Zpravodajské služby nejsou všemocné

Autor : Karel Pacner 🕔31.12.2010 📕7.135

V podzimních měsících se americké a západoevropské tajné služby se vyznamenaly. Jejich agenti ohlásili zvýšené nebezpečí terorismu. V Pákistánu prošla řada islámských militantů výcvikem a měla zamířit do Evropy. Tajné služby, policejní sbory a další bezpečnostní složky mnoha evropských zemí vyhlásily poplach. Dodnes patrolují v Berlíně, Paříži, Madridu a jinde policisté vyzbrojení samopaly, vedle nich postávají policisté v civilu.

Podle zprávy televizní stanice Sky News z konce září se podařilo překazit sérii útoků teroristů, které chystali v Londýně, Německu a ve Francii. Zpravidla vždy dobře informovaný hamburský časopis Spiegel zveřejnil podrobnosti získané z USA: Německý islamista afghánského původu Ahmad Sidiqi, kterého počátkem července zatkli američtí vojáci v Kábulu, se přiznal, že tato krveprolití chystal třetí nejvýše postavený funkcionář Al-Káidy šajch Júnis Mauritání a finančně je podpořil sám Usáma bin Ládin. Al-Káida chtěla v Evropě opakovat masakr z indické Bombaje v roce 2008, kdy zahynulo při explozích bomb a bezhlavé střelbě islamistů 160 lidí.

Francouzský ministr vnitra Brice Hortefeux tvrdil ve třetím zářijovém týdnu, že „existuje bezprostřední nebezpečí atentátu“. Washington a Londýn varovaly o prvním říjnovém víkendu své občany, aby byli při cestách po Evropě opatrní. Zvýšenou ochranu citlivých objektů nařídila i česká vláda.

V polovině listopadu měli nahnáno Němci. Jeden člověk, který chce řady teroristů opustit, se snaží vykoupit tím, že německou kontrašpionáž telefonicky upozornil na cíl svých spoluspiklenců – na budovu Říšského sněmu. Šest členů komanda by mělo v únoru či v březnu vniknout dovnitř a zajmout co možná nejvíc rukojmí z řad zaměstnanců a turistů. Informátor dokonce prozradil charakteristiky těchto útočníků.

V předposledním listopadovém týdnu následovalo zatčení deseti podezřelých osob v Belgii, Nizozemí a v Německu – měli připravovat atentát v Belgii. Jeden z nich, Rus, byl údajně napojen na čečenskou teroristickou skupinu Kavkazský emirát vedenou Doku Umarovem, který tvrdil, že zorganizoval útoky na moskevské metro. Další podrobnosti nebyly oznámeny.

Vábení méně oddaných islamistů

Jak si máme tuhle ofenzivu teroristů vysvětlit? Mluví se o tom, že to má být odplata za zvýšený počet útoků bezpilotních letounů CIA na různá místa v Afghánistánu, jimiž chtěla narušit sítě militantů, kteří tyto akce chystali. Také to může být snaha donutit státy, aby stáhly své vojáky z Afghánistánu, případně zrušily pomoc této zemi. A mohou být i jiné důvody, které neznáme.

Ovšem je zajímavé, že čím víc lidí je do těchto spiknutích zasvěceno, tím více informací o nich uniká. Západní tajné služby nemají možnost do těchto skupin proniknout, protože jejich členové jsou navzájem provázáni kmenovými a klanovými vazbami. Ale naučily se některé méně oddané islamisty vábit sliby včetně případné změny identity a ukrytí na neznámém místě Severní Ameriky či Austrálie.

To naznačuje určitý stupeň rozkladu těchto militantních skupin. Jejich členové jsou nejspíš z dlouhých bojů v Afghánistánu a Pákistánu unaveni, možná také přestávají věřit, že po sebevražedném útoku přijdou do ráje, kde na ně čekají zástupy nevinných panen, a začínají si víc vážit svých životů.

Má tahle ofenzíva teroristů naději na úspěch? Nemá. Islámští fanatici si neuvědomují, že narážejí na racionálně myslící obyvatelstvo. Kdyby se podívali do nedávné historie, viděli by, že musí narazit. Strategické cíle se nepodařilo naplnit teroristům palestinským, libyjským, severokorejským, rudým ze západního Německa i Itálie. Jistě, zabili a umučili desítky a stovky lidí, ale bezpečnostní hráz, která před nimi vyrostla, je nakonec zničila.

Tři desítky zmařených, možná víc

Otázka tedy zní: Co víme o odhalování islámských teroristů od září 2001, kdy poprvé zaútočili na Ameriku? Stovky lidí zranili a zabili v Madridu a v Londýně. Naopak pasažéři náhodně zabránili zničení letadla nad Atlantikem, když odhalili spolucestujícího Nigerijce Umara Farouka Abdula Mutallaba, který se k tomu chystal. Na podezřelý vůz letos v květnu uprostřed na Times Square New Yorku, který jenom chybou atentátníka Faisala Shahzada nevybuchl, upozornili chodci.

Kolika dalším pokusům se podařilo předejít a veřejnost o nich neví? Vzhledem k tomu, že zpravodajské služby se tím nechlubí, musíme spolehnout na občasné úniky informací.

Norský výzkumný ústav bezpečnosti FFI, který je napojený na ministerstvo obrany, v roce 2005 tvrdil, že velkých akcí zatím bylo 15. Naproti tomu Glenn Schoen z americké bezpečnostní firmy Transecur jich spočítal 20 až 30. Ve Francii a Španělsku se podařilo předejít až pěti, ve Velké Británii, Holandsku a v Německu po třech, po jednom v Belgii a Itálii. V únoru 2005 oznámila tisková agentura AP, že francouzským službám se podařilo rozbít buňku, která plánovala útoky na Eiffelovu věž, nákupní středisko Les Halles v Paříži, na cíle izraelské a ruské, jako třeba na ambasády v metropoli. Ve Španělsku měl být zase cílem nejvyšší soud. Někteří teroristé prošli výcvikem v Al-Káidě na pomezí Pákistánu a Afghánistánu, jiní byli amatéři, kteří sbírali zkušenosti na internetu a u souvěrců v mešitách.

Podle webu HomelandSecurity z prosince 2009 byl zmařený pokus skupiny Umara Faouka v pořadí osmadvacátý, když je počítáme od září 2001. Můžeme tedy uzavřít, že zpravodajské služby ochránily Evropu a Severní Ameriku nejméně od třiceti krvavých tragédií, možná i o něco víc.

Neklidný svět

Bohužel britská kontrašpionáž MI 5 zaregistrovala, že se aktivizují desítky členů militantní složky IRA, která měla v minulosti na svědomí v Severním Irsku a zčásti i na dalších místech Británie množství nevinných obětí. Vypukne tam opět vraždění? Nikdo neví. Díky úsilí španělské a francouzské policie zřejmě slábne síla baskické teroristické organizace ETA, která za desítky let zabila několik tisíc lidí, nicméně poražena není. Levicoví militanti o sobě dávají občas slyšet explozemi v Řecku.

Ovšem další oblasti světa tak relativně klidné nejsou. Atentáty s desítkami mrtvých a stovkami zraněných postihují Rusko, Indii, Srí Lanku, Tchaj-wan, Somálsko, Nepál, Čínu, Egypt, Jemen – někde je mají na svědomí opět islamisté, jinde místní separatisté. Tam tajné služby značně selhávají. Časté útoky bývají v nejvíce rozbolavěných částech světa – v Iráku, Pákistánu a Afghánistánu.

Katastrofy jsou nevyhnutelné

Počty zmařených atentátů v Evropě naznačují, že terorismus se stal problémem celého kontinentu, zvláště pak zemí, kde žijí početné muslimské komunity. A bomby v londýnském metru a v autobuse zase dokládají, že ani nejlepší bezpečnostní opatření včetně tisíců kamer na veřejných místech, jimiž proslula Británie, nemohou tragédii vyloučit.

Třebaže se bezpečnostní složky v Evropě a v USA od roku zmodernizovaly a rozšířily svou činnost, přesto se leckdy mýlí a často nedokážou spolupracovat. To byl třeba případ Nigerijce v letadle nad Atlantikem. Britové věděli o jeho stycích s islamisty, proto mu odmítli vízum, ale zapomněli o něm informovat Američany, kteří mu přístup do USA neodepřeli.

Rovněž mezi šestnácti americkými zpravodajskými službami občas zaskřípe spolupráce. Nelze se tomu divit – je to obrovský moloch, ve kterém panuje vzájemná řevnivost i soupeření, rovněž lidé občas selžou, vždyť jich tam pracuje přes tři čtvrtě milionu. Chybí účinná spolupráce i vojenských služeb zemí NATO, tam zatím převažují dvoustranné vztahy.

Tajné služby nejsou všemocné a vševědoucí. Na tuhle starou pravdu upozornil už v roce 1978 americký bezpečnostní analytik Richard K. Betts: „Přesvědčení, že zpravodajským selháním by se dalo předejít zdokonalením norem a procedur při analýze a argumentaci, je iluzorní. Zpravodajská činnost může být systémovými změnami zdokonalována pouze okrajově, nikoli radikálně.“ Svou obsáhlou analýzu uzavřel konstatováním: „Pokorně si připusťme nevyhnutelnost katastrof.

Ano, další atentáty se nám nevyhnou. Nicméně díky informacím tajných služeb, které novináři a veřejnost v Evropě a v Americe často kritizují za některé omyly, a někdy i pomocí všímavých obyčejných lidí nebývá jejich počet příliš velký.

Ovšem současná situace vyvolává otázku: Jakou cenu máme platit za své bezpečí? Více bezpečnostních kamer v ulicích, na nádražích, v metru a na letištích, více dokonalejších bezpečnostních rámů – tedy méně soukromí? To je dilema, na něž je obtížné odpovědět v obecné rovině.

Anonymní řízený únik informací

V minulosti neměly vlády ve zvyku vyhlašovat poplach před teroristickou hrozbou. Tento rok se to změnilo. Ale proč? Zřejmě se čekal masivní útok, takže to považovaly za nezbytné. Také chtěly útočníky odradit a varovat: Jsme připraveni, čekáme na vás!

Někteří pozorovatelé připomínají, že na podzim se schvalují státní rozpočty, a proto chtěly tyto bezpečnostní složky upozornit na svůj význam – aby se v jejich položkách v rámci všeobecného šetření neškrtalo. To je sice pravda, ale nesmíme zapomínat, že základní obrysy těchto rozpočtů se připravují na jaře a v létě. Tento důvod tedy může být jenom druhotný.

Když dřív nějaké ojedinělé nebezpečí vzniklo, zpravodajské služby na ně své vlády tajně upozornily, aby přijaly nezbytná opatření. Na tomto utajování není nic divného. Kdyby popisovaly všechny případy, které rozluštily, mohly by tím odkrývat své zdroje informací a pracovní metody. I proto jsou všechny zveřejněné zprávy o těchto rizicích útržkovité, neúplné, někdy si dokonce odporují.

Tajné služby běžně pracují tajně a jenom občas se předvedou na veřejnosti. Kdy to bývá? Buď když jde do tuhého jako nyní, anebo když se chtějí pochlubit svými úspěchy – potom obvykle vytvoří řízený únik informací. Samozřejmě tahle odhalení zabalí do balíčku, který prošpikují různými dezinformacemi, anonymně ho nabídnou spřátelenému reportérovi a nakonec se k němu nechtějí hlásit. To má sloužit jak ke zmatení protivníka, tak k zametení stop po odesilateli. Někdy se také jedná o zakrytí neúspěchu, který se v jejich podání prezentuje jako úspěch.

Úplné odkrytí činnosti – úspěchů a neúspěchů – se nemůžeme dočkat od žádné tajné služby. Nejlépe to dokumentují dvě nedávné publikace – z loňska o britské kontrašpionáži MI 5, která na obálce tvrdí, že jde autorizovanou historii (čtěte: z primárních pramenů, ale podrobenou cenzuře), za posledních sto let a z letošního léta o činnosti výzvědné službě MI 6 v letech 1909–1949. Obě podávají obraz, který je zajímavý, ale některé důležité detaily přece jenom chybí. A nepochybně se v nich skrývá i špetička dezinformací, které těžko dokážeme odhalit.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz
Autor : Karel Pacner 🕔31.12.2010 📕7.135

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře