Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 4. Období vlád Violy a Galtieriho

Autor : Ing. Michaela Žáčková 🕔17.12.2010 📕2.413

Seriál

  1. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty (1976-1983)
  2. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  3. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  4. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 2. Vývoj bilaterálních vztahů
  5. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 3. Období vlády Jorge Rafaela Videly
  6. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 4. Období vlád Violy a Galtieriho
  7. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Závěr
  8. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Přílohy
  9. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

4. Období vlád Roberta Eduarda Violy (březen – prosinec 1981) a Leopolda Galtieriho (prosinec 1981 – červen 1982)

 

4.1 Situace v Argentině během vlády Roberta Eduarda Violy

4.1.1 Vnitropolitická a sociální situace

Prezident Videla si byl vědom, že zhoršující se ekonomická situace ve spojení s neshodami uvnitř armády, může mít i politické konsekvence. Pokud by došlo k jeho výměně, chtěl, aby nový prezident navázal na jeho práci a byl reprezentantem jednotné vojenské politiky.[234]

Ministr hospodářství Martínez de Hoz na Videlu naléhal, aby znovu kandidoval na nejvyšší post v zemi, čímž by on sám mohl dokončit ekonomickou reformu. Obával se, že bez Videlovy podpory, uspějí protestní hlasy uvnitř junty, kteří s Hozovým ekonomickým přístupem nesouhlasily a tím budou veškeré zamýšlené reformy přerušeny. Videla však cítil, že jeho pozice ve vládě a v armádě slábne, a proto další kandidaturu odmítl.

První známky slábnoucího vlivu Videly se objevily již po necelých dvou letech jeho vlády. Po svém zvolení prezidentem země Videla nerezignoval na svou funkci vrchního velitele vojsk, tudíž po určitou dobu vykonával tyto dvě de facto nejvyšší funkce ve státě a v armádě současně, což mu poskytovalo téměř neomezené pravomoci. Po necelých dvou letech po převratu postupně opadalo úvodní všeobecné nadšení. Začaly se objevovat první zprávy o zneužívání státní moci a ekonomické reformy přinášely první nezdary. Výsledkem byly rostoucí projevy nespokojenosti v řadách armády a tlak na Videlu, aby se vzdal funkce vrchního velitele pozemního vojska. Proběhla několikaměsíční jednání nejvyšších činitelů junty po jejichž skončení Videla rezignoval na post vrchního velitele vojska. Od 1. srpna 1978 tedy prezident země nebyl součástí rozhodovacího orgánu junty, ale bylo mu vyhrazeno místo tzv. „cuarto hombre“, doslova čtvrtého člověka. Z této pozice nebyl oprávněn učinit rozhodnutí bez předchozího pověření vojenskou radou.[235]

V říjnu 1980 byl na místo Videly zvolen generál Roberto Viola, který předtím zastával funkci vrchního velitele pozemního vojska. Úřadu se ujal 29. března 1981. Viola byl bývalým Videlovým spolužákem a členem umírněného křídla. S bývalým prezidentem jej spojovaly i politické názory, avšak chyběl mu respekt armádních důstojníků, kterému se Videla těšil. [236]

Jelikož po nástupu musel Viola rezignovat na svou funkci, jeho působení ve vedení země bylo omezeno na pozici tzv. cuarto hombre, což jej velmi oslabovalo. Přetrvávající neshody v armádě ohledně orientace a způsobu vedení hospodářské politiky země se ve volbě nového prezidenta odrazily. Zatímco vojsko a letectvo hlasovalo pro Violu, námořnictvo jej za prezidenta nechtělo. V jejich očích reprezentoval spíše umírněné křídlo armády a očekávalo se od něj navázání činnost předchozí vlády.[237] Violovými hlavními odpůrci byli Leopoldo Galtieri, vrchní velitel vojska, bývalý velitel námořnictva admirál Massera a především velmi vlivný Jorge Isaac Anaya, Galtieriho přítel ze studií, tehdy působící ve funkci zástupce prezidenta.[238]

Viola, stejně jako všichni velitelé armády, podporoval základní doktríny Procesu. Ačkoli byl zastáncem umírněného postoje, od svého předchůdce se lišil především ve víře, že „politika nemůže být praktikována ve vakuu (..) a důležité kroky by měly být konzultovány s důležitými socio-ekonomickými sektory[239] , jinými slovy preferoval cestu pragmatických kompromisů. Ve svém úvodním projevu představil svůj projekt „národní integrace“, který obsahoval plán na postupnou obnovu a adaptaci odborů a politických stran na nové podmínky. Zároveň vyjádřil ochotu konzultovat vládní kroky s opozicí, aby bylo dosaženo co nejlepších výsledků.[240] Tento plán vyvolal v armádě nejistotu a obavy z brzkého konce její vlády a obnovení demokracie. Vnitřní spory se ještě více vyhrotily.

V reakci na inaugurační řeč nového prezidenta, se začala formovat oficiální opoziční multi- stranická strana (Multipartidaria), jejíž činitelé žádali „okamžité zahájení postupné obnovy demokracie a národně-expansionisticky orientovanou ekonomickou platformu, která bude zahrnovat celní ochranářství pro průmysl, nižší úrokové sazby, liberalizaci půjček a razantní nárůst platů“.[241] Tyto cíle se do určité míry shodovaly i s cíly Violy, nicméně nebylo možné, aby Viola oficiálně uznal nároky nové strany. Tím by se prakticky postavil proti vlastním lidem. Multipartidaria tedy prohlásila, že bude prosazovat své záměry i bez souhlasu vlády.242

Vznik opozice spolu s rostoucími problémy v armádě a slabou pozicí Violy vyústily v „palácový převrat“, který se uskutečnil 11. prosince 1981. Oficiálním zdůvodněním sesazení byl prezidentův zdravotní stav.[243] Převrat vynesl na křeslo prezidenta Leopolda Fortunata Galtieriho, který do úřadu nastoupil 22. prosince. Galtieri již dříve prohlašoval, že je zastáncem konzervativní politiky a nehodlá připustit obnovení politických stran a vyhlášení svobodných voleb. I díky těmto prohlášením jej junta z obavy z demokratizace dosadila do prezidentského úřadu. Navíc Galtieri nerezignoval na svou funkci vrchního velitele pozemního vojska, čímž si udržel velmi silný vliv na politické dění v zemi.

4.1.2 Ekonomická situace

Dle předpokladů, po odstoupení Videly z prezidentského úřadu, dříve téměř neomezený vliv ministra hospodářství Martíneze de Hoz ochabl. V lednu 1981 odmítl prezident Viola podpořit jeho plán na postupnou devalvaci pesa, aby bylo možné lépe kontrolovat devizové rezervy. Nakonec byl v březnu 1981 ve své funkci oficiálně nahrazen Lorencem Sigautem.[244]

Sigaut převzal zemi ve velmi špatném stavu. Situace na trhu práce byla tristní, lidé pořádali protesty a odborové stávky. Ekonomika byla velmi slabá. Sigaut viděl možnost východiska v uvolnění tržních mechanismů. Aby zachránil zadluženou průmyslovou produkci, nařídil zvýšení peněžní zásoby centrální bankou a ohlásil 23% devalvaci pesa.[245]

Ekonomická situace země se dále zhoršovala. Zahraniční dluh kvůli krátkodobým investicím vzrostl na 19 miliard amerických dolarů na začátku roku 1980 (v roce 1982 dosáhl dokonce výše 39 miliard USD). Zahraniční zadlužení vzrostlo natolik, že v roce 1982 samotná výše splátek přesáhla celkové zisky z exportu.[246] Situaci nepomohly ani vysoké domácí úrokové sazby, které znemožňovaly vyprodukovat domácí zboží dostatečně konkurující zahraničnímu. Import rostl mnohem rychleji než export. S rostoucí nezaměstnaností klesala životní úroveň Argentinců. V roce 1982 žilo více než 28% občanů na hranici chudoby.[247]

4.2 Situace v Argentině během vlády Leopolda Fortunata Galtieriho

4.2.1 Vnitropolitická situace

Galtieri zastával konzervativní přístup k politice. Byl příznivcem pevnějšího sevření moci v rukou armády a neoklasického ekonomického modelu. Galtieriho oficiální postoj vůči vnitřním neshodám v armádě v otázkách ekonomické krize byl, že „diskutované jsou pouze strategie, nikoli cíle ekonomické politiky[248] , protože všem jde o dosažení státu blahobytu. Ve funkci prezidenta země se snažil distancovat od svého předchůdce a vinu za veškeré problémy Procesu národní reorganizace a neshody uvnitř armády svést na Violu osobně. Chtěl začít s čistým štítem a iluzí jednotné armády. V tomto ohledu nakonec neuspěl. Ve svém inaugurační projevu zmínil, že země „zažívá období nejistoty a již není čas na slova a sliby[249] , což bylo posléze vyhodnoceno jako velmi nešťastné, jelikož mělo za následek ještě větší nedůvěru ve vedení země.

Spolu s Galtierim zavládly v Argentině znovu radikální poměry. Nový prezident se obklopil zastánci tvrdého přístupu a umírněné, neboli videlisty, se mu podařilo umlčet. Mohl počítat také, jako první v této funkci, s podporou námořnictva. [250] Do funkce vrchního velitele námořních sil byl totiž dosazen Galtieriho přítel Jorge Anaya. Účelem jmenování Anayi do čela námořnictva byla snaha Galtieriho udržet si silný vliv v armádě, aby tak mohl lépe prosazovat své vnitropolitické i zahraniční záměry. Anaya souhlasil s Galtieriho plánem pod podmínkou, že ten na oplátku podpoří jeho snahy o znovudobytí Malvín/Falkland.[251]

Staronovým ministrem zahraničí se stal Nicanor Costa Méndez, bývalý ministr zahraničí během Onganíovy vlády, který byl členem skupiny pravicových katolických politiků se silným protikomunistickým a národním cítěním. Méndez měl vynikající kontakty ve Washingtonu, kterých využíval při jednáních s USA.[252]

4.2.2 Ekonomická situace

Po dosazení Galtieriho do funkce prezidenta byl Sigaut odvolán a novým ministrem hospodářství byl jmenován Roberto Alemann, který již dříve na této pozici působil během vlády Artura Frondiziho a přikláněl se k neoklasickému ekonomickému přístupu.[253] Alemann se pokusil vyrovnat ekonomii zmrazením růstu platů ve státní správě a privatizací polostátních firem a snížením nedoplatků zahraničních půjček. [254] Nicméně ani Alemann nedokázal zachránit ekonomiku, která byla v troskách. Domácí inflace v roce 1982 vzrostla o 165% a v roce 1983 dokonce o 344%.[255] Nespokojenost občanů stoupala a se stále větší intenzitou se začaly ozývat hlasy odborářů, kteří požadovali vyhlášení voleb a demokratizaci země. Stávky a protesty zapříčinily opětovné zhoršení represí. [256] Aby si vojsko získalo obyvatele zpět na svou stranu a odvrátilo pozornost od neutěšené hospodářské situace a mohlo nadále pokračovat ve vládě, případně umožnit demokratizaci země bez „ztráty tváře“, rozhodl se Galtieri uskutečnit dlouho plánovanou operaci znovunabytí souostroví Malvíny/Falklandy, toho času pod britskou správou.

4.3 Bilaterální vztahy s USA během Reaganovy administrativy do začátku války o Malvíny/Falklandy

Zatímco hlavními tématy americké zahraniční politiky před příchodem Ronalda Reagana byly útok na americkou ambasádu v Teheránu a následné zadržování rukojmí, spolu s invazí SSSR do Afghánistánu, tedy oblasti velmi vzdálené Jižní a Střední Americe, po zvolení nového prezidenta důležitost obou regionů pro zahraničně politické zájmy vzrostla. Lepší vztahy s Mexikem, zajištění národní bezpečnosti posílením vlivu ve Střední Americe a zlepšení vztahů se zeměmi Jižní Ameriky, především s Chile a Argentinou, byly novými prioritami.[257]

Jeane Kirkpatricková, americká velvyslankyně při OSN, uvedla: „USA jsou uzavírány v kruhu sovětských základen na a kolem našich jižních a východních hranic[258] , bude tedy nutné navázat spolupráci s protikomunistickými režimy i za cenu změny přístupu k těmto zemím a upuštění od kritiky lidských práv.[259] Neúspěšná jednání o přistoupení k obilnému embargu na SSSR odkryla nutnost revize celkového přístupu k tomuto regionu.

Reaganův kabinet sice dále prosazoval zlepšování lidských práv ve světě, avšak důležitější bylo mít pod kontrolou zbrojení, výdaje na obranu a co nejvíce omezit aktivitu Sovětského svazu. Zahraniční a obranná politika byla určena tak, aby si USA znovu získaly a upevnily vliv na mezinárodní uspořádání.[260] Hlavní hrozbu představovala rozpínavost Sovětského svazu a jeho snahy o získání většího vlivu v zemích třetího světa. Nová administrativa byla přesvědčena, že světové konflikty a hrozby národní bezpečnosti Spojených států byly přímými důsledky vnějších faktorů, především vlivu SSSR.[261] Další důležitou linií americké zahraniční politiky se stal boj s mezinárodním terorismem. Nový ministr zahraničí Alexander Haig na své první konferenci ve funkci prohlásil: „mezinárodní terorismus nahradí v zahraniční politice otázku lidských práv, protože sám představuje nejhorší zneužívání a porušování lidských práv[262] . Opakovaně naznačil spojitost mezi SSSR a mezinárodním terorismem, když uvedl, že SSSR poskytuje „výcvik, finance a vybavení“ mezinárodním teroristům.

Lze tedy říci, že zápolení se Sovětským svazem bylo nosným tématem Reaganovy mezinárodní politiky na počátku osmdesátých let. Aby mohly USA své cíle lépe prosazovat, potřebovaly získat co nejvíce nestranných či protikomunisticky smýšlejících zemí na svou stranu a to bez ohledu na jejich vnitropolitické uspořádání či potlačování práv jejich občanů. Jedním z mnoha kroků k navázání lepší spolupráce s možnými spojenci byla změna v postupech poskytování podpory ostatním státům na zajištění bezpečnosti. Zemím, které byly protikomunistické měly být poskytovány větší finanční částky a podporován vzájemný obchod, bez ohledu na situaci dodržování či porušování lidských práv. Ačkoli nedošlo oficiálně ke zrušení Kennedyho-Humphreyho dodatku, byl tento dodatek, po intenzivních diskuzích, nahrazen novým předpisem, který dovoloval opětovné zahájení poskytování vojenského výcviku argentinským a chilským jednotkám, stejně jako prodej vojenského

materiálu.[263] USA předpokládaly, že represivní režimy, které jsou antikomunistické, se dříve či později musí stát demokratickými, proto jsou případné akty porušující lidská práva pouze dočasnou záležitostí. Finanční podpora měla sloužit i jako příspěvek k postupné demokratizaci těchto zemí. Tento náhled na problém diktátorských režimů byl později pojmenován jako Teze diktatury Jeane Kirkpatrickové.[264] USA přehodnotily i rozhodnutí o souhlasu s poskytováním půjček pravicovým režimům z rozvojových bank. Zatímco Carter používal blokaci půjček jako jeden z donucovacích prostředků vůči zemím porušujícím lidská práva, Reagan blokoval spíše země s levicovými režimy.

Budoucí změnu strategie zahraniční politiky, pokud prezidentské volby v USA vyhraje Ronald Reagan, předznamenávali někteří vojenští emisaři, kteří přicestovali do Buenos Aires nedlouho po inspekci IAHRC v září 1979. Američtí vojenští představitelé, kteří nesouhlasili s oficiální politikou Washingtonu v otázce lidských práv v Argentině, navázali kontakty se svými argentinskými kolegy. Generálplukovník Gordon Summer, který přijel do Buenos Aires v listopadu 1979 a generálplukovník Daniel Graham, poradce republikánského kandidáta na prezidenta Ronalda Reagana, který přijel v červnu 1980, vyjádřili jasný nesouhlas s přístupem Cartera a Derianové v oblasti lidských práv. Summers uvedl: „Velmi mne znepokojuje současná polarizace vztahů v této části světa (...) kde Spojené státy rozdělily celou Latinskou Ameriku na dvě skupiny: ty s „bílými klobouky“ – v USA ty dobré – což jsou levicoví diktátoři a „brání lidská práva“, a ty s „černými klobouky“, což jsou všichni ostatní. Těm se v rámci mezinárodní rétoriky odepírá právo vstupu na mezinárodní trhy, k finančním zdrojům, atp. Strategicky je tato polokoule obětována na oltář lidských práv[265]

Daniel Graham také podpořil argentinské vojáky: „(...) Argentina a Jižní Amerika (Southern cone) jsou nepostradatelné pro bezpečnost a obranu Západu. Tím, že naftové tankery západu (...), které vezou palivo pro USA nebo Evropu, křižují jižní Atlantik, je geografická pozice Argentiny ze strategického hlediska velmi důležitá.[266] Dále se vyjádřil v tom smyslu, že pokud nadcházející volby vyhraje Reagan, USA by mohly změnit svůj náhled na Argentinu a její režim.

Ještě před oficiálním zvolením Reagana prezidentem proběhlo několik vyjednávání s argentinskou vládou na vysoké politické úrovni, na kterých byla opakovaně prohlášena Carterova vláda za „nešťastnou epizodu argentinsko-amerických bilaterálních vztahů[267] a vysloven příslib, že po volbách dojde k jejich citelnému zlepšení. Na začátku roku 1981

vycestovalo do Buenos Aires rovněž několik kongresmanů, kteří po návratu do Washingtonu referovali o výrazném pokroku v oblasti lidských práv a opakovaně ujišťovali o kladném vztahu Argentinců vůči USA. Navázání užší spolupráce obou zemí se mělo dít v rámci nově připravované doktríny bezpečnosti v jižním Atlantiku.[268]

Ministr zahraničí Haig definitivně potvrdil změnu v nahlížení na Argentinu, když prohlásil:

Argentině jsme sdělili, že si vyslechla poslední veřejné kárání USA v otázce lidských práv. Zvyk veřejného odsuzování přátel kvůli lidským právům, zatímco jsou tato práva porušována v SSSR a dalších totalitních zemích, je u konce. USA se rozhodly hlasovat v zájmu Argentiny v Komisi OSN pro lidská práva. Věděli jsme, že se k nám Evropané v hlasování pravděpodobně nepřidají a že náš čin vyvolá negativní ohlas v tisku, avšak situace v Argentině doznala výrazného zlepšení a dle našeho názoru dojde ještě k dalšímu pozitivnímu vývoji, pokud připustíme toto zlepšení, než kdybychom opomíjeli důležitost jednoho z nejvýraznějších národů na polokouli na zemi a udělili mu status vyděděnce“.[269]

V březnu 1981 byl pozván na oficiální návštěvu do Washingtonu prezident Roberto Viola. Zde se setkal s Reaganem, ministrem zahraničí Haigem, ministrem obrany Casparem Weinbergem a dalšími členy Kongresu. Diskuze se vedly o všech aspektech bilaterálních vztahů tedy šíření nukleárních zbraní, obilném embargu a možnosti zrušení Kennedyho- Humphreyho dodatku. Jediným nediskutovaným bodem byl spor s Chile o Beaglův kanál.[270]

Konečný výsledek návštěvy byl nad očekávání pozitivní pro obě strany. Viola se zavázal nadále zlepšovat situaci lidských práv, Reagan na oplátku oficiálně požádal Kongres o revizi Kennedyho-Humphreyho dodatku.Většina latinskoamerických zemí nakonec získala finanční a vojenskou podporu v plné výši. Pro Argentinu bylo přechodně uplatňován princip country- specific legislation, tedy možnost omezení nebo blokace financí určená výhradně pro jednotlivé země.[271] .

Nástup gen. Galtieriho do čela Argentiny dalšímu zlepšování vztahů výrazně napomohl. Galtieri byl všeobecně znám pro své proamerické postoje a silné protikomunistické smýšlení. Větší inklinace země k západní kultuře byla patrná i z vyjádření argentinského ministra zahraničí Costy Mendéze, když připustil, že Argentina již nemá zájem být součástí Hnutí nezúčastněných a pokud by se konflikt mezi východem a západem rozšířil až na americkou půdu, Argentina jednoznačně bude stát na straně Spojených států.[272] V lednu 1982 byla vytvořena i ad hoc komise pro analýzu důsledků případného vystoupení Argentiny z Hnutí nezúčastněných.[273]

4.3.1 Spolupráce v oblasti Střední Ameriky

Postupné zlepšování bilaterálních vztahů se projevilo i v užší spolupráci ve Střední Americe. V El Salvadoru oba státy podpořily demokratickou stranu Josého Napoleóna Duarte a v OAS, na XI. Valném shromáždění v prosinci 1981, prosazovaly návrh na uspořádání voleb v El Salvadoru, Hondurasu a Kostarice.[274]

Slabá autorita prezidenta Violy se projevila i zde. Zatímco Viola podporoval demokratizaci El Salvadoru spíše symbolicky na poli zahraniční politiky, tvrdé jádro junty, v čele s Leopoldem Galtierim, který se snažil sesadit Violu z postu prezidenta, vysílalo přímo své vojáky na pomoc Salvadorcům v boji proti povstalcům. Galtieri také komunikoval bezprostředně s představiteli USA bez vědomí Violy.[275] V květnu 1981 vycestoval Galtieri do Washingtonu, kde se setkal s ministrem zahraničí Haigem. Během setkání nabídl Haigovi spolupráci v boji proti šíření komunismu ve Střední Americe. Výsledkem byla tajná dohoda o spolupráci CIA s argentinskými důstojníky s cílem vytvořit odboj v Nikaragui[276] . Argentina také odvolala svého velvyslance v Nikaragui, což bylo chápáno jako oficiální diplomatický protest proti režimu.[277] Za účelem posílení svého postavení ve Střední Americe se Galtieri rozhodl iniciovat Jihoatlantický bezpečnostní pakt. Ten by svou povahou odpovídal NATO, jeho členy by byly Spojené státy, Brazílie, Uruguay a Jižní Afrika a hlavním úkolem by bylo dohlížení na bezpečnost v regionu.[278] Tento projekt se však nepodařilo realizovat.

4.3.2 Bilaterální vztahy před válkou

Jak již bylo zmíněno výše, vnitropolitická a ekonomická situace, spolu s rostoucí nespokojeností obyvatel, přiměly generála Galtieriho k rozhodnutí uskutečnit dlouho plánovanou operaci znovunabytí souostroví Malvíny/Falklandy ležícího přibližně 500 km od pobřeží Argentiny na jihu Atlantického oceánu. Pro úspěšnou realizaci svého plánu, bylo nutné získat přízeň Spojených států, které by v případě vypuknutí válečného konfliktu zůstaly buď neutrální, nebo Argentinu tiše podpořily.

Jedním z prvních kroků bylo vyslání vojenského atašé, blízkého přítele prezidenta Galtieriho, generála Miguela Mallea Gila do Washingtonu, aby osobně předal pozvání několika vysokým státním úředníkům Reaganova kabinetu na oficiální návštěvu Buenos Aires a současně vyhledal a najal společnost zabývající se stykem s veřejností ve Washingtonu, jejímž úkolem by bylo dosáhnout „správné“, jinak řečeno pro-argentinské, interpretace historie celého problému a následného počínání Argentiny. [279] Junta věřila, že navázáním spolupráce vysokých vojenských úředníků obou zemí, bude posílena strategická role Argentiny ve světě. Dalším krokem směřujícím k získání přízně USA mělo být propuštění 80 politických vězňů v březnu 1982 u příležitosti VI. výročí vojenského puče a oznámení o „politické otevřenosti“ (Apertura política), kdy byla znovu povolena činnost některým vybraným politickým stranám.[280] Junta do jisté míry na podporou Spojených států spoléhala, přinejmenším ve formě tiché tolerance a neintervence.

Zásadní chybou bylo, že Galtieri své rozhodnutí o invazi učinil pod vlivem čtyř faktorů:

1) (dle jeho názoru) nejednotné a nerozhodné americké administrativy (kdy ohledně přístupu k Argentině a zemím potlačujícím lidská práva proti sobě vystupovali na jedné straně ministr zahraničí Haig a velvyslankyně při OSN Jeane Kirkpatricková a na straně druhé tajemník ministra zahraničí pro evropské záležitosti Lawrence Eagleberger a tajemník pro meziamerické záležitosti Thomas Enders), kdy do poslední chvíle Američané nedokázali jasně vyjádřit své stanovisko ohledně Malvín/Falkland

2) očekávání podpory od kongresmanů (založené na zkušenosti získané během častých návštěv argentinských delegátů v americkém Kongresu po volbách v roce 1980)[281] ,

3) nulové válečné zkušenosti argentinských tajných služeb,

4) přeceňování významu odklonu americké zahraniční politiky od lidských práv.[282]

Předpokladům o neutralitě USA nahrávaly rovněž četné výroky nejvyšších představitelů americké administrativy. Například během večeře pořádané argentinským velvyslancem ve Washingtonu den před invazí Jeane Kirkpatricková ujišťovala velvyslance, že dlouhodobě neutrální postoj USA ve sporu o ostrovy zabrání tomu, aby případná argentinská invaze byla

viděna jako ozbrojený útok.[283] Dále ministr zahraničí Haig ve svých prohlášeních trval na tom, že zájmy USA leží sice ve Velké Británii, avšak pokud by nezůstaly neutrální, mohl by tento čin zavdat záminku Sovětskému svazu k preventivnímu útoku na západní Evropu a tím ohrozit křehký mír během Studené války. Argentina tedy pochopila, že USA jsou rozhodnuty do sporu nezasahovat, nanejvýše v roli prostředníka.[284]

Myšlenku Spojených států jako prostředníka ve sporu podporovala i Velká Británie. Ještě v březnu 1982 byl do USA vyslán Richard Luce, tajemník britského ministra zahraničí, aby požádal svůj americký protějšek Thomase Enderse o pomoc při vyjednávání s Argentinci o ostrovech. Avšak fakt, že namísto, aby, dle očekávání Britů, Enders předal zprávu přímo Galtierimu, ve které by zdůraznil, že spor musí být řešen mírovou cestou, omezil se tento pouze na slovní vyjádření ministru zahraničí Costa Méndezovi o ochotě Velké Británie nadále o Malvínách vyjednávat, na argentinskou juntu zapůsobilo tak, že zprávu interpretovala jako výraz pochopení a podpory prosazení argentinské národní suverenity. Tudíž, pokud Argentina vytrvá, bude moci ve finále převzít vládu nad ostrovy.[285]

4.4 Válka o Malvíny/Falklandy

4.4.1 Vnitrostátní situace v Argentině před válkou

Myšlenka na znovunabytí souostroví Malvíny/Falklandy se objevovala průběžně od roku 1833, kdy Británie ostrovy obsadila a vyhlásila je korunní kolonií. Nejblíže realizaci této myšlenky byla Argentina v roce 1965, během vlády nacionalistického prezidenta Onganíy. Tehdy byl spor o území přednesen před OSN, které se snažilo zprostředkovat mírové řešení problému. Ani jeden z aktérů nicméně nebyl ochoten vzdát se svých nároků na suverenitu nad ostrovy.[286] Když se palácovým převratem dostal v roce 1981 k moci generál Galtieri, plán na získání ostrovů zpět začal nabývat reálné podoby.

Válka o Malvíny / Falklandy byla de facto důsledkem zhoršující se ekonomické situace Argentiny spolu se ztrátou legitimity vlády vojenské junty. Junta doufala, že případný konflikt odvrátí pozornost veřejnosti od dalších úsporných opatření.[287] Admirál Jorge Anaya také očekával, že dobytí ostrovů posílí roli Argentiny ve světě a především ve sporu o Beaglův kanál, který vedla země s Chile. Spory o souostroví přerostly v nevyhlášenou válku Velké Británii, která vykonávala nad ostrovy správu a odmítala jakékoli nároky Argentinců na návrat území zpět. Galtieri věřil, že pokud by Argentina tento spor vyhrála, mohla by junta znovu získat alespoň část důvěry občanů, což by jí umožnilo buď zůstat u moci, nebo alespoň odejít se ctí.

Ačkoli mělo jít o předem pečlivě naplánovanou operaci, vše bylo uspíšeno vypuknutím sporu na ostrově South Georgia mezi argentinskými záchrannými pracovníky a britskými vědci, kteří zde působili.[288] V tu chvíli bylo nutné mobilizovat pozemní vojsko, letectvo a především námořnictvo. Pravděpodobně kvůli spěchu a špatnému odhadu situace, nebylo argentinské vojsko dostatečně připraveno na případný ozbrojený konflikt s Velkou Británií, o kterém se domnívalo, že k němu Británie nepřistoupí. Velká část letectva se nepřesunula na ostrovy, ale zůstala na pevnině, což se později v ozbrojených střetech projevilo jako nevýhoda.[289]

Dle Galtieriho očekávání se v zemi zvedla vlna nacionalismu a veřejnost podpořila rozhodnutí junty shromážděním na náměstí Plaza de Mayo. Nově nabytá jednota a podpora vojenské vlády měla vyvolat důvěru v režim i v zahraničí. Galtieri věřil, že přízeň argentinských občanů přesvědčí USA, aby pokračovaly v dobrých vztazích s Argentinou a do konfliktu nezasahovaly.[290]

4.4.2 Eskalace sporů o souostroví mezi Argentinou a Velkou Británií

Souostroví Falklandy (ve španělštině Malvíny) se nachází v Atlantickém oceánu. Objeveno bylo v 16. století a původními osadníky byli Francouzi společně s Brity. V roce 1766 prodali Francouzi ostrovy Španělům V roce 1811 se Španělsko vzdalo kolonie, zejména kvůli vysokým nákladům a v roce 1820 nad ostrovy vyhlásila suverenitu Argentina. V roce 1833 zde zakotvily britské válečné lodě s cílem získat je pod svou správu. Argentinští osadníci opustili ostrovy sice s protesty, avšak bez ozbrojeného odporu. Británie tedy převzala kontrolu nad ostrovy a vyhlásila je svou korunní kolonií.[291]

Ve 20. století Argentina projevila několikrát zájem o získání ostrovů zpět pod svou správu. Prvním, kdo toto téma zmínil, byl Juan Domingo Perón. Od vojenského puče v roce 1976 proběhlo několik menších konfliktů na Malvínách/Falklandech, ovšem bez větší reakce Velké Británie. Například v únoru 1976 argentinský torpédoborec vystřelil na britskou loď provádějící vědecký výzkum ostrovních pobřežních vod. Nedlouho poté se argentinská vojenská posádka vylodila v South Thule na South Sandwich Island, aby zde vybudovala „meteorologickou výzkumnou stanici“. Protesty britské vlády se omezily na slovní vyjádření, což si Argentinci vyložili jako známku slabosti a zbabělosti a ještě více je to povzbudilo k dalším podobným akcím.[292]

Ohledně suverenity nad Malvínami/Falklandami proběhlo od roku 1977 několik vyjednávacích schůzek v New Yorku, Limě a Ženevě. Britská strana přišla s návrhem na vytvoření anglo-argentinského kondominia, nebo postoupení ostrovů následované zpětnou smlouvou o pronájmu. Argentinci tento plán odmítli a raději volili taktiku vyčkávání a doufali, že dříve či později se Angličané ostrovů dobrovolně vzdají.[293] V prosinci 1981 oznámil ministr zahraničí Costa Méndez záměr junty znovu získat Malvíny/Falklandy pod svou správu do konce roku 1982 a to i za použití síly, pokud dojde k selhání diplomatických jednání. Načasování bylo velmi důležité, neboť na leden 1983 připadalo symbolické výročí 150 let od obsazení ostrovů Velkou Británií.

Jednání původně plánovaná na prosinec 1981 byla z důvodu změny ve vedení Argentiny a nástupu prezidenta gen. Galtieriho odložena na únor 1982. 26. února se v New Yorku Británie s Argentinou dohodly, že vytvoří vyjednávací komisi, která se bude pravidelně setkávat a snažit se řešit případné neshody. Závěrečné komuniké z těchto rozhovorů popisuje atmosféru jako „pozitivní a srdečnou[294] , což přispělo k přesvědčení Argentinců, že Británie nebude ochotna vojensky zasáhnout. Galtieri věřil, že Británie nebude ochotna vést válku tisíce kilometrů od domova kvůli bezvýznamným ostrovům.295]

Britská vláda měla pocit, že jde o další z argentinských provokací, které nepřerostou v nic většího, než rétorická vyjádření a že i na argentinské straně jde o diplomatický folklór.[296] Britové vážně podcenili argentinský nacionalismus a odhodlání junty ostrovy vojensky obsadit. Ani britské tajné služby útok nepředpokládaly a tudíž nebyly ochotné doporučit vyslání alespoň menší ozbrojené flotily na místo, vzhledem k nepřebernému množství falešných hrozeb útoku v předchozích letech. Až do poslední chvíle Británie neměla potvrzené informace o úmyslech argentinské strany a věřila, že se Argentina o nic nepokusí.297] Kabinet Margaret Thatcherové byl tedy velmi zaskočený vojenským obsazením Malvín/Falkland. Britská veřejnost povětšinou ani netušila, že toto zámořské území existuje, dokud zde nevypukl válečný konflikt.[298]

Na mezinárodním poli vydalo Valné shromáždění OSN ihned po obsazení souostroví argentinskou armádou Rezoluci č.502 naléhající na oba státy, aby upustily od hrozby použití síly a možného silového obsazení ostrovů. Rezoluce požadovala okamžité zastavení vojenských operací, úplné stažení argentinských vojsk a žádala vlády obou zemí, aby „hledaly diplomatické řešení svých neshod a plně respektovaly cíle a principy Charty OSN“.[299] Velká Británie rezoluci vetovala. USA na poslední chvíli své veto stáhly a rozhodly se zdržet hlasování. Mezitím Británie, s odvoláním na Článek 51 Charty, který umožňuje vyzbrojení pro účely sebeobrany, mobilizovala vojsko, aby tak byla připravena na eventuální neuposlechnutí výzvy Valného shromáždění.[300]

Argentina byla ochotna s Velkou Británií přistoupit k diplomatickým jednáním, avšak s jedinou podmínkou, že nebude vyjednávat v otázce suverenity nad ostrovy. Malvíny/Falklandy leží, dle názoru Argentinců, v jejich výsostném národním prostoru a Británie je zabrala za použití síly. Tímto tedy neměla právo je znovu silou obsadit.[301] Ani jedna ze zainteresovaných stran však patřičně nepochopila zájmy toho druhého státu. Britové, spolu s Američany, neadekvátně podhodnotili význam ostrovů pro argentinský národ a jeho národní cítění, Argentinci pak špatně interpretovali zájem Britů o ostrovy, kdy případný neúspěch v obraně vzdáleného teritoria, by byl vnímán jako selhání na mezinárodním poli spolu s osobním oslabením důvěry v Margaret Thatcherovou.[302] Konzervativci, v jejichž čele Thatcherová stála, potřebovali získat veřejné mínění na svou stranu vzhledem k blížícím se volbám. Nadto hrozilo, že pokud by Británie ustoupila v otázce Malvín/Falkland, Španělsko by mohlo znovu vznést nároky na Gibraltar, což by způsobilo dominový efekt i v ostatních královských zámořských koloniích.[303]

V noci na 2. dubna 1982 došlo k vylodění přibližně 300 argentinských vojsk na ostrovech South Georgia a South Sandwich. Britské ozbrojené složky na ostrovech zabily čtyři a zranily dva Argentince, než byl vyhlášen ústup. Argentinci měli rozkaz nestřílet na Brity, aby nebyla zavdaná zbytečná záminka k vyhlášení války, a tak se také stalo.[304] Galtieri věřil, že ostrovy získá bez prolití kapky krve. Reakce Velké Británie tedy rozhodně nebyla očekávaná. Tehdejší premiérka Margaret Thatcherová okamžitě vyhlásila území o rozloze 200 námořních mil okolo ostrovů za válečnou zónu a shromáždila a vyslala námořní síly, aby převzaly kontrolu nad ostrovy, které byly tou dobou již obsazeny argentinským vojskem. Už tři dny po invazi vypluly první britské válečné lodě z jihoanglických přístavů. Celý invazní svaz byl pak během tří týdnů na moři. V první vlně to bylo 5.500 vojáků, později jejich počet vzrostl na 10.000, když byla zařazena ještě druhá brigáda. Argentinců bylo na ostrově celkem 15.000, jednalo se však převážně o neprofesionální a nezkušené vojáky, narozdíl od Britů, jejichž jednotky byly tvořeny elitními vojáky vycvičenými pro podobné situace. Navíc nejlepší argentinské jednotky byly nasazeny na hranicích s Chile, kvůli dlouhodobému diplomatickému konfliktu o Beaglův kanál.[305]

Británie spolu s vysláním loďstva zároveň přerušila s Argentinou veškeré diplomatické styky a zavedla ekonomické sankce ve formě zmrazení půjček a argentinských aktiv v britských bankovních ústavech. Argentina reagovala zmrazením britských aktiv, zastavením splácení britských půjček a zákazem importu britského zboží.[306]

Po vypuknutí války mnoho západoevropských států vyjádřilo otevřeně podporu Velké Británii a zavedlo sankce vůči Argentině. Reakce USA, spolu s Japonskem, byly spíše zdrženlivé. Členské státy OAS vyjádřili otevřenou podporu Argentině, avšak bez specifických sankcí vůči Británii. [307]

Poté co se britská vojska vylodila na ostrovech, které tou dobou byly plně pod kontrolou Argentinců, se situace velmi rychle obrátila. Britové získali nad Argentinci převahu a postupně začali dobývat zpět ztracená území. V noci z 2. na 3. května potopili argentinský křižník General Belgrano pohybující se v prostoru mimo oficiální válečnou zónu se 300 muži na palubě. Tento akt vyvolal negativní reakce ve většině států, avšak tyto se omezily pouze na slovní vyjádření.[308] Konečného vítězství dosáhlo britské vojsko14. června 1982 a 26. června byly ostrovy opět předány pod správu Velké Británie.[309]

4.4.3 Bilaterální vztahy s USA během války a po jejím skončení

Zpočátku ještě americký ministr zahraničí Alexander Haig vystupoval jako prostředník s cílem urovnat spor mezi Argentinou a Velkou Británií mírovou cestou, jelikož obě země byly americkými spojenci ve Studené válce. Pokus o mediaci konfliktu byl reakcí na událost na ostrově South Georgia, 19. března 1982, kdy hrozilo vyhoštění argentinské záchranné posádky, údajně pracující pro argentinské tajné služby, kvůli působení na ostrově bez britského povolení. O šest dní později požádal britský velvyslanec v Argentině Antony Williams Američany o pomoc při mírovém řešení sporu. Reakce USA byla pomalá a působila nerozhodně[310] , nicméně přistoupily na roli prostředníka. Vyjednávání byla komplikována hned několika faktory. Z britské strany jimi byly nekompromisní postoje britské premiérky Thatcherové, které prohlásila, že dokud budou ostrovy vojensky okupovány, nelze pokračovat v jednáních, a krátký časový rámec, kdy Britové museli jednat rychle vzhledem ke zhoršujícím se klimatickým podmínkám na ostrovech.[311] Američané nebyli na situaci patřičně připraveni, pouze jeden delegát z vyjednávací komise mluvil španělsky, a neměli ani dostatek informací ke kvalitnímu zhodnocení historie a podstaty sporu. Neuvědomovali si, že původní nadšená podpora nového rozhodného prezidenta Galtieriho, kterou mu USA vyjadřovaly, když nastupoval do úřadu, byla jednou z hlavních příčin konečného rozhodnutí junty přistoupit k vojenskému obsazení ostrovů.[312]

Závěrečný návrh vyjednávání USA zahrnoval „zastavení bojů, stažení jak argentinských tak britských sil, ukončení sankcí, zavedení prozatímní společné správy USA, Velké Británie a Argentiny nad sporným územím, pokračování tradiční místní samosprávy s odpovídajícím podílem argentinských občanů, zavedení postupů podporujících spolupráci na rozvoji ostrovů a vytyčení rámce pro vyjednávání o konečném vyrovnání, který by bral ohledy na zájmy obou států a přání jejich obyvatel.[313] Přijetí návrhu podmínila Velká Británie schválením rezoluce č. 502 OSN argentinskou stranou a svobodným rozhodnutím obyvatel ostrovů, pod správou kterého státu by chtěli žít. Poslední bod byl spíše symbolický, jelikož většina obyvatel již dříve vyjádřila své sympatie pro britskou správu.[314] Argentinci naopak chtěli jasná vyjádření o časovém rámci, kdy budou moci začít vykonávat svrchovanost nad sporným územím. Jednání skončila neúspěchem. Vedlejším efektem byla ztráta důvěry představitelů junty v jednání Američanů.[315]

Junta neočekávala, že se budou USA angažovat i jinak, než jako zprostředkovatelé jednání. V jednom ze svých vyjádření pro Galtieriho Reagan sice varoval, že Britové určitě zasáhnou silou, bude-li to třeba, bez ohledu na oprávněnost argentinských nároků a tudíž by tento akt mohl ohrozit i vztahy USA s Argentinou na bilaterální úrovni, přesto však nezmínil konkrétní opatření a důsledky, které by plynuly pro argentinskou stranu.[316] Místo očekávaného vyhlášení neutrality, případně solidarity argentinské vládě, nakonec Reagan vyjádřil otevřenou podporu Thatcherové. USA Britům umožnily používat jejich střely vzduch-vzduch, komunikační zařízení, využívat letecké palivo a další vojenský materiál, který měly na ostrově Ascension, dokonce až po spolupráci tajných vojenských služeb.[317]

Následně USA zavedly po útoku na Malvíny/Falklandy opětovně několik ekonomických donucovacích opatření proti Argentině. Byla zrušena bezpečnostní pomoc a veškeré vojenské vývozy do Argentiny, zamítnuta certifikace Argentiny jako země splňující kritéria pro vojenské obchody, došlo k zastavení nových úvěrů a záruk EXIM banky a záruk Korporace komoditních úvěrů (Commodity Credit Corporation, CCC). Sankce se týkaly celkem 230 milionů amerických dolarů ve formě půjček EXIM banky, 2 milionů USD kreditních úvěrů CCC na těžbu dříví a 6 milionů USD za vojenské vybavení objednané před rokem 1978.[318]

Zavedení sankcí Haig zdůvodňoval neochotou Argentiny vyřešit spor mírovou cestou, kterou demonstrovala neuposlechnutím rezoluce OSN a nepřijetím kompromisního návrhu USA. Navíc veřejně potvrdil, že prezident Reagan schválil poskytnutí materiální pomoci Velké Británii s tím, že USA rozhodně nemají v úmyslu se do války aktivně zapojovat. USA jednaly unilaterálně, jelikož Rada bezpečnosti OSN neuposlechnutí rezoluce nijak nesankcionovala.[319]

V regionu Jižní a Střední Ameriky byla ekonomická opatření USA viděna členskými státy OAS jako „velmi závažná[320] . Oba státy, tedy jak USA, tak Argentina, byly členy organizace, takže vzájemná donucovací opatření byla podstatným porušením vnitřních stanov. Na XX. schůzi Rady ministrů zahraničních věcí států OAS bylo vydáno oficiální prohlášení, že ekonomické a jiné donucovací prostředky používané Spojenými státy proti Argentině „poškozují argentinský národ () a nejsou v souladu s Chartami OSN a OAS, stejně jako GATT“. USA by měly s okamžitou platností „zrušit donucovací opatření proti Argentinské republice a upustit od poskytování materiální podpory Spojenému království, aby byly splněny principy hemisférické solidarity stanovené v Meziamerické smlouvě o vzájemné pomoci.[321]

Na setkání Ekonomické rady OAS v říjnu 1982 americký delegát hájil pozici USA slovy:

Nepřijímáme stanovisko, že jsme zavedli donucovací opatření. USA neměly žádnou zákonnou povinnost nadále poskytovat zrušené peněžní dávky Argentině, ani neporušily žádnou existující dohodu s touto zemí. Opatření, která USA zavedly neměla za cíl získat jakoukoli výhodu, spíše naopak, jejich účelem bylo ukázat důslednost Spojených států tváří v tvář principům o mírovém urovnávání sporů. ()[322] Toto prohlášení bylo nicméně v rozporu s předchozími vyjádřeními, konkrétně ministra zahraničí Haiga, který doma uvedl, že změna přístupu Argentiny v souladu s doporučeními USA poslouží „národním zájmům“. Zároveň tento projev jako by ignoroval velikost ekonomických důsledků, které opatření měla. Členství obou států v OSN, OAS a GATT existuje na základě mezinárodní dohody, tudíž nebylo pravdou, že nebyly porušeny žádné existující vzájemné dohody.[323]

Argentina byla uvalením sankcí překvapena a zároveň pobouřena. Galtieri dokonce označil USA za zemi, která je „překvapivě proti Argentině a celému národu“.[324] Bilaterální vztahy se opět ocitly na mrtvém bodě. Galtieri a Costa Méndez prohlásili americký přístup za kolonialistický a smrtelný pro budoucí spolupráci v regionu. Argentina odvolala své vojenské zástupce z Meziamerické komise pro obranu a znovu se pokusila obnovit spolupráci s Hnutím nezúčastněných na schůzi v červnu 1982. [325] Ministr zahraničí Costa Méndez zdůraznil, že účast Argentiny na tomto setkání má posloužit „investicím, modernizaci a aktualizaci“ spojenců a tím odvrátit vnější izolaci země zapříčiněnou aktivitami Velké Británie.[326]

Zahraniční politika země se zaměřila směrem k Nikaragui, Kubě, SSSR a Libyi.[327]

Poté, co USA otevřeně vyjádřily podporu Velké Británii ve válce o Malvíny/ Falklandy, začala se celkově argentinská zahraniční politika více soustředit na spolupráci v regionu a na země třetího světa, které invazi veřejně neodsuzovaly.. 1. května 1982 prezident Galtieri sdělil občanům: „(...) Většina amerických zemí nám vyjádřila jasně a upřímně svou solidaritu a bratrství. Byl to přístup těch, kteří vždy věřili, bez postranních úmyslů, že tento kontinent má svou roli a svůj osud a že koloniální minulost je mrtvá, pouhým prachem v historii. Počítáme s porozuměním a podporou nezúčastněných národů, které samy zakusily boj proti komunismu a chápou cenu našeho boje a oběti, které si znovunabytí ostrovů vyžádá. Proto se již nejedná pouze o argentinský problém. Stal se problémem Ameriky a celého světa, který neuznává kolonialismus jako formu vlády, která může být v tomto století tolerována“.[328]

Po skončení válečného konfliktu zůstaly bilaterální vztahy mezi Argentinou a USA velmi chladné. Nový argentinský prezident Reynaldo Bignone ve své inaugurační řeči jasně uvedl, že zahraniční styky s USA a Velkou Británií se omezí pouze na nutné aktivity. Ve svém proslovu na konferenci Hnutí nezúčastněních v Novém Dillí v roce 1983 kritizoval Bignone Spojené státy a naopak vychvaloval solidaritu, kterou vyjádřila Kuba. Argentina oficiálně odsoudila americkou invazi do Granady a podpořila nikaragujskou kandidaturu na křeslo v Radě bezpečnosti OSN.[329]

Bignone jmenoval nového ministra zahraničí Ramóna Aguirre Lanariho, který byl nucen navázat na předchozí zahraniční politiku orientovanou sice pro západně, přesto spíše na země třetího světa. Západ byl chápán jako „kulturní koncept a filozofie (...) symbolizující demokracii, způsob života, který respektuje lidské bytí a osobnost“. Dle Lanariho „jsme z tohoto úhlu pohledu všichni západně smýšlející a snažíme se obnovit demokracii v naší zemi (Argentině). Ale přemýšlet jako západní člověk neznamená být komukoli podřízený, nýbrž vyznávat hodnoty v souladu s naším vlastním přesvědčením a udržet si nezávislost v politice spolu s dobrými vztahy se všemi zeměmi na světě“.[330] Tím ale i naznačil, že pokud USA nebudou působit z pozice hegemona, nebude se Argentina bránit vzájemné spolupráci. Ve snaze zlepšit bilaterální vztahy odvolal Reagan ministra Haiga , kterého nahradil George Shultz. Veškeré politické snahy by však nebyly úspěšné, nebýt toho, že Argentina potřebovala ekonomickou a finanční podporu plynoucí ze Spojených států. Z tohoto důvodu souhlasila s navázáním bližších bilaterálních vztahů.[331] Nakonec byly ekonomické sankce proti Argentině odvolány a podmínky zahraničního dluhu vyjednány pod dozorem Mezinárodního měnového fondu. Přesto přetrvávalo mezi oběma zeměmi napětí a nedůvěra. Vydání konečné zprávy o vyřešení otázky lidských práv, stejně jako zrušení zákazu na prodej vojenského materiálu Američané odložili do doby, než se v Argentině ujme vlády kabinet složený z civilistů a zvolený v demokratických svobodných volbách.[332]

4.4.4 Vnitrostátní situace po válce

Během období své vlády ztratila armáda podporu nejen širokých vrstev veřejnosti, ale především, což bylo nejcitelnější, úzké skupiny dobře situovaných občanů a městské buržoazie. Tito lidé nejprve juntu podporovali, jelikož jejich společným nepřítelem bylo levicové smýšlení a peronistické ideály. Nicméně ani jim a jejich rodinám se nevyhnuly útoky, únosy a vraždy ve jménu války s povstalci a teroristy. Zároveň přístup k Velké Británii ovlivněný snahou získat zpět Malvíny/Falklandy, vedl k velkému vyvlastňování britského majetku, což se výrazně dotklo právě této vrstvy obyvatelstva, která měla s Británií úzké obchodní vazby. Spojení represí spolu s omezením obchodu zapříčinilo ztrátu přízně i této společenské třídy.[333] Samotná porážka ve válce o Malvíny/Falklandy nakonec nebyla tou hlavní příčinou celkového pádu režimu. Ten byl spíše způsoben souběhem několika faktorů, a to ztrátou legitimity, vnitřními rozpory uvnitř vojenského vedení, izolací země, neúspěchy v prosazování základních cílů Procesu národní reorganizace, katastrofální ekonomickou situací a již zmíněnou ztrátou veškeré vnitrostátní podpory. Společnost začala prosazovat za pomocí stávek a protestů požadavek na vyhlášení voleb a návrat k demokracii bez jakýchkoli podmínek junty.[334]

Uvnitř armády se znovu objevily spory. Ukázalo se, že zatímco letectvo bylo ve válce o ostrovy velmi úspěšné, pozemní vojsko zklamalo. Jednotlivé složky se začaly vzájemně obviňovat ze zodpovědnosti za porážku. Výsledkem byla společná rezignace členů letectva a námořnictva na své posty ve vládě.[335]

Po porážce Argentiny 14. června 1982 gen. Galtieri rezignoval na funkci vrchního velitele armády a byl nahrazen generálem Cristianem Nicolaidesem[336] . Gen. Nicolaides pověřil, bez souhlasu námořnictva a leteckých sil, dočasnou funkcí prezidenta gen. Reynalda Bignoneho, jehož úkolem bylo dovést zemí k demokratickým volbám. Ty byly vyhlášeny na říjen 1983. Volby byly považovány za historický milník, jelikož v nich poprvé zvítězil reprezentant jiné než peronistické strany. [337] Tím byl Raúl Alfonsín, který se stal prezidentem země a ukončil tak sedmileté období tvrdých represí a nesvobody pod vládou vojenské diktatury v Argentině. V září 1983, pouhý týden před volbami, vydala junta zákon s názvem „Zákon o sjednání míru“ (Ley de Pacificación), který zajišťoval beztrestnost vojenskému a policejnímu personálu za činy spojené s protipovstaleckou „kampaní“. Tento zákon měl platit teoreticky i pro povstalce, kteří přežili, ale těch bylo minimum. Někteří soudci, kteří následně rozhodovali v procesech o porušování práv, prohlásili tento zákon za protiústavní.[338] 18. října bylo argentinskou vládou oznámeno, že v nejbližší době dojde k propuštění, případně k předání soudu, všech osob, zadržovaných na základě vládního nařízení PEN.[339] Následovaly soudní procesy s vojenskými důstojníky, kteří se podíleli na represích během Špinavé války. Režim vojenské junty v Argentině definitivně skončil.

Poznámky

[234] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 62

[235] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[236] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 63

[237] Tamtéž

[238] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[239] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 63

[240] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 64

[241] La propuesta de la Multipartidaria, 1982, Buenos Aires, citováno z PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 65

[242] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 65

[243] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 66

[244] Tamtéž, s. 63 - 64

[245] MUNCK, Ronaldo, The Modern Military Dictatorship in Latin America..., str.67

[246] GILBERT, William Houston, From Condemnation to Conformity..., str. 25

[247] LEWIS, Paul H., Guerillas and Generals..., str. 110

[248] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 61

[249] Tamtéž, str. 67

[250] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[251] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 3

[252] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 4

[253] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[254] STILES, Kendall W., Argentina's Bargaining with the IMF, str. 61

[255] Tamtéž, str. 61

[256] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[257] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Confromity…,str. 77

[258] HURRELL, Andrew, The Politics of South Atlantic Security..., str. 190 gan, str. 575

[259] HURRELL, Andrew, The Politics of South Atlantic Security..., str. 190

[260] WILLIAMS, Phil, The Limits of American Power: From Nixon to Rea

[261] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Confromity…,str.73

[262] CARLETON, David, STOHL, Michael, The Foreign Policy of Human Rights…, str.208

[263] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Confromity…,str. 83

[264] FORSYTHE, David P., Congress and Human Rights in U.S. Foreign Policy: The Fate of General Legislation, str. 385

[265] Summer habló del retroceso de los Estados Unidos, deník Convicción, 1.11. 1979, str. 12, citováno z ESCUDÉ, Carlos, Historia General ...

[266] Graham aludió al rol argentino en el Atlántico Sur, deník Convicción, 17. 6. 1980, str. 12, citováno z ESCUDÉ, Carlos, Historia General ...

[267] Sunday Times, 1984, citováno z FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 2

[268] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 2

[269] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Confromity…,s. 75-76

[270] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Confromity…,s. 77-78

[271] FORSYTHE, David P., Congress and Human Rights in U.S. Foreign Policy: The Fate of General Legislation, str. 385

[272] La Pensa, 1982, citováno v VACS, Aldo C., A Delicate Balance: Confrontation and Cooperation…,str. 34

[273] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[274] RUSSEL, Roberto, Las relaciones Argentina-Estados Unidos...,s. 32-33

[275] Tamtéž, str. 34

[276] CIA spolupracovala s argentinskými vojáky proti sandinistům (Frente Sandinista de liberación nacional), což byla levicová marxistická politická strana, která vyvolala v roce 1979 povstání v Nikaragui a následně se stala jedinou politickou stranou v parlamentu.

[277] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[278] VACS, Aldo C., A Delicate Balance: Confrontation and Cooperation…,str. 34

[279] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 5

[280] Tamtéž

[281] V Kongresu působila také výrazná probritská lobby, díky které většina Kongresmanů přestala podporovat Argentinua otevřeně stála na straně Velké Británie.

[282] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, s. 7-8

[283] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 7

[284] Tamtéž, str. 7

[285] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 6

[286] MARTIN, Lisa L., Institutions and Cooperation: Sanctions during the Falkland Islands Conflict, str. 147

[287] MARTIN, Lisa L., Institutions and Cooperation: Sanctions during the Falkland Islands Conflict, str. 148

[288] Falkland Islands War 1982, dostupné na http://www.onwar.com

[289] Tamtéž

[290] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 6

[291] MARTIN, Lisa L., Institutions and Cooperation: Sanctions during the Falkland Islands Conflict, s. 146-147

[292] CAVIEDES, Cesar N., Conflict over the Falkland Islands:…, str. 177

[293] COLLIER, Simon, Argentina: Domestic Travail, International Censure , str. 480

[294] HOPPLE, Gerald W., Intelligence and Warning…,str. 346

[295] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Conformity…,str. 86

[296] Rozhovor s Martinem Kovářem, ředitelem Ústavu světových dějin FF UK a Jaroslavem Hrbkem z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ze dne 6.4. 2007, dostupné na www.ct24.cz

[297] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Conformity…,str. 86

[298] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Conformity…,str. 86

[299] ACEVEDO, Domingo E., The U.S. Measures against Argentina..., str. 324

[300] Tamtéž

[301] Tamtéž

[302] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 13

[303] Rozhovor s Martinem Kovářem, ředitelem Ústavu světových dějin FF UK a Jaroslavem Hrbkem z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ze dne 6.4. 2007, dostupné na www.ct24.cz

[304] MARTIN, Lisa L., Institutions and Cooperation: Sanctions during the Falkland Islands Conflict, str. 148

[305] Rozhovor s Martinem Kovářem, ředitelem Ústavu světových dějin FF UK a Jaroslavem Hrbkem z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ze dne 6.4. 2007, dostupné na www.ct24.cz

[306] MARTIN, Lisa L., Institutions and Cooperation: Sanctions during the Falkland Islands Conflict, str. 149

[307] MARTIN, Lisa L., Institutions and Cooperation: Sanctions during the Falkland Islands Conflict, str. 152

[308] Tamtéž

[309] Tamtéž

[310] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 11

[311] Tamtéž, str. 14

[312] Tamtéž, s. 16-17

[313] ACEVEDO, Domingo E., The U.S. Measures against Argentina..., str. 325

[314] MARTIN, Lisa L., Institutions and Cooperation: Sanctions during the Falkland Islands Conflict, str. 146

[315] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 16

[316] FELDMAN, David Lewis, The United States Role in the Malvinas Crisis …, str. 12

[317] Falkland Islands War 1982, dostupné na http://www.onwar.com

[318] ACEVEDO, Domingo E., The U.S. Measures against Argentina..., str. 326

[319] ACEVEDO, Domingo E., The U.S. Measures against Argentina..., str. 326

[320] Tamtéž, str. 323

[321] Tamtéž, str. 338

[322] ACEVEDO, Domingo E., The U.S. Measures against Argentina...,, str. 342

[323] Tamtéž, str. 342

[324] RUSSEL, Roberto, Las relaciones Argentina-Estados Unidos...,str. 41

[325] VACS, Aldo C., A Delicate Balance: Confrontation and Cooperation…,str. 36

[326] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[327] VACS, Aldo C., A Delicate Balance: Confrontation and Cooperation…,str. 36

[328] Galtieriho proslov, citováno z ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la RepúblicaArgentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[329] VACS, Aldo C., A Delicate Balance: Confrontation and Cooperation…,str. 36

[330] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[331] VACS, Aldo C., A Delicate Balance: Confrontation and Cooperation…,str. 36

[332] Tamtéž

[333] LINZ, Juan J., STEPAN, Alfred, Problems of Democratic Transition and Consolidation.., str. 198

[334] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[335] Tamtéž

[336] LINZ, Juan J., STEPAN, Alfred, Problems of Democratic Transition and Consolidation.., str. 192

[337] GILBERT, Houston William. From Condemnation to Conformity…,str. 88

[338] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, str. 38

[339] No More PEN Prisoners in Argentina, memorandum, 19.10.1983, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

Seriál

  1. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty (1976-1983)
  2. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  3. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  4. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 2. Vývoj bilaterálních vztahů
  5. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 3. Období vlády Jorge Rafaela Videly
  6. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 4. Období vlád Violy a Galtieriho
  7. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Závěr
  8. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Přílohy
  9. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Michaela Žáčková 🕔17.12.2010 📕2.413

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře