Rakousko-uherské pevnostní uzávěry v Tyrolsku a Korutanech

Autor : Karel Oktábec 🕔10.02.2011 📕25.061

V první polovině 19. století leželo území Tyrolska a Korutan hluboko ve vnitrozemí Rakouského císařství, takže nebylo třeba věnovat jeho obraně mimořádnou pozornost. Jedinými významnějšími fortifikačními stavbami tohoto období byly proto pevnost Franzensfeste (1837), chránící vstup do Brennerského průsmyku, a několik malých silničních uzávěrových pevnůstek, např. Nauders (1835) u švýcarských hranic. Rakouská armáda byla navíc natolik výkonná, že si s armádou italskou dokázala vždycky poradit ještě v lombardských a benátských nížinách. Teprve prohrané války s italskými spojenci Francií (1859) a Pruskem (1866) vedly ke ztrátě Lombardie a Benátska s jejich mohutnými pevnostmi (Verona, Mantova, Legnano a Peschiera), a z jižního Tyrolska a Korutan se náhle staly rakousko-uherské pohraniční provincie.


Werk Franzensfeste v roce 1890

Nová hranice s Itálií byla tvořena převážně neschůdnými alpskými hřebeny. Veškeré komunikace vedly horskými sedly a průsmyky, které bylo třeba zabezpečit různými objekty stálého opevnění. V jižním Tyrolsku byly proto postaveny pevnostní uzávěry (Festungs Sperren) proti průsmykům Stilfserjoch a Tonale, dále v oblasti Judicaria jihozápadně od Trientu (pevnostní uzávěr Lardaro) a samotný Trient byl intenzivně budován jako centrální fortová pevnost jižního Tyrolska (1880-1884).

Festung Trient byla od severu chráněna pevnostním uzávěrem Nonstal, od východu uzávěrem Tenna, přehrazujícím údolí Valsugana. Další opevnění se pak nacházela až v oblasti Dolomit. Tvořily je staré, zčásti modernizované kamenné forty údolních a průsmykových uzávěrů Pannevegio, Buchenstein, Valparolapass, Plätzwiese, Landro a Sexten. Korutanská hranice s italským Benátskem byla ve své východní části chráněna údolními uzávěry Malborghet, Raibl a Flitsch. Odtud se státní hranice stáčela podél řeky Isonzo (Soča) na jih ke Středozemnímu moři. Celá tato oblast „Přímoří“ opevněna nebyla, protože ji rakousko-uherské velení považovalo za východiště případného hlavního útoku na Itálii.

K posílení obrany pevnosti Trient, ale také jako podpůrné postavení pro vedlejší útok rakousko-uherské armády do týlu italské linie na Isonzu, byla jihovýchodně od Trientu počátkem 20. století vybudována uzávěrová postavení Folgaria a Lavarone. Obě byla tvořena moderními pevnostmi, vyzbrojenými 10cm houfnicemi v otočných pancéřových věžích, a obě se v pozdějších bojích mimořádně osvědčila.

V době vypuknutí 1. světové války roku 1914 byla Itálie spojencem Rakousko-Uherska, ale to si o skutečných úmyslech svého tradičního nepřítele nedělalo iluze. V rámci příprav na italský útok byla proto dělostřelecká výzbroj většiny fortů pevnosti Trient i většiny ostatních pevnostních uzávěrů přemístěna do zčásti vybetonovaných kavernových postavení, vyhloubených v okolních horských masivech, případně rovnou na horské vrcholy. Jižně od Trientu bylo navíc v údolí řeky Etsch započato se stavbou dalšího pevnostního uzávěru (Etsch-Arsa).


Rakousko-uherské pevnostní uzávěry v Tyrolsku a Korutanech

Některé pevnostní uzávěry byly tvořeny pouze jediným zastaralým fortem, doplněným o improvizovaná polní postavení, některé však (například moderní forty uzávěrů Tonale, Folgaria či Lavarone) představovaly pro útočícího nepřítele závažnou překážku. Po italském vyhlášení války (23. května 1915) byla tak sice většina rakousko-uherské armády vázána na východní frontě, její slabé krycí síly na jižní hranici však mohly využít k odporu téměř 150 stálých a improvizovaných pevnostních objektů různé kvality. Tato skutečnost velkou měrou přispěla k tomu, že se rakousko-uherskému velení podařilo italský nápor na tyrolské a korutanské frontě zastavit, a již v následujícím roce (15. května 1916) přejít do útoku.

Po rozpadu Rakousko-Uherska, způsobeném spíše naprostým hospodářským zhroucením než vojenskými neúspěchy, ztratila nástupnická Rakouská republika nejen celé jižní Tyrolsko (včetně jeho německojazyčné severní části), ale i jihovýchodní část Korutan. Ze všech opevnění v této oblasti tak zůstala na jejím území pouze stařičká, byť velmi malebná silniční uzávěrová pevnůstka Werk Nauders


Werk Nauders dnes

Zdroje:
Kurt Mörz de Paula - Der österreichisch-ungarische Befestigungsbau 1820-1914 (Wien 2000)
Edmund Glaise von Horstenau – Der österreich-Ungarns Letzter Krieg, 1914 - 1918 (Wien 1931)
http://fortifikace.bloguje.cz/
http://www.moesslang.net/fotos2.htm
http://de.wikipedia.org/wiki/%C3%96sterreichische_Festungswerke_an_der_Grenze_zu_Italien
Autor : Karel Oktábec 🕔10.02.2011 📕25.061

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře