Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru

Autor : Ing. Kateřina Finková 🕔06.12.2010 📕9.527

Seriál

  1. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe
  2. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Úvod
  3. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie
  4. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie
  5. Africká unie a její role...: 3. Bezpečnostní situace v Africe
  6. Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími
  7. Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek
  8. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru
  9. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr
  10. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Přílohy
  11. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Případová studie: Společná mise AU a OSN v Dárfúru – úspěch či prohra?

 

Současný konflikt v západosúdánském regionu Dárfúr bývá označován jako „největší humanitární katastrofa[149] od konce studené války. Podle posledních statistik v tomto konfliktu, který se naplno rozhořel v roce 2003, přišlo o život v důsledku přímého násilí nebo z důvodu podvýživy a nemocí více jak 300 000 lidí a více jak 2,5 mil. bylo vyhnáno ze svých domovů.[150] I přesto, že mezinárodní společenství mnohokrát deklarovalo snahu řešit stávající situaci a nedopustit tak další opakování takových událostí, jakou byla např. genocida ve Rwandě, nebylo do dnešní doby učiněno dostatečné množství potřebných a především rozhodných kroků k vyřešení dané krize. V červenci 2007 schválila RB OSN rezoluci 1769 opravňující k vytvoření robustnější mírové operace OSN v součinnosti s AU. Tyto hybridní síly s názvem UNAMID[151] mají za úkol především chránit civilní obyvatelstvo a zajistit mu přístup k humanitární pomoci. Závěrečná kapitola by měla přinést odpověď na otázku, zda se této misi daří plnit stanovené úkoly a s jakým úspěchem se v tomto případě Africká unie zhostila role garanta bezpečnosti na africkém kontinentě.

6.1 Historie konfliktu

Dárfúr pokrývá území, které lze svou rozlohou přirovnat k velikosti území Francie (asi 493 180 km2).[152] Většinu území tvoří vyprahlé plošiny, které uprostřed regionu přecházejí do pohoří vulkanického původu Jebel Marra s mírným, vlhkým klimatem. Vyjma tohoto pohoří je většina území Dárfúru postižena nedostatkem vody, což v minulosti sehrálo klíčovou roli v řadě konfliktů.

Pro pochopení současné krize je nutné nastínit etnickou a rasovou strukturu tohoto regionu. Dárfúr je domovem pro více jak 6 mil. obyvatel[153] tvořících směsice etnik, jejichž základním identifikačním faktorem zůstává kmenová příslušnost. Nachází se zde minimálně 36 kmenů, z nichž některé se dále člení do subdivizí či klanů. Dárfúr se vyznačuje soužitím dvou hlavních skupin obyvatel – Arabů a kmenů nearabského původu zvaných také jako „Zurga“.[154] Toto rozdělení není založeno na fyziognomických rysech (všichni obyvatelé Dárfúru mají černou barvu pleti), ale spíše na kulturní dimenzi, tedy skutečnosti, zda se obyvatelé ztotožňují se svými arabskými, nebo africkými kořeny.[155] Zároveň jsou všichni obyvatelé Dárfúru vyznavači islámu, který se do oblasti rozšířil v 16. století.

Sever regionu obývají Arabové i africké kmeny, z nichž nejvýznamnější je kmen Zaghawa specializující se na chov velbloudů. Střed regionu je doménou domorodých afrických skupin, které na rozdíl od nomádských kmenů severu žijí usedlým způsobem života a zabývají se pěstováním zemědělských plodin (zejména prosa) a chovem zvířat. Patří sem kmeny Fur, Massalit a další. Jih regionu je obýván nomády arabského původu, tzv. Baqqara živícími se chovem dobytka. Žádná z těchto oblastí není etnicky homogenní.[156] Staletí koexistence a vzájemných svazků redukovaly odlišnosti a po většinu historie Dárfúru byla respektována křehká rovnováha mezi těmito dvěma skupinami. Konflikty většinou vznikaly jako důsledek konkurence a závislosti na přírodních zdrojích. Nomádské kmeny se svými stády dobytka tradičně disponovaly právy na vstup a spásání pastvin ve střední části Dárfúru, na oplátku pak jejich dobytek zúrodňoval pastviny usedlých farmářů a pomáhal jim v transportu jejich úrody na často vzdálené trhy. Vzniklé spory mezi oběma skupinami byly tradičně řešeny na úrovni kmenových konferencí (ajaweed), jejichž rozhodnutí byla všeobecně přijímána a ctěna.[157]

V 80. letech však došlo v důsledku dlouhotrvajícího sucha a stále se rozšiřující desertifikace k zintenzivnění sporů o půdu. Důležitou roli v tomto problému sehrála chartúmská vláda, jež začala úmyslně oslabovat územní administrativní správu, v rámci které dárfúrské kmeny po staletí řešily své záležitosti. Absence tradičních mechanismů pro řešení konfliktů tak vedla k vyzbrojování afrických i arabských skupin. Důležitý byl zároveň fakt, že vláda začala posilovat svoje snahy o manipulaci etnické struktury v regionu, což postupem času vyvolalo alarmující posun v povaze konfliktů, v nichž se otázka etnika stala klíčovým faktorem. Jestliže by bylo možné tradiční konflikty charakterizovat sporadičností a nízkou intenzitou násilí, pak se etnicky motivované konflikty, objevující se stále častěji od konce 80. let, vyznačují zejména svojí vytrvalostí, krutostí a bezmeznou ochotou bojovat za vlastní etnikum.[158] Posilování etnického prvku v jednotlivých sporech souvisí také s vojenským převratem v roce 1989, při kterém se k moci dostal prezident al-Bashir. Jeho režim, jejž lze popsat jako nejen islámský[159], ale zejména arabocentristický, ještě více přitvrdil ideologickou a rasovou dimenzi konfliktu.[160] V průběhu 90. let docházelo k prohlubování marginalizace afrických kmenů v Dárfúru, přičemž vládě byla vyčítána zejména podpora arabského obyvatelstva, nedostatečný přísun finančních prostředků na výstavbu silnic, nemocnic či škol a dosazování arabského obyvatelstva do nejvyšších administrativních míst.[161]

Na vypuknutí současného konfliktu v Dárfúru měly nezanedbatelný vliv dvě události s vysoce destabilizačním účinkem. Jednou z nich byl rozkol uvnitř vládnoucí Národní kongresové strany. V roce 1999 došlo k rozporům mezi duchovním vůdcem islamistického hnutí Hassanem al-Turabim (ve svém programu se snažil o sjednocení všech stoupenců islámu, tedy i obyvatel afrického původu žijících v Dárfúru či v jiných částech Súdánu) a prezidentem al- Bashirem. Poté, co byl Turabi prezidentem Bashirem vypuzen ze strany a vlády, založil Lidový národní kongres (později pouze Lidový kongres), se kterým zahájil tvrdý postup proti vládnoucí straně. Ve snaze získat podporu u obyvatel nearabského původu vydal Turabi tzv. Černou knihu, jež poukazovala na dlouhodobou a systematickou marginalizaci regionů, včetně Dárfúru. Černá kniha se pak stala ideologickým základem pro dvě ozbrojené skupiny vzniknuvší v Dárfúru – sekulární SLA/M (Sudan´s Liberation Army/Movement) a islamistickou JEM (Justice and Equality Movement).[162]

Další událostí, která se následně promítla do situace v Dárfúru, byl pozitivní posun při vyjednávání mírové smlouvy mezi vládou a představiteli SPLA v jižním Súdánu. Dárfúrští obyvatelé afrického původu se na základě tohoto vývoje začali domnívat, že jedinou možností, jak dosáhnout svých cílů, je zahájení ozbrojeného konfliktu tak, jak to před 20 lety učinil jižní Súdán. Zároveň se obávali toho, že mírová smlouva mezi SPLA a chartúmskou vládou povede k další marginalizaci regionu a že se veškerá pozornost vlády bude soustřeďovat na vzniklou smlouvu o rozdělení moci a ropných nalezišť. Krátce po prvním kole mírových jednání mezi SPLA a súdánskou vládou v keňské Naivashe tak v únoru 2003 došlo k prvnímu útoku na vládní budovy, který byl veden představiteli SLA/M, ve městě El Fashir v Severním Dárfúru.[163]

Jako odpověď na tento útok rozpoutala chartúmská vláda masivní kampaň proti povstalcům, ve které se zaměřila především na vyzbrojování arabských milic (Janjaweed).[164] Hned v počáteční fázi konfliktu bylo zabito více jak 70 000 lidí a přes 2 mil. obyvatel Dárfúru bylo vyhnáno ze svých domovů.[165] Vládou podporované jednotky Janjaweed zahájily protiútok, ve kterém systematicky a účelově útočily na civilní obyvatelstvo kmenů Massalit, Zaghawa, Fur a jiných, protože evidentně podporovaly povstalce ze SLA/M a JEM , a sice z důvodu získání půdy a vody nacházejících se na nearabském území.

Od vypuknutí konfliktu nabývá násilí v Dárfúru ve většině případů čtyř základních forem. Zaprvé se jedná o střety mezi Janjaweed, popř. vládními milicemi a povstalci, zadruhé o útoky na dárfúrské vesnice prováděné vládními milicemi, zatřetí o násilí páchané na vysídlených osobách, zejména ze strany Janjaweed, ale někdy i ze strany súdánské armády a v neposlední řadě o útoky Janjaweed na humanitární pracovníky a jejich konvoje. Taktika boje zahrnuje vedle zabíjení civilního obyvatelstva také drancování vesnic, ničení infrastruktury, znásilňování žen a cílenou snahu o vyhladovění obyvatel.[166]

6.2 Odpověď mezinárodního společenství na krizi v Dárfúru

Se vzrůstající intenzitou bojů v roce 2004, a tedy i s rostoucí intenzitou násilí páchaného na civilním obyvatelstvu, začalo mezinárodní společenství volat po odpovědnosti za daný konflikt a po zahájení mezinárodní intervence, která by dárfúrskou humanitární krizi ukončila. V září 2004 označil Colin Powell, ministr zahraničí USA, válku vedenou súdánskou vládou za genocidu a o několik měsíců později schválil Kongres USA jednohlasně společnou rezoluci deklarující existenci genocidy v Dárfúru.[167] V lednu 2005 dosáhla mezinárodní komise vyšetřující masové zabíjení jménem OSN shody o tom, že súdánská vláda a jednotky Janjaweed jsou zodpovědné za „závažné porušování mezinárodních lidských práv a humanitárního práva.[168]

I přes pomalé počáteční reakce začalo mezinárodní společenství uskutečňovat v souladu s principem „Responsibility to protect (Odpovědnost za ochranu)[169] první kroky vedoucí k částečnému uklidnění násilí a ke zlepšení celkové situace v Dárfúru.[170] Jednu z hlavních rolí v těchto aktivitách sehrála Africká unie. Předseda Komise AU Alpha Oumar Konaré učinil z dárfúrské krize prioritu bezpečnostní politiky AU a jednu z hlavních výzev pro nově fungující orgán - Mírovou a bezpečnostní radu. Konaré zároveň zdůraznil nutnost, aby AU vystupovala jako garant bezpečnosti celého afrického kontinentu a převzala odpovědnost při hledání „afrických způsobůřešení pro africké problémy.[171] V tomto případě lze nalézt praktický příklad přechodu od politiky nezasahování do vnitřních záležitostí jednotlivých členských států praktikované OAJ k politice angažovanosti deklarované AU. Důležitý mezník lze však také spatřovat v reálném přechodu od vzletných, ovšem nic nečinících slov, ke skutečné akci konané pod vedením AU.

Na počátku roku 2004 začala AU vydávat veřejná stanoviska, ve kterých vyjadřovala své znepokojení nad zhoršující se humanitární situací v Dárfúru a zároveň odsuzovala násilné útoky Janjaweed proti civilnímu obyvatelstvu. Tyto počáteční deklarace se následně promítly do konkrétního postupu AU, který byl představován převzetím hlavní role při politickém vyjednávání o příměří mezi chartúmskou vládou a povstalci, jež se uskutečnilo v březnu 2004 v hlavním městě Čadu N´djamena.[172] Výsledkem tohoto jednání, jehož průběhu se zúčastnili také ostatní aktéři mezinárodního společenství, jako např. EU, USA nebo OSN, byl podpis Humanitární smlouvy o příměří (Humanitarian Ceasefire Agreement) z 8. dubna 2004.[173] Na základě podepsané smlouvy mělo být zprostředkováno příměří v délce 45 dní a dále měla být vytvořena tzv. Společná komise AU podporovaná jednotkami EU, USA, súdánskou vládou, SLA/M a JEM, jejímž úkolem bylo monitorování situace v Dárfúru. Strany se také dohodly na usnadnění přístupu humanitárních pracovníků do regionu.

6.3 African Union Mission in Sudan (AMIS)

První monitorovací mise složená z příslušníků AU a EU, jejíž mandát se vztahoval na monitorování implementace smlouvy o příměří mezi súdánskou vládou a hlavními povstaleckými skupinami a na hlášení domnělého násilí páchaného na civilním obyvatelstvu[174], zahájila svou činnost v severodárfúrském El Fashiru v červnu 2004 a již v červenci téhož roku bylo na summitu AU rozhodnuto o rozmístění 300 vojenských jednotek z Nigérie a Rwandy za účelem ochrany pozorovatelů AU nacházejících se na území Dárfúru. Tyto jednotky společně s výše zmíněnou Společnou komisí AU daly vzniknout AMIS (African Union Mission in Sudan). Následné komuniké Mírové a bezpečnostní rady vydané v červenci 2004 potvrdilo ochotu a odhodlání AU přetransformovat monitorovací misi AU do skutečné mírové mise s větším počtem pozemních jednotek a s větším mandátem potřebným pro implementaci smlouvy o příměří. Předseda PSC Sam Ibok ve svém prohlášení uvedl, že hlavním cílem navrhované mise bude „ochrana civilního obyvatelstva, odzbrojení Janjaweed a usnadnění přístupu humanitární pomoci do regionu.[175]

Dne 20. října 2004 vydala PSC komuniké týkající se rozšíření mise AU (AMIS) v Dárfúru. Podle něj měl být počet příslušníků zapojených do monitorovací mise navýšen na 3320, z toho 2341 připadalo na vojáky (450 z nich působilo jako vojenští pozorovatelé), 815 na civilní policisty a zbytek na civilní personál. Zároveň mělo dojít k posílení mandátu AMIS. K hlavním úkolům AMIS tak mělo patřit „monitorování podmínek smlouvy o příměří z dubna 2004 a všech budoucích smluv, pomoc v procesu budování důvěry, zajištění bezpečnosti pro přísun humanitární pomoci, vytváření podmínek potřebných pro návrat vysídleného obyvatelstva a uprchlíků, pomoc při sjednocování pozic jednotlivých stran mírové smlouvy a přispěvky ke zlepšení bezpečnostní situace v celém Dárfúru“.[176] Tímto způsobem byla původní mise AMIS přetransformována do tzv. AMIS II, u níž byl počet členů vojenských jednotek v dubnu 2005 v důsledku zhoršujících se bezpečnostních podmínek v regionu navýšen z původních 3320 na 6171 (počet civilních policistů byl proporčně navýšen na 1560).[177] Ve snaze zvýšit hodnověrnost snah ze strany AU a přimět súdánskou vládu k intenzivnější spolupráci přijala RB OSN v září 2004 rezoluci 1564, která RB umožňovala uvalit na súdánskou vládu sankce v případě, že by nepřijala rozšířenou mírovou misi AU.[178] Při rozhodování o přijetí dané rezoluce se Alžírsko, Čína, Rusko a Pákistán zdržely hlasování s odkazem na skutečnost, že Súdán by měl dostát svým závazkům o vyřešení dárfúrského konfliktu bez pomoci mezinárodního společenství.

AMIS během své působnosti v Dárfúru představovala jediný způsob ochrany civilního obyvatelstva před nájezdy Janjaweed. Jejich snahy o zajišťování bezpečnosti však byly často různými způsoby podkopávány. Hlavní problém spočíval zejména v nedostatku zdrojů pro mírovou misi. AMIS musela neustále čelit nedostatečnému přísunu finančních prostředků, což se např. projevovalo tím, že vojákům nebyl po několik měsíců po sobě vyplácen žold. AU pak byla nucena snižovat počty monitorovacích hlídek, čímž byla redukována schopnost zajistit ochranu civilnímu obyvatelstvu či humanitárním pracovníkům.

Další problém představoval relativně nízký počet vojáků a ostatního personálu v porovnání s velikostí území, na kterém působili. Jak již bylo uvedeno výše, lze velikost Dárfúru přirovnat k velikosti Francie, a proto se vojenské síly o velikosti 5000 až 7000 mužů projevily jako zcela neadekvátní pro zajištění efektivní bezpečnosti. Nevládní organizace International Crisis Group např. odhadla, že pro ochranu vysídlených osob a vesnic, pro zajištění ochrany humanitárním pracovníkům a pro vojenské akce proti Janjaweed by bylo potřeba minimálně 12000 až 15000 vojáků.[179] Nízký počet vojáků pak neumožňoval vygenerovat dostatečný počet hlídek a vystavoval obyvatele Dárfúru nebezpečí ozbrojených útoků ze strany vládou podporovaných milic.

Nedostatek finančních prostředků se samozřejmě promítl i do problémů s logistikou, komunikacemi, mobilitou apod. Vojáci byli např. odkázáni na nevýkonná letadla, nedisponovali dostatečným množstvím pancéřových vozidel či pěších divizí. Závažný problém představoval také nedostatek pohonných hmot. Vojenské jednotky byly nuceny operovat i bez potřebných informací o pohybu a plánovaných útocích Janjaweed, což do značné míry snižovalo schopnost efektivní reakce, vše se navíc odehrávalo pod neprofesionálním vedením a bez kontrolního systému přenosu informací.[180]

Další výzvou, které musela AMIS čelit, bylo začlenění civilních policistů do mírové mise. AU neměla do té doby zkušenosti s náborem policistů, jejich výcvikem, operačními plány či logistikou. Výkonnost policejních jednotek byla často oslabována jejich zhoršenou mobilitou způsobenou zejména nedostatkem motorových vozidel. Další překážku efektivní spolupráce policejních složek představovala komunikační bariéra daná různorodostí používaných jazyků. I když se AU snažila zefektivnit působení vojenských jednotek v Dárfúru a zajistit tak uklidnění probíhajícího konfliktu, narážela často ve své snaze na řadu výše zmíněných problémů vyvstávajících zejména z nedostatku finančních zdrojů a slabého mandátu, který ji neopravňoval k vynucení příměří. Nedokázala tak zcela odvrátit násilí páchané na civilním obyvatelstvu nebo humanitárních pracovnících, což bylo jednou z hlavních priorit smlouvy o příměříz dubna 2004.

I přes tyto problémy přineslo působení AMIS v Dárfúru i některá pozitiva. Rozhodně nelze opomenout fakt, že díky AMIS se podařilo zachránit velké množství lidských životů, byly shromážděny důkazy o porušování lidských práv, které na probíhající humanitární krizi následně strhly pozornost mezinárodního společenství, a poprvé od vzniku OAJ/AU se podařilo inkorporovat do mise jednotky civilní policie. AMIS se také zasloužila o rozšíření znalostí a informací o daném konfliktu, např. tím, že doprovázela a ochraňovala řadu výzkumných týmů, diplomatických představitelů a humanitárních pracovníků, kteří do Dárfúru přijeli ve snaze zdokumentovat a pochopit násilí a zvěrstva charakteristická pro daný konflikt. I když byl v tomto případě učiněn pouze nepatrný pokrok k úspěchu, byl tento krůček velmi důležitý, zejména s ohledem na schopnost zajištění ochrany civilního obyvatelstva pro další mírové mise.

Do konce roku 2006 zemřelo v důsledku dárfúrského konfliktu více jak 250 000 lidí a téměř 3 mil. z celkového počtu 6 mil. obyvatel Dárfúru byly vysídleny ze svých domovů (někteří z nich se dodnes nacházejí v uprchlických táborech v sousedním Čadu). Podle zpráv OSN se téměř 40 % obyvatel nacházelo koncem roku 2006 ve stavu úplné závislosti na mezinárodní humanitární pomoci.[181] Také vojenská situace zůstávala velmi závažná. I když na začátku roku 2005 došlo k částečnému uklidnění bojů, což bylo do velké míry dáno tím, že většina cílových vesnic již byla zničena a jejich obyvatelé vyhnáni, na počátku roku 2006 nabraly boje opět na intenzitě, a to zejména v důsledku sporů kolem nové mírové smlouvy (Darfur Peace Agreement) podepsané pod záštitou AU jednou z frakcí SLA/M pod vedením Minni inawiho a chartúmskou vládou v nigerijské Abuje v květnu 2006. Další frakce SLA/M (vedená Abdelem Wahidem al Nurem) i JEM odmítly danou smlouvu podepsat, protože se jim nelíbilo řešení klíčových požadavků týkajících se vytvoření kompenzačního fondu pro oběti konfliktu, dělby moci, zastoupení dárfúrského obyvatelstva ve vládě a odzbrojení Janjaweed.[182] Proti smlouvě se postavila také většina vysídlených obyvatel, poněvadž jim nezaručovala dostatečnou ochranu před Janjaweed. Na jejich odzbrojení měly podle smlouvy dohlížet jednotky AU, ale sami obyvatelé Dárfúru zpochybnili jejich efektivnost a požadovali rozmístění jednotek OSN. V průběhu roku 2006 docházelo k dalšímu štěpení frakcí uvnitř SLA/M, které se následně spojily s obdobně se rozpadajícím hnutí JEM do dvou skupin identifikujících se podle toho, zda podporují či nepodporují mírovou smlouvu z května 2006. Někteří z nich pak začali operovat pod záštitou hnutí nazvaného National Redemption Front (NRF), jež v průběhu roku 2006 obnovilo útoky proti súdánské armádě. Rozpoutaná protiofenzíva ze strany chartúmské vlády a Janjaweed měla za následek ukončení působnosti několika humanitárních organizací, což vedlo k dalšímu zhoršování humanitární situace v regionu. Vedoucí humanitární pomoci OSN v Dárfúru Jan Egeland na tuto situaci reagoval takto: „Humanitární situace v Dárfúru se neustále zhoršuje ... Region balancuje nad propastí, které je ještě blíže, než tomu bylo při mé první návštěvě v roce 2004.[183]

6.4 United Nations-African Mission in Darfur (UNAMID)

Zhoršující se bezpečnostní situace v Dárfúru, nedostatek finančních zdrojů pro AMIS a hrozba stažení vojáků ze strany některých afrických států stále více nahrávaly myšlence podpořit mezinárodní intervenci. Ve snaze zlepšit bezpečnostní situaci v Dárfúru přišla Argentina, Dánsko, Francie, Ghana, Řecko, Slovensko, VB, Tanzánie a USA s návrhem rezoluce OSN, která by do regionu vyslala 17300 členů vojenských jednotek a 3300 civilních policistů pod hlavičkou kapitoly VII Charty OSN. Cílem rezoluce RB č. 1706, přijaté v srpnu 2006, bylo rozšířit mandát UNAMIS (United Nations Mission in Sudan) dohlížející v současné době na implementaci mírové smlouvy mezi Chartúmem a SPLA na konflikt v Dárfúru, vyslat do regionu výše zmíněné počty vojenských jednotek, podpořit tak fungování existující AMIS a implementaci mírové smlouvy z Abuji a následně omezit násilí páchané velkou měrou na civilním obyvatelstvu. RB touto rezolucí zplnomocnila UNAMIS k ochraně příslušníků OSN nacházejících se v Dárfúru, k ochraně zařízení, komunikací a technického vybavení, k ochraně humanitárních pracovníků, k obraně proti porušování Dárfúrské mírové smlouvy ozbrojenými milicemi, k ochraně civilního obyvatelstva nacházejícího se pod hrozbou fyzického násilí či k zabavování zbraní a jiného materiálu, který by mohl vést k porušení mírové smlouvy. Mandát rezoluce 1706 se zároveň vztahoval i na zajištění mezinárodní pomoci za účelem zlepšení bezpečnostní situace v sousedních regionech, zejména Čadu a Středoafrické republice.[184]

Úspěšné naplnění rezoluce 1706 nakonec ztroskotalo na dvou klíčových faktorech. Pro schválení rezoluce v RB OSN hlasovalo pouze dvanáct členů a tři členové, jmenovitě Rusko, Čína a Katar, se hlasování zdržely. Tito aktéři argumentovali tím, že by mise OSN, která by čítala více jak 22000 členů, byla vážným ohrožením státní suverenity Súdánu. Tímto rozhodnutím se ale výrazným způsobem oslabil nátlak mezinárodního společenství na súdánskou vládu, aby danou rezoluci dodržovala. Další problém byl zakomponován do formulace samotné rezoluce, která dává chartúmské vládě možnost vyjádřit souhlas či nesouhlas s rozmístěním jednotek mise.[185] Tím, že súdánský prezident Omar al-Bashir považuje rozmístění jednotek OSN za opětovný pokus o „kolonizaci[186] Afriky západními mocnostmi, bylo o úspěchu rezoluce předem rozhodnuto. Súdánská vláda se dále obávala skutečnosti, že by jednotky OSN podporované RB představovaly silnějšího protihráče v oblasti ochrany lidských práv než AU a že by se snažily přimět vládu k větší zodpovědnosti za činy páchané na civilním obyvatelstvu (včetně válečných zločinů) a tím oslabily i její politiku „etnických čistek“ uplatňovanou v Dárfúru. Z tohoto důvodu prezident Bashir, potažmo súdánská vláda, podporoval rozmístění jednotek AU pouze s materiální a logistickou podporou OSN, i když i v tomto případě kladl velké množství překážek pro její efektivní fungování.

V listopadu 2006 reagoval generální tajemník OSN Kofi Annan na krizi s rozmístěním jednotek OSN v Dárfúru tím, že svolal do etiopské Addis Abeby jednání na vysoké úrovni, kterého se zúčastnili stálí členové RB OSN, představitelé EU, súdánské vlády, AU a jiných států a organizací (např. Ligy arabských států) disponujících politickým vlivem v daném regionu. Společně vypracovali návrh na vytvoření hybridních sil, v nichž by hlavní role zůstala Africké unii, přičemž vojáci OSN by zajišťovali strategické velení, materiální a poradní podporu. OSN zároveň nabídla pomoc ve výši 77 mil. USD podmíněnou změnami ve struktuře mise.[187] Dne 30. listopadu 2006 byl následně prodloužen mandát AMIS na dalších šest měsíců, tedy do června 2007.[188]

Díky politickému tlaku generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona a dalších aktérů mezinárodního společenství se nakonec v červnu 2007 podařilo súdánskou vládu[189] přesvědčit o přijetí navrhované mírové operace. Dne 31. července 2007 byla jednomyslně schválena rezoluce RB OSN 1769, která s odvoláním na kapitolu VII Charty OSN vyžaduje vytvoření hybridní mise AU a OSN a podle níž by mise AMIS (African Mission in Sudan) měla být inkorporována do mise UNAMID (United Nations-African Mission in Darfur). Původní doba působnosti byla podle rezoluce stanovena na jeden rok. Hlavní sídlo bylo umístěno do El Fashiru, další ústředí se nacházejí ve městech El Geneina a Nyala. V rámci Dárfúru bude mise působit v celkem 55 lokalitách a rozpočet na rok 2008/2009 se předpokládá ve výši 1,7 bil. USD. Oficiálně byla mise zahájena 31. prosince 2007.[190]

Podle rezoluce RB 1769 by UNAMID měla disponovat těmito charakteristikami a odpovědnostmi:[191]

  • UNAMID představuje společnou misi AU a OSN tvořenou 26 000 příslušníky, z toho 19 555 členů připadá na vojenský personál (včetně 350 vojenských pozorovatelů), 3772 na mezinárodní policejní složky a 2 660 na úředníky tvořící 29 speciálních policejních jednotek;
  • UNAMID převezme od AMIS vedení na regionem 31. prosince 2007;
  • UNAMID je pověřena implementací Dárfúrské mírové smlouvy a ochranou personálu a civilního obyvatelstva.

Podle rezoluce 1769 se mandát mise UNAMID vztahuje také na:

  • pomoc při obnově bezpečnostních podmínek pro ekonomický rozvoj, poskytování humanitární pomoci a návrat vysídlených osob;
  • ochranu civilního obyvatelstva nacházejícího se pod bezprostřední hrozbou násilí a prevenci útoků proti civilnímu obyvatelstvu;
  • monitorování implementace Dárfúrské mírové smlouvy z května 2006;
  • podporu vývoje politické situace;
  • podporu respektování lidských práv a vlády práva v Dárfúru;
  • monitorování a podávání hlášení o bezpečnostní situaci v Čadu a Středoafrické republice;
  • monitorování, prošetření a podávání hlášení o snahách o odzbrojení Janjaweed.

Hlavním úkolem mírové mise je vedle zajištění ochrany civilnímu obyvatelstvu podpora implementace Dárfúrské mírové smlouvy, která od súdánské vlády požaduje odzbrojení a demobilizaci Janjaweed, integraci povstalců do súdánské armády, zlepšení práv dárfúrského obyvatelstva při volbě svých vládních představitelů apři rozhodování o svém regionálním statusu a vytvoření nárazníkových zón kolem táborů vysídlených osob.[192] Na základě rezoluce má být uvedeno do praxe jednotné vedení a kontrola, přičemž za vedení a kontrolní struktury mají být odpovědny jednotky OSN. Jinými slovy to znamená, že zatímco pozemní vedení budou zajišťovat členové z převážné většiny afrických vojenských jednotek, kontrolní struktury a strategická rozhodování budou vycházet z Odboru OSN pro mírové operace se sídlem v New Yorku. Hybridní síly budou mít podle dané rezoluce povinnost chránit personál mise, zařízení a instalace a usnadnit rozmístění tzv. lehkých a těžkých zařízení zahrnujících komunikační jednotky, logistickou podporu, vrtulníky a taktická vojenská zařízení.[193] I když se v poslední době znovu rozhořela debata o adekvátní velikosti UNAMID s ohledem na velikost území, za jehož ochranu je odpovědná, je nutné si připomenout, že v porovnání s misí AMIS disponující kolem 7000 členů, je velikost UNAMID, počítající s množstvím 26 000 osob, dobrým startem k tomu, aby zajistila efektivní ochranu civilního obyvatelstva. Dalším pozitivem je skutečnost, že AU je společně s OSN schopná rekrutovat, vycvičit, vybavit a rozmístit tak velký počet jednotek, se kterým se do UNAMID počítá. S přijetím rezoluce 1769 se mezinárodní společenství zároveň zavazuje k financování mise na všech potřebných úrovních, což je jedním z hlavních předpokladů jejího úspěšného fungování.

Ve snaze vyhovět požadavkům prezidenta Bashira rezoluce požaduje, aby měly vojenské síly převážně „africký charakter“, tzn. aby byly složeny především z afrických vojáků.[194] Tím se rezoluce č. 1769 podstatně liší od rezoluce č. 1706, která vyžaduje pouze misi tvořenou jednotkami OSN. Krátce po přijetí rezoluce 1769 deklarovalo několik afrických zemí odhodlání účastnit se dané mírové mise, konkrétně se jednalo o Burkinu Faso, Džibutsko, Etiopii, Egypt, Nigérii, Rwandu, Senegal, Tanzánii, Ugandu a Jižní Afriku. I přes snahu těchto a dalších afrických států podílet se na mírových operacích bylo od počátku zřejmé, že bude velice obtížné nalézt dostatečný počet příslušníků vojenských jednotek pro tak velkou misi, jakou by měla UNAMID být. Této skutečnosti si je vědom také súdánský prezident Bashir, který si tím, že podmiňuje svůj souhlas s misí účastí jednotek tvořených z převážné části africkými vojáky, zajišťuje zachování vojenské dominance súdánské armády a milic nad mírovými silami.

Rezolucí 1769, kterou RB na svém zasedání jednomyslně schválila, byl učiněn velký krok ke zlepšení bezpečnostní situace v Dárfúru a co více, byl učiněn také velký krok k celkovému ukončení konfliktu v Dárfúru trvajícího od roku 2003. Je však důležité si uvědomit, že mezinárodní společenství potřebovalo několik let ke schválení takovéto rezoluce, která není ničím jiným než pouhým kompromisem mezi ním a súdánskou vládou. Řečeno jinými slovy, jedná se o „nejmenší zlo“, které na jedné straně umožňuje mezinárodnímu společenství do jisté míry činit potřebné kroky k ukončení násilí v regionu, ale na druhé straně nejsou tyto kroky z důvodu obtížné spolupráce se súdánskou vládou natolik rychlé a efektivní, jak by si dárfúrské obyvatelstvo, vystavené genocidě ze strany centrální vlády, zasloužilo.

V porovnání s rezolucí 1706 není rezoluce 1769 zdaleka tak přísná a obsáhlá. Dokonce bylo upuštěno od sankcí, které hrozily chartúmské vládě vpřípadě, že by odmítla rozmístění jednotek. Velká Británie a Francie sice navrhly přijetí speciálních opatření pro případ, že Súdán nebude postupovat v souladu s rezolucí, ta byla nicméně odstraněna, což mělo za následek oslabení ochoty súdánské vlády spolupracovat s mírovými iniciativami. V rezoluci nejsou obsaženy podmínky odsuzující Súdán nebo hledající jeho potrestání, pokud by bránil v přístupu humanitární pomoci do Dárfúru, porušoval zákaz zbrojení nebo přispíval k šíření násilí prostřednictvím vzdušných útoků. Tyto podmínky byly z rezoluce odstraněny, aby se uklidnily protesty představitelů súdánské vlády, kteří je považovali za urážející a špatné. Tímto byly z rezoluce odstraněny veškeré sankce, které mohly být použity vůči chartúmské vládě, a rezoluce tak nepřímo připustila spoluúčast Chartúmu na akcích prováděných jednotkami Janjaweed.[195]

6.4.1 Výzvy a pozitiva hybridní mise

Mnohonárodnostní mírová operace s komplexní strukturou vedení s sebou přináší několik potenciálních výzev. Jednou z klíčových výzev koordinace v rámci mnohonárodnostní koalice je schopnost překonat různorodost jazyků danou tím, že příslušníci dané mise pocházejí z různých zemí světa,a dále je důležité vyrovnat se s rozdíly ve výcviku a schopnostech jednotlivých vojenských jednotek. Další výzvu, jež v sobě skrývá hybridní mise, lze spatřovat ve struktuře vedení a kontroly. Problém je způsoben tím, že vedení OSN činí strategická rozhodnutí, zatímco vedení pozemních jednotek má za úkol vytvářet taktická a operativní rozhodnutí. Tato skutečnost, která je patrná zejména v případě operací s nejasným termínem jejich ukončení, často způsobuje nesoulad ve vedení, což může následně vést k podkopávání základních cílů mise. Velké množství vojenských jednotek rekrutovaných jednak z afrických států, ale také např. z jihovýchodní Asie a Blízkého východu je velmi náročné na koordinaci vedení, a proto může docházet k určitým nesrovnalostem, kterých je možné se vyvarovat společnou koordinací těchto struktur ze strany OSN a AU, konsenzu v této otázce by ovšem mělo být učiněno s dostatečným časovým předstihem. V ideálním případě by nařízení měla přicházet od pozemních velitelů nacházejících se v přímém kontaktu s probíhajícími operacemi a nikoliv od často vzdálených pozorovatelů.Třetí výzvu, které je v případě dárfúrské mise nutné čelit, představuje nepřátelský postoj hostitelské země, což do jisté míry zvyšuje pravděpodobnost napadení mise ze strany hostitelské země, a oproti původnímu stavu se tak může zvyšovat i ofenzivní charakter celé této operace.[196]

Hybridní charakter mise neznamená pouze komplikace, ale přináší s sebou i některé výhody. Jednou z nich jsou zkušenosti, které OSN nabývá díky vedení velkého počtu podobných intervencí. OSN disponuje schopnostmi, zkušenostmi a technikou, které mohou pomoci odstranit překážky vzniklé s vedením takto početné a speciální mise. V Zakládacím protokolu Mírové a bezpečnostní rady AU je dokonce uvedeno, že „v případě potřeby OSN poskytne AU potřebné zdroje pro zajištění finančních, logistických a vojenských aktivit nutných pro podporu zajištění míru, bezpečnosti a stability v Africe.[197] Tyto získané zkušenosti a převaha v technické oblasti by však v rámci hybridní mise UNAMID neměly vést vytváření nerovnoprávného postavení obou partnerů, tedy OSN a AU. I když lze v současné době ve vzájemném vztahu vypozorovat určitou asymetričnost, která je dána zejména výše zmíněnou skutečností, že OSN disponuje v porovnání s AU daleko většími zdroji a zkušenostmi a díky tomu usměrňuje tok informací, rad a zdrojů spíše jednosměrným způsobem, neměla by AU do budoucna na svou pozici v rámci tohoto vztahu rezignovat, ale naopak ji neustále posilovat. Ze strany OSN bude důležité mít na paměti, že AU sehrává výsadní roli při usměrňování snah OSN tak, aby respektovaly základní regionální zvyklosti a nezpůsobovaly další rozvraty. Jednou ze základních výzev efektivního fungování mise bude tedy zajištění rovnoprávného postavení obou organizací v rámci jedné mise a uvědomění si, že pouze společnými silami bude možné dosáhnout stanovených cílů.[198]

6.4.2 Problémy a perspektivy UNAMID

V současné době čelí UNAMID zejména problémům spojený s nízkým počtem vojenských jednotek, které by měly být v Dárfúru rozmístěny. Tato situace je způsobena především neochotou súdánské vlády spolupracovat s představiteli mírové mise, a tudíž kladením různých druhů překážek pro vstup dalších pracovníků mírové operace do země. Zároveň je také čím dál tím obtížnější najít dostatek zemí ochotných vyslat své vojenské jednotky do Dárfúru. Do června 2008 bylo v regionu rozmístěno místo původních 19555 členů vojenského personálu pouze 10337, svých původních očekávání nedosáhly ani počty policejních jednotek a civilního personálu. Celkový počet příslušníků UNAMID činil v červnu 2008 přibližně 14000 osob oproti plánované velikosti mise 26000 osob. Pozemní jednotky byly v polovině roku 2008 složeny z vojáků pocházejících z Bangladéše, Číny, Egypta, Etiopie, Gambie, Keni, Nigérie, Rwandy, Senegalu a Jižní Afriky.[199] Podle generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona by se do konce roku 2008 mělo podařit rozmístění dvou třetin z celkové velikosti mise UNAMID a do března následujícího roku by pak měla být dosažena plná kapacita.[200] Důsledky takto nízkého počtu vojenských příslušníků mise by mohly být katastrofální, zejména s ohledem na stále se nelepšící bezpečnostní situaci v zemi.

Ke zlepšení bezpečnostní situace nepřispívá ani neochota některých dárfúrských povstaleckých skupin podílet se na mírovém procesu, který byl opětovně, a bohužel neúspěšně, zahájen v říjnu 2007 na summitu v Sirte (Lybie). Velký problém představují v poslední době stále se zhoršující vztahy mezi súdánskou vládou a JEM. K útokům dochází zejména v západním Dárfúru, který se tak pro řadu humanitárních pracovníků stává nedosažitelnou oblastí. Podle jednoho z představitelů OSN pro mírové operace zůstává západní Súdán i po desetiměsíčním působení společných sil OSN a AU zmítán krvavými boji, dochází zde k neustálému vysídlování obyvatel a k porušování lidských práv.[201] Nelepší se ani podmínky pro efektivní zajišťování humanitární pomoci. Humanitární pracovníci musejí čelit neustálým problémům vyvstávajícím zejména kvůli špatné bezpečnostní situaci v regionu a kvůli neochotě vládních představitelů ke spolupráci, zejména s ohledem na svobodu pohybu. Súdánská vláda klade humanitárním pracovníkům velké množství byrokratických překážek, např. neustálou obměnou administrativních procedur, nedostatkem povolenek k možnosti pronájmu motorových vozidel či zákazem vydávání víz. Stále také dochází k přepadávání konvojů s humanitární pomocí, ty se staly oblíbeným terčem pro bojovníky dárfúrského konfliktu, který proti sobě postavil povstalecké skupiny na jedné straně a vládní jednotky podporované Janjaweed na straně druhé.[202] Na základě údajů zveřejněných v říjnu 2008 generálním tajemníkem OSN Ban Ki-moonem bylo během působení UNAMID přepadeno 208 humanitárních konvojů a 155 humanitárních pracovníků bylo uneseno.[203]

UNAMID čelí také nedostatku technického a vojenského vybavení, kritické jsou zejména nízké stavy dopravních prostředků. Pro efektivní plnění svého mandátu založeného na ochraně civilního obyvatelstva potřebují vojenské jednotky UNAMID především více vrtulníků, těžkých transportérů a vzdušných průzkumných oddílů usnadňujících monitorování bezpečnostní situace v regionu.[204]

K dalšímu fungování mise bude do budoucna potřebné zajistit dostatek finančních prostředků pro pravidelné vyplácení mezd vojákům a pro zajištění potřebného vybavení, které by zahrnovalo vojenskou techniku, dopravní prostředky, logistiku, informační a komunikační technologie. Zde je potřeba podotknout, že vedle získání potřebného zařízení a materiálu, je neméně důležité zajistit jeho transport do Dárfúru. V této otázce bude zásadním způsobem záležet na postoji súdánské vlády, která by měla pro jednotky UNAMID vytvořit nejen lepší bezpečnostní podmínky, ale měla by spolupracovat zejména v záležitostech týkajících se volného pohybu osob, celního odbavení, víz a zásobování operací s využitím silniční, letecké či vlakové dopravy. Dále je nutné prosazovat adekvátní postupy při rekrutování nového personálu, jeho školení a výcviku. V této problematice lze vycházet např. ze zkušeností AMIS. Ochrana civilního obyvatelstva bude záležet také na implementaci vhodných systémů varování před bezprostředními útoky, přičemž významnou roli mohou sehrát vysoce sofistikované informační systémy umožňující rozlišovat mezi spojenci a bojující stranou. Jak již bylo zmíněno výše, bude úspěšnost mírové mise záležet také na tom, zda se podaří sjednotit strukturu vedení a kontrolních systémů. Klíčové bude i zabezpečení mobility pozemních jednotek, která může být ohrožena jednak překážkami kladenými ze strany chartúmské vlády, např. ve formě potřebných víz, ale i špatným stavem dárfúrské infrastruktury.

Pro vyřešení dárfúrského konfliktu bude záležet také na postoji povstaleckých skupin, jejichž alespoň částečné sjednocení a nalezení společných cílů pro vyjednávání o mírovém procesu, bude jedním z hlavních předpokladů. Povstalecké skupiny by měly přistoupit k okamžitému ukončení bojů, měly by zahájit jednání se súdánskou vládou a plně spolupracovat s mírovou misí. Podle generálního tajemníka Ban Ki-moona však současné vztahy mezi vládou a povstalci mohou být charakterizovány pouze jako nedostačující a ve své poslední zprávě UNAMID se k nim vyjádřil takto: „Vláda a povstalci pokračují ve snaze o vojenské řešení konfliktu. Doposud byl učiněn pouze malý pokrok v implementaci mírové smlouvy z roku 2006, podle které by mělo dojít k úplnému nebo alespoň částečnému zastavení bojů.[205] Jednou z posledních snah o zprostředkování míru mezi Chartúmem a povstaleckými skupinami představuje tzv. Katarská iniciativa pro Dárfúr, která by mohla po ztroskotání mírových rozhovorů, které se pod záštitou Libye konaly v říjnu minulého roku, přinést novou naději pro obyvatele válkou zmítaného Dárfúru.[206]

Všichni účastníci konfliktu by si měli uvědomit, že mírové snahy nelze uskutečňovat bez politického vyjednávání. Rezoluce 1769 vybízí súdánskou vládu a hlavní povstalecké skupiny k uzavření politické dohody, bohužel už nedisponuje dostatkem vynucovacích mechanismů pro její uzavření. Hlavním účelem probíhajících mírových snah je tedy usnadnění tohoto politického procesu a implementace Dárfúrské mírové smlouvy. Mírové operace nemohou nahradit politické a diplomatické procesy potřebné k dosažení dohody a příměří v dlouhodobém časovém horizontu. Tim Murithi v jedné ze svých esejí např. píše: „Není možné zachovávat mír tam, kde doposud nebyl sjednán.[207] Z tohoto důvodu by mělo mezinárodní společenství dále vyvíjet diplomatický a ekonomický tlak na súdánskou vládu a přispívat k vytváření podmínek, které mohou následně vést ke sjednání míru v tomto africkém regionu.

Poznámky

[149] Např. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=616915

[150] Oficiální stránky UNAMID dostupné na: http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unamid/background.html

[151] United Nations-African Union Mission in Darfur.

[152] KREPS, S. E. The United Nations -African Mission in Darfur: Implications and prospects for Access, s. 68.

[153] http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1rf%C3%BAr

[154] Darfur Rising: Sudan´s New Crisis, ICG, Africa Report Nr. 76, 2004, dostupný na: http://www.crisisweb.org/library/documents/africa/horn_of_africa/076_darfur_sudan_new_crisis.pdf

[155] PISCHEDA, C. A Plan For Military Intervention in Darfur, s. 3.

[156] Darfur Rising: Sudan´s New Crisis, ICG, Africa Report Nr. 76, 2004, dostupný na: http://www.crisisweb.org/library/documents/africa/horn_of_africa/076_darfur_sudan_new_crisis.pdf

[157] Tamtéž.

[158] Darfur Rising: Sudan´s New Crisis, ICG, Africa Report Nr. 76, 2004, dostupný na: http://www.crisisweb.org/library/documents/africa/horn_of_africa/076_darfur_sudan_new_crisis.pdf

[159] Snažil se o zavedení islámského práva šaría v celém Súdánu, a to i přesto, že v jižním Súdánu žijí křesťansko-animistické kmeny.

[160] PISCHEDA, C. A Plan For Military Intervention in Darfur, s. 3.

[161] Režim prezidenta al-Bashira pomáhal např. vyzbrojovat arabské obyvatelstvo a to mu následně pomáhalo v občanské válce proti SPLA (Sudan´s People Liberation Army) na jihu Súdánu. Dalším příkladem jednostranné podpory Arabů byla změna administrativního členění Dárfúru. V roce 1994 došlo k jeho rozdělení na Jižní, Severní a Západní, což způsobilo roztříštění kmene Fur a jeho úrodných planin do několika států a zároveň opět nahrálo arabským kmenům. Podobně došlo v roce 1995 k rozdělení Západního Dárfúru, tradiční domoviny kmene Massalit, do třinácti knížectví, z nichž tři byla následně přisouzena arabským kmenům.

[162] Obě povstalecké skupiny jsou podrobněji popsány v příloze č. 5.

[163] PISCHEDA, C. A Plan For Military Intervention in Darfur, s. 4.

[164] Súdánská vláda oficiálně odmítá jakékoliv spojenectví s Janjaweed. V řadě projevů však prezident al-Bashir toto spojenectví naznačil. Ve své řeči z prosince 2003 adresované obyvatelům dárfúrského města Kulbus, které se povstalcům nepodařilo obsadit, např. řekl: „Od této chvíle je naší prioritou omezení rebelie... Za tímto účelem použijeme armádu, policii, mudžahedíny a jezdce, kteří tuto rebelii ukončí.“ Jedním z důvodů pro spolupráci s Janjaweed je fakt, že centrální vláda využívala tzv. proxies již v bojích proti SPLA a je na tento způsob boje zvyklá, a druhý důvod lze hledat ve složení súdánské armády, kde velký počet vojáků pochází právě z Dárfúru, a vláda si tudíž nemohla být jistá jejich loajalitou v boji proti vlastním rodinným příslušníkům.

[165] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 57.

[166] HUMAN RIGHTS WATCH: Darfur: Humanitarian Aid under Siege, s. 2.

[167] O´NEILL, W. – CASSIS, V. Protecting Two Million Internally Displaced: The Successes and Shortcomings of the African Union in Darfur, s. 13.

[168] FEINSTEIN L. Darfur and Beyond, s. 47.

[169] Tento koncept, představený poprvé v roce 2001 Mezinárodní komisí pro intervenci a státní suverenitu, poukazuje na skutečnost, že suverénní státy mají povinnost chránit své obyvatelstvo před závažným porušováním lidských práv, genocidou, válečnými zločiny, etnickými čistkami a dalšími zločiny proti lidskosti. Tato odpovědnost v sobě zároveň obsahuje povinnost prevence těchto činů. V případě, že stát není schopen zajistit ochranu svému obyvatelstvu, je tak oprávněno učinit mezinárodní společenství. Tento koncept, který byl přijat jak na Světovém summitu v roce 2005, tak RB OSN, představuje v současné době základní rámec pro mezinárodní humanitární intervenci. Jako jeden z hlavních principů své bezpečnostní politiky ho přijala i AU.

[170] Pomalou reakci USA na krizi v Dárfúru lze vysvětlovat dlouhodobými vztahy mezi oběma státy. Pod tlakem Clintonovy administrativy vyhnal Chartúm v roce 1996 ze země Usámu bin Ládina, po 11. září 2001 se pak obě země zavázaly spolupracovat v boji proti terorismu, v roce 2005 pak Chartúm souhlasil s podpisem mírové smlouvy s jižním Súdánem, kterou zprostředkoval Washington, a zároveň Súdán souhlasil s rozmístěním jednotek OSN na jihu země.

[171] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 58.

[172] Jako první se o zprostředkování míru mezi vládou a povstalci pokusil čadský prezident I. Déby už v srpnu 2003. Výsledkem jednání byla dohoda o příměří na dobu 45 dní, kontrola ozbrojených skupin (Janjaweed), propuštění zajatců, umístění sil SLA do výcvikových táborů a jejich odzbrojení a vytvoření Tripartitní komise (Chartúm, Čad, SLA) dohlížející na implementaci těchto požadavků. Povstalci z hnutí JEM toto příměří odmítli podepsat, protože shledali prezidenta Débyho jako hlavního zprostředkovatele zaujatým. Jak neúčast JEM na této smlouvě, tak slabý dohled nad dodržováním smlouvy způsobily, že další kola jednání skončila neúspěšně a postupně došlo také k dalšímu obnovení bojů.

[173] http://www.crisisweb.org/library/documents/africa/horn_of_africa/080_sudan_now_or_never_in_darfur.pdf

[174] Podle mandátu AMIS nebyli příslušníci mise oprávněni zasahovat do záležitostí obou stran, ať už se jednalo o jakékoliv akce, byli oprávněni pouze k využití sebeobrany v případě přímého ohrožení. Vojenským jednotkám AMIS byl přidělen mandát pouze k ochraně vojenských pozorovatelů, nikoliv civilního obyvatelstva, ačkoliv podle smlouvy o příměří byla ochrana obyvatel Dárfúru jedním z hlavních úkolů mise. Za ochranu civilního obyvatelstva byla podle mandátu AMIS zodpovědná súdánská vláda.

[175] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 59.

[176] O´NEILL, W. – CASSIS, V. Protecting Two Million Internally Displaced: The Successes and Shortcomings of the African Union in Darfur, s. 23.

[177] Informace o AMIS dostupné na: http://www.amis-sudan.org/

[178] Rezoluce RB OSN 1564 dostupná na: http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/515/47/PDF/N0451547.pdf?OpenElement

[179] KREPS, S. E. The United Nations -African Mission in Darfur: Implications and prospects for Access, s. 69.

[180] Tamtéž.

[181] FEINSTEIN L. Darfur and Beyond, s. 47.

[182] International Crisis Group: http://www.crisisgroup.org/home/index.cfm?id=3060&l=1

[183] FEINSTEIN L. Darfur and Beyond, s. 47.

[184] Rezoluce RB OSN č. 1706 dostupná na: http://www.un.org/News/Press/docs/2006/sc8821.doc.htm

[185] KREPS, S. E. The United Nations -African Mission in Darfur: Implications and prospects for Access, s. 70.

[186] Např. MURITHI, T. The African Union´s evolving role in peace operations: The African Union Mission in Burundi, the African Union Mission in Sudan and the African Union Mission in Somalia, s. 8.

[187] BBC News, 14. listopadu 2006, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6146394.stm

[188] Informace o AMIS dostupné na: http://www.amis-sudan.org/

[189] Súdánská vláda bývá někdy označována jako vláda národní jednoty, protože jsou v ní zastoupeni představitelé Národní kongresové strany i SPLM.

[190] Informace o United Nations-African Mission in Darfur dostupné na: http://www.un.org/depts/dpko/missions/unamid/background.html

[191] Rezoluce RB 1769 dostupná na: http://www.un.org/News/Press/docs/2007/sc9089.doc.htm

[192] Dárfúrská mírová smlouva dostupná na: http://www.unmis.org/english/2006Docs/DPA_ABUJA-5-05-06-withSignatures.pdf

[193] KREPS, S. E. The United Nations -African Mission in Darfur: Implications and prospects for Access, s. 71.

[194] Např. Sudane Tribune, 1. srpna 2007, dostupné na: http://www.sudantribune.com/spip.php?article23065

[195] KREPS, S. E. The United Nations -African Mission in Darfur: Implications and prospects for Access, s. 72.

[196] Tamtéž, s. 71.

[197] Článek 17 Zakládacího protokolu PSC dostupný na: http://www.africa-union.org/rule_prot/PROTOCOL%20PEACE%20AND%20SECURITY%20COUNCIL%20OF%20THE%20AFRICAN%20UNION.pdf

[198] MURITHI, T. The African Union´s evolving role in peace operations: The African Union Mission in Burundi, the African Union Mission in Sudan and the African Union Mission in Somalia, s. 8.

[199] Oficiální stránky UNAMID dostupné na: http://www.un.org/depts/dpko/missions/unamid/facts.html

[200] UN News Centre, 7. 10. 2008, dostupné na: http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=28461&Cr=UNAMID&Cr1=Darfur&Kw1=UNAMID&Kw2=&Kw3=

[201] UN News Centre, 28. 10. 2008, dostupné na: http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=28748&Cr=unamid&Cr1=&Kw1=UNAMID&Kw2=&Kw3=

[202] Zpráva RB o průběhu misí v Džibutsku, Súdánu, Čadu, DRC a Pobřeží slonoviny, 31. 5. – 10. 6. 2008, dostupná na: http://daccessdds.un.org/doc/UNDOC/GEN/N08/423/31/PDF/N0842331.pdf?OpenElement

[203] Sudan Tribune, 3. 11. 2008, dostupný na: http://www.sudantribune.com/spip.php?article29135

[204] UN News Centre, 28. 10. 2008, dostupné na: http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=28748&Cr=unamid&Cr1=&Kw1=UNAMID&Kw2=&Kw3=

[205] UN News Centre, 21. 10. 2008, dostupné na: http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=28652&Cr=darfur&Cr1=unamid

[206] Sudan Tribune, 2. 11. 2008, dostupné na: http://www.sudantribune.com/spip.php?article29126

[207] MURITHI, T. The African Union´s evolving role in peace operations: The African Union Mission in Burundi, the African Union Mission in Sudan and the African Union Mission in Somalia, s. 8.

Seriál

  1. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe
  2. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Úvod
  3. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie
  4. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie
  5. Africká unie a její role...: 3. Bezpečnostní situace v Africe
  6. Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími
  7. Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek
  8. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru
  9. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr
  10. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Přílohy
  11. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Kateřina Finková 🕔06.12.2010 📕9.527

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře