Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek

Autor : Ing. Kateřina Finková 🕔06.12.2010 📕8.375

Seriál

  1. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe
  2. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Úvod
  3. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie
  4. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie
  5. Africká unie a její role...: 3. Bezpečnostní situace v Africe
  6. Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími
  7. Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek
  8. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru
  9. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr
  10. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Přílohy
  11. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Při zajišťování bezpečnosti a stability na africkém kontinentě se AU v oblasti finanční, materiální, institucionální, ale i logistické spoléhá na spolupráci s některými mezinárodními organizacemi, jako jsou např. EU, skupina nejvyspělejších zemí světa G8 nebo OSN. Ve své diplomové práci se zaměřím zejména na spolupráci s OSN jakožto nejdůležitějším partnerem v souvislosti s touto problematikou.

Stažení vojáků OSN ze Somálska a neúspěch při zabránění genocidě ve Rwandě na počátku 90. let do značné míry urychlily snížení počtu mírových operací v Africe a jejich přehodnocení ze strany OSN. Hlavní mocnosti RB OSN, které musely v souvislosti s těmito událostmi čelit obrovským problémům, vyjádřily neochotu být součástí takto komplexních a zdlouhavých konfliktů. Neochota riskovat ztráty finanční, personální, ale i politické tak na dlouhou dobu vystřídala počáteční nadšení, které se zejména v období po skončení studené války projevovalo větší snahou zapojovat se do řešení mezinárodních konfliktů.

Ve stejnou dobu, kdy vrcholily krize v Somálsku a ve Rwandě, přišla OSN s návrhem užší spolupráce s regionálními organizacemi v otázkách mezinárodního míru a bezpečnosti. Tento posun směrem k upevňování partnerství s regionálními organizacemi byl spojován zejména s tzv. Agendou pro mír (1992)[132] a s dalšími kroky, jež měly pro OSN nalézt nové způsoby řešení konfliktů. Agenda pro mír kladla důraz zejména na skutečnost, že regionální organizace mohou hrát významnou roli při podpoře mírových snah OSN, a to v širokém spektru aktivit zahrnujících nejen preventivní diplomacii a mírové operace, ale peacebuilding. V Agendě pro mír se generální tajemník OSN Boutros Boutros-Ghali zároveň vyjádřil, že posílení role regionálních organizací v žádném případě nezbavuje OSN primární odpovědnosti při zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti a že tato spolupráce spíše přispívá k posílení smyslu pro angažovanost, konsenzus a demokratizaci v mezinárodních vztazích.[133] Užší kooperace s regionálními organizacemi nicméně nepředstavovala v době vydání Agendy pro mír zcela nový způsob řešení v problematice zajišťování bezpečnosti a míru. Potenciální význam regionálních organizací pro pomoc RB OSN při řešení konfliktů jim byl přiznán už při zrodu organizace a byl následně zakomponován do kapitoly VIII Charty OSN.[134] Kapitola VIII umožňuje regionálním organizacím v případě potřeby řešit spory ještě předtím, než jsou předloženy RB OSN. Regionální organizace však mají povinnost informovat radu o veškerých podniknutých nebo zvažovaných aktivitách týkajících se mezinárodního míru a bezpečnosti. Článek 53 kapitoly VIII zároveň říká, že „kde je to vhodné, použije RB regionálních dohod nebo orgánů pro donucovací akci pod svým vedením, ale žádná donucovací akce nesmí být podniknuta podle regionálních dohod nebo regionálními orgány bez zmocnění RB OSN.[135] Tyto články tedy do jisté míry uznávají existenci aktivní spolupráce mezi OSN a regionálními dohodami, nicméně jedním z hlavních problémů zmíněné spolupráce zůstává skutečnost, že vzájemné vztahy mezi OSN a jednotlivými regionálními organizacemi nebyly doposud plně formalizovány a že do dnešní doby neexistuje shoda v rozdělení pravomocí mezi těmito aktéry.

V Zakládacím dokumentu AU se jako jeden z hlavních cílů objevuje „podpora mezinárodní spolupráce se zřetelem na Chartu OSN“, ale ve stejném dokumentu se už nicméně neuvádí, jakým způsobem by tato spolupráce měla být uskutečňována.[136] Ze zakládacích dokumentů dále vyplývá, že AU považuje OSN, vedle regionálních organizací, za jednoho z hlavních partnerů navrhované kontinentální bezpečnostní a mírové agendy. I zde však vyvstává problém, že mezi OSN a AU zatím nedošlo ani k jasnější formalizaci vzájemných vztahů ani k přesnému vymezení jednotlivých kompetencí. V Zakládacím protokolu PSC nalezneme pouze tvrzení, že dané partnerství by mělo být založeno na „spolupráci a vzájemném uznání společné odpovědnosti za bezpečnost afrického kontinentu.“ V článku 17 Zakládacího protokolu PSC se dále uvádí, že „PSC by při plnění svého mandátu v otázce podpory a prosazování míru, bezpečnosti a stability v Africe měla úzce spolupracovat s RB OSN, která však disponuje primární odpovědností při zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti.[137] Tato odpovědnost však podle článku 53 Charty OSN není výlučná, a proto se regionální organizace, tedy i AU, snaží vystupovat jako plnohodnotný a rovnocenný partner OSN při zajišťování míru a bezpečnosti a také z tohoto důvodu vznáší AU na mezinárodní společenství požadavek na logistickou, finanční a politickou podporu pro své vojenské akce.

V poslední době jsme svědky narůstající spolupráce mezi OSN a AU zejména v mírových operacích, o čemž svědčí významná role AU, kterou sehrála při zajištění stability v Burundi ještě před zahájením mírové operace OSN. Takto koncipované vztahy představují v současné době základní model spolupráce výše zmíněných partnerů. Vedle této formy spolupráce je kladen důraz také na vytváření tzv. hybridních sil, jež jsou složeny z vojáků a ostatních příslušníků mírových misí obou stran. Příkladem budiž probíhající mise v Dárfúru. V bezpečnostních otázkách chce AU spolupracovat s OSN také v rámci ASF. Zakládací dokument ASF uvádí, že AU a regionální mechanismy PLANELM[138] budou založeny na systému UN/SHIRBRIG (Stand-by High Readiness Brigade for United Nations Operations), s jehož pomocí budou mise AU snadněji předávány nebo inkorporovány do mírových operací pod vedením OSN.[139]

Jestliže by vztah mezi OSN a OAJ/AU v dřívějších letech mohl být charakterizován jako paternalistický, tedy vztah jednostranně řízený silnějším aktérem, který místo vzájemné konzultace volí spíše příkazovou metodu spolupráce, můžeme dnešní jednání AU chápat jako snahu o vytvoření kolektivní jednotné entity schopné přetransformovat původní asymetrický vztah na vztah rovného s rovným. Je nutné si nicméně uvědomit, že dosažení jednotné pozice všech afrických zemí při jednání s OSN nebylo a do budoucna pravděpodobně nebude jednoduché. Po získání nezávislosti a vytvoření OAJ se africké státy začaly v rámci Valného shromáždění OSN formovat jako tzv. africká skupina, do jejíhož čela byl volen na základě principu rotace předseda, který následně působil jako stálý zástupce při OSN. Mezi jeho hlavní úkoly patřilo svolávat setkání africké skupiny a vytvářet agendu zabývající se základními problémy afrického kontinentu, která by mohla být následně použita pro jednání uvnitř OSN. Ačkoliv se v řadě projednávaných záležitostí požadovaná shoda našla, v důležitých otázkách týkajících se bezpečnosti a řešení konfliktů bylo velmi obtížné sjednotit různorodé pozice a najít společné stanovisko. Právě tyto problémy a konkurenční zájmy jednotlivých afrických zemí budou do budoucna představovat základní výzvu pro vytvoření jednotné pozice v rámci OSN.[140]

Dnes vyjadřuje africká skupina svá stanoviska a zájmy prostřednictvím jednotlivých výborů AU. V březnu 2005 vydala AU deklaraci známou jako „Jednotná africká pozice k navrhované reformě OSN: Ezulwiniho konsenzus[141] , což bylo stanovisko vydané jako odpověď na dokument z prosince 2004, jehož název zněl „Bezpečnější svět: naše sdílená odpovědnost“.[142] Ezulwiniho konsenzus se zabývá rozsáhlou problematikou zahrnující boj proti HIV/AIDS, chudobu, zadlužení, zhoršení kvality životního prostředí, obchodní vyjednávání, mírové operace i peacebuilding. AU se v tomto dokumentu přiklání k prosazování vlastní odpovědnosti za ochranu afrického kontinentu a dále uznává pravomoci RB OSN při rozhodování o použití síly v situacích genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a rasového vyhlazování. Zároveň trvá na větším zplnomocnění regionálních organizací pro zahájení akcí ve výše zmíněných případech. AU dále souhlasí, že intervenci regionálních organizací by měl předcházet souhlas RB OSN, ale za určitých okolností by „tento souhlas mohl být udělen až po skončení akce vyžadující naléhavý zásah.[143] V rámci Ezulwiniho konsenzu vydala AU také jednotné stanovisko k reformě RB OSN, ve kterém se píše, že v době vzniku OSN nebyla většina afrických států v této organizaci reprezentována vůbec a v roce 1963, kdy proběhla její první reforma, byla reprezentována OAJ, nicméně její pozice byla velmi slabá. Afrika dále pokračuje v tvrzení, že v současné době je natolik silná, aby mohla ovlivňovat reformy OSN, a podotýká, že jedním z hlavních afrických cílů je účast v rozhodovacích orgánech OSN, zejména pak v RB OSN. Zde pro sebe požaduje dvě křesla stálých členů RB a minimálně pětkřesel určených pro nestálé členy.[144] Tento jednotný postoj vyjádřený pomocí Ezulwiniho konsenzu je však částečně podkopáván chováním některých silných afrických států, jako např. Jižní Afriky nebo Egypta, které vyvíjejí vlastní iniciativy za účelem získání statutu stálého člena RB OSN. Dalo by se tedy říci, že tato forma chování vykresluje současný stav jednoty africké společnosti: jasně ukazuje, že státy nejsou schopny hlasovat kolektivně o záležitostech předkládaných RB, jejich pozice jsou do značné míry ovlivňovány mocnějšími mimoafrickými státy, od nichž africké státy očekávají na oplátku určitou formu pomoci. Obhajoba národních zájmů tak zůstává dominantní charakteristikou afrických, ale i ostatních členů OSN.[145]

Ačkoliv většina základních dokumentů AU na jedné straně počítá s tím, že odpovědnost za bezpečnost a stabilitu v Africe budou sdílet AU a OSN, a tímto způsobem napomáhá k upevňování vztahu rovných partnerů, je si AU na druhou stranu vědoma toho, zejména po zkušenostech s genocidou ve Rwandě, že musí být připravena podniknout vojenský zásah sama, a to zejména pro případ, že mezinárodní společenství nebude ochotné či schopné vést či dokonce schválit potřebnou intervenci. Vysoký představitel Komise AU se v této souvislosti vyjádřil takto: „Afričané vědí, že, pokud budeme muset čekat na OSN, budou umírat lidé.[146] V souvislosti s touto skutečností se v Zakládacím protokolu PSC uvádí, že OSN nese primární odpovědnost za mezinárodní mír a bezpečnost, ale zároveň podotýká, že za mír, bezpečnost a stabilitu v Africe je primárně zodpovědná AU, čímž AU předkládá mezinárodnímu společenství své nároky na Afriku a tedy i odpovědnost za tento kontinent. Ani Zakládací dokument AU, ani Zakládací dokument PSC nicméně nezmiňuje, co by se stalo, kdyby RB OSN intervenci přijatou AU s odkazem na článek 4(h) a 4(j) Zakládacího dokumentu AU, neschválila. Tato nejednoznačnost dává do jisté míry AU určitý prostor pro schválení intervence do členského státu bez předchozího souhlasu RB OSN.[147] Na tuto problematiku odkazuje již výše zmíněný Ezulwiniho konsenzus, podle něhož může být souhlas s intervencí, kterou provedla regionální organizace, udělen od OSN zpětně, a to vpřípadě, že se jedná o naléhavý zásah. Na základě zkušeností s Burundi by rozdělení pravomocí mezi OSN a AU mohlo vypadat následovně. AU bude mít za úkol zajistit bezpečnostní dimenzi širšího politického procesu, tedy rozmístit vojenskou misi za účelem odvrácení naléhavé krize a vytvořit podmínky, které budou dostatečně stabilní pro následné zplnomocnění rozsáhlejší mírové mise OSN.[148]

Od doby vydání Agendy pro mír v roce 1992 je ve vztahu OSN a OAJ/AU patrný významný posun směrem k posílení pravomocí této regionální organizace při zajišťování míru, bezpečnosti a stability na africkém kontinentě. OSN se zároveň stala jedním z hlavních stavebních kamenů mírové a bezpečnostní architektury AU a z tohoto důvodu bude do budoucna nutné budovat vzájemný vztah založený na oboustranném respektu, zesíleném dialogu a větší politické soudržnosti. Pouze tehdy bude moci jak OSN, tak AU plnit svou úlohu garanta mezinárodní, resp. africké bezpečnosti.

Pro získání podpory mezinárodního společenství bude nutné sjednotit hlasy všech afrických zemí uvnitř OSN. Jak jsem již zmínila výše, stávající vývoj nicméně ukazuje, že pro většinu z nich je důležitější vlastní prospěch a hájení národních zájmů, místo jednotné pozice umožňující dosažení výsledků, které by měly vliv na posílení míru, bezpečnosti a rozvoje. Vytvoření jednotného bloku hájícího zájmy celého kontinentu bude stěžejní výzvou pro překonání prozatím stále asymetrického vztahu mezi OSN a AU.

Poznámky

[132] Agenda pro mír dostupná na: http://www.un.org/Docs/SG/agpeace.html

[133] BOULDEN, J. Dealing with Conflict in Africa, s. 15.

[134] Charta OSN dostupná na: http://smsjm.vse.cz/SMSJM/WCMS_SMSJM.nsf/files/OSN1/$file/OSN1.pdf

[135] Článek 53 kapitoly VIII Charty OSN.

[136] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 52.

[137] Zakládací protokol PSC dostupný na: http://www.africa-union.org/rule_prot/PROTOCOL%20PEACE%20AND%20SECURITY%20COUNCIL%20OF%20THE%20AFRICAN%20UNION.pdf

[138] PLANELM – Planning Elements Mechanism. Tyto mechanismy existují jak na kontinentální úrovni (AU PLANELM), tak na regionální úrovni. Do budoucna se předpokládá, že tyto mechanismy vytvoří dynamické partnerství založené na plánování vojenských operací, jejich koordinaci, rozhodování jejich rozpočtu či hodnocení jejich operativních schopností.

[139] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 39.

[140] MURITHI, T. Between Paternalism and Hybrid Partnership: The Emerging UN and Africa Relationship in Peace Operations, s. 4.

[141] The Common African Position on the Proposed Reform of the United Nations: the Ezulwini Consensus, březen 2005. Dokument dostupný na: http://www.responsibilitytoprotect.org/index.php/pages/1284

[142] Tato zpráva byla vypracována expertním panelem na základě pobídky generálního tajemníka OSN Kofi Annana. Měla za úkol zhodnotit systém kolektivní bezpečnosti na počátku 21. století a zároveň najít způsoby, jak by mohl být daný systém reformován.

[143] MURITHI, T. Between Paternalism and Hybrid Partnership: The Emerging UN and Africa Relationship in Peace Operations, s. 7.

[144] Tamtéž, s. 4.

[145] MURITHI, T. Between Paternalism and Hybrid Partnership: The Emerging UN and Africa Relationship in Peace Operations, s. 4.

[146] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 40.

[147] Tamtéž.

[148] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 40.

Seriál

  1. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe
  2. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Úvod
  3. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie
  4. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie
  5. Africká unie a její role...: 3. Bezpečnostní situace v Africe
  6. Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími
  7. Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek
  8. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru
  9. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr
  10. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Přílohy
  11. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Kateřina Finková 🕔06.12.2010 📕8.375

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře