Ekonomicko-politická situace Rakouska v kontextu světového vývoje

Autor : Pavel Janda 🕔06.01.2011 📕7.170

Podobné články

Další články autora

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

Obsah

Úvod

I. Obecná ekonomická analýza

Světový vývoj

Hospodářská situace Rakouska

Zahraniční obchod Rakouska

České země a Slovensko

II. Právní úpravy podnikání

III. Bankovnictví

Před krizí 1873

Bankovní krize

Oživení bankovního sektoru

Specializované banky a jiné ústavy

Profesní bankovní organizace

Projekt slovanské banky

Závěr

Literatura

Úvod

Ekonomika vždy hrála důležitou roli v existenci jakéhokoli organizovaného útvaru (ať šlo o stát, kmenové uspořádání, obec či město). Neméně důležitou roli hraje ekonomika u jednotlivců. V každém období můžeme mezilidské vztahy, kterými se zabývá ekonomie, nazývat různě. Stejně tak každá teoretická ekonomická škola může mít různé názvosloví. V různých obdobích můžeme najít krize i konjunktury. Ať je směna provozována ve formě barterového systému nebo již pomocí peněz (nebo jiného všeobecně přijímaného aktiva) nebo jde o moderní operace s virtuálními ceninami na virtuálních trzích, vždy a všude tyto vztahy hrály nezastupitelnou úlohu a velmi silně formovaly možnosti budoucího vývoje teritoria, společnosti a jedinců.

Počátky ekonomického myšlení nalézáme již u Aristotela, i když jako formální založení ekonomické vědy se označuje rok 1776 a vydání Smithovy knihy „Bohatství národů“. Ať už šlo o hledání spravedlivé ceny, dokonalé ceny v jejímž okolí dochází k oscilaci ostatních cen, nebo o použití moderní metody analýzy cen pomocí nabídky a poptávky. Ekonomie se stala, je a bude nezbytnou součástí společenských vztahů a má určující roli i v politické rovině.

Ještě dříve než se ponoříme do světa úvěrů, úroků, peněžních i nepeněžních operací je potřeba si alespoň stručně přiblížit tehdejší situaci v Rakousku (později v Rakousku-Uhersku). Pro pochopení tehdejšího bankovního[1] odvětví je třeba se vyznat ve dvou základních systémech. V obecné ekonomické situaci a v politickém prostředí, které je s ekonomickým neoddělitelně spjato. Což bylo právě v Rakousku vidět v polovině 19. stol. a i v následujících letech.

Práce se dělí na tři velké kapitoly.První kapitola se zabývá obecnou ekonomickou situací. Mísí se v ní jak mikroekonomické, tak makroekonomické prvky. První kapitola má jistou formu centralizace. Co tím míním? V první části se zabývám obecným vývojem na světové scéně. Jde o velmi stručné nahlédnutí do jednotlivých ekonomických oblastí, ať jde o průmysl, zemědělství, dopravu či mezinárodní obchod. Dochází zde ke srovnání vývoje nejen evropských zemí mezi sebou, ale i mezi Evropu a Amerikou (USA).

Druhá část první kapitoly se zabývá Rakouskem (po roce 1867 Rakouskem-Uherskem). Znovu dochází na obecnější pohled na vývoj, teď již pouze Rakouska, jehož součástí byly i české země. Jedná se o nahlédnutí do základních oblastí rakouské ekonomiky jako je zahraniční obchod, doprava, jak probíhala koncentrace kapitálu v Rakousku nebo jeho finanční situace. Snažím se také nastínit přístup rakouských vlád k dělnické otázce a jejich přístup k sociální politice země.

Právě sociální politika je faktor, který velmi ovlivňuje ekonomickou situaci země. Musíme si také uvědomit, že sociální politiku netvoří jen vlády. Důležitou pozici vytváří i podnikatelé, kteří svým přístupem k zaměstnancům vytváří podmínky práce a tím přispívají k produkci. Chci tím říci, že nesmíme vidět jen zákony vydávané vládou, které jsou pouze formalizovaným přesvědčením. V této situaci přesvědčením o přístupu podnikatelů k zaměstnancům. Musíme se také podívat do dějin managementu jaké byly představy o správnosti přístupu k pracovním podmínkám, které také podléhají vývoji.

Poslední část se zaměřuje na země Koruny české a částečně i na Slovensko. I když Slovensko nebylo součástí zemí Koruny české, hraje slovenská ekonomika důležitou roli po rozpadu habsburské monarchie. Je proto dobré si něco o ekonomické situaci na Slovensku povědět. Souhrnně řečeno se tato první kapitola snaží nastínit vývoje ekonomických systémů na třech úrovních a jde o přípravu podkladů k druhé části mé práce, kde je potřeba celý výklad brát v kontextu dat, údajů a informací z kapitoly první.

Druhou kapitolu tvoří stručná charakteristika právních podmínek podnikání. To znamená, že se obecně zabývám právními formami podnikání a jejich rozšířeností. Jedná se např. o akciové společnosti, komanditní společnosti atd. Pokusil jsem se nastínit i podmínky v jiných zemích než v Rakousku. Jmenovitě jde o Francii a Velkou Británii.

Třetí kapitola mé práce se zabývá výlučně bankovnictvím. Jak bankovní situací českých zemí, tak celkovou situací hl. v Předlitavsku, která mi slouží jako srovnávací parametr k vývoji v českých zemích.

Mezníkem, který dělí dvě období vývoje bankovnictví, je rok 1873. Nejdříve se snažím postihnout počáteční situaci při zakládání prvních moderních peněžních ústavů v celém Předlitavsku, kdy dominuje německý kapitál. Snažím se srozumitelně nastínit, jak došlo k bankovní krizi, co dělaly banky špatně a proč jich tolik krizi nevydrželo. Také si povíme co bylo příčinami ekonomické krize jako takové.

Další etapou, která je výrazněji zmíněna, jsou léta začínající v druhé polovině devadesátých let 19. století až do první světové války, kdy naopak dominuje provinční bankovnictví Předlitavska a velmi důležitou roli zaujímá právě české bankovnictví.

Předposlední část třetí kapitoly se zabývá projevem vědomí české bankovní soudržnosti a pokusy o vytvoření společného bankovního spolku, ve kterém by se sdružovaly nacionálně české bankovní instituce. Jak vypadal vývoj takové společné instituce, jaké cíle si vytyčovala a jaké banky do ní měly přístup si blížeji povíme právě ke konci třetí kapitoly.

Poslední a tak trochu zvláštní část třetí kapitoly je věnována vývozu českého kapitálu, který byl někdy spojován se slovanskou vzájemností. Podíváme se na to jak byla slovanská vzájemnost doopravdy vnímána (alespoň v oblasti bankovnictví) a zda spíše než smysl pro slovanskou soudržnost nepřevážily jiné zájmy. Také se věnuji zajímavému projektu slovanské banky, který byl projevem zmíněné slovanské vzájemnosti.

I. Obecná ekonomická analýza

Světový vývoj

Politicky bylo devatenácté století ve znamení „obrozování[2] národních principů. I když ve vzduchu byl strach z vytváření malých států, aby nebyly pohlceny jiným hegemonem. Itálie, Řecko, slovanské národy atd. všechny se snažily o obnovení národní svébytnosti. Myšlenky francouzské revoluce postupně rozšiřovaly liberální ideje po celé Evropě, i když se konzervativní mocnosti snažily zamezit jejich šíření (Svatá aliance). Nepovedlo se. S liberálními politickými myšlenkami se také šířily myšlenky ekonomického liberalismu. Devatenácté století bylo příznačné postupným rozmělňováním velmocí, což bylo dané nacionálním smýšlením a národními střety. Také bylo příznačné bojem o Balkán. Oblast, kam se tlačilo Rusko i Rakousko a kde jim překážela Osmanská říše. Vzestup Německé říše a pád Rakouska byly příznačné pro tuto dobu, kdy se měnily poměry, které spotřebovaly mnoho snahy, aby byly zakonzervovány.

Devatenácté století se stalo svědkem i důležitých ekonomických událostí, takže v ekonomické oblasti nebylo o nic méně rušno. V 60. a 70. letech devatenáctého století se završila v západní Evropě a v USA průmyslová revoluce a došlo k pokrokům v industrializačním procesu. Nejdůležitějším ekonomickým mezníkem devatenáctého století se staly roky 1873-76, kdy celý kapitalistický svět postihla těžká ekonomická krize. Byla to nejtěžší krize v devatenáctém století a postihla všechny země, které prošly industrializačním procesem. Následně došlo k nástupu tzv. druhé vlny industrializace.

V demografické oblasti došlo k velkým změnám. Velmi obecně vzato po stagnaci (pol. 17. stol. až pol. 18 stol.) začal počet obyvatel Evropy kolem roku 1740 znovu růst. V 19. stol. se začal populační růst[3] ještě zrychlovat, a to jak díky lepším lékařským prostředkům (a následnému poklesu úmrtnosti a prodlužování průměrné délky života[4]), tak díky schopnostem lepší produkce potravin. Je nutné si také připomenout, že nejen docházelo k populačnímu růstu v Evropě, ale také docházelo k velké mezikontinentální migraci obyvatelstva (mezi lety 1800 – 1913 šlo přibližně o 50 mil. lidí[5]). Migrace probíhala i uvnitř Evropy- hl. Poláci a jiní Slované odcházeli do vyspělejších oblastí (Německo, Francie).

Konkrétní údaje hovoří velmi jasně o tempu růstu populace- v Británii a Německu přesáhlo roční tempo růstu populace jedno procento (hovoříme o 19. stol.). Ve Francii tempo růstu klesalo (v 19. stol. se pohybovalo okolo 0,4%). Naopak v Rusku rostl počet obyvatel velmi rychle (tempo růstu v 19 stol. činilo kolem 2%). Vidíme zajímavý rozdíl tempa růstu populace v industrializovaných zemích (především Británie a Německo) a v tomto směru i v zaostalejším Rusku.

Urbanizace se samozřejmě během 19. Století výrazně měnila. Uveďme si příklad na Anglii. Na počátku 19. stol. žilo 30% obyvatel v aglomeracích nad 2000 obyvatel. Na konci devatenáctého století to již bylo 75% (urbanizace industriálních zemí se většinou pohybovala kolem 50%).

V zemědělství také docházelo k důležitým změnám. Postupně se měnily systémy obdělávání půdy. Od úhorového systému se přecházelo ke střídavému systému hospodaření na půdě. Rozšiřovalo se pěstování hlavně kukuřice, brambor či cukrovky. Docházelo ke zlepšování technického zázemí v zemědělství (tzn. secí stroje, mlátičky atd.) a docházelo také k rozšiřování osevních ploch.

Průmysl si nevedl o moc hůře. Zvyšovala se světová průmyslová výroba (průměrně o 4% ročně). Příčinnou byly jak intenzivní (větší produktivita práce), tak extenzivní faktory (větší počet továren). Ocel se postupně stala hlavní konstrukční surovinou a spolu s ocelí se dynamicky rozvíjelo i strojírenství. Počátky v této době nachází i chemický průmysl. Textilní a potravinářský průmysl postupně ztrácí dominantní postavení a začíná převažovat výroba výrobních prostředků (těžký průmysl).

Velký vliv na rozvoj zemí mělo používání elektřiny. Roku 1882 byla uvedena do provozu první větší parní elektrárna a New York začal být osvětlován pomocí elektrického veřejného osvětlení. Začaly se používat i první elektrické lokomotivy.

Nesmírně důležitý faktor ekonomické prosperity, dopravní možnosti, zažíval zlatý věk. Tramvaje (první elektrickou tramvaj vynalezl Werner von Siemens roku 1879), zaoceánské lodě s parní turbínou, automobily a na počátku dvacátého století se začala objevovat i letadla. Největší roli v dopravě devatenáctého století hrála železnice. Velkými průkopníky ve stavbě železnic byly Británie a USA. Ostatní státy sice zaostávaly, ale to neznamená, že by se železniční síť nerozrůstala (velký rozmach železnice nastal např. v Belgii). Nešlo ovšem jen o státní železnice. Mnoho zemí přenechalo výstavbu železniční sítě soukromému sektoru, jiné země oba principy kombinovaly. Když jsme si řekli, že železniční doprava byla tak důležitá pro ekonomické systémy (a nejen pro ty) všech zemí, podívejme se na tabulku, která nám srovnává jednotlivé země podle délky jejich železniční sítě v kilometrech. Jedná se o srovnání dělené do tří časových pásem rozdělených roky 1840, 1870 a 1914. Vybral jsem státní celky, které jsou pro tehdejší a budoucí dějinný vývoj (vývoj v 19. a 20 stol.) určující. Jedinou výjimku tvoří Belgie, kterou jsem vybral hlavně proto, že jsem se již o ní a její železniční síti letmo zmínil.

V tabulce můžeme vidět dva giganty z pohledu železniční dopravy, a to Velkou Británii a USA. Spojené státy se postupně staly fenoménem sami o sobě a Velká Británie posléze kráčela už jen v jejich stínu (v roce 1914 ji přeběhla už i Francie). Pro nás je zajímavé, že Rakousko-Uhersko v tomto ohledu spíše stagnovalo oproti jiným státům a naopak Německo se vyvíjelo kupředu.

Tab[6]: Délka otevřených železničních tratí v kilometrech

Země Rok
1840 1870 1914
Rakousko-Uhersko 144 6 112 22 981 (rok 1913)
Německo 469 18 876 61 749
Velká Británie 2 390 21 558 (rok 1871) 32 623
USA 4 510 84 675 410 475
Rusko 27 10 731 62 300
Francie 410 15 544 37 400
Itálie 20 6 429 19 125
Belgie 334 2 897 4 676

Stejně tak rychle se vyvíjel i přenos informací. Po telegrafu[7] přišel telefon (1876) a využívání bezdrátového telegrafu[8]. V Rakousku se první neveřejný telegraf objevil v roce 1846. V Praze byla v roce 1880 zavedena první telefonní stanice. Roku 1812 byl poprvé použit stroj na rotační tisk- poprvé ho použily londýnské „Times“. Tento vynález měl podstatný vliv na snížení nákladů na výrobu knih a novin. Dále např. v šedesátých letech se začal vyrábět papír z celulózy a ne z hadroviny a mohl bych uvádět další a další příklady rozvoje.

Bez zajímavosti také není, že právě v polovině devatenáctého století (1859- vrt Drake v Titusville v Pennsylvánii) se ropa dostávala do popředí jako komerční artikl. Ropa již byla známa dříve, ale její využívání bylo spíše druhotné. Nejdříve bylo těžké využívat všechny složky ropných produktů (př. nejvíce prchavé složky jako benzin), ale nebylo by to devatenácté století, kdyby vynálezci (Benz, Daimler atd.) nepřišli s využitím těchto surovin. V roce 1900 již existoval velký sortiment různých spalovacích motorů využívajících jako palivo právě benzin a motorovou naftu z ropy.

Spolu s významnými ekonomickými změnami dochází i ke změnám na předních postech průmyslově vyspělých zemích. Velká Británie ustupovala z místa předního světového ekonomického hegemona a spadla až na třetí místo za USA a Německo. Čtvrté místo si udržovala Francie.

Tab[9]: Změna v podílu světové průmyslové výroby ve srovnání Velké Británie a USA

Země Procentní změna v letech
1870 1913
Velká Británie 32 14
USA 23 36

Pro doplnění informací se sluší uvést, že se Německo v roce 1913 na světové produkci podílelo 16% a Francie 6%.

S rostoucí výrobou, s rostoucími náklady i podnikatelskými příležitostmi se projevovala potíž financování podniků. Začaly se hojně využívat úvěrové zdroje a zároveň se začaly vytvářet a rozšiřovat nové právní formy podnikání. Akciová společnost se stala univerzální formou velkého podnikání. Umožňovala soustředit kapitál většího množství právnických i fyzických osob a zároveň přinesla i anonymitu kapitálu. Akcie se staly nejvíce obchodovanou komoditou na kapitálovém trhu. Novou formou podnikání se také stalo družstevnictví, jehož ideové počátky můžeme najít v utopickém socialismu. Družstevnictví na rozdíl od akciových společností (kde jde o zisk) mělo zajistit svépomoc a poskytování služeb svým členům. Průkopníkem v družstevnictví v českých zemích byl F. L. Chleborad. Hlavní proud družstevnictví se v českých zemích rozvinul na přelomu 60. a 70. let devatenáctého století (připomeňme si některá družstva jako Včela, Oul, Malý Oul atd.). Po krizi v 70. letech mnoho družstev ukončilo svou činnost.

Dalším trendem, který se projevoval ve vývoji ekonomiky devatenáctého století, byla postupná koncentrace výroby. Silná monopolizace (šlo o různé formy monopolizace: syndikáty, trusty, kartely) byla cítit hlavně od počátku osmdesátých let. Snaha zajistit si monopolní zisk na vnitřních trzích vedla vlivné monopoly k prosazování protekcionářské hospodářské politiky. Takovým tendencím napomáhala i akciová forma společností, která umožňovala postupné srůstání bankovního, průmyslového, obchodního a jiného kapitálu.

Snad nejdůležitější ekonomickou událostí devatenáctého století, vyvrcholením procesu, byl vznik světového hospodářství. „Světové hospodářství vzniklo jako soustava vzájemně propojených národních ekonomik, nebylo však pouhým součtem těchto ekonomik. Začaly se vytvářet světové ceny různých výrobků, hospodářský cyklus probíhal ve světovém měřítku, v nebývalé míře se rozšířil mezinárodní pohyb kapitálu a migrace obyvatelstva, vznikl světový trh služeb.[10]“ Hlavní vliv na vznik světového hospodářství sehrál vývoj mezinárodní dělby práce.

S prohlubující se dělbou práce na důležitosti nabíral i mezinárodní obchod. Rozvoj mezinárodního obchodu příznivě ovlivnil přechod mnoha zemí na zlatý standart. Zároveň prohlubující se finanční vztahy vyvolávaly poptávku po kapitálu, který byl potřeba v podkapitalizovaných zemích a současně byl velice lákavou investicí pro moderní podniky z vyspělejších oblastí Evropy. Při vývozu kapitálu nešlo jen o čistě ekonomické zájmy. Jak budeme ještě moci vidět, mnoho velkých podniků bylo provázáno se státem (financovaly státní projekty, plnily státní zakázky). Jednalo se hlavně o banky, které přes své finance ovládaly i výrobní podniky. Šlo tedy i o jakousi soutěž národů a zápas jednotlivých národních podniků podobný tomu, který se odehrával mezi Německem a Francií v Rakousku.

Vývoz kapitálu probíhal ve dvou formách. Za prvé se jednalo o investice v zahraničí. Konkrétněji šlo o budování či nákup průmyslových podniků, plantáží, dopravních objektů, byly zakládány pobočky bank atd. Druhým typem vývozu kapitálu bylo poskytování zahraničních půjček.

Před první světovou válkou byla suma vyvezeného kapitálu[11] odhadována na 45,6 mld. US dolarů. Z této sumy vyvezla přibližně 43% Velká Británie, Francie 20% a Německo 13%. O zbylých 24% se podělily USA, Belgie, Švýcarsko atd.

Ještě je zajímavé do jakých zemích byl procentuálně rozložen vývoz kapitálu[12]. Největší podíl 27% byl investován v Evropě, dále následuje USA a Kanada s 25% a třetí místo zaujímá Latinská Amerika s 20%. Už menší podíl si odnesla Asie a Afrika s Oceánií. Jednalo se o 16%, respektive o 12%.

Podívejme se teď na jiný zdroj, který nám prezentuje situaci v Rakousku-Uhersku v rámci Evropy roku 1913. Na následující tabulce je zajímavé, že Francie se drží jen těsně před Rakouskem-Uherskem, ale podle vývozu kapitálu je na tom v rámci světa velmi dobře. To samé Velká Británie, která tvoří skoro polovinu vyvezeného kapitálu na světě, ale podílí se na hrubém národním produktu Evropy až na třetím místě.

Tab[13]:Podíl největších zemí Evropy na jejím hrubém národním produktu v roce 1913

Země Počet procent
Rusko 20,4
Německo 19,4
Velká Británie 17,2
Francie 10,7
Rakousko-Uhersko 10,1
Itálie 6,1
Španělsko 2,9
Celkem 86,8
Ostatní Evropa 13,2
Evropa celkem 100,0

Hospodářská situace Rakouska

Rakousko patřilo k evropským velmocím, které se značně podílely na hrubém národním produktu celé Evropy (jak jsme viděli z minulé tabulky, byla to asi jedna desetina). Zároveň ale Rakousko začalo za jinými evropským státy zaostávat. To hlavně díky nevyužití všech možností, které skýtala industrializace. Také se nedokázalo dostatečně pružně přizpůsobovat změnám tržní ekonomiky. A zároveň i surovinová základna Rakouska byla v porovnání s koloniálními mocnostmi menší (kvalitativně i kvantitativně).

Velký kontrast tvořily obě části rakouské monarchie. Průmyslové Předlitavsko a převážně zemědělsky založené Zalitavsko. Svůj podíl na zaostávání mělo uspořádání říše, které podněcovalo nacionální vášně. Dualismus umožňoval nadvládu Němců a Maďarů nad ostatními národy, což často způsobovalo rozepře, které znemožňovaly nebo ztěžovaly chod výkonných orgánů a celkový chod říše. Na druhou stranu byly na sobě oba ekonomické systémy závislé. Ekonomicky žily v jakési symbióze. Následující citáty nám ukáží, co míním ekonomickou symbiózou. Nejdříve si ukažme, že Předlitavsko (hl. textil, chemické výrobky, průmyslové suroviny atd.) a Zalitavsko (živočišná produkce, zemědělské produkty atd.) byly hlavními obchodními partnery: „Na konci 19. stol. a počátku 20. stol. vývoz do Uherska tvořil asi 38-39 % z celkového předlitavského exportu, zatímco export z Uherska představoval plných 72-74 % z celkového zalitavského exportu.[14]“ Když se zmiňujeme o vztahu obou ekonomik, další citát nám ozřejmí strukturu jejich ekonomické produkce: „V roce 1910 dováželo Rakousko z Uher z celkového objemu importu 65 procent zemědělských produktů a asi 35 procent průmyslových výrobků. Ve stejném roce naopak tvořily průmyslové výrobky přes 90 procent rakouského vývozu do Uher a zemědělská produkce necelých deset procent.[15]“ Je jasně vidět, která ekonomika byla spíše agrární a která průmyslová. Je nutno dodat, že v roce 1850 byla mezi oběma částmi říše zrušena celní hranice.

I když bychom neměli být v hodnocení vyspělosti Rakouska jednostranní: „Rakousko-Uhersko nebo-li habsburská monarchie mělo v 19. století poněkud nezaslouženou reputaci ekonomicky zaostalých zemí.[16]“ Podle Camerona může za utváření zkreslené představy o ekonomickém vývoji habsburské monarchie především nedostatek hlubšího bádání[17]. Byl bych rád, kdyby si čtenář uvědomil ještě jednu důležitou věc. Rok 1848 nebyl „Velkým třeskem“ rakouského hospodářského systému. Hospodářský systém se buduje dlouho a pomalu. Rok 1848 vývoji výrazně pomohl, ale nebyl zázračným rokem, kdy se moderní průmysl prostě zjevil, přišel odnikud. Ne, pokud ne sám moderní průmysl, tak minimálně jeho zárodky existovaly v západních oblastech již před rokem 1848 (jednalo se hlavně o textil, sklářství, papírenství atd.)

Na průmyslový rozvoj říše byly potřeba značné investice. Potřebné zdroje k investicím poskytoval kapitálový trh habsburské říše, a proto začínala růst prestiž a důležitost peněžních institucí (bank, spořitelen atd.). Vídeň se stala centrem kapitálového trhu a působištěm velkých bank. Silné postavení banky získaly hlavně financováním úvěrových operací souvisejících s vypisováním státních půjček. Dále se angažovaly i na výstavbě veřejně prospěšných projektů jako je železnice. Banky postupně získávaly kontrolu nad průmyslem a obchodem v Rakousku. Zajímavou situaci popisuje Prokš[18]. Velké banky financovaly státní úvěr (samozřejmě za patřičný úrok), který byl určen na zbrojení armády a takto utracené peníze za armádní výzbroj plynuly do podniků, které tyto banky ovládaly. Představu o tom, jak byl bankovní sektor s průmyslem velmi úzce provázán, nám poskytuje výše popsaný úvěrový cyklus.

Ale banky se samozřejmě nespecializovaly jen na stát, ale účastnily se i soukromých projektů. A jak vůbec banky pronikaly do podniků? Banky se účastnily jak na zakládání nových podniků, tak se snažily v tom kterém podniku získat úvěrový monopol. Propojení bankovního sektoru s průmyslem prošlo i personifikačním procesem. Konkrétně to znamená, že: „Bankovní manažeři zasedající ve správních radách podniků se stávali jejich velmi vlivnými, ba někdy i vůdčími osobnostmi, působili jako integrující článek průmyslových koncernů bank.[19]“ Výsledek všech těchto činností bank bylo, že banky měly velkou část kapitálu vázanou v akciích a konsorciálních účastech.

Určitě stojí za zmínku, že s určitou podobnou provázaností bank a jiných podniků jsme se mohli v nedávné době (a ještě dnes) setkat i v Japonsku. Vrcholu tento systém dosáhl v období po první světové válce: „Pro potřeby zbrojní výroby bylo charakteristické sdružování velkých průmyslových podniků a bank do silných skupin nazývaných zaibatsu.[20]“ Je zajímavé, že šlo znovu hlavně o vztah bank a zbrojního průmyslu. Druhá světová válka znamenala zlom v tomto systému a po válce byl obnoven systém keiretsu, kde došlo k oslabení propojení bank a průmyslu (už šlo „jen“ o kapitálovou propojenost). I když staré vazby zůstaly, došlo k jejich oslabení.

Díky provázání bank a velkopodniků postupně docházelo k tomu, že se vytvářely monopoly (převážně se tento trend projevuje od 70.-80. let). Příkladem může být železářský kartel pěti velkopodniků založený v roce 1886. Tento kartel roku 1911 produkoval 96,8 % surového železa v Předlitavsku. Není bez zajímavosti, že do tohoto kartelu patřily i Vítkovické hutní a důlní těžířstvo a Pražská železářská společnost.

V Rakousku měl také velký vliv zahraniční kapitál. Jednalo se převážně o francouzské a německé prostředky. Tyto kapitálové investice byly součástí rozsáhlejšího boje Francie a Německa o vliv ve střední Evropě. Na začátku dvacátého století tvořil[21] říšský kapitál asi 50% zahraničních investic. Druhé místo si uhájila Francie s přibližně 30%. Jiný zdroj[22] uvádí absolutní hodnoty zahraničního kapitálu na počátku 20. stol.- Německo 4,6 miliard k (korun), Francie 2,8 miliard k, Velká Británie 350 milionů k.

Propojování Německa s Rakouskem není bez zajímavosti. K jejich propojování nedocházelo jen na ekonomické úrovni, ale i na úrovni politické.

Obě vazby se vzájemně prolínaly. Jistě známe společné styky Rakouska s Německem. Bismarck, i když roku 1866 Rakousko U Sadové porazil, byl velmi mírný co se týká nároků vítěze (to si následně vynahradil u Francie, která musela zaplatit reparace přibližně 5 miliard zlatých franků). Bismarck měl s Rakouskem své plány. I když se mu nepodařilo udržet Spolek tří císařů (Rusko, Rakousko, Německo), hlavně díky sporům Rakouska a Ruska v oblasti Balkánu, byla jeho politika velmi promyšlená. Původně měl blíže k Rusku, ale vyzkoušel si loajalitu spojenců při menším napětí mezi Německem a Francií roku 1873, kdy Francie zázračně splatila reparace a nastaly spory v pohraničních oblastech. Rakousko Německo podpořilo, ale Rusko se postavilo na stranu Francie, protože se bálo narušení rovnováhy a nechtělo další oslabení Francie. Bismarck se upoutal blíže k Rakousku.

Zajímavé je, že roku 1913 se státní dluh Rakouska vyšplhal na 18 miliard korun. Za prvé se Rakousko dostalo do dluhové pasti, což znamená, že jen splácení úroků nesmírně zatěžovalo rakouskou ekonomiku. Přirozeným důsledkem vysokého zadlužení bylo zvyšování daní (což si připomeneme v kapitole o české ekonomice) a tím další zatěžování podnikatelů a rakouské ekonomiky. Druhým důležitým a neméně zajímavým činitelem byl vývoj množství peněz využívaných k financování zbrojního průmyslu. V roce 1900 činily výdaje na zbrojní průmysl 333 milionů korun, kdežto v roce 1913 se zvedly na 910 milionů korun.

Všechny výše zmíněné neduhy rakouské ekonomiky se neblaze promítly v monetární oblasti. Musíme si uvědomit, že v tehdejší době se země pořád držely zlatého standardu[23]. Důsledkem rostoucího zadlužení a zvyšování zatížení ekonomiky byl pokles krytí měny zlatem. Konkrétně ze 72% v roce 1909 na 45% v roce 1912. Takový propad zlatých rezerv a znehodnocení měny mělo nepříznivý dopad na stabilitu měny. V dnešní době je těžké si představit, co znamenal pokles krytí měny zlatem. Nicméně si můžeme situaci přiblížit představou, že naše měna (tedy správně státovky[24]) je silně znehodnocena inflací. Pro držitele rakouských státovek to znamenalo, že jejich peníze ztrácejí na hodnotě, tím jak se snižuje jejich krytí zlatem. To znamenalo, že reálná hodnota peněz klesala. Jinými slovy bylo více rizikové držet u sebe rakouské státovky. Jako je více rizikové držet peníze s velkou inflací, protože čím déle je držíte, tím méně si za ně můžete koupit (zmenšuje se množství zboží a služeb, které si mohu koupit za peněžní jednotku). I když nejde zcela zaměňovat inflaci s poklesem krytí státovek zlatem, jde alespoň o přiblížení situace[25]. Další důležitá věc, kterou při diskusi o ekonomii musíme udržovat v paměti je, že vše souvisí se vším. To, že jsme jednoduše popsali znehodnocení měny neznamená, že takové znehodnocení můžeme vnímat jako samostatný a izolovaný jev. Naopak takovou situaci nesmíme ani na chvíli připustit. Znehodnocování měny má vliv na mnoho ukazatelů jako jsou zahraniční investice, domácí investice, úrokové míry atd. Příkladem bylo vyústění finanční krize Rakouska v roce 1913.

Bylo by dobré doplnit si představu o rakouské ekonomice informacemi o energetických zdrojích. Rakousko sice drželo vysokou úroveň těžby uhlí (od 80. let 19. stol. na podobné úrovni jako Francie), ale bylo daleko za Německem. Rakousko dokonce paradoxně dováželo nespotřebované uhlí do Německa. Problém Rakouska spočíval jinde než v množství vytěženého uhlí. Problém byl v tom, že asi dvě třetiny vytěženého uhlí v Rakousku tvořil méně hodnotný lignit nevhodný pro metalurgii. Uhersko netvořilo ani čtvrtinu těžby v Rakousku a naneštěstí byl podíl lignitu ještě větší.

Již jsem se zmínil o důležitosti rozvoje železnic, potažmo železniční dopravy, pro vývoj jednotlivých států. A co Rakousko? Udělejme si teď malý exkurz do „dějin železnice“ v Rakousku. České země se mohou pochlubit částí první železnice v Rakousku. Jednalo se o koňskou trať České Budějovice-Linec z dvacátých let. První parní železnice byla budována soukromou firmou (pod krytím Rothschildů), když byla této společnosti vládou v roce 1836 udělena koncese. Ale již v roce 1842 se vláda rozhodla znovu převzít železnice do státních rukou. Později se znovu podělila o železniční sytém se soukromým sektorem.

Zahraniční obchod Rakouska

Rakouské hospodářství se do šedesátých let devatenáctého století „potýkalo“ se silnou protekcionistickou politikou[26]. Zvrat v teorii hospodářské politiky přišel v roce 1841, kdy se ve vládním programu hovořilo o přiměřených clech. Praktické uskutečnění na sebe nedalo dlouho čekat a roku 1844 byla cla snížena v několika tarifních položkách a v letech 1851 a 1853 byl vydán nový celní tarif, který snižoval vysoká cla jako celek. V dalších letech (60. a 70. léta) následovala řada bilaterálních smluv s jednotlivými státy o snižování celních překážek (nejednalo se jen o evropské státy- Španělsko, Švýcarsko, Rumunsko – ale i o státy mimoevropské- Čína, Japonsko). Konec smlouvám s jednotlivými státy nastal v roce 1878, kdy se Rakousko vrátilo k ochranářské politice uzákoněním nového autonomního celního tarifu. Důvodů můžeme najít několik. Je to v období, kdy končí nadvláda německých liberálů a chvilku před nástupem konzervativní vlády „kruhu železné pravice“. Němečtí liberálové se sice dostali do vlády na počátku devadesátých let, ale jejich politická činnost neměla dlouhé trvání. Stejně jako v českých zemích, začaly vznikat zájmové masové strany, které německé honorační liberály odkázaly do historie. Stejně tak v tomto období dochází k opravdovému sdružování a organizování dělnických spolků a stran - rakouská soc. dem. (1874), česká soc. dem. (1878). Navíc sedmdesátá léta jsou ve znamení radikalizace dělnických hnutí a převládá názor potřeby vybojovat si práva (nemají na mysli parlamentní cestu).

Jak už to bývá, hlavní podněty přicházely z domácích kruhů (hl. obchodní komory). To je také pochopitelné. Krize z počátku 70. let pořád doznívala a domácí výrobci se obávali zahraniční konkurence a samozřejmě o svou existenci. Jak jsem již řekl, nemalý vliv na návrat k ochranářské hospodářské politice měla i krize prodělaná roku 1873. Na stranu ochranářství se postavili i ekonomičtí teoretici na vídeňském kongresu rakouských národohospodářů. Stupňující protekcionismus se ale nemohl dlouho udržet, protože působil jako překážka potřebnému obchodu s evropskými zeměmi (nové zvyšování celních bariér v letech 1882, 1887). Došlo k postupným jednáním s jednotlivými zeměmi a byli uzavřeny smlouvy a ty prodlužovány. Konečné smlouvy Rakousko uzavřelo v roce 1905 a platily až do ruku 1917. Všechny uzavřené smlouvy se ale stále vyznačovaly silnými ochranářskými tendencemi.

Na konci devatenáctého století docházelo k čilému obchodu s Balkánem a i Tureckem. Ale rok 1906 utužil ochrannou politiku (také pro zemědělské produkty) i přes proces postupného snižování bariér, což byla rána pro agrární balkánské státy. Tímto byla vyvolána celní válka. Tak se snížil i vývoz rakouského průmyslu na Balkán. Například rok 1906 zapříčinil pokles obchodu se Srbskem (nejdůležitější obchodní partner na Balkáně) na třetinu.

Následující tabulka nám ukáže, jak se vyvíjel zahraniční obchod z pohledu bilance zahraničního obchodu. Výše jsme si trochu popsali, jak vypadal historický vývoj celních bariér (obecně protekcionismu, který měl velký vliv na vývoj zahraničního obchodu) a můžeme srovnat, kdy byla bilance zahraničního obchodu pasivní a kdy naopak.

Tab[27]: Zahraniční obchod Rakouska

Rok Roční průměr v milionech korun
Dovoz Vývoz
1831-35 160,6 174,4
1846-50 245,8 223,2
1855-59 488,4 469,8
1860-64 480,6 597,6
1865-69 630,2 779,4
1870-74 1095,2 845,6
1875-79 1090,4 1160,2
1880-84 1258,8 1452,3
1885-89 1115,1 1415,4
1889-94 1287,0 1534,7
1895-99 1523,0 1608,2
1900-04 1798,7 1991,9
1905-09 2426,7 2331,2
1910-13 3251,1 2581,0

Pokud si jednoduše spočteme obchodní bilanci zjistíme, že padesátá léta se vyznačují pasivní obchodní bilancí. Naopak od šedesátých let až do přelomu století Rakousko udržovalo aktivní obchodní bilanci (výjimku tvoří 1870-1874). K proměně dochází na přelomu století, kdy se rakouský zahraniční obchod znovu propadá do pasivní obchodní bilance. K největšímu pasivu došlo roku 1912, kdy pasivum činilo 743 milionů korun. Naopak největšího aktiva dosáhl rakouský zahraniční obchod roku 1888, kdy aktivum činilo 391 milionů korun.

Ještě si k údajům o zahraničním obchodě doplníme velice zajímavou tabulku, která nám ukazuje strukturu vývozu a dovozu Rakouska v poměru polotovarů a surovin k hotovým výrobkům.

Tab[28]: Struktura zahraničního obchodu

Dovoz Vývoz
Rok Suroviny a polotovary v % Hotové výrobky v % Rok Suroviny a polotovary v % Hotové výrobky v %
1841-50 94,5 5,5 1841-50 68,8 31,2
1896 60,6 39,4 1896 52,2 47,4
1913 73,0 27,0 1913 49,2 50,8

Jak můžeme vidět období silného protekcionismu - první polovina devatenáctého století - bylo doprovázeno obrovským dovozem surovin, a také pozorujeme velký vývoz surovin a polotovarů. Rakousko žilo tedy výhradně ze své výroby a ze svého spotřebního zboží. Za minimálním dovozem zboží se skrývají pravděpodobně výrobky, které není možno v Rakousku vyrobit. Takový výrobkový sortiment mohlo tvořit různé luxusní zboží. Situace, ve které se nacházelo Rakousko v polovině devatenáctého století, musela bezpodmínečně vyústit ve změnu struktury zahraničního obchodu. Vidíme, že se navyšuje podíl dovážených hotových výrobků a že se zvětšuje jejich podíl i na vývozu. Rok 1869 představuje tuto tendenci jak u vývozu tak u dovozu. Zajímavý je rok 1913, kdy se struktura vývozu změnila jen minimálně oproti roku 1896. Naproti tomu dovozu znovu začaly silně dominovat suroviny a polotovary.

Pokud se bavíme o rakouské protekcionistické politice, můžeme zmínit jeden zajímavý fakt: “Na začátku 20. století předběhla absolutní hodnota vývozu maličké Belgie vývoz Rakouska-Uherska a v přepočtu na jednoho obyvatele vyvážela Belgie několikrát více.[29]“ Takové údaje jsou minimálně překvapivé.

Už jsem se zmiňoval o důležitosti obchodních vztahů mezi Rakouskem a Uhrami. Pravděpodobně proto se úplného odstranění bariér dočkaly jen vztahy mezi Rakouskem a Uherskem. Do roku 1826 byla monarchie rozdělena na šest celních území. Později se jejich počet snížil jen na dvě- šlo samozřejmě o rozdělení Rakousko-Uhersko Od roku 1850 došlo k vytvoření jednotného vnitřního trhu. Velký podíl na zahraničním obchodu měl ale i obchod s Německem.

K podpoře vývozu se používalo hlavně dopravní politiky. Roku 1829 byla zřízena Dunajská paroplavební společnost. Vůbec lodní dopravě byla věnována velká pozornost. Dr. Chylík uvádí, že se dokonce přemýšlelo průplavech Terst-Vídeň a Budapešť-Rijeka.

České země a Slovensko

Stejně jako v jiných oblastech s feudálním zřízením podkopávala možný ekonomický růst hlavně nedostatečná kapitálová základna. Většinu kapitálu vlastnila šlechta, nebo bankovní či kupecké skupiny (př. Rothschildové). Co obě tyto skupiny měly společného bylo, že se nerady pouštěly do riskantních investic a příležitostí rodících se v nové době. Šlo jim hl. o neriskantní obchody (př. půjčování státu). Příkladem neochoty riskantně podnikat nám může být investování do železnice. Když se podíváme na tabulku na str. 8 vidíme jak se vyvíjelo množství železnic v USA a Británii a naopak na kontinentu.

Důležitým okamžikem přestavby Rakouska na stát s kapitalistickým hospodářstvím byla revoluce roku 1848. Zrušení poddanství za náhradu, likvidace zbytků cechovní výroby, vznik živnostenských a obchodních komor, liberální zákony o akciových společnostech. Všechny tyto důležité ekonomické a společenské změny podnítily vývoj kapitalistického systému. Nesmíme ani zapomenout, že se v padesátých letech dostali k vládě němečtí liberálové (hl. Bach) a jejich vláda vedla k velmi volné kapitalistické soutěži.

Zajímavé je, že hospodářské kruhy si uvědomovaly výhodnost existence velkého kompaktního celku, a proto se stavěly za jeho další existenci. Dále se také seznámíme s pravděpodobným důvodem, tzn. s informací, kde a za jakých podmínek získaly hlavní odbytiště svých výrobků.

Ekonomicky byla Habsburská monarchie velmi diferencovaná. Celkově bylo Rakousko spíše zemědělským státem, i když jeho západní část byla mnohem vyspělejší. Hlavními průmyslovými oblastmi Předlitavska byly české země a Dolní Rakousy a v Zalitavsku šlo hlavně o Budapešť. Naopak k nejzaostalejším částem Rakouska patřila Halič, Bukovina a jiné oblasti. České země se ale velmi rychle rozvíjely. Velkou zásluhu na tom měly palivové zdroje (hnědé a černé uhlí). V předvečer první světové války se české země podílely 85% na těžbě uhlí a lignitu v Rakousku a více než polovinou na rakouské průmyslové produkci. Číselné údaje by šlo slovy interpretova asi takto: „České země a Dolní Rakousy vytvářely jádro celého ekonomického potenciálu Rakouska….[30]

V českých zemích, jako i jinde, působily technické hospodářské změny. Konkrétně to znamená přechod od trojpolního ke střídavému hospodaření, používání průmyslových hnojiv, přechod od pastevního k stájovému chovu dobytka a postupující mechanizace zemědělských prací. České země se staly spolu s Francií a Německem důležitým světovým producentem řepného cukru. Ale od sedmdesátých let 19. stol. se české země potýkaly s potravinovým deficitem, který musel být kryt importem. Hlavním úskalím byla nedostatečná technická vybavenost a mimo jiné i nedostatek investičního kapitálu. Výnosné průmyslové podniky byly soustředěny hodně v Rakousku (zbrojovky, auta, elektrotechnika)- až na Škodu.

Velkým problémem, který brzdil rozvoj, bylo daňové zatížení. Nepřímé spotřební daně byly nejhorší- v r. 1909 platily české země 63% z celku těchto daní v Předlitavsku. Takové daňové náklady měly také za následek, že české výrobky těžko konkurovaly německým, proto hlavní odbytiště byla hledána hlavně na chráněných trzích Uher a Haliče (vzpomeňme si na důvod pro zachování většího a kompaktnějšího celku).

Tab[31]: Daňové zatížení tří oblastí monarchie za tři časová období (v procentech)

Daň Oblast a rok
České země Dolní Rakousy Halič a Bukovina
1870
Přímá daň 41,9 26,6 11,9
Spotřební daň 44,6 28,9 11,8
Podíl na počtu obyvatel 37,5 9,7 29,4
1895
Přímá daň 38,3 31,1 10,5
Spotřební daň 55,7 18,8 15,3
Podíl na počtu obyvatel 36,4 11,5 30,7
1909
Přímá daň 34,4 37,7 10,3
Spotřební daň 63,2 13,3 16,0
Podíl na počtu obyvatel 35,5 12,4 30,9

Podíváme-li se na tabulku uvidíme (soustředíme se na České země), že se sice snižovalo zatížení přímými daněmi, ale naopak se zvyšovalo zatížení ekonomického sektoru spotřební daní (tzn. nepřímým zdaněním). Není divu, že čeští političtí představitelé horovali za snížení daňové zátěže. Citujme alespoň dva z nich. František Ladislav Rieger ve svém spise „Rakouští Slované a Maďaři“ v druhé kapitole rozebírá ekonomickou a finanční situaci v Rakousku a mimo jiné se zaobírá i zdaněním: „Řekl jsem, že jest nemožno, žádati od poplatníků větších obětí, neboť výměra daní dosáhla již výše nesnesitelné.[32]“ Přesuneme-li se o 46 let dále (počítáno od roku 1860), ocitneme se v období před prvními volbami do rakouské říšské rady, kdy bylo Beckovými volebními reformami umožněno všeobecné volební právo pro muže. Osobnost, politik, tvůrce politických programů píše stať, která je prezentována jako volební program obrovsky sílící masové strany. Politik, který je revolučně radikální, ale žije v době parlamentní cesty Sociální demokracie[33] a později své revoluční nálady uplatní v Sovětském svazu. Řeč je o Bohumíru Šmeralovi. Ve své stati „Co chtějí a kdo jsou sociální demokraté“ uvádí zajímavá čísla: „…nepřímé daně vynesly v Rakousku 693 miliónů korun, zatímco daně přímé vynesly pouze 270 miliónů…[34]“ Šmeral prosazuje jinou strukturu daňové soustavy než je ta existující: „Sociální demokracie domáhá se…zrušení všech nepřímých daní a jiných dávek a nahrazení jich vzestupnou daní z příjmu, z majetku a dědictví.[35]“ Viděli jsme, že daňové zatížení jako jeden z významných faktorů v ekonomice trápilo i naše historické politické elity a že k jeho řešení měly rozdílné přístupy. V českých zemích započala průmyslová revoluce rokem 1820, zrychlila se ve 40. letech a vyvrcholila v letech 60. a 70. Hlavním nositelem industrializace se stala dvě důležitá odvětví, a sice textilní a potravinářský průmysl. Později se postupně přidávala nová a nová odvětví- hutní a strojírenský průmysl. Jako všude ve světě se české země nevyhnuly pronikání a vznikání nových výrobních odvětví (př. chemický, automobilový průmysl). Například v chemickém průmyslu jsme se (české země) těsně před první světovou válkou podíleli 75% na chemické výrobě v monarchii a více než 50% na produkci železa. Důležitou součástí vývoje českých zemí byla i elektrifikace.

V českém hospodářství klíčové pozice ovládal rakousko-německý kapitál. České buržoazii patřila asi jedna třetina akciového kapitálu v českých zemích. Odvětví, kde se alespoň trochu významněji prosazoval český nacionální podnikatel, byla odvětví spojená se zemědělskou výrobou (př. potravinářství - hl. cukerní odvětví, ale i ve sklářství). Důležitou úlohu hrály české obchodní banky spojené s lidovým peněžnictví. I když české podniky se nesoustředily výlučně na nacionálně české peněžnictví. O vývoji bankovnictví a jeho vlivu na hospodářství se budeme podrobněji zabývat v další části práce.

České hospodářství silně ovlivňovaly i nacionální ambice reprezentované heslem „svůj k svému“ (nebo také „deutsch zu deutsch)[36]. Tyto projevy se v českých zemích objevují hlavně v 80. letech - hojně byly spojeny s bojem o národnostní ráz jednotlivých Obchodních a živnostenských komor (o jejich vedení). Velkou manifestací nacionálního principu byla Zemská jubilejní výstava v Praze (1891), kde Němci odmítli účast. Výstava se proměnila v manifestaci úspěchu české společnosti: „Němci svoji účast na výstavě odmítli. Češi toho využili a učinili z výstavy národní manifestaci svých kulturních a hospodářských úspěchů, což se setkalo s živým mezinárodním ohlasem……Němci byli úspěchem výstavy, kterou původně odmítli obeslat, pobouřeni.[37]

Povězme si také něco málo o slovenském hospodářství. Slovensko hrálo důležitou roli v našem vývoji po rozpadu Rakouska-Uherska, a proto, přestože se zabýváme bankami v českých zemích a vývojem ekonomiky českých zemí, myslím že bude zajímavé provést i malý exkurz k našim východním sousedům. Třeba jen kvůli srovnání situací.

Jak bylo řečeno, Slovensko patřilo k méně vyvinutým zemím Rakouska-Uherska a ještě před první světovou válkou bylo převážně zemědělské. Změny probíhající v českých zemích byly na Slovensku zpomalené. To bylo zapříčiněno hlavně nedostatkem kapitálu a přebytkem levné pracovní síly.

Slovenský průmysl zaznamenal významnější pokrok až v devadesátých letech. Přispěl k tomu hlavně příliv kapitálu jak od uherské vlády, tak i z jiných částí monarchie. Hlavní průmyslová odvětví, která se prosazovala, byla př. potravinářství, textilní průmysl a dřevařství. Z důvodu přebytku agrárního obyvatelstva a pracovní síly docházelo k velkému odlivu obyvatelstva do zámoří. Na Slovensku dominoval maďarský a rakouský kapitál.

II. Právní úpravy podnikání

Jak jsem zmínil v předmluvě, je nemožné hovořit o hospodářských poměrech světa, kontinentu či jen zemí bez toho, abychom se zmínili o politické situaci. Protože se moje práce zaměřuje hlavně na Rakousko, potažmo Rakousko-Uhersko, budu se podrobněji zabývat právě politickou situací v této oblasti. Nelze však opomenout vazby a spojenectví s jinými politickými útvary.

S popisem politického systému začneme v bouřlivém roce 1848, který byl významný díky svým politickým změnám na vedoucích postech v říši. Nejenže téměř po půl století vládnutí odstupuje ze své funkce Metternich, ale v prosinci téhož roku dochází i k výměně císaře. Mnohem důležitější je, že dochází k hledání cesty k ukotvení ústavního pořádku. I když první tři ústavy nevchází v platnost, i tak se pomalu začínají ukotvovat principy ústavnosti. Kroměřížský sněm byl místem, kde se schází měšťanské elity, které jsou politicky neotřelé, ale ideologicky vyzbrojené. Do popředí se dostávají měšťané reprezentující ekonomickou moc v zemi a přinášející s sebou myšlenky liberalismu nejen politického, ale i ekonomického. Návrhem Hanse Kudlicha bylo zrušeno poddanství za náhradu. Důležitý byl i fakt, že doposud na nejvyšší posty usedli šlechtici, kteří považovali za budoucnost Rakouska právě spojení ekonomické moci s politickou. Připomeňme si třeba Felixe Schwanzenberga.

Brzkým vrcholem liberálního měšťanstva se stala padesátá léta (tedy léta tzv. bachovského absolutismu). Je potřeba si uvědomit, že Bach a jeho vláda byli zástupkyní liberálního měšťanstva (německého) a že snahou bylo rozhýbat ekonomickou situaci Rakouska. Hlavním výsledkem byl velmi benevolentní živnostenský řád z roku 1859. Ekonomický systém panující v Rakousku v průběhu padesátých let můžeme nazvat kapitalismem volné soutěže.

Pokusím se podrobněji rozebrat vývoj právního prostředí podnikání, a tedy politický postoj vlády k hospodářskému systému. Také se stručně seznámíme s postupným vývojem politického postoje k dělnické otázce a sociální politice, která vyžadovala řešení. Jde o zmapování toho, jak postupně docházelo k větší a větší míře zasahování státu do hospodářských oblastí.

Jak jsem již zmínil, základním dokumentem pro podnikání v Rakousku byl živnostenský řád (č. 227/1859 ř. z.). Jako takový se snažil co nejvíce zpřístupnit podnikatelskou činnost. A zvýhodňoval zaměstnavatele (respektive podnikatele) nad zaměstnanci. Například zaměstnavatel mohl kdykoli dělníka propustit, ale dělník nikdy nemohl bez zákonného důvodu opustit práci. Stávka byla považovaná za porušení pracovní smlouvy.

Citujme si například benevolentní omezení provozování živnosti, které se omezuje jen na svéprávnost budoucího živnostníka: „Aby kdo mohl samostatně provozovati živnost nějakou, vyhledává se zpravidla, aby měl právo jmění své sám spravovati.[38]“ Zajímavé je, že došlo k ekonomickému zrovnoprávnění obou pohlaví o mnoho dříve, než tomu bylo v politické oblasti: „Pohlaví nečiní rozdílu při dovolení živnosti provozovat.[39]“ Podívejme se také na povinnosti pomocných sil: „Pomocní pracovníci jsou povinni majiteli živnosti prokazovati věrnost, poslušnost a úctu, slušně se chovati, smluvenou nebo v místě obvyklou pracovní dobu dodržovati, živnostenské práce sobě svěřené dle nejlepších sil vykonávati……[40]“ Chtěl jsem poukázat na skutečnost, že na dělníky nebyly ukládány jen povinnosti týkající se pracovního výkonu a dodržování smluvené pracovní doby. Dělníci byly zavazováni i k určitým morálním zásadám a pravidlům slušného chování. Hned první povinnosti dělníka je prokazovat věrnost majiteli živnosti. Hned za věrností následuje poslušnost a úcta. Je také zajímavé, že tyto po dělnících vyžadované vlastnosti jsou uvedeny na prvních místech před povinností dobře vykonávat svou pracovní náplň.

Zásadní změny živnostenského práva a přístupu k dělnické otázce se začaly uskutečňovat až na počátku osmdesátých let. Živnostenský řád byl novelizován roku 1883, ale zaobíral se hlavně otázkou řemeslnického podnikání a už ne tolik tovární výrobou. Novela z roku 1885 upravovala pracovní poměry dělnictva. Další úpravy přišly v následujících letech (1889 to byl zákon o živnostenské inspekci, nebo 1895 zákon o nedělním a svátečním klidu atd.).Postupně docházelo k regulaci pracovní doby, která byla v úplných počátcích ponechána jen na dobrovolné smlouvě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Ve stejném duchu se odehrávala i regulace práce dětí. Nejdříve docházelo k jejímu omezování a zkracování pracovní doby, aby následně práce dětí do určitého věku byla zakázána. Všechny výše zmíněné zákonné úpravy byly vydávány v osmdesátých letech, ale zpočátku se potýkali s problémy. Nepříjemnosti s prosazováním zmíněných úprav způsoboval jak vliv liberálních myšlenek, tak také fakt, že bylo povoleno mnoho výjimek.

Podívejme se konkrétněji na výše popsanou situaci. Například až v roce 1885 byla novelou živnostenského řádu zakázaná práce dětí do 14 let v továrnách. Dříve byla práce v průmyslových podnicích zakázána pro děti do deseti let a dětem mladším čtrnácti let reguloval pracovní dobu „pouze“ na 10 hodin denně. Pracovní doba u dospělých osob byla také postupně zkracována a regulována (např. 1884 pracovní doba v hornictví byla zkrácena na dvanáct hodin za den).

Do sociální politiky rakouských vlád se začal prosazovat i systém pojištění, ať už šlo o pojištění nemocenské a úrazové či starobní. Všeobecné nemocenské pojištění bylo zavedeno roku 1888 a fungovalo na principu vzájemnosti. Stejně tak docházelo k zajištění úrazového pojištění, které bylo původně ponecháno soukromým pojišťovnám. Starobní a invalidní pojištění se podařilo prosadit až v době, kdy hnutí sociální demokracie získalo na síle, to znamená od roku 1907.

Koncepce managementu tzv. „klasického období“ odpovídaly politickým úpravám (je otázkou zda tomu nebylo naopak). Hlavními znaky bylo zvyšování pracovní disciplíny, tlak na pořádek v časových rozvrzích, specializace činnosti na jednoduché úkony bez potřeby vzdělání dělníků atd. Motivace byla hlavně pomocí výdělku - vedoucí se nezabývali pracovním prostředím a pracovními podmínkami jako motivačními prostředky. Hlavními představiteli byl H. Ford, Taylor a další.

Obchodní podnikání v Rakousku bylo uzákoněno Všeobecným obchodním zákoníkem (č. 1/1863 ř. z.). Rakouský obchodní zákoník byl inspirován německými právními normami (respektive normami německého spolku). Obchodní zákoník upravoval tři hlavní formy kapitálového podnikání.

První formou byla veřejná obchodní společnost. Jednalo se o jednodušší formu podnikatelské činnosti. Konkrétněji šlo o: „…sdružení dvou a více osob, které provozují pod společnou firmou obchodní činnost.[41]“ Společníci ručili neomezeně, tzn. nejen vloženým kapitálem. Zisk se rozděloval stejným dílem.

Nedostatky veřejných obchodních společností (hl. neomezené ručení) se snažily omezit komanditní společnosti, kde docházelo k rozlišení členů na dvě skupiny: komanditisté a komplementáři. Stručně řečeno šlo o právní formu, kde komanditisté ručili jen do výše svého vkladu a komplementáři neomezeně. Komplementáři na oplátku řídili společnost.

Oblíbeným a rozšířeným typem podnikání byla akciová společnost. Akciová společnost byla právnická osoba, která potřebovala ke svému fungování koncesi ministerstva vnitra. V podstatě se tehdejší akciové společnosti od těch dnešních nelišily. Kapitál společnosti se dělil na akcie, jejich vlastníci nebyli osobně odpovědni za závazky společnosti. Akcie byla cenným papírem. Někdy docházelo k dělení akcií na druhy (prioritní, kmenové). Akciové společnosti jako forma podnikání (či akumulace kapitálu) se objevují, i když ojediněle, již v 17. století. Jmenovitě jde o Velkou Británii a Nizozemí. Výhodou akciové společnosti byla snadná kumulace kapitálu, také proto se stala jakýmsi prototypem kapitalistického podnikání.

Společnost s ručením omezeným byla také velmi oblíbenou formou podnikání (a tento atribut ji zůstal dodnes). Společnosti s ručením omezeným se stejně jako akciové společnosti v zásadě nelišily od těch v dnešní době. Jejím základním rysem bylo rozdělení kapitálů na podíly, kdy jeden podílník mohl mít jen jeden podíl. Státní koncese byla vyžadována jen ve specifických případech. Zisk se dělil podle poměru podílů.

Podívejme se i do jiných zemí, jak se vyvíjela právní úprava, která podporovala podnikatelské snahy. Ve Velké Británii existoval evoluční systém práva „common law“, který také zahrnoval tzv. „law merchant“. Tato součást „common law“ obsahovala zvyky obchodníků jak se ustálily u specializovaných komerčních soudů. Samozřejmě „common law“ chránilo soukromé vlastnictví jak před státem, tak před jednotlivci.

Ve Francii byl „Code Civil“ (1804) také nakloněn podnikatelským aktivitám. Vlastnictví majetku považoval za svaté a nedotknutelné. Dále například povoloval úvěry na úrok. Deklaroval svobodu uzavírat smlouvy.

Dalším významným právním předpisem pro rozvoj ekonomiky ve Francii byl „Code Commerce“ (1807). Zákoník, podobně jako v Rakousku, rozděluje obchodní organizace do tří druhů.

Prvním druhem bylo prosté partnerství. Společníci ručí za všechny dluhy podniku. Můžeme nalézt podobu s rakouskou veřejnou obchodní společností. Druhou formou byla komanditní společnost (societés en commandite). Znovu můžeme nalézt rozdělení členů na komanditisty a komplementáře a založení komanditní společnosti se odbylo prostou registrací u notáře. Poslední formou byla akciová společnost (societés anonymes). Založení akciové společnosti muselo být povoleno vládou. Zákonem z roku 1863 bylo povoleno založení společností s ručením omezeným pro firmy se základním kapitálem nižším než 20 mil. franků (1867 tato podmínka zrušena).

Přelom století nebyl již tak přísný k zakládání obchodních jednotek, tedy podniků. Pro založení podniku bylo v roce 1900 potřeba zvláštní povolení jen v Rusku a v Osmanské říši.

III. Bankovnictví

Před krizí 1873

U tématu akciových společností jsem se zmínil o potřebě kumulace kapitálu pro podnikatelský rozvoj a financování různých projektů. Podívejme se na kumulaci konkrétněji. Základem bankovní soustavy Rakouska se stala Národní banka[42] (i když formou akciová společnost) založená roku 1816 ve Vídni (31,8 mil. zl. kapitálu). Roku 1855 byla založena vídeňská banka Österreichische Creditanstalt für Handel und Gewerbe. Základní kapitál této banky činil 60 mil. zl. (zlatých). Její filiálka byla v Praze otevřena roku 1857 a stala se reprezentantkou moderního bankovnictví v českých zemích. Nepočítám zemské a hypoteční banky zaměřující se na úvěry na zemědělství a komunální účely (př. Hypoteční banka království českého, Zemědělská banka markrabství Moravského atd.). V Čechách nedocházelo k tak velké kumulaci kapitálu. Během deseti let (1863-1872) se zde sešlo asi 124 mil. k. akciového kapitálu.

Musíme si uvědomit důležitou věc. Pokud se zde bavíme o bankovnictví a bankovních domech, máme na mysli moderní bankovní instituce založené na kumulaci kapitálu a hlavně na bázi akciové společnosti. Již dříve existovaly „bankovní domy“ (tzv. „financial companies) v pravém slova smyslu. Tím míním různé soukromé banky, které měly v podstatě podobné funkce jako moderní banky- tzn. přijímat vklady, zprostředkovávat platební styk, úvěrovat atd. Tyto banky se sice udržely na trhu do počátku dvacátého století, ale postupně docházelo k jejich likvidaci, když nebyly schopny konkurovat. Velké množství těchto bankovních domů přešlo do područí moderních bank nebo se staly jen podružným článkem v systému.

Roku 1901 založily zbývající bankovní domy spolek „Verband Wiener Bank und Kommissionsfirmen“, který měl hájit jejich kolektivní zájmy. Tento spolek čítal pouze 80 bankovních domů. Postupující konkurenční boj a postupná likvidace se nevyhnula ani bankovním domům působících v předbřeznové době v Praze. Ze všech německých a jednoho českého bankovního domu (Fiedler, Grund, Bloch, Zdekauer, Kuchyňka- jediný český bankéř- a jiných) vydržela jen firma Zdekauera (založena 1803).

Nemůžeme ovšem odsoudit všechny soukromé bankéře k nezdaru. Jisté bankovní domy se dokázaly dobře přizpůsobit novým podmínkám (př. Rotschield, Sina). K tomu dopomohly hlavně tři okolnosti. Byli odvážní a vložili velké peníze do zakladatelských operací (výstavba železnic, průmyslu atd.). Druhým faktorem bylo, že se minimálně vyhnuly podezřelým obchodům na burze a krize v 70. letech je tolik nepoznamenala. Třetím významným faktorem bylo, že se dokázaly udržet na špičce v poskytování státních půjček.

České podnikatelské aktivity v oblasti bankovních služeb byly, stejně jako české podnikání v jiných oblastech, nejprve zastíněny německým kapitálem. I když ani německé bankovnictví v českých zemích nevytvářelo nijak výraznou akumulaci kapitálu. Ještě před rokem 1848 byla v Praze otevřena pobočka c.k. National Bank. Její založení se datuje do roku 1847. U vzniku německého bankovnictví v Praze a domácího bankovnictví v českých zemích vůbec, stála Bömische Eskomptebank (kapitál 1. mil. zl.) založená v roce 1863. Důležité bylo, že i když se na jejím založení podílel vídeňský kapitál, hlavní část nákladů nesli obchodníci z Prahy. Další přibylé německé ústavy v Praze byly př. Bömische Union-Bank, Deutsche Agrarbank für Österreich a jiné. V Brně 1862 byla založena Märische Eskomptebank (kapitál 2 mil. zl.).

První ústav, který ve svém názvu použil český termín „banka“, byla Hypoteční banka království českého (1864), která fungovala jako zemská banka. Šlo o první zemský (neakciový) hlavně na dlouhodobý zemědělský úvěr zaměřený ústav v Rakousku.

Důležitý je rok 1857, kdy byla ve Vlašimi založena Prvá česká občanská záložna. Nová záložna se stala průkopníkem a zdrojem inspirací pro další podnikatele. Její příklad dal podněty k zakládání dalších podobných ústavů. Záložna ale plnila i další, mnohem důležitější funkci než byl příklad ostatním.Nepostradatelná byla její činnost a funkce v ekonomickém systému a podpora finančních aktivit v českých zemích. Její funkce spočívala hlavně v platební a úvěrové činnosti. I když měly záložny nezastupitelnou roli v ekonomickém systému a podpoře podnikatelských aktivit, omezovala jejich činnost rakouská cedulová banka. Velkým problémem záložen bylo, že vídeňská cedulová banka odmítala reeskontovat[43] jejich směnky.

Problém vzniklý postojem cedulové banky (a nejen tento) se pokusila vyřešit Živnostenská banka pro Čechy a Moravu (Živnobanka), která byla založena 1868. Roku 1868 vznikla ještě další česká nacionálně orientovaná banka: Kralobanka. Úvěrní banka v Kolíně (1870) byla dalším vzniklým českým ústavem (od přelomu století přejmenována na Pragobanku). Musíme si uvědomit, že moderní ekonomický systém[44] se nemůže obejít bez zdravého bankovního sektoru. Navíc většinu kapitálu v českých zemích držela šlechta a podnikatelé potřebovali získat prostředky k zahájen podnikatelské činnosti. V návaznosti na úvěrový systém se projevila nepostradatelnost depozitního systému. Čím se ekonomika stávala rozvinutější a složitější, tím se rozšiřovaly i bankovní služby a hlavně nezbytná potřeba bankovních služeb. Jako bankovní ústav se Živnostenská banka osvědčila a její klientela hojně rostla. Z části její klientelu tvořili právě záložny. Ve stejném roce kdy byla založena Živnostenská banka spatřila světlo světa i Landwirtschaftliche Kreditbank für Böhmen, která hospodařila hlavně s rakouským kapitálem Praze.

Je vidět, že rok 1868 se stal významným pro české bankovnictví a vůbec pro českou ekonomiku. Rok 1868 se stal klíčovým i pro politickou situaci. Nebylo dlouho od dualizace říše a odchodu českých poslanců ze zemského sněmu, což se v následujících letech stalo diskutovanou otázkou, která způsobila roztříštění české politické scény. Zpočátku spíše formálně a názorově než programově. Mladočeši se stali kritiky spojení staročechů s konzervativci, ale národní program neodmítali. Jen kritizovali pasivní rezistenci (na zemském sněmu), která je neúplná a spíše škodí Čechám. Do říšského sněmu vstoupili spolu se staročechy až roku 1879. Rok 1868 se do české historie zapsal 22. srpnem, kdy čeští poslanci podali státoprávní deklaraci, kde odmítají ústavu z 1867. Stejně tak je přelom 60. a 70. let období prvních zahraničních agend české politické scény (Rusko, memorandum Napoleonovi III atd.)

Bankovnictví (ekonomický sektor) se promítal přímo i do politické oblasti. Konkrétním příkladem mohou být tzv. chabrusové volby do českého zemského sněmu (1872) . Poměry ve dvou kuriích (městské a venkovské) byly víceméně známy dopředu (díky neměnné struktuře a počtu voličů). Faktický boj sváděla šlechta ve své kurii. Federalistická šlechta přišla s nápadem, že prodá část svého majetku vlastním rodinným příslušníkům a zajistí si tak větší počet hlasů (volební právo měli lidé s majetkem zapsaným v zemských deskách - tedy pokud takový majetek vlastnila žena mohla také volit). Jenže ústavověrná šlechta kontrovala a za podpory vídeňských bankovních domů si zajistila většinu (chtělo by se říci koupila). Konzervativní šlechtu peněžně podporovala Živnobanka a ta nebyla schopna svým kapitálem čelit vídeňským ústavům.

Bankovní krize

Pohromou pro banky se stala ekonomická krize. V podstatě můžeme pozorovat, že jednotlivé ekonomické krize (nejen v devatenáctém století) mají podobné příčiny. Jedná se hlavně o předpokládanou konjunkturu v budoucích letech a „gründerskou horečku[45]. V Rakousku nadbytek kapitálu způsobila nadúroda a velký export obilovin. Čekal se příliv německého kapitálu a i světová výstava v Rakousku - Vídeň 1873 – předpovídala stavební a investiční boom. Avšak zhroucení vídeňské burzy v pátek 9. května roku 1873 vedlo k poklesu kursů cenných papírů: „Znehodnocení cenných papírů snížilo bonitu portfolia pražských bank, přivedlo četné bankovní dlužníky k platební neschopnosti, a srazilo i ceny akcií samotných bank.[46]“. Tato situace se zdaleka nedotkla jen pražských bank. Obecně a jednou větou výstižné shrnutí situace: došlo ke katastrofě.

Je potřeba pochopit, co vlastně způsobilo likvidaci bank. Byla to jejich neschopnost splácet závazky, tedy nelikvidita bank. Musíme si trochu vysvětlit, co se stalo. Problém byl v tom, že akcie bank byly udržovány na vysoké hodnotě[47]. Vysoká hodnota akcií byla dosahována tím, že zisk byl spotřebován na výplatu dividend a nedocházelo (nebo jen minimálně) k vytváření rezervních fondů. Svoji likviditu banky zajišťovaly novou emisí akcií a takto získaným kapitálem. Navíc, jak již bylo řečeno, bylo bankovní krizí narušeno portfolio, které by mělo zajistit stabilitu podniku (v našem případě banky). V následující tabulce vidíme, jak rostl a jak se kumuloval kapitál bank do krize roku 1873. Tabulka poskytuje i srovnání mezi vývojem bankovnictví ve Vídni a bankovnictví v provinciích.

Tab[48]: Centralizace rakouského bankovního kapitálu 1853/73 v mil. zl.

Rok Oblast, banky a kapitál
Konec roku Vídeň Provincie Rakousko celkem
Počet bank Akciový kapitál Počet bank Akciový kapitál Počet bank Akciový kapitál
1853 1 6,7 - - 1 6,7
1867 5 71,4 7 10,5 12 81,9
1868 9 80,9 10 11,2 19 92,1
1870 20 128,7 26 23,4 46 152,1
1872 58 327,1 62 91,2 120 418,4
V. 1873 68 429,2 68 99,6 136 528,8

Řečeno v číslech, v roce 1874 bylo ve Vídni zlikvidováno 34 akciových bank, což představovalo 50% celkového akciového kapitálu vídeňských bank. Praha též neušla krizi a postupnému pročištění bankovního sektoru. Do roku 1877 bylo 15 z 19 pražských bank zdoláno hospodářskou krizí. Poslední čtyři banky patřily hlavně k německému kapitálu. Jediná česká banka, která se zachránila a reprezentovala český bankovní sektor, byla Živnostenská banka pro Čechy a Moravu. Celkově v Předlitavsku klesl počet bank mezi lety 1873-1895 ze 141 na 41 ústavů. Celkový kapitál klesl ze 619 na 307 mil. zl. Není bez zajímavosti, že navzdory poklesu celkového kapitálu vzrostl průměr[49] kapitálu na jednu banku ze 4,3 na 7,4 mil. zl.

Ještě zbývá se zmínit o velmi důležité události, i když jí věnuji jen stručnou zmínku. Jde o založení pražské burzy cenných papírů (1871). Pro srovnání mohu uvést, že americká NYSE[50] byla založena již 1817.

Oživení bankovního sektoru

K postupnému oživení bankovního sektoru došlo až na počátku devadesátých let. Byla založena Zemská banka Království Českého, která převzala některé funkce Rakouské národní banky v českých zemích. Znovu začal ožívat bankovní sektor a české banky začaly pronikat i do zahraničí. Devadesátá a pozdější léta byla poznamenána velmi intenzivní akumulací kapitálu. V Rakousku se povedlo opětovně nastavit rostoucí trend počtu akciových bank (hl. od poloviny devadesátých let). V podstatě do poloviny 90 let se počet bank v Předlitavsku pohyboval okolo 40 (což připomínalo počátek na přelomu 60. a 70. let) s menšími výkyvy v 8O. letech. I když ani od poloviny 90. let nebyl růst nijak zázračný. Ve Vídni přibylo během let 1895-1913 jen sedm nových bank. Z toho 6 v letech 1900 až 1913, v Praze jich toho času bylo založeno 11. Větší oživení prožívalo právě provinční bankovnictví (české země, Halič). Například v českých zemích se počet bank od roku 1895 do počátku I. Světové války ztrojnásobil - v roce 1914 byl český kapitál reprezentován 13 ústavy, německý jen devíti. Kapitál českých bank se zvýšil osmkrát, oproti tomu v celém Předlitavsku asi čtyřnásobně. V roce 1913 byl v národnostně českých bankách kapitál asi 223 mil. k. Jednalo se o růst ve stovkách procent od roku 1895.

Následná tabulka ukazuje strukturu bankovní sítě v českých zemích na počátku dvacátého století. A zároveň ukazuje sílu českého národního bankovnictví.

Tab[51]:Počet a struktura bank v českých zemích 1910

Druh ústavu Hustota bankovních ústavů v zemích
Celkový počet Čechy Morava Slezsko
České akciové banky 12 10 2 0
Zemské banky 6 2 2 2
Filiálky a expozitury českých bank 33 20 12 1
Německé akciové banky 10 4 6 0
Filiálky a expozitury německých bank 34 25 6 3
Filiálky vídeňských bank 62 40 17 5
Filiálky dalších bank Rakouska-Uherska 21 14 4 3
Vedlejší úvěrové ústavy (s.r.o.) 62 48 12 2
Celkem 240 163 61 16

Tak, jak se jednotlivé bankovní domy stávaly silnějšími - hl. kapitálově - a rostly, mohly si dovolit obchody a podnikání, které malým bankám bylo odepřeno. Zaprvé si velké banky mohly dovolit rozložit mnohem lépe portfolio a zabývat se obchody s větším rizikem (ale zároveň se zisky přiměřenými riziku). Dalším důležitým faktorem, který se vyskytuje u všech větších podniků, jsou úspory z rozsahu (economies of scale). To znamená, že na jednotku produkce jsou vynaloženy menší náklady. Samozřejmě s bankou rostlo i její jméno a možnost lepšího technického vybavení. S tím vším rostla poptávka po službách banky a to samozřejmě vyvolalo větší poptávku po akciích banky a tak pořád dokola. V tabulce jsme mohli vidět, že hlavní kapitálový podíl v českých zemích měly vídeňské banky (ale hlavně filiálky, české banky oproti německým převyšovaly).

Specializované banky a jiné ústavy

Již při pojednání o právních formách podnikání jsem se zmínil, že akciové podniky byly velmi oblíbenou formou a bankovní sektor v tomto směru nebyl výjimkou. Jako v každém odvětví docházelo i bankovním sektoru k jakési dělbě práce. V každém sektoru se jednotlivý podnik postupně seznamuje s aktivitami úspěšnými a méně úspěšnými. Pro zachování své konkurenceschopnosti se pak musí zaměřit na ty služby, které jsou pro něj výnosné, respektive které je schopný poskytovat na konkurenceschopné úrovni. Tímto postupem pozvolna dochází ke specializaci podniků, respektive tak by měla specializace podniků probíhat. Nicméně proces, který se odehrál v bankovním odvětví v Rakousku, byl jiný. V Rakousku začaly rovnou vznikat podniky, které se specializovaly na jistý druh bankovních služeb. Jejich hlavním cílem bylo zakládání a financování průmyslových podniků[52]: př. vídeňská Creditanstalt für Handel und Gewerbe (1855), v Praze již zmíněná Živnostenská banka či Česká průmyslová banka (1893). Česká eskontní banka (1863) se ubírala zase jen cestou depozitních služeb.

Tyto zárodečně-specializované banky měly podobný osud. Buď se přizpůsobily, což v jejich případě znamenalo poskytování širší nabídky služeb nebo byly tyto ústavy zavřeny. Je možné, že místo aby postupnou specializací docházelo k vytřiďování poskytovaných služeb, byl proces obrácen naruby a to se mnoha bankám stalo osudným. Taková jednoduše specializovaná banka[53] byla v ekonomice závislá na momentech, které nemohla nijak ovlivnit.

Jen velmi krátce se zmíním o působení spořitelen a záložen v českých zemích. Lišily se od bank a banky spíše jen doplňovaly: „Jejich hlavním posláním bylo podporovat spoření a úvěrování především méně majetného obyvatelstva.[54]“ Šlo hlavně o veřejné spořitelny, spořitelní spolky, občanské záložny, okresní hospodářské záložny.

Spořitelní spolky jsou vlastně předchůdci dnešních kampeliček. Vznikaly z podnětu Cyrila Kampelíka a od jména jejich zakladatele se odvíjí název kampeličky. Hlavním cílem bylo podporovat spoření obyvatel bezpečným jištěním vkladů a také vyššími úroky z vkladů. Kapitál pocházel z členských příspěvků a kampeličky působily hlavně jen v lokálních oblastech.

Naopak záložny (oba typy) se zaměřovaly na ulehčení situace dlužníkům. Jejich služby tedy zahrnovaly eskont směnek, lombardní úvěry atd.

Okresní hospodářské záložny vznikly snížením počtu kontribučních záložen. Kontribuční fondy (základ kontribučních záložen) byly vlastně rezervy osevního obilí. Tyto rezervy měly poskytnout oporu zemědělci v době neúrody. Okresní hospodářské záložny se nevzdaly svého původního zaměření a jejich hlavní činností byla podpora menších zemědělských podniků.

Profesní bankovní organizace

Není ničím překvapivým, že se lidé sdružují, aby lépe prosazovaly své zájmy. Ať jde o organizace reprezentující politické zájmy, kulturní zájmy či jiné. Stejně tak se lidé sdružují, aby lépe hájily své ekonomické zájmy. Nás bude v této kapitole zajímat právě sdružování bankovních subjektů do profesních organizací.

V ekonomické sféře pomalu krystalizovaly základní subjekty reprezentující jednotlivé zájmy. Nacházíme tři tradiční zájmová uskupení v ekonomické sféře: „Postupně se rodil moderní korporativismus s klasickým mocenským trojúhelníkem: stát – zaměstnanecké svazy – zaměstnavatelské svazy.[55]“ Nejpomalejší vývoj z těchto tří zájmových uskupení prodělaly zaměstnavatelské svazy. První byl sice založen již v polovině sedmdesátých let (Industrielle Club – 1875), ale ostatní vlivná uskupení byla založena až v devadesátých letech (1893 a 1897). Sloučeny byly až roku 1918.

Když mluvím o pozdním vývoji zájmového zastoupení podnikatelských kruhů neznamená to, že v určité formě neexistovalo již dříve. Za první moderní podnikatelské zastupování můžeme považovat obchodní a živnostenské komory, které vznikaly hned v letech 1848 – 1849.

Pokud si začneme bez oklik povídat o pokusech českých bank sdružit se, musíme začít celkem pozdě, a to v roce 1911. V tomto roce Čeněk Klier[56] napsal do Národních listů článek, kterým vyzýval k uskutečnění zásady sdružování. Jde o pokus posílit české národní bankovnictví (Klier počítal jen s akciovými bankami a ne se soukromými bankovními domy, kde peníze nejsou pod veřejnou kontrolou). Spořitelny a záložny si stěžovaly na: „…zakládání zbytečných filiálek, lákání vkladatelů nepřiměřeně vysokou úrokovou sazbou, křiklavou reklamou a často i domovní akvizicí.[57]“ Z toho všeho obviňovaly obchodní banky a doufaly, že sdružení ozdraví[58] bankovní sektor.

Další pokus o sdružení iniciovala Obchodní a živnostenská komora v Praze roku 1913. Banky se k projektu postavily víceméně odmítavě.

Zlom přišel v následujícím roce, kdy Lucek opět v Národních listech popsal výhody sdružení bank do svazu. Šlo hlavně o silnější pozici v boji proti vídeňským úředníkům a i určitou oporu v tísnivých situacích.

Vše se ale začalo uskutečňovat až roku 1917, kdy byla na c. k. místodržitelství zaslána žádost o registraci nového spolku (návrh byl zaslán i spolu se stanovami). Jednání se účastnily čtyři banky a probíhalo na půdě Obchodní a živnostenské komory. Mezi jednající banky patřily: Česká průmyslová banka, Pražská úvěrní banka, Pozemková banka a Živnobanka.

Podívejme se teď trochu blíže na stanovy[59] nového bankovního spolku. Oficiální jméno spolku bylo „Spolek českých bank“ (§ 1.) a základním cílem byla ochrana zájmů českých bank (§ 2.). Projevila se již dřívější tendence požadovat, aby byl kapitál banky kontrolován lidem. Jinak řečeno, členy spolku se mohly stát jen akciové banky (§ 3.). Samozřejmě musely mít sídlo buď ve Slezsku, na Moravě nebo v Čechách. Další „demokratická“ tendence spočívala ve výši členských příspěvků. Členské příspěvky byly pro každého ve stejné výši (§ 5.). Paragrafy 6-9 se týkají hlavně správních věcí a řešením sporů. Například v šestém paragrafu se uvádí, že : „Správa Svazu přísluší presidiu, výboru a valné hromadě.[60]“ Poslední desátý paragraf se zabývá situací, kdyby si spolek sám odhlasoval svoje rozpuštění (potřeba dvoutřetinové většiny členů zastoupených ve valné hromadě).

Projekt slovanské banky

Krátce se také můžeme podívat, jak si české obchodní[61] banky vedly v cizině. Nabízí se například otázka, zda české banky investovaly či pronikaly do jiných teritorií na základě jiných podnětů než byl zisk či rentabilita. Odpoví nám citát: „Při své územní expanzi se české obchodní banky řídily příkazy rentability a prosperity, neboť jejich porušením by ztrácely konkurenční schopnost a ohrožovaly tak zájmy vlastních akcionářů. Vývoz kapitálu uskutečňovaly z čistě výdělečných důvodů a teprve na druhém místě braly ohled k národnostní a etnické příbuznosti svých klientů.[62]

Uvědomme si, že citát se týká hlavně období od počátku devadesátých let. Výše jsme si uvedli, jak krize na počátku sedmdesátých let poznamenala český bankovní systém. Dále když si uvědomíme, do jakých míst vedla vidina zisku české banky (hl. jihovýchod a severovýchod Rakouska-Uherska), kde nebylo dostatečně vyvinuté hospodářství, kde existovalo velké množství půdy a tím pádem její nízká cena, hojné surovinové zdroje a kde byl proto velmi potřeba kapitál, který mohl být příznivě investován. Nesmíme se divit, že v domácích kruzích tato bankovní expanze (hl. na slovanské území) byla prezentována na základě principu slovanské vzájemnosti.

V devadesátých letech se též mladočeši stávají vedoucí politickou silou a zároveň se do vedení dostávají realisté (tedy i Kramář) a otupují hrot radikalismu. Kaizl umírá roku 1901 a mladočechy začíná vést Karel Kramář, který byl prodchnut myšlenkou slovanské vzájemnosti a měl velmi vřelé vztahy s Ruskem (do roku 1908). Kramář se také zasazoval o reálný panslavismus plánováním (panslovanská výstava v Moskvě, slovanská banka) a uskutečněním (slovanská tisková kancelář, dva slovanské sjezdy) některých slovanských akcí.

Věnujme se blíže problematice slovanské banky. Návrh na její založení byl podán na slovanském sjezdu roku 1908. Jedním z návrhů byl návrh I. Hribara - sídlo banky mělo být v Petrohradu a měla se věnovat normálním bankovním obchodům a později přistoupit k poskytování úvěrů. Myšlence na založení slovanské banky se vůbec nebránila ani Zemská banka království českého. S dalším návrhem přišel J. Preiss. Podle jeho návrhu by měla slovanská banka formu akciové společnosti. K založení slovanské banky by přispěli jak soukromníci, tak peněžní ústavy, sama banka by měla přímo i nepřímo zasahovat do průmyslového dění. Dokonce byl zvolen bankovní výbor složený ze zástupců slovanských národů (došlo i ke zvolení užšího výboru k propracování detailnějšího návrhu).

Pro buržoazii byl tento projekt málo investičně lukrativní. České banky se k návrhu na založení slovanské banky postavily porůznu. Živnobanka a Sporobanka poskytly peněžní příspěvky, Pragobanka poskytla jen nepatrný příspěvek a ČPB subvence odmítla. Souhrnně lze říci, že postoj českých bank k záměru založit slovanskou banku byl přinejmenším opatrný. I když dokonce došlo k tomu, že se Živnobanka nabídla, že se sama přemění ve slovanskou banku. Tento návrh byl zamítnut.

Další kolo jednání se událo v Petrohradě, kam byl vyslán J. Preiss. Petrohradské jednání bylo příznačné vystřízlivěním delegátů z nadšení a euforie nad myšlenkou založit slovanskou banku. Byla snaha o upřesnění umírněnějšího programu činnosti slovanské banky. Banka měla provádět běžné bankovní operace a současně pomoci financovat zemským, krajským institucím jejich projekty atd. Sídlem centrály měla být Praha a ředitelem Čech, ale v ředitelství měli být i zástupci jiných slovanských národů.

Je zajímavé, jak se Češi chtěli znovu stát vedoucím elementem. Osobně mi projekt slovanské banky připomíná projekt austroslavismu, který byl vytvořen Čechy a byl projektován pro Čechy jako jeho realizátory. Překážkou se ale stal nedostatek vlivu a moci k jeho prosazení. Navíc Rusové se spíše přikláněli k přetvoření nějakého jejich staršího bankovního ústavu na slovanskou banku.

Projekt slovanské banky nakonec ztroskotal na protichůdných zájmech Čechů, Rusů, ale i dalších slovanských národů. Už v Petrohradě Preiss i přes počáteční euforii hovořil o budoucnosti slovanské banky střídměji.

Český kapitál se tedy vrhl hlavně na jižní Slovany, kteří sice měli nedostatek kapitálu, ale nechtěli ho přijímat v německé formě. Češi se soustředili hlavně na užší okruh výdělečných činností a naopak importující jihoslovanské banky do Čech chtěly poskytnout široký rozsah služeb.

Závěr

Snažil jsem se přiblížit základní znaky ekonomického vývoje ať už ve světě, v Rakousku či českých zemích. Na základě těchto podkladů, bez kterých by popis vývoje bankovnictví ztrácel smysl, bylo mým cílem poukázat na základní momenty vývoje důležité části ekonomického systému - bankovnictví. Budu se opakovat když řeknu, že bez bankovnictví je moderní ekonomický systém těžko představitelný a že tvoří páteř investiční a podnikatelské činnosti.

Stejně tak jsem se snažil nastínit politické a právní podmínky podnikání v Rakousku. Základní předpoklady existence politických práv a právní ochrany (zajištění soukromého vlastnictví, úprava podmínek podnikání atd.) jsou pro ekonomiku nepostradatelné. Stejně tak určitý ekonomický systém dává vzniknout různým právním úpravám a politickým koncepcím. Kdybychom se ptali, co bylo dříve – jestli ekonomický tlak podnítil právní reformy nebo naopak - zabředli bychom do problému, „zda bylo dříve vejce či slepice“. Nevím zda je nutné, rozumné či dokonce možné najít klíč k této otázce. I velmi zdlouhavá a podrobná analýza, která by vždy byla neúplná, protože nikdy nejsme schopni seskupit všechny informace a vystihnout jednotlivé vztahy mezi nimi, by nevedla k uspokojivému závěru. Pravděpodobně bychom se dostali do kruhu, kde A ovlivnilo B, B ovlivnilo C, ale C ovlivnilo A. Proto taková otázka asi nikdy nedostane uspokojivé rozhřešení a vždy bude záležet na výběru faktů a jejich interpretaci autorem.

Chtěl jsem také poukázat, že fenomény vyskytující se v dnešní době nejsou ničím novým (samozřejmě ne veškeré). Už mnohem dříve se politici, ekonomové a i jiní odborníci potýkaly s problémy, kterým čelíme i my v dnešní době. Ať jde o systém a výši zdanění, přes pracovní podmínky zaměstnanců až po opatření, která mají zabránit novým krizím.

Literatura

Citovaná literatura
Cameron Rondo, Stručné ekonomické dějiny světa, Victoria Publishing,Praha 1996, ISBN 80-85865-21-1
Chylík J., Vývoj zahraničního obchodu v našich zemích, Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách, Praha 1947
Kolektiv autorů, Z dějin českého bankovnictví v 19. a 20. století, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-246-0077-3
Lacina Vladislav a Hájek Jan, Kdy nám bylo nejlépe?, Nakladatelství Libri, Praha 2002, ISBN 80-7277-101-9
Malý Karel, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 2003, ISBN 80-7201-433-1
Mervart Josef, České banky v kontextu světového vývoje, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1998, ISBN 80-7106-236-7
Nečas Ctibor, Podnikání českých bank v cizině 1898-1918, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1993, ISBN 80-210-0643-9
Prokš Petr, Konec říše Habsburků, ISV, Praha 2004, ISBN 80-86642-25-9
Průcha Václav a Faltus Josef, Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, Nakladatelství Oeconomica, Praha 2003, ISBN 80-245-0499-5
Rieger F. L., Rakouští Slované a Maďaři, nákladem J. Otty, Praha 1906
Slaný Antonín a kol., Makroekonomická analýza a hospodářská politika, C. H. Beck, Praha 2003, ISBN 80-7179- 738-3
Šmeral Bohumír, Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté, Zář, Praha 1906
Šolle Zdeněk, Století české politiky, Mladá fronta, Praha 1998, ISBN 80-204-0696-4
Doplňková literatura
Balík Stanislav a kol., Politický systém českých zemí 1848-1989, Masarykova universita v Brně, Brno 2004, ISBN 80-210-3307
Nečas Ctibor, Na prahu české kapitálové expanze, Universita J. E. Purkyně, Brno 1987
Revenda Zbyněk a kol., Peněžní ekonomie a bankovnictví, Management Press, Praha 2004, ISBN 80-7261-031-7
Vencovský František, Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948, Georgetown, Brno 1997, ISBN 80-902197-5-6

Poznámkový aparát

[1] Nepřesně se zde zmiňuji obecně o bankovním odvětví. Pro zjednodušení do termínu „bankovní odvětví“ zahrnuji i takové instituce jako záložny, kampeličky atd. Protože podrobnější popis a rozebíraní jednotlivých ústavů bude následovat v dalších kapitolách, dovolím si zde situaci zjednodušit.

[2] Jinou otázkou je, zda se národy probouzely nebo se teprve jejich koncepce vytvářela. Nemíním zde řešit rozpory mezi modernisty a koncepcí primordialismu. Proto uvádím slovo obrození v uvozovkách.

[3] V roce 1750 měla Evropa přibližně 140 mil. obyvatel a v roce 1913 již 468 mil. obyvatel. To znamená, že obyvatelstvo Evropy tvořilo asi čtvrtinu světové populace (nezahrnuji obyvatele evropského původu v zámoří).

[4] Průměrná délka života se na počátku devatenáctého století pohybovala mezi 35-40 rokem. Na konci století to již bylo ve vyspělejších částech Evropy kolem 50 let. V Předlitavsku přibližně asi 42 let.

[5] Cameron uvádí trochu jiné údaje mezikontinentální migrace. Podle něj mezi lety 1815 – 1914 opustilo Evropu přibližně 60 miliónů lidí. Cameron Rondo, Stručné ekonomické dějiny světa, Victoria Publishing, Praha 1996, ISBN 80-85865-21-1, str. 226

[6] Údaje vzaty z: Cameron Rondo, Stručné ekonomické dějiny světa, Victoria Publishing, Praha 1996, ISBN 80-85865-21-1, str. 241

[7] Elektrický telegraf vyna¨lezl Američan Samuel Morse roku 1832. Takový objev mohl mít jen jeden následek a to, že v polovině 19. stol byla většina velkých amerických a evropských měst propojena právě telegrafy.

[8] Když už jsme u telegrafu. Další krok vpřed představovala právě bezdrátová telegrafie (rádio). Ta byla vynalezena italským vynálezcem Cuglielmem Marconim v roce 1895.

[9] Údaje z: Průcha Václav a Faltus Josef, Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, Oeconomica, Praha 2003, ISBN 80-245-0499-5, str. 29

[10] Průcha Václav a Faltus Josef, Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, Oeconomica, Praha 2003, ISBN 80-245-0499-5, str. 32

[11] Údaje z: Průcha Václav a Faltus Josef, Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, Oeconomica, Praha 2003, ISBN 80-245-0499-5, str. 33

[12] Tamtéž str. 33

[13] Lacina Vlastimil, Hájek Jan, Kdy nám bylo nejlépe?, Libri, Praha 2002, ISBN 80-7277-101-9, str.11

[14] Lacina Vlastimil, Hájek Jan, Kdy nám bylo nejlépe?, Libri, Praha 2002, ISBN 80-7277-101-9, str. 14

[15] Urban Otto, Kapitalismus a česká společnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, ISBN 80-7106-500-5, str. 58-59

[16] Cameron Rondo, Stručné ekonomické dějiny světa, Victoria Publishing, Praha 1996, ISBN 80-85865-21-1, str. 299

[17] Domnívám se, že určitou mírou se podílela i ekonomická metodologie. Ve dvacátých letech 20. stol. pomalu doznívá proud neoklasické ekonomie a po krizi na přelomu 20. a 30. let se do popředí ekonomických náhledů tlačí keynesiánství. Co keynesiánství přináší tak nového, že může zásadně ovlivnit celé ekonomické analýzy? Přináší nový náhled na ekonomický systém. To konkrétně znamená, že dnešní vžitý pohled makroekonomie x mikroekonomie byl neznámý. Předkeynesovké teorie se zabývaly „čistě“ mikroekonomií (samozřejmě nemůžete aplikovat určité ekonomické jevy na mikroúroveň, proto sice můžeme najít úvahy, které bychom dnes zařadily do makroúrovně, ale nedochází ke konstituování celistvého systému jakým je makroekonomie). Systém makroekonomie se začíná objevovat až po druhé světové válce. Proč to ale říkám. My můžeme sestavit makroekonomický agregát, ale dá se velmi diskutovat o jeho vypovídací schopnosti. Tím, že valná část druhé půlky dvacátého století byla ovlivněna Keynesem a tedy i makropohledem, mohly některé makroanalýzy uvádět data, které mohly vést k zavádějícím závěrům. Školou kritizující makroúroveň je např. „rakouská škola“ (její hlavní proud), proto pro podrobnější studium tohoto tématu doporučuji metodologické práce rakouských ekonomů.

[18] Prokš Petr, Konec říše Habsburků, ISV nakladatelství, Praha 2004, ISBN 80-86642-25-9

[19] Kubů Eduard in: Z dějin českého bankovnictví v 19. a 20. století, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-246-0077-3, str. 141

[20] Slaný Antonín a kol., Makroekonomická analýza a hospodářská politika, C. H. Beck, Praha 2003, ISBN 80-7179- 738-3, str. 322

[21] Údaje z: Průcha Václav a Faltus Josef, Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, Nakladatelství Oeconomica, Praha 2003, ISBN 80-245-0499-5

[22] Údaje z: Lacina Vlastimil, Hájek Jan, Kdy nám bylo nejlépe?, Libri, Praha 2002, ISBN 80-7277-101-9

[23] Uvědomme si co je komoditní (zlatý, stříbrný, či bimetalový) standard. Jednoduše řečeno, státovka (či bankovka) je kryta zlatem (či jinou komoditou). Od roku 1934 byl poslední oficiálně směnitelnou měnou za zlato americký dolar. Tato směnitelnost byla zrušena 15. 8. 1971 prezidentem Nixonem.

[24] Snažím se odlišit státovky od bankovek, aby nedošlo k záměně. Je potřeba si uvědomit, že dnešní peníze jsou jen „papírky“ s virtuální hodnotou. Sami o sobě nemají žádnou hodnotu (mají jen pomyslnou hodnotu). I když hlavní je, že všichni vědí, že je všichni přijímají. Jediná oblast, o které dnes vím, že vydává bankovky-peníze vydávané nestátní privátní bankou, je Hong Kong.

[25] Pokud zůstaneme u zajímavého jevu inflace, můžeme si prozradit jednoduchou rovnici jak spočítat postupující trend inflace. Jedná se o „pravidlo sedmdesáti“- jde vlastně o vydělení čísla 70 roční mírou inflace. Výsledek nám ukazuje za jakou dobu (počet let) se inflace (ceny) zdvojnásobí.

[26] Připomeňme si velmi silný vliv německého národohospodáře F. Lista (1789-1846), který byl velkým zastáncem protekcionismu a tvůrcem silného ekonomického argumentu „infant industry“, který je dodnes používán pro ospravedlňování ochranářské hospodářské politiky. Podle této teorie se nemůže země v počátečním stádiu industrializace otevřít konkurenci, ale musí chránit svá odvětví dokud si je nevychová ke zralosti a síle.

[27] Chylík J., Vývoj zahraničního obchodu v našich zemích, Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách, Praha 1947, str. 33

[28] Chylík J., Vývoj zahraničního obchodu v našich zemích, Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách, Praha 1947, str. 34

[29] Cameron Rondo, Stručné ekonomické dějiny světa, Victoria Publishing, Praha 1996, ISBN 80-85865-21-1, str. 300

[30] Urban Otto, Kapitalismus a česká společnost, Lidové noviny, Praha 2003, ISBN 80-7106-500-5, str. 59

[31] Údaje z: Urban Otto, Kapitalismus a česká společnost, Lidové noviny, Praha 2003, ISBN 80-7106-500-5, str. 61

[32] Rieger F. L., Rakouští Slované a Maďaři, nákladem J. Otty, Praha 1906, str. 25. Původní série článků vycházela v pařížském časopise „Le Norde“ od 18. srpna 1860

[33] Celým názvem Česká sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD).

[34] Šmeral Bohumír, Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté, Zář, Praha 1906, str. 86

[35] Tamtéž str. 88

[36] Jistě zajímavá kniha k tomuto tématu Albín Bráf „Svůj k svému“. Podobná témata se objevují i v pracích bráfových žáků Josefa Grubera a Cyrila Horáčka. Za dřívějšího představitele národnostně podjatého hospodářství může být považován F. L. Chleborad

[37] Šolle Zdeněk, Století české politiky, Mladá fronta, Praha 1998, ISBN 80-204-0696-4, str. 115

[38] Malý Karel, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 2003, ISBN 80-7201-433-1, str. 298

[39] Tamtéž str. 298

[40] Tamtéž str. 299

[41] Malý Karel, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde, Praha 2003, ISBN 0-7201-433-1, str. 301

[42] Nejdříve pod názvem Österreichische Nationalbank a později Österreichisch-ungarische Bank.

[43] Vysvětleme si, co znamená reeskont směnek. Začněme eskontním úvěrem. Banka odkoupí směnku a poskytne prodávajícímu tzv. eskontní úvěr (určitou částku za odkup směnky), z něhož si banka srazí pro sebe úrok. Banka se stává majitelem směnky se všemi právy i povinnostmi. Reeskontní úvěr je v podstatě to samé, jen se trochu promění subjekty transakce. Jde tedy o úvěr poskytnutý centrální bankou formou odkupu směnek od bank. Jde o odkup bankami již eskontovaných směnek.

[44] Termín „moderní ekonomický systém“ používám pro systém, který se vyvinul v devatenáctém století, tzn. systém, který jsme si stručně popsali na začátku práce- jedná se o první kapitolu.

[45] Měli bychom si přiblížit pojem „gründerská horečka“. Od roku 1867 do krize 1873 bylo v Rakousku koncesováno 1005 nových akciových společností. Větší potíž spočívala v tom, že jen 682 jich bylo zapsáno do obchodního rejstříku. Z 1005 koncesovaných společností připadalo 175 na banky. Jedná se vlastně o založení velkého počtu nových podniků v malém časovém úseku.

[46] Mervart Josef, České banky v kontextu světového vývoje, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1998, ISBN 80-7106-236-7, str. 19

[47] Profesor Mervart dokonce uvádí pojem „spekulační vysoká úroveň“. Já se tomuto pojmu záměrně vyhýbám, protože počínání bank mohu kritizovat a nazývat jej slovem riskantní, či dokonce pošetilé, ale v žádném případě nevidím nic jako „spekulační“ na počínání se ziskem, tak jak s ním bylo zacházeno. Nehledě k problematice definice slova „spekulace“ či „spekulační“.

[48] Jindra Zdeněk in: Z dějin českého bankovnictví v 19. a 20. století, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-246-0077-3, str. 57. Jedná se o splacený akciový kapitál v miliónech zlatých.

[49] Průměrné veličiny musíme brát i s jejich nevýhodami. A i tento průměr bych nepřeceňoval, protože nám nic neříká o jednotlivých bankách a jednotlivém rozložení kapitálu v bankách. Nevíme, zda několik bank nemělo velký kapitál a ostatní naopak měly nedostatek kapitálu.

[50] Je složité přesně datovat založení burzy v New Yorku, protože určitou činnost vykonávala již před rokem 1817 a je sporné, zda ji považovat za burzu už dříve. Proto se může vyskytnout i jiná datace. Roku 1817 byly přijaty stanovy vytvářející Newyorskou radu pro cenné papíry a směnu.

[51] Mervart Josef, České banky v kontextu světového vývoje, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1998, ISBN 80-7106-236-7, str. 22

[52] Tento trend nebyl patrný jen v Rakousku, ale v celé Evropě- Credit Mobilier (Francie 1852), Deutsche Bank ( Německo 1870)

[53] Jednoduchou specializací ale nemyslím americký systém bankovnictví, kde se odděluje (oddělovalo) komerční a investiční bankovnictví. Protože velká část práce se zabývá obdobím kolem ekonomické krize, bylo by dobré si povědět něco více o systému odděleného bankovnictví, který byl zaveden také jako reakce na ekonomickou krizi ve 30. letech 20. stol. v USA. V minulosti nepodléhaly investiční banky žádné regulaci (licence atd.). Dobou jejich velkého rozmachu bylo devatenácté století, hl. bezprostřední období po občanské válce. Takové bankovní domy vlastnili jednotlivci s velkým finančním kapitálem (př. bankovních domů- J. P. Morgan, Lehman Brothers atd.). Komerční banky měly povoleny jen komerční obchody (přijímání vkladů atd.). Nicméně pozvolna docházelo k vzájemnému splývání obou sektorů bankovnictví a vyvrcholením tohoto procesu by počátek 30. let 20. stol. Změnu přinesl tzv. „Glass-Steagall Act“ (1933). Tento zákon striktně oddělil komerční banky a firmy cenných papírů (zákon platí jen na území USA- americké komerční banky mohou obchodovat s cennými papíry v zahraničí). Musíme si uvědomit kontext doby a s ním také takový zákon vykládat a chápat- měl zabránit možnému opakování bankovních úpadků jako ve třicátých letech. Postupně se ale hranice mezi investičním a komerčním bankovnictvím vytrácí. Mnohem více k této problematice: Revenda Zbyněk a kol., Peněžní ekonomie a bankovnictví, Management Press, Praha 2004, ISBN 80-7261-031-7

[54] Mervart Josef, České banky v kontextu světového vývoje, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1998, ISBN 80-7106-236-7, str. 26

[55] Kubů Eduard in: Z dějin českého bankovnictví v 19. a 20. století, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-246-0077-3, str. 140

[56] Ředitel Městské spořitelny pražské a člen managementu Ústřední banky českých spořitelen.

[57] Eduard Kubů in: Z dějin českého bankovnictví v 19. a 20. století, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-246-0077-3, str. 149

[58] Slovo ozdravení dávám do uvozovek, protože návrhy ozdravění měly podle mého názoru právě opačný účinek. To znamená omezení konkurence, flexibility poskytování bankovních služeb a zároveň poškození spotřebitelů. Takové návrhy jako zachování jednotné maximální úrokové míry, hlídání morálnosti (i když pojem morálnosti je diskutabilní) v bankovním sektoru atd. nemohu osobně považovat za ozdravný proces.

[59] Stanovy můžeme najít v: Kolektiv autorů, Z dějin českého bankovnictví v 19. a 20. století, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-246-0077-3, str. 157-159

[60] Kolektiv autorů, Z dějin českého bankovnictví v 19. a 20. století, Nakladatelství Karolinum, Praha 2000, ISBN 80-246-0077-3, str. 157

[61] Zajímáme se o obchodní banky, které se musí řídit tržními podmínkami.

[62] Nečas Ctibor, Podnikání českých bank v cizině 1898-1918, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1993, ISBN 80-210-0643-9, str. 93

Podobné články

Další články autora

Autor : Pavel Janda 🕔06.01.2011 📕7.170

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře