Současná zahraniční politika Íránu: 2. Vnitropolitický vývoj Íránu

Autor : Bc. Pavlína Šmídová 🕔30.10.2010 📕13.500

Seriál

  1. Současná zahraniční politika Íránu
  2. Současná zahraniční politika Íránu: Úvod
  3. Současná zahraniční politika Íránu: 1. Historický vývoj Íránu ve 20.století
  4. Současná zahraniční politika Íránu: 2. Vnitropolitický vývoj Íránu
  5. Současná zahraniční politika Íránu: 3. Soudobé zahraničně-politické vztahy
  6. Současná zahraniční politika Íránu: Závěr
  7. Současná zahraniční politika Íránu: Přílohy
  8. Současná zahraniční politika Íránu: Seznam zkratek, seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Íránský politický systém je neobvyklý - spojuje prvky moderní islámské teokracie s prvky demokracie. Existují nevolené instituce v čele s velmi vlivným a konzervativním nejvyšším vůdcem, které doplňují volené instituce – prezident a parlament. Často dochází ke sporům mezi volenými a nevolenými institucemi – reformisty a konzervativci.[53]

2.1 Struktura moci v Íránu

2.1.1 Hlava státu (rahbar – vůdce) [54]

Vůdce je hlavním představitelem státu a je doživotně volen Radou expertů, která ho může odvolat v případě jeho nezpůsobilosti k výkonu funkce.[55] Chomejní byl jak vůdcem revoluce, tak duchovním vládcem (valí faqíh). Chameneí je však považován jako hlava státu jen za vůdce revoluce, funkce duchovního vládce tedy neexistuje a vztahuje se jen na Chomejního. Nejvyšší duchovní autoritou se stal „velký ajatolláh“ Golpájgání, který se však neúčastnil politického života. Vznikla hrozba rozštěpení šíitského duchovenstva kvůli osobě nejvyšší duchovní autority. Po Golpájgáním se „velkým ájatolláhem“ stal Alí Arákí. Po jeho smrti v roce 1994 neexistuje absolutně nejvyšší šíitská náboženská autorita, čímž došlo k oslabení teokratického charakteru státu. Za nejvyšší šíitskou autoritu je považováno všech patnáct „velkých ájatolláhů“.[56]

Mezi široké pravomoci hlavy státu, který je nejvyšším velitelem ozbrojených sil, patří stanovení obecné politiky Íránu, vyhlašování referend, války, míru, jmenování a odvolávání členů státních orgánů a institucí, řešení sporů mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí, jmenování prezidenta, a za určitých podmínek jeho sesazení.[57]

2.1.2 Prezident republiky a výkonná moc

Druhým nejdůležitějším orgánem je prezident republiky, který je volen na čtyři roky, s omezením na dvě po sobě jdoucí volební období. Na základě ústavy z roku 1989 získal výkonnou moc. Stojí v čele vlády[58] (Rady ministrů[59]) a od této doby má hlavní zodpovědnost za tvorbu zahraniční politiky. Zahraniční politiku má na starost ministerstvo zahraničí, při jejím uskutečňování je však velmi důležitá podpora nejvyššího vůdce.[60]

Do roku 1997 prezident předsedal Radě pro určování zájmů režimu, která slouží k vytváření společného názoru mezi parlamentem a Dozorčí radou. Prezident nadále předsedá Nejvyšší radě národní bezpečnosti,[61] která vznikla pro případ revize ústavy.[62] Je důležitým orgánem pro diskuse o otázkách zahraniční politiky.[63]

2.1.3 Další orgány

Parlament (Islámská konzultativní rada, Madžles) a Dozorčí rada (Rada dohlížitelů) představují zákonodárnou moc.[64]

Perská revoluce 1906-1911 přinesla Íránu parlament, v němž drželo velkou moc duchovenstvo, jehož vliv byl za šáha oslaben. Na základě ústavy z roku 1979 vznikl parlament s mandátem na čtyři roky - v současnosti má 290[65] členů.[66] V parlamentu se projednávají otázky zahraniční politiky a vláda musí při uzavírání smluv získat jeho souhlas. Členové parlamentu disponují mocí ovlivňovat veřejné mínění, čímž mohou vyvíjet tlak na vládu při provádění určitých politik.[67]

Dozorčí rada má za úkol dohlížet nad shodou zákonů s islámským právem (šaría). Je složena ze dvanácti členů, z nichž polovina jsou duchovní a druhá polovina právníci.[68]

Rada expertů se skládá z osmdesáti šesti členů, kteří jsou duchovní a jejichž úkolem je volba duchovního vládce a vůdce revoluce,[69] popř. jeho odvolání[70].

Duchovní právní autorita stojí také v čele soudní moci.[71]

2.1.4 Náboženství v íránské politice

V Íránu je vztah politiky, náboženství a státu velmi úzký. Projevuje se to obsazováním vysokých funkcí v politice duchovními. Volitelné subjekty v politice musí souhlasit s islámským státním zřízením.[72]

Politický systém je založen na principech islámského státu, které jsou zakotveny v ústavě z roku 1979. Vycházejí z Chomejního koncepce a z vnitropolitické situace. Základním principem je, že zákony od Boha, který je jediným tvůrcem zákonů, nelze změnit ani zpochybnit. Lidé se musí božím zákonům zcela podřídit.[73] Podle Chomejního je skutečná vláda jen vládou božího zákona (teokracie).[74]

Šíitský islám je státním náboženstvím. Hlavním úkolem je vytvořit ideální islámskou společnost. Ústava je považována za nástroj, jak toho dosáhnout. Je v ní stanovena zásadní role duchovních. Parlament může vydávat zákony, které se však zabývají oblastmi, jež nejsou pokryty islámským právem. Princip vlády duchovních ztělesňuje nejvyšší vůdce, Dozorčí rada a Rada pro určování zájmů režimu. Ti řídí zemi v nepřítomnosti skrytého imáma. Na druhé straně prezident, vláda a parlament, kteří jsou voleni obyvatelstvem, reprezentují vůli lidu. Současné politické uspořádání na základě šíitského islámu slouží především jako nástroj k zachování mocenských pozic.[75]

Navzdory nedávné změně íránských priorit nelze očekávat, že by se Írán vzdal svého islámského obrazu jen na úkor ekonomických zisků. Írán bude i nadále těžit z islámu pro své zviditelnění na mezinárodní scéně. Protože legitimita režimu vychází z revoluce, současný režim nemůže popřít principy Chomejního. Principiálně zůstává orientace režimu podobná, prakticky se však v postchomejnovském státě podřídila ideologická zahraniční politika domácím problémům.[76]

2.2 Vnitropolitický vývoj Íránu za Chomejního

Chomejní byl považován za vůdce revoluce a duchovního vůdce. Jeho koncepci, která vyjadřovala teokratický model šíitského islámského státu, upevnila irácko-íránská válka. Koncepce byla zakotvena v ústavě z roku 1979. Za Chomejního se ještě více projevoval íránský nacionalismus. Po porážce prezidenta Baního Sadra se k moci dostalo konzervativní duchovenstvo, které nastolilo islámský despotismus. Jeho oporou se staly Revoluční gardy.[77]

Před rokem 1981 se političtí oponenti v Íránu dělili na islámské a nacionalistické. Po tomto roce se v rámci islamistů formovalo levicové a pravicové křídlo. Hlavní rozdíl byl v jejich názoru na ekonomické otázky.[78]

Docházelo k teroristickým útokům na vysoké představitele státu, následovaly represe. Po roce 1982, kdy skončilo nejradikálnější období islámské revoluce, vyvstala otázka, zda se má Írán zaměřit na obnovu země, nebo zda má válčit s Irákem a nadále se snažit o šíření revoluce za svými hranicemi. Vznikl také rozpor mezi duchovními, zda zasahovat do ekonomiky, či nikoliv. Boj se vedl i o následnictví Chomejního jako nejvyššího vůdce. Jako nejvyšší vůdce byl po rezignaci Montazerího v roce 1989 jmenován Chameneí, který je nejvyšším vůdcem i v dnešní době.[79]

2.3 Vnitropolitický vývoj Íránu po smrti Chomejního

Za ájatolláha Chameneího a prezidenta Rafsandžáního se role duchovních v politickém systému nezměnila. Ne všichni duchovní se však účastní politického života země, někteří jsou jen náboženskou, nikoliv politickou autoritou. Předpokladem pro získání místa ve vysoké politice je však duchovní kvalifikace. Pro postup ve společnosti duchovních jsou nutné příbuzenské a majetkové vztahy. Duchovní mají silné sociální vazby ke svým věřícím.[80]

V oblasti Středního východu se v novém uspořádání po konci studené války jedná o rozpad Sovětského svazu a v důsledku toho vzniku hegemonie USA v tomto regionu. Problémem Íránu jsou etnické menšiny na jeho území, které mohou být využity jinými státy k jeho destabilizaci.[81]

V Íránu převažují dva myšlenkové proudy týkající se nového mezinárodního uspořádání. První proud považuje změny po roce 1989 pro Írán za přínosné, protože na jejich základě může Írán posílit své postavení v regionu a stát se více nezávislým. Příznivci tohoto proudu jsou zastánci proaktivní strategie v oblasti Středního východu a v asijských zemích bývalého SSSR.[82]

Druhý proud se vývoje po roce 1989 obává, protože Írán ztratil pro dřívější supervelmoci svou strategickou hodnotu. USA již nepotřebují zadržovat Sověty a zároveň mohou vyvíjet větší tlak na Írán, protože v oblasti nemají protiváhu.[83]

2.4 Současná vnitropolitická situace

2.4.1 Prezidentské volby v roce 2005

V roce 2005 se prezidentem ve dvoukolových volbách stal konzervativní politik Mahmúd Ahmadínežád, který zvítězil nad Rafsandžáním. Volby byly i neúspěchem politiky USA, které se snažily přesvědčit Íránce, aby volby bojkotovali.[84] Právě účast ve volbách se stala pro íránský režim velmi důležitá, neboť ukazuje podporu danému režimu. Účast ve volbách byla vyhlášena jako náboženská povinnost.[85]

Tyto volby však poukázaly na větší popularitu konzervativců než reformistů, kteří prohráli i v parlamentních volbách v roce 2004. V důsledku toho moc ve státě ovládli konzervatisté. Tyto volby byly neobvyklé vysokým počtem kandidátů. Dozorčí rada však určité kandidáty vyloučila kvůli jejich nezpůsobilosti. To se týkalo všech žen a většiny reformistů.[86]

Konzervativní kandidáti se snažili oslovovat voliče poukazem na špatnou sociální situaci obyvatelstva za vlády reformistů, a ti radikálnější i na morální úpadek. V zahraniční politice konzervativci chtěli zachovat stejný vztah k USA, pokračovat v dialogu s EU o jaderném programu a neustupovat v otázkách národního zájmu. To zahrnuje i výrobu jaderného paliva pro energetické účely, s čímž souhlasili i reformisté.[87]

Jak reformní kandidáti, tak i Rafsandžání prohlašovali, že by se snažili o obnovení vztahů s USA prostřednictvím dialogu. Tento názor však byl odmítnut, neboť Írán po USA požadoval, aby se chopily iniciativy. Reformisté chtěli pokračovat v reformách prezidenta Chátamího, chránit lidská a občanská práva a snažit se o politické reformy.[88]

Po oznámení kandidatury Rafsandžáního, který je zkušeným a vlivným politikem, se očekávalo jeho vítězství v prezidentských volbách. Ve své kampani se představil jako umírněný konzervativec, který bude usilovat o hospodářské reformy. Vítězství Mahmúda Ahmadínežáda, teheránského starosty, všechny překvapilo. Ahmadínežád je považován za ideologického konzervativce, který je oddán hodnotám islámské revoluce a přikládá velký význam dodržování islámských mravních zásad a uplatňování islámského práva.[89]

Íránci zvolili Ahmadínežáda z několika důvodů. Jedním důvodem byla ztráta důvěry v současné představitele. Nedošlo ke zlepšení sociální situace v zemi, a to i přes rostoucí příjmy Íránu z ropy. Proto se Ahmadínežád snažil přesvědčit nemajetné voliče, kteří trpí sociální nespravedlností, že bude zastávat jejich zájmy. Důvodem jeho vítězství je i Rafsandžáního spojitost s tehdejším vedením země, které se vyznačovalo uskutečňováním politiky v soukromém zájmu.[90]

I když část obyvatelstva oceňuje reformy za vlády prezidenta Chátamího, v současnosti jsou pro ně naléhavější problémy ekonomické. Mnoho bývalých příznivců reformistů přestalo věřit v možnosti reforem v rámci současného systému, protože klíčová rozhodnutí budou stále v rukou konzervativců. Jsou přesvědčeni, že reformní úsilí jen legitimizuje nedemokratický režim.[91]

2.4.2 Vláda prezidenta Ahmadínežáda

Současný íránský prezident je považován za kontroverzního především na základě jeho výroků o legitimitě existence Izraele a holocaustu. Také je odsuzován za prosazování íránského jaderného programu, jehož je hlavním příznivcem. Snaží se svět přesvědčit, že mu nejde o výrobu atomové bomby,[92] ale o pokrytí energetických potřeb země jadernou energií[93]. V důsledku odmítnutí mezinárodního dohledu nad íránskými jadernými zařízeními se vztahy Íránu s USA i s EU zhoršily.[94] V roce 2005 Írán opětovně obnovil obohacování uranu. Do řešení krize se v roce 2006 vložila i Rada bezpečnosti. Evropa se přiklonila k postoji USA. Írán odmítl rezoluci, která se týkala obohacování uranu a výstavby těžkovodního reaktoru. Postoj Ruska a Číny znemožnil uvalit na Írán sankce. Nakonec se podařilo uvalit na Írán sankce, které vzešly z kompromisu Rady bezpečnosti OSN[95].[96]

Íránský jaderný program podporuje většina obyvatel země. Íránský stát ho považuje za významný pro své postavení jako regionální mocnosti. Snížení hrozby z íránského jaderného programu by se nejlépe dosáhlo ekonomickými pobídkami a zejména zaručením bezpečnosti Íránu ze strany USA. Prezident George W. Bush však dialogu s Íránem nebyl nakloněn. Ani vysocí představitelé Íránu nejsou jednotní. Ajatolláh Chameneí, který zastává nekonfrontační postoj, kritizoval prezidenta Ahmadínežáda za jeho výroky a chování vůči zahraničí.[97]

Vedle jaderného programu a silného protiizraelského tónu vyčítají západní představitelé Íránu i podněcování sektářského násilí v Iráku, destabilizaci Libanonu a podporu skupin, které odmítají mírové řešení blízkovýchodního konfliktu. To vše vyvolává napětí mezi Íránem a západním světem.[98] Během vlády prezidenta Ahmadínežáda došlo však i k prohloubení vztahů s Ruskem.[99]

V domácí politice se prezident Ahmadínežád snaží o zlepšení sociální situace v zemi, bojuje proti korupci a snaží se spravedlivě rozdělovat příjmy z ropy.[100] Pro Íránce, kteří si ho zvolili prezidentem, je symbolem změny. V současnosti je stále velmi populární. Prezident Ahmadínežád získal i podporu duchovních, zejména nejvyššího duchovního a politického vůdce země Chameneího. Jak se však ukázalo při volbách do Shromáždění znalců a místních samospráv v roce 2006, nemá prezident Ahmadínežád pevnou podporu veřejnosti. Většinu křesel ve Shromáždění znalců získali tradicionalističtí duchovní, nikoliv ultrakonzervativci. Ukázalo se, že Íránci požadují zaměření politiky na domácí problémy, nikoliv na vyhrocování napětí s ostatními státy. Roste však počet i jeho odpůrců, a to jak mezi liberály, kteří se bojí o zastavení sociálního a kulturního uvolňování, tak mezi obchodníky a městskou střední třídou, kteří nesouhlasí s jeho chováním k zahraničí.[101]

Poznámky

[53] BBC News. Iran:Who holds the power?: http://news.bbc.co.uk/2/shared/spl/hi/middle_east/03/iran_power/html/default.stm

[54] Je možné se setkat s označením nejvyšší vůdce, duchovní vůdce, náboženský vůdce, vůdce. srov. Bumbálek, C. (2005): Šíitský islám v íránské politice. Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 31-32. V práci používám označení nejvyšší vůdce.

[55] MZV ČR. Írán.: http://www.mzv.eu/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={01202D18-9FD7-4A0E-9F57-E9A0C576AA54}

[56] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 126-128.

[57] Tamtéž, s. 128.

[58] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 129.

[59] MZV ČR. Írán.: http://www.mzv.eu/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={01202D18-9FD7-4A0E-9F57-E9A0C576AA54}

[60] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 293.

[61] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 129.

[62] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 130.

[63] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 293.

[64] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 129.

[65] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 140.

[66] Tamtéž, s. 131.

[67] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 295.

[68] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 131-132.

[69] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 132.

[70] MZV ČR. Írán.: http://www.mzv.eu/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={01202D18-9FD7-4A0E-9F57-E9A0C576AA54}

[71] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 130.

[72] Bumbálek, C. (2005): Šíitský islám v íránské politice. Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 31-32.

[73] Tamtéž, s. 31.

[74] Bureš, J. (2002): op. cit., s. 7.

[75] Bumbálek, C. (2005): op. cit., s. 31-32.

[76] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 305-306.

[77] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 122-124.

[78] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 102-103.

[79] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 123-125.

[80] Tamtéž, s. 125-126.

[81] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 303.

[82] Tamtéž, s. 303-304.

[83] Tamtéž, s. 304.

[84] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 107.

[85] Bumbálek, C. (2005): Íránské prezidentské volby 2005. Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 20.

[86] Tamtéž.

[87] Tamtéž.

[88] Bumbálek, C. (2005): op. cit., s. 20-21.

[89] Tamtéž.

[90] Tamtéž, s. 21.

[91] Tamtéž.

[92] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 107.

[93] Bumbálek, C. (2007): Ahmadínežádův Írán. Hrozba, nebo ambiciózní hráč? Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 24.

[94] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 107.

[95] Jsou však mírné a nedávají příliš naději, že by ovlivnily chování Íránu. (Bumbálek, C. (2007): Ahmadínežádův Írán. Hrozba, nebo ambiciózní hráč? Mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 24-25.)

[96] Bumbálek, C. (2007): op. cit., s. 24.

[97] Tamtéž, s. 25.

[98] Tamtéž, s. 23.

[99] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 107.

[100] Tamtéž, s. 108.

[101] Bumbálek, C. (2007): op. cit., s. 23-24.

Seriál

  1. Současná zahraniční politika Íránu
  2. Současná zahraniční politika Íránu: Úvod
  3. Současná zahraniční politika Íránu: 1. Historický vývoj Íránu ve 20.století
  4. Současná zahraniční politika Íránu: 2. Vnitropolitický vývoj Íránu
  5. Současná zahraniční politika Íránu: 3. Soudobé zahraničně-politické vztahy
  6. Současná zahraniční politika Íránu: Závěr
  7. Současná zahraniční politika Íránu: Přílohy
  8. Současná zahraniční politika Íránu: Seznam zkratek, seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Pavlína Šmídová 🕔30.10.2010 📕13.500

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře