Židovská lobby a americká zahraniční politika: Závěr

Autor : Ing. Vadim Horna 🕔16.12.2010 📕18.421

Seriál

  1. Židovská lobby a americká zahraniční politika
  2. Židovská lobby a americká zahraniční politika: Úvod
  3. Židovská lobby a americká zahraniční politika: 1. Co je to židovská lobby
  4. Židovská lobby a americká zahraniční politika: 2. Jak izraelská lobby pracuje
  5. Židovská lobby a americká zahraniční politika: 3. Válka v Iráku
  6. Židovská lobby a americká...: 4. K čemu vede americká politika na Blízkém východě
  7. Židovská lobby a americká zahraniční politika: Závěr
  8. Židovská lobby a americká zahraniční politika: Literatura

Podobné články

Další články autora

Na předcházejících stránkách této práce byly netradičním způsobem popsány vlivy, které působí na tvorbu americké zahraniční politiky na Blízkém východě.

V první kapitole bylo vysvětleno, co se v této práci rozumí pod pojmy židovská a izraelská lobby. Také bylo vysvětleno, proč je v souvislosti s americkou zahraniční politikou vhodnější používat širší termín izraelská lobby než židovská lobby a to z toho důvodu, že ne všechny proizraelské skupiny v USA jsou židovské. V této kapitole byly také identifikovány tři hlavní složky izraelské lobby a to americké židovské organizace zaměřené na podporu zájmů Izraele jako například American Israel Public Affairs Committee nebo Conference of Presidents of Major Jewish Organisations. Druhou součástí izraelské lobby jsou neokonzervativci, kteří tíhnou k unilateralistickému využívání americké moci ve světě obecně a na Blízkém východě konkrétně. Přesto, že významní američtí neokonzervativci jsou židovského původu, jako například Paul Wolfowitz nebo Richard Pearle, tato práce neztotožňuje neokonzervatismus s židovstvím. Třetí součástí proizraelské lobby jsou křesťanští sionističtí evangelíci, kteří věří, že návrat Židů do Palestiny je předpokladem pro příchod Krista a politika Spojených států vůči Izraeli by se měla řídit biblickým chápáním Židů jako vyvoleného národa. Utrpení Palestinců je v jejich očích božím trestem za jejich nenávist vůči Židům.

Ve druhé kapitole práce analyzovala, jakými mechanismy působí izraelská lobby na Kongres a amerického prezidenta. Identifikovány byly hlavní nástroje, jejichž pomocí lobby dosahuje svých cílů, resp. cílů výhodných pro Izrael.

Pro-izraelské organizace sledují v Kongresu Spojených států dva hlavní cíle. Je to snaha o zajištění finanční pomoci státu Izrael, který je největším příjemcem americké zahraniční pomoci a to i přes to, že jde o poměrně vyspělou zemi. Druhým cílem je umlčení jakéhokoli zpochybňování americké politiky favorizující Izrael.

K dosahování svých cílů používá izraelská lobby politických nástrojů. Některé jsou standardní, jako například angažovanost v předvolebních kampaních nebo mobilizace politických příznivců. Jiné jsou standardní méně, jako například obviňování z antisemitismu. Obvinění z antisemitismu se může týkat kohokoli, kdo zpochybňuje americkou politiku vůči Izraeli, kdo hlasuje proti americké pomoci Izraeli, nebo kdo kritizuje izraelskou vládu. Proizraelské skupiny vnímají kritiku Izraele jako skrytý antisemitismus. Takový přístup je samozřejmě neadekvátní a neodpovídá realitě.

Působení na amerického prezidenta je méně standardizované a závisí zejména na osobě prezidenta a na týmu lidí, se kterými pracuje. Vliv izraelské lobby tak závisí zejména na schopnosti obsadit významné exekutivní posty osobami přátelskými pro Izrael. Taková situace nastala zejména v administrativách prezidenta Bushe, kde významné pozice zastávaly silně proizraelské osobnosti židovského původu, jako například Paul Wolfowitz, Richard Perle, I. Lewis Libby, které sehrály významnou roli v prosazení americké invaze do Iráku. Nejde však v žádném případě pouze o fenomén Bushovy administrativy. Za druhé Clintonovy administrativy působil na americkém státním departmentu například Martin Indyk, významný představitel AIPACu (v té době již bývalý představitel) a jeden ze zakladatelů Washington Institute for Near East Policy (proizraelský think tank). Martin Indyk působil v různých pozicích, například jako velvyslanec v Izraeli nebo Assistant Secretary of State pro Blízký východ. Martin Indyk, stejně jako ministryně Albrightová jsou židovského původu.

Druhá kapitola v případové studii – Jak se dělá koalice proti terorismu – názorně popisuje konvergenci politiky USA k politice Izraele. Vzhledem k reálným mocenským faktorům by se dala očekávat konvergence opačná.

Ve druhé kapitole jsou dále představeny dva hlavní argumenty izraelské lobby pro politiku USA upřednostňující Izrael. Zastánci Izraele v USA tvrdí, že obě země mají shodné zájmy, a že obě země jsou zataženy do stejné války proti terorismu. Obě dvě tvrzení jsou nesmyslná, jak je v práci na několika místech dokázáno.

Třetí kapitola této práce se zabývá bezpečností Izraele jako faktorem významným při rozhodování prezidenta Bushe o invazi do Iráku. Argument je založen na tezi, že Irák nepředstavoval bezpečnostní riziko pro Spojené státy, ale pro Izrael. Tato teze je daleko rozšířenější, než se zdá. Naprosto otevřeně tuto tezi svými výroky podpořily osobnosti jako Wesley Clark nebo Philip Zelikow. Také otevřené dopisy neokonzervativců adresované prezidentu Bushovi nemůžou nikoho nechat na pochybách, jaká byla jejich motivace pro snahu o sesazení Saddáma Husajna. Významnými podporovateli amerického útoku byli také izraelští představitelé, jako například Ariel Sharon.

V případě Iráku šlo zastáncům Izraele zejména o snahu o změnu poměru sil na Blízkém východě a o vyslání jakéhosi signálu ostatním, Izraeli nepřátelským, zemím, jako Íránu nebo Sýrii, ale také palestinským radikálům, o tom, co je čeká v případě, že se nebudou chovat podle izraelsko-amerických představ. Izrael však nebyl prvním iniciátorem snahy o svržení Husajna. Těmi byli zejména neokonzervativci. Irák byl pravděpodobně vybrán jako nejslabší článek, který navíc měl díky minulosti režimu nejhorší reputaci (používání chemických zbraní vůči vlastnímu obyvatelstvu, Kuwait) a invaze do tohoto státu tak byla nejjednodušší na prodej americké i světové veřejnosti.

Izraelská bezpečnost je identifikována jako významný faktor při rozhodování o invazi do Iráku, nikoli však faktor jediný. Cílem třetí kapitoly v žádném případě není dokázat, že za válku v Iráku mohou Židé nebo američtí Židé. Američtí Židé nebyli a nejsou válečnými jestřáby, ale byli a jsou spíše liberály. Jejich podpora pro konflikt se nijak významně nelišila od amerického průměru. To, že hlavními iniciátory invaze byli neokonzervativci, a že ti, kteří sehráli významnou úlohu, jako Paul Wolfowitz, Richard Perle nebo Scooter Libby, jsou židovského původu, zůstává faktem.

Třetí kapitola se dále zabývá paranoidní pozicí Spojených států na Blízkém východě, kde jsou USA v pasti mezi svými zájmy a zájmy Izraele. Touto pastí je v současné době právě Irák.

Poslední, čtvrtá kapitola se zabývá konsekvencemi nevyvážené americké politiky na Blízkém východě pro USA a možnými konsekvencemi pro Izrael.

Ve čtvrté kapitole je prezentována teze, že Spojené státy nejsou obětí teroristických útoků kvůli svým hodnotám a životnímu stylu, ale zejména kvůli nevyvážené politice na Blízkém východě. V této kapitole je naprosto zpochybněna myšlenka jediné války proti terorismu. Teroristické skupiny ohrožující Izrael, jako například Hamás nebo Hizballáh, neohrožují Spojené státy. Tyto skupiny jsou lokálního významu a sledují své lokální zájmy, v případě Hamásu zejména týkající se opětovného získání území. Spojené státy jsou obětí skutečně globální teroristické organizace Al Kajda. Přesto, že oba státy jsou ohrožovány různými teroristickými organizacemi, motivace těchto organizací pramení z podobných příčin. Je to zejména frustrace a zatrpklost arabské/muslimské populace z dlouhotrvajícího neřešení palestinské otázky a z jejich pohledu nespravedlivé politiky Spojených států na Blízkém východě. Na tomto místě prosím dovolte malou teoretickou úvahu. Na konci roku 2007 byly zveřejněny odhady nákladů na válku v Iráku, tedy nákladů na bezpečnost Izraele, resp. USA v regionu. Odhady těchto nákladů mezi léty 2003 – 2008 se pohybují mezi 1-1,3 biliony amerických dolarů. Tedy zhruba milion milionů amerických dolarů.[162] V důsledku prvního izraelsko-arabského konfliktu ztratilo své domovy 750 000 Palestinců. Organizace OSN pro pomoc palestinským uprchlíkům na Blízkém východě (UNRWA) v současné době poskytuje služby více než čtyřem milionům registrovaných palestinských uprchlíků.[163] Řekněme, že by Spojené státy sumu jednoho bilionu amerických dolarů investovaly do vlastní bezpečnosti jiným způsobem, způsobem nikoli represivním, ale preventivním a to tak, že by zlepšily podmínky těchto čtyř milionů lidí. Pokud budeme uvažovat o celé částce, mohli by Spojené státy investovat do každého palestinského uprchlíka 250 000 amerických dolarů, tedy pro muže a ženu se dvěma dětmi by šlo již o jeden milion amerických dolarů. Taková částka je zcela jistě naprosto zbytečně vysoká. Pro diametrální zlepšení podmínek uprchlíků by stačila částka, odhaduji, desetkrát až padesátkrát nižší. Co by to udělalo s bezedným mořem zfanatizovaných dobrovolníků, kteří nemají co ztratit? Jistě by již měli co ztratit. A jak by taková iniciativa ovlivnila vnímání Spojených států v arabském/muslimském světě? Netvrdím, že Spojené státy měly prostředky investovat takovýmto způsobem. To jistě ne. Problém by to nevyřešilo. Částka čtvrt milionu amerických dolarů na jednoho palestinského uprchlíka je však ohromující a jistě mohla být vynaložena jiným způsobem. Způsobem zaměřeným na příčiny a nikoli následky. Trocha statistiky na závěr úvahy. Cena rakve v Bagdádu vzrostla od roku 2003 z pěti až deseti amerických dolarů na současných padesát až sedmdesát dolarů.[164]

Druhá část poslední kapitoly se zabývá možnými konsekvencemi americké politiky na Blízkém východě pro Izrael. Jde zejména o udržitelnost této politiky v době, kdy je naprosto zřejmé, že zájmy obou zemí jsou velmi odlišné. V americkém zájmu je co nejpokojnější a nejrychlejší vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Tedy zejména otázek Jeruzaléma, uprchlíků a židovských osad, resp. konečných hranic. Takové řešení by vyžadovalo bolestivé ústupky ze strany Izraele a na to, jak se zdá, není Izrael vůbec připraven. Izrael v současné době není ochoten důsledně řešit ani nejkontroverznější z těchto bodů a to otázku ilegálních osad na okupovaných územích. Je to důsledek slabosti Ehuda Olmerta, jeho předchůdce Ariel Sharon odvahu k závažným krokům v této oblasti snad měl. Pozitivní náladu konce roku 2007 po zahájení mírových rozhovorů v Annapolisu zmrazila informace o plánované výstavbě bytů v okupované části Jeruzaléma V březnu 2008 Mahmoud Abbás přerušil jednání s Izraelem poté, co Izrael jako reakci na smrt jednoho židovského civilisty usmrtil civilistů stokrát více.

Spojené státy mají také naprosto jiné zájmy v regionu, zejména pokud jde o státy jako je například Saúdská Arábie. V prohlášeních izraelských předáků se dají nalézt zmínky o tom, že jde o zemi, na kterou by Spojené státy měly zaútočit.[165] Saúdská Arábie je však strategicky významným partnerem pro Spojené státy. Jednostranná orientace na Izrael dále poškozuje vztahy Spojených států s Pákistánem a Tureckem a ve svém důsledku i s evropskými partnery.

Nepodmíněná podpora Spojených států Izraeli má i ten důsledek, že Izrael může sledovat daleko konfrontačnější politiku, než by tomu bylo v případě, že by podpora USA byla více podmíněná a založená na analýze vlastního zájmu. Izrael by v takovém případě byl nucen hledat často velmi nepopulární řešení na rozdíl od současného setrvávání ve statu quo.

Válka v Iráku také ukazuje omezení supervelmoci. Američané nejsou ochotní dlouhodobě setrvávat v konfliktu, ve kterém jsou vlastně ani neví proč. Neznamená to, že Amerika nemá na takový konflikt prostředky, ale nemá na něj vůli. Odchod Američanů z Iráku, aniž by došlo ke stabilizaci situace, může mít velmi negativní následky a bezpečnostní rizika pro Izrael. Současná situace v Iráku nám tak umožňuje předvídat budoucí scénáře.

Rizikem současné politiky USA pro Izrael je zejména to, že může přijít okamžik, kdy Spojené státy takovou politiku náhle opustí a Izrael bude ve zbytečně konfrontačním postavení vůči svému bezprostřednímu okolí. To by mohlo znamenat tragedii pro Izrael a vzhledem k jeho vlastnictví jaderných zbraní i pro celý svět.

Cílem práce, stanoveným v úvodu, bylo analyzovat postavení proizraelských skupin ve Spojených státech, které věnují velké úsilí ovlivňování politiky USA ve směru zdánlivě výhodném pro Izrael. Cílem také bylo ukázat, že taková politika je dlouhodobě neudržitelná a není v zájmu USA ani Izraele. Podle mého názoru byl cíl práce splněn.

Poznámky

[162] What Does Iraq Cost? Even More Than You Think. The Washington Post. 18. listopad 2007. Získáno 5. dubna 2008 z: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/11/16/AR2007111600865.html.

[163] http://www.osn.cz/humanitarni-otazky/?kap=56&subkap=61

[164] What Does Iraq Cost? Even More Than You Think. The Washington Post. 18. listopad 2007. Získáno 5. dubna 2008 z: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/11/16/AR2007111600865.html.

[165] Například Ariel Sharon v rozhovoru pro deník Haaretz: Shavit, A.: PM: „Iraq war created an opportunity with the Palestinians we can´t miss“. Haaretz. Získáno 23. března 2008 z: http://www.haaretz.com/hasen/pages/ShArt.jhtml?itemNo=283284&contrassID=2&subContrassID=1&sbSubContrassID=0&listSrc=Y.

Seriál

  1. Židovská lobby a americká zahraniční politika
  2. Židovská lobby a americká zahraniční politika: Úvod
  3. Židovská lobby a americká zahraniční politika: 1. Co je to židovská lobby
  4. Židovská lobby a americká zahraniční politika: 2. Jak izraelská lobby pracuje
  5. Židovská lobby a americká zahraniční politika: 3. Válka v Iráku
  6. Židovská lobby a americká...: 4. K čemu vede americká politika na Blízkém východě
  7. Židovská lobby a americká zahraniční politika: Závěr
  8. Židovská lobby a americká zahraniční politika: Literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Vadim Horna 🕔16.12.2010 📕18.421

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře