Současná zahraniční politika Íránu: 1. Historický vývoj Íránu ve 20.století

Autor : Bc. Pavlína Šmídová 🕔30.10.2010 📕11.077

Seriál

  1. Současná zahraniční politika Íránu
  2. Současná zahraniční politika Íránu: Úvod
  3. Současná zahraniční politika Íránu: 1. Historický vývoj Íránu ve 20.století
  4. Současná zahraniční politika Íránu: 2. Vnitropolitický vývoj Íránu
  5. Současná zahraniční politika Íránu: 3. Soudobé zahraničně-politické vztahy
  6. Současná zahraniční politika Íránu: Závěr
  7. Současná zahraniční politika Íránu: Přílohy
  8. Současná zahraniční politika Íránu: Seznam zkratek, seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Události ve 2. polovině 20.století byly klíčové nejen pro vnitropolitický vývoj Íránu, ale zejména pro jeho zahraniční politiku. Proto na úvod považuji za nutné zmínit zásadní události, které probíhaly ve 20. století.

1.1 Stručná charakteristika vývoje Íránu v 1.polovině 20.století

V roce 1905 začal v Persii boj za ústavu a parlament, který vyvrcholil v roce 1906 zahájením činnosti parlamentu a podepsáním textu iránské ústavy, což byl okamžik, který zemi zajistil parlamentarismus.[6]

V obou světových válkách vyhlásil Írán neutralitu. Během první světové války však vznikla na omezeném území prozatímní vláda, která podporovala Německo. Po událostech v Rusku v roce 1917 Velká Británie zvýšila svůj vliv v Íránu, což bylo vnímáno jako britský protektorát nad Íránem. Platnost smlouvy, jejímž prostřednictvím se Velká Británie snažila posílit svůj vliv v zemi, skončila obsazením Teheránu Rezy chánem, který byl roku 1926 korunován jako Rezá šáh Pahlaví. Tím začala vláda dynastie Pahlaví. Během jeho vlády došlo k mnoha reformám, centralizaci vlády a modernizaci země. Reformami se snažil snížit vliv duchovenstva ve společnosti. I přes počáteční kladné reakce na jeho reformy docházelo postupem času v souvislosti se sílícími represemi jak ke střetům mezi vládou a představiteli duchovenstva, tak kvůli špatné sociální situaci i k nespokojenosti veřejnosti. V zahraniční politice šáh zrušil privilegia pro cizince, navázal vztahy s dalším evropskými zeměmi a snažil se snížit vliv Velké Británie a Sovětského svazu (SSSR) v zemi. Na druhou stranu usiloval o příliv německého kapitálu.[7]

Vzhledem k tomu, že šáh odmítl pomoci spojencům a sympatizoval s Německem, byl i navzdory vyhlášení neutrality zatažen do 2.světové války. Po dobytí Íránu sovětskou a britskou armádou, což mělo za následek abdikaci šáha, nastoupil jeho syn Mohammad Reza šáh Pahlaví. Na základě smlouvy s Velkou Británií a SSSR přistoupil Írán na nevojenskou pomoc spojencům za slib, že budou respektovat jeho nezávislost a stáhnou svá vojska. Důsledkem vyhlášení války Íránem Německu v roce 1943 bylo jeho přijetí do Společnosti národů. V témže roce se konala teheránská konference, kde došlo k opětovnému potvrzení nezávislosti Íránu a vyjádření podpory vzájemné hospodářské spolupráce. Válka způsobila chudobu obyvatelstva, negativní reakce na cizince kvůli přítomnosti cizích vojsk a sociální nepokoje. V důsledku spolupráce komunistické strany Íránu a SSSR vznikla politická dezintegrace – byly založeny dvě autonomní republiky – Ázerbájdžán a Kurdistán. Stažení sovětských vojsk z Íránu bylo vykompenzováno udělením ropné koncese SSSR, která byla později zrušena. V roce 1947 Írán podepsal smlouvu o vojenské pomoci s USA, čímž se oslabil vliv SSSR.[8]

1.2 Historický vývoj Íránu ve 2.polovině 20.století

1.2.1 50. léta a Bílá revoluce

Ropné bohatství přineslo zemi větší schopnost ovlivňovat dění v regionu. Zároveň ropa způsobila větší zranitelnost země, a to z důvodu její závislosti na příjmu z ropy.[9] Po válce se začala objevovat nespokojenost s činností Anglo-íránské naftové společnosti, neboť Írán měl oproti těžařům z těžby ropy jen malé příjmy. V důsledku toho byl ropný průmysl v roce 1951 znárodněn, což vyvolalo přerušení vztahů Velké Británie s Íránem. Poté se uskutečnila anglo-americká operace s cílem svrhnout premiéra Mohammada Mosaddeka, který se snažil o další reformy. Potlačení demonstrací na podporu Mosaddeka umožnilo návrat šáha do země. Mosaddek byl poté odsouzen stejně jako další oponenti a byl vyhlášen výjimečný stav.[10]

V roce 1953 došlo k opětovnému navázání diplomatických styků s Velkou Británií. Ze strachu ze SSSR a z vnitřní opozice se začal šáh orientovat na USA a Velkou Británii, což vedlo k zvětšování závislosti na USA. V roce 1955 Írán vstoupil do Bagdádského paktu, který spojoval Írán, Irák, Turecko a Pákistán s Velkou Británií. V té době Írán podepsal obrannou smlouvu s USA, zároveň šáh navštívil i SSSR. V této době panovala v Íránu represe, na které se podílela tajná policie SAVAK. Po skončení výjimečného stavu v roce 1957 vytvořil šáh uměle dvě politické strany – Mellijún a Hezb-e mardom. V důsledku špatné hospodářské situace padla vláda a premiérem byl na nátlak USA jmenován Alí Amíní. S jeho snahou omezit výdaje na obranu však nesouhlasil šáh, ani USA, poté byl premiér sesazen. Na jeho agrární reformu navázal později šáh dalšími reformami, což je nazýváno jako Bílá revoluce. Hlavním cílem byla přeměna ekonomického, politického a sociálního života. Ve společnosti se však vyskytovaly názory, že cílem reforem je posílení vlivu USA v Íránu a zvětšení bohatství šáha. Velkou měrou k tomuto napjatému prostředí v zemi přispěli duchovní, zejména ajatolláh Rúholláh Chomejní, který protestoval proti režimu šáha – jeho represivní povaze a závislosti na USA.[11]

1.2.2 60. léta a nástup Chomejního

Po veřejném odsouzení šáhova režimu v roce 1963 byl Chomejní uvězněn, což vedlo k velkému povstání a odporu k režimu. Chomejní se tak stal národním vůdcem. Po velkém nátlaku na jeho propuštění byl nakonec v dubnu 1964 osvobozen. Chomejní však odsoudil šáhovo rozhodnutí zaručovat právní imunitu americkým zaměstnancům v Íránu bez výjimky. Ani vyhnáním Chomejního ze země v listopadu 1964 se však šáhovi nepodařilo omezit jeho vliv.[12]

Po roce 1965 za premiéra Amíra Abbáse Hovejdy dochází k ekonomickému růstu a politická situace se stabilizuje. Šáh se snažil o zlepšení postavení Íránu v Perském zálivu a o upevnění vztahů se SSSR. V té době Írán vznášel požadavky na tři ostrovy v Perském zálivu (Abú Músá, Velký Tomb, Malý Tomb). Vzhledem k tomu, že Írán obsadil dva z těchto ostrovů (Velký Tomb, Malý Tomb) patřících Spojeným arabským emirátům, s čímž nesouhlasil Irák, přerušil s ním Irák diplomatické styky. K urovnání vztahů došlo v roce 1975 podpisem alžírské dohody. S ostatními státy Perského zálivu měl Írán dobré vztahy. Na základě nákupu zbraní z USA v roce 1972 došlo k prohloubení americko-íránské vojenské spolupráce.[13]

1.2.3 70. léta a islámská revoluce

Opozice v Íránu, která byla stále pronásledována, se snažila spojit své hnutí s náboženskou opozicí, která se formovala kolem Chomejního. Jeho dílo pod názvem „Vláda fakíha, islámská vláda[14] formuluje nutnost vytvoření islámského státu, povinnost fakíhů řídit islámský stát a boj za vytvoření islámského státu. Vláda fakíha (Velájat-e fakíh) je šíitská mocenská teorie, která se zabývá otázkou, kdo má vládnout v době očekávání zjevení 12.imáma[15].[16] Mezi fakíhy, kteří vládnou v době nepřítomnosti skrytého imáma, je jeden z nich v čele státu (duchovní vůdce) a ostatní zaujímají důležitá místa v poradních orgánech a ve zvláštní instituci na ochranu ústavy.[17] Základem islámu je, že světská a duchovní moc je neoddělitelná.[18]

Vliv na založení hnutí bojující proti režimu mělo i zavraždění syna Chomejního v roce 1977. Hlavní větve hnutí byly dvě – fadájáni a modžáhedíni. Fadájáni vycházeli z marxistické filozofie, zatímco modžáhedíni vycházeli z islámu. Obě dvě větve používaly podobné metody, jak bojovat proti režimu.[19]

Vzhledem k ekonomickým problémům se vláda zaměřovala na programy, které měly pomoci zchudlým vrstvám obyvatel. Tyto programy ale nebyly úspěšně zrealizovány. V roce 1978 docházelo k tzv. westernizaci, což upevňovalo veřejnost v přesvědčení, že šáhův program je proti islámu a íránským kulturním hodnotám. Kromě toho začala sílit i kritika ze zahraničí kvůli nedodržování občanských svobod, což vedlo ke zmírnění represí.[20]

Otištění zprávy, že Chomejní je agentem zahraničních sil,[21] vyvolalo demonstrace, které se rozšířily po celé zemi. Požadavek protestujících obsahoval sesazení šáha, návrat Chomejního a islamizaci společnosti. Navzdory politice usmíření nového premiéra Džafara Šarífa Emámího se situace v zemi neuklidnila. Modlitba na konci postního měsíce ramadánu se stala demonstrací proti režimu po celé zemi. V důsledku demonstrací bylo v září 1978 v několika městech vyhlášeno stanné právo. Poté došlo ke střílení do davu demonstrantů v Teheránu. Chomejní byl donucen opustit Irák, kde byl ve vyhnanství, a přesunul se do Francie, kde mu byl nabídnut azyl. Stala se z něj celosvětově známá osobnost, navíc z Francie mohl s Íránem komunikovat jednodušeji. V demonstracích, které nadále pokračovaly, požadovali protestující odstranění monarchie a nastolení islámské republiky. I přes snahu šáha se nepovedlo situaci uklidnit, a tak šáh v lednu 1979 opustil Írán. Do čela nové vlády byl jmenován premiér Šáhpúr Bachtijár, který podnikl mnohá opatření na uklidnění situace. Chomejní ovšem prohlásil jeho vládu za nelegitimní.[22]

V únoru 1979 se Chomejní za velké podpory veřejnosti vrátil do Íránu. Po svém příjezdu vytvořil prozatímní vládu v čele s Mehdím Bázargánem. Poté, co i ozbrojené složky přestaly sloužit šáhovu režimu, se režim úplně rozpadl. Vláda však nemohla zemi zcela řídit. Různé skupiny mezi sebou bojovaly o moc, kterou nakonec získaly revoluční výbory. Nově založená Strana islámské republiky, shromažďující duchovní kolem Chomejního, byla považována za hlavní politický orgán v zemi. Také vznikla Lidová strana islámské republiky, jejíž základna byla v Ázerbajdžánu.[23]

Chomejní jako nejvyšší vůdce založil Revoluční radu jako zákonodárný orgán, se kterou měl sdílet moc premiér. Začalo se s trestáním osob zodpovědných za aktivity šáhova režimu. Zpočátku byly souzeny revolučními soudy. Tyto soudy byly kritizovány z hlediska lidských práv, proto byla jejich činnost zastavena a vytvořila se nová pravidla. Na jaře 1979 Chomejní založil ozbrojené jednotky a dvě organizace: Nadace pro utlačované a Tažení za výstavbu. V létě téhož roku byly znárodněny banky, pojišťovny, některé továrny a části městské půdy.[24]

Revoluce měla vliv i na národnostní menšiny v Íránu, zejména na Turkmeny, Araby a Kurdy. V případě Arabů se jednalo o jejich snahu o větší podíl na ropném průmyslu a o získání rozsáhlé autonomie, přičemž měli podporu u arabských zemí. Kurdové očekávali od revoluce autonomii. Očekávaná autonomie však nebyla Kurdům poskytnuta. Z toho důvodu docházelo v roce 1979 k ozbrojeným střetům.[25]

Na základě referenda o budoucím charakteru státu vyhlásil Chomejní v dubnu 1979 Íránskou islámskou republiku. Prozatímní vláda byla pověřena vytvořením nové ústavy, jejíž návrh obsahoval silnou pozici prezidenta, ale nikoliv hlavní moc duchovenstva. Tento návrh levicové skupiny zamítly a nově zřízená Rada expertů vytvořila nový návrh, v kterém hlavní roli mělo duchovenstvo. Obyvatelstvo schválilo novou ústavu v referendu.[26]

Hlavním pilířem íránské zahraniční politiky se od islámské revoluce stal islamistický univerzalismus, který se opíral o „vývoz revoluce“.[27] V tomto období se Írán snažil o zachování dobrých vztahů se zeměmi Perského zálivu. Navzdory protiamerickým postojům íránské společnosti íránský premiér udržoval styky s USA. V listopadu 1979 obsadili íránští studenti americké velvyslanectví a diplomaty zadržovali jako rukojmí. V důsledku toho premiér rezignoval a následně jeho pravomoci přešly na Revoluční radu.[28] V roce 1979 vpadl SSSR do Afghánistánu, což negativně ovlivnilo vztahy Íránu se SSSR. Důsledkem toho vznikaly s podporou Íránu islamistické skupiny, které operovaly v Afghánistánu a i na jiných území v regionu.[29]

1.2.4 80. léta a irácko-íránská válka

V prezidentských volbách v lednu 1980 zvítězil Abol Hasan Baní Sadr, který měl podporu Chomejního. Jeho cílem bylo obnovení ústřední správy, omezení vlivu duchovenstva a provedení ekonomické reformy. Stal se předsedou Revoluční rady a získal pravomoci vrchního velitele ozbrojených sil. V této funkci se mu příliš nedařilo. V soudnictví získali moc konzervativní duchovní. V roce 1980 se také konaly volby do parlamentu, které vyhrála Strana islámské republiky. Premiérem se stal Mohammad Alí Radžáí. Vláda se neúspěšně snažila o vydání šáha do Íránu, který získal exil v Egyptě.[30]

Nevyřešenou otázkou stále byli Kurdové a také zajatí američtí diplomaté, kterými se měl zabývat íránský parlament. Na zajetí diplomatů reagovaly Spojené státy zmrazením íránských účtů v USA. Za účasti Alžírska Írán zadržované diplomaty v lednu 1981 propustil, USA uvolnily íránské fondy.[31]

Zahraniční politika se v té době vyznačovala napětím mezi Irákem a Íránem. Saddám Husajn se obával revoluce v Íránu, která by mohla mít vliv na irácké šíity. Šíité tvořili v Iráku většinu obyvatel a žili pod vládou sunnitů.[32] Irák, který byl jedním z arabských spojenců SSSR a jeho důležitým zákazníkem v oblasti zbraní,[33] v září 1980 napadl Írán. Ze začátku bojovali Iráčané úspěšně. Situace se ovšem obrátila a Íránci vytlačili Iráčany na hranici. Během celé války docházelo k vysídlování obyvatel – iráckých šíitů do Íránu.[34]

Rozdílné názory mezi prezidentem a Stranou islámské republiky se zvětšovaly. Poté, co prezident ztratil podporu Chomejního, emigroval do Francie. Novým prezidentem se v roce 1981 stal Radžáí. V parlamentních volbách zvítězil Mohammad Džavád Báhonar. Oba dva politikové zemřeli při výbuchu bomby. Novým prezidentem se stal Mohammad Alí Chameneí a premiérem Mír Hosejn Músaví. Nejvýznamnější opozicí se stali modžáhedíni.[35]

V létě 1982 íránské jednotky zcela vytlačily Irák ze svého území. Situace se obrátila a cílem Íránců bylo sesazení iráckého prezidenta Saddáma Husajna a požadování válečných reparací. V tomto období také došlo k invazi Izraele do Libanonu. Přestože byl Írán ve válce s Irákem, vyslal vlastní kontingent, aby pomohl libanonským šiitům – tato akce Íránu souvisí se vznikem hnutí Hizballáh. Obavy Arabů a Evropanů z íránské snahy o „vývoz islámské šíitské revoluce“ vedly k jejich podpoře Iráku. Írák a Irán si vzájemně útočily na ropná zařízení a tankery. Tím byl ohrožen mezinárodní trh s ropou.[36]

V roce 1983 se politická situace v Íránu stabilizovala. Byla ustanovena Rada expertů, která měla zvolit nástupce Chomejního, avšak zvolila jeho zástupce, a to ájatolláha Montazerího. V roce 1984 se novým premiérem stal opět Músaví a v roce 1985 v prezidentských volbách opět zvítězil Chameneí.[37]

V roce 1985 se Írán snažil nalézt podporu u ostatních států a tím se dostat z izolace. Podařilo se mu zlepšit své vztahy se Saúdskou Arábií a Ománem. Irák však na tyto aktivity odpověděl větším počtem útoků na íránské tankery. Na konci války v roce 1988 Irák útočil převážně na města, což mělo velký psychologický dopad na obyvatele. Přijetím rezoluce OSN Írán v červenci 1988 uzavřel s Irákem příměří.[38]

V roce 1989 se zhoršily vztahy mezi Íránem a Velkou Británií a Evropským společenstvím. Příčinou byla Chomejního fatva, která se týkala trestu smrti pro spisovatele Salmana Rushdieho[39]. Chomejní zemřel v červnu 1989. Poté, co byl Hosejn Alí Montazerí donucen rezignovat, byl za nejvyššího vůdce zvolen dosavadní prezident ajatolláh Chameneí. Novým prezidentem se stal Alí Akbar Hášemí Rafsandžání.[40]

1.2.5 Období vlády prezidenta Rafsandžáního (1989-1997)

Hlavním úkolem prezidenta bylo obnovení mezinárodního postavení Íránu a také obnova země prostřednictvím soukromého sektoru. Mezi nejvýznamnější změny v ústavě patřilo posílení pravomocí prezidenta a zrušení úřadu premiéra. Tyto změny přispěly ke vzniku tzv. druhé republiky. Rafsandžání byl pragmatickým politikem, který prováděl realistickou zahraniční politiku a významné ekonomické i jiné reformy. Proti některým reformám však vystupovali konzervativci a poukazovali na snižování životní úrovně obyvatelstva. V roce 1994 byl na prezidenta spáchán neúspěšný atentát. V dubnu 1995 vznikaly sociální nepokoje. V důsledku těchto sociálních nepokojů se rozhodl prezident upustit od problematických reforem. Politické prostředí se v témže roce uvolnilo a politické strany mohly vyvíjet svou činnost. Toto prostředí však narušil bombový útok provedený teroristickou organizací Modžáhedín-e chalk.[41]

V době vlády Rafsandžáního proběhla válka v Perském zálivu (1990-1991). USA získaly dominanci v regionu, čímž se pravděpodobně snížil strach Íránu ze SSSR a Iráku.[42] V této válce Írán zaujal neutrální postoj a odsoudil invazi Iráku do Kuvajtu. Ve stejném období však také Írán podepsal mírové smlouvy s Irákem, což vedlo k navázání vzájemných diplomatických vztahů. Těmito dohodami usiloval Írán o stažení Iráčanů z Kuvajtu a Američanů ze Saúdské Arábie. Írán se po vypuknutí konfliktu snažil o zprostředkování, ale neúspěšně.[43]

Rozpadem SSSR na počátku 90. let 20. století se snížil jeho vliv na Blízkém a Středním východě, a USA tak na několik let ztratily v regionu protiváhu. Vznik nových poststovětských států mělo velký vliv na geopolitické postavení Íránu. Blízkovýchodní proces, který byl zahájen v roce 1991 v Madridu, ještě více prohloubil izolaci Íránu, který se ho nezúčastnil.[44] Vztahy mezi USA a Íránem se po nástupu amerického prezidenta Billa Clintona v roce 1993 nadále zhoršovaly.[45]

1.2.6 Období vlády prezidenta Chátamího (1997-2005)

V roce 1997 byl v prezidentských volbách zvolen proreformní politik Sejjed Mohammad Chátamí. Docházelo ke změnám ve vnitřní i v zahraniční politice. Chatámí zavedl novou politiku, která se mimo jiné týkala dialogu mezi civilizacemi a občanské společnosti. Jeho zvolení povzbudilo stoupence reforem, kteří se domáhali větších svobod. Tyto změny však vedly k souboji mezi proreformními a konzervativními silami. V roce 2001 prezidentské volby opět vyhrál Chátamí.[46]

Na poli zahraniční politiky posílil Írán své postavení nejen v regionu, ale i ve světě.[47] Problematický zůstával vztah USA k Íránu,[48] zlepšily se však vztahy s Evropskou unií, zejména s Německem. Evropa prosazovala koncepci tzv. kritického dialogu a na rozdíl od strategie izolace zvolila jednání a obchodování s Íránem. Kromě dialogu mezi civilizacemi bylo také základním principem Chátamího zahraniční politiky dodržování mezinárodního práva a koncepce snižování napětí, kterou vyhlásil v roce 1999.[49] Tuto koncepci podporoval i ajatolláh Chameneí, vyjma vztahů s Izraelem a s USA. Zahraniční politika se zaměřovala na národní zájmy a nezávislost, z čehož vyplývá prosazování multipolarity (bez Izraele), odsouzení dominantního postavení USA, spolupráce s různými zeměmi a zvýšení vzájemné důvěry. Zvětšil se význam ekonomiky v zahraniční politice. Protiamerické a islamistické postoje se vyskytovaly v menší míře.[50]

Dobré vztahy s arabskými zeměmi byly hlavním cílem zahraniční politiky Íránu za vlády prezidenta Chatámího, zejména s tradičním spojencem Sýrií, což platí dodnes. Dále Írán navázal dobré vztahy se zeměmi Střední Asie a z oblasti Kaspického moře, kde hraje důležitou roli geopolitika a nerostné suroviny, zejména ropa a zemní plyn. Také Írán posílil vztahy s Ruskem. Navzdory Chatámího koncepci dialogu mezi civilizacemi zůstává však postoj Íránu k Izraeli a Spojeným státům stále stejný.[51]

V roce 2005 byl v prezidentských volbách zvolen konzervativní politik Mahmúd Ahmadínežád.[52]

Poznámky

[6] Cvrkal, Z. (2007): Írán. Praha: nakladatelství Libri, s. 73-74.

[7] Tamtéž, s. 75-77.

[8] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 77-79.

[9] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): The foreign policies of Middle East states. Boulder: Lynne Rienner, s. 290.

[10] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 79-80.

[11] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 80-83.

[12] Tamtéž, s. 83-85.

[13] Tamtéž, s. 85-86.

[14] Vychází z přednášek Chomejního v roce 1970. (Cvrkal, Z. (2007): Írán. Praha: nakladatelství Libri, s. 87.)

[15] Imámové jsou potomci Alího, který byl bratrancem a zeťem proroka Mohammada a kterého podle šiitů prorok Mohammad jmenoval svým nástupcem. (Cvrkal, Z. (2007): Írán. Praha: nakladatelství Libri, s. 88.)

[16] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 87-88.

[17] Bureš, J. (2002): op. cit., s. 7.

[18] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 88.

[19] Tamtéž, s. 88.

[20] Tamtéž, s. 88-89.

[21] Tamtéž, s. 89.

[22] Tamtéž, s. 89-92.

[23] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 92-93.

[24] Tamtéž, s. 93-95.

[25] Tamtéž, s. 94-95.

[26] Tamtéž, s. 95-96.

[27] Gombár, E. (2001): Dramatický půlměsíc. Praha: nakladatelství Karolinum, s. 140.

[28] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 96.

[29] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 287.

[30] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 96-98.

[31] Tamtéž, s. 97-98.

[32] Tamtéž, s. 98.

[33] Hinnebusch, R., Ehteshami, A. (2002): op. cit., s. 299.

[34] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 98.

[35] Tamtéž, s. 98-99.

[36] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 99.

[37] Tamtéž, s. 99-100.

[38] Tamtéž, s. 100.

[39] Salman Rushdie (nar. 1947) – britský spisovatel indického původu, který byl za svůj román „Satanské verše“ obviněn islámskými fundamentalisty z rouhačství. Chomejní ho ve své fatvě odsoudil k smrti. (Baboráková, M. Salman Rushdie.: http://www.spisovatele.cz/salman-rushdie)

[40] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 100.

[41] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 101.

[42] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 141.

[43] Tamtéž, s. 143.

[44] Tamtéž, s. 141-142.

[45] Tamtéž, s. 144.

[46] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 101-102.

[47] Tamtéž, s. 102.

[48] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 153.

[49] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 102.

[50] Gombár, E. (2001): op. cit., s. 151-152.

[51] Tamtéž, s. 152-153.

[52] Cvrkal, Z. (2007): op. cit., s. 107.

Seriál

  1. Současná zahraniční politika Íránu
  2. Současná zahraniční politika Íránu: Úvod
  3. Současná zahraniční politika Íránu: 1. Historický vývoj Íránu ve 20.století
  4. Současná zahraniční politika Íránu: 2. Vnitropolitický vývoj Íránu
  5. Současná zahraniční politika Íránu: 3. Soudobé zahraničně-politické vztahy
  6. Současná zahraniční politika Íránu: Závěr
  7. Současná zahraniční politika Íránu: Přílohy
  8. Současná zahraniční politika Íránu: Seznam zkratek, seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Pavlína Šmídová 🕔30.10.2010 📕11.077

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře