Na španělském nebi - Loire 46

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔17.02.2011 📕9.372

Loire 46 C1 náležel mezi letouny éry těsně před nástupem samonosných dolnoplošníků moderní konstrukce. Vznikl po dosti dlouhém vývoji, zahrnujícím prototypy Loire 43 no01, Loire 45 no 01 a Loire 46 no 01 (ten vzlétl 1. září 1934), na základě specifikací francouzské Service Téchnique de l’Aeronautique (technické služby) z roku 1930. Sériová stavba 60 exemplářů byla objednána na jaře 1935, ale dodávky, jak to bylo v tehdejší Francii téměř železným pravidlem, probíhaly s několikaměsíčním skluzem. První sériový Loire 46 C1 no1, byl zalétán v únoru 1936, a francouzské vojenské letectvo jej do stavu převzalo až 22. června. Celou zakázku mateřská továrna splnila v průběhu roku 1937. V té době již typ, kvůli razantnímu nástupu dolnoplošníků se zatahovacími podvozky a krytými kabinami, výrazně zastaral.


Loire 46 no 6 patřící do výzbroje Escuadrilla España, letiště Barajas, podzim 1936. Před letounem pózuje francouzský pilot Victor Veniel. Na spodní ploše křídla je patrné původní francouzské vojenské označení N-093 a rudě zamalované francouzské kokardy, dávající stroji vzhled japonského letounu. Rudě je zatřena rovněž původní francouzská trikolora na směrovce

Loire 46 byl jednomístný vzpěrový hornoplošník celokovové konstrukce s pevným podvozkem a odkrytou kabinou. Byl vybaven tzv.„polským křídlem“ (poprvé se objevilo na polské stíhačce PZL P-1), které bylo posazeno na trup a lomeno do tvaru písmene M. Pohonnou jednotku tvořil dvouhvězdicový vzduchem chlazený čtrnáctiválec Gnome-Rhône 14K Mistral o 880 k (646 kW). Roztáčel třílistou kovovou vrtuli. Výzbroj tvořily čtyři kulomety MAC ráže 7,5 mm v křídle, ve Španělsku pak pouze dva Vickersy 7,7 mm.

Do Španělska se na začátku září 1936 dostalo pět strojů, následovaných (alespoň dle některých zdrojů) o něco později ještě šestým. V tu dobu již ve francouzské vládě získali navrch zastánci neintervence, kteří prosadili ukončení dodávek vojenského materiálu do republikánského Španělska (k formálnímu zastavení prodeje zbraní včetně letounů došlo 8. srpna). Nicméně hranice nadále nebyly zcela neprostupné a někteří Francouzi, z nichž mezi nejprominentnější patřil ministr letectví Pierre Cot, se nadále pokoušeli, byť co nejskrytěji, svým španělským soudruhům pomáhat.

Loire 46 se v hledáčku prorepublikánských sympatizantů ocitnul poměrně brzy. 26. července jeden z nich, ředitel asociace francouzských pilotů a navigátorů Sadi-Lecointe, navštívil ředitelství svého starého zaměstnavatele, firmy Loire-Nieuport v St. Nazaire. Společnostv té době v továrně umístěné v Issi-les-Moulimeaux vyráběla právě Loire 46. Sadi-Lecointe se pokoušel domluvit prodej šesti prvních, pro Armée de l’Air určených stíhaček do Španělska. Vedení firmy souhlasilo, ale zároveň vysvětlilo, že vzhledem k zaostávání výroby oproti plánu nebudou letouny k dispozici dříve než za pět týdnů. O dodávky do republikánského Španělska v té době probíhal ve Francii tuhý politický i mediální zápas. Cestu Sadiho-Lecointa nějak vystopovali pravicoví novináři a hned následujícího dne Le Figaro zveřejnilo, že tato návštěva souvisela s nákupem letounů pro „rudé“. Sadi-Lecointe musel tuto zprávu oficiálně dementovat. Tvrdil, že do St. Nazaire odjel kvůli pronájmu sportovního letiště.


Příslušník Escuadrilla España, francouzský námezdní pilot Victor Veniel (vlevo) před Loire 46 no 6

Pro dodávku do Španělska bylo tedy připraveno hned šest prvních vyrobených sériových strojů. Jejich vyjmutí z výzbroje francouzského vojenského letectva bylo maskováno jako státně důležitý prodej do království Hidžáz (tedy do Saudské Arábie). Nesly sériová čísla no 1 až 6 a na spodních plochách křídel francouzské vojenské označení (Matricules Militaires) N-088 až N-093. Letouny byly odveleny od 6ème Escadre de Chasse umístěné na letišti v Chartres a přelétnuty do Villacoublay, kde firma Loire-Nieuport prováděla závěrečnou montáž svých strojů. Zde technici z letounů demontovali čtveřici kvalitních kulometů MAC ráže 7,5 mm. Poté je přepravní piloti přelétli na leteckou základnu Toulouse-Francazal. Bohužel zde byla jedna ze stíhaček poškozena během přistání. V tuto chvíli letouny kvůli utajení nesly stále ještě francouzské výsostné znaky. Nicméně francouzští novináři, pídící se po dodávkách vojenské výzbroje do Španělska, je dokázali na letišti v Toulouse objevit. V novinách pak byla dodávka vyzrazena s tím, že se na přeletu podílí jeden belgický pilot (šlo o Andréeho Autriquea) a Francouz Roger Nouvel.

Další etapa přeletu již směřovala přímo do španělské Barcelony. Na tamní letiště Prat de Llobregat Loiry 46 dorazily 5., 6. a 7. září, tedy bezprostředně předtím, než byl 9. září v Londýně vytvořen Výbor neintervence, jehož signatářem se stala také Francie. Poškozený letoun byl snad do Španělska přelétnut o několik dnů později. Až na letišti Prat de Llobregat bylo zatřeno francouzské výsostné označení. Na křídlech se přetřením francouzských kokard objevily rudé „koblihy“, díky nimž Loire na nějaký čas získaly vzhled japonských letounů!

Loire 46 ovšem nezůstaly v Katalánsku, nýbrž byly urychleně odeslány do prostoru Madridu, na podzim 1936 ohroženého povstaleckým postupem. Právě zde probíhaly nejtěžší vzdušné boje a francouzské hornoplošníky do nich zasáhly v druhé polovině září, poté co se alespoň nouzově podařilo vyřešit problémy s výzbrojí.


K výcviku používaný Loire 46 no 36 francouzského vojenského letectva, Cazaux, rok 1940

Demontované kulomety MAC, jejich příslušenství a střelivo Francouzi vyslali do Španělska odlišnou trasou po zemi. Naneštěstí kamióny s výzbrojí pro Loiry 46 zastavili v Aragonii milicionáři z CNT (tedy anarchisté). Ti poslali dále pouze kulomety a munici, zato příslušenství, bez kterého nebylo možno MACy účinně využít, prostě zahodili – nevěděli totiž, k čemu by mohlo sloužit. Na zbraně marně čekal M. Midolle, bývalý zbrojíř francouzského letectva, nyní zaměstnaný u Air France. Silně prorepublikánský technický ředitel letecké společnosti Edouard Serre ho tajně vyslal do Španělska, aby pomáhal vládním silám s vyzbrojováním bojových letounů francouzské výroby. Když bylo zřejmé, že již kvalitní kulomety nebude možno využít, byly Loire 46 vyzbrojeny dostupnými Vickersy. Hned při prvním utkání s italskými Fiaty CR.32, v prostoru Toleda 21. září 1936, se staré kulomety zasekly po pouhých pár výstřelech u všech čtyř nasazených strojů.

Loire 46, dodané jako většina dalších francouzských letounů bez náhradních dílů, nesloužily ve Španělsku dlouho. V prostoru Madridu operovaly zejména z letiště Getafe. S jejich zaváděním do výzbroje pomáhal francouzský personál.

Stroje se ve Španělsku objevily v době, kdy byla organizace vládního letectva dosti chaotická a nedostávalo se bojeschopných letounů. O nějaké standardní výzbroji leteckých útvarů nemohlo být ani řeči, piloti létali s tím, co bylo právě z pestré palety typů (často zastoupených pouze jednotlivými stroji) k dispozici. Dochovalo se hlášení sovětského leteckého „dobrovolníka“ lt. Jevgenije Jerlikina do Moskvy, shrnující tehdejší situaci v republikánském letectvu na madridském bojišti. Uvedl, že vládní stíhací letectvo má 9 Nieuportů, 4 Dewoitiny, 2 Loire, 1 Spad, 1 Boeing, 1 Avio (Rus měl v tomto případě na mysli Avii BH-33 československé výroby, původně zakoupenou do Belgie), které ovládalo 11 pilotů stíhačů: 2 Francouzi, 3 Rusové a 6 Španělů.


Victor Veniel v kabině stíhačky Loire 46 no 6

Na francouzských hornoplošnících Loire 46 bojovali španělští a zahraniční letci působící v rámci Escuadrilla Internacional (mezinárodní letky) a Escuadrilla España (letky Španělsko).

Escuadrilla Internacional působila v září 1936 pod velením španělského pilota capitano Antonia Martína-Luny z letiště Getafe. Mezi personálem, namixovaným ze Španělů i zahraničních žoldnéřů, byli významně zastoupeni anglosaští námezdní letci, mimo jiné Brit Edward Downes Martin. Ten v dopise své anglické manželce na adresu Loire 46 uvedl: „Létám na jednomístném stroji Loire s motorem o výkonu 750 k. Jediné, co mi na něm vadí, je vysoká přistávací rychlost 100 mil/hod.“ V případě Escuadrilly Internacional je někdy chybně uváděno neexistující označení 2a Escuadrilla Lafayette (2. letka Lafayette). Bylo nejspíše výplodem propagandy, v dokumentech španělského republikánského letectva se totiž nevyskytuje. Odkazuje k útvaru amerických dobrovolníků, sloužících během 1. světové války ve francouzském letectvu. Piloti mezinárodní letky podle potřeby létali jak s lehkými bombardéry CASA-Breguet XIX, tak se stíhačkami různých typů. Do kabin Loire 46 ovšem zahraniční žoldnéři usedali skutečně výjimečně, neboť tento výkonný typ si vesměs nárokovali v hierarchii republikánského letectva výše stojící španělští piloti.


Jeden Loire 46 padl na podzim 1936 v celkem dobrém stavu do povstaleckých rukou. Zde je v demontovaném stavu naložen na valníku nákladního automobilu

Jeden stroj (no 6) po jistý čas využívala též jednotka zahraničních letců Escuadrilla España (Francouzi ji nazývali Escadre España). Skládala se převážně z francouzského personálu a vznikla pod nominálním velením spisovatele a levicového intelektuála André Malrauxe (který ovšem postrádal jakékoliv skutečné letecké zkušenosti). Působila z původně civilního madridského letiště Barajas. Opět šlo o smíšený útvar, jehož letci ovládali vedle stíhaček také bombardéry, zejména dvoumotorové Potezy 54. Na jediném Loire 46 střídavě létali piloti Abel Guidez a Victor Veniel. Zasažen byl na zemi 26. října, během náletu povstaleckých Junkersů Ju 52/3m na letiště Barajas. Někdy je uváděno jeho zničení, jindy pouze poškození s následným opravením.

S poměrně výkonným francouzským hornoplošným typem se za letu seznámili také zástupci první skupiny sovětských pilotů, kteří se ve Španělsku objevili (ještě bez vlastních letounů) v polovině září. Sověti měli pochopitelně zájem vyzkoušet modernější zástupce „kapitalistické“ letecké techniky, záhy se rovněž zapojili do bojových akcí v rámci Escuadrilly Internacional. Pro již zmíněného Jerlikina byl ovšem Loire 46 pouze jedním z mnoha letounů, které na Iberském poloostrově otestoval. V září a říjnu 1937 strávil ve vzduchu 211 letových hodin, přičemž pilotoval 16 různých typů letounů!


Skupina francouzských letců a mechaniků se nechala v září 1936 na španělském letišti Getafe zvěčnit před strojem Loire 46 no 3. (N-090)

Údaje o vlastním nasazení Loire 46 jsou poměrně skromné a zmínky o případných sestřelech jsou spíše spekulacemi. Je nicméně možné, že první úspěch na Loire 46 vybojoval 26. září španělský pilot Rafael Peña Dugo. Nad Toledem je mu přisuzováno sestřelení třímotorového bombardéru Junkers Ju 52/3m. Šlo o stroj kódového označení 22-64 se španělskou osádkou (pilotem byl teniente Ruiz de Alda), patřící do výzbroje 2a Escuadrilly z Escuadry B, který se stal během občanské války prvním, skutečně v boji vládními stíhači sestřeleným strojem tohoto typu. Podklady se nicméně neshodují na tom, jaký letoun vlastně Peña sedlal. Jeho stíhačka byla označována jako Loire-Nieuport či Nieuport (tedy Hispano-Nieuport 52?), někteří autoři se při- klání i k možnosti, že ovládal Dewoitine D.372. Nelze zcela vyloučit ani eventualitu, že bombardér zasáhl Francouz Maurice Locatelli, pilotující rovněž Dewoitine D.372.

Typ je dále například zmiňován v souvislosti s demonstrační akcí republikánského stíhacího letectva 27. září. Vzlétly do ní všechny dostupné stíhací stroje z madridské oblasti: vedle dvou Loire 46 také tři Dewoitiny D.372, dva Hispano-Nieuporty 52, jeden Boeing 281 a jeden Hawker Spanish Fury. Šlo o jistý protest proti tendenci nasazovat stíhačky do akcí v malých počtech, při kterých pak museli vládní piloti téměř vždy čelit početnějším sestavám protivníka, zejména italských Fiatů CR.32. Vlastní let zmíněné devítiletounové formace ovšem 27. září republikánským stíhačům větší efekt nepřinesl, neboť ke vzdušnému boji nedošlo. K opakovaným akcím početnějších skupin stíhaček pak již nemělo republikánské Aviación Militar v danou chvíli dostatek sil. Vzdušná převaha se na podzim 1936 jednoznačně přiklonila na stranu povstaleckého letectva. Vládní vzdušné síly trpěly značnými ztrátami, které jim působili především italští a španělští piloti zmíněných Fiatů CR.32.

Do kabiny Loire 46 relativně často usedal známý pilot a budoucí republikánské stíhací eso teniente Andrés García Lacalle (někdy psáno La Calle), v té době příslušník Escuadrilly Internacional. Zdá se, že zrušil hned dva stroje tohoto typu. První havárii s Loire 46 nejspíše prodělal 22. září, když musel kvůli poruše nespolehlivého motoru, který u typu představoval ve Španělsku neustálý zdroj potíží, nouzově přistát ve frontové oblasti mezi liniemi. Někdy je uváděno, že k události došlo poté, co unikal z prostoru vzdušného boje letem nízko nad terénem a stal se cílem palby ze země. Po nouzovém přistání v zemi nikoho se mu podařilo vrátit na republikánské území. Vrak Loire 46 se stal cílem pro povstalecké dělostřelectvo.

Lacalle „odepsal“ ještě jeden Loire 46, a to poté, co mu 25. září během startu k doprovodnému letu z Getafe opět selhal motor. Stroj byl zničen, ale pilot vyvázl prakticky nezraněn. Havárie měla nešťastnou dohru, neboť Lacalleho chráněnec, Potez 54 označený písmenem F a nazvaný „Aquí Te Espero“, musel do akce vyrazit bez stíhacího doprovodu a byl sestřelen Fiatem CR.32 španělského pilota Angela Salase Larrazábala. Osádka (v jejím čele stál capitán Joaquín Mellado) sice havárii přežila, ale zranění letci poté spáchali sebevraždu, aby nepadli do povstaleckých rukou. Tragickým řízením osudu zcela zbytečně – stroj se zřítil na vládním území!


Loire 46 po dodání z Francie. V pozadí je zachycen francouzský dopravní letoun Latécoère 28

Nacionalisté nárokovali v bojích sestřelení celkem sedmi Loire 46. Mezi možnými pokořiteli stíhaček tohoto typu se nacházel rovněž nejúspěšnější povstalecký pilot občanské války, Joaquín García Morato, na podzim 1936 velitel známé Patrulla Azul. Zbraněmi dvouplošné stíhačky Fiat CR.32 měl Loire 46 sestřelit 16. října 1936, během souboje proti několika vládním stíhačkám (povstalci je identifikovali jako tři Loire a jeden Fury) v prostoru Madridu. Další sestřel Loire 46 nacionalističtí letci nárokovali například u Getafe nedaleko Madridu 21. října.

Jeden Loire 46, padl na podzim 1936 v celkem dobrém stavu do rukou povstalců. Dochovala se série snímků, kdy je naložen na kamionu a vypadá celkem neporušeně.

Buď jak buď, až čtyři letouny byly zničeny během nehod a v bojích během září a října 1936. Poslední jeden až dva exempláře (v tom se podklady rozcházejí) dosloužily na konci roku v Manises u Valencie, na jihu republikánského Španělska. Zde se s tímto typem setkal další britský námezdní pilot Hugh Oloff de Wet.


Francouzské Loire 46 C1 ze stavu GC I/6, letiště Chartres, druhá polovina 30. let

Jak letoun hodnotit? Loire 46 představoval dosti rychlý, dobře stoupající letoun mající velký dostup. Pilotáž nepůsobila dobře vycvičeným pilotům Armée de l’Air větší problémy. Ve Španělsku se ovšem méně zkušeným letcům, přecházejícím na něj například z Hispano-Nieuportů 52, pochopitelně Loire 46 jevil jako obtížně zvládnutelná „závodnička“. Stroj byl stabilní, ale poněkud méně obratný. Konstrukce draku se vyznačovala značnou robustností. Bohužel podvozek již takovou pevností nedisponoval. Přistávací rychlost sice nebyla nijak vysoká, ale stroj měl během tohoto manévru tendenci k „plavání“, což prakticky nešlo korigovat. Lacalle zaznamenal, že když typ v září 1936 v Getafe zkoušela dvojice sovětských pilotů „Julio“ (Ivan Kopec) a „Pedro“ (pravděpodobně Jevgenij Jerlikin) měla v bočním větru s přistávacím manévrem značné problémy. Sověti dokázali přistát až po pěti či šesti pokusech. Pilot měl díky řešení „polského křídla“, inspirovaného stíhačkami PZL, velmi dobrý výhled. Pohonné jednotky Gnome-Rhône 14Kfs trpěly častými poruchami a komplikovaly provoz jak u francouz- ského, tak u španělského letectva. Ve vzduchu Loire 46 bez problému překonával staré Hispano-Nieuporty 52 a měl velkou převahu také nad německými Heinkely He 51 B. Fiat CR.32 překonával rychlostí ve větších výškách, znatelně lépe stoupal a měl větší dostup. Obratnost byla v porovnání s italským dvouplošníkem znatelně slabší. Základní problém španělských Loire 46 ovšem představovala slabá a nespolehlivá výzbroj dvou kulometů Vickers ráže 7,7 mm.


Budoucí stíhací eso republikánského letectva, Andrés García Lacalle. Tento španělský pilot v září 1936 „zrušil“ během havárií hned dva stroje Loire 46

Piloti ve Španělsku měli opět na typ dosti odlišné názory. Lacalle si Loire 46 nikdy neoblíbil a kritizoval jeho obtížnou pilotáž. Naopak Jean Dary a Victor Veniel v tajných zprávách ministru letectví Cotovi, typ hodnotili příznivě. Uváděli, že je mnohem vhodnější pro méně zkušené piloty než Dewoitine D.372, snáze se pilotuje a byl by díky kvalitním přístrojům a radiostanici vhodný pro noční stíhací akce. Veniel jej navíc hodnotil jako potenciálně nejhodnotnější republikánský stíhací typ před příchodem ruských Polikarpovů I-16.

Hlavní technické údaje
rozpětí 11,83 m
délka 7,88 m
výška 4,13 m
nosná plocha 19,5 m2
hmotnost prázdného letounu 1450 kg
vzletová hmotnost 2100 kg
max. rychlost (v 1000 m) 312 km/h
max. rychlost (v 3000 m) 345 km/h
maximální rychlost (v 3800 m) 390 km/h
výstup do 1000 m za 1 min 26 s
výstup do 3000 m za 3 min 18 s
dostup 11 750 km
Zdroje (výběr)
Cerda, J. A. – L Aviation de chasse de la république Espagnole 1936–1939, Boulogne sur Mer, 1995. Howson, G. – Aircraft of the Spanish Civil War 1936–1939, Washington 1990.
Laureau, P. – L’Aviation republicaine Espagnole 1936–
1939, Docavia-Éditions Lariviére, Vol. 8, Paris 1978
Salas Larrazábal, J. – Guerra Aerea 1936–39, Tome I, La Batalla Aérea por Madrid, Madrid 1998
Šnajdr, M. – Hořící Španělsko, Olomouc 2001

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔17.02.2011 📕9.372

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře