Generálmajor Paul Emil von Lettow-Vorbeck

Autor : Jiří Mašek 🕔29.01.2011 📕11.622

Před Velkou válkou

Narodil se 20. března 1870 ve vojenské rodině v Saarlouis v Rýnském Prusku. Stejně jako jeho otec, i on vstoupil do německé armády. Studoval na pomořanské vojenské akademii (1881-1884) a berlínské vojenské akademii v Lichterfelde (1884-1888). Byl vyřazen jako dělostřelecký důstojník v roce 1888 v hodnosti kadet a povýšen na poručíka v roce 1890. V letech 1899 a 1900 sloužil na generálním štábu německé armády, kde zpracovával zprávy o německých a cizích koloniích. Tato praxe se mu později velice hodila.

V roce 1900 a 1901 von Lettow-Vorbeck sloužil v německém kontingentu vyslaném na potlačení boxerského povstání v Číně, kde se seznámil se všemi bojujícími kontingenty jednotlivých států.

V letech 1904-1906, již jako kapitán, se von Lettow-Vorbeck účastnil potlačování povstání Hottentotů a Hererů jako velitel samostatné roty v Německé jihozápadní Africe, Südwest (dnes Namibie). Zde měl příležitost poprvé poznat guerillovou válku, která ho tak proslavila a v níž se později stal odborníkem. V roce 1906 byl zraněn na levém oku a poslán na léčení do Jižní Afriky, Kapského Města, kde poznal svého budoucího nepřítele Jana Smutse a spřátelil se s ním.

V roce 1907 byl povýšen na majora a povolán zpět do Německa, kde sloužil ve štábu 11. armádního sboru.

Od března 1909 do ledna 1913 velel jako podplukovník II. praporu námořní pěchoty, umístěnému ve Wilhelmshavenu. Následně odjel zpět do Afriky. V říjnu 1913 byl von Lettow-Vorbeck jmenován velitelem německé koloniální síly Schutztruppe v Kamerunu.

Rok 1914-1915

V lednu 1914, jako čerstvě povýšený plukovník císařské německé armády, byl narychlo přeložen do Německé východní Afriky, Deutsch-Ostafrika (dnes Tanzánie, Rwanda a Burundi), kde převzal vrchní velení německé koloniální síly – Schutztruppe Ostafrika. [1]

Dne 17. ledna 1914 přistál v Dar es Salaamu, hlavním městě Deutsch-Ostafrika. Pár dní po příjezdu se vydal na inspekční cestu, z níž se vrátil v březnu. Do začátku války uskutečnil nejméně další dvě inspekční cesty.

Začátek války plukovníka von Lettow-Vorbeck zastihl na začátku příprav na případnou válku. Měl částečně vypracovaný plán, který se však neshodoval s rozkazy, které obdržel. Rozkazy ho nabádaly k opatrnému postupu a svazovaly mu ruce. Podle nařízení náleželo vrchní velení guvernérovi, a plukovník von Lettow-Vorbeck se mu měl podřídit. Guvernér Dr. Schnee požadoval, aby se veškerými prostředky zabránilo ostřelování měst a ztrátám jak civilním, tak materiálním. I za cenu vydání přístavů a jiných strategických míst nepříteli, eventuálně i kapitulací. [2]

Von Lettow-Vorbeck však měl v úmyslu nepřítele sám vyhledávat, napadat a ničit jeho zásobovací trasy. Konkrétně Ugandskou železnici v Keni. Ta byla vzdálena jen asi 100 km od severních hranic. Dále měl v úmyslu být neustále aktivní, a tím donutit nepřítele k navyšování počtu jednotek a materiálu, který by byl velice potřebný jinde - na hlavním válčišti v Evropě.

Začátkem srpna 1914 přišla nejprve zpráva o mobilizaci v Německu, a poté o vyhlášení války.

Plukovník Von Lettow-Vorbeck začal tedy také mobilizovat. (Před mobilizací měl k dispozici armádu s 216 bělošskými důstojníky a vojáky a s 2 540 domorodými vojáky - Askaríi. Z nich jen asi polovina měla moderní pušky M 98, ostatní byli vyzbrojeni puškami na černý prach M 71). [3]

Rozmístil část svých sil na severní hranici, dále kolem hory Kilimanjaro a při „Severní dráze“, železnici spojující pobřežní město Tanga s městem Nové Moshi ve vnitrozemí (Usumbarská železnice).

Další část svých sil nechal rozmístit na západní hranici při jezeru Tanganika a jezera Nyasa (Malawi) proti Belgičanům a při severní hranici na Viktoriině jezeře.

Válku začal obsazením pohraničního města Taveta v Keni na severu Kilimanjara 15. srpna 1914. Pak začal vysílat hlídky, které měly poškozovat trať Ugandské železnice v Britské východní Africe (dnešní Keňa). Ta byla vzdálena asi 100 km od hranic. Ze začátku to moc úspěšné nebylo, alespoň z hlediska vojenského. Ale Britové se cítili ohroženi a začali posilovat pohraniční vojsko a strážní oddíly na železnici. A právě toho chtěl von Lettow-Vorbeck dosáhnout - vázat na sebe co nejvíc nepřátelských sil, které by tak nemohly být nasazeny v Evropě. Což se mu víc než dobře vedlo. Po pár měsících se jednotky nasazené na severu zapracovaly tak, že nepříteli způsobovaly značné ztráty a zpět přinášely značnou válečnou kořist (pušky, kulomety, střelivo, koně, ošacení...).

Britskou odpovědí na německé výpady mělo být vylodění u města Tanga, napadení jeho jednotek z boku po „Severní dráze“ a dobytí Nové Moshi.

Bitva o Tangu proběhla 2. až 5. listopadu 1914. Skončila naprostým fiaskem britských invazních jednotek (Indian Expeditionary Force B), vedených generálmajorem Arthurem E. Aitkenem.

Po rychlém přesunu posil z oblasti Kilimanjaro von Lettow-Vorbeck tvrdě udeřil na britské jednotky. Ty, místo nějakého přeskupení a pokračování v boji, se druhý den nalodily a odpluly i přes svoji početní převahu 8:1. Podle Britů ztratil Indian Expeditionary Force B 360 mrtvých, 487 raněných a 47 zajatých vojáků. Schutztruppe ztratila 15 bělochů, 35 askariů a 13 nosičů. Němci navíc získali 8 kulometů, 455 pušek, přes půl miliónu nábojů a další cenný materiál, například mnoho kilometrů měděného telegrafního drátu, ošacení, pokrývky apod. Mezi padlými důstojníky byl veterán Schutztruppe, kapitán Thomas von Prince, známý pod přezdívkou Sakkarani (svahilsky - opilý atmosférou boje), jenž si vedl výborně už v letech 1892–1893 v bojích s domorodci.

Ve stejné době se Britové objevili také v oblasti Kilimanjaro u hory Longido, v počtu asi 4 000 mužů. Kapitán Kraut se svým oddílem je však se svými vojáky zahnal.

Pravděpodobně se nepřítel pokusil i o výpad podél pobřeží na severní hranici u německé obce Jassin (později se zde svedla těžká bitva – v lednu 1915).

Koncem listopadu 1914 Britové několikrát ostřelovali hlavní město kolonie Dar es Salaam, kde zničili palác guvernéra. Dále britské námořnictvo ostřelovalo další města na pobřeží.

Koncem prosince 1914 britské jednotky zatlačily německé Schutztruppe od hranic při pobřeží do vnitrozemí. Následně obsadily německou vesnici Jassini, asi 50 km na sever od Tangy. Aby zabránil narůstajícímu tlaku na Tangu a odříznutí svých hlavních sil od pobřeží, vyrazil von Lettow-Vorbeck do protiútoku.

Podruhé tak plukovník von Lettow-Vorbeck svého nepřítele překvapil a opět porazil, tentokráte na severní hranici v pobřežní oblasti u obce Jassin. Bitva o Jassin proběhla 18. až 19. ledna 1915.

Plukovník von Lettow-Vorbeck zde napadl, obklíčil a donutil vzdát se britskou posádku. Také zahnal za hranice nově příchozí britské posily. Avšak vítězství bylo velice drahé i pro Němce.

Sám von Lettow-Vorbeck přiznal, „že byl velice znepokojen ztrátou devíti důstojníků z povolání v jedné akci“. To byla jedna sedmina aktivních důstojníků Schutztruppe. Tito lidé nemohli být nahrazeni, nebylo kým. Zvlášť želel ztráty zkušeného pobočníka, kapitána Alexandera von Hammerstein. Jeho Schutztruppe také vystřílela téměř 200 000 nábojů do ručních palných zbraní (což byla jeho celá pětina zásob munice) a velký počet nenahraditelných dělostřeleckých nábojů. Celkem padlo nebo zahynulo následkem zranění na německé straně 9 důstojníků, asi 20 německých bílých vojáků a poddůstojníků a přes 60 askariů a nosičů.

Plukovník von Lettow-Vorbeck po akci prohlásil:

Z bitvy o Jassin vyplynulo, že tyto těžké ztráty, jež jsme utrpěli, mohli jsme nést pouze ve výjimečných případech. Mohl jsem vést maximálně další tři akce tohoto druhu a jen zcela výjimečně. Musíme se soustředit hlavně na partyzánskou válku a útočné akce malého rozsahu.

Začal se tedy vyhýbat větším střetnutím a nepřetržitě vysílal menší průzkumné a bojové hlídky.

Britové této bojové taktice nebyli schopni čelit nějakou ofenzivní akcí či plánem. Zareagovali přesně tak, jak plukovník von Lettow-Vorbeck předpokládal. Zkoncentrovali své síly okolo nejohroženějších cílů, zejména železnice, podél níž vybudovali řetěz stráží a opevněných táborů (Bomy). To je ale učinilo příliš těžkopádnými a nepohyblivými.

Na začátku roku 1915 měli Britové na ochranu v oblasti Ugandské železnice na 75 000 mužů, nemohli tak uvolnit jednotky, které by mohly zahájit útok do Německé východní Afriky.

Plán plukovníka von Lettow-Vorbeck, vázat co nejvíce a po co nejdelší čas britské jednotky, slavil úspěch.

Nyní Britové potřebovali nějaký čas na přísun nových jednotek a jejich aklimatizaci.

Protože dosud všechny britské plány na obsazení Německé východní Afriky ztroskotaly, Britové měli radost, že se jim alespoň dařilo úspěšně vést námořní blokádu pobřeží, ale i ta byla narušena.

Na přelomu března a dubna 1915 malá nákladní loď Kronberg (maskovaná jako dánská nákladní loď Rubens) s nákladem zbraní, munice, lékařského materiálu a výstroje pronikla blokádou. Zvlášť ceněným nákladem byla munice k dělům ráže 105 mm křižníku Königsberg a 3 000 tun uhlí k jeho kotlům. Bohužel, na konci cesty, už na dohled Afrického pobřeží, nákladní loď Kronberg chtěl zastavit a prohlédnout britský křižník HMS Hyacinth. Kapitán Kronbergu námořní poručík Christiansen věděl, že by se při kontrole prozradila totožnost jeho lodě. Proto nezastavil, a za doprovodu dělostřeleckých granátů, které po něm britský křižník HMS Hyacinth začal vystřelovat, se snažil doplout k pobřeží. Což se mu podařilo najetím na břehv zátoce Manza Bay, ležící asi 16 km severně od města Tanga. Skoro celý náklad byl zachráněn, jen náboje do pušek se musely (v důsledku působení slané vody) rozebrat a vysušit.

Příjezd lodi také vyvolal u obránců obrovské nadšení a víru ve vítězství.

Jednalo se o jednu ze dvou lodí, kterým se podařilo prorazit britskou námořní blokádu.

Druhá nákladní loď prorazila blokádu v březnu 1916 s nákladem zbraní, munice, lékařského materiálu, výstroje a s několika tunami pšenice. Zvlášť ceněným nákladem byly 4 polní houfnice, 2 horská děla a munice jak k těmto dělům, tak i několik tisíc dělostřeleckých nábojů k dělům ráže 105 mm křižníku Königsberg, používaných nyní na souši. Nákladní loď přistála na jihu v zálivu Ssudi. Po urychleném vyložení odplula.

Mezi nákladem byla i válečná vyznamenání. Železný kříž 1914 I. třídy pro von Lettowa a kapitána Königsbergu Maxe Looffa, Železný kříž 1914 II. třídy pro polovinu posádky Königsbergu. A vyznamenání určená pro domorodé askarie.

Další námořní pomocí mělo být vyslání v únoru 1916 z Německa ke břehům Německé východní Afriky pomocného křižníku Greif (maskovaného jako obchodní loď). Měl za úkol operovat u afrických břehů a ztěžovat přísun britských jednotek a vojenského materiálu. Byl však odhalen a britskými loděmi v dělostřeleckém boji potopen mezi Velkou Británií a Norskem.

Dalším pokusem měla být doprava zásob vzduchem v roce 1917 [4].

V červenci 1915 dostal plukovník von Lettow nedobrovolnou posilu. K jednotkám Schutztruppe se připojila posádka křižníku Königsberg, který se přes půl roku schovával v deltě řeky Rufidji (Rufidži). Britská flotila se ho zde marně několik měsíců pokoušela zničit. Až po zničující převaze deseti křižníků a dalších pomocných lodí, které Britové do blokády a následného zničení nasadili, byl Königsberg rozstřílen a potopen.

Část děl byla sejmuta a nasazena proti Britům v deltě řeky Rufidji už dříve za blokády. Těsně před zničením byla na břeh dopravena další děla, munice a jiné vybavení lodi. Zbytek byl z vraku vyzdvižen později. Polovina děl byla následně lafetována na povozky, druhá část zůstala v pevných pozicích.

Námořníci v počtu 188 mužů se pod velením fregatního kapitána Maxe Looffa připojili k Schutztruppe.

Tak jedinou britskou vítěznou akcí v letech 1914 až 1915, kromě potopení křižníku Königsberg, byl nájezd na německou základnu v obci Bukoba, ležící na Viktoriině jezeře. Akce se zúčastnilo na 1 500 mužů na britské straně a asi 200 mužů na německé straně, pod velením majora Willibalda von Stümera. Britům velel brigádní generál James Stewarth. Nájezd se uskutečnil od 21. do 25. června 1915. Britové Bukobu vyplenili a zničili bezdrátovou telegrafní stanici. A ukořistili asi 60 pušek, několik kulometů, jedno dělo a 32 000 nábojů a další vojenský a nevojenský materiál. Mezi kořistí byly i sloní kly.

Němci poté, co 25. června 1915 Britové odpluli, se do Bukoby téhož dne vrátili.

Po zbytek roku byl v kolonii relativně klid. Se střídavým štěstím se bojovalo i na jezeře Tanganika a Kivu. Tam proti Němcům stáli vedle Britů i Belgičané. Obě strany vysílaly většinou pouze bojové a průzkumné hlídky.

Britové navíc prováděli skoro dokonalou blokádu pobřeží. A pravidelně ostřelovali pobřežní města.

Rok 1916

Během roku 1915 Britové převážně obsadili ostatní německé kolonie v Africe. Protektorát Togoland obsadili během 20 dnů, Südwest – Německá Jihozápadní Afrika vzdorovala o něco déle, až do 9. července 1915, kdy velitel Schutztruppe podplukovník Erich Franke podepsal kapitulaci. Zbýval pouze malý oddíl Schutztruppe ve Westafrika – Německé Západní Africe, kde se zbývající jednotky nechaly internovat v únoru 1916 ve Španělské Guinei, malé španělské kolonii na jihu země. Zde jednotkám císařské německé Schutztruppe velel Curt von Pavel. A dosud nedotčený Schutztruppe von Lettow-Vorbeck v Německé východní Africe.

Teprve v březnu 1916 zahájily britské síly útok proti Německé východní Africe. To už se Britové a jejich spojenci cítili natolik silní, že zaútočili z několika směrů najednou. Do útoku nasadili na 100 000 vojáků. Sám von Lettow-Vorbeck měl dispozici asi 11 500 vojáků.

Sbor generála Jana Christiana Smutse (*1870, †1950) zaútočil ze severu z oblasti Kilimanjaro na obec Taweta (západně od Kilimanjara) a Nové Moshi (jižně od Kilimanjaro). Sbor byl přesunut po skončení bojů v německé kolonii Südwest (Německá jihozápadní Afrika) a disponoval asi 45 000 muži (5 688 britských vojáků, 20 888 indických, jihoafrických a novozélandských vojáků a na 20 000 britských domorodých askariů).

Belgičané zaútočili ze západu od jezera Kivu a Tanganika, měli na 12 000 askariů. Nejprve táhli směrem na jih, a když dosáhli Centrální železnice stočili se směrem na východ a zaútočili na město Tabora. Což se Britům ale nezamlouvalo, protože chtěli Německou východní Afriku jen pro sebe. Proto také vyrazili směrem na jih od Victoriina jezera a v červnu 1916 také ze severní Rhodesie, mezi jezery Tanganika a Nyasa.

Na severozápadě Německé východní Afriky, v oblasti jezer Viktoriino a Tanganika, velel německé obraně generálmajor Wahle.

Dne 10. března 1916 začali Britové opatrně, průzkumem bojem sondovat sílu a pozice Schutztruppe. Proběhlo několik bitev a potyček a už 12. března 1916 musela Schutztruppe opustit Nové Moshi, první větší obec v Německé východní Africe. V noci 21. března 1916, po mylné informaci o pohybu nepřátelských jednotek v týlu, se von Lettow-Vorbeck rozhodl ustoupit na jih za řeku Pangani, asi 70 km na jih podél Severní železnice od stávajících pozic. Ale i kdyby neustoupil, pravděpodobně by musel ustoupit během několika příštích dní, protože přesila byla obrovská a nepřítel měl v opevněných skladech blízko fronty vše, co potřeboval.

Během dalších měsíců jara a léta 1916 nezbylo plukovníku von Lettow-Vorbeck nic než před obrovskou přesilou pomalu ustupovat na jih k Centrální dráze, a dál na jih k řece Rifidji. Během této doby ústupů se mnohokrát utkala Schutztruppe s nepřítelem, jako například u města Kondoa Irangi 7. až 10. května 1916.

Stále však oddíly Schutztruppe prováděly přepady nepřítele, kdykoli se jim k tomu naskytla dobrá příležitost.

Na konci srpna 1916 bylo třeba vyklidit hlavní město kolonie Dar es Salaam. Několikrát během měsíce bylo totiž těžce ostřelováno z válečných lodí. Dne 4. září 1916 bylo město nepřítelem obsazeno.

V polovině září 1916 nepřítel obsadil město Tabora, kde do belgického zajetí padla guvernérova žena Ada Schnee.

Koncem měsíce září 1916 Britové s Belgičany kontrolovali tři čtvrtiny země.

Ale to bylo vše. Koncem roku 1916 leželo tisíce spojeneckých vojáků v lazaretech s horečkou, průjmy a jinými tropickými chorobami. Také problémy se zásobováním jim dělaly na tak obrovském prostoru starosti. Tropické nemoci se samozřejmě nevyhnuly ani koním a mulám. Pouze automobily byly vůči nemocem odolné, ale jim zase chyběly silnice.

Fronta se koncem září a začátkem října 1916 stabilizovala na řece Rifuji. Další starostí plukovníka von Lettow-Vorbeck byla Brity provedená invaze koncem září 1916 u města Kilwa a o něco jižněji ležícího města Linda. Ale ani zde se Britové nijak zvlášť neprojevovali.

Generál Smuts poslal plukovníku von Lettow-Vorbeck nabídku kapitulace, ale ten odmítl s komentářem, „že válka pokračuje dál“. Sice musel stále ustupovat, ale tentokrát se stahoval velice zvolna. A ne už takovým kvapným tempem jako dosud.

Plukovník von Lettow-Vorbeck měl všeobecně několik měsíců klidu, sám však vyčerpané spojenecké jednotky stále napadal, a tak jim nedopřával klidu.

V září 1916 se začali také projevovat Portugalci na jihu, kteří už 9. března 1916 vyhlásili válku Německu. Překročili řeku Rowuma 19. září 1916 a začali si nárokovat území, na něž vstoupili. O měsíc později, 26. října 1916, obsadili německou "Boma" (základna – opevněný tábor) v Newale, asi 20 km na sever od řeky Rowuma. Když se pokusili zaútočit na Boma Kivambo, byli odraženi a zahnáni zpět k Newale. Velitel tamější Schutztruppe, fregatní kapitán Loof (někdejší kapitán Königsbergu), po obdržení posil na ně tvrdě zaútočil, rozehnal je a 28. listopadu 1916 obsadil znovu Newale. Ukořistil čtyři horská děla, několik kulometů, několik set pušek, munici, několik automobilů a další válečný materiál. Portugalce navíc ještě pronásledoval na jejich území v Mosambiku, ale kvůli dešťům, které přišly v prosinci 1916, musel toho brzo zanechat.

Ale z obav před dalším německým postupem do nitra portugalské kolonie se nakonec v prosinci 1916 museli v portugalském severním Mosambiku vylodit Britové.

V této době začalo být základní prioritou Schutztruppe obstarání potravy. Frontu von Lettow ustálil na řece Rifidji na několik měsíců, což umožnilo počkat do doby sklizně na jaře 1917. Značná část nové úrody sestávala z kukuřice, z níž se mlela mouka na domorodou kaši a chleba. Část potravy si obstarávali lovem. Lovily se nejen antilopy a buvoli, ale u řeky Rifuji hlavně hroši pro maso a tuk. Z jejich kůže se šily boty. A nejen ty se nedostávaly.

Když došly zásoby uniforem, spřádala se ručně bavlna a šilo se oblečení. Sbírala se také surová guma, vulkanizovala se pomocí síry a z ní se vyráběly pneumatiky na náklaďáky a bicykly. Palivo (benzín) se destilovalo z pálenky z kokosových ořechů. Sůl se získávala odpařováním mořské vody, pokud to bylo ve vnitrozemí, sbíraly se rostliny obsahující větší procento soli, která se pak získávala louhováním z jejich popela.

Někteří bělošští vojáci si (spolu se sluhou) pořídili a vozili s sebou i slepice. Měli tak zajištěn stálý přísun vajec.

Od začátku války se vyráběly z kůry chinovníku chininové tablety, které byly kvalitnější než anglické. Později, když továrna na výrobu chininových tablet musela být opuštěna, se kůra vyvařovala a získával se „tekutý chinin“, jenž byl velice hořký, ale účinný. Obvazy se vyráběly ze stromové kůry…

Němci se tak přeměnili na zálesáky a bušmeny a stali se nejlepšími guerilovými bojovníky na světě.

U jednoho padlého jihoafrického vojáka našla Schutztruppe rozkaz, že nemají být žádní Němci bráni do zajetí. Von Lettow se přímo „poptal“ svého nepřítele Smutse, co je na tom pravdy. Ten popřel, že by byl jakýkoli podobný rozkaz vydán. Sám von Lettow propouštěl všechny zajatce, kteří mu dali čestné slovo, že už nebudou dál bojovat. Neměl totiž ani potraviny pro zajatce, ani vojáky, kteří by je hlídali. Část potravin pro zajatce získával od britského červeného kříže. Sám za všech okolností dodržoval válečné právo. Generál Smuts svého nepřítele proto natolik respektoval, že povoloval průchod polní pošty pro německé jednotky a dokonce ji i nechával doručovat.

V prosinci 1916 přišla v osobním dopise od generála Smutse gratulace k udělení řádu Pour le Mérite (Modrý Max), nejvyššího řádu Pruského království v I. světové válce.

Sám von Lettow-Vorbeck byl přesvědčen, že jde o omyl, a gratulace je k udělení Železného kříže 1914 I. třídy.

O tom že, byl vyznamenán řádem Pour le Mérite, neměl potuchy. Za to Britové, kteří zachytávali německé radiové depeše, o tom věděli.

Plukovník von Lettow-Vorbeck na konci roku 1916 nabyl přesvědčení, že pokud by nepříteli bylo znemožněno stále přisouvat čerstvé oddíly a stále je doplňovat, mohl by ho dokonce i porazit.

Rok 1917

Začátkem ledna 1917 generál Smuts znovu zaútočil na německé předsunuté pozice. Po zdařilém ústupu se německé jednotky shromáždily u Behobeha, kde nepřítel znovu udeřil. V těchto bojích padl 4. ledna 1917 v deltě řeky Rifuji u Behobeha britský kapitán Frederick Courteney Selous, známý lovec, dobrodruh a cestovatel. [5]

Dne 20. ledna 1917 byl generál Smuts povolán do Londýna na post představitele Jihoafrické unie ve vládě Velké Británie. Funkci vrchního velitele britských sil ve východní Africe převzal generál Hoskins.

Na přelomu ledna a února 1917 se von Lettow-Vorbeckovu vojsku začalo znovu nedostávat potravin. Musel sáhnout k velice nepopulárnímu opatření, a to snížit denní dávky obilovin. Naštěstí toto opatření trvalo pouze dva měsíce. Koncem března 1917 začalo období dešťů. V té době byly potraviny v oblasti řeky Rifuji sklizeny a Schutztruppe se začala zvolna stahovat na jih do nových oblastí, kde úroda teprve na sklizeň čekala. Mezi Němci a Brity tak nyní zůstalo většinou neprostupné zatopené území řeky Rifuji.

Ale tím problémy nekončily, von Lettow-Vorbeck byl tlačen skoro ze všech stran nepřítelem, ze severu Belgičany a Brity s Jihoafričany, ze západu britským Rhodézským expedičním sborem, z východu Brity, kteří se vylodili v září 1916 u města Kilwa a Linda, a na jihu Portugalci s Brity, kteří jim přišli na pomoc v prosinci 1916. K tomu se opakovaly problémy s potravinami na stále se zmenšujícím území.

Nejlepším řešením se zdálo - jako ostatně po celou dobu bojů - přepadávat nepřátelské zásobovací kolony. Bylo to dvakrát užitečné. Za prvé sami získávali tolik potřebné potraviny a zbraně se střelivem, a za druhé připravovali nepřítele samotného o to, co se jim samotným nedostávalo. Navíc to způsobovalo zmatek v řadách nepřítele, když se jim v týlu pohyboval nepřítel.

Na konci května 1917 vystřídal generála Hoskinse ve velení britských sil generál sir Jacob Louis Van Deventer (*1874, †1922).

V červnu a v červenci se povedlo plukovníku von Lettow-Vorbeck několikrát nepřítele těžce napadnout a způsobit mu velice těžké ztráty. Ale co to bylo platné, když nepřítel měl v Německé východní Africe v polovině roku 1917 asi 175 000 mužů, zatímco von Lettow-Vorbeck měl asi 6 000 bojeschopných mužů.

Ve dnech 14. až 18. října 1917 svedl von Lettow-Vorbeck velkou obranou bitvu u Mahiwa. Britové zde ztratili 1 500 až 2 700 mužů. Sami Němci ztratili 14 Evropanů a 81 askariů. Zraněno bylo 55 Evropanů a 367 askariů. Jako kořist Němci získali jedno dělo, asi 10 kulometů a 200 000 nábojů. Na britské straně velel generál Beves.

Dne 24. října 1917 se von Lettow-Vorbeck sešel s guvernérem Dr. Schnee a dohodli se na dalším postupu. Ukončit dosavadní způsob boje, tedy držení klasické obranné linie na německém území, a přesunout se na území portugalské kolonie. Hlavní důvodem byl neustálý tlak nepřítele a velké zásobovací potíže potravinami, ale i municí.

Sestavil tak bojovou kolonu z vybraných vojáků a překročil hranice portugalské kolonie. Notně okleštěná Schutztruppe nyní sestávala z 300 Evropanů, 1 700 askariů a 3 000 nosičů.

Dne 21. listopadu 1917 vyrazil von Lettow-Vorbeck z Newale k řece Rowumi a pak dál do nitra nepřátelské Portugalské východní Afriky. Nyní přivedl válku i na území nepřítele.

Celý další rok takto bojovala Schutztruppe v pochodovém proudu. Pochodovali denně asi 6 hodin po dvou hodinách, mezi nimiž byly půl hodinové pauzy. Dokázali tak urazit 25 až 30 km denně

Teď každý den von Lettow-Vorbeck vedl své stávající vojsko nepřátelskou oblastí. Munici a zásoby si obstarávali bojovými střety s nepřítelem. Snažili se o přepady nepřátelských zásobovacích skladů a táborů.

Hned 25. listopadu se povedlo přepadnout asi tisícihlavý portugalský tábor, kde ukořistili značné množství pušek a střeliva. Bohužel větší množství potravin pro domorodce mezi kořistí chybělo.

V prosinci 1917 britský vrchní velitel generál van Deventer poslal plukovníku von Lettow-Vorbeck nabídku kapitulace. Ten ale už podruhé s „díky“ odmítl.

V první polovině prosince 1917 se povedlo dobýt několik dalších opevněných táborů nepřítele a získat další vojenský materiál, ale potravin bylo stále jen poskrovnu. Až 17. prosince 1917 se povedlo v portugalském táboře u obce Chirumby (Mtariky) najít na polích a v sadech potraviny. Zde se von Lettow-Vorbeck s jednotkou zastavil na několik týdnů a oslavil zde příchod dalšího válečného roku.

Rok 1918

Začátkem ledna 1918 dali o sobě vědět Britové, jejichž hlídky se srazily s bočními hlídkami von Lettow-Vorbeckovy kolony. Britové pronásledovali von Lettow-Vorbecka ze severu, od východu z pobřeží i ze západu od jezera Nyassa. A kolem dokola byli Portugalci, ale jejich bojová hodnota a nasazení nebylo nijak na vysoké úrovni.

Další měsíce se von Lettow-Vorbeck s neústupnou pravidelností vydával na pochod v několika samostatných oddílech, přepadával nepřítele a měl stále plno starostí s potravinami.

Dne 22. května 1918 se guvernér Dr. Schnee jen rychlým útěkem do buše bez zavazadel vyhnul zajetí.

Během května 1918 se zásobovací problém otočil. Měli tolik potravin, že vojáci a nosiči si mohli vzít libovolné množství a ještě to, co nedokázali odnést či ochránit před nepřítelem, zničili. Co však nyní zcela chybělo, byla munice. Až v opevněném táboře Kokosani (Namururrya) u řeky Namururry a přilehlých plantáží s cukrovarem a nádražím, ukořistili po boji ve dnech 2. a 3. července 1918 značné množství zbraní, munice, potravin a dalšího materiálu.

Byla to podivná válka, kterou dobře charakterizuje výrok jednoho von Lettow-Vorbeckova búrského stopaře „Je to směšná válka, my běžíme za Portugalci a za námi Britové“.

Následně se von Lettow-Vorbeck obrátil k severu a podél mosambického pobřeží táhl na sever a později na západ. Tento pochod započal 5. července 1918, byl v té době jen asi 200 km severně od řeky Zambezi.

V srpnu 1918 se opět několikrát těžce střetl s nepřítelem. Pojal plán vyrazit zpět podél jezera Nyasa do Německé východní Afriky a pak uhnout na západ, pravděpodobně do Rhodésie.

Nepřítel se konečně naučil držet krok s von Lettow-Vorbeckovou jednotkou a začal na něho těžce dorážet ze všech stran. Von Lettow-Vorbeck začínal mít velké ztráty mezi důstojníky a poddůstojníky, které neměl kým doplňovat. Se ztrátami askariů se dokázal vyrovnat, neboť je rekrutoval z řad nosičů. K 1. září 1918 se von Lettow-Vorbeckova armáda skládala ze 176 Evropanů a 1 487 askariů.

Také páteří britských nepřátelských jednotek v této době byli černí askariové, jednotky 1., 2. a 4. King’s African Rifles, rekrutovaní po celé britské koloniální Africe. Také bývalí němečtí askariové z Německé východní Afriky byli rekrutováni Brity.

Začátkem září jeho jednotku začal postihovat jiný nepřítel - kašel a plicní problémy. Během pár měsíců na toto onemocnění zemřelo hodně lidí. Lékaři to však považovali za jinou nemoc, než proslulou španělskou chřipku.

Asi 50 procent stavu mělo zánět průdušek a asi 200 mužů mělo zápal plic.

V polovině října 1918 von Lettow-Vorbeck se svoji armádou znovu vstoupil na půdu Německé východní Afriky. Začal mít mnoho dezertérů z řad nosičů, kterým se zastesklo po domově.

Na začátku listopadu 1918 se opětovně střetli s Brity a vstoupili na britskou půdu Severní Rhodesie.

Dne 13. listopadu 1918 zajali anglického kurýra, jenž převážel zprávu o uzavřeném příměří, které vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918. Plukovník Paul von Lettow-Vorbeck se spojil s britským generálem van Deventerem, který tuto zprávu potvrdil, a dohodli se na dalším postupu.

Plukovník Paul von Lettow-Vorbeck a jeho důstojníci byli velmi rozčarováni zprávami, které dostali od Britů o situaci doma. Zpočátku vůbec nevěřili, že morální a materiální situace je v Německu tak špatná, jak ji líčili Britové. Sice tušili, že situace Německa po dlouhé válce nebude nejlepší, ale s bezpodmínečnou kapitulací nepočítali. Spíše s nějakou podobou příměří s podepsáním míru. Zvlášť když slyšeli o úspěšné ofenzívě Německa na jaře 1918.

Podle britských rozkazů pochodovala Schutztruppe do města Abercornu v severní Rhodésii, ležící jižně od jezera Tanganika. Zde v Abercornu 25. listopadu složili vojáci zbraně. Toho dne Schutztruppe sestávala ze 156 Evropanů, 1 156 askariů, 1 598 nosičů. Odtud pochodovali ke břehům jezera Tanganika a dále parníky do města Kigoma ležící na východním břehu jezera v Německé východní Africe. Nyní pod správou Belgie. Dále po Centrální železnici přes město Tabora do Dar es Salaamu, hlavního města na pobřeží Indického oceánu.

Po celou dobu cesty do Dar es Salaamu zažívali spíše korektní a přátelské chování od nepřítele.

Zde, v Dar es Salaamu, byli internování až do odjezdu 17. ledna 1919 do Evropy lodí Feldmarschall, zabavené německé obchodní společnosti. Asi 10 % zde přítomných Němců a jejich askariů zemřelo na španělskou chřipku, která v malém přeplněném městě propukla.

Sám von Lettow-Vorbeck se staral o zaslání majetku a zavazadel německých kolonistů a vojáků do Německa.

Jedním z posledních nařízení německého císaře Viléma II. bylo povýšení plukovníka Paul von Lettow-Vorbeck do hodnosti generálmajora v říjnu 1918.

Po roce 1918

Loď Feldmarschall přistála v Rotterdamu se zbytky Schutztruppe na konci února 1919. Zde je přišli přivítat četní němečtí obyvatelé.

Při příjezdu do Berlína na začátku března 1919 bylo jemu a jeho asi 120 vojákům Schutztruppe uspořádáno slavnostní přivítání. Byl přivítán jako jediný německý generál „Velké války“, který nikdy nepoznal porážku.

V potrhaných uniformách, v čele s generálmajorem von Lettow-Vorbeck na koni, pochodovala Schutztruppe městem skrz Braniborskou bránu. V čele Schutztruppe, spolu s generálmajorem von Lettow-Vorbeck, jeli na koních ještě guvernér Dr. Schnee a kapitán křižníku Königsberg, fregatní kapitán Max Looff.

Poté se věnoval repatriaci německých vojáků a válečných zajatců a snažil se zajistit rovnoprávné zacházení s německými askarii.

V roce 1919 se oženil s Marthou Walroth. Jejich synové Rüdiger a Arnd se narodili v roce 1921 a 1922.

Von Lettow-Vorbeck zpočátku zůstal v armádě a velel úspěšným akcím proti komunistickému povstání v roce 1919 v Hamburku. Při takzvaném Kappově puči zůstal „nestranným“, ale v jeho důsledku musel armádu opustit. Stalo se tak v květnu 1920. Poté pracoval ve firmě, zabývající se importem a exportem zboží. Od května 1928 do července 1930 byl ve Výmarské republice poslancem v Reichstagu. Byl tvrdým odpůrcem Hitlera a požadoval, aby proti němu a jeho straně bylo použito vojsko.

V roce 1929 přijel do Londýna ve Velké Británii, na sraz veteránů bojů ve východní Africe. Byl s velikou slávou přijat. Při jeho vstupu do sálu veteráni vstali a celý sál zpíval „For He’s a Jolly Good Fellow“.

Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 se stáhl z veřejného života. Hitler mu v roce 1935 nabídl místo velvyslance ve Velké Británii, ale on odmítl. Na to ho Hitler nechal nepřetržitě sledovat. Až v roce 1938, ve věku 68 let, byl jmenován generálem pro zvláštní účely, a to jen díky své proslulosti. Nikdy však nebyl do této funkce povolán, ani do žádné jiné.

Během druhé světové války jeho dva synové padli. Jeho dům v Brémách zničili spojenci při bombardovacích náletech. Přišel tak o svůj veškerý majetek, upadl do bídy a byl odkázán na potravinovou pomoc.

Když se to jeho přítel–nepřítel generál Jan Smuts dozvěděl, společně s několika svými spolubojovníky a přáteli se složil na malou penzi, kterou pak mu nechal vyplácet.

Tato penze byla von Lettow-Vorbeckovi vyplácena až do jeho smrti dne 9. března 1964.

V roce 1953 navštívil znovu místa své slávy, dřívější Německou východní Afriku. Byl slavnostně přivítán svými bývalými askarii s písní „Haya Safari“.

V roce 1964 odhlasoval německý Bundestag (Deutscher Bundestag – Německý spolkový sněm – parlament) finanční vyrovnání přeživším německým askariům. Pokladní kancelář byla založena ve městě Mwanza na jezeře Victoria. Jen málo askariů z 350 mělo potvrzení o službě, které jim vydal von Lettow-Vorbeck v roce 1918. Mnoho z nich přineslo jen zbytky svých uniforem jako důkaz své služby. Ale mnoho z nich nemělo nic. Německý pokladní vzal násadu od koštěte a přikázal nastoupivším starým mužům předvést slavnostní zacházení se zbraní. Ani jeden z bývalých německých askariů nic nezapomněl, všichni předvedli slavnostní zacházení se zbraní skvěle.

Bez jedenácti dní by se von Lettow-Vorbeck dožil věku devadesáti čtyř let. Po celý zbytek svého života pracoval na autobiografických a vzpomínkových knihách o Africe.

V Německu byly pojmenovány čtyři kasárny po von Lettow-Vorbeckovi. Tři z nich byly uzavřeny v devadesátých letech 20. století, pouze kasárny „Lettow-Vorbeck-Kaserne in Leer (Ostfriesland)“ přežily snižování stavů německého Bundeswehru.

Svým progresivním stylem velení a svými činy se von Lettow-Vorbeck nesmazatelně zapsal do historie vojenství. Přezdívalo se mu také The Lion of Afrika (Lev z Afriky nebo Lev Afriky) .

Paul Emil von Lettow-Vorbeck ve zbytku svého mírového života napsal tyto knihy:

Meine Erinnerungen aus Ostafrika (1920) - Boje ve východní Africe za světové války 1914-1918, Elka Press 2004
Kwa Heri Bwana (1920-1930)
Heia Safari (1920)
Afrika, wie ich es wiedersah (1955)
Mein Leben (1957)

Udělené vyznamenání

Pour le Mérite (4. listopad 1916)
Dubové ratolesti k Pour le Mérite (10. říjen 1917)
Pruský železný kříž I. třídy (1914–1918)
Pruský železný kříž II. třídy (1914–1918)
Pruský řád koruny III. třídy s meči (1914–1918)
Rytířský kříž královského řádu württemberské koruny se lvem (1914–1918)
Pruský řád červené orlice IV. třídy s meči a korunou (1914–1918)
Rakouský řád železné koruny II. třídy s meči (1914–1918)
Královský bavorský záslužný řád IV. třídy s meči (1914–1918)
Královský bavorský záslužný řád IV. třídy s korunou (1914–1918)
Velitelský kříž vévodského sasko-arnoštského domácího řádu II. třídy (1914–1918)
Brémský hanzovní kříž (1914–1918)
Odznak za zranění v černém (1914–1918)
Ruský řád svatého Stanislava III. třídy s meči
Vyznamenání za 25 let armádní služby

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_von_Lettow-Vorbeck

Poznámky

[1] V překladu Schutztruppe znamená Ochranné jednotky.

Schutztruppe v Deutsch-Ostafrika oficiálně vznikly dne 22. března 1891 císařským výnosem, spadajícím pod Úřad říšského válečného loďstva. Sám německý císař Vilém II. se jmenoval nejvyšším velitelem Schutztruppe Ostafrika. Velení Schutztruppe Ostafrika v Africe převzal 9. dubna 1891 poručík Zelewski (*1854).

Dne 17. srpna 1891 poručík Zelewski padl v bitvě u obce Lula-Rugaro s domorodci na jihu země. Poté byli v jednotlivých regionech velitelé Schutztruppe v rozhodování samostatní nebo, a to bylo většinou, se velitelem Schutztruppe prohlásil sám guvernér.

K 1. lednu 1914 Německé Schutztruppe sestávaly ze 136 německých bělošských důstojníků a vojáků, včetně 42 vojenských zdravotníků a dalších 2 472 černých místních vojáků takzvaných "askari". (Podle jiných zdrojů Schutztruppe před válkou sestávala z 216 německých bělošských důstojníků a vojáků a 2 540 askariů.)

Byli soustředěni ve 14 polních rotách (Feldkompagnie) v jednotlivých regionech Německé východní Afriky (Deutsch-Ostafrika).

1. Feldkompagnie – Arusha/Nové Moshi
2. Feldkompagnie – Iringa/Unbena
3. Feldkompagnie – Lindi
4. Feldkompagnie – Kilimatinde/Singida (Dadoma)
5. Feldkompagnie – Massoko (Langenburg)
6. Feldkompagnie – Udjidiji/Kassulo
7. Feldkompagnie – Bukoba, Ussuwi/Kifumbiro
8. Feldkompagnie – Tabora
9. Feldkompagnie – Usumbura (Urundi)
10. Feldkompagnie – Dar es Salaam
11. Feldkompagnie – Kissenji/Mruhengeri (Ruanda)
12. Feldkompagnie – Mahenge
13. Feldkompagnie – Kondoa Irangi
14. Feldkompagnie – Muansa/Ikoma (Mwansa)

Dále v policejních jednotkách bylo soustředěno 45 německých bělošských důstojníků a asi 2 140 askariů.

Podle jiných zdrojů bylo složení Schutztruppe Ostafrika před válkou následující: 68 důstojníků, 60 poddůstojníků, 132 vojenských lékařů, zbrojních důstojníků, účetních a dalších několik technických odborností – celkem 260 bílých německých vojáků. Dále součástí Schutztruppe byli i 2 afričtí askarijští důstojníci a 184 askariů poddůstojníků a 2 286 askariů.

Kromě těchto německých bělošských vojáků žilo v Německé východní Africe asi 3 500 Němců (osadníků, podnikatelů a koloniálních úředníků).

Před válkou sestávala polní rota ze 160 askariů ve třech četách po 50 askariích. Součástí roty byly i dva kulomety s obsluhou. Každá polní rota měla také 250 až 400 nosičů vybavení a střeliva. Hlavní posádkové velitelství sídlilo v hlavním městě Deutsch-Ostafrika Dar es Salaam. Byly zde také umístěny centrální sklady, rekrutační a výcvikové oddělení a signální oddělení.

Do konce roku 1915 se postavilo 16 nových polních rot, čísla 15–30. Nově vznikly střelecké roty (Schützenkompagnie), v nich byli mobilizování pouze bílí vojáci, později se stavy doplňovaly i askarii. Těchto střeleckých rot vzniklo 8, čísla 1–8 (podle jiných zdrojů 10). Dále bylo utvořeno asi 20 samostatných a přidružených oddílů v síle v roty (do tohoto stavu byli počítány dvě jízdní roty, několik rezervních rot, pravděpodobně 7, čísla 1–7, několik dělostřeleckých oddílů a podobně). Početní stav polních rot byl také navýšen asi na 200 askariů. Velitelé rot měli povoleno sami provádět nábor a výcvik.

Dohromady měl v prosinci 1915 von Lettow k dispozici 2998 a 11 300 askariů. V této době byla Schutztruppe nejpočetnější.

V listopadu von Lettow-Vorbeck sestavil bojovou kolonu z vybraných vojáků a překročil hranice portugalské kolonie. Schutztruppe 21. listopadu 1917 sestávala z 300 Evropanů, 1 700 askariů a 3 000 nosičů.

O rok později, k 1. září 1918, se von Lettow-Vorbeck armáda skládala z 176 Evropanů a 1 487 askariů.

Dne 25. listopadu 1918 proběhl pakt složení zbraní v Abercornu v Severní Rhodésii. Toho dne Schutztruppe sestávala z velitele von Lettow-Vorbecka, 20 bílých důstojníků, 8 bílých důstojníků zdravotní služby, 126 bílých poddůstojníků a vojáků, 1 156 askariů, 1 598 nosičů a guvernéra kolonie Dr. Schnee.

V Schutztruppe sloužilo i několik desítek jihoafrických Búrů.

Během „Velké války“ v Deutsch-Ostafrika ze Schutztruppe zahynulo asi 457 Evropanů v bojích a následkem bojů. Dalších asi 277 Evropanů zemřelo na různé nemoci. Dalších na 2 500 Evropanů bylo zajato nebo se stalo nezvěstnými.

Ztráty německých askariů byly ještě větší. 1 500 až 2 000 padlo nebo zemřelo. A na 9 000 askariů bylo zajato nebo se stalo nezvěstnými. Daleko větších ztrát dosahovali domorodí nosiči, žádná přesná čísla neexistují, ale může jít o desetitisíce. Velké ztráty utrpělo také domorodé obyvatelstvo Deutsch-Ostafrika.

Askari je svahilský výraz pro bojovníka nebo válečníka. Na konci 19. století se tak v celé Africe začalo říkat všem domorodým vojákům a jednotkám. V Deutsch-Ostafrice měli askariové privilegované postavení oproti ostatním domorodcům. Směli mít "boys" (sluhy), stejně jako jejich němečtí velitelé. Prošli dobrým výcvikem a měli dobrou morálku a disciplínu. Tou se ostatně pyšnili po celou dobu války.

[2] Guvernérem byl Dr. Albert Heinrich Schnee (*1871, †1949), právník, politik a spisovatel. Od roku 1897 pracoval pro ministerstvo kolonií. Guvernérský úřad zastával od 22. dubna 1912 do roku 1919. Byl posledním guvernérem Deutsch-Ostafrika. Po Velké válce se stal politikem a zasedal jako poslanec v Reichstagu skoro nepřetržitě až do roku 1945. Zemřel při autonehodě u Berlína v roce 1949.

Německá kolonie Deutsch-Ostafrika vznikla na začátku devadesátých let 19. století. Prvním guvernérem byl jmenován 1. ledna 1891 Julius von Soden. Rozloha této německá kolonie činila 985 562km², na jejím území žilo přes 140 různých domorodých kmenů.

[3] K dispozici bylo jen 1 415 moderních pušek Mauser M 98, jinak bylo k dispozici několik tisíc zastaralých pušek Mauser M 71 (ráže 11mm) na černý prach.

Dále bylo ve výzbroji 55 kulometů a asi 12 děl a houfnic.

Pro vojenské účely bylo k dispozici i jedno letadlo. Přivezeno bylo do Dar es Salaamu před začátkem války,

Dne 15. listopadu 1914 havarovalo poblíž Dar es Salaamu. Zahynul pilot letounu nadporučík Henneberger.

[4] V roce 1917 byla vypravena vzducholoď L.59 (L.Z.104) s nákladem pro Schutztruppe v Ostafrika.

Do vzducholodi L.59 bylo naloženo pro Schutztruppe mimo jiné toto: 392 000 nábojů (asi 5 500 kg), 30 ks kulometů, 61 vaků s obvazy a léky (asi 2 650 kg), mnoho součástek ke zbraním, náhradní díly pro rádiové přístroje, dalekohledy a další válečný materiál. Dohromady asi 13 800 kg užitečného nákladu.

Dne 16. listopadu 1917 vzducholoď L.59 vzlétla z Jambolu v Bulharsku, po startu zamířila k Adrianopolu a poté začala sledovat trasu Maloasijské železnice. Další nebezpečná část cesty vedla přes Středozemní moře, kde vzducholoď narazila na špatné počasí, dokonce prolétala skrz bouřku. Ráno přeletěla vzdušná loď pobřeží Afriky a vplula nad Libyjskou poušť a dál na jih, směrem k Nilu. V noci se loď dostala nad území Súdánu.

Z námořního velitelství však přišla po půlnoci zpráva o kapitulaci Nevaly, posledního opěrného bodu německé armády v pohoří Makonde. Vzducholodi byl nařízen návrat na základnu Jambol. Loď se nacházela na 16°30' severní šířky a 30°0¨východní délky. Asi 100 km západně od Chartúmu. Kapitán tedy vydal rozkaz k návratu a již večer bylo ze vzducholodi opět vidět pobřeží Středozemního moře. Ráno je zastihlo u tureckého pobřeží a ráno 25. listopadu již vzducholoď L.59 bezpečně přistála v Jambolu po 95 hodinách a pěti minutách letu. Za tuto dobu loď urazila 6 757 km, v nádržích měla palivo ještě asi na dalších 90 hodin letu. Přílet však vyvolal na základně údiv, o rozkazu k návratu nikdo nevěděl. Později se zjistilo, že za informací o kapitulaci Německé východní Afriky stojí nepřítel - Angličané.

[5] Kapitán Frederick Courteney Selous (*31. prosince 1851 v Londýně), který se také zúčastnil nájezdu na obec Bukoba, zemřel 4. ledna 1917 ve věku 66 let v boji u řeky Rufiji v dnešní Tanzánii. Střela ho zasáhla do hlavy při ranním průzkumu, na místě byl mrtev. Dnes je na tomto místě rezervace Selous Game Reserve, kapitán je pohřben nedaleko místa své smrti. V roce 1916 mu byl udělen Distinguished Service Order.

V roce 1870 odjel do Jižní Afriky, kde s malými přestávkami, kdy se vracel do Anglie, prožil zbytek života. Stal se lovcem velké zvěře, cestovatelem a spisovatelem. Také byl vojákem, účastníkem První a Druhé matabelské války s domorodci v Rhodesii. Byl to přítel 26. prezidenta USA a lovce zvěře Theodora Roosevelta.

Přesně o rok později, 4. ledna 1918, zahynul jeho syn kapitán Frederick Hatherley Bruce Selous MC (Military Cross), pilot Royal Flying Corps, při letu nad městem Menin v Belgii (silnice poblíž města Menin).

Zdroje:
Generál Paul von Lettow-Vorbeck, Boje ve východní Africe za světové války, Elka Press, ISBN80-902745-6-0
Jan Klíma, Pod německou vlajkou/Příběh jedné koloniální říše, Libri, ISBN 80-7277-282-1
Peter Abbott, Armies in East Africa 1914 – 18, Osprey Publishing, ISBN 978-1-84176-789-4
www.wikipedia.org
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2948
http://cs.wikipedia.org/wiki/Paul_von_Lettow-Vorbeck
http://en.wikipedia.org/wiki/Paul_Emil_von_Lettow-Vorbeck
http://www.firstworldwar.com/bio/lettowvorbeck.htm
http://www.lettow-vorbeck.de
http://en.wikipedia.org/wiki/Schutztruppe
http://en.wikipedia.org/wiki/Frederick_Selous
http://en.wikipedia.org/wiki/25th_(Frontiersmen)_Battalion,_Royal_Fusiliers
http://en.wikipedia.org/wiki/Von_Lettow-Vorbeck_Memorial
http://en.wikipedia.org/wiki/East_African_Campaign_(World_War_I)
Autor : Jiří Mašek 🕔29.01.2011 📕11.622

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře