Bratři ve zbrani

Autor : Mgr. Uroš Lazarević 🕔06.01.2011 📕8.743

Podobné články

Další články autora

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

Abstract

This article focuses on the analysis of Slobodan Milosević´s regime in Serbia, which has been often misinterpreted in the context of Balkan conflict in the 90ties, in short comparison with Franjo Tudjman´s rule in neighbouring Croatia. Following the main features of both regimes from the point of view of theoretical works of Juan J. Linz, mainly the concept of sultanism, and concept of competitive authoritarianism of Levitsky and Way, very precise and interesting tools for analysis, we will search the best possible definition of regimes Using that, author argues that Milosević´s regime was neither „nationalist“ nor „communist“ , but it was a specific mixture of authoritarianism, sultanism with some formal elements of democracy, in the language of Linz ´s theories. It fits also the category competitive authoritarianism, with some important differences.

Applying both theories on the reality of concrete regime, we will search for their advantages and drawbacks in definition of Milosević´s and Tudjman´s rule, showing us that these regimes have surprisingly much in common.

Klíčová slova

Srbsko, Slobodan Milošević, Chorvatsko, Franjo Tudjman, nedemokratické režimy, hybridní režimy, sultanismus, kompetitivní autoritářství

Obsah

1. Úvod

2. Teoretický rámec

3. Slobodan Milošević a režim v Srbsku

3.1. Léta nadějí (1987–1990)

3.1.1. Zrod vůdce

3.1.2. O roli srbského nacionalismu

3.1.3. Nástup pluralismu

3.2. Léta válek (1991–1995)

3.2.1. Patrimoniální režim v Srbsku

3.2.2. Ekonomická kriminalita

3.2.3. Vztah k oficiální a „soukromé“ armádě

3.3. Léta čekání na konec (1996–2000)

3.3.1. JUL a neokomunistická politika

3.3.2. Kosovské drama a agrese NATO

3.4. Miloševićův režim: shrnutí a klasifikace

4. Franjo Tudjman a režim v Chorvatsku

4.1. Léta budování státu (1990–1995)

4.2. Léta deziluze (1996–2000)

4.3. Tudjmanův režim: shrnutí a klasifikace

5. Bratři ve zbrani.“ Závěrečné srovnání Miloševićova a Tudjmanova režimu

(Autor vychází ze svého článku „Charakteristika vlády Slobodana Miloševiće v Srbsku: vzestup a vrchol“, Politologická revue 2008/ 2; následující studie přestavuje jeho teoretické rozpracování a nástin komparace s režimem Franja Tudjmana v Chorvatsku.)

1. Úvod

Koncem 80. a začátkem 90. let minulého století proběhly v komunistických státech střední a východní Evropy dramatické změny, které většinou vedly k pádu komunistických vlád a zahájení přechodu k demokracii. V nových podmínkách, které často provázel chaos, si však většina někdejších evropských satelitů sovětského bloku našla svou cestu k nastolení demokracie a ekonomickému rozvoji. V některých případech to byla cesta velmi trnitá, plná hledání a omylů, v konečném důsledku však, s některými výjimkami, vedla k úspěšné transformaci komunistických společností v moderní evropské demokratické státy.

Dramatický rozpad Jugoslávie a občanská válka v Chorvatsku a Bosně však zavedly většinu bývalých jugoslávských republik na jinou cestu, a tak jejich cesta k demokracii je mnohem komplikovanější. Pád komunismu a znovuzrození nacionalistických vášní vedly, především v Srbsku a Chorvatsku, k nástupu nových výrazných vůdců, Slobodana Miloševiće a Franja Tudjmana. Ti se stali otci zakladateli zvláštních, a sobě velmi podobných režimů, jejichž přesná charakteristika a klasifikace je dodnes výzvou pro politickou vědu.

Při analýze Miloševićovy vlády je navíc nutné se vyhnout ideologickým klišé a velmi zjednodušené či mylné klasifikaci jeho režimu, které se hojně objevovaly v západních médiích během 90. let minulého století, zvláště v souvislosti s bombardováním Srbska silami NATO na jaře 1999 a etnickými čistkami na Kosovu ve stejném období. Spekulace o Miloševićově režimu jako o „diktátorském“ či dokonce „totalitním“, „komunistickém“, „fašistickém“ či „nacistickém“ však svědčí o hluboké neznalosti a ideologickém zatížení, které znemožňuje racionální vědeckou analýzu a klasifikaci. Mnohé z toho přežívá do dnešních dnů.

Cílem této studie je politologická analýza režimu Slobodana Miloševiće a náčrt srovnání tohoto režimu s režimem Franja Tudjmana. Tudjmanův režim je zde přitom záměrně představen jen v základních rysech, jež umožňují komparaci, v budoucnu jej však autor hodlá rozebrat samostatně a podrobněji.

Výzkumná otázka je dvojí: První, zda lze Miloševičův a Tudjmanův režim klasifikovat jako režim autoritářský, jako režim sultanistický, či zda lze hovořit o kompetitivním autoritářství. Druhá, zda oba režimy vykazují při vzájemném srovnání rysy spíše shodné, či naopak odlišné.

Teoretickým východiskem práce je Linzova teorie autoritářských a sultanistických režimů a koncept kompetitivního autoritářství Levitskeho a Waye. Po vymezení základních pojmů bude následovat empirická část, která nejprve přiblíží povahu Miloševićova režimu (struktura bude chronologická: zrození, vrchol a pád režimu) a poté v hlavních rysech též povahu režimu Tudjmanova. Oddíl věnovaný každému z režimů bude vždy uzavřen stručným shrnutím a teoretickou klasifikací. V závěru práce bude provedena explicitní komparace obou režimů a budou zodpovězeny výzkumné otázky.

2. Teoretický rámec

Autoritářství je definováno jako politický systém s omezeným a „nezodpovědným“ pluralismem, bez jasné vůdčí ideologie, zato s vymezujícími se mentalitami, bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace mimo některých fází jeho vývoje, v kterém vůdce či případně malá skupina vykonává moc v často pochybně definovaných, nicméně docela předvídatelných hranicích. V tomto režimu existuje určitý prostor pro „semiopozici“, některým institucím, jako je například armáda, může být ponechána jejich autonomie. Přechod k demokracii je pro tento typ nedemokratického režimu možný i nenásilnou cestou, dohodou (pactada) mezi opozici a vládnoucí nomenklaturou (Linz Stepan: 44–46, 57)

Sultanismus je vláda osobní a zároveň svázaná s tradicí, částečně odpovídá pojmu patrimoniální vlády u Maxe Webera, přičemž ale moc není tradičně zděděna. Vláda je personální, loajalita usměrněna k vůdci, ne k ideologii. Jasná legitimizační formule režimu neexistuje, patrné jsou však sklony k dynamizmu, režim nemá pevné instituce ani svazující pravidla. Přitom je ale velice vratký – jelikož spočívá na penězích a strachu, často končí povstáním spojené elity podnikání a lidového hnutí. Sultanismus se objevuje hlavně v čerstvě nezávislých státech či státech s problematickou nezávislostí, navíc s nevyjasněnými národnostními a etnickými vztahy, často se jedná o monokulturní země s jednoduchou ekonomikou. Pro tento druh režimu je klíčová role vůdce, který užívá takřka neomezenou a arbitrární moc, která není vázaná zákony či ideologií. V těchto podmínkách korupce a klientelismus prostupují veškeré segmenty společnosti. Trvání takových vlád je časově omezené, jelikož často končí za chaotických podmínek, které nejsou příznivé pro transformaci směrem k demokracii.

Kompetitivní autoritářství (competetive authoritarianism) je pojem, u jehož zrodu stáli badatelé Steven Levitsky a Lucan Way či Andres Schedler. Po zhroucení Sovětského svazu a konci studené války dle těchto autorů došlo v nově uspořádaném světě k vzestupu zvláštního typu režimů, které kombinují prvky autoritářství a demokracie, ať už se jedná o země Afriky (například Ghana, Keňa, Mozambik, Zambie, Zimbabwe), Evropy (Albánie, Chorvatsko, Rusko, Srbsko, Slovensko, Ukrajina), Asie (Malajsie, Tchaj-wan) či Latinské Ameriky (Haiti, Mexiko, Paraguay, Peru). V mnoha případech se tyto režimy nevyvíjejí směrem k demokracii, což vyjadřuje jiný souhrnný termín, neliberální demokracie (illiberal democracy), ale často zůstávají na pomezí mezi autoritářstvím a demokracií, případně se dokonce posunují směrem k autoritářskému typu režimu. Levitsky a Way přicházejí s tvrzením, že podobné režimy již nelze vnímat jako nedokonalé demokracie či režimy, které k demokracii směřují, ale je nutné je chápat jako zvláštní kategorii, kterou tito badatelé pojmenovali jako kompetitivní autoritářství.

V těchto režimech se konají volby, které je možné považovat za soutěživé – opozice není vyloučena z volebního procesu a je jí umožněno veřejně vystupovat, nedochází k velmi výrazným volebním podvodům –, na druhou stranu volby často nejsou ani svobodné ani rovné. Ve většině případů dochází k určitým podvodům, ať už se jedná o manipulaci s volebními kandidátkami či přímé falšování výsledků; jiné režimy se naopak vyznačují poměrně přehledným volebním procesem, ale výrazně nerovnými podmínkami. Vláda má výlučný přístup do státních a většiny vlivných médií, která ovládá, disponuje – na rozdíl od opozice – značnými finančními prostředky, nezřídka ze státních zdrojů, které zneužívá; opozice je vystavena represím, ať už ze strany státu – v podobě problematických zákonů, namířených proti opozici –, či obtěžování policie či paravojenských uskupení. Občanské svobody jsou formálně zaručené a do jisté míry chráněné v praxi. Nezávislá média, stejně jako občanské či opoziční skupiny, existují a účastní se politického života, vystupují proti režimu, nicméně jsou vystavena nesystematickým, avšak četným represím, ať už v podobě násilí a vyhrožování, vydíráni, až po zneužívání zákonů, využívaných k legálnímu pronásledování.

Režim, přes existenci demokratických institucí, vytváří všechny podmínky pro nerovnou politickou soutěž mezi vládou a opozicí, která přesahuje hranice demokracie. Vládní strana často využívá státní finance k vlastní účelům – například k volební kampani, případně omezuje přístup opozice k zdrojům financování. Rovná soutěž není možná ani tam, kde opozice nemá přístup k médiím – veřejným či soukromým –, která zasahují většinu populace. Soudnictví je ovládáno režimem a soudy jsou používány jako nástroj boje proti opozici, například v podobě legální represe, různých zákonů o nactiutrhání apod. Volební soutěž je zde skutečná, ale probíhá za nerovných podmínek, opozice však může ve volbách zvítězit , její úspěch není zcela vyloučen, avšak mnohem méně pravděpodobný než v demokraciích.

Po studené válce začaly USA i jiné západní mocnosti vyvíjet nátlak na nedemokratické režimy, ať už v podobě prosazování lidských a občanských práv, výzvami k uskutečnění svobodných voleb, či hrozbou sankcí v podobě mezinárodní izolace a ostrakizace, odmítnutí mezinárodní pomoci. Ve světle těchto událostí, mnozí vládci v nedemokratických režimech přistoupili na demokratickou „hru“ v podobě formálně svobodných voleb, aniž by se ve většině případů tyto režimy začaly skutečně vyvíjet směrem k demokracii. Výsledkem je kompetitivní autoritářství, vláda pohybující se mezi demokracií a autoritářstvím, ve které se formálně demokratické instituce a procedury setkávají s výše uvedenými anomáliemi; tato zvláštní kombinace tvoří podstatu těchto režimů.

Levitsky a Way se též pokouší odpovědět na otázku, proč některé kompetitivní autoritářské režimy postupně spějí k demokracii, a jiné naopak setrvávají v tomto stavu, či u nich dokonce dochází k prohloubení autoritářských tendencí. Jiní badatelé odpověď hledají ve vlivu domácích či zahraničních faktorů, zde se však jedná o jakousi kombinaci. V regionech, které mají významné vazby na Západ, mezinárodní demokratizační vlivy byly tak silné, že vedly ke změně režimu i tam, kde místní podmínky pro demokratizaci byly nepříznivé.

3. Slobodan Milošević a režim v Srbsku

3.1. Léta nadějí (1987–1990)

3.1.1. Zrod vůdce

Nástup Slobodana Miloševiće do čela Svazu komunistu Srbska v roce 1987 proběhl v bouřlivých dobách, kdy se komunistická Jugoslávie po smrti svého vůdce Josipa Broze Tita, vlivem hluboké ekonomické krize a znovuzrozeného nacionalismu jugoslávských národů, otřásala v základech. Nepokoje v Kosovu a dramatické události ve světě, spojené s krachem sovětského bloku a pádu komunistických režimů po celé Evropě, rovněž přispěla k vysoké nestabilitě v zemi.

Josip Broz Tito, komunistický vůdce a „otec Jugoslávie“, vládnoucí jugoslávským národům po dlouhých 35 let, zemřel v roce 1980 v Lublani. Titova vláda – komunismus s mnoha liberálními prvky a svobodami, které neznaly jiné země východního bloku, a zahraniční politika, založená na lavírování mezí Východem a Západem – přinesly Jugoslávii dlouhá léta míru a stability, která však byla vázaná na charismatickou osobnost Tita jako sjednotitele Jugoslávie a specifickou mezinárodní situaci.

Titův pohřeb byl přehlídkou nejmocnějších státníků obou znesvářených bloků, nicméně brzy po jeho smrti ustala mezinárodní ekonomická pomoc ze Západu, na které byla churavějící jugoslávská ekonomika po léta závislá. Zlepšené vztahy mezi dvěma bloky znamenaly pro Jugoslávii ztrátu výsadního postavení „jazýčku na vahách“ a nezájem velmocí. V tomto období začal Mezinárodní měnový fond (MMF) tvrdě vymáhat dluhy za předchozí roky relativního blahobytu, jenž přinesl závratný růst zahraničního dluhu Jugoslávie (Tejchman 2005: 514).

K vleklé hospodářské krizi se v 80. letech minulého století přidaly i dlouho potlačované národnostní problémy. Ty měly nejen podobu ekonomických sporů (často ovšem obsahovaly i nacionalistické podtóny) mezi severními jugoslávskými republikami, Slovinskem a Chorvatskem, a zbytkem federace, jejíž zájmy v této věci zastupovalo především Srbsko, ale do hry vstoupila i dlouho neřešená situace etnických Albánců v Kosovu; ta už v roce 1981 vyvrcholila povstáním albánských obyvatel provincie, které musela potlačit policie. Toto datum mnozí chápou jako začátek konce komunistické Jugoslávie (Dizdarević 2002)

Ekonomické spory mezi republikami se týkaly především otázky financování svazového rozpočtu. Slovinsko a Chorvatsko, ekonomicky vyspělejší jugoslávské republiky, poukazovaly na fakt, že doplácejí na měně vyvinuté oblasti federace, jakými byla například Makedonie či právě autonomní oblast Kosova, stejně jako na velmi nákladnou JNA (Jugoslávkou lidovou armádu). Srbsko na druhou stranu zdůrazňovalo, že obě severozápadní republiky získávají v Srbsku zdroj levných surovin a trh pro své zboží – cenu zboží určovaly přitom samy republiky, zatímco cenu potravin a energie, vyvážené ze Srbska, stanovovala direktivami (a podhodnocovala) svazová vláda.

Oblast Kosova však zůstala trvalým zdrojem napětí jak v tehdejší socialistické Jugoslávii, tak i v pozdější Svazové republice Jugoslávii, ovládané Miloševićem, a konečně i v Srbsku samotném.

Milošević, vzděláním právník, do té doby klasický nevýrazný komunistický funkcionář a oddaný titoista, vycítil svoji šanci v bouřlivých časech, které měly přijít. Jeho první návštěva Kosova, v příležitosti zasedání oblastního vedení strany v dubnu 1987, zrodila legendu. Před budovou, kde se schůze konala, se sešel dav asi 15 000 kosovských Srbů, rozzuřených z toho, že strana ignoruje jejich stížnosti na útlak ze strany Albánců. Když se Milošević postavil demonstrantům tváří v tvář, pronesl později slavnou větu „Už vás nikdo nebude bít“ a při celonočním mítinku si vyslechl stížnosti kosovských Srbů a ujistil je svou podporou.

Jedno z klíčových tajemství Miloševićova úspěchu spočívá ve faktu, že v době, kdy se celá komunistická Evropa otřásala v základech a otázka pádu režimu byla už dávno ve vzduchu, dokázal spojit demokratickou energii lidí, kteří volali po odstranění zkostnatělého komunismu a byrokratů, se silou nově probuzeného srbského nacionalismu, a tuto výbušnou směs využít pro své cíle. Postavil se do čela populistického hnutí, které mělo smést komunistickou hierarchii a „vrátit důstojnost srbskému národu“, tedy hnutí, které v sobě propojovalo legitimní demokratické cíle s těmi ryze nacionalistickými.

V září 1987, na Osmém zasedání Svazu komunistů Srbska, porazil Milošević jednoho ze svých hlavních ideových oponentů Dragišu Pavloviće, což vedlo k rezignaci na funkci předsedy předsednictva Socialistické republiky Srbsko Ivana Stamboliće, jenž byl kdysi Miloševićův velmi dobrý přítel a ochránce. Tím zvítězil radikální proud ve Svazu komunistů. Miloševićovi k vítězství dopomohly mnohé styky s prověřenými komunistickými kádry na vysokých místech ve straně i v jiných významných pozicích; například jeho přítel Dušan Mitević byl ředitelem mocné státní televizní stanice RTS. Propaganda RTS se stala velmi významným faktorem na Miloševićově cestě za mocí.[1]

Milošević se za vydatné podpory státem regulovaných médií stal v určitém smyslu osobností, jejíž význam přesahoval hranice politiky. Jeho činy se nehodnotily na základě obvyklých politických kritérií a jeho popularita nesouvisela s popularitou žádné politické strany či hnutí, s nimiž byl spojován.

Pod vedením Miloševiće a jemu blízkých lidí začaly mohutné demonstrace v celém Srbsku, zvané „mítinky pravdy,“ za masové účasti obyvatel Srbska: jednotným prvkem demonstrací byla kritika vedení autonomních oblastí Vojvodiny a Kosova, stejně jako vedení v Černé Hoře, s cílem „sjednotit srbská území“, čili vrátit oblasti pod přímou ústřední správu Srbska. Od června 1988 do jara 1989 se v celém Srbsku konalo kolem sta takových mítinků, to vše za podpory státní moci a médií.

Vzestup Miloševiće je částečně možné definovat i dle pojetí vzestupu sultána, kterého k moci vynáší určitá vrstva obyvatel (venkov a srbská provincie), což představuje jistý druh vzpoury vůči městu. V tomto kontextu je možné porovnat Miloševićovo Srbsko a Lukašenkovo Bělorusko, na základě výrazné diferenciace mezi městem a venkovem, a obrovské podpory na venkově, ze které čerpají či čerpali svou sílu oba nedemokratičtí vládci (Eke, Kuzio 2000).

3.1.2. O roli srbského nacionalismu

Srbsko chápalo po dlouhá léta jak královskou, tak komunistickou Jugoslávii do značné míry jako své dědictví, sen o společném státě jihoslovanských národů, který se podařilo splnit jen za cenu obrovských obětí ze strany Srbska, jak v I., tak i ve II. světové válce. Rozčarování a frustrace z možného rozpadu federace, ekonomického propadu a etnické napětí na Kosovu, stejně jako myšlenkové vakuum po postupné deziluzi ohledně komunistického režimu, typické pro všechny země bývalého východního bloku po pádu komunismu, vedlo k oživení nacionalistických vášní v podobě „velkosrbského snu“ o sjednocení všech „srbských zemí“ do jednoho státu

Nacionalismus Srbska tak byl zdánlivě paradoxně v prvním období především doktrínou, která politicky a později i vojensky vystupovala proti jakémukoliv rozbíjení Jugoslávie a separatismu. V čele JNA (Jugoslávské lidové armády) byli lidé, kteří skálopevně věřili marxistické doktríně a byli připraveni bránit Jugoslávii proti „vnitřnímu nepříteli“, přičemž jejich cíle postupem času stále více souzněly se zájmy srbských ultranacionalistů a Miloševićova režimu. Když plán na udržení jugoslávské federace selhal, nahradila ho idea „sjednocení srbského etnického prostoru“, tedy vytvoření státu všech Srbů žijících na území Jugoslávie.

Je však třeba rozlišit mezi reálně existujícím srbským nacionalismem a rolí nacionalismu v tehdejším režimu, který spíše plnil roli jakési pseudoideologie, typické pro sultanistické režimy. Její součástí je oslava zářné minulosti národa, jež jej odlišuje od sousedů jak etnicky, tak i rasově, na základě „objevené tradice“ (invented tradition) v podání Chehabiho a Linze (1998: 14). Tato definice skvěle zapadá do reálné situace v Srbsku, kde režim využil nacionalistickou ideologii, aby vytvořil pseudoideologii, na základě které odvozoval legitimitu svojí vlády na začátku 90. let.

Jedním z klíčových omylů západních autorů při hodnocení Miloševićova režimu je právě neschopnost tohoto rozlišení a z ní vyplývající představa, že Milošević sledoval jasně definovanou ideologii srbského nacionalismu, a rozpoutal tak války, násilí a etnické čistky na území bývalé Jugoslávie[2].

3.1.3. Nástup pluralismu

Svaz komunistů Srbska, čítající celých 400 000 členů, a Socialistický svaz pracujících Srbska se v červenci 1990 sjednotily do Socialistické strany Srbska (SPS), jejímž předsedou se stal Slobodan Milošević. Pro něj to znamenalo úspěch ještě z jednoho hlediska: dostal se k obrovským prostředkům, kterými disponoval Socialistický svaz, jeho infrastruktuře. Když k tomu připočteme vliv státní televize a klíčových tištěných médií, jako je bělehradská Politika, je jasné, že Milošević do volebního boje vstupoval jako kandidát, který měl výrazně dominantní postavení.

I když formálně v Srbsku existoval politický pluralismus, skupština (parlament) a institut svobodných voleb, ke skutečnému oddělení strany – komunistické a později SPS – od státu nedošlo. SPS nefungovala jako klasická strana, demokratické instituce a pluralismus jako takový byly silně deformovány. Lidé spojení s komunistickým režimem zůstali ve svých funkcích, odkud mohli efektivně podporovat novou vládnoucí elitu. Nezávislé soudnictví či tisk stále neexistovaly. Opozice v té chvíli neměla vůbec nic, finanční prostředky ani pozornost médií, zatímco Milošević a jeho SPS vstupovali do předvolební kampaně se všemi výhodami, které minimalizovaly šance opozice na převzetí moci.

SPS suverénně zvítězila v prvních soutěživých volbách v prosinci 1990, přičemž získala dvakrát více hlasů než největší konkurenti – SPO (Srbské hnutí obnovy) a DS (Demokratická strana) dohromady. I když získala jen necelou polovinu všech hlasů, SPS díky volebnímu systému obsadila 77,6% míst ve skupštině (Jovanović 1997), a stala se tak naprosto dominantní silou na srbské politické scéně.[3]

3.2. Léta válek (1991–1995)

3.2.1. Patrimoniální režim v Srbsku

Vláda Slobodana Miloševiće v letech 1991–1995 představuje období klíčové pro budování základů režimu a jeho profilaci. Proto jsou charakteristiky tohoto období mimořádně důležité pro jeho studium a hodnocení.

Válečná hysterie a extrémní podmínky, včetně sankcí OSN z roku 1992, zapříčinily, že za strůjce všech problémů byl považován „nepřátelský západ“, spolu s režimy v Chorvatsku a Bosně. Válka byla pro Miloševiće skvělou příležitostí pro další homogenizaci srbského veřejného mínění a ztotožnění režimu se „zájmy srbského národa“, což částečně odvrátilo pozornost od budování korupčního a kriminálního politického systému, který brzy zachvátil celé Srbsko.

V Srbsku po celou dobu Miloševićovy vlády neexistoval „člověk číslo dvě“. Po svém příchodu k moci Milošević a jeho rodina ovládli nejen politiku, ale i hospodářství – v podobě státních podniků a bank, nad kterými měla moc jeho klika, kontrolující státní sektor. Velkou část hospodářství ovládli „soukromí podnikatelé“, nezřídka současně vysoce postavení státní činitelé či vlivní politici, kteří svůj podíl na hospodářství získali díky přímému patronátu státní oligarchie. Klíčová jmenování soudců či diplomatů byla po celou dobu Miloševićova režimu nezpochybnitelnou výsadou jeho věrných. Samozřejmostí byla Miloševićem řízená státní televize, nejmocnější médium v zemi: k ilustraci může posloužit i fakt, že Milorad Vučelić byl v letech 1990–95 současně jak ředitelem státní televize RTS, tak i předsedou poslaneckého klubu Miloševićova SPS.

Ministři SPS byli současně ředitelé velkých státních společností, jediných, které fungovaly, i díky četným výhodám. Pro ministry Dragana Tomiće či Mirka Marjanoviće žádná stavební či vývozní povolení nebyla problémem, těšili se i z výhod nezdaněného zboží, zvláštních kreditů, povolení k prodeji nezdaněných cigaret a whisky pro vlastní společnosti, beneficí pro syny, dcery či rovnou celou rodinu.(Cohen 2000). V Srbsku sice patřilo i k historickým tradicím, že vysoký státní úředník rozkrádá veřejný majetek, ale nyní tyto oligarchické rodiny představovaly jasnou součást „systému Milošević“. Propojení soukromého a veřejného, ve kterém není jasná hranice mezi státním rozpočtem a osobním bohatstvím jednotlivců, je jedním ze základních rysů sultanismu. Elity přitom vybírá sám sultán – Milošević, od kterého je v tomto systému odvozená veškerá moc a dominance nad polis.

Každé otevření hospodářství by muselo zasáhnout tuto promyšlenou síť rozkrádání a klientelismu, a proto se režim bránil i samotnému pomyšlení na privatizaci či začlenění do Mezinárodního měnového fondu. Milošević vytvořil podmínky pro vznik nové zbohatlické oligarchie, která bráněním jeho režimu bránila i svoje privilegované postavení.

3.2.2. Ekonomická kriminalita

Miloševićova „ekonomická politika“ vždy sledovala jediný cíl, a to nelítostné okrádání vlastního národa s cílem navýšit konta vládnoucí oligarchie. Aby mohl financovat válku, uplatnil na přelomu let 1992 a 1993 obludný a jednoduchý systém, jak rozkrást devizové úspory obyvatel, kteří je nesvěřili bankám. Obrovská emise dinárů – bez jakéhokoliv krytí – zaplavila srbský trh a vedla k enormnímu vzrůstu cen a pádu hodnoty dinárů. Obyvatelstvo muselo prodávat své úspory v cizích valutách, aby vůbec přežilo. Ulice ovládli veksláci, kteří nabízeli kurz dvakrát tak výhodný než ten oficiální; ti však měli tichou dohodu s režimem a spěchali, aby valuty předali do rukou státu. Kruh se uzavřel a stát se obohatil na úkor miliónů občanů, kteří mnohdy přišli o vše, co měli. (Dinkić 1995)

Velká část ukradených peněz, celkem šest miliard francouzských franků, byla v hotovosti převedena na Kypr, na účet Cyprus Offshore Banking Unit, filiálky Beobanky, kterou vedla Borka Vučić, rodinná přítelkyně Miloševićových a někdejší spolupracovnice samotného Slobodana v době, kdy byl v čele Sjednocené bělehradské banky koncem 70. let. Když v roce 1992 bylo na Srbsko a Černou Horu uvaleno mezinárodní embargo, tyto peníze byly převedeny na účty firem, které bělehradský establishment zakládal po celé Evropě. Filiálky velkých bělehradských firem se přece jen udržely a s úspěchem podnikaly ve většině zemí východní Evropy, zvláště v Rusku. Čtyři sta padesát offshore podniků, které ovládali bývalý místopředseda vlády či ministr hospodářství, členové vládnoucí strany či stoupenci prezidenta, bylo za necelý rok registrováno jen v Nikósii a Limasolu, s požehnáním kyperské řecké vlády, která po celou dobu války udržovala těsné diplomatické styky s Bělehradem. Získané peníze sloužily pro financování válečných aktivit, zvláště paramilitárních jednotek, ale i pro nákup surovin nutných pro fungování strategických části hospodářství v zemi, jejíž vedení bylo svěřeno čelným představitelům SPS. Sloužily také pro financování srbské policie, čítající takřka 80 000 lidí, vybavené obrněnými transportéry, helikoptérami a vším, čím na Západě disponovaly jednotky rychlého nasazení. Zbytek byl ukládán na soukromé účty. Takový institucionalizovaný systém výpalného by nebyl možný bez absolutního monopolu nad politikou a hospodářstvím, který měla malá skupina lidí pod vedením autoritářského šéfa (Hartmann 2001: 254, 255).

3.2.3. Vztah k oficiální a „soukromé“ armádě

JNA – Jugoslávská lidová armáda – Titovo dědictví a pýcha komunistické Jugoslávie, kdysi považovaná za čtvrtou nejsilnější armádu na světě, své postavení odvozovala z partyzánské tradice a heroických bojů s Němci, Italy a domácími kolaborantskými jednotkami. Prestiž armády udržovalo i její zvláštní postavení v Jugoslávii, náklady na ni dosahovaly mimořádně vysokých částek. JNA měla ovšem i roli „ochránce“ územní celistvosti Jugoslávie a Titova komunistického odkazu, což prakticky splývalo v jedno díky ideologii „bratrství a jednoty“ všech národů, kterou Titovo vedení propagovalo.[4] Jugoslávská armáda byla jedním z klíčových pilířů státu, zvláště po přijetí Ústavy z roku 1974, která velmi rozvolnila vztahy mezi federativními republikami, a nepřímo tak zapříčinila úpadek pocitů vzájemnosti mezi národy v Jugoslávii.

Armádní vedení bylo proto velice konzervativní a podporovala silný unitarismus, a tak se značnou nedůvěrou pohlíželo na jakékoliv snahy o větší volnost na federativní Jugoslávii. Ve chvíli vzestupu Miloševiće se armáda k situaci nijak nevyjadřovala, nicméně když začal dramatický proces rozpadu Jugoslávie, vedení v čele s Veljkem Kadijevićem se jasně postavilo na jeho stranu. Do jisté míry to bylo logické, jelikož se zdálo, že armáda a Milošević mají stejné cíle – udržet komunistickou ideologii a územní celistvost Jugoslávie. Nicméně po prvních letech války a opuštění jugoslávské ideje samotným Miloševićem byly trhliny mezi ním a armádou stále větší, což se ukázalo především ve druhé polovině 90. let, a konečně i v roce 2000 při pádu Miloševiće.

Většina autorů (např. Tanner 1997 : 226) si však těchto podstatných rozdílů příliš nevšímá a je přesvědčeno o jednotě armády a Miloševiće, která existovala snad ve velmi krátkém období začátkem 90. let, po Miloševićových čistkách v JNA.[5] Příspěvek Florence Hartmann na toto téma je však mnohem cennějším zdrojem, protože odhaluje spory mezi JNA a vůdcem Srbska na začátku válek na Balkáně (Hartmann 2001: 133,134).

Pod rouškou změn při nástupu k moci však Milošević začal budovat mocnou síť spolupracovníku za pomoci tajných služeb a Státní bezpečnosti (SDB); vše za účelem rekrutování jednotlivců a celých skupin pro válku a podporu jeho politiky. Tito lidé pak byli použiti na válčištích v Chorvatsku a Bosně v rámci polovojenských skupin, které páchaly etnické čistky a ovládly kriminální scénu na těchto územích.

Polovojenské skupiny díky spolupráci s SDB získaly díky krádežím či různým obchodním monopolům na území, kde se válčilo, značné bohatství a privilegia. Jejich členové po skončení války pak logicky podporovali režim, který jejich aktivity kryl, a byli připravení na jeho obranu. Novodobí oligarchové s kriminální minulostí a vojenským výcvikem se v některých případech přeměnili na úspěšné „podnikatelé“, někteří se stali součásti policejních či vojenských struktur, které byly podřízeny Miloševićovi. Stát – prostřednictvím jednoho z nejmocnějších mužů Srbska Jovici Stanišiće – pak jenom dohlížel na aktivity různých kriminálních skupin a plnil funkci jakéhosi rozhodčího mezi nimi. Jeho cílem však samozřejmě bylo zmobilizovat tyto síly v případě krajního ohrožení režimu. Jednalo se o také o tisíce lidí v policii, kterou Milošević neustále posiloval na úkor armády a učinil z ní ochránkyní svého režimu. Robert Thomas píše o úmyslech Miloševiće vybudovat soukromou pretoriánskou gardu uvnitř policie (Thomas 1998: 423) Jejich úkolem bylo také zastrašovat opozici a rozbíjet mítinky proti Miloševićovi, a tak upevňovat jeho moc silou.

Milošević neměl velkou důvěru v armádu, což dokazoval pravidelnými, ale na druhou stranu zcela nepředvídatelnými čistkami, závislými čistě na jeho pocitech, aby předešel možnosti puče. Zároveň budoval mocnou soukromou armádu připravenou chránit jeho zájmy, v jejímž čele stáli vůdci státních tajných služeb jako Jovica Stanišić. Ten ovládal početné jednotky v rámci policie a spoléhal také na jednotky válečníků, bojujících ve válce v rámci paramilitárních jednotek, které se v některých případech – JSO[6] – staly dokonce součástí regulérní armády. V tomhle bodě došlo k dokonalému propojení státu a organizovaného zločinu, navzájem se chránicích, vedených společnými zájmy. Existence soukromé armády, sloužících jen vládci, je jedním ze základních rysů sultanismu, ke kterému začal Miloševićův režim výrazně směřovat.

Existence soukromé armády, které nepodléhá žádným oficiálním místům a je postavena jen do služeb vládce, je přitom jedním ze příznačných rysů sultanismu. Tato armáda nebyla homogenní jako v jiných režimech označovaných jako sultanistické, například jednotky Tonton Macoute na Haiti klanu Duvalierů, přesto její jednotlivé části byly pevně propojeny společným zájmem na udržení Miloševićova režimu. Válčili v jeho službách, potlačovali opozici, vedeni nikoliv vírou ve správnost režimu, ale vlastními ekonomickými zájmy a touhou udržet si svá privilegia. Nad vyvážením různých kriminálních frakcí přitom bděl sám stát, tedy Milošević a tajné služby.

3.3. Léta čekání na konec (1996–2000)

3.3.1. JUL a neokomunistická politika

Pokud za každým úspěšným mužem stojí žena, o rodině Miloševićů to platí dvojnásob. Slobodanova manželka Mira byla již od začátku jeho kariéry považovaná za šedou eminencí a jedinou osobu, které má skutečně zásadní vliv na Miloševiće a jeho rozhodování. Profesorka sociologie Mirjana Markovićová se v červenci roku 1994 rozhodla vystoupit ze stínu a založila vlastní stranu Jugoslávskou sjednocenou levici (JUL), hlásící se k odkazu „autentického komunismu“, jak Marxe a Lenina, tak i Tita. Je to strana, která se stane jedním ze symbolu kariérismu, korupce a sultanistických prvků Miloševićova režimu.

Mira Markovićová novou stranu prohlásila za ideologického dědice Ústředního výboru komunistů Jugoslávie, která má spoléhat na marxistickou doktrínu a odmítnout jak nacionalismus, tak liberalismus a kapitalismus jako produkty démonizovaného Nového světového řádu s jeho tržní ekonomikou. Vzorem měla být komunistická Čína. Tato politika vedla i ke změně rétoriky Miloševićova SPS, které dočasně opustilo důraz na národnostní otázku a snažilo se prezentovat jako autentická levicová strana. Jednotný blok SPS-JUL manželů Miloševićových měl posílit pozice režimu, přičemž JUL také měl být zásobárnou nových a idealistických kádrů, nezkompromitovaných finančními machinacemi v SPS, a osvěžit tak jeho stranickou základnu.

Realita byla ale značně jiná, a to především díky samotné Mirjaně Markovićové, která sice nebyla oficiální předsedkyní JUL, ponechala si ale rozhodující vliv jako předsedkyně ústředního výboru strany. Stranická legitimace JUL se velmi brzy stala nutností pro ty, kdo chtějí uspět v nelítostném světě srbského businessu, anebo přinejmenším dosáhnout jistého statutu ve společnosti. Byl o ni velký zájem mezi četnými ministry, řediteli velkých podniků, velvyslanci, umělci, podnikateli – každý z nich vstupoval do JUL mnohem spíše z praktických důvodů než ze sympatií ke komunistické ideologii. Markovićová si však také vynucovala příspěvky od vlivných lidí, kteří své pozice získali díky dobrým vztahům s rodinou Miloševićů a kteří by si rádi tyto pozice ponechali. V mnoha případech ani nebylo třeba vyhrožovat. Ředitelé významných státních podniků někdy sami chodili za Markovićovou a ptali se, kolik je třeba přispět na stranu, aby neztratili přízeň Slobodana Miloševiće, který měl naprostou moc nad jejich osudem.

Mirin osobní vliv na státní záležitosti se projevil i při jejím pravidelném psaní sloupků do režimního čtrnáctideníku Duga, se kterým začala po vypuknutí bosenské války. Kromě abstraktních úvah o krásách přírody či světlé budoucnosti komunistické levice ve světě se také pouštěla do úvah o srbském politickém životě, přičemž označovala nepřátele prezidentského páru či naopak vyzdvihovala některé lidi oddané režimu, a nepřímo tak výrazně přispěla k vyjasnění vztahů Miloševićů k různým politikům v rámci Srbska.

Její sloupek však měl zásadní vliv na životy a kariéry lidí v Srbsku, které povyšoval či srážel k zemi, díky čemuž získal neoficiální název „horoskop“. V něm Mira totiž neomylně věštila další osudy lidí na politické scéně Srbska. Když se ve sloupku zmínila, že její známý Unković by byl vynikajícím velvyslancem v Pekingu, do týdne se tak stalo. Na druhou stranu, když na někoho zaútočila, ve většině případu to znamenalo jeho brzký politický konec a ztrátu přízně režimu, ať už se jednalo o bývalého prezidenta svazové Jugoslávie Dobricu Ćosiće, či vůdce radikálů Vojislava Šešelje, Radovana Karadžiće, anebo ideologů SPS Mihajla Markoviće a Borisava Joviće.

Její vliv však přesahoval sféru politiky a nevynechal ani oblast kultury. Soubor Miriných článku z Dugy vyšel v knižní podobě pod jménem „Noc a den“ v roce 1994 a na bělehradském knižním veletrhu se stal knihou roku, kterou kritika nadšeně uvítala. Například, recenze Politiky nadšeně mluvila o tom, že kniha Miry Markovićové „je jednou z nejčastěji citovaných knih ve světě“ a „patří k oblíbené četbě amerického prezidenta Billa Clintona“. Kniha byla z povelu shora přeložena do osmnácti jazyků. Mira byla navíc při svých cestách do zahraničí přijímaná jako oficiální vládní představitelka. V Maďarsku roku 1995 při setkání s představiteli Socialistické strany bylo o její návštěvě vydáno oficiální komuniké (Doder, Bransonová 2000 : 200).

Tento bizarní mimoinstitucionální vliv Mirjany Markovićové na politický život v Srbsku skvěle dokládá naprostou nevypočitatelnost a nepředvídatelnost režimu, závislého na náladách jediné ženy, které jsou typické pro sultanismus, jak ho vidí Linz a Stepan. Na rozdíl od autoritářského režimu tedy znovu chybí institucionální omezení při zacházení s „poddanými“ a jejich životy, kteří jsou vystaveni despotické vůli vládce a v tomto případě vládkyně. Zároveň je důkazem, že jisté a jasně definované kariérní cestičky v podstatě neexistovaly, ale že byly naprosto závislé na klientelistických vztazích k režimu a jeho vrcholným představitelům a také na naprosto nevyzpytatelných náladách vládnoucího páru.

3.3.2. Kosovské drama a agrese NATO

Pojem „agrese“, uvedený v podtitulku, není znamením normativního či morálního hodnoceni útoku NATO, ale čistě právním a neutrálním termínem, kterým je dle Charty OSN a platných zákonů mezinárodního práva útok jedné země, či v tomto případě skupiny zemí, na suverénní stát, ať jsou jeho či jejich motivy jakéhokoliv druhu.

Události následujících let v Srbsku, nepokoje a masové vraždy na Kosovu, stejně jako intervence NATO, tříměsíční bombardování Jugoslávie, obešly celý svět a vyvolaly rozporuplné reakce, jak ve vztahu ke smyslu a příčinám „humanitárního bombardování“ a faktickému spojenectví NATO s organizací UCK, tak ve vztahu k porušení principu suverenity státu odvoláním na „vyšší práva“. Cílem práce však není analýza a hodnocení těchto událostí s mezinárodním přesahem, kromě případu, kdy nám tyto události dokážou napovědět o podstatě či proměnách režimu Slobodana Miloševiće ve vztahu k zmíněnému dění. Proto podkapitola o Kosovu bude stručnější, než by si všechny její zajímavé aspekty zasloužily, jejich zařazení by však přesahovalo témata a úkoly této práce.

Dramatické událostí na Kosovu, na kterém již od roku 1996 zuřily přestřelky mezi srbskou policií a UCK, se stupňovaly, útoky UCK začaly nabývat na intenzitě a četnosti, stejně jako represe srbských pořádkových sil (Sell 2003). V takové atmosféře došlo i zákonité radikalizaci srbského režimu, a to v přímém slova smyslu. Koalice SPS-JUL totiž utvořila v březnu 1998 vládu s ultranacionalistickou Srbskou radikální stranou Vojislava Šešelje, která během Miloševićovy vlády plnila roli jakési falešné opozice, která rozmělňovala síly demokratických stran. SRS formálně vystupovala proti „komunismu“ Miloševiće a deklarovala, že stojí o svržení jeho režimu, v praxi ale byla ale jeho neoficiálním pilířem, což potvrdila i v roce 1998, když vstoupila do vlády „národní jednoty“ s SPS a JUL.

Patriotický blok“ SPS-JUL-SRS rozpoutal řadu represivních opatření namířených proti opozici a v rámci přípravy ozbrojeného konfliktu na Kosovu. Teroristické útoky UCK a vraždy Srbů a „neloajálních“ Albánců byly střídány represemi a vyhnáním albánských obyvatel, především jednotkami SAJ pod vedením Franka Simatovića-Frenkiho, patřícími pod Miloševićovou soukromou armádu, ovládanými lidmi z tajné služby SDB. Milošević již v prosinci 1997 využil situaci a provedl další ze svých čistek v armádě, která se odmítla jasně postavit na jeho stranu a zasáhnout jak během opozičních protestů 1996/97, tak i během vítězství Djukanoviće v Černé Hoře. Vzpurné velitele typu Momčila Perišiće vystřídali lidé loajální režimu, kteří nebyli proti nasazení armády na Kosovu.

Po neúspěchu neokomunistické strategie přešel Milošević už v roce 1997, a především v roce 1998 v souvislosti s vyostřující se kosovskou krizí a nové vládě SPS-JUL-SRS na výrazně nacionalistickou platformou, na osvědčené pozice „patriotického bloku“, bojující proti albánským teroristům na Kosovu, tak i proti „zrádcům“ v řadách opozice. Režim přitvrdil na obou frontách, jak záměrným vyhrocováním situace na Kosovu, tak verbálními i skutečnými útoky na autonomii univerzity a na nezávislé sdělovací prostředky, zastrašováním a neoficiálním zavedením cenzury. (Hartmann 2001: 275). Znovuobjevené nacionalistické cítění a konflikt s NATO v roce 1999, ze kterého Milošević nemohl couvnout, pak v tomto kontextu představují zcela logické důsledky této sebevražedné politiky, které neměla žádnou pevnou ideologii ani strategii, jen moc pro moc samotnou.

Po bombardování NATO se projevy režimu, který byl konfrontován s prohrami na všech stranách, ještě o několik stupňů zradikalizovaly, byla to však do jisté míry již agónie vlády, která ztratila podporu obyvatel a své opodstatnění, a spoléhala jen na čistou represi a apatii obyvatel. Režim stál na hliněných nohou, avšak život mu prodloužila nejednotnost opozice a její neschopnost vystoupit v přesvědčivém, jednotném bloku, který by měl za cíl svržení Miloševiće. Pád srbského vládce je tak do značné míry důsledkem jeho chybné kalkulace a šťastné náhody v podobě výběru prezidentského kandidáta Vojislava Koštunici, jehož osobnost dokázala sjednotit velmi heterogenní srbské voličstvo, a stát se tak katalyzátorem změn. Poměrně nenásilný konec „systému Milošević“ je důsledkem i přeběhnutí jeho soukromé armády do tábora opozice, výměnou za pozdější beztrestnost, s vědomím, že dny režimu jsou sečteny: takový konec nemusí nutně podávat nejpřesnější obraz při klasifikaci období jeho vlády.

3.4. Miloševićův režim: shrnutí a klasifikace

Pád komunismu ve střední a východní Evropě koncem 80. let vedl v těchto zemích k transformačním procesům a demokratickým změnám, které navždy proměnily jejich podstatu a nastartovaly vznik moderních demokratických států. Země bývalého východního bloku hledaly cestu k demokracii někdy dost lopotně a dopustily se některých přehmatů a omylů; tato „nedopatření“ však nic nezměnila na jejich základním směřování k standardním demokraciím evropského typu.

Rozpad komunistické Jugoslávie a následná válka však zavedla některé bývalé jugoslávské republiky na zcela jinou cestu. V Srbsku tak vznikl režim, představující kombinaci autoritářství, sultanismu a některé formální prvky demokracie. Používal nacionalistickou či komunistickou ideologii jen jako kouřovou clonu pro vládu, která byla poznamenaná korupcí, klientelismem a mimoinstitucionální sítí politické, ekonomické a násilné moci pod sultanistickým vlivem nezpochybnitelného vůdce Slobodana Miloševiće. Optikou Levitskeho a Waye je tento režim oprávněně možno rovněž chápat jako kompetitivní autoritářství, ve kterém opakující se soutěživé volby, konané ovšem za zcela nerovných podmínek, nevedou zákonitě k demokratickým změnám.

V prvním období své vlády (1987–1990) Milošević využil energii obyvatel, toužících po demokratických změnách a pádu komunismu, k rozpálení nacionalistických vášní a v podstatě k udržení komunistického systému v jiné podobě, ve kterém on bude mít hlavní roli. Demokratická energie a tlak národa na ulicích tak vedl spíš jen k rekonstrukci režimu s jinou tváří. Když v roce 1990 byl povolen pluralismus v Srbsku, Milošević využil privilegované postavení komunistické strany, ze které vzniklo jeho SPS, se vším aparátem, strukturou a mediální dominancí, a opozice se tedy ocitla v roli semiopozice, tak jak ji chápou Linz a Stepan v autoritářském režimu. Toto období je možné charakterizovat jako období demokratických změn, vedoucí paradoxně ve svém konečném důsledku k znovuzrození nacionalismu a nastolení autoritářského režimu. Ideologie nacionalismu, kterou tolik zdůrazňují jiní autoři, byla jen zástěrkou, „pseudoideologií“ a výtahem k moci pro jednu zcela pragmatickou vládu. Vítězství SPS nejen ve volbách 1990 bylo klasickým příkladem nerovné soutěže, jevem typickým pro kompetitivní autoritářství a první fázi režimu je možné definovat i na tomto základě.

V druhém období (1991–1995), klíčovém pro vývoj režimu, se již objevují klasické znaky sultanismu a vytváří se skutečná struktura režimu, která přetrvá až do pádu Miloševiće. Klientelismus, korupce, uměle vyvolaná hyperinflace, propojení státu s organizovaným zločinem, vytvoření soukromé armády a sultanistický vliv rodiny Miloševićů v celém Srbsku. Existence opozice a nezávislých médií svědčí ale pro kompetitivní autoritářství; Milošević si mohl dovolit ignorovat opozici, která, zatížená vlastními hádkami a neschopností, doprovázená absolutním bojkotem státem řízených médií, nepředstavovala pro režim vážnější ohrožení. Válka v Chorvatsku a Bosně, spojena s probouzením nacionalistické hysterie, poskytla ideální paraván pro vznik takové vlády. Obyvatelstvo bylo homogenizováno navenek, směrem k „vnějšímu nepříteli“, což poskytlo dočasnou legitimitu režimu coby ochránci srbských zájmů ve válce a prostor, aby se pod embargem OSN obohatil různými nelegálními obchody a spoluprací s mafií, v systému, který stál a padal s osobností Slobodana Miloševiće.

V třetím období (1996–2000) režim po skončení válek v Chorvatsku a Bosně, které jsou velkou částí srbského obyvatelstva vnímané jako prohrané zásluhou režimu, postupně ztrácí gloriolu ochránce srbských zájmů a je přinucen hledat nové ideologické ospravedlnění v podobě neokomunistické politiky a „levicového“ spojenectví SPS s nově vzniklou stranou JUL, kterou ovládá Miloševićova manželka Mira. Tato koncepce je však nepřijatelná pro většinu občanů i proto, že JUL se stává synonymem pro kariérismus, korupci a útočiště zbohatlíků, kteří přispívají na Miloševiće, aby se tímto klientelistickým způsobem zviditelnili u vládnoucího manželského páru. V roce 1998 vytvořením koalice SPS-JUL a ultranacionalistické Srbské radikální strany nastává obrat k „vlastenectví“ a zesilování represí proti „zrádcovské“ opozici. Ta představuje „pátou kolonu“ západních mocností, především kvůli dramatizaci situace na Kosovu, která i díky neústupnosti Miloševiće končí bombardováním NATO. Režim i po válce zesiluje svojí represivní politiku, do značné míry je to však křeč výrazně oslabeného režimu, který po faktické ztrátě Kosova skutečně prohrál vše, do čeho se pustil.

Analýza, osvobozená od ideologických či politizujících předsudků a rozdělení na „prozápadní“ a „ty ostatní“, se kterým se spokojuje značná část komentátorů dění na Balkáně, prokazuje, že z hlediska Linzových teorií se jedné o režim, který je jedinečnou směsí formální demokracie, autoritářství a především sultanismu, postrádající jakoukoliv pevnou ideologii. Levitsky a Way jistě mají pravdu, když ze svého úhlu pohledu nazývají Miloševićův režim kompetitivním autoritářstvím. Každý z těchto konceptů má přitom při aplikaci na realitu Srbska 90. let některé slabiny.

Sultanismus je v části politologické obce spojován především s dávno minulými a exotickými režimy, především ve Střední Americe a Africe, které jsou chápané jako „vzorové“ režimy tohoto typu, a jeho použití ve vztahu k moderním evropským režimům Miloševiće, Tudjmana či Lukašenka může vyvolat jisté kontroverze. Skutečně navíc platí, že existence poměrně svobodných voleb, opozice a svobodných médií během Miloševićovy vlády neodpovídá jednomu ze základních vlastností sultanismu, stejně jako poměrně nenásilné předáni moci a demokratizace režimu, i když většina ostatních znaků skutečně vyhovuje požadavkům na daný typ vlády.

Kompetitivní autoritářství je moderním a na první pohled skvěle padnoucím systémem na Miloševićovo Srbsko, jelikož přesně vysvětluje existenci soutěživých voleb, konajících se však za nerovných podmínek, svobodu tisku, opozice, zkorumpovanost režimu i možnost poklidné transformace směrem k demokracii, v případě Chorvatska či Srbska vysvětlené vazbami na Evropu a země Západu. Tento koncept však má, dle autora, ve vztahu k Srbsku či Chorvatsku jeden velmi podstatný nedostatek, a tím je nedostatečné zohlednění klíčové role vůdce. Jak Milošević, tak Tudjman byli glorifikovanými osobnostmi, jejichž vliv přesahoval sféru běžné politiky a dostával někdy až mytické rozměry, dovoloval jim naprosto arbitrárně a nepředvídatelně zasahovat do dění ve státě z pozice nejvyšší autority. Oba vůdci vytvořili systémy, ve kterých se spojuje politika, ekonomická kriminalita a organizovaný zločin, na jejichž vrcholech stáli, oba vytvořili jedinečnou síť korupce, paternalismu a oligarchických kruhů, které pojem kompetitivního autoritářství nedokáže dostatečně vystihnout. Země byla v obou případech v rukou despotického vládce-sultána, jehož pád znamenal rozchod s minulostí a výrazný úpadek celého systému vlády, který vytvářel. V případě Levitskeho a Waye je navíc patrné, že Miloševićův režim považují za vládu, ve které zásadní roli hrála „ideologie“ nacionalismu, tvořící její integrální součást; zmínění autoři v mnoha případech tento předpoklad používají jako výchozí a odvozují z něj další závěry. Propojení Miloševićova režimu a jakékoliv přesně definované ideologie je však dle autora scestné a vede jen k dalším nepřesným závěrům.

Miloševićův režim je možné chápat v rámci obou vzájemně se doplňujících konceptů, s vědomím jejich silných stránek a některých nedostatků, což přispěje lepšímu poznání daného typu vlády, který je možné aplikovat i na jiné státy, ať už se jedná o Tudjmanovo Chorvatsko či dokonce dnešní Černou Horu, představující zajímavou výzvu pro politickou vědu.

4. Franjo Tudjman a režim v Chorvatsku

4.1. Léta budování státu (1990–1995)

V druhé polovině 80. let minulého století, kdy komunistická ideologie titovské Jugoslávie začala postrádat svou přitažlivost a její místo zaujaly především nacionalistické a demokratizační ideje, se Slovinsko, severní jugoslávská republika, vydalo na cestu multipartismu. Události ve Slovinsku zásadně ovlivnily i sousední Chorvatsko, kde rovněž došlo k částečnému uvolnění režimních poměrů, a v červnu 1989 byla založená nová strana, která bude vládnout nezávislému Chorvatsku celých deset let – HDZ (Chorvatské demokratické společenství). Jejím vůdcem se stal někdejší ambiciózní generál komunistické Jugoslávské lidové armády a zpochybňovaný historik Franjo Tudjman.

HDZ od začátku vystupovalo jako populistické a nacionalistické hnutí, které svou rétoriku postavilo na chorvatské národnostní otázce, přičemž si příliš nevšímalo ekonomických či jiných aspektů jugoslávské krize. Ekonomie byla zcela podřízena nacionalismu a omezovala se na přesvědčení, že svazová komunistická vláda odčerpává příliš mnoho financí z Chorvatska na dotování armády či méně rozvinutých oblastí federace, což je nutné zastavit. Většina „ekonomického“ programu byla postavena na populistických frázích o tom, že každý dinár (jugoslávská měna) vydělaný v Chorvatsku také zůstane v Chorvatsku.

Základním heslem se stala „državotvornost“ (státotvornost či budování státu), odhodlání podporovat a později i hájit chorvatskou nezávislost a státnost. V tomto světle byl i NDH, kolaborantský ustašovský stát, bojující po boku Německa ve 2. světové válce, chápán jako vyjádření historické touhy Chorvatů po nezávislém státě. Tato propaganda se stále více zaměřovala nejen proti socialistické Jugoslávii, ale i proti srbskému etniku. Podobně jako u Miloševićova SPS se i HDZ stalo hnutím, které se chtělo stát ztělesněním nového režimu a stát se „státostranou“ v systému, kde opozice byla jen více či méně tolerovaným a nutným zlem.

Tudjman musel opatrně balancovat mezi frakcemi zpočátku velmi různorodého HDZ. Během svého přednáškového turné v Kanadě koncem 80. let, sledovaného jugoslávkou tajnou policií, získal politickou i finanční podporu chorvatské diaspory, vázané na ustašovský stát. Pobýval v pastoračním středisku františkánů v Norvalu u Toronta, kde se setkal s extrémistickými zástupci katolické církve a Chorvatů z Hercegoviny a získal mocného spojence jménem Gojko Šušak, který byl klíčem k financím chorvatské komunity v Kanadě. Na druhou stranu jeho důležitými spolupracovníky byli Josip Manolić a Josip Boljkovac, veteráni ve službách jugoslávské tajné služby či někteří důležití aktéři „chorvatského jara“, masových protestů v Chorvatsku z roku 1971, jako Šime Djodan. Velmi důležitou se také ukázala být podpora vlivné katolické církve v Chorvatsku, která stála věrně za Tudjmanem až do jeho smrti.

Přesto od začátku bylo patrné, kterým směrem se Tudjman v případě vítězství vydá: „Vzpomínám si, že když bylo založeno HDZ v Záhřebu, pozvali mě, abych pronesl řeč, i když jsem formálně byl v Chorvatské demokratické straně (HDS) u bratrů Marka a Vladimira Veselici. Přišel jsem a začal mluvit o parlamentarismu, rozdělení na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, když jsem najednou viděl, že Tudjman vyskočil jako šílenec z jednoho konce na druhý, došel až k Manolićovi a začal mu něco vykládat. Později, když jsem skončil za řečnickým pultem, Manolić mi zašeptal, ať už nemluvím o parlamentarismu, že se Tudjman zlobí a nechce o tom nic slyšet. Bylo mi řečeno, že v přechodném období musíme mít veškerou moc ve svých rukou.“ (Kir je ubijen odlukom državnog vrha, Feral Tribune 2007)

První svobodné volby v Chorvatsku proběhly v dubnu a květnu 1990, kdy se HDZ postavilo proti modernizující se Komunistické straně Chorvatska, v jejímž čele stál reformátor a mnohem později i chorvatský premiér Ivica Račan. Tudjmanova strana se stala přesvědčivým vítězem voleb, se ziskem 41,5 % a dvou třetin křesel v parlamentu, nicméně i chorvatští komunisté zaznamenali úctyhodný zisk-skoro 30% hlasů. K triumfu HDZ paradoxně přispěla i komunistická nomenklatura, která nastavila volební systém tak, aby vítězná strana získala absolutní většinu křesel v parlamentu-saboru, když se volby konaly v podmínkách absolutního dvoukolového většinového systému s jednomandátovými obvody (Kasapović 1993).

Po nástupu k moci se Tudjman pustil do sestavování nové ústavy, která mu zajistila naprostou nadvládu ve všech mocenských institucích. Založením pěti státních ministerstev, která přímo ovládá prostřednictvím sebou samotným zvolených státních tajemníků místo pomocí ministrů, se stal opravdovým samovládcem. Sám Tudjman svou vládu definoval poloprezidentským systémem, nicméně vliv a osobní moc chorvatského prezidenta zdaleka tyto hranice přesahovaly.

Rok trvající „vládu demokratické jednoty“, zastupující Chorvatsko od srpna 1991 do srpna 1992, které se účastnily všechny parlamentní strany, není možné chápat jako projev demokratických tendencí v Chorvatsku. V extrémních podmínkách začínající války v Chorvatsku se nejistá a zmatená opozice dostala pod ochranná křídla HDZ a Tudjmana, který ovládl legislativu a exekutivu; reálná moc i během tohoto období byla v rukou jeho věrných.

V roce 1991 založil Tudjman „Nejvyšší státní radu“, která ale nebyla zakotvena v ústavní části o pravomocích prezidenta. Vůdce HDZ měl právo vyloučit ze strany bez udání důvodu jakéhokoliv člena HDZ. Měl prakticky neomezenou moc vést stranu jako poslušný stroj. Vyloučený člen strany se sice mohl hájit u tzv. „soudu cti“, ale jeho členy jmenoval opět sám Tudjman. Vedle toho měl také právo zastavit provedení rozhodnutí všech orgánů HDZ (Čulić 1999).

Jednou z Tudjmanových specialit bylo přejmenování ulic na znamení přízně vůči extremistickým pravicovým kruhům či zásahy do podoby nové chorvatské gramatiky. Vědci, které sám vybral, neúnavně hledali a odstraňovali srbské a jiné zahraniční vlivy v chorvatském jazyce. Všechny tyto jevy vedly k hlubokému odcizení asi 600 000 srbských obyvatel Chorvatska, kteří navíc dle nové Tudjmanovy ústavy ztratili postavení konstitutivního národa v Chorvatsku a právním jazykem se staly pouhou národnostní menšinou.

Probouzení národa vedlo i k znovuobjevování pseudovědeckých teorií, mezi které patřila i ta o neslovanském původu Chorvatů, jejichž předchůdci měli údajně být Gótové. Vše v zájmu odlišení Chorvatů od zbytku Balkánu a jako důkaz jejich příslušnosti k vyspělému civilizačnímu okruhu; tento jev, v pozměněné podobě typický i pro Miloševićovo Srbsko, zapadá do pojetí „invented tradition“ (Chebabi, Linz: 14), kde vymyšlená tradice má posloužit jako důkaz nadřazenosti jedné rasy či národa nad jiným.

Válka, která vypukla na začátku 90. let, byla navíc skvělou záminkou pro represivní postup vůči nezávislým médiím a všem aktuálním i potenciálním politickým oponentům. Chorvatská státní televise HRT, státní tisková agentura HINA či noviny Vjesnik se dostaly pod plnou kontrolu režimu, další média ochotně přes noc změnila svou komunistickou propagandu na rétoriku chorvatského nacionalismu, a ta neposlušná se dostala pod politický a policejní tlak v podobě zastrašování a kriminalizace (Hloušek a Kopeček).

V srpnu 1992, stále během válečné vřavy, se konaly nové parlamentní volby, ve kterých HDZ přesvědčivě zvítězilo se 43,2 % hlasů a samostatně sestavilo vládu pod vedením Hrvoje Šariniće. Tudjmanovi se podařilo v předvolební kampani představit HDZ jako státostranu, která zastupuje zájmy všech Chorvatů bez ohledu na jejich politickou orientaci a která dokáže ochránit Chorvatsko v probíhající válce. Podobně jako v sousedním Srbsku, hlas proti HDZ byl hlasem proti „chorvatským národním zájmům“, hlasem pro „komunisty“ a „zaprodance“.

Tudjmanovým velkým spojencem, stejně jako v Miloševićově Srbsku, byla naprosto nejednotná a nepříliš schopná opozice. Ve většině případů ta chorvatská jen poslušně následovala vize „otce zakladatele“ Tudjmana, neschopna nabídnout vlastní alternativu politice HDZ, se kterou ostatně většina opozice tiše souhlasila a odlišovala se jen v otázce metod[7]. Opozici navíc chyběla charismatická a integrující osobnost, která by mohla vážně konkurovat Tudjmanovi.

Nebezpečí pro HDZ představovaly především spory uvnitř strany samotné. Nejznámějším případem se stala dvojice Stjepan Mesić – Josip Manolić, jejichž rozhovory pro „Feral Tribune“ během března a dubna 1994 vyvolaly první parlamentní krizi v dějinách samostatného Chorvatska. Manolić, v té době předseda županijské (okresní) sněmovny parlamentu, „druhý muž ve státní hiearchii“, v prvním z nich ostře kritizoval politiku chorvatského státního vedení vůči Bosně a Hercegovině a požadoval potrestání tvůrců a zastánců této politiky, především Gojka Šuška. Požadoval jeho odvolání z funkce. Mesić, v té době člen předsednictva HDZ a předseda parlamentu, v dalším rozhovoru kritizoval chorvatskou agresi vůči Bosně a Hercegovině. K oběma politikům se přidali někteří další a došlo k rozkolu ve vládní HDZ. Mesić s Manolićem následně založili novou stranu HND (Chorvatští nezávislí demokraté) (Vacík 2008).

Po pádu chorvatské Krajiny a vyhnání 300 000 Srbů v létě 1995[8] se Tudjman rozhodl vypsat předčasné parlamentní volby již na říjen 1995, jistě s nadějí, že chorvatské vítězství ve válce zajistí jeho HDZ obrovský úspěch u voleb. Výjimkou nebylo, že na volební kandidátky HDZ se dostali armádní velitelé, které veřejnost vnímala jako záslužné za chorvatská vítězství.

HDZ skutečně volby znovu přesvědčivě vyhrálo a pod vedením Zlatka Mateši sestavilo jednobarevnou vládu, zisk 45,2% hlasů však neznamenal tak oslnivé vítězství, jak si mnozí představovali. Režim byl na vrcholu, avšak čekal ho jen pozvolný úpadek a pád na začátku roku 2000.

4.2. Léta deziluze (1996–2000)

Po válce však Tudjmanův, stejně jako Miloševićův režim, začal ztrácet svou přitažlivost. K tomu přispěl neutěšený stav ekonomiky, pochybná privatizace a obrovský majetek v rukou místních oligarchů, kteří ho získali díky přátelství s rodinou Tudjmanů a špičkami HDZ, korupce a klientelismus na všech úrovních. Pod rouškou války Tudjman skutečně vybudoval patrimoniální režim, ve kterém hlavní roli hráli pochybní vlastenci a váleční zbohatlíci, napojeni na kliku kolem HDZ, především bosenští Chorvaté. V důsledku rozkrádání státního majetku a mnohdy nepotřebného uzavírání prosperujících firem a také vstupu demobilizovaných vojáků na trh práce nezaměstnanost a nespokojenost s vládou HDZ výrazně vzrostly.

Nezávislý tisk odhaloval i pochybné praktiky rodinného klanů Tudjmanů. „Nevenka Tudjmanová má firmu „Netel“, pro kterou získala obchodní prostory v budovách v centru Záhřebu, které patří ministerstvu vnitra. Zároveň je majitelkou největší sítě duty free shopů v Chorvatsku. Stjepan Tuđma je majitelem společnosti „Domovina-holding“ (patří do něj např. „Croatia ceste“, „Croatel“,„Cromerc“, „Domovinatours), který dostal od svého otce Franja Tudjmana. Holding byl založen společně se vznikem strany a měl jí zajišťovat materiální podporu. Ankica Tuđmanová je čestnou předsedkyní nadace „Zachraňte děti Chorvatska“, která byla založena při farnosti sv. Jeronýma v Chicagu. Svou firmu „Domagojevi strijelci“ má také Tudjmanův vnuk Dejan Košutić. Dynastie Tuđmanů žije v Nazorově ulici v rezidenční čtvrti v domě, který Tudjman koupil za 240 000 německých marek jen den předtím, než chorvatský parlament vydal zákon o zákazu prodeje takových domů. Prezidentské letadlo stálo 18 milionů amerických dolarů (pro srovnání stejně stojí dva Boeingy 727), jachta a BMW vyrobeny na zakázku.“ (Zna se ima se, Feral Tribune 1994)

Tudjman již v první polovině 90. let částečně vyřešil otázku ideologické orientace HDZ příklonem k evropskému křesťansko-demokratickému proudu, za pomoci kterého si udržel tradiční voliče i v druhém období režimu, zatímco Milošević v Srbsku v této době musel hledat novou pseudoideologii v podobě neokomunismu a strany JUL. Oba vládci však již po válce museli čelit opozičním protestům, Milošević koncem roku 1996 po manipulaci s výsledky místních voleb a Tudjman již v říjnu 1995, poté co v podobném stylu odmítl uznat výsledky voleb v oblasti Záhřebské županije, kde zvítězila opozice. Vládce Chorvatska odmítl předat moc v Záhřebu, s tím, že hlavní město není možné svěřit „nepřátelům státu“.

Protesty proti Tudjmanovi, z nichž ten s největší účastí demonstrantů se odehrál v listopadu 1996, však nikdy nebyly tak masovou záležitostí jako protest proti Miloševićovi z přelomu let 1996 a 1997. Voliči však dokázali rozlišit mezi stále, i přes některé „přehmaty“, velmi populárním vůdcem – „otcem nezávislého Chorvatska“ a vítězem ve válce, a mnohdy zkorumpovanou elitou HDZ. Tudjman tak suverénně obhájil prezidentský mandát ve volbách z června 1997, kdy proti němu, zcela typicky, stál nevýrazný kandidát SDP Zdravko Tomac, sám jeden z Tudjmanových obdivovatelů, který snad ani neusiloval o volební vítězství.

Tudjman využil období po prezidentských volbách k ještě většímu utužování režimu a posílení kontroly nad všemi složkami státní moci, marginalizaci opozice a zvýšení dohledu nad mediální scénou v Chorvatsku – v pozoruhodné shodě s režimem Slobodana Miloševiće, který ve stejném období a především od roku 1998 a vzniku „patriotického bloku“ SPS-JUL-SRS začíná v souvislosti se situací v Kosovu přecházet na nacionalistické pozice a výrazně zvyšuje míru represí vůči opozici i celé společnosti.

Vážná nemoc chorvatského prezidenta si však postupně vybírala svou daň a HDZ začaly probíhat ostré vnitrostranické boje a štěpení, nad kterými už neměl kontrolu. V této chvíli již jen idealizovaný obraz „otce vlasti“ a úcta k němu chránily HDZ před ztrátou kreditu v očích chorvatské veřejnosti.

Tudjman zemřel po dlouhé nemoci v prosinci 1999 a již parlamentní volby v lednu 2000 ukázaly, že ztráta uctívaného Tudjmana znamenala také velikou ránu pro rozhádané a nepopulární HDZ, neomezeného vládce Chorvatska po dobu takřka deseti let. Opozice provedla řadu změn, které znamenaly rozchod s dědictvím Tudjmanovy éry, zlepšila vztahy Chorvatska s mezinárodním prostředím, nicméně chorvatská společnost ani devět let po jeho smrti není zcela připravena na otevřenou debatu o podstatě Tudjmanova režimu a jeho kontroverznímu odkazu.

4.3. Tudjmanův režim: shrnutí a klasifikace

Pokud je Miloševićův režim možné rozdělit na tři rozličné etapy, z nichž první dvě představují určitý vývoj režimu a třetí jeho postupný úpadek, tak Tudjmanová vláda může být chápána jako jednotný monolit, případně rozdělený rokem 1995 a koncem války, kdy také ztrácí svou dynamiku. Režim v Chorvatsku neprodělal zásadní vývoj jako ten Miloševićův, nicméně klíčové atributy režimu v Srbsku je ve většině případů možné najít, v různé míře, i v sousedním Chorvatsku. Je však nutné upozornit i na některé rozdíly.

Tudjman ke svému vzestupu využil autentickou energii chorvatského nacionalismu a první svobodné volby vyhrál přesvědčivě i bez výrazné pomoci médií. Bez ohledu na věrohodnost historické proměny, která z vášnivého komunisty a vysoce postaveného Titova generála udělala zarytého nacionalistu, není možné přehlédnout, že Tudjmanova hra na národnostní notu tvoři jeden z pilířů jeho režimu. Ať už jde o „kroatizaci“ domácí gramatiky, přejmenování fotbalového klubu Dynamo Záhřeb na Croatia, záliba v slavnostech odkazujících na slavnou chorvatskou minulost či okázalé chození na katolické mše, Tudjmanovi-vládci je těžké upírat, že jeho nacionalismus a šovinismus jsou součástí jeho vnitřního přesvědčení.

Tudjmanova prohlášení, podobná tomu z roku 1990, kdy na předvolebním mítinku sdělil davu, že „je rád, že jeho žena není Srbska ani Židovka“ (Tudjmanove izjave uznemirile Jevreje, Politika; květen 1990) či méně známé z roku 1998, kdy se v rozhovoru s Carlem Westendorpem, vysokým představitelem OBSE, pochlubil: „Dějiny mě zařadí po bok Franca jako spasitele západní civilizace!“ (citováno v New York Times, duben 1998, in. Feral Tribune 2000) napovídají tomu, že jisté ideologie v jeho politice hrály poměrně významnou roli.

Tudjmanova glorifikace, vyjádřena v jenom z předvolebních hesel, která na mítincích používal dav jeho příznivců – „Bůh na nebi a Tudjman na zemi“ (Tanner 1997: 226),–, a paternalistické postavení „otce národa“, jeho přátelství s lidmi jako Dario Kordić a Mate Boban, válečnými profitéry zapojenými do organizovaného zločinu, vzestup nové oligarchie pochybných podnikatelů (Miroslav Kutle) či rodinných klanů bosenských Chrovatů, generálů zapojených do kriminálních aktivit (Vladimir Zagorec), úsilí o budování vlastního bezpečnostního „státu ve státě“ – to vše napovídá, že během válečného běsnění první poloviny 90. let v tichosti vznikl režim, opírající se o elity spojené s organizovaným zločinem, velmi podobný tomu Miloševićovu v sousedním Srbsku. Obohacení rodinného klanu Tudjmanů a jejich zapojení může být rovněž považováno za jeden z rysů sultanismu.

Na druhou stranu, Tudjmanův režim ovlivnila touha Chorvatska zapojit se do Evropy, a jeho režim si tak nemohl dovolit plné rozvinutí sultanismu a nápadné excesy typické pro Miloševićovou vládu, kde sankce OSN a blokáda z roku 1992 jen umožnily vládci Srbska, aby v pohodlí mezinárodní izolace nerušeně rozvinul svůj režim, bez ohledu na vnější reakce. Bizarnosti Tudjmanovy vlády většinou zůstaly ukryty čtenářům a divákům ze Západu, nicméně již brzy po skončení války v roce 1995 byl „otec Chorvatska“ sice tolerovaným, avšak nepříliš vítaným partnerem pro evropské diplomaty.

Tudjmanův režim rovněž splňuje veškeré podmínky kompetitivního autoritářství, ať už se jedná o existenci svobodných voleb, konaných však za nerovných podmínek, tolerování opozice a nezávislých médií, která však byla vystavena různým druhům perzekuce, a dále o soudní žaloby za pomluvu, zaměřené proti časopisům a některým konkrétním novinářům[9]. Reálně však Tudjmanova moc ve volbách nikdy ohrožena nebyla a občasné arbitrární zásahy, jakým bylo například odmítnutí jmenovat starostu Záhřebu vzešlého z demokratických voleb v roce 1995, aby radnici posléze ovládlo HDZ, nesvědčí o strachu z naprosto bezzubé opozice.

S trochou ironie je možné konstatovat, že Tudjmanova smrt přišla pro Chorvatsko v ten nejvhodnější možný čas. Občané Chorvatska, bez pocitu povinnosti vůči svému prvnímu prezidentovi, poslali už několik let neoblíbené HDZ ke dnu, a tím dali HDZ potřebný čas k vnitřní transformaci a hledání líbivější, demokratičtější a evropštější tváře v období „po Tudjmanovi“. Opozice provedla některé důležité změny, které Chorvatsko přiblížily standardním evropským státům; mezi ně jistě patří omezení pravomoci prezidenta či začátek spolupráce s haagským tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii. Chorvatsko je dnes před branami Evropské unie, ačkoliv čas od času stále musí bojovat s Tudjmanovým stínem a dědictvím jeho éry, jako v případě vraždy Ivany Hodakové či významného novináře Ivo Pukaniće v říjnu roku 2008.

5. „Bratři ve zbrani.“ Závěrečné srovnání Miloševićova a Tudjmanova režimu

 

Závěrem, na základě předchozí analýzy, můžeme odpovědět na položené výzkumné otázky. Miloševićův režim, můžeme slovníkem Juana J. Linze označit za jedinečnou směs autoritářství a sultanismu, ve které sultanismus, s některými výhradami, hrál klíčovou roli. Kompetitivní autoritářství, ač v jednotlivostech skvěle zapadá do reality Miloševićova Srbska – existence soutěživých voleb konajících se za nerovných podmínek, existence opozice a svobodných médií – , nedostatečně reflektuje některé zásadní aspekty, především klíčovou roli vůdce, bdícího nad propojením státu a organizovaného zločinu, a rovněž výrazně přecenění role ideologie v režimu, který vždy usiloval o moc pro moc samotnou.

Tudjmanův režim, znovu jazykem Juana J. Linze, lze označit za autoritářství s jasnými sultanistickými tendencemi, které však, pod „dozorem“ Evropy, nikdy nemohly dosáhnout svého dokonalého naplnění jako v případě Miloševićova Srbska. Vhodnější se v tomto případě zdá koncept kompetitivního autoritářství, kdy navíc koncept „linkage“ dokonale vysvětluje poměrně snadný přechod Chorvatska do společnosti států demokratické Evropy po smrti Tudjmana, podpořený navíc faktem, že Chorvatsko i pod vedením HDZ usilovalo o „útěk z Balkánu“ a napojení na civilizační okruh západní Evropy, kam údajně vždy patřilo.

Na druhou výzkumnou otázku, vyžadující komparaci Miloševićovy a Tudjmanovy vlády, lze odpovědět na základě předchozích úvah, že tyto režimy měly z hlediska politologické vědy i historického vývoje velice podobnou tvář. Oba vůdci se dostali k moci na troskách komunistické Jugoslávie na křídlech srbského a chorvatského nacionalismu. Oba přesvědčivě zvítězili v prvních svobodných volbách ve svých zemích, Tudjman navíc bez masové podpory mediálních struktur, a na základě většinového systému jako vítězové voleb obsadili přes dvě třetiny křesel v parlamentu.

Jak Milošević, tak Tudjman využili válku v první polovině 90. let k represím vůči opozici a nezávislým médiím, opoziční tisk však byl omezen na poměrně nepočetnou městskou populaci, a nemohl konkurovat mocným mediálním gigantům s velkým rozsahem, ať už se jedná o státní televize RTS a HRT, či režimní noviny Politika a Vjesnik. Vliv obou mužů zdaleka přesahoval ústavně vymezené hranice i oblast politiky a občas se projevoval naprosto arbitrárními a despotickými zásahy, s nimiž stály a padaly i jejich režimy. Oba vládci pod rouškou války vybudovali ve svých zemích režimy opírající se o úzké propojení soukromého a veřejného, propojení stranických špiček se všemi mocenskými pozicemi v zemi, ekonomickou kriminalitu, novou oligarchii tvořenou většinou z válečných zbohatlíků a pochybných podnikatelů, propojení státu a organizovaného zločinu. Oba režimy začaly ztrácet svůj smysl a dynamiku po válce v roce 1995, Milošević ani Tudjman neměli příliš starostí s rozhádanou a neschopnou opozicí, která v mnohých případech tiše schvalovala jejich činy, až do posledních dnů své vlády. Sbližovala je i jejich společná záliba v rozdělování území Bosny na základě vzájemné dohody a ochota vyvolat válku, která se stane hnacím motorem jejich režimů (Kir je ubijen odlukom državnog vrha, Feral tribune 2007).

Rozdíly je třeba hledat v roli ideologie jako součásti režimu, vnímání výsledku války a zkreslené optice západního vnímání konfliktu. Tudjmanův nacionalismus a šovinismus, soudě dle jeho projevů a některých aktivit, byly upřímnou součástí jeho přesvědčení a doktríny, jeho HDZ získalo pevné zázemí v podobě orientace na „křesťanskou-demokratickou“ ideologii, zatímco u Miloševiće nelze předpokládat žádné ideologické zázemí; nic kromě čirého pragmatismu a touhy po moci, které dokazuje jeho lavírování a nejistota v hledání vhodné ideologie pro SPS a režim, který byl čistou formou bez obsahu. Válka v roce 1995, která skončila vítězstvím chorvatské armády v Krajině, ještě posílila Tudjmanovou pozici, zatímco Milošević musel být konfrontován s porážkami bosenských Srbů, pádem Krajiny, což přispělo k vzedmutí části populace, zklamané z výsledku války, která na Miloševiće začala útočit ne proto, že by nesouhlasila s jeho politikou, ale prostě proto, že prohrál válku.

Viděno optikou západních politiků a médií, Milošević, především po střetu s NATO v roce 1999, byl vnímán jako jediný strůjce všech konfliktů na Balkáně, což v očích některých pozorovatelů i zpětně legitimizovalo některé kroky Tudjmanovy vlády. I během válek v Bosně a Chorvatsku Milošević byl některými kruhy chápan jako „komunista“, hájící nepopulární a ve většině světa krachující ideologii, či „nacionalista“, který za pomoci agrese chce zastavit Chorvatsko na jeho cestě směrem k demokratické Evropě. To vedlo k tomu, že Západ někdy velice velkoryse přehlížel extrémy a excesy Tudjmanovy politiky. Tuto teorii v první chvíli převzala značná část západních médií.

V Miloševićově případu částečně selhává i koncept „linkage“ a „leverage“ z pera Levitskeho a Waye. A to proto, že autoři při posuzování režimu v Srbsku příliš neberou v úvahu fakt, že již od roku 1992 se tehdejší svazová Jugoslávie ocitla pod embargem OSN a v mezinárodní izolaci, kdy přímé „geografické“ vazby na země západní Evropy, které vyzdvihují autoři, nemohly z logických důvodů hrát tak významnou roli. Milošević, světem uznávaný „strůjce míru“ z Daytonu roku 1995, se stává pro Západ nepohodlným partnerem až v letech vyhrocení krize kolem Kosova – v této době, jakožto i po útocích NATO v roce 1999, znovu sílí tlak USA a evropských zemí na jeho odstranění.

V pohodlné izolaci, způsobené sankcemi OSN, se Milošević mohl v klidu a bez dozoru světové veřejnosti pustit do budování svého v podstatě sultanistického režimu a vytvořit velice jemnou a delikátní síť korupce, klientelismu, ekonomické kriminality a propojení státu s organizovaným zločinem, systém, který stál a padal se svým vůdcem. Tudjmanův režim, přestože k podobnému vývoji spěl, pod bdělým okem evropské a světové veřejnosti nemohl vybudovat podobně všeobjímající systém, který by ho dostal do zásadního konfliktu s mezinárodním společenstvím. Zde je třeba hledat i důvody poměrně bezproblémové transformace Chorvatska „po Tudjmanovi“ a obtíže, umocněné ostrakizací Miloševiće a bombardováním silami NATO v roce 1999, se kterými Srbsko po Miloševićově pádu v roce 2000 zápasí již dlouhá léta.

Použitá literatura
BARRAT BROWN, M. (2005). From Tito to Milosevic: Yugoslavia, the Lost Country. London, Merlin Press ISBN 085036552X
COHEN, L. J. (2000). Serpent in the Bosom: The Rise and Fall of Slobodan Milosevic. Boulder, Colorado, U.S.A. Westview Press ISBN 9780813329024
ČAVO ŠKI, K. (1991). Tito-tehnologija vlasti. Beograd, Dosije ISBN 868156312
ČULIĆ, M. (1999) Tuđman, anatomija neprosvijećenog apsolutizma, Feral Tribune,Split, ISBN 953-6359-33-2
CLARK, J. N. (2008). Serbia in the Shadow of Milosevic: The Legacy of Conflict in the Balkans. Tauris Academic Studies ISBN 1845117670
DIAMOND, L. (2002). Elections without Democracy. Thinking About Hybrid Regimes. Journal of Democracy, Vol. 13, No. 2, pp. 21–35
DINKIČ, M. (1995). Ekonomija destrukcije,Velika pljačka naroda. Beograd, VIN ISBN 86-82571-03-X
DIZDAREVIČ, R. (2002). Od smrti Tita do smrti Jugoslávie. Praha, Vašut ISBN 9789958102752
DJUKIĆ, S. (1997) On, ona i mi. Beograd, Radio B92
DJUKIĆ, S. (2001). Milosevic and Markovic: A Lust for Power. Montreal, McGill-Queen's University Press ISBN 0773522166
DODER, D.- BRANSONOVÁ, L. (2000). Milošević – vítězný architekt války. Praha, Práh ISBN 0684843080 (anglická verze)
EKE,S.-M. – KUZIO, T. (2000). Sultanism in Eastern Europe: The Socio-Political Roots of Authoritarian Populism in Belarus. Europe-Asia Studies, Vol. 52, No. 3, pp. 523–547
GALLAGHER, T. (2003). The Balkans after the Cold War: From Tyranny to Tragedy. New York, Routlege ISBN 0415277639
GLENNY, M. (1993). The Rebirth of History: Eastern Europe in the Age of Democracy. London, Penguin (Non-Classics) ISBN 0-14-0 1 72866
GLENNY, M. (1996). The Fall of Yugoslavia: The Third Balkan War. London, Penguin (Non-Classics); ISBN 0140172882
GORDY, E. D. (1999). The Culture of Power in Serbia: Nationalism and the Destruction of alternatives. Pennsylvania, Penn State University Press ISBN 0271019581
HARTMANN, F. (1999). Milosevic, la diagonale du fou. Paris, Editoions Deonel, srbské vydání Beograd, Dan Graf 2001 ISBN 8683517012
HARTMANN, R. (2002). Der Fall Milosevic. Ein Lesebuch. Berlin, Dietz ISBN 332002034X
HLOUŠEK, V. (1999) Stranický systém Chorvatska-nedokončená transformace.
In: STRMISKA, Maxmilián (ed.) Postkomunistické stranické soustavy a politická pluralita, Brno, Masaryková univerzita,str. 105-130 ISBN 80-210-2218-3
HLOUŠEK, V. – KOPEČEK, L. (2003) Konsolidace demokracie a hybridní režimy-slovinský a chorvatský případ, Středoevropské politické studie, 5, 4s. 12–25. ISSN 1212-7817.
HUDELIST, D. (2004) Franjo Tudjman. Politička biografija. Zagreb, Profil international ISBN 953-12-0038-6
JOVANOVIĆ ,M. N. (1997). Izborni sistemi. Izbori u Srbiji 1990–1996. Beograd, Institut za političke studije ISBN 86-7549-070-4
JOVIĆ, B. (1995). Poslednji dani SFRJ. Izvodi iz dnevnika. Beograd, Politika ISBN 86-7607-047-4. JUDAH,T. (2000). The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. Yale University Press ISBN 0300085079
Kir je ubijen odlukom državnog vrha. Rozhovor s Josipem Boljkovcem In: Feral Tribune, 27. červenec 2007 ISSN: 1333-9109
KASAPOVIĆ, M.(1993) Izborni i stranački sustav Republike Hrvatske, Zagreb, Alinea ISBN 86-7057-144-7
LEVITSKY, S.-WAY, L.A. (2002) The Rise of Competitive Authorianism. Journal of democracy, Vol. 13, No. 2, 2002, pp. 51–65
LINZ, J.-STEPAN, A. (1996). Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America and Post-Communist Europe. Baltimore and London, John Hopkinns University Press ISBN 0-8018-5158-0
LINZ, J. – CHEHABI, H.E. (eds.) (1998). Sultanistic Regimes. Baltimore and London , John Hopkins University Press ISBN 0-8018-5694-9
MATVEJEVIĆ, P.- STEVANOVIĆ, V.- DIZDAREVIĆ, Z. (2003) Strůjci války a míru. Praha, Gplus G ISBN 80-86103-67-6
O´ DONNEL, G. – SCHMITTER, P. (1986). Transition from Authoritarian Rule. Tentative Conclusions about Uncertain Democracies. Baltimore and London, John Hopkins University Press ISBN:neuvedeno
PELIKÁN, J. (2007). Proces osamostatnění už byl zahájen. in: Srpska reč, září-říjen
PIRJEVEC, J.(2000). Jugoslávie 1918–1992. Praha, Argo ISBN 80-7203-277-1
RAMET ,S. P. (2002). Balkan Babel: The Disintegration of Yugoslavia From the Death of Tito to the Fall of Milosevic. Boulder, Colorado,Westview Press ISBN 0813339057
SELL, L. (2003). Slobodan Milosevic and the Destruction of Yugoslavia. Durham and London, Duke University Press ISBN 0822328550
STEVANOVIĆ, V. (2004). Milosevic The People's Tyrant. I. B. Tauris ISBN 1860648428
TANNER, M. (1997). Croatia. A Nation Forged in War. New Haven and London, Yale University Press ISBN 0-300-09125-7
TEJCHMAN, M.- RYCHLÍK, J.- PELIKÁN, J.-HAVLÍKOVÁ, L.- CHROBÁK, T.- VOJTĚCHOVSKÝ, O. (2005). Dějiny Srbska. Praha, Lidové noviny ISBN 80-7106-…
THOMAS, R. (1998). Serbia Under Milosevic: Politics in the 1990s. London, Hurst & Co. ISBN 1-85065-367-4
THOMPSON, M. (ed.) (1994). Forging War. The Media in Serbia, Croatia and Bosnia-Herzegovina. Luton, University of Luton Press ISBN 1870798228
VACÍK, Ivo Franjo Tudjman v politickém mediálním diskurzu, na příkladu životopisů a „Feralu Tribune“, diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze-Filozofická fakulta, Praha 2008
VICKERS, M. (1998). Between Serb and Albanian. A History of Kosovo. London-New York, Columbia University Press 0231113838
VYKOUKAL, J.-LITERA, B.-TEJCHMAN, M. (2000) Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku. Praha, Libri ISBN 80-85983-82-6
ZAKARIA, F. (1997). The Rise of Illiberal Democracy. Foreign affairs, Vol. 76, No. 6, pp. 22–43
Internetové zdroje
Archiv deníku Politika www.politika.rs
Archiv týdeníku Nin www.nin.rs
Archiv týdeníku Feral Tribune www.feral.mediaturtle.com

Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.

[1] Milošević se za vydatné podpory státem regulovaných médií stal v určitém smyslu osobností, jejíž význam přesahoval hranice politiky. Jeho činy se nehodnotily na základě obvyklých politických kritérií a jeho popularita nesouvisela s popularitou žádné politické strany či hnutí, s nimiž byl spojován.

[2] Často citovaný výrok, vytržený z kontextu, o tom, že i šest století po Kosovu Srbsko čekají bitvy, které „nejsou ozbrojené, ale ani takové nejsou vyloučené“, byl později do omrzení opakován v médiích jako důkaz přímočaré válečnické rétoriky Miloševićova režimu. Tento citát však pokračuje: „…Ať už jsou však jakékoliv, bitvy nemohou být vyhrány bez rozhodnosti, odvahy a obětování, bez těch dobrých vlastností, které už dávno byly přítomné na Kosově poli. Naše hlavní bitva se dnes vztahuje k uskutečnění ekonomické, politické, kulturní a vůbec společenské prosperity. Za rychlejší a úspěšnější přibližování civilizaci, ve které budou žít lidé 21. století.“ (Slobodan Milošević, Kosovo i sloga, NIN, červenec 1989)

[3] Vládnoucí komunistická nomenklatura měla možnost vybrat si podmínky voleb: Milošević správně vsadil na většinový systém, který jeho SPS zajistil drtivou převahu ve skupštině. Nutno říci, že Milošević v pozdějších volbách upravil volební systém směrem k poměrnému zastoupení, skutečná moc však v té chvíli byla někde jinde než v parlamentu

[4] V jistém smyslu to může připomínat roli armády v současném Turecku, chránicí kemalistické dědictví a sekulární charakter tureckého státu.

[5] Slobodan Milošević se začátkem 90. let, když se z moci jugoslávské ústavy přes komunistické Předsednictví SFRJ (predsedništvo) stal také vrchním velitelem armády, rozhodl zbavit JNA všech „nespolehlivých“ velitelů, kteří byli zastánci Jugoslávie v jejích původních hranicích či prostě nesouhlasili s jeho politikou. Generálové, kteří nebyli srbského původu, opouštěli JNA, ať už proto, aby se připojili k republikám, ze kterých pocházeli, či proto, že byli díky zásahům Miloševiće posláni do služebního důchodu.

[6] JSO čili Jedinica za specijalne operacije (Jednotka pro speciální úkoly), vznikla začátkem 90. let, byla paravojenskou skupinou skvěle vycvičených válečníků, jejichž páteř tvořili většinou lidé s bohatou kriminální minulostí. Aktivně se zapojovala do bojů v Chorvatsku či Bosně, kde často tiše spolupracovala s oficiální armádou JNA, aby se po válce stala její oficiální součástí. Velitel JSO Milorad Luković-Legija byl odsouzen za vraždu srbského premiéra Zorana Djindjiće, na něhož byl spáchán atentát v březnu 2003.

[7] Příkladem strany, která propagovala ještě radikálnější nacionalismus a šovinismus než samotná HDZ, je extrémně pravicová HSP (Chorvatská strana práva) v čele s Dobroslavem Paragou, která organizovala i paramilitární jednotky HOS (Chorvatské obranné síly). HOS se v letech 1990 a 1991 dopouštěly řady násilných akcí proti Srbům v Chorvatsku, avšak vystupovaly i proti Tudjmanovi, který zatkl Paragu , jeho spolubojovníka Dedakoviće a rozpustil HOS. České a slovenské veřejnosti Paraga může být známý ze začátku 90. let, kdy se setkal s tehdejším prezidentem Václavem Havlem.

[8] Jejich počet se snížil z 12,2 % (v roce 1991) na méně než 5 % (3 až 5 %) po vojenských operacích „Bouře“a „Blesk“ v roce 1995. Tím se Srbové v Chorvatsku i de facto stali pouhou národnostní menšinou.

[9] V zahraničí se stal známým proces Franja Tudjmana s novinářem již zaniklého splitského týdeníku „Feral Tribune“ Marinkem Čulićem. Chorvatský prezident žaloval Čuliće kvůli vlastní karikatuře a doprovodnému komentáři na stránkách listu. První soudní instance sice žalobu odmítla, ale vrchní soud osvobozující rozsudek potvrdit odmítl, přičemž tento stav přetrval až do Tudjmanovy smrti.

Podobné články

Další články autora

Autor : Mgr. Uroš Lazarević 🕔06.01.2011 📕8.743

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře