Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 1. Historické předpoklady

Autor : Bc. Radka Mandoková 🕔17.12.2010 📕5.648

Seriál

  1. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu
  2. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Úvod
  3. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 1. Historické předpoklady
  4. Komparace tureckého a íránského modern. proc.: 2. Teoretický koncept modernizace
  5. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 3. Nástup k moci a legitimita
  6. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 4. Charakter režimů
  7. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 5. Nacionalismus
  8. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 6. Sekularizace
  9. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 7. Role armády
  10. Komparace tureckého a íránského...: 8. Hospodářská modernizace a industrializace
  11. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 9. Institucionalizace v Turecku
  12. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 10. Pád Rezy Šáha Pahlavího
  13. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Závěr
  14. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 9. Institucionalizace v Turecku
  15. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 10. Pád Rezy Šáha Pahlavího
  16. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Závěr
  17. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Resumé
  18. A Comparative Study of Modernization of Turkey and Iran: Summary
  19. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Tento text byl se svolením autora převzat ze stránek clovek.ff.cuni.cz

 

V následující kapitole se budu věnovat porovnání historického vývoje sledovaných států v souvislosti s modernizací. Pro srovnání obou modernizačních procesů je zásadní zejména rozdíl mezi Osmanskou říší, ve které se snahy o modernizaci odehrávaly po více než jedno století a Persií, kde první modernizační hnutí vzniklo teprve na počátku století dvacátého.

1.1 Modernizace v Osmanské říši

Pokusy o modernizaci provázely osmanský stát po celé devatenácté století. Reformy v období Lâle devresi a tanzímátu, mladoosmanské hnutí, ústavu z roku 1876 i pozdější mladotureckou vládu spojovala zejména snaha o hospodářskou modernizaci. Trvalé finanční problémy a zaostalost impéria za evropskými mocnostmi byly příčinou úsilí sultanátu o reformu zkostnatělého státního systému, který byl stále méně schopný efektivně spravovat mnohonárodnostní říši. Neúspěch modernizačních reforem byl zapříčiněn nejen odporem tradičních kruhů, ale zejména neschopností reagovat na společenské a politické výzvy devatenáctého století.[4] Na druhou stranu se zejména v intelektuálních kruzích stále více projevovala nespokojenost s despocií sultanátu, která na počátku dvacátého století vyvrcholila v otevřený konflikt s absolutistickou monarchií.

Mladoturecké hnutí, ovlivněno mimo jiné i perskou konstituční revolucí roku 1906, požadovalo přijetí ústavy a omezení pravomoci sultána. Od revoluce roku 1908, respektive převratu v roce 1913, mladoturci provedli řadu reforem, jejichž odkaz umožnil nástup kemalismu. Pro budoucí kemalistické reformy je zásadní zejména postupná sekularizace vlády a státního aparátu. Chalífát a sultanát, ztělesněné v osobě panovníka, zůstávaly formálně nejvyšší autoritou, avšak rozhodující pravomoci získala vláda, z jejíhož kabinetu byl naopak odstraněn şeyhülislam.[5] Jakkoliv šarí´a [6] v osmanském státě nebyla jediným pramenem práva, omezení jejího vlivu na některé oblasti (např. soudní systém, školství) znamenalo zásadní obrat.[7] Přes omezení politického vlivu ulamá[8] se však mladoturci stále hlásili k islámu jako státnímu náboženství a respektovali jeho společenskou roli. Zřejmě nejvýznamnější pokrok představovalo ustavení meclisu (parlamentu) a s ním i další omezení do té doby absolutistického postavení sultanátu.

Mladoturecká ideologie byla silně spojena s tureckým nacionalismem, do té doby neexistujícím fenoménem. Mladoturecký nacionalismus byl ovlivněn německou národní ideologií a později se k němu přidala i ideologie panturkismu, vize velké Turecké říše „od Bajkalu po Balkán“. Panturkický ideál, podobně jako árijský nacionalismus v Persii, vycházel z výzkumu evropských orientalistů o turecké rase, a přestože v relativně různorodém národním hnutí neměl oporu ve všech skupinách, jeho obliba stoupala paralelně s územními ztrátami impéria v jeho evropských částech.[9] Přestože v rámci osmanského impéria byla milletům[10] stále poskytována práva na organizaci v rámci jednotlivých společenství, vláda se snažila omezit vliv netureckých a nemuslimských skupin. Hlavním impulsem převratu byl ostatně odpor mladoturků proti pokračující desintegraci a územním ztrátám Osmanské říše.

Z hlediska hospodářské politiky mladoturci nejprve propagovali liberální ekonomické teorie, kvůli nedůvěře zahraničních investorů v místní politickou situaci a kvůli rozsáhlým omezením práv nemuslimů provozovat tradiční obchodní činnosti se však hospodářská situace nezlepšila. V závěru vlády se tak mladoturci nakonec uchýlili ke státnímu protekcionismu.

Charakteristický je stále přetrvávající nedostatek financí, který se projevil i v omezenosti hospodářských reforem a dříve propagované industrializace. K úspěchům reforem patří zejména dokončení bagdádské železnice a elektrifikace Istanbulu. Celkově vzato však mladoturecké období nepřineslo výraznější rozvoj ani na území vlastní Anatólie. Destruktivní se naopak ukázala orientace na Německo, které Osmanskou vládu vtáhlo do první světové války s tragickými následky pro celou populaci.

Cílem mladoturků byla v neposlední řadě modernizace společnosti. Vláda podporovala šíření gramotnosti a také například jistou emancipaci a vzdělávaní žen. V tomto ohledu se podařilo dosáhnout jistého pokroku, který byl však patrný pouze ve vyšších společenských vrstvách multikulturního Istanbulu.

Dosah reforem mladotureckého období zůstal sice společensky omezený, nicméně na rozdíl od Íránu se v Osmanské říši politický modernizační proces rozvíjel po dobu více než jednoho století. Mladoturecká revoluce je završením tohoto období a nedá se říci, že by způsobila společenský otřes. Přestože islám byl stále nedílnou součástí politického a společenského zřízení, byla znatelně omezena působnost šarí´i v občanském právu. Chalífát byl pak spíše institucí mocenskou, upevňoval postavení sultána jako svrchovaného panovníka a zároveň nejvyšší duchovní autoritu, zástupce Muhammada.

1.2 Perská konstituční revoluce a reformní hnutí

Na rozdíl od Osmanské říše byla konstituční revoluce v Persii nejen prvním pokusem o omezení absolutismu, ale také „prvním všeobecným hnutím v historii Íránu, které na rozdíl od minulých proti-absolutistických povstání zamýšlelo nejen svrhnout absolutismus, ale též přicházelo s jasně definovaným programem () jak skoncovat s absolutismem a nahradit ho vládou práva v rámci konstituční monarchie“.[11]

Perská historická zkušenost a odlišnost politického systému vyplývala zejména z neimperiálního charakteru Persie. Na druhou stranu se však také Persie potýkala se separatistickými tendencemi mnoha provincí. Rozlehlost a etnická heterogenita vždy implikovaly obtížnou centralizaci, takže působení státu bylo často omezené na vnitřní provincie. Monarchie a qadžárská dynastie nepředstavovaly záruky stabilní a trvalé vlády, jednak kvůli neurčitému principu následnictví, jednak kvůli přílišné závislosti na osobních schopnostech panovníka. Homa Katouzian dokonce hovoří o teorii cyklického chaosu jako modelu perské historie, kde se střídá období klidu silné vlády se zmatky nástupnictví a převratů.[12] Konstituční revoluce v roce 1906 byla namířena nejen proti svévoli absolutismu (estebdád), ale zároveň, a to především, proti jeho neschopnosti zajistit pořádek a základní bezpečnost uvnitř státu. Nastolení pořádku a zajištění stability se tak stalo hlavním cílem konstituční revoluce a po jejím neúspěchu i leitmotivem převratu Rezy Chána.[13]

Stejně jako v Osmanské říši, i v Persii existoval duální systém práva státního a náboženského (doulet a dín, stát a náboženství)[14]. Panovníkem vydávané právo orf, stejně jako turecký qanun,[15] bylo sice formálně podřízeno šarí´i, avšak prakticky sloužilo jako nástroj k prosazování světských zákonů a omezení vlivu ulamá.[16] V porovnání se sunnitskou tradicí však šíitská ulamá představovala poměrně hierarchické těleso a islám zastával vůdčí roli v perské společnosti, kterou nezpochybňovali ani nacionalisté, kteří naopak tuto skutečnost chápali jako jeden z pilířů národní ideologie.[17] Ani konstituční revoluce se v tomto neodchýlila od tradice. Nejenže sekularizace nebyla v žádném případě cílem, ale naopak náboženství bylo jedním z nástrojů sjednocení.

Cílem revoluce roku 1906 bylo zavedení konstituční monarchie a vlády lidu (hokúmat- e mellí). Tyto změny, stejně jako ustanovení madžlesu (parlamentu) a zavedení ústavy měly vcelku širokou podporu veřejnosti. I podstatná část šíitských duchovních podporovala zavedení ústavní vlády, protože ji shledávala zřízením mnohem bohulibějším než despotický absolutismus.[18] Například podpora iráckého ájatolláha Nainího znamenala pro Rezu Chána zvýšení veřejné popularity.[19]

V konstitučním období se však Persie namísto očekávané stability propadla do dalšího chaosu. Nezkušenost politické reprezentace s procesy ústavního parlamentarismu a nízká úroveň politické kultury vedly k patovým situacím uvnitř madžlesu, který byl od samého počátku silně fragmentovaný.[20] Hlavním nedostatkem systému bylo nepochopení parlamentárních zásad, protože mellat (lid, přeneseně zástupci lidu v madžlesu) byl chápán jako opozice k doulet (vládě). Od roku 1906 do 1908 se tak vystřídalo u moci sedm kabinetů, od dalšího převratu do roku 1923 pak dalších osm.[21]

Specifickým problémem Íránu byla až do roku 1979 sporná angažovanost velmocí. Soupeřící zájmy Velké Británie, Ruska a později Spojených států o sféry vlivu v oblasti měly vliv i na vnitřní íránskou politiku. Strategicky umístěný a na ropu bohatý stát byl pochopitelně dlouhodobě v popředí zájmu. Anglo-perská dohoda z roku 1909, ruská vojenská přítomnost v severních provinciích a přetahování obou velmocí o práva na stavbu perské železnice přispívaly k nespokojenosti s novou vládou, která se neukázala být o nic více schopná zamezit vlivu zahraničnímu vlivu než předchozí absolutismus. Persie se navíc potýkala se zajištěním elementární státní integrity v konfrontaci s autonomistickými nároky některých provincií a jejich kmenových vůdců. Stejně tak obava z intervence sovětských vojsk, které ovlivňovaly politickou situaci na severu země již svou přítomností, osmanská invaze za první světové války a politika rozšiřování britské sféry vlivu lorda Curzona měly za následek zvyšování vnitřního chaosu.

Poznámky

[4] Gombár, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 1999. str. 211

[5] Nejvyšší duchovní hodnost v Osmanské říši. Şeyhülislam byl zástupce ulamá, pod jehož pravomoc spadaly otázky týkající se islámského práva, šarí´i.

[6] Systém islámského náboženského práva

[7] Pfaff, Richard, H. Disengagement from Traditionalism in Turkey and Iran. The Western Political Quarterly, Vol. 16, No. 1 (Mar., 1963). str. 81

[8] Ulamá je obec učenců islámského práva, islámských duchovních

[9] Landau, Jacob, M. Pan-Turkism: from irredentism to cooperation. 2 nd. Rev. Upd. ed. Indiana: Indiana University Press, 1995. str. 29

[10] Právní status etnicko-náboženských skupin v Osmanské říši

[11] Katouzian, Homa. State and Society in Iran: The Elipse of the Qajars and the Emergence of the Pahlavis. London: I.B. Tauris, 2006. str. 18

[12] Katouzian, H., Riza Shah´s Political Legitimacy and Social Base, 1921-1941, IN: Cronin, Stephanie (ed.). The army and the creation of the Pahlavi state in Iran, 1910-1926. London: I.B.Tauris, 1997 str. 15

[13] Pro období do korunovace v roce 1925 používám jméno Rezá Chán, pro následující období Rezá Šáh resp. Rezá Pahlaví

[14] Bayat, Mangol. Iran's First Revolution: Shi'ism and the Constitutional Revolution of 1905-1909. New York: Oxford University Press US, 1991. str. 18 a Pfaff, R., H., Disengagement …, str. 81

[15] V obou zemích se jednalo o zvykové právo praktikované státními soudy, na rozdíl od náboženských soudů praktikujících právo šarí´a

[16] Ibidem

[17] Esposito, John, L.; Voll, John, O. Islam and democracy. New York: Oxford University Press US, 1996 str. 53

[18] Mousavi, Seyed, Reza. La religion et le systeme politique en Iran: étude comparative des révolutions de 1906 et 1979. Canadian Journal of Political Science/Revue canadienne de science politique, Vol. 32, No. 2 (Jun., 1999). str. 347

[19] Faghfoory, Mohammad, H. The Ulama-State Relation in Iran, 1921-1941. International Journal of Middle East Studies, Vol. 19., No. 4, (Nov., 1987). str. 419

[20] Katouzian, H., State and Society…, str. 57

[21] Ibidem, str. 68

Seriál

  1. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu
  2. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Úvod
  3. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 1. Historické předpoklady
  4. Komparace tureckého a íránského modern. proc.: 2. Teoretický koncept modernizace
  5. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 3. Nástup k moci a legitimita
  6. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 4. Charakter režimů
  7. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 5. Nacionalismus
  8. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 6. Sekularizace
  9. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 7. Role armády
  10. Komparace tureckého a íránského...: 8. Hospodářská modernizace a industrializace
  11. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 9. Institucionalizace v Turecku
  12. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 10. Pád Rezy Šáha Pahlavího
  13. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Závěr
  14. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 9. Institucionalizace v Turecku
  15. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: 10. Pád Rezy Šáha Pahlavího
  16. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Závěr
  17. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Resumé
  18. A Comparative Study of Modernization of Turkey and Iran: Summary
  19. Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Radka Mandoková 🕔17.12.2010 📕5.648

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře