Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 3. Období vlády Jorge Rafaela Videly

Autor : Ing. Michaela Žáčková 🕔17.12.2010 📕2.522

Seriál

  1. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty (1976-1983)
  2. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  3. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  4. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 2. Vývoj bilaterálních vztahů
  5. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 3. Období vlády Jorge Rafaela Videly
  6. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 4. Období vlád Violy a Galtieriho
  7. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Závěr
  8. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Přílohy
  9. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

3. Období vlády Jorge Rafaela Videly (1976 – 1981)

3.1 Situace v Argentině po nástupu Videly

3.1.1 Vnitropolitická a sociální situace

Zpočátku byl vojenský puč schvalován většinou obyvatelstva. Dokonce i následně tvrdě cenzurovaná média a tisk ve svých úvodnících původně vojenskou intervenci nadšeně přijímaly. Deník Buenos Aires Herald uvedl: „Celý národ si oddechl, když si uvědomil, že vláda je v pevných rukou. (...) Je nemožné neobdivovat styl těchto váhavých revolucionářů. (...) Toto nebyl jen další převrat, ale záchranná operace. Toto nejsou muži dychtící po moci, jsou to muži ctící vážnou povinnost své zemi. Jejich prvními činy, zdá se, vyhráli noví vůdci země důvěru mnoha lidí. (...) Morální, ekonomický a sociální úpadek posledních let je odstrašující. Nebude lehké dosáhnout obnovení země, ale první kroky byly vedeny správným směrem. Vypadá to, že se juntě podařilo vytvořit si správné podmínky pro jedinečnou spolupráci doma i v zahraničí“.[81]

Nový režim přivítali především průmyslníci, exportéři, finančníci a vyšší společenská třída, která toužila opět získat vliv na chod země po období vlády Peróna a jeho pokračovatelů. Za hlavní nepřátele nového režimu byli považováni levicoví aktivisté, pracující a nižší střední třída, kteří byli vládními činiteli označováni za diverzanty a teroristy. Jim tedy nové vedení země vyhlásilo válku, pro niž se všeobecně vžil termín „Špinavá válka“.

V květnu 1976, pronesl nový argentinský prezident Jorge Rafael Videla svůj inaugurační projev. V projevu uvedl hlavní cíle diktatury vojenské junty, zopakoval některá prohlášení uvedená v protokolech a také otevřeně vystoupil proti idejím peronismu. Peronismus označil za demagogii, která zničila tradiční argentinské hodnoty a umožnila vzestup a rozmach korupci a protistátní diverzi, se kterou je třeba bojovat. Rovněž ve své řeči žádá argentinský národ o toleranci, porozumění a spolupráci v prosazování stěžejních záměrů Procesu národní reorganizace, tedy v boji proti zmíněné demagogii.: „(...) (pro boj s demagogií) žádáme v těchto prvních chvílích o porozumění. Porozumění postojům a činům ozbrojených sil, porozumění konečnému vytyčenému cíli, porozumění akcím, které budou konány pro dosažení tohoto cíle. Jakmile budeme mít souhlas (porozumění), budeme moci přistoupit k reálným činům a ve vztahu k nim také žádat o důvěru. Důvěru nikoli lidem, ale konkrétním činům, které budou směřovat k vytyčeným cílům. Samozřejmě, že důvěra vyžaduje opětování a následně i účast a jakmile získáme důvěru v naše činy, můžeme pomalu přistoupit k participaci[82] (míněno umožnit participaci na vládě ostatním politickým stranám).

Zpočátku vedla junta boj pouze s extrémistickými skupinami. Guerillové armády byly však definitivně poraženy již v roce 1977.[83] Následné násilí, únosy a státního teror měly sloužit k eliminaci opozice jako takové. Účelem represí bylo zastrašit obyvatelstvo a tím si zajistit volnost při rozhodování o budoucím směřování Argentiny.

Během Špinavé války se režim snažil eliminovat vliv všech aktérů, kteří by mu mohli uškodit. Perzekuce se tak nevyhnula universitám, církevním hodnostářům, politikům, lékařům, státním zaměstnancům. Mnoho obětí boje s diverzanty nemělo s terorismem nic společného a pouze nešťastnou náhodou se dostaly na seznamy perzekuovaných osob. Tito lidé buď znali někoho, kdo aktivně vystupoval proti režimu, nebo byli svědky něčího „zmizení“, případně byli jednoduše nepohodlní. Armáda vytvořila celonárodní systém tajných věznic, kam byli tito lidé přesunuti poté, co byli uneseni a kde probíhaly výslechy a mučení. Jejich počet je odhadován na 340. Oficiální vládní zprávy uvádějí celkem 8.960 zmizelých, včetně 130 malých dětí.[84] Většina z dětí unesených byla adoptována rodinami vojáků, případně lidí spřízněných s režimem. Jejich identita byla změněna a jejich praví příbuzní se neměli nikdy dozvědět co přesně se s nimi stalo. Do dnešní doby se objevují případy lidí, kteří se až v dospělosti setkali se svými prarodiči či pokrevními příbuznými. Psychologický teror, tedy i únosy a odebírání dětí, byl součástí praktik argentinské armády. Na protest proti únosům a nepodloženým zatčením se zformovalo protestní hnutí. Světově pravděpodobně nejznámější organizací byly Matky z Květnového náměstí (Madres de la Plaza de Mayo)[85] . Tato organizace vznikla spontánně během roku 1977 a začala se pravidelně scházet na náměstí před prezidentským palácem Casa Rosada na Květnovém náměstí (Plaza de Mayo). Sdružuje matky zmizelých osob, které usilují o odhalení pravdy, co se stalo s jejich unesenými dětmi, manžely a příbuznými. Jejich symbolem je bílý šátek s vyšitým jménem zmizelé osoby, který má symbolizovat dětskou peřinku. Tyto ženy se dodnes scházejí každý čtvrtek na Plaza de Mayo.[86] Ačkoli se junta několikrát pokusila v tichosti tyto demonstrace přerušit, nebylo možné oficiálně zasáhnout, jelikož tento zásah by veřejně poškodil jméno Argentiny v zahraničí. Hlavní skupinou pronásledovaných nebyli pouze odboráři a příslušníci dělnických vrstev. Pro ty, kteří řídili antividerzantské kampaně byli hlavním ohrožením universitní studenti a profesoři, vzdělané vrstvy, masmédia a liberální profese.[87] Naopak katolická církev juntu zpočátku velmi podporovala, nicméně později se našly oběti i mezi církevními činiteli, knězi a jeptiškami.

Existují dvě verze pro důvod zahájení Špinavé války. První verze, tzv. „vertikální“, uvádí, že rozhodnutí zahájit boj s diverzanty bylo učiněno na nejvyšší úrovni, tedy mezi armádními vrchními veliteli. V rámci této interpretace byl převrat logickým krokem s cílem dosáhnout kontroly nad veškerým sociálním děním ve společnosti. Dle druhé verze „horizontální“ bylo rozhodnutí zahájit Špinavou válku reakcí na tlak středních a nižších důstojníků, kteří na velitelství vyžadovali větší koordinaci a rozhodnost při boji s teroristy. Tito lidé se zprvu cítili velmi ohroženi teroristickými útoky, které se v 70. letech soustředily především na státní složky, policii a vojsko a jejich budovy.[88] Postupně převládl názor, že prvním impulsem pro zahájení bojů s levicí byli právě nižší důstojníci. Ti následně získali velmi široké pravomoci operovat dle vlastního uvážení.

Jak ukazuje Zpráva o situaci povstalců z května a června 1977 bylo tou dobou dosaženo prvního cíle procesu, tedy vymýcení guerillových skupin. Skupina Montoneros, která bojovala s režimem pomocí bombových útoků, únosů vládních činitelů a distribucí letáků, byla velmi oslabena, její hlavní struktura narušena zatčením vůdců skupiny. Oslabení bylo patrné i z tzv. Římského vyjádření, z dubna téhož roku, ve kterém Montoneros apelují na „sjednocení a usmíření se“ dokonce i s komunistickou stranou, výměnou za „uznání všech politických stran, propuštění všech politických vězňů, studentů, odborových předáků, duchovních, novinářů, vojáků a spisovatelů[89] , dále žádá vládu o vyhlášení nových svobodných voleb. Volání po sjednocení a obnovení politických stran bylo považováno za důkaz slábnoucího vlivu skupiny[90] . Jejich cílem bylo pomocí infiltrace do nejrůznějších společenských vrstev svrhnout režim a s nově založenou stranou, která měla být pokračovatelem Perónova odkazu, uspět ve svobodných volbách. Další skupina povstalců vyznávající Leninovy ideály, E.R.P., byla paralyzována smrtí svého vůdce Roberta Santucha a výrazně omezila své aktivity.[91]

V roce 1977 armáda převzala kontrolu nad severními provinciemi kontrolovanými levicovými aktivisty jako byl např. Tucumán i nad všemi významnými městy. Občané byli kontrolováni na ulicích, bylo vyhlášeno omezení pohybu v ulicích v nočních hodinách, probíhaly namátkové kontroly jednotlivců i skupin. Továrny a školy obsadili vojáci, kteří vyhledávali možné diverzantské skupiny a vojenským hlídkám byla dána volná ruka v rozhodování. V oblasti lidských práv přestaly platit běžné zákony, bylo vyhlášeno stanné právo a nastala vláda vojenské diktatury. Polovojenské jednotky, jako Triple A, případně přímo vojenské složky, jako tzv. Batallón de Inteligencia 601, tedy hlavní represivní orgán tajných služeb během Špinavé války[92] , organizovaly únosy nepohodlných jednotlivců, ať již z ulice, školy, kostela nebo jejich domovů, často za přítomnosti svědků. Pokud člen rodiny šel nahlásit zmizení blízké osoby na policii, jeho výpověď byla sice zaprotokolována, ale dále se již případ neřešil, případně došlo ke „zmizení“ i této osoby.[93]

S unesenými bylo zacházeno jako s vězni, ačkoli nebyli oficiálně z ničeho obviněni. Mučení, znásilňování, psychologický teror, hromadné vraždy byly běžnými praktikami vojenské diktatury. Tak závažné potlačování základních lidských práv si vyžádalo intervenci ze zahraničí. Vzhledem ke skutečnosti, že Argentina byla signatářem Všeobecné deklarace lidských práv a svobod obsažené v Chartě OSN, byla touto deklarací vázána, přesto ji však nedodržovala. Vojsko považovalo záležitost za interní, vnitrostátní problém a jakékoli protesty ze zahraničí byly viděny jako útoky na Argentinskou republiku, nikoli pouze diktaturu, které podporují komunistickou rozpínavost.[94]

Dle depeše zaslané z ambasády v Buenos Aires do Washingtonu se první protestní hlasy proti postupu junty v boji s místním terorismem objevily v červenci 1976. Hlavními důvody, dle vyjádření amerického velvyslanectví, byla především zdlouhavost boje, který nebyla armáda schopna dokončit ani pět měsíců po puči. Dalším, mnohem důležitějším důvodem, pak bylo rozšíření platnosti Doktríny proti diverzantům i na aktéry, o kterých nebyla prokázána jakákoli spojitost s guerillami. Atmosféru strachu umocnila zpráva o nalezení několika zmasakrovaných těl kněží, rozmístěných po celém Buenos Aires poté, co byl spáchán atentát na centrální policejní velitelství a zabit policejní vrchní velitel.[95]

Z konkrétních vyjádření o vnitrostátní nespokojenosti se situací v zemi, která porušuje lidská práva, lze jmenovat například velmi pečlivě formulované prohlášení politické strany umírněného středu Unión Cívica Radical, v čele s Ricardem Balbínem, vlivným politikem, vyjadřující lítost nad zmizením svých bývalých poslanců Solari Yrigoyena a Amayi. Ačkoli v prohlášení nebyl ze zmizení obou politiků nikdo obviněn, bylo více než zřejmé, kdo za činem stojí.[96]

Dokonce i představitelé katolické církve, většinou vnímané jako pro režimní, vyjádřili své pochyby o způsobu vedení války s povstalci a diverzanty prostřednictvím stížnosti papežského nuncia. Kritizovali především již zmíněný čin vraždy katolických kněží, spolu s incidentem v Pilar, kdy bylo masově zavražděno 30 mladých lidí a ponecháno na ulici spolu s dalšími 17 lidmi ponechanými v jiných lokalitách v Buenos Aires. Ačkoli nebyl oficiálně nalezen viník, všeobecně bylo známo, že v noc vraždy, mělo v Pilar a okolí službu 50 policistů, kteří byli následně zadrženi kvůli vyšetřování. [97] Posledně jmenovaný incident vzbudil nevoli a protesty na podporu lidských práv nejen doma, ale i v zahraničí.

3.1.2 Ekonomická situace

Boj s levicí se ovšem neomezil pouze na politické názory a zrušení politických stran a odborových organizací. Součástí Procesu národní reorganizace bylo zavedení ekonomických a finančních reforem, které původně měly pomoci zlepšit vyvstalou kritickou hospodářskou situaci. Reformní kroky více napomáhaly obchodníkům a vyšší společenské třídě, která zpočátku převzetí vlády vojenskou juntou vítala a podporovala ji i v prvních letech režimu. Postupem času ani bohatí a vlivní obchodníci nebyli ušetřeni persekucí ze strany vojenské vlády. Bylo mezi nimi mnoho „zmizelých“ osob, které se staly režimu nepohodlnými jen kvůli majetku, jenž jim byl po jejich zadržení zkonfiskován.

Směr a vývoj hospodářské politiky byl v této době určován ministrem financí Alfredem Martínezem de Hoz, který se snažil sladit zájmy finanční, průmyslové i hospodářské. Jeho úřad získal zvláštní postavení ve vojenské vládě a Hoz postavení druhého nejdůležitějšího muže v zemi, a to i přesto, že, jako jeden z mála, nebyl profesionální voják, ale civilista.[98] Jako nový ministr financí vyznávající monetarismus se rozhodl nejprve snížit reálné mzdy o téměř 50% oproti předchozím pěti letům, zvýšit cenu veřejných služeb a zrušit některé formy sociální podpory, dále pak celkově snížit vládní výdaje a zaměstnanost ve státním sektoru. Státní podniky byly pod jeho vedením znovu privatizovány.[99]

V oblasti zahraničních ekonomických vztahů chtěl Hoz docílit většího otevření domácí ekonomiky. Zavedl progresivní způsob snižování dovozních cel, zrušil subvence na vývoz zboží, které nebylo tradiční argentinskou doménou a naopak podpořil vývoz zemědělských produktů jakými bylo maso a obiloviny. Své kroky završil v prvních letech finanční reformou ve formě liberalizace finančních a měnových trhů.[100] Dále bylo třeba znovu vyjednat splácení zahraničního dluhu a zavést nové dohody s Mezinárodním měnovým fondem.

Svými postupy reagoval na opatření předchozí civilní vlády, která měla za následek zkreslení relativních domácích cen způsobené industrializačním procesem a státní rozpínavostí vnitrostátně a na poli mezinárodního obchodu vystavěla zeď ve formě celních bariér, které dovolily vzestup i neefektivním a neperspektivním odvětvím domácího průmyslu. Zároveň byla na zemědělské produkty určené k exportu uvaleny vývozní cla za účelem kontroly domácích cen a provozu politiky spravedlivé redistribuce důchodů, což spolu se silnou pozicí odborů při vyjednávání platových podmínek způsobilo ekonomické problémy jako neefektivní produkci a inflaci.[101]

Zpočátku byl jeho lék na ekonomickou krizi úspěšný. Podařilo se mu významně snížit inflaci, omezit růst nezaměstnanosti a tím dosáhnout určité sociální stability. Díky uvolnění úrokových sazeb plynul do země zahraniční kapitál. Mezi roky 1976 – 1980 vzrostl finanční sektor o 45%.[102] Díky půjčkám od Mezinárodního měnového fondu a zahraničních bank (především z USA, Kanady a západní Evropy) ve výši 1 miliardy USD se snížilo zahraniční zadlužení. Došlo ke stabilizaci měnového kursu a obnovení dostatečné výše zahraničních rezerv.[103]

Především kvůli rostoucímu fiskálnímu deficitu se ovšem začaly objevovat tlaky na růst inflace. Proudící zahraniční kapitál byl, vzhledem k nestabilní politické situaci v zemi, z velké části spekulativního charakteru, což ohrožovalo celou argentinskou ekonomiku.

Dle Muncka byla finanční reforma „bezpochyby institucionální reformou zavedenou vojenským režimem, která měla největší dosah a zároveň životně důležitou pro jeho dlouhodobý monetární projekt“.[104] Průmyslová a zemědělská reforma měla za úkol dosáhnout vyšší úrovně vývozních produktů, které by splňovaly zahraniční normy a požadavky a především eliminovat „neefektivní“ jednotky průmyslového kapitálu a oslabit tradičně silné odborové organizace.[105]

Opatření na podporu ekonomiky zavedená Martínezem de Hozem, zejména finanční reforma a celkové otevření země, bohužel přilákala zahraniční kapitál nikoli investičního a výrobního, ale spekulativního charakteru. Byly zakládány nové banky, které však již začátkem 80. let prodělaly významnou krizi a začaly postupně krachovat, jako například významná Banco Intercambio Regional, nebo největší finanční instituce v zemi Banco de los Andes, Banco Oddone a Banco Internacional.[106] Na počátku roku 1981 již bylo jasné, že finanční reforma pod taktovkou monetaristické politiky přivedla finanční a výrobní sektor v zemi na pokraj kolapsu. Zároveň rostl i dluh soukromého sektoru.[107]

První dopady finanční reformy a omezení protekcionismu se projevily počátkem roku 1978, ovšem nebyly pouze pozitivní. Výrazný negativní efekt na domácím poli mělo otevření trhu zahraničnímu zboží, které bylo o poznání levnější než domácí, což způsobilo finanční problémy textilnímu průmyslu, stejně jako např. výrobcům motorů. Zaměstnanost v průmyslovém sektoru klesla celkově o 26% mezi roky 1975 – 1980 a průmyslová výroba samotná téměř o 50%. Do určité míry lze hovořit o „odprůmyslnění“ Argentiny. [108]

Potlačování levicových hnutí, stejně jako zhoršování pracovních podmínek a zvyšování nezaměstnanosti vyústily v generální stávku v dubnu 1979 následovanou dalšími protesty pracujících. V letech 1979 – 1982 převládala snaha „demokratizovat a depolitizovat“ odbory. Mezi jinými opatřeními byl zákaz národní odborové federace a CGT (Central General de Trabajadores), sociální služby dříve zajišťované odborovými svazy byly nově obstarávané státem a odborům byla zakázána jakákoli politická aktivita. Přesto se pozvolna začala formovat nenápadná opozice vůči diktátorskému režimu.[109]

3.1.3 Situace uvnitř junty

Prvních pět let vlády vojenské diktatury se obešlo bez výrazných protestů pracující třídy. Snaha snížit vládní výdaje a omezit zaměstnanost ve vládním sektoru zdůrazňovala protiperonistický postoj vojenské vlády. Ačkoli militaristé ve svých prohlášeních k převzetí moci ve státě slibovali mimo jiné obnovení státu blahobytu, ekonomickými opatřeními se tomuto slibu s postupem let spíše vzdalovali. Mezi pracující třídou začaly převládat tendence k opozici vůči režimu. K protestům proti Hozově politice se postupně přidávali i soukromí podnikatelé a vlivné skupiny, jako například Argentinská zemědělská společnost. Nicméně vláda i armáda Hoze na veřejnosti nadále podporovaly.[110] Uvnitř armády však začalo být patrné určité napětí a neshody. Již od začátku diktatury docházelo k občasným rozepřím mezi jednotlivými složkami armády, ať již ve věcech politických nebo ekonomických.[111]

Především Emilio Massera, vrchní velitel námořnictva, otevřeně protestoval proti Videlově a Hozově politice. Do jisté míry se jednalo o jeho politické ambice dosáhnout na post prezidenta a tak se stát „novým Perónem“. K prosazení tohoto cíle začal vyjednávat s peronistickými skupinami jako byl vůdce Montoneros Mario Firmenich, nebo s odborovými předáky, stejně jako s nacionalistickými vojenskými skupinami.[112] Kromě umírněných a tvrdého jádra se vytvořila v juntě ještě poslední skupina, která kritizovala polarizaci politiky a volala po zpětné profesionalizaci armádního přístupu k vedení země a její apolitizaci. Otevřeně kritizovali Masserovy postupy a politické ambice.[113]

Násilným potlačováním opozičních hnutí, omezením vlivu významných sociálních vrstev na politické dění v zemi a silným vedením, kterým si získal respekt vojska, vytvořil Videla prostředí, které mu zpočátku dovolovalo bez problémů vládnout, aniž by byl vyvíjen vnitropolitický tlak na jeho kabinet. Díky tomu režimní elity vykazovaly během prvních čtyř let Videlova působení jedinečnou jednotu, kterou byl schopen vzdorovat rozhořčenému obyvatelstvu.[114] Postupem času však rostla nespokojenost a nejednotnost uvnitř vládní junty, která se začíná objevovat ve větší míře v roce 1980. Vrchní velitel námořnictva generál Armando Lambruschini v dubnu o finančních spekulacích a bankovním sektoru prohlásil: „žádná společnost nemůže tolerovat sektory, které jasně překračují hranice rozumu a spravedlnosti (...) (spekulace) jsou největším nepřítelem ekonomické svobody v oblasti produkce“.[115] Zatímco Martínez de Hoz obviňoval z ekonomické nestability jednotlivce, pro Lambruschiniho byl viníkem bankovní sektor jako takový. Následně generál dokonce veřejně v médiích prohlásil, že námořnictvo dává od ekonomické krize ruce pryč. Na vnitřní neshody poukazovaly i pravidelné schůzky ministra financí a zaměstnanců jeho resortu s vojenskými veliteli.[116]

Do věci se opět vložil Massera, v té době již ne z pozice vrchního velitele námořnictva, kterým byl admirál Lambruschini. Massera se postavil proti zahájení „politického dialogu“ , který Videla navrhl jako možný způsob jak postupně předávat moc do civilních rukou v březnu 1980 a zároveň začal kolem sebe sdružovat „tvrdé jádro“ neboli „ortodoxní“ části vojska. Prohlašoval, že dialog samotný není tolik důležitý, jako vědět „jaké mají úmysly ti, co jej vedou[117] (míněno Videla, Hoz a představitelé opozičních stran). Dále nechal vypracovat dokument velmi kritický k Hozově a Videlově politice jako takové. K této kritice se připojil i Leopoldo Galtieri, budoucí následovník Videly a Violy ve funkci prezidenta, toho času vrchní velitel pozemních sil. Galtieri podmiňoval možnost zahájení politického dialogu úplnou přeměnou „způsobu myšlení“ politických stran, zejména peronistické. V jednom ze svých veřejných vystoupení dokonce naznačil, že režim rozhodně nehodlá vyhlásit nové volby, když řekl: „volební urny jsou hlídané a to velmi dobře hlídané[118] , čímž de facto předznamenal své postupy ve funkci budoucího prezidenta.

Kvůli neustálému tlaku USA na Argentinu v otázce lidských práv Carterovou administrativou, zavádění ekonomických sankcí a pokračující kritice Argentiny na mezinárodním poli, začal převládat uvnitř argentinské junty názor, že je třeba změnit zahraniční politiku a přestat Američanům ustupovat. Postupně byli Videlovi umírnění vytlačováni zastánci radikálních postojů.

3.2 Bilaterální vztahy s USA

3.2.1 Administrativa Geralda Forda

Poté, co se v Chile v roce 1973 dostal k moci generál Pinochet, který svrhl levicovou vládu Salvadora Allendeho, nabyla Argentina na důležitosti v mezinárodních vztazích, jako další „jazýček na vahách“ v ideovém boji mezi imperialismem a komunismem ve Studené válce. Původní přístup americké administrativy vůči oblasti Latinské Ameriky dovoloval tolerovat určitou míru porušování lidských práv, jelikož hlavním mezinárodním zájmem USA byl boj proti rozšiřování komunismu. Pokud byly vlády v latinskoamerických zemích protikomunistické, byly považovány za spojence USA bez ohledu na praktiky, které používaly uvnitř svých hranic.

První známky diplomatického napětí mezi USA a Argentinou se objevily v červnu 1976, kdy byli uneseni chilští emigranti pobývající v Argentině. Videlův kabinet se, prostřednictvím svého zástupce ředitele odboru pro mezinárodní politiku Preyery, zřekl odpovědnosti za tyto únosy s odůvodněním, že v totální válce proti terorismu, kterou právě argentinská vláda vede, „nezle předejít občasným excesům bezpečnostních složek v akci, které denně prolévají krev a že prezident Videla je stejně tak znepokojen otázkou porušování lidských práv, jako kterýkoli zahraniční pozorovatel“.[119] Argentina v té době poskytovala azyl desetitisícům uprchlíků jak z Chile, tak i z ostatních latinskoamerických zemí, avšak pokud se u nich objevila podezření z jakéhokoli propojení s levicí, docházelo i k jejich zmizením. Otázka chilských imigrantů, jejich přílivu a možného poskytování azylu byla i následně tématem několika rozhovorů představitelů obou zemí. USA se, ústy Henryho Kissingera, tehdejšího ministra zahraničí, vyjádřily, že jsou schopné poskytnout azyl jen limitovanému množství uprchlíků a že ostatní uprchlíky musí pojmout i jiné země.[120]

Dle odtajněných materiálů, které zveřejnila americká strana v roce 2002, byli argentinští představitelé přesvědčení, že USA podporují jejich politiku boje s vnitřním terorismem a diverzí. Tento názor byl podpořen především vyjádřením ministra zahraničních věcí Fordova kabinetu Henryho Kissingera, který na setkání s několika zahraničními úředníky účastnícími se Valného shromáždění států OAS 10. června 1976[121] v Santiago de Chile během konverzace s admirálem Césarem Guzzettim, ministrem zahraničí Argentinské republiky, dle admirálova vyjádření doslova řekl: „Jestliže je třeba učinit určitá opatření, učiňte je rychle, ale měli byste se co nejdříve navrátit k normálním postupům[122]

Jen o pár týdnů dříve americký velvyslanec v Buenos Aires Robert Hill předal admirálu Guzzettimu diplomatickou demarši USA v otázce lidských práv. Velvyslanectví se velmi zajímalo o případ únosu a mučení tří Američanek, mezi nimi koordinátorky Fulbrightova stipendia, Elidy Messiny. Podezření z vážného porušování lidských práv a svobod státními bezpečnostními složkami líčí rovněž záznam rozhovoru mezi velvyslancem Hillem a Ricardem Yofrem, náměstkem prezidenta, z května 1976. „ Dr. Yofre poznamenal, že existují dvě skutečnosti komplikující kontrolu zastánců tvrdé linie a porušování lidských práv. Prvním je, že země je ve válečném stavu proti povstalcům. V zápalu boje jsou nevyhnutelná určitá porušování lidských práv. Yofre předjímal brzký zákrok americké vlády na obranu lidských práv. Za druhé, uvedl, existuje mnoho skupin jednajících nezávisle.[123] Velvyslanectví bylo tedy poněkud zaskočeno postojem vlastní vlády, nebo spíše interpretací postoje této vlády vládou argentinskou po setkání Kissinger-Guzzetti. Na jedné straně stála otázka lidských práv a na straně druhé nadšený report admirála Guzzettiho ze setkání s Kissingerem, který si Kissingerova slova vyložil jako tichý souhlas s postupem režimu a jeho vnitrostátními aktivitami a že USA nezáleží jaké způsoby armáda bude využívat, hlavně, když vše bude vyřešeno co nejdříve. Následná návštěva Guzzettiho ve Washingtonu v říjnu 1976 jen utvrdila toto přesvědčení.

Guzzeti před shromážděním delegátů států OAS charakterizoval situaci v Argentině slovy:

Naším hlavním problémem v Argentině je terorismus. Je to hlavní priorita nové vlády, která se ujala úřadu 24. března. Existují dvě hlediska řešení. Prvním je zajistit vnitřní bezpečnost země, druhým vyřešit naléhavé ekonomické problémy v příštích 6 až 12ti měsících. Argentina potřebuje, aby USA pochopily její postoje a podpořily ji.[124] Kissinger na Guzzetiho prohlášení zareagoval slovy: „Situaci v Argentině pozorně sledujeme. Přejeme nové vládě mnoho úspěchů. Je i naším zájmem, aby uspěla. Uděláme vše proto, abychom jí pomohli uspět (...) Jsme si vědomi, že zažíváte těžké období. Dnešní doba je zvláštní tím, že politické, kriminální a teroristické aktivity mají tendenci splývat bez jakéhokoli jasného rozdělení. Chápeme, že si musíte zjednat autoritu“.[125]

Guzzetti se po svém návratu do Buenos Aires setkal s Hillem a s radostí mu sděloval, že ve Washingtonu se během svých schůzek s tamními politickými a obchodními představiteli setkal s pochopením pro Argentinskou politiku. Na večeři s bývalým velvyslancem v Argentině Martinem byl všemi účastníky ujištěn, že je třeba bojovat s terorismem, ale pokud možno co nejrychleji. Martin pouze upozornil, že je třeba „dát si pouze pozor na katolickou církev a antisemitismus, o čemž by měl být prezident Videla informován“.[126] Velvyslanec Martin se na setkání představitelů zastupujících obě země, včetně Guzzettiho, vyjádřil ve smyslu, že pokud bude Argentina schopná americké veřejnosti vysvětlit své postoje a ospravedlnit násilné akty a zároveň prokázat, že boje probíhají pouze se skutečnými levicovými teroristy, bude možné zlepšit bilaterální vztahy obou zemí. Guzzetti tedy usoudil, že otázka lidských práv není pro bilaterální vztahy stěžejní a toto sdělil také Videlovi.

Velvyslanec Hill, jehož hlavním záměrem v Buenos Aires bylo dosáhnout zlepšení v otázce lidských práv, otevřeně proti těmto vyjádřením protestoval. Dokonce do Washingtonu poslal rozhořčený dotaz, jakým způsobem může prosazovat zájmy USA v oblasti lidských práv, pokud prohlášení ministra zahraničí jeho snahu nepodporují.[127]V odpovědi se mu z ministerstva zahraničí dostalo sdělení, že Guzzetti „slyšel jen to, co slyšet chtěl“ a americké sdělení špatně interpretoval. Důkazem měla být věta velvyslance Martina, který neřekl, že by si měla vláda „dát pozor“ na církev, ale že „pokud jsou kněží shledáni vinnými, měli by být zatčeni a souzeni dle zákona, ale pokud pouze zmizí, nebo jsou zastřeleni, to není v této zemi akceptovatelné“.[128] Stejně tak byla dle informací ministerstva mylně interpretována i další sdělení.

V září 1976 byla do Washingtonu zaslána hodnotící zpráva charakterizující situaci v Argentině a její vývoj od březnového puče. Prvních šest měsíců vojenské vlády je zde hodnoceno jako „významný úspěch v oživení ekonomiky a omezení politického násilí“. „V ekonomické oblasti došlo ke snížení inflace, vyvarování se vysoké nezaměstnanosti, zmenšení krize zahraničních plateb a stimulování zemědělské produkce (...) Problém s fiskálním deficitem přetrvává“.[129] Zpráva se také zmiňuje o úspěších v boji s levicovými aktivisty z ERP, kdy se vládě podařilo zneškodnit zakladatele a vůdce skupiny Roberta Santucha. Objevují se i zmínky o rostoucím pravicovém extremismu a potlačování lidských práv. „Pravicoví členové civilní stráže, nejčastěji příslušníci bezpečnostních složek mimo službu, jednají beztrestně, což potvrzuje podezření o jejich úzkém napojení na vysoké představitele vlády a vedoucí pracovníky bezpečnosti. Prezident Videla pravděpodobně neschvaluje jednání pravicových fanatiků, přesto je nepravděpodobné, že budou podniknuta jakákoli opatření do té doby, dokud budou bezpečnostní síly věřit, že levicové ohrožení stále trvá“.[130]

Zpráva charakterizuje jednání polovojenských jednotek jako únosy a/nebo vraždy „levicových radikálů nebezpečných státu“, včetně politických uprchlíků ze sousedních zemích, politiků, studentů, novinářů, kněží a dokonce naturalizovaných cizinců. „Málo skutečných teroristů se stalo kořistí pravicové touhy po odplatě, zato většina obětí neměla s guerillami nic společného[131] , uvádí zpráva.

Dle dokumentu se pronásledování rozšířilo i na Židy žijící v Argentině. Nově byla publikována některá pro nacistická díla, synagogy, školy a obchody byly rozstříleny, nebo vyhazovány do povětří.[132]Po nátlaku židovských představitelů však režim nakázal zavřít největší pro nacistické nakladatelství, čímž se omezilo jejich pronásledování, jelikož si pravicoví extrémisté zákaz nakladatelství vyložili jako nesouhlas vlády s pronásledováním Židů.

Zpráva také upozorňuje na možnost zastavení americké ekonomické pomoci, pokud bude potlačování lidských práv trvat. Harkinův dodatek[133] zavazuje Spojené státy, aby nesouhlasily s poskytnutím půjčky Argentině od Meziamerické rozvojové banky (MARB) v případě, že bude mezinárodně stanoveno, že úroveň a způsoby porušování lidských práv naplňují předpoklady tohoto dodatku. Dále také obsahuje doporučení, aby USA zároveň zastavily vojenskou pomoc, kterou Argentině poskytují. Předesílá, že ekonomicky to zemi pravděpodobně příliš nepostihne vzhledem k tomu, že půjčka bude nejspíš schválena souhlasem ostatních latinskoamerických zemí. Aby bylo možné dosáhnout dlouhodobého efektu politiky restrikce ekonomické pomoci, musely by USA nejen zastavit svou oficiální pomoc, ale rovněž dlouhodobě působit na svůj privátní sektor, aby do země neinvestoval. Přesto by toto jednání mohlo mít mezinárodní důsledky zejména politického významu, jelikož Argentina s vojenskou juntou v čele vidí sebe samu jako anti-komunistickou a pro západní zemi, která potřebuje mít v USA spojence nikoli nepřítele. Kritika USA vůči zemi podobná jako v Chile by velice oslabila pozici Argentiny na mezinárodním poli. Odvetná opatření proti USA velvyslanectví nepředpokládá.[134]

Americké velvyslanectví nechtělo obvinit ze zneužívání pravomoci a potlačování práv občanů přímo Videlu, proto ve své zprávě uvádí, že existují dvě názorové skupiny. Jedni věří, že Videla o všem ví, ale akce přímo neřídí, pouze toleruje a druzí vidí za veškerými násilnostmi Videlu a jeho kabinet. Názor americké ambasády je takový, že pravicový extremismus není produktem nástupu vojenské vlády, ale neschopnosti vlády předchozí, tedy vlády Isabelity Perónové a nastalá situace je produktem nevole a nechuti do celé věci zasahovat, aby případný zásah nemohl být interpretován jako ústup od cíle bojovat proti terorismu a diverzi. Navíc analýza poukazuje na to, že řídit centrálně veškeré násilné akce by bylo příliš náročné.[135]

Jakmile se velvyslanec Hill dozvěděl o únosu Elidy Messiny, členky Fulbrightovy komise, okamžitě zaslal do Washingtonu žádost o instrukce v dalším postupu v prosazování ochrany lidských práv. „Plně chápeme, že Argentina se momentálně nachází uprostřed celostátního boje proti diverzi. Nicméně existují určité normy, které vláda, řídící se platnými zákony, nemůže nikdy opominout. Respektování lidských práv je jednou z těchto norem. Pokračující činnost Triple A, jednotek, které jsou odpovědné za nedávnou vraždu Zelmara Micheliniho, Héctora Gutierreze Ruize[136] a desítek dalších (ačkoli neoficiálně byly tyto vraždy připisovány Operaci Condor), stejně jako za únos Elidy Messiny, ohrožuje dobrou pověst argentinské vlády v zahraničí. Tyto jednotky působí jako by měly garantovanou imunitu a panuje o nich všeobecné přesvědčení, že jsou napojeny na argentinské bezpečnostní síly. Ať už je toto přesvědčení pravdivé, či nikoli, jejich pokračující aktivity mohou oslabit argentinskou vládu a způsobují neklid mezi argentinskými přáteli v zahraničí[137]snažil se mírnit euforii panující z „podpory“ „protiteroristických opatření“, které zaváděla argentinská armáda. Ve své žádosti o instrukce dále uvedl: „Guzzetti řekl argentinskému tisku, následně i v rozhovoru s mou osobou, že není třeba obávat se postoje USA v otázce lidských práv. (...) Na základě jeho zprávy argentinské vládě, musí být nyní přesvědčeni, že pokud mají Spojené státy problém v otázce lidských práv v Argentině, pak pouze v určitých kruzích v Kongresu, tedy malém a neinformovaném, případně zaujatém segmentu veřejného názoru. Dokud bude toto přesvědčení trvat, nebude reálné a uvěřitelné pro naši ambasádu, aby mohla prosadit jakékoli postoje americké administrativy v těchto záležitostech“.[138] Bylo tedy třeba aby USA zvolily jednoznačný a rozhodný postup, pokud mělo dojít ke zlepšení lidských práv v Argentině vlivem mezinárodního tlaku.

Americká administrativa obdržela od Státní zpravodajské služby dne 19. července 1976 zprávu, která situaci v Argentině popisovala jako „vražednou bitvu na třech frontách mezi levicovými teroristy, vládní bezpečností a pravicovými násilnickými komandy“. Proti této zprávě velvyslanectví v Buenos Aires důrazně protestovalo. 23. července 1976 Maxwell Chaplin, zástupce velvyslance, zaslal do Washingtonu telegram následujícího znění: „Zmíněná bitva neprobíhá na třech, ale na dvou frontách, vzhledem k tomu, že jediní ‚pravicoví vrazi‘ působící v Argentině jsou členové vládních bezpečnostních složek“.139]

V debatě mezi velvyslancem Hillem a prezidentem Videlou ohledně bilaterálních vztahů obou zemí v září 1976 Videla znovu potvrdil, že na základě zprávy ministra Guzzettiho byl přesvědčen, že americká vláda plně podporuje politiku argentinského vedení. „Funkcionáři situaci chápou, byrokraté nikoli“, uvedl.[140] Hill však postoj USA objasňoval tím, že je v zájmu všech zemí, aby byly problémy v zemi vyřešeny co nejdříve, nicméně pokud bezpečnostní složky budou pokračovat v únosech a vraždách opozice, nebude možné tuto situaci nadále tolerovat. Kissingerova vyjádření upřesnil tvrzením, že ministr zahraničí se ve svých postojích snažil vyhnout problému lidských práv v Argentině, přestože v té době znamenala hlavní překážku v navázání lepších vzájemných vztahů. Veřejné mínění bylo v USA výrazně proti Argentině, především poté, co média zveřejnila případ únosu a vraždy katolických kněží v červenci 1976 a srpnovou hromadnou popravu v Pilar, ze kterých nebyl nikdo obviněn, ale všeobecné podezření padlo na příslušníky policie.[141]

Případy Elidy Messiny či Zelmara Michelliniho nebyly jedinými v zahraničí velmi sledovanými problémy dokazujícími porušování základních lidských práv a svobod. Dalším velmi známým případem se stal únos a zadržování bez soudu Jacoba Timmermana, novináře, vlastníka listu La Opinión. Timmerman zpočátku podporoval vojenský puč, avšak s postupem doby, kdy junta začala ve jménu boje s levicovými aktivisty pronásledovat takřka kohokoli, byl zatčen, poté, co konkurenční deník Cabildo, zastávající „fašistické[142] ideály, proti němu vznesl podezření, že je zapleten do financování levicové skupiny Montoneros a navíc jeho noviny mají za vzor francouzský „bolševický“ Le Monde, což sloužilo jako další důkaz jeho levicového smýšlení.[143] Zveřejněním seznamu unesených totiž porušoval příkaz režimu, který zakazoval nejen publikaci jmen unesených nebo jejich rodinných příslušníků, ale i jmen podezřelých únosců, případně detailů o únosech a vraždách, pokud o tom neinformují samotné úřady.[144] Jak již bylo řečeno, Timmerman byl tedy zatčen a odvezen do jedné z pečlivě utajovaných věznic, kde byl vyslýchán a mučen. Díky jeho kontaktům v zahraničí se o případ začaly zajímat okolní země, především Spojené státy. Výrazné mezinárodní protesty by ohrozily pověst režimu, a proto se ve výše zmíněných případech, stejně jako v ostatních konkrétních případech, o které projevily USA zájem, vojáci rozhodli, pod záminkou důkladného prošetření případu a potrestání viníků, propustit tyto vězně a umožnit jim návrat domů, případně emigraci. Timmerman po propuštění sepsal o svém pobytu v tajné věznici knihu, která jako první detailně popsala praktiky režimu široké veřejnosti a vytvořila tlak veřejného mínění na vládu USA, aby byla ve svých krocích více rozhodná.

Všeobecné mínění ve Spojených státech bylo nakloněno radikálnějším postojům americké administrativy vůči porušování práv občanů Argentiny. Zejména média neustále upozorňovala na podezřelá zmizení argentinských občanů, nebo levicových aktivistů v Argentině, pocházejících jak z této země, tak z okolních zemí s vojenským diktátorským režimem. Navíc docházelo i k případům únosů a mučení amerických občanů pobývajících na území Argentiny, kteří se měli dopouštět zločinů spojených s levicí (viz případ Elidy Messiny). Na rozdíl od občanů Argentiny však v mnoha případech tito lidé mohli po intervenci konzulátu a ambasády opustit Argentinu. O negativních vyjádřeních na adresu argentinské vlády v zahraničním tisku se zmiňoval i admirál Guzzetti na svém setkání s Kissingerem v Chile, když řekl: „Zahraniční tisk nám způsobuje mnoho potíží tím, že interpretuje události velmi nezvyklým způsobem. Kritika v tisku oslabuje mezinárodní pozici a sebevědomí argentinské vlády[145] Zatímco domácí periodika mohla referovat pouze o úspěších vlády v boji s terorismem, případně o nálezech těl lidí, o kterých se následně prokázala spojitost s levicí, zahraniční tisk, uveřejňoval svědecké výpovědi popisující mučení a nelidské zacházení. V Argentině byla ihned po vojenském převratu zavedena censura médií a omezena svoboda projevu. Do vedení novin, časopisů, knižních nakladatelství, kin, televize a rádií byli dosazeni vojáci, kteří na ně dohlíželi. Nejvíce režim kritizovaly dva deníky, La Opinión a The Buenos Aires Herald, které dokonce zveřejňovaly seznam zmizelých osob, což bylo zakázané. Těmto deníkům byl zabaven majetek a někteří jejich novináři byli stíháni, jako například Jacobo Timmerman. Členům vedení bylo vyhrožováno fyzickou likvidací.[146]

Zatímco přesné statistiky o počtu unesených a uvězněných nejsou dosud známy, odhady se pohybují mezi 15.000 až 20.000 osobami, ať už se jednalo o Argentince, nebo cizince, kteří byli zadržováni v celkem 300 tajných věznic a zadržovacích výslechových zařízeních po celé zemi.[147] Během prvních dvou dnů vojenské vlády bylo zatčeno 1 800 lidí. Během razií bylo zadrženo téměř 10 000 občanů v průběhu prvních tří týdnů.[148] Vojenské soudy s pravomocí odsuzovat na doživotí byly obnoveny. Možnost zatčených dožádat se spravedlivého soudu byla ztížena i tím, že mnoho kvalifikovaných právníků, kteří by se odvážili hájit obžalované, bylo režimem pronásledováno a byli nuceni opustit zemi.

Většina osob, které byly zadrženy, nebo takzvaně zmizely, bylo, zejména v prvních letech diktatury, zabito. S postupem času a mírou oslabování diverzantských skupin, docházelo ke snížení počtu unesených, stejně jako neoficiálně popravených osob. V srpnu 1979 vyhledal americkou ambasádu v Buenos Aires jeden z vojenských důstojníků, aby přítomným popsal praktiky státního boje s terorismem. Je třeba podotknout, že tento důstojník vypovídal se souhlasem junty. Během konverzace připustil, že mnoho unesených a zatčených bylo mučeno, a pokud bylo shledáno, že nemají s teroristickými organizacemi nic společného, byli propuštěni, nebo odvezeni do zahraničí a zde propuštěni.[149]

Zdání legálnosti nastalým persekucím mělo být zachováno na základě článku č. 23 argentinské ústavy, který dovoluje zadržení „na příkaz výkonné moci“, tzv. PEN (Poder ejecutivo nacional), který mimo jiné stanovuje možnost stíhaným vybrat si mezi podvolením se trestu, nebo odchodem ze země. Nicméně ihned po převzetí moci vojsko zrušilo tuto možnost vyhlášením ústavního zákona. Všechny dosavadní žádosti o exil byly podle Zákona č. 21, 275 prohlášeny za neplatné a nově bylo nařízeno, že všechny žádosti budou podléhat přímo moci výkonné. V praxi žádosti o exil probíhali tak, že kdokoli požádal o výjezd ze země byl automaticky zadržen na 90 dní ještě předtím, než vůbec žádost předal úřadům. [150]

Výsledkem byl rapidní růst počtu zadržených a uvězněných. Navíc z amerického velvyslanectví přicházely zprávy o porušování práv konkrétních osob i s jejich osobními údaji. Velvyslanectví dokonce zavedlo zvláštní oddělení zabývající se sběrem záznamů o unesených a zmizelých osobách.

V prosinci 1976 si nechal Fordův kabinet tajně vypracovat zprávu o stavu porušování lidských práv v Argentině a dalších pěti zemích, která měla sloužit pro ospravedlnění poskytnutí finanční pomoci novému režimu a přesvědčení Kongresu, aby tuto pomoc schválil. Zpráva obsahovala důkazy o porušování práv jak ze strany pravicových, tak i levicových teroristů. Ačkoli bylo přiznáno nedodržování habeas corpus a tajné mizení podezřelých osob, existovala snaha minimalizovat přímou odpovědnost armády za tyto činy. Dle zprávy vláda Isabelity Perónové a generála Videly „údajně mlčky souhlasily s násilím, za které byly odpovědny osoby spojené s vládou“, ale nedávaly přímé příkazy.[151]

Přesto zůstávala vláda USA spíše v pozadí s tím, že nebude otevřeně vystupovat proti zneužívání moci juntou, aniž o to bude výslovně žádána, ať už příbuznými zatčených amerických občanů, nebo oficiální cestou. Na setkání ministrů zahraničí obou zemí 7. října 1976 v New Yorku Kissinger zdůraznil, že je třeba vysvětlit americké veřejnosti a Kongresu, že v Argentině probíhá občanská válka proti terorismu, protože jinak se otázka potlačování lidských práv stane hlavní linií bilaterálních vztahů. Naznačil také, že USA nemají v úmyslu blokovat žádost Argentiny o půjčky u MARB (Meziamerické rozvojové banky) a udělají vše pro to, aby nebyl aplikován Harkinův dodatek. Cílem USA je dosáhnout silné a stabilní situace v Argentině.[152] V otázce půjčky poskytnuté MARB nakonec USA nezablokovaly argentinskou žádost, nicméně, dle depeše zaslané velvyslancem Hillem 24. září 1976, byl tento ústupek pravděpodobně poslední, pokud Videlova vláda nezačne řešit porušování lidských práv. Řešení vidí především v zahájení vyšetřování a postihování pravicových extremistů, kteří únosy a mučení vykonávají. Doposud byla armáda k těmto „přestupkům“ více než tolerantní.

Postoj americké administrativy se měl ovšem radikálně změnit s nástupem nově zvoleného prezidenta Jimmyho Cartera do čela země.

3.2.2 Administrativa Jamese Earla „Jimmyho“ Cartera

S nástupem Jimmyho Cartera se tlak na Argentinu v otázce lidských práv zvýšil, protože problém porušování lidských práv se stal klíčovým tématem zahraniční politiky nové administrativy. I když původně bylo určeno proti SSSR, bylo nemyslitelné, aby USA kritizovaly SSSR a zároveň ignorovaly situaci u spojeneckých zemí. Motivem nového prezidenta bylo i zlepšení reputace země po domácí aféře Watergate, prozrazení americké účasti na svržení diktátora Allendeho v Chile a prohrané válce ve Vietnamu.[153] Soustředěním politiky na lidská práva a osu Sever – Jih, místo na soupeření se Sovětským svazem a jeho satelity, mělo být dosaženo zlepšení pozice USA ve světovém měřítku.[154]Argentina se spolu s Guatemalou stala jednou z nejvíce kritizovaných destinací v záležitosti porušování lidských práv. V koncepci americké zahraniční politiky převládlo přesvědčení, že své spojence si Spojené státy nemohou vybírat pouze na základě jejich protikomunistického postoje, aniž by přihlédly ke způsobu jakým zachází se svými občany.[155] Ve svém proslovu na univerzitě Notre Dame v květnu 1977 Carter popsal změnu v zahraniční politice USA slovy: „Se sebedůvěrou jdeme vstříc budoucnosti, osvobozeni od nepřiměřeného strachu z komunismu, který nás nejednou donutil přijmout jakéhokoli diktátora, který s námi tento strach sdílel (...) Tento přístup selhal, jak ukázal Vietnam. Avšak skrze selhání jsme nyní našli cestu zpět k našim vlastním principům a hodnotám a znovu tak získali zpět ztracené sebevědomí[156] , což ještě více poukazovalo na nový rozměr mezinárodní politiky USA, tedy šíření americké západní kultury a hodnot.

Nová vláda svou politiku trestání zemí porušujících lidská práva neuplatňovala na všechny stejnou měrou. Poté, co se zástupci Sovětského svazu, během cesty ministra zahraničí Cyruse Vance do Moskvy v březnu 1977, vyjádřili, že pokud USA budou kritizovat porušování práv v zemích Sovětského bloku, nebude dán prostor k diskuzi o snižování počtu zbraní, a po zmírnění porušování práv v Jižní Koreji díky přítomnosti amerických jednotek, nemohly USA v těchto zemích politiku netolerance k porušování lidských práv uplatňovat. Argentina, spolu s dalšími zeměmi Latinské Ameriky, jako například s Brazílií nebo Guatemalou a s Jižní Afrikou, byla ideálním cílem pro otevřenou demonstraci amerického odhodlání prosazovat ochranu lidských práv, aniž by tím byly ohroženy národní zájmy USA. V případě Argentiny ani neexistovalo riziko, že by se stala snadnou kořistí komunismu v probíhající Studené válce. Zároveň dlouhodobě oponovala snahám USA o hegemonii na západní polokouli.[157] Kombinací výše zmíněných faktorů se Argentina stala ideálním symbolem Carterova rozhodného postupu.

USA svou intervenci zdůvodňovaly nedodržením povinností Argentiny, které pro ni plynuly z Všeobecné deklarace lidských práv, kterou spolupodepsala jakožto členský stát OSN a členstvím obou zemí v Organizaci amerických států (OAS).[158]

Americký úřad vlády ihned po nástupu nového prezidenta informoval argentinské velvyslanectví ve Washingtonu, konkrétně politického poradce Beaugea, že lidská práva jsou pro novou administrativu zásadní. Beauge toto sdělení přijal s tím, že pokud to tentokráte USA myslí vážně, bude třeba, aby političtí představitelé „postupovali jednotně“, na rozdíl od minulosti, kdy docházelo k desinterpretacím některých výroků amerických zástupců.[159] Carter opakovaně zdůraznil, že bude prosazovat politiku lidských práv i za cenu zhoršení vztahů na bilaterální úrovni. Lidská práva jsou prioritou zahraniční politiky, proto by neměly hrozit jakékoli odchylky od společného postupu celé administrativy, včetně ministerstva zahraničí, jak tomu mohlo být dříve. Na shromáždění států OAS prohlásil: „Moje vláda se nenechá odstrašit od prosazování lidských práv. (...) Upřednostňujeme pozitivní přístup, avšak tam, kde země nehodlají ustoupit od hrubého porušování lidských práv, budeme dlouhodobě demonstrovat, že za pohrdání mezinárodně uznávanými standardy, je třeba nést následky[160] .

Za účelem posílení pravomocí v oblasti lidských práv povýšil Carter funkci koordinátora pro lidská práva, kterou zavedl ještě prezident Ford, na úroveň prezidentského poradce, čímž patřičně zvýšil kredit a posílil pravomoci vykonavatele této funkce. Na novou pozici byla jmenována Carterova spolupracovnice během předvolební kampaně, bývalá zdravotní sestra a aktivistka za občanská práva, Patricia Derianová.[161]Derianová se rozhodla využívat plně svých pravomocí ve vztahu k Argentině, mnohem více, než předcházející americké vlády.[162]

Pro získání lepšího přehledu o celkové situaci a jejím vývoji se Američané rozhodli monitorovat stav událostí zevnitř. Jednotliví zástupci vlády, včetně pracovníků velvyslanectví, se pravidelně setkávali se členy různých nevládních organizací, jako například Amnesty International, nebo Červeného kříže, aby diskutovali o míře porušování lidských práv a o konkrétních činech, případně pokroku. Velvyslanectví otevřelo speciální oddělení pro lidská práva, které bylo přístupné všem, obětem, příbuzným obětí, jako například Madres de la Plaza de Mayo a organizacím jako Permanentní shromáždění za lidská práva (Asamblea Permanente por los Derechos Humanos).[163] Současně dochází na ambasádě k výměně velvyslanců, kdy velvyslance Hilla přijíždí v listopadu 1977 vystřídat velvyslanec Raúl H. Castro.

Reakce argentinské vojenské rady na obrat v přístupu Američanů vůči režimu byla rozpačitá, vzhledem k relativní benevolenci předchozí administrativy. Ford postupoval vůči Argentině spíše smířlivě a nekladl na lidská práva přílišný důraz. Argentinci byli přesvědčeni, že se nejedná o dostatečně závažný problém, aby ohrozil vzájemné bilaterální vztahy. Dění kolem lidských práv vnímali jako nevýznamné proklamace několika fanatiků v americkém Kongresu, kteří tuto záležitost neustále zdůrazňují. Navíc měla Argentina dostatek vlivných přátel mezi kongresmany a členy výkonné moci v USA, o nichž byla přesvědčena, že jí budou nápomocni.[164]

Mezinárodní nevládní organizace byly jedněmi z nejhlasitějších kritiků situace v Argentině od prvního roku vlády vojenské junty. Nadnárodní organizace Amnesty International (AI) veřejně odsuzovala praktiky používané juntou. Aby argentinská vláda zabránila vlně mezinárodních protestů, rozhodla se pozvat AI do země a povolit ji zmapování situace přímo na místě. V březnu 1977, rok po převratu, AI vyslala do země své zástupce. Zpráva z její kontroly však v žádném případě neposloužila původnímu plánu, když se v ní uvádělo: Armáda, případně pravicoví extrémisté neoficiálně působící v rámci vojenských rozkazů, odhadem zadržují šest tisíc politických vězňů, většinou bez oficiálního obvinění a přibližně dva až deset tisíc unesených nebo zmizelých.[165] Zatímco se domácí média své vlády zastávala a AI vyčítala zaujatost a skutečnost, že nevyšetřuje porušování práv v SSSR a na Kubě, ale v Argentině, která s levicí bojuje a tedy nejspíš ani nepochopila co se v Argentině odehrává.[166] , zahraniční zpravodajové se ke kritice režimu připojili. Celkové vnímání Argentiny v zahraničí se zhoršilo. V kritice porušování lidských práv se k USA přidala i Francie a Švédsko.

Argentinci se cítili nepochopeni. Podle junty si západní země zřejmě neuvědomovaly reálnou dimenzi hrozby, kterou pro svět představoval sovětský komunismus se svými spojenci. Argentina se tedy rozhodla jednat sama a , společně s dalšími národy v oblasti Jižní Ameriky, založila sdružení tzv. „Dálného západu“ (Extremo Occidente). Země Dálného západu, narozdíl od Cartera, vyhlásily „Třetí světovou válku“ komunismu a jeho spojencům, během níž bylo pro dosažení „míru“ povoleno použití jakýchkoli prostředků.[167]

Rozdílný pohled na lidská práva se na dlouhou dobu stal zásadním tématem v bilaterálních vztazích obou zemí. Zatímco Videla považoval celou záležitost za vnitrostátní problém a součást boje proti levicovým teroristům, Carter věc viděl jako zneužívání státní moci a přinejmenším toleranci pravicového extremismu. V jednom ze svých projevů Carter prohlásil: „Žádný člen Spojených národů nemůže prohlásit, že špatné zacházení s jeho občany je pouze jeho vnitřní záležitostí“.[168] Junta naopak pokládala boj proti terorismu za vnitrostátní občanskou válku, kterou je třeba vést a zbavit se tak levicových teroristů, což bylo základním cílem celého Procesu národní reorganizace a tudíž z něj nemohla najednou ustoupit. Porušování práv občanů vysvětlovala jako nevyhnutelný negativní vedlejší efekt celého souboje. Pokud by USA neustoupily od otevřené kritiky režimu, byla argentinská vláda odhodlána obětovat dobré vztahy s Američany za pokračování boje proti terorismu.

Po Carterově projevu o ochraně lidských práv ve světě, spolu s oznámením zastavení vojenské pomoci poskytované Američany Argentině, již nebylo pochyb, že lidská práva se stanou stěžejním tématem bilaterálních vztahů.. Možnost zrušit poskytování vojenské pomoci, jako jeden z donucovacích prostředků, se objevila díky aktivitě amerického Kongresu na poli lidských práv ještě před nástupem Cartera do úřadu. V zákoně o zahraniční pomoci byla uvedena pasáž z roku 1974, která nařizovala výkonné moci, „kromě zvláštních okolností“, snížit nebo ukončit vojenskou pomoc vládě, která používá prostředků „trvale porušujících mezinárodně uznávaná lidská práva“. V roce 1975 byla k témuž zákonu dodána další pasáž, která zakazovala ekonomickou pomoc zemi, která „trvale porušuje mezinárodně uznávaná lidská práva“ s výjimkou situace, kdy je finanční pomoc určena potřebným.169]

Carterova administrativa používala vůči Argentině ještě další donucovací prostředky. Několikrát po sobě hlasovala proti argentinské žádosti o půjčku u multilaterálních rozvojových bank a dlouhodobě odmítala financování argentinských nákupů od USA z Exportně – importní banky (EXIM banky). Do konce roku 1977 americká vláda nepodpořila půjčky pro Argentinu z fondů Mezinárodní rozvojové banky ve výši 304 milionů dolarů. Jediné půjčky, které schválila byly ty, jež měly humanitární účel. Navíc tento nástroj používala velmi často jako formu nátlaku na vojenské důstojníky, spolu se zavedením zákazu o poskytování vojenské pomoci. V neposlední řadě byly USA vždy mezi zeměmi, které jednoznačně podporovaly rezoluce uvalované na Argentinu Komisí Spojených národů pro lidská práva.[170] Přesto byl manévrovací postoj USA do značné míry omezený, jelikož Argentina na nich nebyla ani vojensky ani ekonomicky závislá a pokud by zabránily poskytnutí půjček z Mezinárodního měnového fondu nebo Meziamerické rozvojové banky, Argentina měla možnost sehnat finance i jiným způsobem, což se ve výsledku také dělo.

Argentina viděla USA jako dobrého, nicméně postradatelného, spojence. Byla přesvědčena, že radikální postoj Spojených států v záležitosti lidských práva je pouze dočasný a skončí buď úplným vymýcením levicového terorismu v Argentině, kdy již nebude třeba represí, nebo změnou politiky USA. Junta se tedy rozhodla hrát o čas. Nejprve žádala Američany o trpělivost a porozumění zatímco zápasí s vnitřním nepřítelem a dobrou vůli projevovala menšími ústupky jako například publikováním seznamů zadržených, řešením specifických případů unesených osob a povolením inspekcí Červeného kříže. Mezitím se snažila najít vhodné zahraniční spojence pro vojenskou asistenci, ekonomickou a finanční výpomoc a nová odbytiště pro argentinské zboží.[171]

Pro zlepšení celkové pověsti Argentiny, především v zahraničí, si režim najal společnost Burson Marstellar Inc, která se zabývala ve Spojených státech vztahy s veřejností, kterou pověřil vytvářením dobrého obrazu země v očích americké veřejnosti. Společnost tedy prezentovala například první výročí puče jako „Rok míru“ formou inzerátu publikovaného v New York Times a ve Washington post, 6. dubna 1977. Ve spolupráci s argentinským velvyslanectvím ve Washingtonu Burson Marstellar zařídila „korektně vedená interview“ s představiteli režimu pobývajícími na návštěvě ve Spojených státech. Sám prezident Videla vystoupil v programu Good Morning America v září 1977, přičemž nemusel čelit žádným nepříjemným dotazům ohledně státních represí a života obyčejných Argentinců pod jeho vedením. Na setkání 300 obchodníků z USA, 22.6. 1976, pod záštitou Americké rady (Council of Americas) společnost představila ministra financí Martíneze de Hoz jako zachránce argentinské ekonomiky, který se reformami „snaží překonat 150 let špatného obchodního vedení“.[172]

Videla se, ve snaze předejít přímé konfrontaci s USA, několikrát setkal s nejvyššími představiteli americké vlády, včetně Cyruse Vance, ministra zahraničí, Patricie Derianové, poradkyně ministra zahraničí pro lidská práva a Terence Todmana, poradce pro meziamerické záležitosti. V květnu 1977 byl dosavadní ministr zahraničí Argentiny Guzzetti vystřídán Oscarem Antoniem Montesem. Koncepce zahraniční politiky zůstala beze změny.

V září 1977 odletěl Videla na státní návštěvu do Washingtonu, kde se osobně setkal s prezidentem Carterem. Na setkání Videla přislíbil do Vánoc osvobodit většinu ze 4.000 zadržovaných osob pro podezření z protistátní činnosti, propuštění argentinských občanů, kteří jsou příbuznými amerických občanů a implementaci dalších kroků pro zlepšení situace lidských práv. Na oplátku americký kabinet v tichosti schválil vývozní licence na periskopy pro ponorky a prodej amerických letadel.[173]

Junta tak získala trochu času ke svému „boji s terorismem“. Nová administrativa USA však neustále zdůrazňovala svůj vyhraněný postoj vůči pokračujícímu porušování lidských práv v Argentině a že tento problém je základní linií zahraniční politiky nejen v Carterově kabinetě, ale i v Kongresu. Zároveň veřejně vyhlásila, že v případě, že Argentina neučiní kroky k nápravě, zvažuje USA zastavení vojenské pomoci. Prvním krokem mělo být zveřejnění seznamu zadržených, jak již bylo slíbeno dříve, dalším pak stíhání a potrestání pravicových teroristů.[174]

Prosazování a obrana vnitřní politiky, včetně otázky lidských práv, formální diplomatickou cestou se odehrávalo především na mezinárodním poli, jako například během VII. Všeobecné rady Organizace amerických států v červnu 1977 v Granadě. Argentinský delegát Juan Carlos Arliz vystoupil s projektem rezoluce, ve které popřel „zastaralou liberální koncepci“ Spojených států o tom, že za porušování lidských práv jsou odpovědny výhradně vládní orgány. Navrhoval, aby se OAS spíše zabývala případy, kdy byla práva porušována jednotlivci nebo teroristickými skupinami a měla by spolupracovat s „vládami, které musejí čelit terorismu“. Argentinský ministr zahraničních věcí Montes zároveň přednesl návrh, aby se Meziamerická komise na ochranu lidských práv OAS (IAHRC), nezabývala pouze prověřováním chování latinskoamerických vlád v oblasti dodržování lidských práv, nýbrž aby se zaměřila i na činnost povstaleckých skupin. Přes veškerou argentinskou snahu o ospravedlnění svého jednání převládl názor, který prosazovaly USA, Kostarika a Venezuela, že „mučení, hromadné popravy a dlouhodobé zadržování bez soudního procesu v rozporu s právem[175] nelze ničím omluvit.

Výsledkem zahraničního tlaku bylo mírné zlepšení v oblasti lidských práv. V memorandu pro americkou Národní bezpečnostní radu vypracovaném v srpnu 1978 se uvádí, že došlo ke snížení počtu vězňů zatčených na základě příkazu PEN, byly zveřejněny seznamy zadržovaných a bylo znovu zavedeno omezené právo na exil pro některé zadržené.[176] Pro dosažení dalšího pokroku však, dle návrhu jiného memoranda z listopadu 1978, bylo nutno začít vyvíjet dlouhodobý tlak na Argentinu, který přesvědčí vládu, aby změnila svůj náhled na celý problém a uvědomila si možné následky.[177] Určitý posun k lepšímu lze vysledovat v oficiálním pozvání Meziamerické komise pro lidská práva (IAHRC). Je však třeba zdůraznit, že USA pohrozily ekonomickými sankcemi, pokud by Videla IAHRC nepozval.[178]

Důsledkem neustálého zvyšování požadavků americké strany byla rostoucí nespokojenost a protiamerická nálada v juntě. Vojáci začali nabývat dojmu, že i kdyby ustoupili sebevíc, nebudou nikdy moci uspokojit americké nároky a že jediné, čeho chtějí Spojené státy dosáhnout je výměna vlády a změna režimu.[179] V této době se objevují první rozepře mezi zastánci tvrdého přístupu (Suárez Mason, Benjamín Menéndez, později Leopoldo Galtieri) a umírněnými (Videla, Viola a skupina mladých důstojníků) v argentinské vládě. Umírnění zastávali politiku mírnějších represí a ekonomického liberalismu Martíneze de Hoz a počítali s možností v budoucnu vyhlásit svobodné volby, zatímco tvrdý přístup preferoval nacionalismus v ortodoxnější podobě a autoritářskou formu státu.[180] Videlova politika byla ve Washingtonu vnímána jako „umírněná“ a více nakloněná Spojeným státům, narozdíl od „tvrdého jádra“ opozice, proto jej více podporovaly. Předpokládaly, že pokud by přetrvala vláda umírněných, znamenalo by to naději na zlepšení lidských práv v dlouhodobém časovém horizontu a tím i naději na zlepšení bilaterálních vztahů. [181]

Uvnitř argentinské vlády se tak začaly projevovat rozpory a více než dříve soutěžení o moc mezi jednotlivými jejími složkami. Admirála Masseru, velitele námořnictva a zastánce tvrdé linie, začala zneklidňovat politika USA favorizující Videlu a jeho přístup. Aby oslabil Videlův vliv a zároveň posílil svou pozici, obvinil pozemní vojsko a letectvo, v rozhovoru s americkou představitelkou Školy armádní mechaniky (Escuela de Mecánica de la Armada – ESMA), z mučení a únosů a uvedl, že tyto složky nesou hlavní zodpovědnost za probíhající represe. Tomuto výroku kontrovala Patricia Derianová, když veřejně prohlásila, že má rovněž dostatek svědeckých výpovědí o mučení a únosech organizovaných námořní složkou armády.[182]

Admirál Massera se vyjádřeními Derianové nenechal odradit a pokračoval ve svých snahách zdiskreditovat Videlu v očích Američanů. V prosinci roku 1977 poslal do Washingtonu a do New Yorku dva vysoké důstojníky armády, kteří měli navázat kontakt se státními úředníky Carterovy administrativy, senátorem Jacobem Javitsem a předsedou Rady pro hemisférické záležitosti (Consejo de Asuntos Hemisféricos) Lawrencem Birnsem, aby jim sdělili, že námořnictvo by bylo ochotno přesunout určitou moc z vojenských soudů na soudy civilní a připravit půdu pro návrat demokracie a zlepšení vztahů s USA. Jelikož však američtí představitelé podporují Videlu, nemá námořnictvo dostatek prostředků k prosazení svých záměrů. Pokud by Washington vyjádřil solidaritu jejich plány, bylo by námořnictvo ochotno zveřejnit kompletní seznam zadržovaných a nezvěstných. [183] USA se však rozhodly jich nabídku ignorovat a pokračovaly ve vyjednávání s vojenskou juntou jako s celkem.

Plánovaná návštěva země bývalým americkým ministrem zahraničních věcí Henrym Kissingerem na zahájení finále Světového poháru, měla sloužit k vylepšení pověsti Argentiny v zahraničí. Pro Argentince byl fotbal velice důležitý, zejména jednalo-li se o Světový pohár. Někteří autoři tuto fascinaci sportem vidí jako důsledek potlačování svobody projevu, kdy fotbalové hřiště, nebo tenisové kurty, byly jedněmi z mála míst, kde se mohli běžní lidé uvolnit a přestat myslet na starosti všedního dne. Navíc byly ideálním místem pro otevřené projevy nacionalismu. Světový pohár poskytoval zároveň vynikající příležitost ostatním státům k veřejné kritice režimu a porušování lidských práv. Nicméně samotní Argentinci tuto kritiku vnímali jako velmi nespravedlivou, jelikož nerozlišovala mezi Argentinou a vojenským režimem. Ztotožňování těchto pojmů vyvolávalo vlnu nacionalismu a protiamerických a protizápadních postojů.[184] Kissingerova návštěva pak nemohla přijít v lepší chvíli. Bývalý ministr, který do země přijel v červnu 1978 na soukromou návštěvu, byl přivítán s nadšením.

Kissinger během své návštěvy, dle vyjádření Raúla Castra, tehdejšího amerického velvyslance v Buenos Aires, opakovaně „chválil Argentinu za její postup při vymýcení terorismu“. Castro se obával, že vojenská junta zneužije „Kissingerovu chválu k ještě většímu přitvrzení ve svých postojích v otázce lidských práv[185] , nicméně Kissinger zároveň vyjádřil plnou podporu Carterovi a jeho politice obrany a prosazování lidských práv.

Patricie Derianová, poradkyně prezidenta, byla jednou z reprezentantů americké vlády, kteří osobně sledovali vývoj lidských práv v zemi a podávala o něm pravidelné zprávy. V jedné ze zpráv, uvádí, že vláda používá stejných prostředků jako teroristé, proti kterým bojuje, to znamená únosy, vraždy, násilné útoky. Dle jejího názoru se jedná o protiprávní jednání. Vláda suverénního státu by se neměla uchylovat k teroristickým praktikám, pokud chce terorismus porazit, ale naopak respektovat a uplatňovat vládu zákonů, aby si získala podporu svých občanů.[186] Situaci lidských práv pak popsala doslova jako „hrůzostrašnou“.[187]

Její závěrečná zpráva o stavu lidských práv v Argentině, ze srpna 1978, popisuje situaci jako velmi špatnou, kdy junta praktikuje systematické mučení a hromadné popravy k odstranění svých odpůrců. Derianová doporučila pokračovat v ekonomických a politických sankcích vůči Argentině. Argumentuje tím, že „(V zemi dochází k) systematickému mučení, hromadným popravám politických disidentů, zmizením a uvězňováním tisíců jedinců bez oficiálních obvinění, včetně matek, duchovních, jeptišek, odborových předáků, novinářů, profesorů a členů organizací pro lidská práva“, přičemž navíc argentinská vláda nabyla schopna dostát dřívějšímu příslibu povolení vstupu komisařů IAHRC.[188] Její vyjádření vyvolala v Argentině vlnu nevole, nejen ve vládě, ale například i ve sdělovacích prostředcích a přispěla ke zhoršení bilaterálních vztahů. V oficiální reakci junta označila prohlášení Derianové jako „projev politováníhodné nezodpovědnosti vysoce postavené úřední osoby“, které podává zkreslené a tendenční informace, které „uráží argentinský národ“.[189]

Vytrvalý nátlak americké administrativy se nakonec projevil ve formě určitých ústupků v otázce lidských práv ze strany junty. Dle květnové depeše z roku 1979 zaslané z velvyslanectví v Buenos Aires do Washingtonu vláda konečně přistoupila na zveřejnění jmen zatčených a zmizelých osob a připustila možnost vyšetřování nejasných případů.[190] Dále došlo ke snížení počtu tajných věznic, téměř o 80 – 90%, především kvůli plánované návštěvě IAHRC, které byly povětšinou přestavěny pro jiné účely.[191]

Komisařům IAHRC byl vstup nakonec povolen v září 1979. Je třeba podotknout, že nereformované tvrdé jádro letectva a vojenských pozemních sil s kontrolou nesouhlasilo, stejně jako zemědělci, chovatelé dobytka, či obchodníci. Představitelé těchto sektorů dokonce vydali oficiální prohlášení na podporu junty: „My Argentinci chceme říci světu: My Argentinci jsme ve válce, všichni ji zažíváme a trpíme. Chceme, aby svět věděl, že rozhodnutí vstoupit do boje, který byl vyvolán diverzanty, nebylo soukromé rozhodnutí vojenských sil. Nebylo to ani soukromé rozhodnutí argentinské vlády. Bylo to rozhodnutí Argentinců. A my jsme ochotni nést následky.[192]

Po zveřejnění kritické zprávy IAHRC o porušování lidských práv v Argentině vydala Videlova vláda rozsáhlý dokument, ve kterém obvinila komisi z toho, že nedodržela „náležitosti nestrannosti a objektivity, které jsou nepostradatelné pro dokument tak velké důležitosti“. Dle vlády zpráva přináší „zkreslenou verzi pravdy“ a ignoruje „argentinskou každodenní realitu posledního desetiletí, bez jejíž znalosti nelze porovnávat a hodnotit současnost a nedávnou minulost.[193] Přes veškeré námitky junty se USA, mimo jiné i na základě zprávy IAHRC, rozhodly pokračovat v aplikaci donucovacích opatření vůči Argentině, dokud režim nepřestane porušovat lidská práva.

3.2.2.1 Ekonomické a vojenské sankce

Jedno z prvních ekonomických opatření, které podnikla vláda USA proti Argentině bylo snížení oficiální vojenské pomoc v únoru 1977. Z původních 32 milionů dolarů, doporučených Fordovým kabinetem, na 15,7 milionů.[194] Junta tento krok prohlásila ze nemístné vměšování cizí země do vnitřních záležitostí státu a odmítla přijmout jakoukoli vojenskou finanční podporu pro nadcházející rok. V jejích očích se USA stavěly do role mezinárodního soudce, aniž by je tím kdokoli pověřil. Oficiální reakce byla zaslána depeší z velvyslanectví v Buenos Aires do Washingtonu, ve které se uvádělo: „Není pravděpodobné, že se vysocí důstojníci argentinské vlády podvolí jakémukoli tlaku zvenčí. (...) Nedokáží pochopit, jak by mohlo posloužit zájmům USA, když bude vedení země převzato ozbrojenými skupinami volně Marxistických nebo nihilistických argentinských mladíků, jejichž vůdci prodělali výcvik na Kubě“.[195]

Vojáci také kritizovali neformální způsob oznámení o snížení pomoci, tedy během prvního předstoupení nového ministra zahraničí Cyruse Vance před podvýbor Senátu, stejně jako dvojí metr, který USA používaly vůči Argentině a některým státům Latinské Ameriky a vůči Jižní Koreji. „Snížení financování utvrdilo některé vojenské důstojníky v přesvědčení o tom, že vláda USA považuje Argentinu za nedůležitou zemi, která může být exemplárně a beztrestně potrestaná“.[196]

Náhlé snížení objemu finanční pomoci z USA vyvolalo negativní reakci také mezi argentinskou veřejnosti. Nejen vládní představitelé nabyli dojmu, že Spojené státy nechápou, že v zemi probíhá občanská válka s povstalci a teroristy. Záznam konverzace mezi Mickeym Alurraldem, editorem listu Carta Política, a ambasadorem Hillem z března 1977 dokazuje nesouhlas s americkým postupem, když uvádí, že „některé úvodníky () neformálně zpracovávaly téma nesrovnalostí v zahraniční politice USA a zastávaly se obraného postoje a prohlášení o národní suverenitě, který zaujala argentinská vláda“.[197]

Snížení finanční pomoci mělo být následováno zastavením prodeje vojenského materiálu do Argentiny a odvoláním vojenských školení. Prezident Carter s návrhem Kongresu na zastavení prodeje nesouhlasil, protože tušil, že jeho schválení by ještě více poškodilo už tak nepříznivé bilaterální vztahy. Preferoval pomalejší postup v uvalování případných sankcí, optimálně jeden rok, aby Argentina měla dostatek času ke splnění některých požadavků. Zmíněný návrh nebyl nakonec v Kongresu přijat, což ovšem neznamenalo ústup od ekonomických a vojenských sankcí. Senátor Edward Kennedy přednesl Kongresu další návrh, tentokrát ještě přísnější. Jeho schválením by se nejen zastavil prodej vojenského materiálu a vojenská asistence ve formě školení, ale veškeré tehdejší vojenské smlouvy, o pomoci a prodeji, včetně již probíhajících, by byly zrušeny.[198] Po naléhání vládního kabinetu navrhl senátor Hubert Humphrey kompromisní řešení, díky kterému zůstaly dosavadní smlouvy v platnosti a přijetí obou návrhů bylo odloženo do října 1978. Po konečném schválení vešel v platnost kompromisní Kennedyho-Humphreyho dodatek k Zákonu o zahraniční pomoci z roku 1961, který zakazoval poskytnout jakoukoli vojenskou pomoc Argentině, ať již ve formě půjček, vývozních licencí, prodejů, grantů a záruk za půjčky s ohlášenou platností od 30. září 1978, čímž byl dán roční limit juntě, aby zlepšila dodržování lidských práv v zemi.[199]

Během léta 1978, tedy dříve než začal platit Kennedyho-Humphreyho dodatek, požádala Argentina o půjčku ve výši 270 milionů dolarů z americké Export-Import Bank (EXIM banka). Navenek půjčka z EXIM banky působila jako nevojenský humanitární projekt. Jednalo se projekt výstavby továrny v argentinských loděnicích na výrobu turbín do plánované hydroelektrárny na řece Paraná. O jeho podporu formou poskytnutí půjčky žádala soukromá renomovaná americká společnost Allis Chalmers. Celý projekt měl sloužit požadovaným humanitním účelům a zahrnoval poskytování služeb soukromníka Paraguaji, tedy zemi, která čelila energetické krizi. Pod nátlakem úředníků z Washingonu však USA půjčku Argentině zablokovaly s podezřením, že Argentina využívá americké společnosti jako prostředníka jak se dostat k americkým financím. Podezření se zdálo oprávněné, jelikož junta měla dost příležitostí na celou záležitost vyčerpat fondy z jiných zemí, například z Japonska, ale ve svém výběru upřednostnila právě Allis Chalmers. [200] Navíc, jak se později ukázalo, vlastníkem argentinských loděnic byla armáda, konkrétně námořnictvo. Blokace půjčky vyvolala protestní reakci nejen v argentinské vládě, ale také mezi americkými podnikateli, kteří argumentovali, že toto rozhodnutí může negativně ovlivnit výši nezaměstnanosti ve Spojených státech.

Carterův kabinet vnímal pokus junty o získání půjčky z EXIM banky jako zkoušku konzistence zahraniční politiky USA v oblasti lidských práv. V červnové depeši americký velvyslanec Raúl Castro reportoval ministru zahraničí Vanceovi: „Jakákoli šance, že bychom bývali mohli zvážit financování EXIM bankou bez ohledu na záležitost lidských práv byla zmařena neústupností argentinské administrativy pohlížet na půjčku z EXIM banky jako na politický akt a jasným chápáním případného souhlasu jako indikátoru, že USA s jejich politikou souhlasí“.[201]

Před konečným zamítnutím půjčky Spojené státy podmiňovaly svůj možný souhlas ústupky z argentinské strany. Pokud junta oficiálně pozve zástupce IAHRC a umožní jim provést kontrolu v místě, budou USA nejen souhlasit s půjčkou, ale navíc bude umožněno 212 vojákům argentinské armády účastnit se společných cvičení s americkými posádkami.[202]

Dalšími požadovanými ústupky bylo propuštění současných politických vězňů (aniž by byli znovu zatčeni), zastavení dalších „zmizení“ a vysvětlení současných případů a návrat k vládě na základě platných zákonů.[203]

Junta nakonec se vstupem komisařů sice souhlasila, avšak po delším vyjednávání nebyla schopná dohodnout způsob kontroly. Spojené státy tedy neudělily souhlas s půjčkou. Jak již bylo zmíněno, tento krok vyvolal kritiku jak v Argentině, kdy ministerstvo zahraniční zaslalo do Washingtonu protestní nótu se zněním: „incident s EXIM bankou, kdy byl odepřen úvěr argentinské vládě je více, než jsme schopni tolerovat. Považujeme to za vměšování se do záležitostí suverénní vlády[204] , tak v samotných Spojených státech. Allis Chalmers zahájila mohutnou kampaň na podporu změny rozhodnutí vlády. Mnoho lidí protestovalo proti rozhodnutí Carterovy administrativy s tím, že výstavba hydroelektrárny nijak nesouvisí s ochranou lidských práv. Mohutnému tlaku nakonec americká vláda podlehla a v září 1978 blokaci půjčky odvolala. Bilaterální vztahy zůstaly přesto velmi chladné.[205]

Dodatečné povolení půjčky EXIM banky bylo pro organizace zabývajícími se ochranou lidských práv, stejně jako pro členy americké ambasády v Buenos Aires, velkým zklamáním. Ještě před samotným zrušením blokace varoval před tímto krokem pracovník ambasády „Tex“ Harris, když v reakci na prohlášení Derianové, která přirovnala praktiky vlády k praktikám používaným teroristy a doporučila zamítnutí půjčky, poslal depeši, ve které uvedl: „Proslýchá se zde, že EXIM banka by mohla znovu zvážit svůj přístup k úvěrům pro Argentinu (...). To by znamenalo naprostou katastrofu pro naše snahy o zlepšení lidských práv zde, pokud by vše nebylo podmíněno významnými ústupky argentinské vlády. Zmírnění úvěrových zásad by posílilo příznivce tvrdého přístupu, ukázalo, že yankees se zajímají ve skutečnosti pouze o to, aby vydělali prachy, posílilo pozici nulových ústupků v oblasti lidských práv a ukázalo, že můžeme být umlčeni místním argentinským tiskem“.[206] Zastánci lidských práv vyvíjeli na Carterovu administrativu nátlak, aby svá rozhodnutí a postoje prosazovala s větší účinností[207] a rozhodně neustupovala tlaku obchodníků na dodatečné schválení půjčky.

Údaje Ministerstva financí USA odhalují, že Argentina, přes veškeré proklamace o zastavení podpory a uvalení ekonomických sankcí, zaujímala přední místo ve vládních zárukách za úvěry během působení Carterovy administrativy. V objemu čerpání vládních podmíněných závazků (government contingent liabilities) byla Argentina k 31. březnu 1979 na sedmém místě v žebříčku důležitosti, za Koreou, Brazílii, Izraelem, Tchaj-wanem, Filipínami a Mexikem. Stejně tak v roce 1980 patřila Argentina mezi státy, které nejvíce těžily z amerického systému všeobecných preferencí. Nejen soukromé, ale i de facto vládní půjčky ve skutečnosti bojkotovaly veškeré Carterovy snahy o změnu politiky Videlova režimu.[208] Ani opakované pokusy omezit výši půjček z EXIM banky se Američanům nezdařily, spíše naopak. Výše půjček během let dokonce rostla. V roce 1978 byla jejich hodnota 27,4 milionů dolarů, v roce 1979 32,7 milionů a v roce 1980 dokonce 79,2 milionů dolarů.[209]

Lze říci, že v konečném hodnocení byla politika Spojených států usilující o zlepšení lidských práv v Argentině spíše úspěšná. Díky neustálému tlaku jak politickému, tak především masmédií, která měla výrazný vliv na veřejné mínění, došlo k významnému snížení počtu unesených a zmizelých do roku 1980. Navíc si USA nově získaly určitý respekt. Jak uvedl deník Buenos Aires Herald „ Svým zájmem o oběti brutality režimu Spojené státy rozbily silný anti-amerikanismus, který je pro Latinskou Ameriku jinak typický: místní tyrany již nelze tak lehko srovnávat s americkým imperialismem, jak tomu kdysi bylo. Při bližším prozkoumání lze říci, že Washingtonské úsilí o zlepšení lidských práv více prospělo, než uškodilo Spojeným státům v Latinské Americe“.[210]

3.2.2.2 Oblast Střední Ameriky

Region Střední Ameriky je pro obě země strategicky významný především z hlediska obchodní spolupráce a národní bezpečnosti. Ačkoli nebylo společným cílem obou zemí prosazovat v regionu demokracii, sjednocoval je boj s komunismem a levicovými aktivisty. Míra angažovanosti v oblasti se však stala spornou záležitostí. Zatímco argentinská junta, především její radikální část, volila cestu větší angažovanosti v oblasti pod záminkou boje s levicovými skupinami úzce spjatými s argentinskými teroristy[211] , Carterova administrativa se rozhodla do událostí v regionu příliš nezasahovat, obzvláště po zkušenostech z Vietnamu.

Konkrétní názorový střet vlád obou zemí proběhl ohledně červencového převratu 1980 v Bolívii, kterým byl svržen prezident Hernán Siles Suazo. Americká vláda byla přesvědčena, že argentinská vojenská diktatura se na svržení prezidenta podílela. Mezitím, co se Američané snažili prosadit návrat civilní vlády a nastolení demokracie, argentinské bezpečnostní složky se měly spolupodílet na mučení vězňů zajatých armádou.[212] Na úrovni bilaterálních vztahů se USA rozhodly vyjádřit svůj protest zrušením plánované návštěvy Williama Bowdlera, tajemníka pro hemisférické záležitosti, který by pokračoval v dialogu započatém Andrewem Goodpasterem, bývalým vrchním velitelem NATO a ředitelem vojenské akademie ve West Pointu. Bowdler, stejně jako Goodpaster, měl v Buenos Aires vyjednávat o přistoupení k obilnému embargu vůči Sovětskému svazu.[213] Zároveň byl odvolán americký velvyslanec v Buenos Aires Raúl Castro a velvyslanectví bylo dočasně spravováno přímo ministerstvem[214] . Na mezinárodním poli podpořila Carterova administrativa v OAS projekt rezoluce, představený Kolumbií, Ekvádorem, Peru a Venezuelou, která jednoznačně odsoudila bolivijský převrat. Argentina se tohoto projektu nezúčastnila s oficiálním argumentem, že „nebude zasahovat do vnitřních záležitostí jiných států“. [215]

3.2.2.3 Problém jaderné energie

Prosazování radikálního přístupu USA vůči Argentině v prosazování ochrany lidských práv bylo ztíženo potřebou udržet si v Argentině spojence v oblasti jaderné spolupráce. Argentina byla v Latinské Americe jednou z mála zemí disponujících možnostmi využití jaderné energie. Jako jediná měla funkční jaderný reaktor, zařízení k výrobě paliva a těžké vody, tedy všech základních nutností k možnému využití, ale i zneužití nukleární energie.[216]

Určitý pokrok v diskusi o atomové energii byl zaznamenán během návštěvy Cyruse Vance v Buenos Aires v listopadu 1977. Američané se snažili Argentince přesvědčit, aby podepsali Dohodu o nešíření jaderných zbraní (Non Proliferation Treaty, NPT) a Smlouvu z Tlatelolca která zakazuje jaderné zbraně v Latinské Americe a jejímž cílem je učinit z regionu bezjadernou zónu. Vyjednávání o podpisu byla zahájena již během vlády prezidenta Onganíy. Po vojenském puči a zahájení nátlaku USA na změnu praktik nového režimu, existovalo riziko, že by Argentina mohla začít vyjednávat podpis smlouvy z Tlatelolca za ústup od kritiky porušování lidských práv.[217] Během Vanceovy oficiální návštěvy představitelé obou zemí podepsali společné prohlášení, ve kterém se Videla vyjádřil ve smyslu záměru ratifikovat Smlouvu o zákazu jaderných zbraní v Latinské Americe, nicméně neuvedl konkrétní datum.[218]

Jako první impuls k nešíření jaderných zbraní schválila americká vláda v roce 1978 Non Proliferation Act. Tento krok byl však argentinskou stranou vnímán negativně jako diskriminační, který upírá Argentině právo na autonomní rozvoj v této oblasti. V říjnu 1978 se Castro Madero, předseda argentinské Národní komise pro atomovou energii (CNEA), ve Washingtonu jednoznačně vyjádřil, že „Argentina bude pokračovat ve svých plánech výstavby továrny na zpracování uranu[219] , avšak na XXIII. schůzi Konference Organizace pro atomovou energii (OAE) v Novém Dillí v prosinci 1979 znovu ujistil všechny přítomné o mírové povaze argentinských plánů. Zároveň využil Castro Madero této schůze ke kritice kontrolních systémů OAE v rámci NPT. Argumentoval především tím, že plán využití jaderné energie výhradně pro mírové účely by neměl být svévolně narušován s odvoláním na nešíření jaderných zbraní. Zároveň oznámil odstoupení Argentiny z asistenčního programu mezinárodní organizace, jelikož, dle jeho slov, tato asistence „nedosahovala odpovídající úrovně v oblasti inženýrství a jaderných technologií, které země tak moc potřebuje“.[220]

Technická omezení využití jaderné energie se rozhodla Argentina vyřešit bez pomoci USA. V březnu 1980 podepsala švýcarská firma Suizer Brothers smlouvu s CNEA o dodávkách a montáži továrny na těžkou vodu[221] , v květnu německá společnost Kraftwerk Union AG podepsala s CNEA dohodu o výstavbě jaderné centrály Atucha II. Tato dohoda spolu se smlouvou podepsanou společnostmi Kraftwerk Union AG a Maschinenfabrik Ausburg- Nuremberg z Německa a Voest Alpine Aktiengesehischaft z Rakouska o poskytování energie a pomoci při výrobě těžkých komponentů pro jaderné centrály, byly schváleny argentinskou vládou v lednu 1981.[222]

Aby USA přesvědčily Argentinu k připojení se k NPT, podnikl v březnu 1980, speciální velvyslanec Geral Smith cestu do Buenos Aires, ale bez úspěchu. Stejně na tom byla i mise Komory reprezentantů USA v čele s Johnem W. Wydlerem, která se do Buenos Aires vydala v dubnu. Ani jednomu se nepodařilo přesvědčit Argentinu ke změně názoru. Země tedy nadále pokračovala ve svém plánu o mírovém využívání atomové energie.

3.2.2.4 Obilné embargo proti Sovětskému svazu

Ačkoli by se mohlo zdát, že se Carterova administrativa soustředí na Argentinu a porušování práv v zemi, ve skutečnosti byla Argentina spíše okrajovým problémem americké zahraniční politiky během jeho působení. Stěžejní úlohu na mezinárodním poli nepřestávaly hrát americko-sovětské bilaterální vztahy. Svět byl rozdělen na dvě zóny, které se střetávaly v tzv. Studené válce, tedy v období neustálého napětí mezi dvěma ideologiemi, kdy nebylo daleko k tomu, aby vypukl nový nadnárodní válečný konflikt. Zároveň obě mocnosti zápolily o získání co nejširšího mezinárodního vlivu.

Říjnová invaze sovětských vojsk do Afghánistánu, v roce 1979, znamenala vážné ohrožení amerických národních zájmů na Blízkém Východě. Jednalo se o první intervenci Sovětského svazu mimo země Varšavské smlouvy od vstupu vojsk do Československa v roce 1968. Pokud by SSSR získal vliv v Afghánistánu, mohl by kontrolovat i ropné zdroje v Perském zálivu a zároveň navíc šířit komunistické ideály v blízkovýchodním regionu.

Ve své první reakci na invazi vzkázal Carter Leonidu Brežněvovi: „Pokud okamžitě neustoupíte ze svých záměrů (vojensky vstoupit do Afghánistánu), budou vzájemné vztahy USA a SSSR ohroženy. Naléhám na vás, abyste okamžitě stáhli svou armádu a upustili od vměšování se do interních záležitostí Afghánistánu“. Brežněv odpověděl, že SSSR je připraven se stáhnout, jakmile „pominou podmínky, které přiměly Afghánce požádat Sovětský svaz o pomoc“.[223] Hlavním argumentem sovětské strany totiž bylo, že se nejedná o invazi, ale o splnění žádosti afghánské vlády o pomoc v boji proti antikomunistickým rebelům.

Spojené státy tedy musely na situaci adekvátně zareagovat. Vzhledem k tomu, že se blížily prezidentské volby, nemohl Carter ukázat slabost v rozhodování a situaci neřešit. Na druhou stranu, pokud by americká protiopatření byla neadekvátní, hrozilo propuknutí válečného konfliktu. Nakonec se americká vláda shodla na celkem 26 opatřeních proti SSSR, mezi kterými bylo například zastavení spolupráce v oblasti vědy a kultury mezi oběma zeměmi, poskytnutí neoficiální pomoci afghánským rebelům, nebo neúčast na olympijských hrách v Moskvě.[224]

Nejspornějším opatřením se stalo zavedení obilného embarga. Vzhledem k předchozím dohodám USA a SSSR, během vlády prezidenta Nixona, kdy USA pravidelně prodávaly sovětům minimálně šest milionů tun obilí a kukuřice, byla značná část amerických producentů těchto plodin na odběru SSSR závislá. Na vnitrostátní úrovni se vytvořily dva tábory, jeden uvalení embarga podporoval, protože v něm viděl možnost zaslat světu zprávu, že USA nebudou tolerovat svévolné vměšování se do vnitřních záležitostí jakéhokoli státu a jsou ochotny i samy něco obětovat. Druzí argumentovali především slibem, který Carter učinil americkým farmářům, že přistoupí k podobným opatřením, pouze pokud budou nevyhnutelně ohroženy národní zájmy USA .[225]

Nakonec se prezident Carter rozhodl prosadit uvalení sankcí na Sovětský svaz pro porušování suverenity státu. Pro tento účel potřeboval získat co nejvíce spojenců na svou stranu. Role Argentiny, do té doby spíše marginální, začala pro Spojené státy nabývat na významu. Cílem Američanů bylo oslabit nepřítele vyhlášením obilného embarga, k čemuž bylo třeba přesvědčit hlavní producenty obilovin ve světě, mezi které patřila i Argentina, aby se přidali na stranu USA a omezili, nebo úplně zastavili, dodávky obilných surovin do Sovětského svazu.

Reakce na vyhlášení embarga byla v Argentině okamžitá. Junta se rozhodla dočasně omezit vydávání vývozních licencí na obiloviny a sojové boby, aby se jednak vyhnula ohrožení náhlého vyčerpání zásob těchto plodin a jednak, aby získala čas zaujmout vlastní stanovisko. Někteří zástupci junty, včetně ministra zahraničí gen. Carlose Pastora, viděli v embargu možnost negociace současných podmínek spolupráce s USA, včetně ústupu od kritiky lidských práv a odvolání Kennedyho-Humphreyho dodatku. Jiní, v čele s argentinským velvyslancem ve Washingtonu Ajaem Espilem a ministrem hospodářství Martínezem de Hoz, argumentovali, že v současné ekonomické situaci země si nemůže junta dovolit přijít o jednoho z hlavních odběratelů jejích produktů. Navíc bylo rozhodnutí USA učiněno bez jakékoli předchozí konzultace s Argentinou, což vyvolávalo otázku, zda náhodou neočekávaly, že se Argentina automaticky a bez protestů připojí.[226]

Jelikož převládl názor reprezentovaný ministrem hospodářství, Argentina oznámila, že se k embargu nepřipojí. Dokonce snížila dodávky obilovin některým svým tradičním spojencům jakými byly například Španělsko, Japonsko, Itálie nebo Chile, aby mohla pokrýt zvýšenou poptávku Sovětů. Původně Američané předpokládali, že neúčast Argentiny účinek opatření nijak neohrozí, avšak již za pár týdnů bylo jasné, že se mýlili. Argentinci zahájili užší spolupráci, ryze obchodního charakteru, se SSSR. Navíc, ačkoli politickými ideály si obě země odporovaly, SSSR několikrát podpořil Argentinu během hlasování v OSN o tom, zda proti ní zavést sankce kvůli porušování lidských práv. Obě země taktéž do určité míry spolupracovaly v oblasti jaderné energie. [227]

Bilaterální vztahy byly velmi chladné. Pokud USA potřebovaly juntu, aby souhlasila s embargem, bylo nutné zlepšit vzájemnou spolupráci. Dříve velice hlasité americké projevy proti potlačování lidských práv byly nahrazeny tichou diplomacií na politické úrovni. Carter byl donucen najít kompromis mezi navázáním spolupráce s dlouhodobě kritizovaným režimem, aniž by se musel otevřeně zříci politiky prosazování lidských práv. Aby argentinskou vládu dokázal lépe přesvědčit k souhlasnému postoji v protisovětském embargu napsal dokonce osobní zvací dopis prezidentu Videlovi na konferenci na téma obilného embarga do Washingtonu, ve kterém výslovně odsoudil sovětskou invazi jako agresi ohrožující mír a stabilitu. Odvolával se na západní smýšlení Argentiny s tím, že „žádná země, která usiluje o mír a stabilitu, nemůže pokračovat v obchodování se Sovětským svazem“.[228]

Videla Carterovi odpověděl rovněž dopisem, ve kterém ho znovu ujistil o západním smýšlení Argentiny a zároveň připomněl, že Argentina veřejně odsoudila počínání SSSR svým hlasem v OSN, což však nevylučovalo „rozhodnutí nepodporovat opatření přijatá jednostranně a bez předchozí konzultace“.[229] Postoj junty zůstával neměnný. Z oficiálních projevů sice nebylo jasně patrné, zda má země v úmyslu připojit se k bojkotujícím zemím, avšak postoj vojenských důstojníků byl jednoznačný. Argentinský ministr zemědělství Jorge Zorreguieta prohlásil, že „Argentina nemá v úmyslu zúčastnit se obilného embarga na Sovětský svaz. Konečná destinace našeho obilí bude diktována trhem“.[230] Neoficiální postoj Argentinců byl, že kdyby USA byly bývaly svoje záměry s nimi konzultovaly před tím, než bylo embargo vyhlášeno, zvážili by případně své zapojení. Vzhledem k tomu, že americká vláda tak neučinila a více méně očekávala, že se Argentina podvolí bez protestů jejich zájmům, zaujali odmítavé stanovisko.

Přesto Carter ve snaze juntu přesvědčit neustal. V lednu poslal do Argentiny speciální tým v čele s generálem Andrewem Goodpasterem. Účelem návštěvy bylo dosáhnout zlepšení vzájemných vztahů obou zemí a nabídnout možné ústupky americké strany.[231] Za účast na embargu přislíbil Goodpaster Argentině možnou spolupráci Carterova kabinetu na „doladění“ zprávy komise IAHRC, navázání nové spolupráce na vojenské úrovni, podporu argentinskému jadernému plánu a spolupráci a podporu v nárocích na Malvíny.[232] Avšak nemohl zaručit odkup, případně nalezení nového odbytiště pro argentinské obilí.

Výše zmíněné snahy byly zmařeny následnou otevřenou konfrontací amerických a argentinských delegátů v Komisi OSN pro lidská práva na summitu v Ženevě a návštěvou argentinských zástupců v Moskvě s cílem navázat další spolupráci se Sovětským svazem v oblasti jaderné energie.

I přes veškeré úsilí americké administrativy nedošlo k žádnému posunu k lepšímu v rámci bilaterálních vztahů. Dalo by se říci, že nové prezidentské volby chystané v USA zabránily vypuknutí otevřené konfrontace v rámci Carterova kabinetu. Zástupkyně ministra zahraničí ve věci lidských práv, Patricie Derianová, byla rezolutně proti jakékoli změně postojů vůči Argentině. Dokonce prohlašovala, že pokud dojde k výraznému zlepšení vztahů pod záminkou zlepšení situace lidských práv pod vládou junty, sama rezignuje na svou funkci a pravé důvody takovéto změny zveřejní. Naopak Raúl Castro, americký velvyslanec v Buenos Aires, by případnou změnu postoje uvítal, nicméně byl přesvědčen, že po třech letech neustálého nátlaku a kritiky není možné najednou radikálně změnit své postoje.

Je více než pravděpodobné, že nebýt úzkých obchodních vztahů a spolupráce v jaderném programu se Sovětským svazem, vyhodnotila by junta připojení se k obilnému embargu jako jednu z možných variant. Za daných podmínek, s uvážením dlouhodobě kritického postoje USA a ekonomické výhodnosti celé situace by však jakékoli ústupky, které by mohly USA nabídnout a následně splnit, pravděpodobně juntu nepřiměly ke změně názoru. Neúspěch Cartera a zvolení Ronalda Reagana novým prezidentem USA tak znamenaly do určité míry vysvobození z patové situace a otevřely prostor k diskuzi a zlepšení vzájemných vztahů obou zemí.[233]

Poznámky

[81] Buenos Aires Herald, editorial, 25.5. 1976, dostupné v GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., s. 20 - 21

[82] Discurso Jorge R. Videla, dostupné na http://nuncamas.org

[83] BUCHANAN, Paul G., The Varied Faces of domination…, str. 347

[84] OSIEL, Mark, The Making of Human Rights Policy in Argentina, str. 138

[85] Organizace Madres de la Plaza de Mayo tradici pravidelných tichých demonstrací před prezidentským palácem udržuje dodnes. Požaduje, aby došlo ke konečnému potrestání viníků smrti a mučení příbuzných jejích členek, z nichž mnozí byli osvobozeni, nebo bylo jejich stíhání zastaveno během vlády prezidenta Alfonsína po schválení dvou kontroverzních zákonů Punto Final a Ley de obedencia débida. Dožaduje se i odtajnění materiálů, které by odhalily, kde jsou případně děti jejich synů a dcer, které byly uneseny a později osvojeny rodinami sympatizujícími s režimem a konečně tak mohlo dojít ke konečnému vyrovnání se s minulostí.

[86] Dostupné na www.madres.org

[87] OSIEL, Mark J., Constructing Subversion in Argentina’s Dirty War, str. 128

[88] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, str. 27

[89] Dokument Report on the Subversive Situation, 1.5./ 30.6. 1977, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[90] Tamtéž

[91] Dokument Report on the Subversive Situation, 1.5./ 30.6. 1977, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[92] Memorandum- Hypothesis – The GOAs Prisoners o Army Intelligence, 18.8. 1980, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[93] BUCHANAN, Paul G., The Varied Faces of domination…, str. 369

[94] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, str. 72

[95] Human Rights: Voices of Concern Beginning to Be Heard, depeše, 30.8. 1976, str. 2, dostupné na http://foia.state.gov/documents/Argentina

[96] Tamtéž

[97] Human Rights: Voices of Concern Beginning to Be Heard, depeše, 30.8. 1976, str. 2, dostupné na http://foia.state.gov/documents/Argentina

[98] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 57

[99] MUNCK, Ronaldo, The Modern Military Dictatorship in Latin America..., str.58

[100] Tamtéž

[101] BUCHANAN, Paul G., The Varied Faces of Domination.., s. 356-357

[102] MUNCK, Ronaldo, The Modern Military Dictatorship in Latin America..., str.59

[103] Report No. 603, September 30, 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[104] MUNCK, Ronaldo, The Modern Military Dictatorship in Latin America..., str.59

[105] Tamtéž, str. 60

[106] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 60

[107] MUNCK, Ronaldo, The Modern Military Dictatorship in Latin America..., str.60

[108] MUNCK, Ronaldo, The Modern Military Dictatorship in Latin America..., str. 61

[109] MUNCK, Ronaldo, The Modern Military Dictatorship in Latin America..., str. 66

[110] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 59

[111] Politické neshody, viz. depeše Conversation with undersecretary of the presidency, 25.5 1976, zaslaná z ambasády v Buenos Aires do Washingtonu, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[112] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[113] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[114] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 60

[115] Tamtéž, str. 61

[116] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str.61

[117] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[118] PION-BERLIN, David, The Fall of Military Rule in Argentina: 1976 – 1983, str. 65

[119] Telegram on Abduction of Refugees in Argentina, 16.6. 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[120] Memorandum of Conversation, 7.10. 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[121] Memorandum dokumentující tuto konverzaci má mylné datum označení, a to 6.6. 1976, zatímco samotný rozhovor se odehrával až 10.6. 1976

[122] OSORIO, Carlos, COSTAR, Kathleen, ed., National Security Archive Electronic Briefing Book č. 133, publikováno 27.8. 2004

[123] Conversation with Undersecretary of the Presidency, 25.5. 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[124] Conversation with Undersecretary of the Presidency, 25.5. 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[125] Tamtéž

[126] Přepis zprávy Guzzetti’s Visit to the U.S., říjen 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[127] Tamtéž

[128] Přepis odpovědi na zprávu Guzzetti’s Visit to the U.S., říjen 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[129] Report No. 603, September 30, 1976, s. i – ii, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[130] Report No. 603, September 30, 1976, s. i – ii, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[131] Report No. 603, September 30, 1976, s. i – ii, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[132] Tamtéž

[133] Harkinův dodatek byl schválen k zákonu Foreign Assistance Act a stanovuje, že pokud bude země porušovat lidská práva, bude jí přerušena, nebo jí nebude poskytnuta žádná finanční či jiná pomoc ze strany USA.

[134] Report No. 603, September 30, 1976, s. 7-9, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[135] Report No. 603, September 30, 1976, s. 7-9, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[136] Michelini, Gutierrez Ruiz – uruguayští zákonodárci. Kvůli svým protestům proti vojenské vládě v Uruguaji byly nuceni uprchnout do Argentiny. Michelini následně v Argentině působil jako novinář. Oba byli uneseni a zavraždění v rámci Operace Cóndor, tedy tajném boji proti levicovým aktivistům.

[137] Request for instructions, 25.5.1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[138] Foreign Minister Guzetti Euphoric over visit to United States, 19.10. 1976

[139] OSORIO, Carlos, ed., National Security Archive Electronic Briefing Book – Part II, dostupné na www.gwu.edu

[140] Ambassador discusses U.S.- Argentine Relations with President Videla, 24.9. 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[141] Human Rights: Voices of Concern begining to be heard, 30.8.1976, dostupné na http://foia.state.gov

[142] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, str. 79

[143] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, str. 79

[144] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 21

[145] Memorandum of Conversation, 6.6. 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[146] MERRET, Christopher, GRAVIL, Roger, Comparing Human Rights.., str. 272

[147] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 7

[148] MERRET, Christopher, GRAVIL, Roger, Comparing Human Rights.., str. 259

[149] Nuts and Bolts of the Government’s Repression of Terrorism – Subversion, záznam rozhovoru z 7.8. 1979, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[150] MERRET, Christopher, GRAVIL, Roger, Comparing Human Rights.., s. 260 a 270

[151] ARNSON, Cynthia J., The U.S. Congress and Argentina: Human Rights and Military Aid, uvedené v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., s. 87 - 88

[152] Memorandum of Conversation, 7.10. 1976, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[153] GILBERT, William H., From Condemnation to Conformity..., str. 28

[154] WILLIAMS, Phil, The Limits of American Power: From Nixon to Reagan, str. 577

[155] ARNSON, Cynthia J., The U.S. Congress and Argentina: Human Rights and Military Aid, uvedené v OSORIO, Carlos,et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 83

[156] WILLIAMS, Phil, The Limits of American Power: From Nixon to Reagan, str. 577

[157] GILBERT, William H., From Condemnation to Conformity..., s. 29 - 30

[158] COHEN, Roberta, Human Rights Diplomacy: The Carter Administration and the Southern Cone, str. 216

[159] U.S. – Argentine Relations, 2.2. 1977, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[160] COHEN, Roberta, Human Rights Diplomacy: The Carter Administration and the Southern Cone, str. 216

[161] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 29

[162] TULCHIN, Joseph S., Argentina and the United States: A Conflicted..., str. 147

[163] OSORIO, Carlos, The Dirty War’s Declassified Documents: A New Perspective on Bilateral Relations, uvedené v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 16

[164] Draft memo to ARA, 1.11. 1978, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[165] SIKKINK, Kathryn, Human rights, principled..., str. 424

[166] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, s. 82 - 83

[167] Carta Política, No.59, říjen 1978, dostupné v RUSSELLL, Roberto, Sistemas de creencias y política exterior argentina: 1976-1989, s. 15 - 16

[168] COHEN, Roberta, Human Rights Diplomacy: The Carter Administration and the Southern Cone, str. 216

[169] ARNSON, Cynthia J., The U.S. Congress and Argentina: Human Rights and Military Aid, uvedené v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 85

[170] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 31, 35

[171] Draft memo to ARA, 1.11. 1978, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[172] MERRET, Christopher, GRAVIL, Roger, Comparing Human Rights.., str. 273

[173] OSORIO, Carlos, The Dirty War’s Declassified Documents: A New Perspective on Bilateral Relations, uvedené v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 17

[174] U.S. – Argentine Relations, 2.2. 1977, National Security Archive dostupné na www.gwu.edu

[175] RUSSELL, Ronald, Las relaciones Argentina – Estados Unidos..., str. 17

[176] Memorandum – National Security Council, Argentina: Your Questions, 9.8. 1978, uvedené v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 155

[177] Draft memo to ARA, 1.11. 1978, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[178] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 36

[179] Draft memo to ARA, 1.11. 1978, National Security Archive,dostupné na www.gwu.edu

[180] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[181] Draft memo to ARA, 1.11. 1978, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[182] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[183] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[184] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, str. 101

[185] Henry Kissinger‘s Visit to Argentina, 27.6. 1978, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[186] Zpráva P. Derianové, dostupná v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 142

[187] Tamtéž, str. 147

[188] OSORIO, Carlos, The Dirty War’s Declassified Documents: A New Perspective on Bilateral Relations, uvedené v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 18

[189] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 41

[190] Efforts to Account for the Dissappeared, depeše z 10.5. 1979, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[191] Nuts and Bolts of the Government’s Repression of Terrorism – Subversion, záznam rozhovoru z 7.8. 1979, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[192] Deník Convicción, 19. 4. 1979, str. 5, citováno z ESCUDÉ, Carlos, Historia General ...

[193] RUSSELLL, Roberto, Las relaciones Argentina-Estados Unidos..., str. 21

[194] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 31

[195] Argentine Reactions to Human Rights Issue, 16.3. 1977, s. 1-3, dostupné na http://foia.state.gov/documents/Argentina

[196] Argentine Reactions to Human Rights Issue, 16.3. 1977, str. 7, dostupné na http://foia.state.gov/documents/Argentina

[197] Memorandum of Conversation, U..S. Human Rights Policy and Argentina“, 8.3. 1977, s. 1-2, dostupné na http://foia.state.gov/documents/Argentina

[198] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 33

[199] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., s. 33 - 34

[200] Tamtéž, s. 36 - 37

[201] Human Rights and U.S. Programs in Argentina, depeše, 25.5. 1978, str. 1, dostupné na http://foia.state.gov/documents/Argentina

[202] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 38

[203] Memorandum – National Security Council, Argentina: Your Questions, 9.8. 1978, uvedené v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 156

[204] Human Rights: Note of Protest from Foreign Minister, depeše, 4.8. 1978, s. 1-2, dostupné na http://foia.state.gov/documents/Argentina

[205] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., s. 39 - 41

[206] Untitled Memo, 13.9. 1978, uvedené v OSORIO, Carlos, et al., Argentina - United States Bilateral Relations..., str. 20

[207] Draft memo to ARA, 1.11. 1978, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[208] ESCUDÉ, Carlos, Argentina: The Costs..., s. 20 - 26

[209] Tamtéž, str. 22

[210] COHEN, Roberta, Human Rights Diplomacy: The Carter Administration and the Southern Cone, str. 238

[211] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[212] COHEN, Roberta, Human Rights Diplomacy: The Carter Administration and the Southern Cone, str. 240

[213] CARDOSO, Oscar Raúl, Razón de la suspensión del viaje de William Bowdler. Un hecho consumado, Clarín, 30. 7. 1980, citováno z ESCUDÉ, Carlos, Historia General ...

[214] Nový velvyslanec Harry W. Shlaudeman do Argentiny přijíždí až po zvolení Reagana.

[215] Una decisión que divide a la OEA, La posición argentina , La Opinión, 26.7. 1980, s. 12 – 13, citováno z ESCUDÉ, Carlos, Historia General ...

[216] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 57

[217] Draft memo to ARA, 1.11. 1978, National Security Archive, dostupné na www.gwu.edu

[218] RUSSELL, Roberto, Las Relaciones..., s. 18 - 19

[219] Argentina y la bomba atómica, Somos, no. 110, 27.10.1978, str. 8, citováno z ESCUDÉ, Carlos, Historia General ...

[220] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[221] Tamtéž

[222] Tamtéž

[223] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., s. 48 -49

[224] Tamtéž, str. 50

[225] Tamtéž, s. 50 - 53

[226] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., str. 53

[227] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., s. 10, 54 - 55

[228] Dopis Cartera Videlovi, 11. 11. 1980 citovaný z ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[229] Dopis Videly Carterovi, citovaný z ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[230] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., s. 60 - 61

[231] Tamtéž, s. 63- 64

[232] RUSSELL, Roberto, Las Relaciones Argentina – Estados Unidos..., s. 23 - 24

[233] GILBERT, William H, From Condemnation to Conformity..., s. 66 - 69

Seriál

  1. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty (1976-1983)
  2. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  3. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  4. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 2. Vývoj bilaterálních vztahů
  5. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 3. Období vlády Jorge Rafaela Videly
  6. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 4. Období vlád Violy a Galtieriho
  7. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Závěr
  8. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Přílohy
  9. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Michaela Žáčková 🕔17.12.2010 📕2.522

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře