Současné konflikty v subsaharské Africe: 4. Etnické konflikty ve Rwandě

Autor : Ing. Pavlína Růžičková 🕔03.12.2010 📕14.553

Seriál

  1. Současné konflikty v subsaharské Africe se zaměřením na Rwandu
  2. Současné konflikty v subsaharské Africe: 1. Teoretická část
  3. Současné konflikty v subsaharské Africe: 2. Analýza konfliktů
  4. Současné konflikty v subsaharské Africe: 3. Vybrané konflikty
  5. Současné konflikty v subsaharské Africe: 4. Etnické konflikty ve Rwandě
  6. Současné konflikty v subsaharské Africe: Přílohy
  7. Současné konflikty v subsaharské Africe: Literatura

Podobné články

Další články autora

4.1 RWANDA

4.1.1 ZÁKLADNÍ ÚDAJE

Rwanda je malým (26 338 km2) vnitrozemským státem v centrální Africe, vykazující největší hustotu zalidnění na kontinentě (přes 300 obyvatel na km2) a celkovým počtem obyvatel 8 648 248. Sousedí s následujícími čtyřmi státy: Uganda, Tanzanie, Burundi a Demokratická republika Kongo. Viz následující obrázek:


Rwanda
Zdroj: http:// images.google.cz

Téměř celá hranice Rwandy s Demokratickou republikou Kongo na západě je tvořena jezerem Kivu, na východě se zase nachází rozvodí dvou velkých afrických řek Konga a Kagery a náhorní plošina, svažující se k hranicím s Tanzanií. Severní část země pokrývá masiv Virunga se dvěma činnými sopkami. Nejvyšší horou na území Rwandy je Mount Karisimbi (4 519 m n. m.). Vysoká nadmořská výška spolu s vydatnými sezonními dešti poněkud zmírňují tropické klima. Na zbytku území se rozléhají plošiny, pokryté lesy a savanami. [82]

Oficiálně se Rwanda nazývá Rwandská republika (Republika y’u Rwanda, Republic of Rwanda, République du Rwanda) a status hlavního města má Kigali (0, 3 milionů obyvatel), mezi další velká města patří Gitarama, Butare a Gisenyi. Administrativně se země dělí na 5 provincií (viz následující obrázek), dále členěných do 30 distriktů:

  • Severní provincie (hlavní město Byumba, distrikty Burera, Gicumbi, Gakenke, Musanze a Rulindo)
  • Jižní provincie (hlavní město Nyanza, distrikty Butare, Gatagara, Gikongoro, Gisagara, Gitarama, Kamonyi, Nyanza a Nyaruguru)
  • Západní provincie (hlavní město Kibuye, distrikty Cyangugu, Gasiza, Gisenyi, Kibuye, Ngororero, Nyamasheke a Rutsiro)
  • Východní provincie (hlavní město Rwamagana, distrikty Bugesera, Gatsibo, Kayonza, Ngoma, Kirehe, Nyagatare a Rwamagana)
  • Provincie hlavního města Kigali (hlavní město Kigali, distrikty Gasabo, Kicukiro a Nyarugenge)


Provincie Rwandské republiky
Zdroj: http:// images.google.cz

Dříve se používalo členění do 12 provincií a 106 oblastí, v roce 2006 však došlo ke změnám v souvislosti s programem decentralizace a reorganizace území. Rwandská vláda se domnívá, že předchozí přílišná centralizace moci značnou měrou přispěla ke genocidě. Nové oblasti se rovněž vyznačují větší multietnicitou, což může napomoci k lepšímu soužití rozdílných skupin v zemi.[83]

4.1.2 DEMOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA RWANDY

Národnostní složení celkové populace (8 648 248) Rwandské republiky ukazuje následující obrázek:


Národnostní složení rwandské populace
Zdroj: vlastní zpracování autorky

74 % obyvatelstva vyznává křesťanství (římskokatolické i protestantismus), 1 % islám a zbylých 25 % představují příslušníci komunit uctívajících přírodní božstva (animismus). [84]

Etnikum Twa je podskupinou afrických Pygmejů, vyznačují se však vyšší postavou, muži dosahují v průměru 150 cm a váží okolo 45 kg. Tito lidé území Rwandy osídlili jako první a původně se živili lovem a sběrem, když ale docházelo s příchodem Hutuů a Tutsiů ke kácení lesů kvůli získání půdy vhodné pro pěstování zemědělských plodin a chov dobytka, populace výrazně poklesla a dnes etnikum Twa představuje pouze asi 1 % všech obyvatel, kvůli čemuž má také ve srovnání s ostatními etnickými skupinami ve Rwandě nižší postavení.

Hutuové patří mezi bantuské kmeny centrální a východní Afriky a na celkové rwandské populaci se podílejí nejvyšším procentem: 84 %. Jsou větší, než lidé Twa, průměrná výška mužských příslušníků tohoto kmene činí 163 cm a váha 59 kg. Charakterizuje je zpravidla podsaditá postava, širší nos a světlejší odstín tmavé barvy kůže. Na území Rwandy žijí již asi 2 000 let a tradičně se živili jako rolníci. Práci si rozdělují rovnoprávně mezi muži a ženami, přičemž cílevědomost a píle je mezi nimi velmi ceněna. Hutuové se nejvíce hlásí k římskokatolické církvi a k protestantismu, dále též k islámu či animismu.

Příslušníci kmene Tutsi tvoří asi 14 % obyvatelstva ve Rwandě. Vyznačují se vyšší štíhlou postavou (mužský průměr: 173 cm a 54 kg), protáhlejším až špičatým nosem a velmi tmavou barvou pleti i rtů. Na území státu se vyskytují přibližně 500 let, kdy přišli jako pastevci dobytka s významnými válečnými zkušenostmi, záhy si podrobili zbytek obyvatelstva a začali zde zakládat svá království. Tutsiové vyznávají většinou římskokatolické náboženství, malé procento z nich jsou muslimové.

Obě etnika Hutu a Tutsi se kromě Rwandy vyskytují v menší míře rovněž v Demokratické republice Kongo, v Ugandě a v Tanzanii. Poměrně často dochází k uzavírání manželství mezi příslušníky obou skupin, jedná se zpravidla o muže Hutu a ženu Tutsi, což vysvětluje větší a rychleji rostoucí podíl Hutu, neboť děti přebírají kmenovou příslušnost svého otce. Po staletí však trvá mezi těmito dvěma etniky napětí, jež vedlo k nepokojům a k násilí již před získáním nezávislosti na Belgii v roce 1962 a vyvrcholilo občanskou válkou a genocidou v 90. letech minulého století, o tom více pojednávají následující kapitoly. [85]

Funkci úřední řeči plní bantuský jazyk kinyarwandština a francouzština, dále se užívají též angličtina a svahilština. [86]

Následující tabulka ukazuje další demografické údaje Rwandy:

Tabulka: Demografické údaje Rwandy:

podíl mužů na celkové populaci (v %) 46
podíl žen na celkové populaci (v %) 54
průměrný roční přírůstek obyvatelstva (v %) 2,8
ekonomicky činné obyvatelstvo (v miliónech za rok 2007) 4,8
počet narozených (v tisících za rok 2007) 435
počet mrtvých ve věku do 5 let (v tisících za rok 2007) 79
očekávaná délka života při narození 46
gramotnost dospělých (v % za rok 2007) 65
děti navštěvující základní školu (v % za rok 2007) 86
odhadovaný počet HIV pozitivních (v tisících) 170

Zdroj: Oficiální stránky Dětského fondu OSN – UNICEF, http://www.unicef.org

4.1.3 EKONOMICKÁ CHARAKTERISTIKA RWANDY

Rwanda je malá zaostalá africká země, jejíž hospodářství značně utrpělo dlouhotrvajícími konflikty. Přestože má výborné klimatické podmínky pro intenzivní zemědělskou výrobu a úrodnou půdu, kvůli následkům občanské války nedokáže dostatečně zásobovat své obyvatelstvo a celá ekonomika závisí na importu potravin a veškerého zboží (převážně průmyslových výrobků a dopravních prostředků) a exportu kávových bobů a čaje (60 % všech příjmů z exportu země). 40 – 50 % výdajů státního rozpočtu Rwandy kryjí vnější zdroje v rámci zahraniční rozvojové pomoci.

Na národním hospodářství se nejvýrazněji (40 - 50 % HDP) podílí zemědělství, zaměstnávající více než 90 % obyvatelstva. Pěstují se zde hlavně banány, brambory, kasava, fazole a kukuřice. Potenciál rybolovu se zatím příliš nevyužívá.

Druhý nejvýznamnější zdroj tvorby HDP představuje sektor stavebnictví, soustředěný zejména v hlavním městě Kigali. Většinou se jedná o opravy veřejných budov a stavby nových sídel mezinárodních organizací či obytných domů.

Průmyslová výroba tvoří cca 10 % tvorby HDP, zaměstnává však pouze 3 % obyvatelstva. Patří sem zejména zpracování zemědělské produkce, chemický a textilní průmysl, výroba stavebních materiálů, papíru, tabáku a nápojů.

V minulosti do celkových příjmů země značně přispíval turistický ruch, dnes však výrazně poškozený bezpečnostní situací a negativním vnímáním Rwandy v zahraničí. Ročně zde zavítá pouze asi 8 000 turistů.

Infrastruktura je poměrně rozvinutá, existuje zde cca 1200 km často kvalitních silnic a země má přímé letecké spojení s Evropou prostřednictvím SN Brussels. Postrádá však železnice, nejbližší železniční terminál se nachází v sousední Tanzanii. Rychle se rozvíjí počet mobilních spojení (mobilní operátor MTN Rwandacell).

Mezi hlavní partnery Rwandy v zahraničním obchodě náleží: Německo, Pákistán, Belgie (příjemci rwandských vývozů) či Keňa, USA a Japonsko (dovozci). Rwanda má liberalizované dovozní podmínky a neukládá téměř žádné dovozní licence, pouze v případě některých zdravotnických, bezpečnostních či ekologických položek, uvedených v příslušných zákonech. [87]

Jako oficiální platidlo se používá rwandský frank (RWF), viz obrázek:


Rwandský frank

Následující tabulka udává základní ekonomické data Rwandy:

HDP (v miliardách dolarů za rok 2007) 54 583,79
meziroční přírůstek HDP (v % za rok 2007) 3,8
inflace měřená Deflátorem HDP (v % za rok 2007) 4,9
podíl exportu zboží a služeb na HDP (v % za rok 2006) 28
podíl importu zboží a služeb na HDP (v % za rok 2006) 29
PZI (v miliónech dolarů za rok 2007) 2 139 338
přijímaná oficiální rozvojová pomoc (v miliónech dolarů za rok 2007) 105 056

Zdroj: Oficiální stránky Světové banky, http://web.worldbank.org

4.1.4 VNITROPOLITICKÁ CHARAKTERISTIKA A ZAHRANIČNĚ – POLITICKÁ ORIENTACE RWANDY

Státní zřízení Rwandy je unitární prezidentská republika. Funkcí zákonodárného orgánu disponuje Národní shromáždění. Po genocidě v roce 1994 nastalo ve Rwandě nesnadné období, kdy se vláda snažila o stabilizaci a rozvoj státu a do země se ze zahraničí vraceli uprchlíci. V centru politického dění od ukončení genocidy a v samotném čele státu od roku 2000 stojí prezident Paul Kagame, jež přispěl k usmiřování mezi dvěma znepřátelenými etniky. V roce 2003 získal 94 % hlasů v prvních volbách, jež se v období po genocidě uskutečnily. Ve stejném roce došlo referendem k přijetí nové ústavy, jež stanovila, že každá osoba rwandského původu a stejně tak i její potomci mají nárok na rwandskou národnost a nemohou být vyhoštěni ze země.

Mezi nejdůležitější politické strany patří:

  • Rwandská vlastenecká fronta (Rwandan Patriotic Front, RPF), založená příslušníky menšinového kmene Tutsi v roce 1979 v kampalském exilu. V roce 1990 zahájila ozbrojený boj proti vládě Hutuů, který v červenci 1994 vyhrála a sestavila koaliční vládu v čele s vice-prezidentem a pozdějším prezidentem Paulem Kagamem.
  • Demokratické republikánské hnutí (Mouvement démocratique républicain, MDR), založené v roce 1959 jako nástupce hnutí, jež svrhlo tehdejší tutsijskou monarchii. V letech 1965 a 1969 tato strana obsadila všechna parlamentní křesla, avšak její vláda pod vedením prezidenta Gregoira Kayibandy byla v roce 1973 nekrvavým pučem svržena.
  • Liberální strana (Parti liberal, PL), založená v roce 1991. Původně podporovala etnikum Hutu, dnes se přiklání spíše k Tutsiům.
  • Sociálně-demokratická strana (Parti social démocrate, PSD), založená v roce 1991 odštěpením části MDR. Základnu tvoří příslušníci rwandské inteligence. [88]

V zemi působí také některé nevládní ozbrojené skupiny:

  • Interahawme + Rwandská osvobozenecká armáda (Interahawme + Army for the Liberation of Rwanda, ALIR), založená v roce 1994, jež si klade za cíl znovu získat kontrolu nad Rwandou pro etnikum Hutu. Tvoří ji bývalí příslušníci rwandských ozbrojených sil a milic Hutu.
  • Demokratické síly pro osvobození Rwandy (Forces Démocratiques pour la Libération du Rwanda, FDLR), založená roku 2000 se stejným cílem jako předchozí organizace, seskupuje však bývalé uprchlíky, jež přežili genocidu vykonanou Rwandskou vlasteneckou frontou v letech 1996 – 1997 v Demokratické republice Kongo.
  • Milice Mai – Mai (Mai – Mai Militia), původně domorodá milice, jež se později připojila k FDLR. [89]

Rwanda je členem těchto mezinárodních organizací: Organizace spojených národů (United Nations, UN), Mezinárodní měnový fond (Intenational Monetary Fund, MMF), Světová banka (World Bank, WB) a Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO) a následujících regionálních uskupení: Africká unie (African Union, AU), Společný trh východní a jižní Afriky (Common Market for Eastern and Southern Africa (Comesa) a Východoafrické společenství (East African Community, EAC).

Po genocidě v roce 1994 a v souvislosti se situací v Demokratické republice Kongo se hlavním zájmem zahraniční politiky Rwandy stala obrana před zásahy ze zahraničí. Rwanda se snaží o normalizaci vztahů se svými sousedy a některými významnými státy v regionu, ale například vztahy s Tanzanií a Keňou komplikuje silná rwandská diaspora. Přetrvává diplomatická roztržka s Francií, prezident Kagame ji dokonce obvinil z přímé odpovědnosti na genocidě. S bývalou ČSSR navázala Rwanda diplomatické styky na úrovni velvyslanectví dne 24. 7. 1965 a 29. 11. 1972 došlo k uzavření Dohody o vědeckotechnické spolupráci. I přes fakt, že vzájemné vztahy nejsou problémové, se po vzniku samostatné ČR nepodařilo formálně sukcesi potvrdit. [90]

4.2 HISTORICKÝ VÝVOJ RWANDY

4.2.1 DĚJINY RWANDY DO ROKU 1963

Podobně jako většina sporů subsaharské Afriky posledních dekád, také etnické konflikty a občanská válka ve Rwandě mají své kořeny v sociálních, politických i ekonomických faktorech předkoloniální epochy. První obyvatelé regionu Velkých jezer byli předchůdci dnešních příslušníků kmene Twa, jež tvoří asi 1 % celkové rwandské populace. Přibližně okolo roku 1000 před naším letopočtem se na území začali usazovat bantusky mluvící Hutuové, původem z centrální Afriky a orientovaní především na zemědělství, a o 500 let později také Tutsijové, jež přišli ze severu a živili se hlavně pastevectvím. Tito noví lidé téměř nahradili původní populaci. Až do genocidy v roce 1994 tvořili Tutsiové 10 % a Hutuové 90 % celkové rwandské populace.

Postupem času se v regionu začala rozvíjet určitá forma centrální vlády. V čele politického života stáli králové (dynastie Banyinginya), jež věřili ve vlastní posvátný původ, a sdružovali kolem své osoby vlastní dvůr. Panovníkovi ve vykonávání funkce pomáhala celá řada poradců, kterým uděloval povinnosti jako například regulaci hospodářských a politických záležitostí, odvody mužů do armády či výběr daní. Paralelně s tímto vývojem docházelo také ke změnám ve společnosti a vytvářel se feudální sociální a ekonomický řád, kde menšinoví pastevci a válečníci Tutsijové vystupovali jako pánové a zemědělci Hutuové jako poddaní. Přesto však i někteří Hutuové působili v armádě a dostávali za odměnu dobytek, zatímco řada Tutsijů byla stejně chudá jako ostatní obyvatelé. Od počátku 19. století se vyvinul systém, ve kterém se pánem a majitelem pozemku (shebuja) mohl stát pouze Tutsi, avšak poddaným (umugaragu) Hutu i Tutsi. Identitu neurčoval pouze původ, ale také bohatství. Hutu, jež získal značné jmění a oženil se s ženou Tutsi, se mohl časem zařadit mezi Tutsije a naopak na rodinu Tutsi, které nastaly zlé časy a přišla o většinu svého dobytka, se začalo nahlížet jako na Hutu. Přesto však zůstalo vyšší společenské postavení přisuzováno Tutsijům.

Když začaly evropské mocnosti koncem 19. století kolonizovat africký kontinent, stal se region Velkých jezer velmi žádaným územím, a to především díky klimatickým a topografickým podmínkám ideálním pro rozvoj intenzivního i extenzivního zemědělství, velké hustotě obyvatelstva a tedy potenciální pracovní síly, Angličané pak spíše usilovali hlavně o kontrolu nad pramenem Nilu. V letech 1884 – 1885 se konala Berlínská konference, kde se Velká Británie spolu s Německem dohodly na rozdělení sfér vlivu v tomto regionu – Angličané tak získali království Buganda a okolí (dnešní Uganda) a Němci území Rwandy a sousedního Burundi (Ruanda – Urundi), jež se společně s dnešní Tanzanií staly součástí Německé východní Afriky. I evropští kolonizátoři si všimli dvou fyzicky odlišných typů lidí zde žijících a rozhodli se ještě dále propracovat jejich společenský řád, často se však dopouštěli omylů, když se domnívali, že je založen pouze na původu a příslušnosti k rase. Jelikož byli tutsijští panovníci vyšší a štíhlejší než Hutuové a tedy určitým způsobem bližší Evropanům, získalo etnikum Tutsi značná privilegia na ůkor Hutuů.

V roce 1895 se na území odehrál krvavý konflikt, kdy po smrti krále Kigeli Rwabugiriho došlo k vyhrocení sporů o následnictví mezi mocným klanem Abega a potomky mrtvého panovníka. Po několika krutých bitvách zvítězili lidé Abega a své protivníky i jejich spojence nechali pozabíjet. Po německé porážce v První světové válce kontrolu nad kolonií převzali Belgičané, při administraci také výrazně ovlivňováni rasovými předsudky. Protože věřili ve vyšší inteligenci a vrozené vlohy pro vůdcovství Tutsijů, nahradili jimi řadu úředníků Hutu, setrvávajících v těchto funkcích od předválečné doby. Zároveň Belgičané poskytli Tutsijům mnohem více pravomocí, čehož později využili při zabavování majetku Hutuů do svých rukou a při uplatňování mnohem tvrdších feudálních praktik, než tomu bylo za starých časů. Každý občan obdržel identifikační kartu udávající jeho etnickou příslušnost. Snahy Belgičanů vedly k tomu, že ve výsledku i samotní lidé Hutu začali věřit ve své přirozeně podřízené postavení zemědělců předurčených k ovládání silnějšími a agresivnějšími příslušníky etnika Tutsi.

Od roku 1945 fungovala Ruanda – Urundi jako území spravované Belgií, avšak pod dohledem nově založené organizace OSN. Díky svému bohatství i lepšímu vzdělání dokázala tutsijská elita lépe pochopit politické ideje o blížící se nezávislosti Afriky po konci Druhé světové války a uvědomila si, že její sociální, politická i ekonomická nadřazenost by mohla být po získání autonomie ohrožena většinovým etnikem. Když tedy na počátku 50. let minulého století začali Belgičané přenášet veškeré pravomoce do rukou Afričanů, Tutsijové tento proces výrazně zmanipulovali, aby si udrželi své dosavadní pozice. Současně se vyostřovaly také spory s katolickou církví, neboť její vrchní představitelé si dobře uvědomovali nespravedlnost vůči Hutuům a vyjadřovali jim svou podporu, na což Tutsijové reagovali výslovným odporem.

V této době začaly v Ruandě – Urundi vznikat první politické strany, stále na základě příslušnosti k jedné či druhé skupině obyvatel. Většina stran usilovala o nezávislost a odchod Belgičanů z vlasti. Úplně první politickou stranu sociálního charakteru (pozdější PARMEHUTU) se základnou v centrální a severní části země založil v červnu 1957 příslušník Hutu Gregoire Kaybinda, později se v organizaci politického života začali angažovat rovněž Tutsijové, kdy konzervativnější z nich vytvořili silně monarchisticky orientovanou Anti-belgickou rwandskou národní unii (anti – Belgian Rwandese National Union, UNAR) a liberálové založili Rwandské národní shromáždění (Rwandese Democratic Assembly, RADER).

Napětí mezi dvěma skupinami se stále stupňovalo a po útoku příslušníků strany UNAR na politika Hutu se vlna násilí rozšířila po celé zemi a vedla ke smrti asi 300 lidí a ke zničení mnoha tutsijských obydlí. Jelikož se Belgičané začínali obávat všudypřítomného nacionalismu, přestali upřednostňovat minoritní etnikum ve prospěch Hutuů. Domnívali se, že po případném získání nezávislosti budou Hutuové mnohem snadněji manipulovatelní a podplatitelní a nechají své bývalé kolonialisty pokračovat ve svých obchodních aktivitách v regionu.

Vyhlášení skutečné nezávislosti, ke kterému nakonec došlo ve Rwandě i v Burundi v 27. 6. 1962 s ukončením poručenství OSN předcházelo získání autonomie na Belgii, zrušení monarchie a 28. 1. 1961 vytvoření Rwandské republiky (v Burundi přetrval starý systém monarchie a do čela se postavili opět Tutsijové) s vedoucím postavením Hutuů, jejichž PARMEHUTU Tutsije výrazně porazilo již v Belgičany organizovaných regionálních volbách v červnu a červenci 1960. Prvním rwandským prezidentem se stal Gregoire Kayibanda. Na mezinárodním poli se situace jevila poněkud odlišná, OSN i země komunistického bloku se stavěly proti de facto pokračující vládě Belgičanů a podporovaly radikální antikolonialisticky zaměřenou UNAR jako právoplatného nástupce Evropanů ve Rwandě, po vyhlášení republiky však mnoho Tutsijů emigrovalo do sousedních zemí, převážně do Burundi, kde se již začínali připravovat na budoucí vpád do Rwandy s požadavkem nastolení starého režimu. [91]

4.2.2 TUTSIJSKÁ INVAZE V LETECH 1963 – 1966

Od počátku svého nástupu k moci prezident Kayibanda vládl spíše jako neomezený panovník, do významných funkcí ve státě jmenoval své favority a odmítl následovat tehdejší africký trend orientace na levicovou antikolonialistickou politiku.

V roce 1963 dochází k invazi Rwandy skupinou Tutsijů z exilu v sousedním Burundi, kterým se podařilo dostat až 8 km před hlavní město Kigali, rwandská armáda je však zatlačila zpět. V důsledku těchto nepokojů docházelo v následujících letech k dalším emigracím (oficiální zdroje udávají číslo 336 000 lidí, neoficiálně se však jednalo o asi 775 000 lidí, tedy polovina tehdejší tutsijské populace). Následující tabulka udává přehled celkového oficiálního počtu emigrujících Tutsijů v letech 1959 - 1964:

Tabulka: Počty emigrantů a jejich destinace

Belgické Kongo (dnes Demokratická republika Kongo) 22 000
Uganda 78 000
Tanganyika (dnes Tanzanie) 36 000
Burundi 200 000

Zdroj: ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

Dalším neblahým následkem invaze byly masové represe Tutsijů, jež zůstali ve Rwandě. Vyděšena jejich přítomností představující hrozbu, nechala Kayibandova vláda zmasakrovat přibližně 10 000 lidí.[92]

Na následujícím obrázku je prezident Kayibanda:


Gregoire Kayibanda
Zdroj: http:// images.google.cz

4.2.3 VÝVOJ VE RWANDĚ V LETECH 1966 – 1990

Ve zbývajících letech Kayibandova režimu, jež získával stále více odpůrců, napětí a násilí ve Rwandě neustálo sílilo, až vyvrcholilo v červenci roku 1973 nekrvavým vojenským pučem, kdy skupina Hutuů vedených generálem Juvénalem Habyarimanou svrhla vládu a vyhlásila Druhou republiku. Juvénal Habyarimana se stal novým prezidentem, v roce 1974 založil vlastní politickou stranu Národní revoluční hnutí pro rozvoj (National Revolutionary Movement for Development, NRMD), nechal zrušit všechny ostatní strany (nová ústava v roce 1975 potvrzovala status NRMD jako jediné legální politické strany v zemi) a popravit ministry První republiky. Nový prezident také zavedl rigidní byrokratickou strukturu, jež ukládala lidem povinnost registrace před stěhováním či cestováním a nechal pozatýkat tutsijské společnice evropských rezidentů ve Rwandě. Během následujících 14 let byl Habyarimana třikrát znovuzvolen.

Následující obrázek ukazuje prezidenta Habyarimanu:


Juvénal Habyarimana
Zdroj: http:// images.google.cz

Habyarimana posílil centralizaci vlády a upevňoval autoritářský režim, jeho postoj k Tutsiům se však vyznačoval umírněností oproti Kayibandovi a až do konce 80. let minulého století měly konflikty ve Rwandě charakter spíše než etnických sporů společenských a územních nepokojů. Jelikož prezident pocházel ze severní části Rwandy, obyvatelé tohoto regionu získávali lepší pracovní místa, školní stipendia i finanční příspěvky od vlády a propast mezi skupinami obyvatelstva se prohlubovala.

Navenek se Rwanda v 70. a 80. letech minulého století díky relativní ekonomické prosperitě, zapojování ve frankofonních i anglofonních regionálních organizacích v Africe i získávání stovek milionů dolarů v rámci rozvojové pomoci jevila jako klidný a dobře organizovaný stát. Skutečnost se od těchto představ lišila a politická nestabilita narůstala. V roce 1980 došlo k potlačení vojenského puče a v roce 1988 byl zavražděn Colonel Stanislas Muyuya, potenciální nástupce Habyarimany. Na venkově sílila nespokojenost kvůli vysokým daním a když nechala vláda pozatýkat či vyhostit ze země domácí i zahraniční novináře, jež o tomto sílícím napětí informovali v tisku, obyvatelé Rwandy začali organizovat demonstrace volající po demokratičtějším režimu.

Již na počátku 80. let se v sousední Ugandě z Tutsiů, jež kdysi emigrovali z Rwandy, zformovala povstalecká armáda, která zde pomáhala při svržení Idiho Amína v roce 1979 a později i Miltona Oboteho v roce 1985. Tato skupina rebelů tvořila jádro „Rwandské vlastenecké fronty“ (Rwandan Patriotic Front, RPF) založené roku 1987, jež si kladla za cíl návrat Tutsijů do jejich vlasti a nastolení demokratického režimu ve Rwandě. [93]

4.2.4 OBČANSKÁ VÁLKA A GENOCIDA 1990 – 1994

Vojáci povstalecké armády v Ugandě rozhodli, že nestabilní situace ve Rwandě je ideálním stavem pro invazi, svržení vlády a získání moci. 1. října 1990 překročily jednotky RPF ugandsko – rwandskou hranici, zabily několik pohraničních stráží a postupovaly směrem k hlavnímu městu s požadavky ukončení rasové segregace a rasových identifikačních karet a provedení politické a ekonomické reformy. Po menších vojenských úspěších tato guerillová operace utrpěla smrtí svého vůdce generála Freda Rwigyemy. Pomoc Rwandě poskytl Zair a Francie vysláním svých vojenských jednotek do země, oba tyto státy měly zájem na udržení dosavadního status quo ve Rwandě. Své posily poslali také Belgičané, ti se však později po vyhlášení válečného stavu v souladu s vlastními zákony zakazujícími účast v občanské válce stáhli a hlavním zahraničním spojencem Rwandy se stala Francie, která stále považovala Afriku za tu část světa, jež je povinna jako velmoc ovládat, vždy také udržovala mnohem větší politickou i ekonomickou kontrolu nad africkými koloniemi než ostatní mocnosti.

Režim prezidenta Habyarimany reagoval na invazi dvěma způsoby, nejdříve nechal pozatýkat stovky tutsijských politických aktivistů a poté značně rozšířil počty vojáků v armádě, a to z asi 5 000 v roce 1990 na cca 50 000 v polovině roku 1992. Zbraně dodávali Francouzi. Rwandská vláda usilovala o zadržení všech potenciálních sympatizantů RPF, 4. října dokonce zinscenovala fingovaný útok na Kigali, aby přiměla obyvatele ke spolupráci při vyhledávání těchto osob a ještě ve stejný den se jí podařilo zatknout 10 000 civilistů. Rwandské vojsko nakonec zatlačilo jednotky RPF zpět do Ugandy koncem roku 1990. Během bojů se počet vojáků RPF snížil na méně než polovinu. V následujících měsících se jednotky RPF pod vedením nového velitele, majorgenerála Paula Kagameho ukrývaly v Ugandě a vedly zde partyzánskou válku. V roce 1994 už celkový počet vojáků RPF činil 25 000.

23. 1. 1991 se RPF podařilo provést útok na Ruhengeri, baštu Habyarimanova režimu, osvobodit řadu politických vězňů a zmocnit se zbraní a vojenského vybavení. V červenci 1992 obě strany podepsaly v Tanzanii Arushské dohody, jež stanovily poměr sil ve rwandské armádě i přesný počet křesel v parlamentu. Uzavření těchto smluv prezident veřejnosti prostřednictvím národního rádia ohlásil 17. 8. 1992, což však vyvolalo nespokojenost Hutuů, kteří to považovali za značné ústupky vůči Tutsijům a napětí v zemi se dále stupňovalo. V lednu roku 1993 se uskutečnila demonstrace Hutuů na severu Rwandy, při níž vojáci během jediného týdne zabili 300 tutsijských civilistů. Další měsíc na tento masakr vojáci RPF reagovali, zaútočili na nepřipravené vládní síly, dobyli Ruhengeri, cca 300 000 Hutuů vzali do zajetí a řadu nevinných civilistů a vládních úředníků zavraždili. Následoval rychlý postup na Kigali a panika Francouzů, jež do Rwandy okamžitě vyslali vojenské posily, kterým se podařilo zastavit rebely 30 kilometrů před hlavním městem a donutit je k podepsání unilaterálního příměří. Ačkoliv prvotním cílem invaze bylo získat ústupky, svět ji pojal jako pokus Tutsijů o znovuzískání moci a Habyarimana reagoval okamžitým spuštěním vyhlazovacích programů proti Tutsijům a jejich stoupencům z řad Hutuů.

6. dubna 1994 došlo k zásadní události, jež odstartovala krvavou genocidu. Nad letištěm v Kigali došlo k setřelení letadla s Habyarimanou a ugandským prezidentem Ntaryamirou. Dodnes se přesně neví, kdo stál za tímto útokem (obviňováni jsou hutští extremisté i příslušníci RPF), byl to však podnět k zahájení masového vraždění Tutsijů, pečlivě plánovaného již dříve. Později se ve svém svědectví před Mezinárodním tribunálem předseda vlády Jean Kambanda (kromě něj se na genocidě podílel plukovník Théoneste Bagosora a řada vysoce postavených vládních úředníků a členů armády, například generál Augustin Bizimungu) přiznal k tomu, že o úplném vyhlazení Tutsijů se otevřeně mluvilo v parlamentu a v jednotlivých městech jej připravovali starostové, policie i mladé hutské skupiny, jež se později proměnily v ozbrojené milice – Interhamwe (Ti, kdo jsou spolu) a Impuzamugambi (Ti, kdo mají jediný cíl).

V noci ze 6. na 7. dubna začalo vraždění opozičních politiků a významných Tutsijů i umírněných Hutuů v Kigali. Jako první vydal oficiální rozkaz k zahájení genocidy starosta města Gisenyi, tradičního centra odporu proti Tutsijům, a během několika dní se zabíjení rozšířilo po celé zemi. Jedinou provincií, které se zpočátku vyhnula, byla Butare na jihu země, jejíž tutsijský správce poskytl mnoha lidem útočiště, po jeho zatčení však i do této oblasti vtrhli milicionáři z Kigali. Docházelo k masakrům, jejichž obětmi se stávali i lidé, jež odmítli zabíjet Tutsije. Vraždilo se přímo v obydlích, v kostelech i ve školách. Obviněna z napomáhání těmto masakrům byla díky svému dřívějšímu vojenskému zásahu, jakoukoliv účast na genocidě však popřela. Násilí trvalo po dobu sto dnů, k jeho ukončení došlo v červenci 1994, když rebelské jednotky RPF svrhly režim Hutuů. Podle údajů RPF přišlo během genocidy o život 1 071 000 lidí, z toho 10 % Hutuů. [94]

Následující graf ukazuje vývoj rwandské populace s jejím výrazným poklesem běhm tohoto období:


Vývoj rwandské populace a její výrazný pokles po genocidě
Zdroj: Oficiální stránky OSN, http://www.un.org

Dále přikládám některé další statistiky rwandské genocidy:

  • během genocidy přišlo každou minutu o život 6 mužů, žen a dětí
  • genocidu přežilo cca 300 000 – 400 000 tutsijů
  • 250 000 – 500 000 žen bylo znásilněno a následkem toho se narodilo až 20 000 dětí
  • přes 67 % těchto žen bylo úmyslně nakaženo HIV
  • během genocidy ovdovělo 50 000 žen a 75 000 dětí ztratilo rodiče [95]

Po genocidě následovaly ze strachu před pomstou masové útoky dvou milionů Hutuů do sousedních států, mnoho z nich však podlehlo nemocem, jež se rychle rozšířily v uprchlických táborech.

4.2.5 VÝVOJ VE RWANDĚ PO KONCI VÁLKY

Po válce se nepokoje přesunuly so sousedních zemí, v Zairu došlo ke svržení prezidenta a napětí vzrostlo i v Burundi. V říjnu 1996 se do Rwandy začali vracet Tutsijové ze Zairu a později i z Tanzanie, které vypudila tamní vláda. Na území Demokratické republiky Konga v následujících letech operovali nástupci hutských milicí.

Procesy s účastníky genocidy započaly v roce 1996 a probíhají dodnes a kvůli nimž došlo k zavedení starého systému Gacaca, jež umožňuje i civilním obyvatelům Rwandy zapojit se do soudního procesu. Po odstranění prezidenta Bizimunga se hlavou státu stal Paul Kagame, někdejší velitel RPF. 25. 8. 2003 se konaly první národní volby od roku 1994, které opět vyhrál. Zemi se stále nedaří obnovit hospodářství a e odkázána na zahraniční pomoc. [96]

4.3 MEZINÁRODNÍ ŘEŠENÍ SITUACE VE RWANDĚ

4.3.1 TRESTNÍ TRIBUNÁL PRO RWANDU

Pod vlivem příkladu bývalé Jugoslávie a náznaků Bezpečnostní rady OSN o ochotě zapojit se do formování spravedlnosti ve Rwandě požádala rwandská vláda 28. 9. 1994 formálně o zřízení tribunálu OSN na svém území. V listopadu 1994 přijala rada bezpečnosti OSN rozhodnutí o ustavení Mezinárodního tribunálu pro Rwandu (International Criminal Tribunal for Rwanda, ICTR) se sídlem v tanzanijském městě Aruša. Genocida, k níž došlo ve Rwandě v roce 1994 byla veřejností vnímána jako důsledek fatálního pochybení OSN a neschopnosti zabránit masakru, mezinárodní společenství tedy pohlíželo na možnost vytvoření mezinárodního tribunálu jako na způsob očištění vlastní pověsti.

ICTR měl za úkol soudní cestou stíhat osoby, jež se ve Rwandě a v sousedních státechv době od 1. 1. do 31. 12. 1994 podílely na genocidě dalším závažným způsobem porušily mezinárodní humanitární právo. V souladu s mezinárodními normami a v rozporu s rwandským vnitrostátním právem a praktikami tento soud absolutně vylučoval trest smrti, s čímž Rwanda nesouhlasila a dále také požadovala odvolání soudců z těch zemí, jež se údajně aktivně zúčastnily konfliktu a u kterých se tedy mohla objevit tendence tyto zločiny zlehčovat.[97]

ICTR od zahájení své činnosti v roce 1995 pomáhá při obnově míru a přispívá k celonárodnímu usmíření. Od prvních procesů v roce 1997 vynesl tribunál celkem 18 rozsudků. Vrchním prokurátorem Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu je Hassan Bubacar Jallow z Gambie, který se funkce ujal v říjnu 2003.

Soud učinil několik přelomových rozhodnutí. Například v prosinci 2003 odsoudil tři představitele rwandských médií za to, že přispěli k masakrům z roku 1994 štvavou mediální kampaní. Sdělovací prostředky, v nichž pracovali, podněcovaly k etnické nenávisti a dokonce poskytovaly informace, které pomáhaly zabijákům v hledání svých obětí.[98]

Ve Rwandě také došlo k uskutečnění reformy národní soudní soustavy. Právní systém státu se nyní dělí na následující části:

  • magistrální soudy: uplatňují anglosaské právo a řeší převážně problémy trestního a obchodního práva, používají anglický jazyk
  • místní soudy: aplikují regionálně odlišné nekodifikované obyčejové právo, mají za úkol řešit případy zabití související s genocidou
  • ilegální, avšak rozšířené soudy vedené kmneovými náčelníky: aplikují obyčejové právo

Jako součást tzv. Arušských dohod mezi vládou a opozičními silami z konce roku 1992 vznikla v lednu 1993 také Mezinárodní komise na vyšetřování porušení lidských práv ve Rwandě a působila v zemi tři měsíce. Její příslušníci měli za úkol vyslýchat svědky, zkoumat vládní dokumenty i odhalovat masové hroby. Jejím jediným reálným výsledkem nakonec bylo informování mezinárodní veřejnosti o dění ve Rwandě, jež však, jak se později ukázalo, postrádalo význam.[99]

4.3.2 OSN VE RWANDĚ A DALŠÍ ZAHRANIČNÍ POMOC

Hlavní složkou působení OSN ve Rwandě se stala tradiční mírová operace UNAMIR, jež však nedokázala zabránit genocidě a při obraně obětí dokonce někteří její členové přišli o život.

Operace UNAMIR (United Nations Assistance Mission for Rwanda) byla ustanovena rezolucí Rady bezpečnosti č. 872 z října 1993. Její mandát byl poměrně široký, zajišťoval pomoc zúčastněným stranám s implementací Arušských mírových dohod, sledování příměří, podporu přechodné vlády ve Rwandě, zajištění bezpečnosti hlavního města, vytvoření demilitarizované zóny, asistenci při odstraňování min a koordinaci humanitárních aktivit. Svou činnost ukončila UNAMIR v březnu 1996. Vzhledem k velikosti a vybavení operace trvali mnozí představitelé Rady bezpečnosti na tom, že musí jít o malou a finančně nenáročnou operaci. Přestože velitel operace, Kanaďan Roméo Dallaire, požadoval odhadem osm tisíc vojáků, musel se spokojit s kompromisem dvou a půl tisíce lehce vyzbrojených vojáků.[100]

Operace UNAMIR byla pevně svázána s mírovým procesem, neměla za úkol razantně zasáhnout proti genocidě (Rada bezpečnosti dokonce zamítla používání termínu „genocida“ v dokumentech OSN), avšak spíše napomáhat mírovému procesu a vytvoření dočasné vlády. Chyběl jí však dobře vyškolený personál, kompletní vybavení a hlavně dostatečná podpora nejen Rady bezpečnosti, ale i ostatních členů OSN. USA situaci ve Rwandě téměř ignorovaly a zcela zvláštní roli sehrála Francie, jejímž cílem bylo především udržení francouzských politických i hospodářských zájmů v zemi. Později bylo rozhodnuto o vyslání posil OSN do Rwandy, ty však z větší čísti dorazily až po skončení masakrů. Všechny tyto faktory přispěly k selhání UNAMIRu. Za hlavní nositele zodpovědnosti předejít a zastavit genocidu ve Rwandě byli nezávislou vyšetřovací komisí označeni generální tajemník OSN, Sekretariát, Rada bezpečnosti a širší členstvo Organizace spojených národů. [101]

Od ukončení genocidy usiluje OSN o pomoc trpícím lidem, stabilizaci situace a obnovu hospodářství, podílí se na posilování ochrany lidských práv, budování nového soudního systému, angažuje se v rozsáhlých humanitárních projektech a programech na pomoc rwandským uprchlíkům v Burundi, Tanzanii, Ugandě a Zairu. Humanitární pracovníci Organizace spojených národů se starají o bezpečnost rwandských obyvatel, odstraňují nášlapné miny a podílejí se na budování nových infrastruktur.

Když se v lednu 2004 konalo mezinárodní fórum ve Stockholmu, navrhl zde generální tajemník ustavení Výboru pro prevenci genocidy a ustavení funkce zvláštního zpravodaje či poradce pro prevenci genocidy, odpovědného přímo Radě bezpečnosti. Na vzpomínkové konferenci v březnu téhož roku v New Yorku Kofi Annan prohlásil: „Ticho, které bylo dříve reakcí na genocidu, musí teď nahradit volání po činu a ochota nazývat věci pravými jmény.[102]

Svou pomoc Rwandě poskytla také Světová banka, když v červnu 1997 poskytla rwandské vládě bezúrokovou půjčku ve výši 50 000 000 dolarů na podporu programu reforem a pomoc rwandským uprchlíkům snažícím se o návrat do vlasti. [103] Dálší finanční zdroje obdržela Rwanda také od Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní agentury pro rozvoj či Africké rozvojové banky.

4.3.3 ČESKÁ REPUBLIKA A POMOC RWANDĚ

Již 3. 8. 1994 přijala vláda České republiky následující usnesení o poskytnutí materiální humanitární pomoci rwandským uprchlíkům:

V l á d a

I. s o u h l a s í

1. s rozhodnutím místopředsedy vlády a ministra zemědělství o odeslání materiální humanitární pomoci pro rwandské uprchlíky v měsíci červenci 1994,

2. s uvolněním finančních prostředků na opakovanou materiální humanitární pomoc pro rwandské uprchlíky v obdobném rozsahu pomoci uvedené v bodě I/1 tohoto usnesení;

II. u k l á d á ministru zahraničních věcí předložit vládě do tří týdnů od uskutečnění akce materiální humanitární pomoci uvedené v bodě I/2 tohoto usnesení celkové finanční náklady materiální humanitární pomoci pro rwandské uprchlíky poskytnuté vládou České republiky podle bodu I tohoto usnesení.

Provede:

ministr zahraničních věcí

Předseda vlády

Doc. Ing. Václav K l a u s , CSc., v. r. [104]

Česká republika pomáhá Rwandě i prostřednictvím spolupráce s Dětským fondem OSN, UNICEF, jež se zabývá ochranou a zlepšováním životních podmínek dětí po celém světě. Již několik let přispívají čeští dárci na projekty starající se přísun dětské výživy, pitné vody, očkování a o poskytování vzdělání a ochrany. Jen za loňský rok (2008) odešlo z České republiky do Rwandy 3 577 074 Kč. Kromě toho se o Rwandu starají i některé další nadace. [105]

Když při desetiletém výročí rwandské genocidy vyhlásilo Valné shromáždění OSN 7. duben 2004 za „Mezinárodní den reflexe genocidy ve Rwandě“ a generální tajemník OSN Kofi Annan vyzval celý svět, aby minutou ticha uctil památku obětí genocidy ve Rwandě, k tomuto projevu solidarity se připojili také pracovníci OSN v České republice pietním shromážděním ve vstupní hale domu OSN. [106]

Poznámky

[82] BATEMAN, G., EGAN, V.: Encyklopedie Zeměpis světa, Columbus, s. r. o., 1. vyd. Praha, 1999, ISBN 80-901727-6-8

[83] Internetový portál o Africe, http://www.afrol.com

[84] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[85] Oficiální stránky Centra pro vzdělávací technologie, http://www. cet.edu

[86] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[87] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[88] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[89] VOLENEC, O.: Ohniska napětí a konflikty v Africe, Nakladatelství Oeconomica Praha, Praha, 2004, ISBN 80-245-0813-3

[90] Oficiální portál pro podnikání a export, http://www.businessinfo.cz

[91] ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

APPIAH, K. A. a GATES, H. L. : Africa - the Encycloapedia of the African and American experience, Basic Civitas Books, New York, 1999

[92] ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

APPIAH, K. A. a GATES, H. L. : Africa - the Encycloapedia of the African and American experience, Basic Civitas Books, New York, 1999

[93] ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

APPIAH, K. A. a GATES, H. L. : Africa - the Encycloapedia of the African and American experience, Basic Civitas Books, New York, 1999

[94] ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

APPIAH, K. A. a GATES, H. L. : Africa - the Encycloapedia of the African and American experience, Basic Civitas Books, New York, 1999

[95] http://www.survivors-fund.org.uk

[96] ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

APPIAH, K. A. a GATES, H. L. : Africa - the Encycloapedia of the African and American experience, Basic Civitas Books, New York, 1999

[97] Katarína Šikulová: Postkonfliktná konsolidácia a rekonciliácia společenských systémov – Rwanda a Sierra Leone, Mezinárodní vztahy únor 2009, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[98] Oficiální stránky OSN pro Českou republiku, http://www.osn.cz

[99] Katarína Šikulová: Postkonfliktná konsolidácia a rekonciliácia společenských systémov – Rwanda a Sierra Leone, Mezinárodní vztahy únor 2009, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[100] Jana Urbanovská: Operace OSN na udržení míru v Africe, Mezinárodní vztahy březen 2008, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[101] Jana Urbanovská: Operace OSN na udržení míru v Africe, Mezinárodní vztahy březen 2008, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[102] Oficiální stránky OSN pro Českou republiku, http://www.osn.cz

[103] Oficiální stránky Světové banky, http://web.worldbank.org

[104] Oficiální stránky vlády České republiky, http://www.vlada.cz

[105] Internetové zpravodajství, http://www.novinky.cz

[106] Oficiální stránky OSN v České republice, http://www.osn.cz

Seriál

  1. Současné konflikty v subsaharské Africe se zaměřením na Rwandu
  2. Současné konflikty v subsaharské Africe: 1. Teoretická část
  3. Současné konflikty v subsaharské Africe: 2. Analýza konfliktů
  4. Současné konflikty v subsaharské Africe: 3. Vybrané konflikty
  5. Současné konflikty v subsaharské Africe: 4. Etnické konflikty ve Rwandě
  6. Současné konflikty v subsaharské Africe: Přílohy
  7. Současné konflikty v subsaharské Africe: Literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Pavlína Růžičková 🕔03.12.2010 📕14.553

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře