Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie

Autor : Ing. Kateřina Finková 🕔06.12.2010 📕8.903

Seriál

  1. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe
  2. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Úvod
  3. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie
  4. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie
  5. Africká unie a její role...: 3. Bezpečnostní situace v Africe
  6. Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími
  7. Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek
  8. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru
  9. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr
  10. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Přílohy
  11. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

V průběhu 90. let a na počátku 21. století bylo stále zřetelnější, že další fungování OAJ není možné a že je potřeba přetransformovat své zájmy a možnosti a na změny odehrávající se v mezinárodním společenství reagovat vytvořením nové organizace. Africká unie zahájila svou činnost v roce 2002 na summitu v jihoafrickém Durbanu[41], kde se sešli zástupci 53 afrických států.[42] Nově vzniklá organizace si jako jeden ze svých hlavních cílů stanovila změnu vpřístupu k mírovým a bezpečnostním otázkám.

2.1 Změny mezinárodních podmínek – 90. léta

Ukončení studené války, šíření demokratických a liberálních myšlenek a rozvoj globalizace na počátku 90. let přinutil africké státy uvědomit si svou neschopnost efektivně reagovat na neustále se rozšiřující a přetrvávající vnitrostátní konflikty. Zároveň bylo čím dál tím více patrné, že Západ společně s Radou bezpečnosti OSN nebude schopný dostatečně rychle reagovat na problémy Afriky, a to zejména v otázkách bezpečnosti.[43] Tyto okolnosti přinutily představitele afrických států jednat o možnostech rychlého a efektivního ukončení konfliktů. Výsledkem jejich jednání bylo přijetí Káhirské deklarace v roce 1993, která umožnila vznik Mechanismu pro prevenci, management a řešení konfliktů v rámci OAJ.[44] Pomocí tohoto mechanismu reagovala OAJ na řadu konfliktů, např. v Angole, Burundi, Středoafrické republice, Libérii nebo Rwandě, nicméně ve většině případů byly výsledky nového orgánu hodnoceny velmi neuspokojivě. Při detailnějším rozboru tohoto problému zjistíme, že existovala řada důvodů, proč byl daný mechanismus řešení a prevence konfliktů neefektivní. Především se OAJ velmi striktně držela principu státní suverenity či nezasahování do vnitřních záležitostí jednotlivých států a respektovala stanovené hranice a teritoriální integritu. Z tohoto hlediska nebyla OAJ vybavena dostatečným množstvím legitimních a operativních prostředků k zásahu do vnitrostátních i mezistátních konfliktů. I když měl Mechanismus pro prevenci, management a řešení konfliktů OAJ vybavit potřebnými pravomocemi k takovému typu zásahů, nedokázal u většiny afrických lídrů změnit pohled na jakousi posvátnost státní suverenity a nedotknutelnosti území. Neschopnost a strukturální nezpůsobilost OAJ vedla nakonec její představitele k myšlence vytvořit novou organizaci, která by byla schopná podstoupit riziko a vzít na sebe odpovědnost při prosazování míru, rozvoje a bezpečnosti na kontinentu. Tyto skutečnosti stály v pozadí konání zvláštního summitu v Sirte (Lybie) v září 1999, na kterém bylo rozhodnuto o vytvoření AU. Základní dokument vzniku AU byl OAJ podepsán na summitu v Lomé (Togo) v červenci 2000.[45]

2.2 Zakládací dokument AU

V preambuli zakládacího dokumentu se hovoří zejména o snaze nalézt „společnou vizi pro řešení problémů sužujících africký kontinent“ a o budování „společného partnerství mezi státy, občanskou společností a mezinárodním společenstvím při hledání afrických způsobů řešení na africké problémy“. Rovněž je zde zmíněn fakt, že konflikty představují obrovskou překážku socioekonomického rozvoje kontinentu, a proto je nutné zasazovat se o podporu míru, stability a bezpečnosti jakožto jednoho ze základních předpokladů pro budoucí rozvoj a integraci Afriky.[46]

2.2.1 Cíle Africké unie

Cíle Africké unie, obsažené v článku 3 zakládacího dokumentu, nastiňují obsah agendy a zdůrazňují priority stanovené jednotlivými členskými státy. Jedním z hlavních cílů AU je vytvoření „jednotné a silné Afriky prostřednictvím větší jednoty a solidarity mezi členskými státy a jednotlivými africkými národy[47], v čemž se výrazně odlišuje od svého předchůdce, OAJ, která se snažila tohoto cíle dosahovat pouze budováním solidarity mezi státy, nezmiňujíc občanskou dimenzi problému. K dalším cílům patří podle zakládacího dokumentu ochrana státní suverenity, územní integrity a nezávislosti členských států, urychlení politické a socioekonomické integrace kontinentu, podpora a ochrana afrických zájmů, podpora mezinárodní spolupráce, zejména ve vztahu k Chartě OSN a Všeobecné deklaraci lidských práv. Z dalších cílů jmenujme ochranu a podporu lidských a občanských práv v souladu s Africkou chartou lidských a občanských práv[48] nebo podporu trvalého rozvoje občanských aktivit pro zvýšení životní úrovně obyvatel afrického kontinentu.[49] V souvislosti se situací v Dárfúru nebo v Zimbabwe však není jisté, zda bude AU disponovat dostatečnými kapacitami, aby splnila zejména svůj cíl ochrany lidských práv.

Dalším důležitým cílem zmiňovaným v Zakládacím dokumentu je podpora míru, bezpečnosti a stability kontinentu. Je-li podpora míru a bezpečnosti chápána pouze jako ochrana státních hranic, vládních elit nebo teritoriální integrity, pak se přístup AU příliš neliší od OAJ. Bude-li ale podpora míru a bezpečnosti chápána ve smyslu ochrany obyvatel, jejich hodnot, norem a institucí, může AU vystoupit ze stínu svého, v tomto případě neúspěšného předchůdce. Poukážeme-li v této souvislosti opět na dárfúrskou krizi, je z dosavadního vývoje patrný spíše příklon k první variantě, kdy se státní zájmy stále prosazují na úkor odpovědnosti za ochranu lidských životů.

AU se rovněž zasazuje o podporu demokratických principů a institucí, podněcuje občanskou účast na politickém životě a goodgovernance. I v tomto bodě je patrný odklon od OAJ, která tento cíl vůbec nezmiňuje. Zakládací dokument v článku 3 uvádí jako další cíl vytvoření podmínek nutných pro posílení významu Afriky v globální ekonomice a podporu trvalého rozvoje na ekonomické, sociální a kulturní rovině. V souvislosti s rozvojem kontinentu AU dále usiluje o podporu výzkumu, zejména v oblastech vědy a rozvoje technologií.[50]

2.2.2 Principy Africké unie

V článku 4 Zakládacího dokumentu jsou uvedeny základní principy AU. S. Makinda a W. Okumu[51] rozdělují ve své knize tyto principy do čtyř základních kategorií – tradiční principy, principy týkající se vlády a sociální spravedlnosti, principy míru a bezpečnosti a konečně principy socioekonomického rozvoje.

Mezi tradiční principy, které byly přejaty z OAJ, patří rovnost všech států, jejich vzájemná závislost, provázanost a respektování hranic platných v době získání nezávislosti. Tyto teze jsou na jedné straně založeny na původní strnulé interpretaci státní suverenity, ale na straně druhé zde zaznamenáváme určitý posun v pravomocích jednotlivých států. Za existence OAJ nebylo možné zasahovat do vnitřních záležitostí členských států, ale AU v tomto ohledu získala právo na zásah do vnitřních poměrů svých členů; toto právo je v souladu s rozhodnutím Shromáždění AU a mělo by být uplatňováno v případě závažných okolností, jmenovitě v případě válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti.[52] Pouze shromáždění má však právo zplnomocnit AU k tomuto úkolu. Členský stát má právo požádat o intervenci AU za účelem obnovení míru a bezpečnosti.[53] Státní suverenita je v tomto případě vnímána podmíněně a je definována ve vztahu ke schopnostem a ochotě státu vykonávat ochranu nad svými občany. Tyto změny učinily ze Zakládacího dokumentu AU první mezinárodní smlouvu, která mezinárodní organizaci přiznává právo na intervenci za účelem ochrany lidských práv.[54]

Podle Zakládacího dokumentu AU se k vládním principům a principům sociální spravedlnosti řadí účast afrického obyvatelstva na aktivitách unie, dále se tato skupina opatření týká otázek samostatnosti, rovnosti pohlaví a sociální spravedlnosti, respektování demokratických základů, ochrany lidských práv, ochrany právního státu, goodgovernance a nedotknutelnosti lidského života. AU zároveň odsuzuje beztrestnost, terorismus, podvratné aktivity a neústavní změny vlád.[55] Jedná se tedy o velmi podstatné otázky, protože zřetelně poukazují na rozdíl mezi AU a OAJ. V případě OAJ často některý z členských států podporoval a připravoval rozbroje v jiném státě tím, že poskytoval azyl rebelům chystajícím převrat demokraticky zvolené vlády v daném sousedním státě.

V rámci zásad míru a bezpečnosti AU počítá s vytvořením společné obranné politiky, která by usnadňovala mírové řešení sporů, a odmítá užití síly či hrozby jejího užití mezi členskými státy.[56] Tyto principy jsou pro unii velmi důležité, uvědomíme-li si, že konflikty představují jednu z největších překážek rozvoje afrického kontinentu, a to nejen ve sféře politické, ale i socioekonomické.

Otázky ze socioekonomické oblasti se zaměřují na trvalý a rovnoměrný rozvoj ekonomiky prostřednictvím podpory sociální spravedlnosti. Významný posun oproti OAJ zaznamenala AU v otázkách podpory občanských sdružení a podpory role ženy v takovýchto typech organizací. AU má v úmyslu s občanskými sdruženími spolupracovat zejména v otázkách zajišťování bezpečnosti a míru. Výrazná role je jim přisuzována např. v systému rychlého zásahu (EWS) v rámci fungování Mírové a bezpečnostní rady (PSC).[57] Jejich význam lze zároveň spatřovat ve snaze zabraňovat transformaci AU na „klub diktátorů“ podobný OAJ.

2.2.3 Orgány Africké unie

Zakládací dokument ve svém článku 5[58] uvádí devět orgánu AU – Shromáždění AU, Výkonnou radu AU, Parlament AU, Soudní dvůr AU[59], Komisi AU, Výbor stálých zástupců AU, specializované technické výbory, Ekonomickou, sociální a kulturní radu AU a konečně finanční organizace AU[60] , přičemž AU může rozhodnout o založení dalšího orgánu. V prosinci roku 2003 byl ratifikován protokol o založení Mírové a bezpečnostní rady (PSC).[61]

2.2.3.1 Shromáždění AU[62]

Jedná se o vrcholný orgán AU složený z hlav států a vlád nebo jejich reprezentantů, který se schází minimálně jednou ročně. Jednotlivé členské státy nebo předseda shromáždění mohou požádat o výjimečné zasedání, to ale musí být schváleno dvoutřetinovou většinou členských států. Předseda shromáždění je volen na jeden rok.[63] Shromáždění rozhoduje ve většině případů pomocí konsenzu, nedojde-li tímto způsobem k výsledku, je vyžadováno schválení projednávané věci dvoutřetinovou většinou. V procedurálních otázkách je rozhodováno prostou většinou. Každý členský stát, na který není uvalena sankce podle článku 23 zakládacího dokumentu[64], disponuje při hlasování jedním hlasem.

Zakládací dokument AU přiznává shromáždění rozsáhlé pravomoci. K jeho nejdůležitějším funkcím patří určování základní linie politického směřování unie, zřizování nových orgánů unie, přijímání nových členských států, schvalování rozpočtu, jmenování a odvolávání soudců Soudního dvora AU, dohled nad realizací politických rozhodnutí a zajišťování shody ve všech členských státech, dále přijetí, zvážení a rozhodování ve věcech předložených jinými orgány AU a stanovení direktiv pro Výkonnou radu AU ve věci managementu konfliktů, válek a jiných mimořádných případů a ve věci obnovení míru. Zároveň shromáždění jmenuje předsedu Komise AU a jeho zástupce a rozhoduje o intervenci v jiných státech.[65]

Hlavním problémem fungování Shromáždění AU je skutečnost, že neexistuje žádný kontrolní mechanismus, který by hodnotil správnost a náležitost jeho akcí. Ač byla při vzniku AU proklamována větší spolupráce mezi státem a občanskou společností, Zakládací dokument AU nedává občanům nebo nevládním organizacím jakýkoliv prostor pro to, aby mohli ovlivňovat rozhodnutí shromáždění. Určitou naději při řešení tohoto problému dává článek 9(b) Zakládacího dokumentu, podle kterého má shromáždění pravomoc delegovat část svých funkcí na jakýkoliv jiný orgán AU.[66] Tyto orgány následně ve větší míře spolupracují s občanskými společnostmi a specialisty pro danou problematiku.

Shromáždění AU může vydávat dva typy rozhodnutí. Směrnice a nařízení, které jsou závazné pro všechny členské státy a jejichž nesplnění umožňuje shromáždění uvalit sankce podle článku 23 zakládacího dokumentu[67], anebo doporučení, rezoluce a názory, ze kterých pro členské státy nevyplývá závaznost, ale jsou pouze jakýmsi nástrojem pro harmonizaci pozic jednotlivých členů shromáždění.

Shromáždění AU je také zodpovědné za uvalení sankcí na členské státy, které neplní příspěvkové povinnosti do unijního rozpočtu, které, jak zmiňuji výše, odmítají implementaci politických rozhodnutí shromáždění, či státy, u nichž došlo ke změně vlády neústavní cestou. V žádném bodě se však nezmiňuje o sankcích v případě závažných okolností, jako jsou porušování lidských práv, válečné zločiny nebo genocida.

Ačkoliv má Shromáždění AU přesně definovány tresty za nedodržování hlavních principů a cílů AU,[68] jejich realizace je v současné době nedostatečná. Jejich prosazování bude do budoucna záležet nejen na politické vůli vedoucích představitelů, ale zejména na kooperaci mezi členskými státy a obyvateli afrického kontinentu.

2.2.3.2 Výkonná rada AU

Výkonná rada AU je tvořena ministry zahraničních věcí nebo odpovědnými ministry pro probíranou problematiku, kteří jsou vysíláni vládami členských států. Rada se schází minimálně jednou ročně, existuje zde opět možnost výjimečného setkání na žádost členského státu a se souhlasem dvou třetin všech členů AU.[69]

Podobně jako shromáždění rozhoduje výkonná rada konsenzem, není-li konsenzus možný, hlasuje se pomocí dvoutřetinové většiny členů. Procedurální otázky podléhají rozhodování prostou většinou.[70]

Výkonná rada disponuje mandátem pro rozhodování o široké škále otázek, týkajících se např. mezinárodního obchodu, vědy a technologií, dopravy a komunikací, ochrany životního prostředí, humanitárních akcí, vodních zdrojů a zavlažování, vzdělávání, kultury, zdraví a rozvoje lidských zdrojů, pojištění či potravin, lesnictví, zemědělských a chovatelských zdrojů atd. V těchto odvětvích se očekává, že rada přesune některé ze svých pravomocí na specializované technické komise. Výkonná rada je odpovědná Shromáždění AU, jejím hlavním úkolem je dohled nad implementací jeho politických rozhodnutí.[71]

Důležitou změnou oproti shromáždění je zapojení občanských společností do práce výkonné rady, a to zejména přes specializované technické komise. Občanské společnosti tak mohou významným způsobem ovlivňovat agendu rady a spolupracovat s ní v řadě důležitých věcí, jako je např. podpora míru a bezpečnosti.

2.2.3.3 Specializované technické komise

V rámci orgánu specializované technické komise existují jednotlivé komise, které se zaměřují na odlišné oblasti a které jsou složeny z ministrů nebo vysokých úředníků odpovědných za konkrétní problematiku. K základním funkcím technických komisí patří příprava unijních projektů a programů a jejich předkládání Výkonné radě AU, zajištění dohledu, prošetření a zhodnocení implementace rozhodnutí jednotlivých orgánů Africké unie či zajištění koordinace a harmonizace programů unie.[72]

2.2.3.4 Panafrický parlament

Činnost Panafrického parlamentu, jako jedné z klíčových organizací AU, byla zahájena 18. března 2004 v etiopské Addis Abebě.[73] Hlavním cílem této organizace je sloužit jako „poradní kontinentální orgán, jako platforma pro obyvatele Afriky a jejich lokální organizace za účelem zvýšení jejich účasti na diskuzích a rozhodovacích procesech o problémech a výzvách týkajících se afrického kontinentu“. Původní sídlo parlamentu bylo přesunuto z Addis Abeby do Midrandu v Jižní Africe. Každý ze států AU, jenž ratifikoval Zakládací dokument, může do Panafrického parlamentu vyslat pět zástupců, přičemž na počátku roku 2007 čítal parlament 235 členů ze 47 států, které ratifikovaly zmiňovaný Zakládací dokument AU.[74]

Panafrický parlament bude po dobu pěti let od svého vzniku zastávat ve vztahu k ostatním orgánům pouze poradní a informační roli, ale do budoucna se počítá s rozšířením jeho legislativních pravomocí tak, aby měl větší prostor při implementaci základních cílů a principů AU, a to zejména v oblasti kontroly rozpočtu AU, harmonizace politik členských státům směrem k větší regionální integraci, ochrany lidských práv, upevňování demokratických institucí, podpory goodgovernance a zajišťování míru, bezpečnosti a stability v Africe. Článek 11 Protokolu o Panafrickém parlamentu uvádí, že v něm budou moci být „diskutovány a vyjádřeny názory na jakékoliv záležitosti, a to buď z vlastní iniciativy nebo na požádání shromáždění či jiného orgánu unie a že parlament bude podávat doporučení týkající se ochrany lidských práv, upevňování demokratických institucí, kultury demokracie, goodgovernance nebo právních norem.[75] Parlament by se tak mohl do budoucna stát užitečným alternativním fórem pro vznášení připomínek týkajících se práv menšin a zajistit tak ukončení politiky neangažovanosti, na jakou byla africká společnost zvyklá z dob OAJ.

Jak se uvádí výše, je v Panafrickém parlamentu zastoupeno vždy pět zákonodárců z každé země, která ratifikovala Zakládací dokument AU. Tito členové (z nichž jeden je vždy žena)[76] jsou vybíráni z řad poslanců parlamentů nebo jiných zákonodárných orgánů jednotlivých členských států (Libye např. nemá volený zákonodárný orgán) a měli by proto reprezentovat tyto instituce. V ideálním případě by měli být poslanci Panafrického parlamentu voleni v přímých volbách, což by pro všechny občany v rámci AU teoreticky znamenalo větší šanci aktivně se účastnit záležitostí projednávaných v rámci AU.

Stávající složení Panafrického parlamentu s sebou však přináší řadu komplikací a rozepří. Jedním z hlavních problémů je stejné zastoupení pro všechny státy, aniž by byl zohledněn počet obyvatel jednotlivých států. Stížnosti přicházejí zejména z Nigérie, která představuje se svými 120 mil. obyvatel nejlidnatější stát Afriky a která je v dané instituci zastoupena stejným počtem zákonodárců jako např. Svatý Tomáš a Princův ostrov čítající pouze 100 000 obyvatel.[77] Do budoucna tedy bude jednou z hlavních výzev Panafrického parlamentu zohlednění počtu obyvatel jednotlivých členských států při rozhodovacích procesech v rámci této instituce.

Dalším problémem, jemuž bude nutné při dalším fungování Panafrického parlamentu čelit, je proces výběru jednotlivých kandidátů na post zákonodárců. Prozatím neexistuje žádný přesně stanovený postup, který by byl respektován všemi státy AU a podle něhož by výběr probíhal. Na rozdíl od Evropského parlamentu, kde se politici sdružují do různých politických frakcí na základě určitého ideologického přesvědčení, je v Panafrickém parlamentu toto rozlišení politických frakcí podle určité ideologie prozatím potlačováno příslušností etnickou a náboženskou. Do budoucna bude velmi důležité, aby poslanci odstoupili od zastávání svých etnických zájmů v rámci Panafrického parlamentu a dokázali se sjednotit na určitém společně definovaném politickém programu, který by pomohl překonat stávající různorodost mezi jednotlivými africkými politickými kulturami. Teprve poté bude možné prosazovat a šířit myšlenky panafrikanismu a tím také společně bojovat proti celoafrickým problémům.

Velmi zvláštní je také fakt, že Zakládací protokol o Panafrickém parlamentu vůbec nezmiňuje vztah této instituce k dalším orgánům AU, a to především k orgánům zodpovědným za podporu právního státu, respektování lidských práv a bezpečnosti. Naopak dokumenty zakládající Mírovou a bezpečnostní radu či Africký dvůr pro lidská a občanská práva přiznávají Panafrickému parlamentu výsadní roli při zajišťování míru a bezpečnosti nebo ochraně lidských práv. V článku 18 Zakládacího protokolu Mírové a bezpečnostní rady se např. uvádí, že je důležité „udržovat úzké pracovní vztahy s Panafrickým parlamentem v otázkách míru, bezpečnosti a stability v Africe.[78]

Panafrický parlament, podobně jako jiné orgány AU, čelí nedostatečné finanční podpoře jak na národní, tak na kontinentální úrovni. Zakládací protokol např. zmiňuje, že by členové parlamentu měli dostávat příjem na úhradu nákladů spjatých s výkonem jejich funkce, ale již neuvádí, z jakých zdrojů mají být prostředky čerpány. V tomto případě by měl být za své poslance v Panafrickém parlamentu zodpovědný vysílající stát a ten by sám měl určit i výši jejich příjmu. Zde je ale nutné si uvědomit, že v Africe si nemůže každý stát takové finanční příspěvky dovolit a následkem toho se někteří poslanci z chudších států nemohou pravidelně zúčastňovat zasedání v parlamentu.[79]

Aby Panafrický parlament zajistil své efektivní fungování, bude muset, vedle získání potřebných finančních prostředků, do budoucna zaujmout tvrdý postoj při obhajobě záležitostí, jež mohou urychlit či naopak podkopávat mírové snahy a rozvoj celého kontinentu. Dále bude nutné podporovat diskuzi o politicky citlivých otázkách a v případě nutnosti dokázat uvalit sankce na země, které systematicky porušují lidská práva. Teprve potom bude Panafrický parlament schopen přispět k naplnění vize o silné kontinentální integraci, o kontrole ochrany lidských práv a o upevnění demokratické kultury ve všech členských státech AU.

2.2.3.5 Ekonomická, sociální a kulturní rada (ECOSOCC)

Článek 22 Zakládacího dokumentu AU uvádí, že „Ekonomická, sociální a kulturní rada představuje poradní orgán složený z různých sociálních a profesních skupin členských států AU.[80]

Už summit OAJ v Lusace roku 2001 vyzvednul důležitost afrických občanských organizací při zapojování se do integračního procesu Afriky, stejně tak jako jejich roli při formování a implementaci programu AU, a zároveň vyzval k založení Ekonomické, sociální a kulturní rady.[81] ECOSOCC zahájila svou činnost v březnu 2005 v etiopské Addis Abebě a jako svůj hlavní cíl si stanovila větší zapojení afrických občanských organizací do procesu formulace politických otázek a rozhodování o nich. Rada je složena ze sociálních a profesních skupin, nevládních a kulturních organizací a představuje hlavní pojítko spolupráce mezi orgány AU a občanskou sférou.[82] Očekává se, že ECOSOCC přispěje velkou měrou k podpoře demokratických myšlenek, ochraně lidských práv, bezpečnosti a goodgovernance na celém kontinentu.

Zapojení tohoto orgánu mezi ostatní instituce AU je významným mezníkem pro uznání role afrických občanských společností při rozvoji afrického kontinentu. Jedná se také o radikální odklon od principů OAJ, která občanské organizace neuznávala za plnohodnotného politického aktéra, jenž by měl mít možnost podílet se na důležitých politických rozhodnutích.

Nicméně i ECOSOCC čelí řadě kritických připomínek, jež by mohly mít vliv na její efektivitu. V první řadě se jedná, podobně jako u jiných orgánů AU, o nedostatek finančních prostředků na její další působení. Dalším problémem je, že některé africké státy stále neuznávají důležitost občanských organizací a spolupráce s tímto segmentem africké společnosti je pro ně zatím nepředstavitelná. Třetí výtka se týká nedostatečné kapacitní vybavenosti jednotlivých občanských organizací, jejich netransparentnosti a chybějící odpovědnosti.

2.2.3.6 Africká komise

Africká komise se sídlem v etiopské Addis Abebě představuje administrativní orgán AU, jehož úkolem by mělo být řízení AU v období mezi jednotlivými summity. Komise působí nejen jako sekretariát celé unie, ale také jako výkonný orgán. Předsedou Africké komise byl v únoru 2008 zvolen bývalý ministr zahraničních věcí Gabonu Jean Ping; asistuje mu 9 komisařů a jeden místopředseda, kteří zastupují jednotlivé africké subregiony.[83] Jednotliví komisaři jsou vybíráni na základě svých kompetencí, zkušeností a vedoucích schopností, přičemž každý z nich zastupuje určitou oblast (např. komisař pro sociální záležitosti, politické záležitosti, obchod a průmysl nebo mír a bezpečnost).

Od zahájení své působnosti vyvolává komise v rámci AU určité obavy. Zejména se jedná o skutečnost, že na sebe přejímá velké množství úkolů a v důsledku toho vyvstávají obavy, že se snaží převzít řízení celého systému Africké unie. Od té doby, co komise poskytuje administrativní zázemí pro Mírovou a bezpečnostní radu[84], se tento orgán cítí být upozaděn a zbaven části svých pravomocí. Komise do značné míry určuje pracovní rozvrh PSC, navrhuje její agendu nebo připravuje návrhy zpráv, které jsou následně předkládány PSC ke zvážení a přijetí jen několik minut před zahájením jejího zasedání.

Komise postupně přebírá vedoucí úlohu při implementaci mírové a bezpečnostní agendy unie, což také zahrnuje management finančních prostředků od jednotlivých donorů, a rozhoduje ve věcech patřících do pracovní náplně PSC. Tak např. v průběhu 50. zasedání PSC byli její členové postaveni před „hotovou věc“, což mělo za následek vyslání vojenských sil do východní části DRC. Komise argumentovala tím, že PSC měla zareagovat na zhoršující se situaci v regionu rychleji, PSC naopak argumentovala tím, že tak složitá situace, která vyžaduje užití síly, by potřebovala jasný a silný mandát a měla by být realizována až po konzultaci s vládami členských států.[85]

Při pozorování nastíněného vývoje je stále více patrný posun pravomocí v organizační struktuře unie ve prospěch Africké komise. V ideálním případě by komise měla zabezpečovat AU po administrativní stránce a zároveň plnit funkci výkonného orgánu, který nedělá vlastní rozhodnutí, ale pouze implementuje rozhodnutí učiněná jinými orgány. V současné době však komise disponuje neomezenou silou, v jejímž důsledku dochází k omezování pravomocí jiných orgánů, zejména PSC.

Také ze strany jiných orgánů existuje vůči Komisi řada připomínek. Vytýkána je zejména skutečnost, že některá oddělení jsou upřednostňována na úkor jiných, což lze spatřovat např. na odboru, který se zabývá problematikou politické stability, lidských práv a humanitární pomoci. I přes veškerou snahu, kterou toto oddělení projevilo při řešení humanitárních krizí jako Dárfúr, nenalezlo podporu u jiných orgánů AU, dokonce ani PSC, jejíž zakládací protokol spolupráci s tímto oddělením vůbec nezmiňuje, a to i přesto, že jeho činnost je plně relevantní k funkcím vykonávaným PSC.[86]

Africká unie, organizace přicházející s velkými ambicemi, vznikla po vzoru Evropské unie. Na tomto místě je však nutné připomenout, že EU trvalo několik desetiletí, než si vybudovala fungující struktury, a že pro zlepšení jejich efektivnosti bude potřeba ještě několik dalších let. Africká unie zahájila svou činnost teprve v roce 2002, a proto by bylo příliš unáhlené hodnotit funkčnost a efektivnost stávajících struktur a mechanismů. Bude zajímavé sledovat, zda se např. podaří zahájit činnost Afrického soudního dvora pro lidská a občanská práva, zda se Panafrickému parlamentu podaří uhájit svoji roli při podpoře rozvoje afrického kontinentu, stability a míru či zda se africkým občanským organizacím povede ubránit své postavení v rámci ECOSOCC a systematicky tak ovlivňovat africkou rozvojovou agendu.

Do budoucna bude úspěch či neúspěch tak ambiciózního projektu, jakým AU bezesporu je, záviset zejména na politické vůli představitelů členských států, na schopnosti vygenerovat dostatečné množství finančních prostředků nutných pro její další fungování a na změnách ve způsobu myšlení celé africké společnosti. Teprve pak bude možné zodpovědět otázku, zda je tato organizace schopná splnit očekávání, jaká jsou na ni kladena nejen ze strany mezinárodního společenství, ale zejména ze strany řadových občanů jednotlivých členských států. Hledání afrických způsobů řešení na africké problémy by se mělo stát hlavní náplní práce nově vzniklé organizace, potažmo jejích orgánů.

Poznámky

[41] http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/au_in_a_nutshell_en.htm

[42] Výčet států AU dostupný na: http://www.africa-union.org/root/au/memberstates/map.htm. Jediným africkým státem, který není členem AU, je Maroko. To vystoupilo v roce 1984 poté, co se většina členských států vyslovila pro uznání a následné přijetí Západní Sahary do OAJ.

[43] BERMAN, E. African regional organisations´peace operations, African Security Review, Vol. 11, 2002. http://www.iss.co.za/pubs/ASR/11No4/Berman.html

[44] Tamtéž.

[45] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 29.

[46] Zakládací dokument AU dostupný na: http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm

[47] Článek 3 Zakládacího dokumentu AU, dostupnost viz výše.

[48] Africká charta lidských a občanských práv byla přijata OAJ roku 1981 a vstoupila v platnost roku 1986. Celé znění Charty dostupné na: http://www1.umn.edu/humanrts/instree/z1afchar.htm

[49] Zakládací dokument dostupný na: http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm

[50] Tamtéž.

[51] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 39.

[52] Článek 4(h) Zakládacího dokumentu AU.

[53] Článek 4(j) Zakládacího dokumentu AU.

[54] POWELL, K. The African Union´s emerging peace and security regime: opportunities and challenges for delivering on the responsibility to protect, s. 25.

[55] Článek 4(k – p) Zakládacího dokumentu AU.

[56] Článek 4(f) Zakládacího dokumentu AU.

[57] Peace and Security Council.

[58] Článek 5 Zakládacího dokumentu AU dostupný na: http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm

[59] Článek 18 Zakládacího dokumentu AU hovoří pouze o tom, že by Soudní dvůrměl být vytvořen a že jeho status, složení a funkce by měly být obsaženy v zakládacím protokolu. V lednu 2004 vstoupil v platnost Zakládací protokol pro Africký soudní dvůr pro lidská a občanská práva (sídlo Arusha, Tanzánie). Soud je tvořen jedenácti soudci, kteří jsou vybíráni Výkonnou radou AU a jmenování Shromážděním AU. Funkční období je šest let, přičemž soudce může být jednou zvolen opakovaně. Soud disponuje jak soudními, tak poradními pravomocemi, jeho pole působnosti spadá do oblasti interpretace a implementace Charty o lidských a občanských právech a dalších instrumentů týkajících se lidských práv. Právo na předložení případu soudu má nejen Africká komise pro lidská a občanská práva, politické strany, regionální organizace, ale i občané a nevládní organizace. K soudu se nelze odvolat, ve výjimečných situacích je soud oprávněn případ, o kterém již rozhodl, přezkoumat. Soud zatím nezahájil svou činnost. V roce 2004 bylo zároveň navrženo spojení Afrického soudního dvora s Africkým soudním dvorem pro lidská a občanská práva.

[60] Mezi finanční orgány AU řadíme Africkou centrální banku, Africký měnový fond a Africkou investiční banku.

[61] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 48.

[62] Informace o Shromáždění AU dostupné na: http://www.africa-union.org/root/au/organs/assembly_en.htm

[63] Výjimku představuje znovuzvolení nigerijského prezidenta Obasanja, který tak předsedal Shromáždění AU v letech 2004 až 2006.

[64] Pravidlo 26 v rámci Procedurálních pravidel Shromáždění AU dostupné na: http://www.africa-union.org/rule_prot/rules_Assembly.pdf

[65] Článek 9 Zakládacího dokumentu dostupný na: http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm#Article9

[66] Tamtéž.

[67] http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm#Article23

[68] Článek 23 uvádí např. zákaz veřejného vystoupení na setkáních, odebrání hlasu při hlasování, zákaz ucházet se o posty v rámci orgánů AU nebo nemožnost získávat jakékoliv výhody plynoucí z aktivit AU. Dále je možné uvalit sankce ve formě zákazu dopravního a komunikačního spojení s ostatními členskými státy a další sankce ekonomického a politického charakteru. Shromáždění může rozhodnout i o vyloučení člena nebo o intervenci do státu porušujícího základní principy AU.

[69] http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm#Article10

[70] http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm#Article11

[71] http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm#Article13

[72] Článek 14 ZD dostupný na: http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm

[73] Informace o Panafrickém parlamentu dostupné na: http://www.pan-african-parliament.org/

[74] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 44.

[75] Protokol o Panafrickém parlamentu dostupný na: http://www.africa-union.org/Official_documents/Treaties_%20Conventions_%20Protocols/protocol-panafricanparliament.pdf

[76] To znamená, že ženy tvoří 20 % členské základny parlamentu. Tato skutečnost představuje velký pokrok ve snaze o zrovnoprávnění pohlaví, vezmeme-li v úvahu, že např. ve Shromáždění AU, tedy nejvyšším orgánu unie, je zastoupena pouze jedna žena a ve Výkonné radě AU zasedají pouze dvě ministryně zahraničí.

[77] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 45.

[78] Článek 18 Zakládacího protokolu PSC dostupný na: http://www.africa-union.org/rule_prot/PROTOCOL%20PEACE%20AND%20SECURITY%20COUNCIL%20OF%20THE%20AFRICAN%20UNION.pdf

[79] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 46.

[80] http://www.africa-union.org/root/au/AboutAu/Constitutive_Act_en.htm#Article22

[81] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 49.

[82] Informace o ECOSOCC dostupné na: http://www.ecosocc.org/

[83] http://en.wikipedia.org/wiki/African_Union_Commission

[84] PSC bude věnován větší prostor v další kapitole diplomové práce.

[85] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 51.

[86] MAKINDA, S. M. – OKUMU, F. W. The African Union: Challenges of globalization, security, and governance, s. 51.

Seriál

  1. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe
  2. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Úvod
  3. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 1. Vývoj Africké unie
  4. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 2. Vznik Africké unie
  5. Africká unie a její role...: 3. Bezpečnostní situace v Africe
  6. Africká unie a její role...: 4. AU a spolupráce s regionálními ekonomickými společenstvími
  7. Africká unie a její role...: 5. Spolupráce AU s OSN při řešení bezpečnostních otázek
  8. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: 6. Společná mise AU a OSN v Dárfúru
  9. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr
  10. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Přílohy
  11. Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Kateřina Finková 🕔06.12.2010 📕8.903

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře