Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických...: 4 Historie konfliktu a jeho příčiny

Autor : Bc. Lucie Hladíková 🕔16.12.2010 📕13.100

Seriál

  1. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech
  2. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 3 Úvod
  3. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických...: 4 Historie konfliktu a jeho příčiny
  4. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických...: 5 Kulturní a politické pozadí
  5. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 6 Mírový proces
  6. Konflikt v Severním Irsku...: 7 Zapojení dalších zemí do konfliktu
  7. Konflikt v Severním Irsku...: 8 Situace v dnešním Severním Irsku
  8. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 9 Závěr
  9. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 10 Obrazová příloha
  10. Konflikt v Severním Irsku...: 11 Přehled zdrojů a literatury

Podobné články

Další články autora

Irsko a Velká Británie – dva ostrovy, jejichž severní části se odjakživa nevyhnutelně ovlivňovaly a způsobovaly mnohá nedorozumění. Prvopočátek konfliktu v Severním Irsku sahá až do 12. století, kdy Anglii dobyli Normané a na žádost vládce irského království v Leinsteru Murchada[2], roku 1167, se vylodili i na irském pobřeží a tím narušili tisíciletý keltský vývoj. Ačkoli se jejich obyvatelstvo rozrůstalo po celém území Irska, ovládali jen malou část kolem Dublinu, v té době nazývanou „The Pale[3]. V následujících stoletích do Irska přijížděli osadníci z Normandie i sousední Anglie. Někteří se do irské kultury rychle asimilovali, jiní se stále obraceli k Anglii, ve které viděli jistotu a bezpečí.

Nástupem Jindřicha VIII. na anglický trůn v 16. století, který se prohlásil hlavou církve v Irsku, začalo utlačování katolíků, které trvalo po několik století a v menší míře trvá dodnes. Situace vyústila v protesty proti anglické nadvládě především v provincii Ulster (viz. obr. č. 1), které však byly potlačeny a vůdci deportováni. Anglická nadvláda byla tímto potvrzena, rozšířena na celý ostrov a zkonfiskovaná irská půda dávala prostor příjezdu protestantských anglických a skotských usedlíků, kteří mluvili jiným jazykem, vyznávali odlišnou kulturu a náboženství. Situace vznikla i z geografického důvodu blízkosti Ulstru a Skotska (viz. obr. č. 2), což v minulosti usnadňovalo vojenské výboje a přesuny obyvatel, ať už na jednu nebo na druhou stranu. Na počátku 16. století bylo méně než 2% populace Irska anglického nebo skotského původu, avšak během 17. století se jejich počet zvýšil až na 27%[4]. Sociální, ekonomické a zejména náboženské napětí mezi nimi a původními obyvateli vedlo až ke krvavé rebelii (1641), jejíž cílem byla především svoboda vyznání pro katolíky a záruka vlastnictví pro katolické majitele půdy. Povstání však skončilo neúspěchem a namísto růstu procent katolických vlastníků, se jejich počet z původních 59% snížil i kvůli období vlády Olivera Cromwella dokonce na pouhých 10%[5]. Důležitým bodem tohoto období bylo velké vítězství Viléma Oranžského, který roku 1690 porazil v bitvě u Boyne irské povstalce. Toto vítězství je i dnes loyalisty (protestanté věrni britské koruně) velmi oslavováno každoročními průvody k 12. červenci.

Pokračující potlačování práv katolíků vedlo k zavedení tzv. trestních zákonů vydaných protestantským parlamentem omezujících jejich politický, sociální a vojenský vliv. Většina katolické populace byla taktéž vyloučena z účasti na běžných každodenních aktivitách společnosti. Zákony postihly i presbyteriány z Ulstru, na rozdíl od katolíků jim bylo dovoleno nosit zbraně a pobírali od státu příspěvky. Nepokoje a protesty proti vzniklé situaci podnítily vznik katolických guerillových sdružení jako např.: Ribbonmen, Whiteboys či Defenders. Odpovědi ze strany protestantů na sebe nenechaly dlouho čekat a byl založen opoziční tábor „Peep O´Day Boys“. Následovalo několik střetnutí mezi oběma skupinami, jejímž vrcholem bylo založení Oranžského řádu (Orange Order) na straně protestantů. Hlavním úkolem této „organizace“ bylo uchovávat odkaz Viléma Oranžského a tím i britské protestantské tradice v Irsku.

Ačkoli mělo Irsko vlastní parlament, byl kontrolován Londýnem. Nespokojenost s tímto stavem vyvolala potřebu získání větší autonomie ze strany katolíků i protestantů. Někteří z nich se spojili inspirováni americkou válkou za nezávislost z roku 1776 a francouzskou revolucí z roku 1789 a vytvořili odbojovou skupinu Society of United Irishmen. Ihned po vypuknutí bojů vyvstal kvůli rozdílným představám členů konflikt uvnitř skupiny, čímž byla opozice rychle poražena. Očekávanou reakcí Velké Británie bylo okamžité zrušení irského samostatného parlamentu a zavedení přímé britské vlády. Následně byl roku 1801 vydán zákon o unii mezi Velkou Británií a Irskem. Nejvýznamnější seskupení protestantů, především irská církev a presbyteriáni, se soustředilo v severovýchodní části, zatímco většina ostatních lidí na ostrově byli katolíci.

Pro katolíky se situace změnila až příchodem Daniela O´Connella[6], který díky nenásilné kampani, na jejímž konci dokonce kandidoval do parlamentu, za zrovnoprávnění katolíků a protestantů dosáhl vydání Zákona o zrovnoprávnění katolíků (1829). Katolická menšina tak dostala nový podnět do svých bojů. Více než kdy předtím si uvědomovali, že je spojuje společný cíl, víra a kultura, čímž dosáhli i určitého politického úspěchu – bylo jim umožněno volit a být zvoleni do parlamentu a nejvyšších funkcí. Díky státním příspěvkům mohli opět posílat děti do školy, čímž se snížila negramotnost v katolické společnosti. Mohli libovolně nakládat s majetkem a zastávat pracovní místo dle vlastní volby. V této době se začala formovat myšlenka zbavení se britského vlivu a sjednocení ostrova v jeden celek, jednu zemi. O´Connelovým prvotním záměrem bylo tímto směrem zdárně pokračovat, avšak náhlý hladomor, který zachvátil zemi v druhé polovině 19. století, podstatně změnil stávající situaci i budoucí vývoj. Rapidně rostoucí populace v kombinaci s malými farmami s nedostačující produkcí už tak představovala značný problém s výživou obyvatel. Když v roce 1845 sklizeň brambor zachvátila sněť, znamenalo to nejen obrovské ztráty na životech, ale i masové, několika milionové emigrace na západ (viz. graf č. 1), do Ameriky. Irská populace původních emigrantů ve Spojených státech amerických hrála v pozdějších letech velkou roli při získávání nezávislosti a podpoře lidských práv v Irsku.

Se zhoršující se politickou situací vrcholily snahy o znovuzavedení irského parlamentu v Dublinu a „domácí vlády“ (tzv. Home Rule) na přelomu 19. a 20. století. Protestanti ale byli přesvědčeni o špatném vlivu případné vlády na jejich občanskou a náboženskou svobodu a její nezkušenosti ve věcech obchodu. Obávali se ekonomického úpadku, poněvadž by nová vláda dozajista zamýšlela omezení závislosti na Británii a uvalovala cla a kvóty na importované zboží. Následovaly petice a mnohé protesty se snahou o zabránění podepsání návrhu zákona, což se opět nesetkávalo s podporou ze strany katolického obyvatelstva, které s návrhem souhlasilo.

Eskalující konflikt byl však přerušen vypuknutím první světové války. Irsko bylo za války v zásadě neutrální půdou, ale někteří unionisté (protestanti z Ulstru) se ve snaze o odložení zákonu o domácí vládě zapsali do britské armády. Druhá strana, irští katolíci (Irish Volunteers), se naopak domnívala, že vstupem do vojenských sil bude přijetí zákona uspíšeno. Zatímco bojovali pod britskou vlajkou, v Irsku se začalo schylovat k novému povstání. Katolíci, kteří nenarukovali, převzali, jako součást Velikonočního povstání, v pondělí 24. 5. 1916 kontrolu nad ústřední poštou v Dublinu (viz. obr. č. 3). Literát a učitel irštiny Patrick Pearse přečetl prohlášení o vzniku Irské republiky a vyvěsil irskou trikoloru. Toto povstání bylo sice neúspěšné, avšak popravou jeho vůdců si získalo sympatie a respekt mezi katolickou menšinou. Jako jeho přímý důsledek je považováno vítězství strany Sinn Féin[7] v britských volbách nad Irskou parlamentní stranou. Jako vítězové voleb zformovali prozatímní vládu pod vedením Eamonna de Valery a vydali Prohlášení o nezávislosti. Cílem bylo mezinárodní uznání Irské republiky jako nezávislého státu. Irští dobrovolníci založili Irskou republikánskou armádu (IRA) a započali dodnes trvající boj za nezávislost a svobodu. V prvních poválečných volbách v prosinci 1918 získala Sinn Féin většinu irských mandátů v britském parlamentu. Mandátů se vzdali (tzv. politika abstence) a založili vlastní parlament – Dáil Eireann jako důkaz samostatnosti zformovaný 27 poslanci Sinn Féin[8].

V roce 1920 nabídla britská vláda návrh zákona, který by legitimoval domácí vládu v severní i jižní části Irska, tzv. Zákon o irské vládě (Government of Ireland Act). Následovala dlouhá jednání ústící ke smlouvě z prosince roku 1921, jež potvrdila existenci Svobodného irského státu skládajícího se z 26 hrabství a stanovila jeho status dominia. Rozdělením 26:6 se snažili dosáhnout vytvoření hranice mezi etnicky homogenními společnostmi (dle náboženství). Pro Iry status znamenal částečnou ztrátu suverenity a stálou odpovědnost Velké Británii. Nově zvolení členové parlamentu museli např. přísahat věrnost anglickému králi jako hlavě Commonwealthu. K moci se dostala katolická církev znatelně ovlivňující společnost zavedením cenzury či ovlivněním občanského práva (zákaz rozvodů, potratů, antikoncepce). Protestanti žijící na území nového státu museli své děti posílat do katolických škol, kde se učili mimo jiné irštinu jako druhý jazyk. I dnes plní náboženství v životě Ira důležitou roli. Svobodný irský stát se stal republikou až roku 1949, kdy také opustil Commonwealth. Až do roku 1950 byla republika z hlediska ekonomiky a sociální politiky zaměřena na řešení vlastních problémů, ačkoli byla i významně ekonomicky propojena s Velkou Británií. Protestanti ze Severního Irska se obávající se ztráty postavení ve sjednoceném státě, byli připraveni vzdorovat a svého cíle dosáhli vyjmutím šesti z celkových devíti severních hrabství Ulsteru (viz. obr. č. 4) ze správy Irského státu a vyhlášením autonomie v rámci unie s Británií. Historik moderních irských dějin Joseph J. Lee tvrdí, že „unionistický odpor k životu v autonomním a posléze samostatném Irsku se více než o nesmiřitelnost kultur opíral o principiální rasovou nadřazenost protestantů a neartikulované obavy ze ztráty výsadního postavení“. Lee je toho názoru, že „protestanté v Irsku nebyli národem, ale koloniální komunitou s britskými kořeny, uznávající autoritu britské koruny[9]. Nová tvář Severního Irska byla podpořena možností sestavení vlastní vlády, která ač měla přenesené určité pravomoci, stále byla odpovědná vládě Velké Británie. Avšak nyní už katolická menšina na severu ostrova se tohoto stavu právem obávala.

Situace nebyla klidná ani v oblasti Irského svobodného státu. Země se rozdělila na dva tábory – ty, co sympatizovali s rozhodnutím Severu (Ulsterské dobrovolnické síly, Ulster Volunteer Force) a na ty (Irští dobrovolníci, Irish Volunteers), kteří jej považovali za zradu a překážku na cestě ke sjednocenému ostrovu a pro něž byl status dominia zcela nepřijatelný, takoví nepřijali nové státní instituce a obraceli se k Dublinu. Vyhrocená situace se změnila v občanskou válku, jež trvala celé dva roky a ve které nakonec zvítězili ti, co byli spokojeni s rozdělením. Posléze založili stranu Fine Gael. Druhá strana však svůj boj nevzdala a poražená strana Sinn Féin se rozdělila na dva tábory – většina následovala de Valeru a utvořila oficiální opozici, menšina zůstala věrna Sinn Féin a pokračovala ve svých snahách ilegálně. Bojkotovala slabý irský parlament (Dáil) kvůli věrnosti Koruně a podporovala sérii různých kampaní (převážně ilegálních) organizovaných vedením IRA. Britové v rozporuplné pozici strážců pořádku finančně podpořili vznik antiteroristické ulsterské speciální policie známé jako B-Specials. Příslušníci této policie byli nechvalně známí jako vrahové katolíků. Republikáni se nikdy nevzdali myšlenky soužití vycházející z historické tradice bez známek britského vlivu. Dodnes irští radikálové považují rozdělení ostrova za akt důkazu o britské nadřazenosti a nepostačující respekt k právu národa na sebeurčení. Docházelo i k masivním fanatickým výbojům mezi katolíky a protestanty navzájem. Od roku 1920 bylo zabito dokonce několik set lidí, mnohem více jich bylo zraněno a začala se projevovat plošná diskriminace katolické menšiny v Severním Irsku. Katolíci se museli vyrovnat s problémy jako propouštění ze zaměstnání, vyhánění z domovů. Eamon de Valera projevil touhu zasáhnout do politického dění a rozvolnit svazek s Británií a v roce 1926 tak s částí Sinn Féin pod novým jménem Fianna Fáil vystoupil do vlády. Jeho vztahy s IRA byly víceméně na neutrální úrovni až do doby, kdy IRA naznala malý pokrok ve věci poměru k VB a vzala dění do vlastních rukou. Zahájila za finanční podpory americké vyšší třídy svoji první bombovou kampaň doprovázenou ultimátem Velké Británii o okamžitém odsunu Britů ze Severního Irska.

Trvající výboje ze strany IRA i Ulsteru daly podnět k uvedení zákona o zvláštních pravomocích (Special Powers Act). Avšak policie, která měla dohlížet na veřejný pořádek, měla z velké části protestantské zaměstnance[10] a volební okrsky byly navrhovány[11] tak, aby vždy zvítězili protestanti. Někteří katolíci dokonce nemohli volit vůbec. Pouze ti, kteří prokázali věrnost státu, se mohli ucházet o pozice ve veřejném sektoru. Většinu velkých firem vlastnili protestanti, ti samozřejmě upřednostňovali ve výběru zaměstnanců opět pracovníky stejného vyznání. Nejen fyzická segregace v té době dokonce dosáhla takové úrovně, že děti z katolických a protestantských rodin byly vychovávány odlišně, chodily do různých škol[12], učily se rozdílnou historii a hrály jiné hry (katolické gaelské hry – hurling, gaelic vs. protestantský kriket či rugby). Většina dětí dochází do státních škol (kromě univerzit a speciálních smíšených škol), kde je respektována náboženská orientace rodiny. Obě komunity také zakazovaly manželství mezi nimi navzájem. Pokud již k takovému manželství došlo, platil papežský dekret „Ne Temere“ o nutnosti katolické výchovy dítěte. Náboženství bylo v té době důležitým etnickým znakem. O něco volnější panovaly vztahy na venkově, kde lidé praktikovali spíše „politiku dobrého sousedství“. Důvodem tohoto oddělení kultur byla smyšlená obava unionistů ze snahy katolíků sjednotit stát. Katolíci se ale od založení severních provincií cítili jako lidé nižší třídy vnímáni v 19. století protestanty jako lidé méně pracovití a zaostalí. Ovšem chudoba katolíků byla způsobena jejich utlačováním ve společnosti a nemožnosti rozvíjet své sociální dovednosti i kvůli početným rodinám, které tak nemohli živit. V této situaci bylo pro běžné občany druhořadým údělem přemýšlet o směřování vývoje irského státu, do popředí se stavěly problémy společnosti. Ve sjednoceném Irsku by se protestanti ze Severu se svými privilegovanými právy stali rázem oslabenou menšinou v rámci celého státu. Soužití obou kultur bylo taktéž problematické z hlediska vnímání sebe samých navzájem. Protestanti vnímali katolíky jako národ původní, avšak podřadný a zaostalý, jež by brzdil vývoj Ulstru „britským“ směrem.

Ve 20. a 30. letech 19. století vrcholil ekonomický růst Severního Irska a především Belfastu, jež se stal městem světového formátu díky svým loděnicím Haarland and Wolf, kde spatřil světlo světa i proslulý Titanic. Ekonomická situace měla značný vliv i na politický vývoj provincie. Pro britsky orientovaný export dával vzniku irsko-britské spolupráce a ze strany Irska takřka ekonomické „závislosti“. Prosperita trvala především díky účasti ve válce po boku Velké Británie. Pomyslná propast rozdílů mezi Severem a Jihem se tak i z ekonomického hlediska zvětšovala. Existence čtyř faktorů[13], posilujících rozdělení, situaci jen podporovala.

  1. Irský svobodný stát se neúčastnil druhé světové války, ale Sever hrál důležitou roli[14].
  2. Britská pomoc Severnímu Irsku vedla k poválečnému rozvoji a blahu státu. Toto pomáhalo ochránit obyvatele před nejhoršími dopady chudoby a nezaměstnanosti způsobem, který byl v Irské republice nemožný.
  3. Pokles populace protestantů v jižní části ospravedlňoval jejich obavu z domácí vlády a utužoval je v představě, že budoucnost pro protestanty v katolickém státě není možná.
  4. Irská ústava z roku 1937 posílila strach unionistů, že Irský svobodný stát byl hrozbou pro územní celistvost Severního Irska.

Díky“ druhé světové válce se pouto mezi Británií a Ulsterem upevnilo a spolupráce byla potvrzena tzv. Zákonem o Irsku (Ireland Act), ve kterém Britové kladli důraz na skutečnost, že Severní Irsko je právoplatnou součástí Spojeného království až do doby, kdy irský parlament rozhodne jinak. Poválečné období nemělo jen negativní dopady co se týče průmyslu a ekonomiky. Britský systém sociálního státu byl představen i v Irsku a zavedením bezplatného středního školství se k vyššímu vzdělání pomalu propracovávala i katolická část populace. Minorita se na pár let odmlčela, ustal i dlouhotrvající spor o rozdělení ostrova a diskriminace, avšak prosperující léta vlády protestantů se chýlila ke konci. Britský vliv byl znát i na povolení vyvěšovat vlajky a používat irské symboly. V 50. letech byl přijat zákon, tzv. Zákon o symbolech (Emblems Act), který hájil právo každého, kdo chtěl vyvěsit britskou vlajku, na druhou stranu povoloval ulsterské policii odstranit jakýkoli symbol či vlajku, jež by ohrožovala veřejný pořádek. Dokonce byla zakázána irská jména ulic.

Katolická střední třída si byla vědoma, díky nástupu televizního věku a možnosti sledovat zahraniční zpravodajství, svých práv, jejímž vzorem byla situace ve Spojených státech, kde žila značná komunita irských občanů. Ovlivněni myšlenkami Martina Luthera Kinga vytvořili v roce 1967 Asociaci pro občanská práva v Severním Irsku (NICRA), která se zabývala dodržováním občanských práv a nápravě nepravostí páchaných na katolících ve státě pomocí nenásilných prostředků. Potřeba rychlých a účinných reforem byla tedy na místě. Roku 1969 NICRA zorganizovala pochod za volební práva pod heslem: „jeden muž, jeden hlas“. Tehdejší předseda vlády Terence O’Neill se snažil reagovat na nastalou situaci zákonem o bodovém systému na získání domů a bytů, všeobecném volebním právu, zlepšení práv ve sporných případech. Za doby své vlády hodně usiloval o oživení ekonomiky pomocí investičních pobídek nabízených zahraničním firmám. Pozdní změny situaci nepříliš pomohly a ta se začala vymykat kontrole, což si vyžádalo přítomnost britských jednotek kolem Belfastu. Loyalisté zahájili organizované útoky na tradiční oranžistické pochody v Derry a odpověď nacionalistů na sebe nenechala dlouho čekat. Vzpoura začala v Belfastu a nesla se až do Londonderry/Derry ve stejnojmenném hrabství. Největší zastánce protestantismu v Severním Irsku, kazatel Ian Paisley, agresivně vystupoval proti zrádcům ve vládě, čímž podnítil růst napětí mezi sektářskými skupinami obou stran. Podle některých historických pramenů se obklopoval protikatolicky zaměřenými lidmi a nesl odpovědnost za první bombové útoky Ulsterské dobrovolnické síly (UVF). Poněvadž byl irský parlament sám neschopen rostoucí vlně násilí čelit, na obnovení pořádku byly povolány britské jednotky, které v nejnestabilnějších oblastech vystavěly zdi a hlídkové věže, aby oddělily skupiny od sebe. Katolická menšina je přivítala jako symbol naděje a jejich konečné podpory a ochrany, jak se ale později ukázalo, používali vojenských metod jako odezvu na útoky IRA, taktéž proti civilním občanům, což vztahy ještě více ochladilo. Přítomnost těchto jednotek a touha chránit katolické obyvatelstvo oživila původní akce IRA v plné míře – začala intenzivní guerillová válka mezi Brity a IRA. V té době vznikla snad nejznámější opoziční loajalistická organizace Ulsterská obranná asociace (UDA), která v počátcích plnila roli protiváhy IRA.

Počátkem roku 1970 došlo k rozštěpení IRA na oficiální (OIRA) a prozatímní (PIRA). Důvodem tohoto rozdělení byly roztržky v otázce zachování politiky neuznání parlamentních těles v Dublinu a Belfastu (Stormont). Jednalo se tedy spíše o konflikt ideologické povahy. Zatímco OIRA směřovala k marxistickým pozicím na úkor militantního nacionalismu, PIRA zůstávala „věrna“ prvotním záměrům zbavení se vlivu Velké Británie a byla připravena naplnit své cíle nejen mírovými prostředky.

Rokem 1972 dosáhl konflikt svého vrcholu tzv. Krvavou nedělí (30. 1. 1972), kdy bylo 13 katolíků zavražděno jako důsledek potlačení vzpoury během občanského průvodu v Derry. Událost vyvolala odpor a masivní demonstrace v Dublinu, které vrcholily vypálením britské ambasády a jednáním o nastalé situaci na půdě OSN. Ponechání pravomocí v rukou Stormontu bylo pro katolíky a PIRA nepřípustné. Velká Británie rozhodla o převzetí všech pravomocí Stormontu = po 50 letech nastal pád oficiální nadvlády protestantů a opět vstoupila do dění přímá britská vláda (březen 1972). Ačkoli Britové slibovali, že toto řešení je pouze dočasné do doby, než se utvoří silnější irská vláda přijatelná pro celou populaci, řídili situaci v Irsku po dlouhých 30 let, ovšem s malými intervaly, kdy se moci rozdělovaly mezi obě země. Británie pochopila, že situaci nebude možné řešit bez ústupků katolíkům.

Poznámky

[2] V té době exilový vládce.

[3] Holloway, David: Understanding the Northern Ireland Conflict, A Summary And Overview of The Conflict and Its Origins, červen 2005, str. 6

[4] Gallagher, Tony: Culture and Conflict in Northern Ireland, str. 5

[5] Holloway, David: viz. poznámka č.1, str. 7

[6] Daniel O´Connel: známý jako „Osvoboditel“, irský politický vůdce, bojoval za práva katolíků, emancipaci

[7] Sinn Féin: irsky „My sami“, založil 1904 novinář Arthur Griffith

[8] The Road to Northern Ireland, 1167 to 1921, http://www.bbc.co.uk/northernireland/history/

[9] Frank, Jan: Konflikt v Severním Irsku, str. 28 a 29

[10] Existence práva přijmout taková opatření zajišťující pořádek a dodržování zákona jako např.: domovní prohlídky bez povolení, právo uvěznění podezřelých osob, nucené pobyty bez patřičného soudu… Praktiky byly namířené z velké většiny proti katolíkům.

[11] Gerrymandering: rozdělení volebních obvodů v závislosti na volebních výhodách určité strany

[12] Katolické školství bylo jedinou významnou institucí, nad kterou měla katolická menšina dohled.

[13] Holloway, David: Understanding the Northern Ireland Conflict, A Summary And Overview of The Conflict and Its Origins, červen 2005, str. 15

[14] Londýn po dohodě s de Valerovou vládou přestal využívat přístavy jižního Irska a začal hojně spolupracovat se severoirskými základnami zejména v Belfastu, i když byl poznamenán světovou hospodářskou krizí, a po vstupu USA do války zde byly umístěny první americké jednotky.

Seriál

  1. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech
  2. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 3 Úvod
  3. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických...: 4 Historie konfliktu a jeho příčiny
  4. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických...: 5 Kulturní a politické pozadí
  5. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 6 Mírový proces
  6. Konflikt v Severním Irsku...: 7 Zapojení dalších zemí do konfliktu
  7. Konflikt v Severním Irsku...: 8 Situace v dnešním Severním Irsku
  8. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 9 Závěr
  9. Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 10 Obrazová příloha
  10. Konflikt v Severním Irsku...: 11 Přehled zdrojů a literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Lucie Hladíková 🕔16.12.2010 📕13.100

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře