Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími

Autor : Ing. Kateřina Finková 🕔06.12.2010 📕8.805

Seriál

  1. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe
  2. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Úvod
  3. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie
  4. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie
  5. Africká unie a její role...: 3. Bezpečnostní situace v Africe
  6. Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími
  7. Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek
  8. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru
  9. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr
  10. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Přílohy
  11. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Na setkání Rady ministrů OAJ v roce 1976 bylo učiněno rozhodnutí rozdělit Afriku do pěti hlavních regionů (severní Afrika, jižní Afrika, střední Afrika, západní Afrika a východní Afrika), v rámci kterých se následně formovala jednotlivá regionální ekonomická společenství.[120] Tyto organizace měly od svého počátku sloužit jako centra regionálního ekonomického rozvoje, ale prostředí nestability a špatná bezpečnostní situace na mnoha místech Afriky zpomalovaly jejich hlubší integraci a rozvoj. Vedle ekonomické spolupráce se regionální organizace soustředily také na možnosti řešení bezpečnostních a mírových otázek a s výjimkou Maghrebské unie vytvořila následně všechna regionální ekonomická společenství vlastní bezpečnostní mechanismy pro prevenci, management a řešení konfliktů[121], které fungovaly v kontextu širší kontinentální integrační agendy.

V roce 1991 byla podepsaná smlouva z Abuji,[122] která se snažila sjednotit panafrickou a regionální bezpečnostní agendu a zároveň zdůraznit význam regionálních ekonomických společenství jako konstitutivního prvku panafrické integrační agendy. Ještě před podepsáním Zakládacího protokolu PSC na summitu v Durbanu v roce 2002 se uskutečnilo setkání svolané do etiopské Addis Abeby. Na něm byl zhodnocen stav regionálních mechanismů a jejich zkušenosti z oblasti prevence, managementu a řešení konfliktů. Dále byly prozkoumány zkušenosti a překážky jejich spolupráce s OAJ a stanoveny základní cíle a změny pro budoucí spolupráci mezi regionálními mechanismy (RM) a PSC. Následně byla navržena formalizace vztahů mezi AU a RM.[123]

Zakládací protokol PSC přiznává regionálním mechanismům důležitou roli při zajišťování míru, bezpečnosti a stability a zároveň zdůrazňuje potřebu rozvinutí užší spolupráce při koordinaci aktivit mezi RM a AU. Např.v článku 7(j) Zakládacího protokolu PSC se píše o nutnosti „lepší harmonizace, koordinace a spolupráce mezi RM a AU za účelem podpory a zachování míru, bezpečnosti a stability v Africe.[124] Článek 16 zakládacího protokolu pak zdůrazňuje, že regionální mechanismy budou tvořit důležité „stavební kameny“ mírové a bezpečnostní architektury unie a budou zahrnovat i Africkou armádu rychlého zásahu (ASF). Od zahájení činnosti PSC v roce 2004 spolupracuje tento orgán s regionálními organizacemi v následujících oblastech:

  • konzultace iniciativ vedoucích k předvídání a prevenci konfliktů, v případě již vypuklých konfliktů spolupráce v oblasti peacebuildingu;
  • harmonizace a koordinace společných snah;
  • pravidelná výměna informací;
  • začlenění regionálních mechanismů do kontinentálního systému včasného zásahu (CEWS) a ASF;
  • umožnění účasti RM na poradách PSC;
  • vytvoření styčných kanceláří PSC v RM a naopak.

Prominentní role, kterou AU připisuje regionálním ekonomickým společenstvím, jí umožňuje, aby využívala jejich komparativních výhod, zkušeností a vytvořených rámců a mechanismů pro prevenci, management a řešení konfliktů a do jisté míry tak uplatňovala princip subsidiarity[125] , podle něhož by regionální organizace měly představovat primární aktéry řešení problémů, které by přesahovaly národní hranice jednotlivých členských států. Pouze problémy, které nemohou být vyřešeny na regionální úrovni, by měly být předloženy AU nebo globálním organizacím typu OSN.[126] Ve prospěch takovéhoto rozdělení práce zde hovoří několik skutečností. Blízkost regionálních organizací konkrétním konfliktům jim umožňuje lepší pochopení jejich dynamiky, klíčových aktérů, kontextu i možností jejich řešení (často, ale ne vždy, jsou členské státy regionálních organizací nositeli stejné kultury). Jednotlivé regionální organizace jsou také do velké míry ovlivněny důsledky konfliktu, – např. ve formě uprchlíků, a konečně je regionální úroveň vhodnější platformou pro řešení problémů týkajících se etnických skupin a národů žijících ve více státech daného regionu, jako např. Hutuové a Tutsiové ve střední Africe, nebo dalších záležitostí přesahujících hranice státu, mezi které patří problematika životního prostředí, migrace obyvatel nebo přeshraniční kriminalita. Představitelé regionálních organizací a organizace samy by s ohledem na toto hledisko měli prokazovat větší zodpovědnost za mírové řešení konfliktů než panafrické a mezinárodní organizace, jež ve většině případů nejsou přímými svědky utrpení a zločinů páchaných na nevinných lidech v centru ozbrojených konfliktů.[127]

K tomu, aby AU mohla plně uplatňovat princip subsidiarity a aby africké regionální organizace mohly plně rozvinout své úsilí při řešení mírových a bezpečnostních otázek, musí všichni aktéři do budoucna překonat řadu výzev. Nedostatky na straně regionálních organizací mají velký vliv na formování kontinentální mírové a bezpečnostní struktury, a zejména na ASF, jejíž fungování závisí na schopnostech regionálních institucionálních a personálních kapacit. Blízkost regionálních organizací jednotlivým konfliktům může ve srovnání s AU nebo OSN nejen usnadnit rychlejší a méně nákladnou odpověď na tyto konflikty, ale může být také větší zárukou neutrality a nestrannosti. Tato neutralita je však do značné míry podkopávána existencí nějakého regionálního hegemona, jako je např. Nigérie v západní Africe nebo JAR v Africe jižní, kteří na jedné straně svým regionům zajišťují potřebné finanční zdroje, kapacity a politickou legitimitu, ale na druhé straně podstatně ovlivňují bezpečnostní a mírovou agendu daného regionu na základě svých domácích problémů a národních zájmů.[128]

V současné době existuje řada překážek bránících harmonizaci mechanismů mezi regionálními ekonomickými společenstvími a AU. Regionální ekonomické mechanismy (REC) trpí zejména nedostatkem finančních zdrojů, které ovlivňují a do budoucna budou do velké míry ovlivňovat jejich schopnost zapojit se významnějším způsobem do řešení mírových a bezpečnostních otázek kontinentu. Problémy s financováním má také AU, jejíž členové nejsou schopni plnit včas a v potřebné výši své členské rozpočtové příspěvky. Na počátku roku 2008 dosahoval dluh z nesplacených příspěvků 44 mil. USD.[129] Další překážkou, jíž musí REC čelit, je nedostatek institucionálních kapacit pro vytvoření jednotné entity, což vyplývá zejména z nerovnoměrného politického a ekonomického rozvoje jednotlivých států, z rozdílné politické a bezpečnostní agendy a konkurence mezi státy. Problémem je také kritický nedostatek společných regionálních hodnot potřebných pro sbližování členských států jednotlivých organizací a nutných pro snižování vzájemného konkurenčního boje. Např. SADC představuje názorný příklad toho, že v praxi je možné vytvořit společný hodnotový rámec pomocí utváření společné politické vůle mezi regionálními politickými představiteli, a to zajištěním politické solidarity a rozvojem společných politických systémů a institucí.

Tyto výše zmíněné faktory podkopávají možnost dosažení konsenzu nutného pro získání kolektivního bezpečnostního mandátu a znesnadňují rychlou odpověď na konflikty v rámci regionálních a kontinentálních iniciativ. Problém, který bude beze sporu komplikovat jednotný panafrický přístup k řešení konfliktů,představují velké rozdíly ve vnímání bezpečnostního mandátu regionálními organizacemi. Např. ECOWAS se vyznačuje silným intervencionistickým přístupem, zatímco východní Afrika prosazuje spíše normy, jež se snaží intervenci zabránit, a spoléhá se při řešení sporů zejménana diplomatické iniciativy.

Přílišné spoléhání na zahraniční donory, zejména na státy G8, ze strany AU ohrožuje její vývoj jako nezávislé organizace. V této souvislosti také dochází k tomu, že mírové iniciativy některých donorů nepodléhají efektivní koordinaci a mají sklon přilepšovat některým organizacím nebo státům na úkor druhých. I tato skutečnost samozřejmě přispívá k nerovnoměrnému vývoji jednotlivých regionů a k horšímu koordinování spolupráce mezi nimi a AU.

V neposlední řadě by fungování kontinentální bezpečnostní architektury založené na regionálních kapacitách mohlo být podkopáváno skutečností, že mezi AU a regionálními organizacemi zatím nedošlo k formálnímu a jasnému rozdělení práce a odpovědností ve vztahu k prevenci, managementu a řešení konfliktů. Tento nedostatek může být vysvětlen jednak neochotou některých členských států přiznat AU rozhodující pravomoci v některých oblastech, jednak skutečností, že regionální organizace představují jakési alternativní pole působnosti pro vykonávání svého vlivu a pro zajištění větší institucionální podpory pro řešení specifických politických problémů, než jakou by mohla získat organizace s větší a tedy i různorodější členskou základnou. Některé regionální organizace jako ECOWAS nebo SADC mají navíc v porovnání s AU, která s výjimkou AMIB a AMIS[130] prováděla spíše pozorovací mise, daleko větší zkušenosti s organizací a vedením vojenských mírových operací. Z tohoto důvodu je pochopitelné, že některé regionální organizace a jejich političtí představitelé přistupují k představě odpovědnosti za regionální bezpečnost sdílené s AU velmi zdrženlivě a že si raději ponechávají primární rozhodovací pravomoci ve své přímé sféře vlivu a dávají přednost spíše spolupráci s OSN.[131]

Aby mohly AU a regionální organizace do budoucna uvést do praxe společnou bezpečnostní a mírovou agendu a zajistit její úspěšnost, bude muset v první řadě dojít k harmonizaci jejich mechanismů pro prevenci, management a řešení konfliktů. Dále bude nutné trvat na uplatňování principu subsidiarity, protože regionální organizace jsou z mnoha výše uvedených důvodů nejvhodnějšími a nejefektivnějšími aktéry pro řešení konfliktů, z nichž většina pramení v současné době spíše z vnitrostátní nestability než z vnější agrese. Primární odpověď na tyto konflikty, při nichž dochází k porušování lidských práv vlivem špatného politického vedení, by měly poskytnout právě regionální organizace, jež jsou nejbližšími svědky bezpráví páchaného na obyvatelích některého z členských států dané regionální organizace. Uznání jejich prominentní role v řešení dané problematiky bude pro AU stěžejní výzvou k úspěchu celé kontinentální bezpečnostní a mírové agendy.

Poznámky

[120] Informace o setkání Rady ministrů OAJ v roce 1976 a přijatá rezoluce CM/Res. 464 (XXVI) dostupné na: http://www.iss.co.za/af/RegOrg/unity_to_union/pdfs/au/regions.pdf

[121] Tzv. regionální mechanismy -RM

[122] Na základě smlouvy z Abuji bylo v roce 1991 založeno Africké ekonomické společenství (AEC).

[123] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 89.

[124] Článek 7 Zakládacího protokolu PSC dostupný na: http://www.africa-union.org/rule_prot/PROTOCOL%20PEACE%20AND%20SECURITY%20COUNCIL%20OF%20THE%20AFRICAN%20UNION.pdf

[125] Kořeny principu subsidiarity lze hledat už v papežských encyklikách Rerum Novarum (papež Lev XIII., 1891) a Quadragesimo anno (papež Pius XI., 1931). Podle encykliky Quadragesimo anno princip subsidiarity znamená, že „společnost vyššího stupně by neměla zasahovat do záležitostí společnosti nižšího stupně a zbavovat ji funkcí, ale spíše by ji v případě potřeby měla podporovat a pomáhat jí při koordinaci jejích aktivit s aktivitami občanské společnosti, a to vždy s ohledem na společné blaho.“

[126] MOLLER, B. The Pros and Cons of Subsidiarity: The role of African regional and subregional organisations in ensuring peace andsecurity in Africa, s. 6.

[127] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 35.

[128] Tamtéž, s. 36.

[129] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 91.

[130] AMIB – African Mission in Burundi, AMIS – African Mission in Sudan

[131] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 37.

Seriál

  1. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe
  2. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Úvod
  3. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie
  4. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie
  5. Africká unie a její role...: 3. Bezpečnostní situace v Africe
  6. Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími
  7. Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek
  8. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru
  9. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr
  10. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Přílohy
  11. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Kateřina Finková 🕔06.12.2010 📕8.805

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře