Italský útok na pevnostní uzávěr Folgaria-Lavarone (1915)

Autor : Karel Oktábec 🕔25.12.2010 📕16.611

Náhorní plošiny Folgaria a Lavarone (Laufraun) leží asi dvacet kilometrů jihovýchodně od Trenta (Trient, Trident), přímo u starých rakousko-uherských hranic s Itálií. Je to hornatá, hustě zalesněná pahorkatina, kterou směrem na Trento prochází několik důležitých cest. K jejich ochraně postavili Rakušané počátkem 20. století řetěz moderních pevností (werků), vyzbrojených (kromě kulometů a děl pro blízkou obranu) 10cm škodováckými houfnicemi (s max. dostřelem 8,1 km) v otočných pancéřových věžích. Od východu k západu to bylo šest objektů: Serrada (velitel kapitán Leo Black), Sommo (nadporučík Rudolf Kalifius), San Sebastiano (kapitán Edmund Proksch), Gschwent (nadporučík Anton Perschitz), Lusern (nadporučík Emanuel Nebesář) a Busa Verle (nadporučík Albert Giebermann). Severovýchodně od tvrze Busa Verle byla na vysokém skalním útesu vybudována dělostřelecká pozorovatelna Spitze Verle (praporčík Konrad Black), jihovýchodně od něho, v sedle Vezzena, polní postavení Basson. Jako ústřední komunikační centrum fortifikačního uzávěru Folgaria-Lavarone (velitel plukovník Ernst Terboglav) byla nad sídlem velitelství v Chiesa di Lavarone zřízena stanice optické signalizace Monte Rust.


Schéma pohraničních pevností obou stran a linie italského postupu

Pěchotní posádky pevností tvořili příslušníci 1. pluku zemských střelců (Landesschützen Regiment Nr. 1) s velitelstvím v Innsbrucku, dělostřelecké obsluhy zabezpečoval nově vzniklý 6. prapor pevnostního dělostřelectva (Festungs Artillerie Batalion Nr. 6) s velitelstvím v Chiesa di Lavarone. Na jaře roku 1915 byl velitelem praporu major Stanislav Jelínek. Polní postavení Basson, stejně jako obdobná postavení před pevnostmi Serrada, Sommo a San Sebastian, hájily jednotky tyrolských střelců a dobrovolníků z Kitzbühelu, Sterzingu a Merana. Posádky pevností i polních postavení patřily do sestavy bojové skupiny Ellison (Gruppe Ellison), jíž ze svého stanoviště na Monte Rover velel plukovník ing. Otto svobodný pán Ellison von Nidlef.

Italské pevnosti na protější straně hranice (Campolomon, Campolongo, Monte Lisser, Monte Verena a Punta Corbin) a také množství předem připravených italských polních dělostřeleckých postavení (např. baterie Porta Manazzo, Ricovero Rossapoan či Verenetta) měly nad Rakušany výhodu převýšení až 500 metrů, nehledě na to, že zejména zmíněná polní postavení disponovala děly větší ráže (až 305 mm) a většího dostřelu (12 km). Rovněž v pěších jednotkách na tom byli Italové lépe. Proti necelých osmi tisícům rakousko-uherských domobranců a dobrovolníků ve věku od 16 do 80 let stálo na italské straně na 20 000 vojáků pravidelné armády a elitních jednotek alpinů a bersaglierů.

24. května 1915 ve čtyři hodiny ráno zahájilo italské dělostřelectvo ostřelování všech opevnění uzávěru, hlavně však těch nejvýchodněji položených - pevností Lusern, Busa Verle a pozorovatelny Spitze Verle. Werk Lusern byl postaven uvnitř hraničního výběžku do italského území, což mu sice umožňovalo vzdáleným italským bateriím do jisté míry odpovídat, tato vysunutá poloha jej však zároveň vystavovala ostřelování ze tří směrů současně. Během čtyř dnů zasáhlo proto pevnost přes pět tisíc střel všech ráží, které vyřadily tři ze čtyř dělostřeleckých věží, vážně poškodily zdi a stropy, zničily telefonní linky a naprosto demoralizovaly posádku. Velitel pevnosti nadporučík Emanuel Nebesář, zbavený možnosti konzultovat situaci s velením, se proto 28. května rozhodl kapitulovat. Navzdory nesouhlasu velitele přidělené pěší roty poručíka Schauflera dal vyvěsit bílou vlajku a chystal se s mužstvem opustit pevnost. Bílé vlajky si všimli pozorovatelé sousední pevnosti Gschwent a informovali o ní nadřízené velitelství. Velitel skupiny, plukovník Ellison von Nidlef, nařídil okamžitě pevnostem Gschwent a Busa Verle položit přehradnou palbu mezi Lusern a italské pozice, zatímco prostřednictvím spojky veliteli pevnosti jakoukoli kapitulaci zakázal. Bílá vlajka byla odstraněna, nadporučík Nebesář zatčen (zbytek války strávil u vojenských soudů stále vyšších instancí) a velení dočasně převzal vzpurný poručík Schaufler.

Obdobně, byť nikoli tak ničivě, byla postižena rovněž sousední pevnost Busa Verle. Po asi padesáti přímých zásazích a vyřazení dvou ze čtyř dělostřeleckých věží svolal její velitel nadporučík Giebermann své důstojníky, aby jim oznámil, že pevnost je třeba opustit. Důstojníci – zejména velitel dělostřelecké baterie záložní poručík Julius Papák – důrazně nesouhlasili, pevnostní lékař MUDr. Wunderer dokonce jemně naznačil, že pan velitel (podle očitých svědků spíše těžce než lehce přiopilý) je tak trochu přetažený. Nadporučík Giebermann dokázal nicméně přesvědčit velitele dělostřelectva uzávěru plukovníka Terboglava, že jemu svěřená pevnost je již prakticky v troskách, takže dostal souhlas k jejímu vyklizení. V noci na 26. května k tomuto vyklizení skutečně došlo a posádka i se svým velitelem ustoupila do 700 metrů vzdálených kasáren. V pevnosti zůstalo pouze 40 dobrovolníků, vedených praporčíky Friedrichem Weberem a Hugo Knöpfmacherem. Již druhého dne však poručík Papák vypověděl „přetaženému“ veliteli poslušnost a s většinou mužstva se do pevnosti vrátil. Nadporučík Giebermann mu 30. května telefonicky sdělil, že on s návratem nepočítá, a hlásil se na Monte Rover nemocným. Do nemocnice v Trientu ho osobně doprovodil starostlivý plukovník Terboglav… 

Ostatní pevnosti uzávěry Folgaria-Lavarone byly italskou dělostřelbou poškozeny mnohem méně, a pokusy o pozemní útoky na ně ztroskotaly na rakousko-uherských předsunutých pěchotních postaveních. Vojáci obou stran si tak začínali osvojovat jedno z důležitých taktických pravidel, jimiž dějiny vojenství obohatila 1. světová válka – že totiž dělostřelecká palba moderního velkorážného dělostřelectva je pro vojáka psychicky snesitelnější v otevřeném terénu než v klaustrofobickém prostředí betonové „rakve“. Toto pravidlo potvrdili (zajisté nechtěně) i narychlo zmobilizovaní tyrolští domobranci z polního postavení Basson, kteří téhož 28. května, kdy demoralizované posádky moderních pevností Lusern a Busa Verle chtěly kapitulovat, odrazili ve svých prostých, obdobnému ostřelování vystavených zákopech útok italských alpinů praporu Bassano...

V důsledku událostí na Lusernu a Verle byli nadporučík Giebermann a plukovník Terboglav zbaveni velení a úsek Folgaria-Lavarone byl rozdělen na úsek Folgaria (plukovník Felix von Lempruch) a Lavarone (plukovník Ellison). Novým velitelem Busa Verle nebyl pro jistotu jmenován důstojník dělostřelectva, ale nadporučík Partik od 1. pluku zemských střelců

V průběhu června a července 1915 byly poškozené rakousko-uherské pevnosti alespoň provizorně opraveny a k jejich podpoře byly z ruské fronty přesunuty dva moždíře ráže 30,5 cm. Ty sice těžce poškodily italské pevnosti Verena a Campolongo, ale 15. srpna 1915 začalo italské ostřelování znovu. Pozorovatelna Spitze Verle (velitel praporčík Konrad Schwarz) byla takřka srovnána se zemí, Lusern a Verle byly opět těžce poškozeny. Průběžně probíhající opravy si jenom na pevnosti Verle vyžádaly 75 železničních vagonů cementu a ostatního stavebního materiálu. 

Dne 25. srpna 1915, po desetidenní dělostřelecké přípravě, zaútočily italské pěší brigády Ivrea a Treviso, společně s prapory alpinů Bassano a Brenta opět na těžce zkoušené polní postavení Basson. Čtyři opakované útoky italských úderných jednotek byly rakouskými domobranci odraženy. Palebná přehrada, kterou do týla útočících Italů položily pevnosti Lusern a Verle, jim zabránila ustoupit. Tři sta padesát tři vojáků italského 115. pěšího pluku z brigády Treviso – včetně svého velitele plukovníka Rivieriho – bylo díky tomu osobně zajato plukovníkem Ellisonem von Nidlef, ozbrojeném pouze pistolí a doprovázeném „hrstkou vojáků“...

Poslední pokus o dobytí pevností Lusern a Verle podnikli Italové v říjnu 1915. Podařilo se jim proniknout do pevnostních příkopů, ale nakonec byli odraženi. Tím skončila jejich útočná aktivita v této oblasti.


Útoky italské 9. a 34. divize na postavení rakousko-uherské 180. pěší brigády

Pevnosti uzávěru Folgaria-Lavarone, od nichž se původně očekávalo, že zadrží případný italský útok alespoň na dva měsíce, tak – patrně jako jediná opevnění v historii moderních fortifikací – splnily svůj úkol a nejenže zastavily protivníka dokonce na měsíců dvanáct, ale navzdory jeho vytrvalým útokům se ubránily až do začátku protiofenzívy vlastních vojsk v květnu 1916. Ve své práci „Opevnění na planině sedmi obcí“ píše Dr. Vladimír Kupka, že:

...Podle poválečných kalkulací rakouských ženistů zasáhlo od vyhlášení války během obou hlavních ostřelovacích period v roce 1915 pevnostní uskupení Folgaria-Lavarone přibližně 25 000 nejtěžších dělostřeleckých granátů ráží 210 mm, 280 mm a 305 mm, nepočítaje další zásahy středními a polními děly. Pokud byla vyčíslena průměrná hodnota jednoho těžkého granátu na částce jednoho tisíce rakouských korun, pak celkové italské náklady pouze na munici pro tato nejtěžší děla dosáhly 25 000 000 korun, což zhruba dvojnásobně přesáhlo kompletní výlohy na výstavbu, vybavení a vyzbrojení veškerého opevnění na Planině sedmi obcí...

 


Zdroj:
Vladimír Kupka: Opevnění na planině sedmi obcí (ATM 1, 2 a 3/2007)
Richard Säger - Po stopách historie ve východních Alpách (2006)
Kurt Mörz de Paula: Der Österreichisch-Ungarische Befestigungsbau (Wien 2000)
Rolf Hentzschel - Festungskrieg im Hochgebirge
http://zapisnik.fortif.net/?p=610443.
http://www.moesslang.net  
Další mapy: http://valkanaitalii.webnode.cz/fotogalerie/ 
Autor : Karel Oktábec 🕔25.12.2010 📕16.611

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře