Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty

Autor : Ing. Michaela Žáčková 🕔17.12.2010 📕2.917

Seriál

  1. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty (1976-1983)
  2. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  3. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  4. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 2. Vývoj bilaterálních vztahů
  5. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 3. Období vlády Jorge Rafaela Videly
  6. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 4. Období vlád Violy a Galtieriho
  7. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Závěr
  8. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Přílohy
  9. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

1. Střídání období civilních a vojenských vlád v moderní historii Argentiny

 

Argentina, původně zámořská kolonie španělské koruny, vyhlásila nezávislost na Španělsku v roce 1810. Již během prvních let samostatnosti země zažila občanskou válku, v letech 1826 – 1828. Občanská válka probíhala na úrovni provincií, jejichž záměrem bylo získat více rozhodovacích pravomocí, které byly do té doby koncentrované v hlavní provincii Buenos Aires. Proti sobě stáli unitáři, zastánci silné centrální vlády, a federalisté, kteří prosazovali rovnoměrné rozdělení moci mezi centrální a provinční vlády. Zástupcem federalistů byl i Manuel de Rosas, kterému právě občanská válka umožnila dosáhnout na post prezidenta, který zastával v letech 1835 – 1840. Rosas v zemi zavedl tvrdý diktátorský režim, který likvidoval veškerou opozici násilím a vraždami.[1] Jeho vláda byla nakonec svržena v roce 1852, avšak země byla stále nejednotná. Neshody mezi provincií Buenos Aires a ostatními provinciemi, kdy zemi svého času vedly dvě paralelní vlády, bylo možné vyřešit pouze úplným sjednocením státu. Oficiální národní vláda se nakonec rozhodla vytvořit národní armádu, která měla za úkol v zemi zajistit pořádek a fungovat tak jako určitý jednotící prvek.[2]

Od té doby se začala rozvíjet velmi vlivná, na civilní vládě nezávislá, armáda. V roce 1870 byla založena Vojenská škola (Colegio Militar), následně vznikla Námořní škola (Escuela Naval) pro vychovávání nových kadetů ve službách argentinské armády. Dovoz zbraní z Německa a spolupráce na úrovni výcviku štábních důstojníků ovlivnila její další vývoj. Roku 1900 byla založena Vysoká škola umění válčení (Escuela Superior de Guerra). Velkou změnu ve struktuře a organizaci argentinské armády byl rok 1910, kdy přestalo být povýšení politickou záležitostí a začal být uplatňován princip počtu odsloužených let a znalosti moderního válčení. Tento akt otevřel možnost kariérního postupu nejen elitním členům, ale i široké veřejnosti a střední třídě, včetně imigrantů.. Do roku 1916 byla již argentinská armáda plně profesionalizovaná, nicméně politické zájmy nepřestaly v armádě hrát důležitou roli.[3]

Překážkou v další profesionalizaci a rozvoji armády byl nástup do úřadu prezidenta Hipólita Yrigoyena (ve funkci v letech 1916 – 1922, 1928 – 1930). Ten se stal v roce 1916 prvním prezidentem země zvoleným na základě všeobecných demokratických voleb a reprezentoval aději na úspěšnou demokratizaci země.[4] Do úřadu mu pomohla Občanská radikální unie (La Unión Cívica Radical), první lidová strana v Argentině, v obou případech jeho zvolení. Jako prezident byl velmi oblíbený širokými vrstvami obyvatel, především však nižší a střední třídou, dělníky a řemeslníky.

Armádu Yrigoyen využíval pro podporu svého režimu a povyšoval a jmenoval důstojníky nikoli na základě jejich odsloužených let, či společenského postavení, ale na základě politických a osobních důvodů. Často upřednostňoval politické důvody před vojenskými a velitelskými schopnostmi důstojníků.[5]

Vojenští důstojníci s tímto přístupem sice nesouhlasili, ale byli natolik profesionální, že zůstávali mimo politické hašteření až do doby, kdy se Yrigoyen podruhé ujal prezidentského úřadu. Situace se natolik zhoršila, že se někteří důstojníci shodli na tom, že je třeba zasáhnout a Yrigoyena sesadit. Protiyrigoyenovské postoje byly podporovány především vrstvou tzv. oligarchů, tedy nejbohatších a nejvlivnějších obyvatel země, jejichž vliv byl pod prezidentovým vládnutím neustále oslabován.[6]

Ve 30. letech propukla Světová hospodářská krize, která dopadla i na argentinskou ekonomiku. Rostla nezaměstnanost, ceny argentinského exportu, na kterém byla země závislá, se rapidně propadaly. Místní tisk začal kritizovat Yrigoyenův kabinet pro jeho neschopnost vypořádat se se špatnou ekonomickou situací.[7] Objevují se první studentské demonstrace. Mezitím v armádě sílí přesvědčení, že je třeba převzít dění v zemi do vlastních rukou. Na scénu vstupují dva generálové, gen. José Félix Uriburu a gen. Augustin P. Justo, kteří mají podporu nejen v armádě, ale také mezi vrstvami nejbohatších.[8]

V roce 1930 se gen. Agustín P. Justo, spolu se skupinou mladých důstojníků, rozhodl Yrigoyenovu vládu svrhnout. Nikdo se nestavěl na odpor ani neprotestoval. Převrat byl zahájen asi tisícovkou vojáků pochodující na Kongres (El Congreso), sídlo vlády. Tito vojáci se rekrutovali zejména z řad kadetů a studentů vojenské školy (Colegio Militar), zatímco jádro armády zůstalo ve svých postojích indiferentní. Justo se snažil navrátit zemi do doby před rokem 1916 a dosadit k moci vyšší vrstvy.[9] Zanedlouho jeho vláda předala moc do rukou gen. Josého F. Uriburua (1930 – 32). Tento puč zahájil dlouhé období více než půlstoletí, kdy byla Argentina zmítána vojenskými převraty, které byly střídány krátkými periodami demokraticky zvolených vlád.[10]

Dle profesora Roberta Potashe[11] , který zkoumal působení armády na historii Argentiny, by bylo mylné se domnívat, že časté převraty v novodobých dějinách země jsou pouhým odrazem touhy armády po moci. Pokaždé, „část, a to někdy velmi významná část, veřejného mínění vyzývala ozbrojené složky k jednání (...). Představa, že argentinské politické strany nebo jiné důležité civilní skupiny byly celou dobu proti vojenským pučům, je velice mylná“.[12] V tomto duchu byl proveden i poslední vojenský převrat v roce 1976, který zpočátku veřejnost přivítala.

Uriburu byl ve svých názorech velmi konzervativní. Zamýšlel z Argentiny vytvořit polofašistický stát[13] , s přesně stanovenou hierarchií dle sociálního postavení, pomocí represí, únosů a četných poprav svých odpůrců a dosáhnout tak sjednocení země.[14] Dokonce zavedl na policejních služebnách „výslechovou metodu za použití elektrického proudu“, která byla opětovně používána během období Špinavé války[15] . Naštěstí Uriburu nezískal pro svou politiku dostatečnou podporu. 5. května 1931 se konaly volby v provincii Buenos Aires, které, navzdory Uriburuovým očekáváním, vyhrála radikální strana. Volby byly nejprve anulované a Uriburu se držel u moci, ovšem již bez podpory bohatých vrstev.[16] V roce 1932 donucen vyhlásit řádné volby.

Generál Justo kandidoval ve volbách v uskupení složeném z konzervativců, radikálních disidentů a nezávislých socialistů, se kterým listopadové volby vyhrál. Justo pocházel z vyšší společenské vrstvy a svou politiku prováděl tak, aby byla navrácen vláda zpět do rukou oligarchie. Po převzetí vlády rozpustil kongres, zavedl cenzuru tisku, důkladné kontroly na univerzitách a zakázal Radikální stranu.[17]

Justova vláda skončila svůj mandát v atmosféře všeobecného napětí a nedůvěry občanů. Následující volby vyhrál radikál Roberto Ortiz, který byl donucen ze zdravotních důvodů předat svůj úřad viceprezidentovi Castillovi.[18]

Léta přetrvávající jednotnost armády byla narušena. Jelikož volební vítězství civilních prezidentů byla často dosahována prostřednictvím podvodů a machinací, stal se samotný prezidentský úřad nestabilním. Druhá světová válka celou situaci ještě více zkomplikovala. O moc v zemi usilovalo několik frakcí. Někteří chtěli zachovat neutralitu Argentiny ve válce, jiní sympatizovali se zeměmi Osy, další pak se spojenci. V armádě převládl názor, že země potřebuje stabilní a vyrovnané vedení. V roce 1943 Skupina sjednocených důstojníků (Grupo de Oficiales Unidos, GOU) sesadila prezidenta Ramóna Castilla kvůli podvodům a zkorumpovanosti. Armáda svrhla civilní vládu, rozpustila kongres a ustanovila vojenskou vládu do doby, než mohla „posílit“ národ.[19] Generál Arturo Rawson, který byl jmenován prezidentem, oznámil, že „nyní přestanou existovat politické strany, budou jen Argentinci“,[20] což se také událo. Ačkoli dva dny po nástupu Rawsona do úřadu jeho roli převzal Juan Pablo Ramirez, do té doby působící jako ministr války, politické strany byly roku 1944 oficiálně zakázány.

GOU si nadále udržela svůj značný vliv ve vládě, její představitelé zastávali důležité posty. Jedním z nich byl i gen. Juan Domingo Perón, jedna z nejdůležitějších politických figur v dějinách moderní Argentiny. V roce 1943 stanul Perón v čele nově vytvořeného Ministerstva práce a sociálních věcí (Secretaría de Trabajo y Previsión). Setkání Peróna s představiteli odborů a dělníky, kteří přicházeli do jeho kanceláře, mělo významný vliv na budoucí vývoj v zemi. Poprvé s odbory jednal někdo, kdo nejen, že jim naslouchal, ale zároveň se snažil řešit i jejich problémy. Současně se ve své politické kariéře do značné míry emancipoval vůči vojenské hierarchii, přestože sám byl vojákem. To mu armáda nemohla odpustit.[21] Poté, co prezident Ramirez odstoupil a na jeho místo přišel viceprezident Farrell, byl Perón dosazen na uvolněné místo viceprezidenta, zároveň i nadále působil jako ministr práce a sociálních věcí a nově i jako ministr války. Perón ze svého úřadu prosadil zlepšení životních podmínek pracující třídy. Kromě jiného zavedl možnost odchodu do důchodu pro všechny bez výjimky a nový systém sociálního a zdravotního pojištění, což mu zajistilo širokou podporu veřejnosti.[22]

Po II. světové válce zaujímala Argentina osmé místo mezi nejbohatšími zeměmi světa.[23] Juan Domingo Perón získal ve volbách v roce 1946, které byly hodnoceny jako po dlouhé době, svobodné a bez manipulací, více jak 55% hlasů. [24] Hlavními příznivci nového prezidenta byli lidé pocházející z nižších vrstev populace, dělníci, rolníci, členové odborů. Hlavním politickým proudem, který Perón prosazoval a který byl následně i pojmenován po jeho osobě peronismo, byla orientace na široké vrstvy sociálně slabých občanů. Inspiraci pro svůj plán nabyl během svého působení jako vojenský atašé v Itálii od samotného Mussoliniho.[25] Jeho političtí odpůrci vytvořili politickou stranu Demokratická unie (Unión democrata), která byla složena z radikálů, komunistů, socialistů a progresivních demokratů. Perónovu politiku označovali za nacistickou a fašistickou a odmítali ji jako vojenskou diktaturu v zemi. Nicméně, toto uskupení nebylo v dalších volbách úspěšné.

Během období peronismu byl podporován rozvoj domácího průmyslu, došlo ke znárodnění důležitých podniků a stát odkoupil železnice od Velké Británie, což vyvolalo všeobecné národní nadšení. Perón úspěšně prosadil změnu argentinské ústavy, ve které byl nově zaveden dodatek o sociálních jistotách občanů spolu s možností znovuzvolení prezidenta.[26]

Pro armádu byla Perónova politika výhodná. Vytvořil letecké síly, odměnil vojsko ve formě zvýšení platů, modernizace vybavení a dalšími výhodami. Po roce 1949 se Perón snažil vychovávat kadety v duchu jeho idejí a politické filosofie, kterou nazýval „justicionalismo“ (spravedlnost, právo). Stejně jako Yrigoyen i Perón měl své oblíbence v armádě, kterým usnadňoval kariérní postup. Tímto přístupem se vojsko rozdělilo na dvě vzájemně nepřátelské frakce. Pro-peronisty a anti-peronisty. Po smrti manželky prezidenta, Evy Duarte Perónové, začala popularita Juana Dominga Peróna a jeho ideálů klesat. K tomu se přidaly nové ekonomické problémy. Vše vyvrcholilo v září 1955, kdy byl Perón svržen vlastními lidmi, tedy armádou a uprchl do exilu do Španělska, kde setrval příštích 17 let. Po jeho svržení armáda provedla čistky ve vlastních řadách stejně jako v byrokratickém a universitním aparátu. Peronisté měly armádou zakázáno jakkoli se politicky angažovat až do roku 1958. Peronistická ústava byla zrušena a v platnost vešla opět ústava z roku 1853. Přetrvávající vliv peronistického hnutí (20 – 25% voličů) způsobil, že armáda musela silou vytlačit vládu až nakonec převzala kontrolu v roce 1966 s tím, že zůstane až do doby, než se Argentina od základů změní. Peronisté se dostali k moci až v roce 1972.[27]

Po svržení Peróna vyvstal problém, jak vyřešit nový vliv širokých vrstev pracujících na politiku v zemi, aniž by musely být uplatňovány peronistické principy. Žádné z politických stran se nepodařilo vytvořit alternativu k peronistickému hnutí, což jen předznamenávalo budoucí vznik levicových guerillových hnutí volajících po návratu Juana Dominga Peróna.[28]

V květnu 1958 byl zvolen Arturo Frondizi. Frondizi zdědil zemi zmítající se v ekonomických problémech, částečně způsobených štědrou sociální politikou svého předchůdce. Zavedl proto mnohá úsporná opatření, ta se však dotkla nejcitelněji právě nejnižších vrstev, čímž si vysloužil ostrou kritiku ze strany levice a peronistů. Kvůli svým dobrým vztahům s Kubou a sympatiemi s Fidelem Castrem, si proti sobě popudil velkou část armády. Ta se nakonec rozhodla ukončit předčasně jeho vládu a do řádných voleb dosadit do čela státu Josého Maríu Guida.[29] .

Po volbách stanul v čele země v červnu 1963 Arturo Umberto Illia, který vládl do roku 1966. Během jeho působení se Argentina stala ekonomicky stabilní zemí. Přesto však postrádal to nejdůležitější, podporu armády. Ta, z obav, že Illia není dostatečně silný, aby bojoval s peronismem, v roce 1966 opět uskutečnila vojenský převrat.[30]

Takzvanou Argentinskou revoluci (Revolución Argentina) vedl vrchní velitel pozemních vojsk Juan Carlos Onganía. Onganía se posléze stal prezidentem a vládl až do roku 1970. Dle jeho prohlášení se země nacházela ve zuboženém stavu a hlavními viníky byly politické strany, které nakázal rozpustit a sílící vliv komunistů na universitách, které následně nakázal obsadit policií a najít povstalce. Následovala vlna stávek a protestů, které vyvrcholili v květnu 1969 v Córdobě, tzv. Cordobazo, nejkrvavější protesty v historii Argentiny.[31] Následoval další vojenský převrat, který instaloval vojenskou vládu do roku 1973.

Na přelomu 60. a 70. let se začaly objevovat levicové organizované skupiny, jejichž cílem byla „Sociální revoluce“. Pro prosazování svých ideálů si vytvořily ozbrojené skupinky působící po celé zemi, které neváhaly použít násilných metod jako únosů úředníků a vládních činitelů, průmyslníků a bankéřů a útoky na policejní služebny.[32] Nejznámější z těchto skupin byli Montoneros[33] , usilující o návrat Peróna a peronismu do Argentiny, a ERP[34] s trockistickými ideály. Juan Domingo Perón se, po dlouhých přípravách, do země vrátil v listopadu 1972. Následující volby vyhrál, jasnou většinou hlasů, Montoneros a Perónem podporovaný Héctor Cámpora. Novým ministrem sociálních věcí (Ministro de Bienestar) se stal López Rega, bývalý vrchní velitel policie, který byl nejprve Perónovým poradcem a později také jeho ženy Isabelity a fakticky držel v rukou veškerou moc během jejího působení jako argentinské prezidentky. [35]

1.1 Události a okolnosti vedoucí k nastolení vojenské diktatury

1.1.1 Druhý vzestup Peronismu, vláda Isabelity Perónové

Poté, co se Perón vrátil do Argentiny natrvalo, byla Cámporova moc značně oslabena. Nakonec v červenci 1973 podává rezignaci, aby umožnil Perónovi opět kandidovat na post prezidenta země. Spolu s častějšími a stupňujícími se organizovanými protesty levice, se stupňovalo i násilí ultrapravicových skupin. Jejich konflikt vyvrcholil při návratu Peróna do Argentiny na letišti Ezeiza, kde na bývalého prezidenta čekaly davy jeho příznivců. Střety mezi pravicí a levicí nakonec skončily krveprolitím. Událost vešla do historie pod názvem „masakr z Ezeizy“.[36]

Zvolením Peróna prezidentem a jeho manželky Isabelity Perónové viceprezidentkou mělo dojít k utlumení násilí. V průběhu Perónovy vlády však zahájili Montoneros krvavou kampaň za likvidaci odborových svazů. Kampaň vyvrcholila zavražděním generálního tajemníka CGT Josého Ruccia. Během svého funkčního období se prezident snažil přivést k diskuzi CGT a CGE, tedy podnikatelskou a dělnickou vrstvu. Byla dosažena dohoda o zvýšení platů výměnou za odklad všech kolektivních vyjednávání odborů o dva roky. Perón však záhy, 1. 6. 1974, umírá na srdeční záchvat. Na jeho místo nastupuje jeho manželka María Estela Isabel Martinez de Perón, přezdívaná Isabelita, čímž se stává vůbec první ženou v čele státu na západní polokouli, která nepochází z královské rodiny.

Kromě prezidentského úřadu zdědila po svém manželovi také celou škálu problémů. Nejenže se jí nedostávalo důvěry stejné, jakou požíval její manžel Juan Domingo Perón, který byl nejoblíbenějším a nejuctívanějším argentinským prezidentem v novodobé historii země, zároveň postrádala i politickou intuici a potřebné charisma. Isabelita musela čelit vážné ekonomické krizi, která byla způsobena právě sociálně orientovanou politikou peronismu během ekonomické expanze. Důsledkem krize bylo sílící postavení guerillových armád, které začali proti prezidentce protestovat. Jejich záminkou bylo, že Isabelita dostatečně nereprezentuje myšlenku peronismu a ani jí sama nechápe.

V roce 1975 byl zavražděn americký konzul John Egan a generál Jorge Cáceres skupinou Montoneros. V té době vznikla argentinská protikomunistická aliance tzv. skupina „Tři A[37] (Triple A – Argentine Anti-Communist Alliance), což byla pravicová teroristická organizace neoficiálně řízená ministerstvem sociálních věcí, v jehož čele stál López Rega, která měla na svědomí nesčetné množství bombových útoků. Triple A začala pronásledovat a vraždit levicové aktivisty. Po celý bouřlivý rok 1974 se vojsko snažilo držet stranou, avšak následující rok v Tucumánu mezi levicí reprezentovanou ERP a armádou propukla nefalšovaná válka. Zákony se prakticky přestaly dodržovat a záminka boje s povstalci sloužila k ospravedlnění téměř jakéhokoli násilí na občanech. Množství zmizelých (desaparecidos) rostlo geometrickou řadou. V letech 1973-76 teroristé, z levice i pravice, zavraždili 1358 osob a v nejrůznějších přestřelkách přišlo o život 445 vojáků.[38] V roce 1975 také vznikly v provincii Tucumán první tajné věznice, které zavedly praxi mučení, únosů a hromadných poprav.[39] Následně byly vystavěny další podobné věznice po celé zemi, které byly využívány pro zadržení „diverzantů“ během Špinavé války.

Ačkoli celkem šestkrát Perónová vyměnila ministra hospodářství, inflace v roce 1975 vzrostla na neúnosných 335 procent s meziročním růstem 800 procent (roku 1976), což způsobilo obrovské zadlužení veřejného sektoru s tím, že externí dluh vzrostl na osm miliard dolarů. Mezinárodní měnový fond odepřel zemi poskytnout jakoukoli další půjčku. Ceny za zboží a služby rostly tempem 20% za měsíc.[40] Hlavním tématem se stala otázka volnosti v určování výše platů, devalvace a všeobecný pokles životní úrovně občanů. Snaha nového ministra hospodářství Celestina Rodriga o snížení platů vyvrcholila 7.7. 1975 generální stávkou odborů, tzv. Rodrigazo. Všeobecný zmatek dohnal samotnou CGT, aby žádala vládu o omezení růstu platů, avšak marně.

Povstalci využili příležitosti a začali podněcovat stávky dělníků i proti samotné CGT, kterou veřejně proklamovali za zrádce. Navíc, 18 měsíců po Perónově smrti, statistiky uváděly na patnáct set zavražděných a podstatný nárůst vlivu guerillových skupin.[41] Postupně se ke slovu opět dostává armáda, tentokrát v čele s generálem Videlou, která si jako hlavní úkol předjímá boj s guerillou a protistátními teroristickými organizacemi, stejně jako „zničení a vykořenění[42] peronistických principů.

Dalším nešťastným tahem ze strany Isabelity Perónové se stal její poradce López Rega, který v době jejího prezidentství zastával funkci Ministra sociálních věcí. López Rega byl tak zvanou šedou eminencí v pozadí a získal nesmírný vliv, což pro armádu představovalo velké ohrožení. Proto armáda tlačila na prezidentku, aby se vymanila z jeho vlivu. Přestože Perónová souhlasila, že Regu propustí, vojenští představitelé usoudili, že přetrvávající klima všudypřítomných stávek, ekonomické recese a politického terorismu hraničícího s občanskou válkou, je nadále neúnosné. V červenci 1976 tedy provedli nekrvavý, předem pečlivě naplánovaný, vojenský puč. Isabelita byla vzata do domácího vězení, ve kterém zůstala 5 let, až do doby, kdy byla roku 1981 poslána do španělského exilu. Vlády se ujala Vojenská rada v čele s generálem Jorgem Rafaelem Videlou a nastolila vojenský režim, který vešel ve známost pod názvem „Proces národní reorganizace“ (Proceso de Reorganización Nacional, dále jen „Proces).[43]

Od vlády prezidenta Uriburua až do nástupu junty v čele s Videlou v březnu 1976 se v Růžovém domě (Casa Rosada – sídlo argentinského prezidenta) vystřídalo 19 prezidentů a 21 vlád. Ve stejné době se odehrálo devět vojenských pučů podporovaných i ze strany civilistů. Pouze osm ze zmíněných 21 vlád vzešlo z řádných voleb s tím, že nejméně dvakrát byly volby prokazatelně zmanipulované a zároveň dva z 19 prezidentů byli do funkce dosazeni armádou. Průměrná délka funkčního období těchto vlád byla o něco více než dva roky, přičemž vláda vytvořená v roce 1943 vydržela v úřadě jen necelé dva dny. Pouze dvě z 21 vlád zůstaly ve funkci po celé šestileté funkční období. Mezi roky 1930 a 1976 byly civilní vlády u moci celkem patnáct let a to spíše de iure než de facto. [44]

1.1.2 Proces národní reorganizace

Zpočátku se vojenská vláda jevila jako záchrana a jediná možnost jak uklidnit katastrofální situaci v zemi, ve které bylo obyvatelstvo deprimované neustálými nepokoji, stávkami a guerillovými půtkami. Jedinou skvrnou na ideálním obrazu vojenské diktatury byly brutální represe menšinového levicového odboje, které vládnoucí třída označovala za boj s vnitrostátním terorismem a diverzanty.

Vojenská rada (Junta Militar) byla složena z vrchních velitelů tří složek armády – vrchního velitele vojsk generála Jorge Rafaela Videly, vrchního velitele námořních sil admirála Emilia Eduarda Massery a vrchního velitele leteckých sil brigádního generála Orlanda Ramóna Agostiho – tato rada jmenovala prezidenta, který se posléze ujal vedení země. Prostřednictvím série institucionálních protokolů (Actas Institucionales) – Protokolu pro proces národní reorganizace ze dne 24. března; Protokolu stanovující účel a cíle Procesu rovněž ze dne 24. března 1976; Statutu Procesu ze dne 31. března; Zákona 21256, kterým bylo uznáno Nařízení o činnosti Vojenské rady, Národní výkonné moci (Poder Ejecutivo Nacional) a Komise pro legislativní radu (Comisión de Asesoramiento Legislativo – CAL), ze dne 26. března 1976 - si vojenská junta vytvořila vlastní legitimitu, která však nebyla uznávaná občany. Národní ústava byla podřízena záměrům a cílům revolučního Procesu. Prezidentem se měl stát jeden z vrchních velitelů ozbrojených sil. Mezi pravomoci prezidenta patřila výkonná moc, legislativní moc a pravomoc jmenovat národní a provinční funkcionáře.[45]

Cíle uvedené v protokolech byly zdánlivě ušlechtilé a velkorysé. V protokolu vytyčujícím účel a základní cíle Procesu si Vojenská rada dala za úkol obnovit pořádek v zemi s důrazem na morální a křesťanské hodnoty, vytvořit fungující státní sektor, nastolit důvěryhodnou vládu, která nebude lehce zkorumpovatelná, reformovat politické instituce, podpořit ekonomický rozvoj země a vymýtit levicové liberály a protistátní organizace. Zároveň začlenit Argentinu do skupiny západních zemí a zvýšit její vliv na mezinárodním poli. Podle názoru sociologa Torcuata Di Telly byl Proces založen na „transformativní intervenci“, která měla za cíl „vytvořit novou Argentinu“ prostřednictvím modernizace ekonomiky, umravnění odborových organizací a likvidace levicové opozice[46] .

Ideologie peronismu a s ním spojeného liberalismu byly totiž podle vojenských zástupců zdrojem všeobecného morálního úpadku společnosti, tedy drogové závislosti, vandalismu pornografie, feminismu, rozvodů, lichvy a rozpínavosti marxismu, který dovolil jejich rozvoj v uvolněné atmosféře panující v té době mezi Argentinci. V tomto ohledu se shodovali s římskokatolickou církví, která byla dlouholetým oponentem peronismu.[47] Nový režim měl tedy podporu především buržoazie, vyšších společenských vrstev, vlivných podnikatelů a církevních hodnostářů. Buržoazie považovala armádu za spolehlivého, dočasně vládnoucího spojence, který nebude mít ambice řídit zemi dlouhodobě.[48]

V institucionálních protokolech bylo rovněž stanoveno rozdělení pravomocí jednotlivých armádních složek a jejich podíl na řízení státu. Každá ze složek měla 33% podíl na moci jak výkonné (vojenská rada), tak legislativní (v Komisi pro legislativní radu, jejíž funkcí bylo vyvářet a připravovat ke schválení nové zákony). Stejným způsobem byla vedena jednotlivá ministerstva. Každý úředník jmenoval své spolupracovníky na základě striktního vojenského systému osobní loajality. Na každém ministerstvu působili úředníci z příslušné části armády a zároveň zde působili pozorovatelé ze zbylých dvou složek armády. V případě ministerstev pro civilní záležitosti (jako například Ministerstvo hospodářství) působili na vrchních pozicích odborníci, nad kterými vojáci vykonávali dohled. Díky tomuto systému rozdělení a vyrovnávání mocí, mělo být snazší předejít konfliktům ve formě přílišné koncentrace moci v rukou jedné z armádních sekcí popřípadě v rukou jednotlivce a tím zaručit nezkorumpovatelnost systému.[49] V praxi se však ukázalo, že tento systém spíše produkuje konflikty, zostřování vzájemné nevraživosti mezi jednotlivými částmi armády i uvnitř složek, stejně jako osobní zápasy o větší moc a kontrolu.[50]

Nejdůležitějším z institucionálních protokolů byl Protokol vytyčující účel a základní cíle Procesu národní reorganizace. Dle tohoto dokumentu bylo hlavním účelem Procesu „nastolit základní hodnoty, které poslouží jako základ komplexního vedení státu (...) vymýtit podvratnou činnost a podpořit ekonomický rozvoj národního života (...) s cílem zajistit následné nastolení demokracie, republiky, representativní a federální vlády“. Jako stěžejní záměry Procesu dokument označuje znovuobnovení ústavních orgánů s důrazem na národní zájem, který bude důležitější než „frakcionářství, tendence a sobectví“, uplatňování morálních hodnot založených na křesťanských principech a tradicích, „dohled nad národní bezpečností, vymýcení podvratné činnosti a příčin k ní vedoucích“. Posledně zmíněný cíl byl následně zneužíván jako argument pro politické a společenské čistky jak v oblasti kultury, tak i vzdělávání.[51]Nedlouho po převzetí moci dokonce prohlásil gen. Ibérico Saint Jean, guvernér provincie Buenos Aires: „Nejdříve vymýtíme diverzanty, poté kolaboranty, poté jejich sympatizanty, poté ty, kteří jsou lhostejní a nakonec zničíme ustrašené“.[52]V Protokolu o národní reorganizaci je rovněž zmíněn úmysl „posílení role Argentiny na mezinárodním poli“. V následujícím Protokolu pro Proces národní reorganizace byly ustanoveni vrchní velitelé armády Jorge Rafael Videla, jako vrchní velitel vojska, Emilio Eduardo Massera, jako vrchní velitel námořních sil a brigádní generál Orlando Ramón Agosti, jako vrchní velitel letectva, zrušeny dosavadní úřady jak zákonodárných, výkonných, tak i soudních složek státu a pod vedením armády stanoven vznik nových institucí. Dále byly zrušeny politické strany a odborové organizace.[53]

V protokolu o Statutu Procesu byly uvedeny základní normy, kterými se vláda vojenské junty bude řídit, její pravomoci a pravomoci jednotlivých armádních složek, rozdělení moci ve státě. Dále byla Vojenská rada ustanovena nejvyšším výkonným orgánem v zemi.[54]

Do úřadu prezidenta argentinského národa byl zvolen generál Videla, který až do srpna 1978 vykonával zároveň i funkci vrchního velitele vojsk.[55] Prvním krokem, které Videla učinil, bylo rozhodnutí zbavit zemi liberálů, levicových aktivistů a politických teroristů. Kdokoli podezřelý ze spolupráce s těmito skupinami byl zatčen, stejně jako ti, kdo ilegálně profitovali z bývalé korumpované peronistické vlády. Oficiální stanovisko armády a přístupy k řešení tohoto problému byly uvedeny ve Zprávě ze dne 23. března 1976 (Comunicado). Zpráva nařizuje respekt a poslušnost vojenským, bezpečnostním a policejním autoritám ze strany občanů, omezení místní dopravy s ohledem na trvání válečného stavu, trest odnětí svobody pro ty, kteří budou „jakýmkoli způsobem rozšiřovat, rozhlašovat nebo propagovat zprávy nebo obrazový materiál původem nebo ve vztahu k zakázaným spolkům“ a trest na 10 let odnětí svobody pro toho „kdo by jakýmkoli způsobem rozšiřoval (...) oznámení nebo obrazový materiál za účelem pobouření, poškození nebo zbavení dobré pověsti ozbrojených sil, bezpečnostních či policejních jednotek“. Dále byly specifikovány činnosti rozvracející režim, které budou bezpodmínečně potrestány. Následovalo zrušení práv odborů a nařízení intervence ve studentské radě a Všeobecné odborové organizaci a dalších organizacích, které by mohly zastávat peronistické myšlenky a tím ohrožovat režim.[56] Politické strany byly zakázány. Veškeré odborové svazy včetně CGT a CGE byly prohlášeny za nezákonné a byl jim zabaven veškerý majetek. Kolektivní vyjednávání bylo zrušeno a platy byly zmrazeny. Byla zavedena cenzura v médiích, literatuře, umění, které režim vyhodnotil jako možný zdroj nebezpečí. Studenti a profesoři podezřelí z levicového aktivismu byli vyháněni ze škol.[57]

Druhá polovina 70. let byla charakterizována vnitřní nestabilitou, ekonomickou krizí a politickými neshodami, stejně jako neustálými guerillovými půtkami a protesty, které měly mnohdy násilný průběh, včetně únosů a vražd politických představitelů, jak na celostátní, tak i regionální úrovni. Nastalé okolnosti přiměly argentinskou armádu přijmout tzv. „Doktrínu proti povstalcům“. Tato doktrína byla součástí historické ideologie Národní bezpečnosti[58] , jejíž hlavní myšlenkou je vojenská ochrana národa před povstalci, kteří jsou definování velmi široce. Generál Videla jednou charakterizoval tuto skupinu lidí slovy: „terorista není jen člověk s pistolí nebo bombou, ale také někdo, kdo šíří myšlenky, které jsou proti západní a křesťanské civilizaci“.[59] Vágní definice otevírala prostor pro zneužití doktríny národní bezpečnosti pro eliminaci opozice ať už se jednalo o organizované skupiny lidí, odbory, nebo jednotlivce, kteří nevyhovovali režimu svým smýšlením. Již během předchozích dvou let před pučem byli sympatizanti levice vyhánění z univerzit, státní správy, odborových hnutí a masmédií.[60]

Poznámky

[1] DOUGLAS, Heath S., Argentina, A Brief History of 19th Century, dostupné na http://historicaltextarchive.com

[2] MABRY, Don, Argentina’s Military, dostupné na http://historicaltextarchive.com/

[3] Tamtéž

[4] Argentina, 1930 - 2007, dostupné na http://historicaltextarchive.com

[5] La república pérdida I, 1983, dokumentární film, režie Miguel Pérez

[6] MABRY, Don, Argentina’s Military, dostupné na http://historicaltextarchive.com/

[7] RUIZ JIMENEZ, Laura, Peronism and Anti-Imperialism in the Argentine Press, str. 556

[8] MABRY, Don, Argentina’s Military, dostupné na http://historicaltextarchive.com/

[9] Tamtéž

[10] La república pérdida I, 1983, dokumentární film, režie Miguel Pérez

[11] COLLIER, Simon, Argentina: Domestic Travail, International Censure, International Affairs, Vol. 57, No. 3, léto 1981, str. 478, dostupné na http://www.jstor.org/stable/2619582

[12] Tamtéž

[13] MABRY, Don, Argentina’s Military, dostupné na http://historicaltextarchive.com/

[14] Argentina, 1930 - 2007, dostupné na http://historicaltextarchive.com

[15] Termín Špinavá válka původně označoval boj s diverzanty, teroristy a levicovými guerillami, později se stal symbolem utlačování a hrubého porušování lidských práv vládní juntou.

[16] La república pérdida I, 1983, dokumentární film, režie Miguel Pérez

[17] Argentina, 1930 - 2007, dostupné na http://historicaltextarchive.com

[18] La república pérdida I

[19] MABRY, Don, Argentina’s Military, dostupné na http://historicaltextarchive.com/

[20] Tamtéž

[21] KUNC, Jiří, Soukromé války o americký kontinent, dostupné na http://www.listy.cz

[22] La república pérdida I

[23] FEITLOWITZ, Marguerite, A Lexicon of Terror..., str. 4

[24] GILBERT, William Houston, From Condemnation to Conformity..., str. 14

[25] Tamtéž

[26] Tamtéž

[27] MABRY, Don, Argentina’s Military, dostupné na http://historicaltextarchive.com/

[28] GILBERT, William Houston, From Condemnation to Conformity..., str. 15

[29] Argentina, 1930 - 2007, dostupné na http://historicaltextarchive.com

[30] Tamtéž

[31] La república pérdida I

[32] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, str. 21

[33] Montoneros bylo peronistické guerillové hnutí aktivní v 60. a 70. letech. Jejich cílem byl návrat J. D. Peróna z exilu a oslabení vládnoucí třídy, která dle jejich názoru zastávala příliš proamerické postoje. K prosazení svých zájmů neváhali použít násilí. Během vlády junty bylo toto hnutí téměř zcela rozpuštěno.

[34] ERP (Ejército revolucionario del Pueblo) byla vojenská odnož komunistické strany PRT (Partido Revolucionario de los Trabajadores). Původně zastávala myšlenky Trockistů, později Maoistů. Svou guerillovou kampaň začalo v roce 1969 proti Onganíovi. Jejich metodou byly únosy a popravy vládních úředníků a představitelů zahraničních společností.

[35] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, s. 22 - 23

[36] Tamtéž, str. 24

[37] Triple A - AAA (Alianza Anticomunista Argentina) byla krajně pravicovou organizací působící v polovině 70. let v Argentině. Všeobecně se věřilo, že podléhá přímo pod správu Lópeze Regy. Později hrála významnou roli ve Špinavé válce během vojenské diktatury

[38] CHALUPA, Jiří, Dějiny Argentiny..., str. 251

[39] MALAMUD GOTI, Jaime E., Teror y justicia en la Argentina, str. 25

[40] GILBERT, W., From condemnation to conformity...str. 17

[41] GILBERT, W., From condemnation to conformity...str. 17

[42] CHALUPA, Jiří, Dějiny Argentiny..., str. 253

[43] La república pérdida I

[44] LEWIS, Paul H., Guerrillas and Guerras... s. 3-5.

[45] ESCUDÉ, Carlos, Historia General de las Relaciones Exteriores de la República Argentina, Capítulo 68, dostupné na http://www.argentina-rree.com

[46] DI TELLA, Torcuato S., Sociología..., s. 298-303

[47] BUCHANAN, Paul G., The Varied Faces of Domination:…, str. 354-355

[48] LINZ, Juan J., STEPAN, Alfred, Problems of Democratic Transition and Consolidation.., s.196-197

[49] RUSSELL, Roberto, Argentina y la política exterior..., str. 103

[50] TÚROLO, Carlos M., De Isabel a Videla..., s. 31-33

[51] Acta para el Proceso de reorganización nacional, La Opinión, 25.3.1976, s. 1, 13, kompletní překlad protokolu viz Příloha 1, dostupné na http://aafc-historia-argentina.blogspot.com/

[52] MERRET, Christopher, GRAVIL, Roger, Comparing Human Rights.., str. 279

[53] Acta para el Proceso de reorganización nacional, La Opinión, 25.3.1976, s. 1, 13, kompletní překlad viz Příloha 2, dostupné na http://aafc-historia-argentina.blogspot.com/

[54] Viz Příloha 3

[55] FLORIA, Carlos A., GARCÍA BESLUNCE, César A., Historia ..., s. 239-241

[56] Comunicado de 23.3.1976, dostupné na http://www.historiadelpais.com.ar, kompletní překlad Zprávy viz Příloha 4

[57] BUCHANAN, Paul G., The Varied Faces of Domination…, s. 363-365

[58] Pro ideologii národní bezpečnosti v Argentině, ale i v jiných Latinskoamerických zemích, je typický protikomunistický postoj a závazek prosazovat bezpečnost a prosperitu.. Bezpečnosti bude dosaženo eliminací „diverzantů“, kdy nezáleží na prostředcích, které budou užity. To v podstatě povoluje armádám užívat i formy mučení a únosů de facto kohokoli, kdo se v jejich očích dopouští protistátní činnosti a ohrožuje tím vnitřní bezpečnost.

[59] McSHERRY, Patricie J., Military Power, Impunity and State-Society Change in Latin America, str. 467

[60] CHALUPA, Jiří, Dějiny Argentiny..., str. 255

Seriál

  1. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty (1976-1983)
  2. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  3. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty
  4. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 2. Vývoj bilaterálních vztahů
  5. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 3. Období vlády Jorge Rafaela Videly
  6. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: 4. Období vlád Violy a Galtieriho
  7. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Závěr
  8. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Přílohy
  9. Argentinsko – americké vztahy v období vojenské junty: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Michaela Žáčková 🕔17.12.2010 📕2.917

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře