Rakousko-uherská jarní ofenziva na Planině sedmi obcí (1916)

Autor : Karel Oktábec 🕔26.12.2010 📕15.797

Již v prosinci 1915 začalo rakousko-uherské velení plánovat odvetu za květnový italský útok v úseku Folgaria-Lavarone. Jeho zámyslem bylo prorazit obranu protivníka na Planině sedmi obcí a postupem do benátské nížiny odříznout italské síly bojující na sočské, korutanské a dolomitské frontě.

Němečtí spojenci účast na této „Trestné výpravě“ (Strafexpedition) odmítli, protože se právě připravovali k boji o francouzský Verdun. Rakousko-uherskému vrchnímu velení (polní maršál Franz Conrad von Hötzendorf) nezbylo tedy nic jiného, než se spolehnout pouze na vlastní síly. Z haličské fronty, od 5. armády na sočské frontě a od 10. armády v Korutanech, byly staženy všechny postradatelné jednotky. Z balkánské fronty se přesunula celá 3. armáda (generálplukovník Hermann Kövess von Kövessháza), určená jako záloha pro další rozvíjení očekávaných úspěchů prvosledové 11. armády (generálplukovník Viktor Dankl von Krasnik), na jejíž frontě měla ofenziva proběhnout.

Generálplukovník Dankl měl k dispozici 14 pěších divizí a 64 dělostřeleckých baterií. Své síly rozdělil do tří útočných směrů. Na pravém křídle měl VIII. sbor postupovat přes Vallarso a Valmorbii do hraničního sedla Passo Pian delle Fugazze. Ve středním úseku měl XX. sbor proniknout údolím Val d’Astico na Arsiero a Theine, zatímco III. sbor se měl po prolomení protivníkových linií stočit k východu a projít údolím Val d’Assa k Asiagu. Na levém křídle měl XVII. sbor (patřící původně k záložní 3. armádě) za úkol dobýt Castelnuovo a postoupit údolím Valsugana na jih k Primolanu.

Ofenziva, nazývaná v italské literatuře Bitva na planině (Battaglia degli Altipiani), měla začít 10. dubna 1916, ale pro špatné počasí musela být odložena. Dne 15. května 1916 v 6.00 konečně začala. Během několika dnů byla italská obrana na středním úseku prolomena a pohraniční pevnosti, jejichž děla před rokem způsobila velké škody rakousko-uherským opevněním uzávěru Folgaria-Lavarone, byly po mohutném dělostřeleckém ostřelování bez většího odporu dobyty. Naproti tomu na obou křídlech italské jednotky spořádaně ustoupily a rakousko-uherský nápor se postupně vyčerpal.

Postup VIII. sboru na pravém křídle byl zastaven houževnatým odporem italských alpinů brigády Vicenza a praporu Val Leogra na horském masivu Pasubio (2220 m), kde pak obě strany bojovaly až do konce války. XVII. sbor na levém křídle sice dobyl Castelnuovo, necelé čtyři kilometry za ním však narazil na čerstvé italské zálohy. Nepomohlo ani nasazení dalších jednotek 3. armády.

Divize XX. a III. sboru postoupily na středním úseku do 12. června 1916 náročným horským terénem až o třicet kilometrů. Téměř bez boje získaly neobsazené pevnosti Interrotto a Ratti nad Asiagem, obsadily městečka Asiago i Arsiero a po dobytí horského hřebenu Monte Meletta a hory Monte Cengio skutečně dosáhly okraje benátské nížiny. Zde se však jejich postup definitivně zastavil. Narychlo přisunutých italských záloh bylo příliš mnoho, vlastních příliš málo. Začátkem června zahájila totiž ruská armáda na vzdáleném haličském bojišti mohutnou ofenzivu, která přiměla rakousko-uherské velení odvolat polovinu divizí z italské fronty a odeslat je urychleně na východ. Chlad a vytrvalé deště, které znesnadňovaly pohyb zásobovacích kolon po špatných místních komunikacích, způsobily navíc (spolu s obvyklým c. a k. armádním šlendriánem) nedostatek munice a potravin pro hladové a unavené vojáky. Úplavice a nemoci z nachlazení začaly být příčinou větších ztrát než palba nepřátelských zbraní...

Po zvážení těchto skutečností nařídil generál Dankl ústup. V noci z 24. na 25. června 1916 se rakousko-uherské jednotky stáhly na lépe hájitelnou linii, probíhající po horských hřebenech od Monte Zugna na jihu přes Mattasone, Valmorbia, Pasubio, průsmyk Borcola, Monte Cimone, Casteletto, Roana, Monte Interrotto, Monte Zebio, Monte Ortigara, Monte Civaron, Monte Salubio a Setole. Po jejich ústupu (26. června 1916) zahájili Italové „protiútok“, jehož výsledkem bylo znovudobytí území, které rakousko-uherské jednotky předtím dobrovolně opustily...

 

Ztráty na rakousko-uherské straně činily 100 000 mužů (15 000 padlých, 75 000 raněných, 15 000 nezvěstných a zajatých), na italské 140 000 mužů (12 000 padlých, 80 000 raněných, 50 000 zajatých). Údaj o 15 000 zajatých Rakušanů je – vzhledem k průběhu bojů – pravděpodobně silně nadsazený, nicméně dějiny píší vítězové (a Itálie se bezesporu na stranu vítězů první světové války včas přidala), takže...


Rakousko-uherská jarní ofenziva na Planině sedmi obcí (1916)

Zdroj:
Vladimír Kupka - Opevnění na planině sedmi obcí (ATM 1, 2 a 3/2007)
Richard Säger - Po stopách historie ve východních Alpách (2006)
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Asiago
de.wikipedia.org/wiki/ %C3%96sterreich-Ungarns_S%C3%BCdtiroloffensive_1916 
 
Další mapy: http://valkanaitalii.webnode.cz/fotogalerie/ 
Autor : Karel Oktábec 🕔26.12.2010 📕15.797

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře