodržování (spíše ovšem nedodržování) dohod o plavebních koridorech ze strany válečných lodí Baltského loďstva.

K vážnějšímu incidentu došlo 2. února 1940. Bulldog číslo 129, sedlaný Ltn. Lembitem Raidalem, vzlétl dopoledne k cvičnému letu v prostoru Tallinu. Jako obvykle bylo o akci informováno s jednodenním předstihem sovětské velení v Estonsku. Nad přístavem se dvouplošník, podle estonského vyšetřování letící v dohodnutém letovém koridoru, náhle dostal v 10.55 do protiletadlové palby. Střelbu na něj zahájily posádky v přístavu kotvících tří sovětských válečných lodí Baltského loďstva: torpédoborců Karl Marx a Volodarskij a torpédového člunu. Střelba byla naštěstí nepřesná a pilot unikl z nebezpečné oblasti bez poškození letounu. Pět granátů však dopadlo do Tallinu, kde byla poškozena zástavba a vážně zraněna jedna žena. Na estonské stížnosti odpověděli Sověti v tom smyslu, že letoun několikrát prolétl nad sovětskými plavidly a navíc před jeho objevením sovětští námořníci slyšeli kulometnou palbu, a považovali tedy stroj za nepřátelský. Podobné události se samozřejmě stávají, nicméně charakteristický pro sovětský přístup byl fakt, že k incidentu nedošlo poblíž některé ze sovětských základen v zemi (zde byly lety zakázány), nýbrž přímo v prostoru estonského hlavního města.


Sovětské stíhačky vybojovaly během zimní války v blízkosti estonského území jediný úspěch. Stal se jím 23. prosince 1939 sestřel finského dvouplošníku Blackburn Rippon IIF

Ještě během Zimní války Sověti stupňovali na Estonce nátlak a požadovali poskytnutí dalších základen. Incidenty pokračovaly i v závěrečných týdnech války, která skončila sovětským vítězstvím 13. března 1940. Ne vždy šlo o omyly, v některých případech se jednalo spíše o letecký průzkum. Během 2. a 10. až 12. března prolétly sovětské vojenské letouny v 15 případech jednotlivě i ve skupinách nad pro letovou činnost zakázanými oblastmi estonských námořských pevností (hlavně nad ostrovy Aegna a Naissaar u Tallinu). Estonci napočítali celkem 93 letounů. V osmi případech estonské protiletadlové dělostřelectvo na stroje s rudými pěticípými hvězdami zahájilo palbu.

Konec svobodného Estonska

Po skončení Zimní války se Sověti soustředili na plné ovládnutí Pobaltí. Na jaře 1940 inscenovali řadu nepokojů, podporovali činnost místních komunistů a osočovali estonskou vládu z protisovětských akcí. 16. června obdržela estonská vláda z Moskvy ultimátum a po jeho přijetí byla země následujícího dne zcela okupována sovětskými jednotkami.

Pro případ odporu bylo VVS RKKA připraveno provést sérii náletů. V rozkaze ze 13. června, předpokládajícím zahájení bojových akcí, byly pro útoky proti Estonsku vyčleněny síly 15. letecké brigády (2. a 24. SBAP), 55. AB (44. SPAB, 58. SBAP), 14. AB (49. IAP, 9. ŠAP). Letouny měly podporovat postup pozemních vojsk 8. armády, zničit estonské letouny na letištích Tartu, Vöru, Petseri, Irboska a napadat další cíle jako soustředění vojsk, přesunující se kolony, velitelství atd.

Proces sovětizace Pobaltí byl završen ve dnech 15. až 22. července 1940, kdy pobaltské státy, po předchozích „spontánních“, z Moskvy režírovaných převratech doleva, vstoupily jako sovětské republiky do „bratrského náručí“ SSSR.

Zdroje (výběr):
Air Forces of the Baltic States 1918–1921, Blue rider, London 2001
Geust, C. F., Tirkeltaub, S., Petrov, G. – Baltic Fleet Air
Force in Winter War, Tampere 2004
Tannberg, T., Tarvel, E. – Documents of the Soviet
Military Occupation of Estonia in 1940
Vares, P. – Na šaše vesov: Estonija i Sovětskij sajuz. Oglavlenije
Tannberg, T., Tarvel, E. – Documents of the Soviet
Military Occupation of Estonia in 1940

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔18.02.2011 📕23.880

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře