Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 6. Sekularizace

Autor : Bc. Radka Mandoková 🕔17.12.2010 📕7.823

Seriál

  1. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu
  2. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Úvod
  3. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 1. Historické předpoklady
  4. Komparace tureckého a íránského modern. proc.: 2. Teoretický koncept modernizace
  5. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 3. Nástup k moci a legitimita
  6. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 4. Charakter režimů
  7. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 5. Nacionalismus
  8. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 6. Sekularizace
  9. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 7. Role armády
  10. Komparace tureckého a íránského...: 8. Hospodářská modernizace a industrializace
  11. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 9. Institucionalizace v Turecku
  12. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 10. Pád Rezy Šáha Pahlavího
  13. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Závěr
  14. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 9. Institucionalizace v Turecku
  15. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 10. Pád Rezy Šáha Pahlavího
  16. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Závěr
  17. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Resumé
  18. A Comparative Study of Modernization of Turkey and Iran: Summary
  19. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

 

V sekularizační vlně muslimských států ve třicátých letech byly Turecko a Írán vůdčími státy laicizace. Nacionalističtí modernisté islámského světa považovali islám za důvod zaostalosti a inspirovali se západním modelem oddělení církve od státu, ve kterém spatřovali základ pokroku. Původně západní teze o negativním působení islámu na materiální pokrok se na přelomu devatenáctého a dvacátého století rozšířila v muslimských intelektuálních kruzích.[92]

Společnou vizí obou vůdců se stal moderní stát, založený na sekulárních principech. V případě Turecka se jednalo o snahu oddělit politické a náboženské sféry, avšak Atatürkova politika nebyla vyloženě protináboženská. Přestože v Persii v minulosti neproběhlo reformní období a vliv ulamá zde byl nepoměrně větší než v Turecku, šáhovo sekulární a protináboženské tažení mělo tvrdší charakter.

Poté, co byla po funkci şeyhülislama zrušena i funkce chalífy, v kemalistickém Turecku došlo k naprostému oddělení státu a náboženství. Od této chvíle byla republika plně sekulární a na této normě je založeno kemalistické pojetí státu.[93] V Íránu počáteční snaha Rezy Chána o sekularizaci státu skončila s pokusem o zavedení republiky, poté co se šíitským duchovním podařilo aktivizovat veřejnost a uspořádat v roce 1924 masové protirepublikánské demonstrace v Teheránu. Tato reakce sice přesvědčila Rezu Chána, aby se vzdal republikánských úmyslů, nicméně po konsolidaci moci ve třicátých letech byla zahájena tvrdá sekularizační opatření. Šarí´a sice zůstávala formálně v platnosti, ale působnost byla zejména v občanském právu značně omezena. Rezá Šáh od konce dvacátých let autoritativním způsobem zavedl celou řadu protiklerikálních opatření, která byla v mnohém přísnější než v Turecku, i když na rozdíl od něj neměla oporu v ústavě.

6.1 Sekularizace v Turecku

V Turecku probíhaly sekulární reformy velmi systematicky. Kompletně byl přestavěn právní systém, jehož nová podoba byla amalgámem švýcarského občanského práva, italského trestního a německého obchodního zákoníku.[94] Podle ústavy z roku 1924 byl islám sice stále státním náboženstvím, avšak tato skutečnost nijak nebránila v laicizaci státu.[95]

Až do konce sultanátu měla ulamá prakticky monopol na civilní vzdělání a tím pádem i obrovský společenský vliv, proto mezi první reformy patřilo zrušení madras. Vzdělávací reforma prvního ministra školství Fuata Bulca nahradila tyto náboženské školy, které měly velký význam zejména na venkově, zřízením tzv. vesnických institutů (köy Enstitüleri).[96] Jejich cíl byl zvýšení gramotnosti, která se po první světové válce v Anatólii pohybovala okolo 90%, přičemž venkovské obyvatelstvo tvořilo 81% populace.[97] Mimo těchto institucí se staly velmi rozšířené také tzv. lidové domy (halkevleri), spravované CHP, s podobným cílem vzdělávání obyvatelstva všech věkových kategorií, které zároveň propagovaly mezi lidmi novou státní ideologii.[98]

V otázkách lidských práv Atatürk věnoval zvláštní pozornost ženským právům. V rodinném právu byla ženám přiznána stejná práva jako mužům, a ženy získaly na sklonku třicátých let volební právo [99]. Mezi další reformy patří přechod ke gregoriánskému kalendáři a greenwichskému střednímu časovému pásmu, v každodenním životě pak byla citelná obzvláště změna volného dne z pátku na neděli.[100] Nařízení z roku 1925 zrušilo dervíšské kláštery (tekke).[101]

Nicméně nelze říci, že by režim byl vyloženě antiklerikální. Atatürk si byl vědom role náboženství v tradiční společnosti, a tak nevystupoval přímo proti náboženství jako takovému, v Atatürkových projevech lze ostatně nalézt mnoho odkazů na morální a společenské hodnoty islámu.

6.2 Sekularizace v Íránu

I Rezá Šáh, poté co se stal monarchistickým panovníkem, provedl mnoho antiklerikálních reforem silně omezujících ulamá. Po stabilizaci autoritativního režimu od roku 1925 šáhova vláda zahájila sekulární reformy, které neutralizovaly mocenský vliv ulamy. Paralelně s Tureckem, justiční reformátor Alí Akbar Dávar od roku 1925 do 1928 uskutečnil radikální reformu soudnictví, která významně sekularizovala soudní systém. Inspirací nového obchodního, trestního a občanského zákona byly opět evropské vzory (např. švýcarský občanský zákoník), na jejichž základě bylo požadováno odpovídající odborné vzdělání soudců, což téměř vyloučilo šíitské právníky ze soudních dvorů a tím pádem omezilo i praktikování šarí´i. Stejně tak byla ve třicátých letech započata laicizace školství, v roce 1934 byl přijat zákon o vzdělávání učitelů, který reformoval koncept výuky teologie a sekularizoval školní výuku.[102] Autor školské reformy ministr Alí Akbar Sijásí zároveň stal rektorem nově založené Teheránské univerzity, která se stala centrem západního výukového systému a kulturním propagátorem myšlenek modernizace a nacionalismu.[103] Stejně jako v Turecku byla v Íránu zakázána dervíšská bratrstva a režim například silně odrazoval od náboženských poutí věřících do svatých měst Nadžafu a Karbalá.[104]

Přestože Rezá Šáh využil podpory duchovních v madžlesu při sesazení qadžárské dynastie, od druhé poloviny dvacátých let se vztah ulamá a režimu začal výrazně zhoršovat kvůli modernizačním reformám, které ulamá správně viděla jako ohrožení postavení islámu. V souvislosti s reformou školství byly v roce 1936 zavřeny všechny madrasy v Teheránu, Isfahánu a Quomu.[105] S růstem despotické moci se od třicátých let šáh začal zbavovat náboženské opozice a docházelo i k likvidacím jejich přestavitelů. Příkladem je stálý šáhův oponent v madžlesu, poslanec za Isfahán ájatolláh Modarres.[106] Ulamá byla po dobu šáhovy vlády vcelku úspěšně odstraněna od moci, vytlačena z veřejného života a duchovní perzekuováni policií.[107] Je nutné zdůraznit, že na rozdíl od Turecka, kde sekulární zřízení bylo v souladu s ústavou, íránská ústava explicitně uznávala významné postavení šíitských duchovních.

6.3 Módní diktát

Specifickým příkladem, vypovídajícím o tvrdé deislamizaci jsou tzv. oděvní nařízení. Atatürkův režim od počátku silně apeloval na obyvatelstvo, aby opustilo tradiční oděvy symbolizující islámskou tradici a přijalo evropský styl oblékání. Atatürk nesnášel zejména tradiční osmanské fezy, které podle něj byly symbolem zaostalosti a terčem posměchu západu.[108] V roce 1925 přijal TBMM zákon nařizující státním úředníkům nosit tzv. evropský klobouk a zakazoval pokrývky hlavy s náboženskou symbolikou. Ve stejném roce podobný zákon zakázal nosit neoprávněným osobám (tj. všem mimo islámských duchovních) obřadní roucha duchovních hodnostářů.[109] Opatření ohledně ženských oděvů prozíravě zákonem stanovena nebyla, i když nošení muslimských závojů bylo silně nedoporučováno.

Ačkoliv íránská společnost byla v náboženském ohledu více konzervativní a tradičněji zaměřená, nechal šáh schválit zákony mnohem přísnější než v Turecku. Tak jako Atatürk, i Rezá Šáh vyžadoval opuštění tradičních pokrývek hlavy a jejich nahrazení evropskými klobouky. Inspirován státní návštěvou Turecka v roce 1934, přistoupil šáh po svém návratu k zavádění podobných norem i v Íránu. Evropský oděv byl v roce 1928 nařízen pro všechny státní úředníky jako povinný a po roce 1930 byla stanovena i povinnost nošení tzv. Klobouku Pahlaví.[110] Největším šokem pro společnost ale byly zákony ohledně ženského oděvu. Zatímco Atatürk, vědom si citlivosti otázky ženského zahalování, nikdy zákonem podobné normy nestanovil, Rezá Šáh v roce 1935 zákonem nařídil zákaz nošení nejen čádorů, ale i závojů.[111] Pro konzervativní šíitské muslimky bylo nařízení natolik traumatizující, že většina žen raději přestala vycházet z domu. Efekt byl přesně opačný, než se zamýšlelo: místo k emancipaci žen došlo k tomu, že se ještě více izolovaly a mnoho děvčat přerušilo školní docházku.[112]

Poznámky

[92] Viz například Weber, Max. Autorita, etika a společnost: pohled sociologa do dějin. Jan Škoda (ed.)1. české vyd. Praha: Mladá fronta, 1997. str. 122

[93] Tanfer, Vehbi, V. Atatürk´ün Din ve Laiklik Anlayişi, Atatürk Araştirma Merkezi Dergisi, Sayi 43, Cilt: XV, Mart 1999. Přístup také z: http://www.atam.gov.tr/index.php?Page=DergiIcerik&IcerikNo=349 (citováno 20.03.2009, 11:00)

[94] Holt, P., M. (ed.); Lambton, Anna, K., S. (ed.); Lewis, Bernard (ed.). The Cambridge history of Islam…, str. 728

[95] Teşkilât-i Esasiye Kanunu; Türk Anayasasi. (Turecká ústava z r. 1924). Madde 2. Dostupné z: http://www.anayasa.gov.tr/general/icerikler.asp?contID=363&menuID=58&curID=98 (citováno 29. 03. 2009, 10:00)

[96] Sonyel, Salahi, R. Atatürk-The Founder of Modern Turkey. Ankara: Turkish Historical Society Printing House, 1989. str. 113

[97] Akşin, Sina, Ana Çizgiriyle…, str. 219

[98] Szyliowicz, Joseph, S. Political Participation and Modernization in Turkey. The Western Political Quarterly, Western Political Science Association, Vol. 19, No. 2 (Jun., 1966). str. 273

[99] Mango, A., Atatürk…, str. 437

[100] Bacque-Grammont, Jean-Louis. Mustafa Kemal Atatürk et la Turquie Nouvelle. Paris: Maisonneuve et Larose, 1982. str. 59

[101] Zürcher, E., J., Turkey…, str. 173

[102] Marvin Lapidus, A history of Islamic…, str. 477

[103] Chehabi, H. Dress Codes for Men in Turkey and Iran. IN: Atakabi, Touraj; Zücher, Erik, J. Men of Order: Authoritarian Modernization under Atatürk and Reza Shah. 1 st ed. London: I. B. Tauris 2004. str. 226

[104] Pfaff, Richard, H. Disengagement …, str. 88

[105] Faghfoory, M., H., The Ulama-State…, str. 427

[106] Martin, V., Mudarris, Republicanism and Riza Khan, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of Modern Iran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 74

[107] Faghfoory, M., H., The Ulama-State…, str. 428

[108] Akşin, S., Ana Çizgiriyle, Türkiye´nin …., str. 184

[109] Chehabi, H., Dress Codes …,str. 215

[110] Ibidem, str. 218

[111] Ibidem, str. 223

[112] Chehabi, H., E., Banning of the Veil and Its Consequences, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The Making of ModernIran: State and Society under Riza Shah, 1921–1941. 1 st. ed. London, New York: Routledge, 2003. str. 237

Seriál

  1. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu
  2. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Úvod
  3. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 1. Historické předpoklady
  4. Komparace tureckého a íránského modern. proc.: 2. Teoretický koncept modernizace
  5. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 3. Nástup k moci a legitimita
  6. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 4. Charakter režimů
  7. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 5. Nacionalismus
  8. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 6. Sekularizace
  9. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 7. Role armády
  10. Komparace tureckého a íránského...: 8. Hospodářská modernizace a industrializace
  11. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 9. Institucionalizace v Turecku
  12. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 10. Pád Rezy Šáha Pahlavího
  13. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Závěr
  14. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 9. Institucionalizace v Turecku
  15. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 10. Pád Rezy Šáha Pahlavího
  16. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Závěr
  17. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Resumé
  18. A Comparative Study of Modernization of Turkey and Iran: Summary
  19. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Radka Mandoková 🕔17.12.2010 📕7.823

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře