Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po druhé světové válce: Závěr

Autor: Bc. Karel Manoch 🕔︎︎ 👁︎ 16.557

Práce se v předchozích oddílech věnovala vývoji uvažování severských států v otázce zajištění vlastní bezpečnosti s hlavním důrazem na proměny bezpečnostních zájmů jednotlivých zemí po druhé světové válce vedoucí nakonec k samotnému rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky. Předchozí kapitoly rovněž hledaly odpovědi na otázky položené v Úvodu, které však nemohly být jednoduše zodpovězeny bez nastínění širšího kontextu historických souvislostí a událostí, jež měly podstatný vliv na rozhodování o podstatě zahraničních a bezpečnostních politik severských států.

První kapitola této bakalářské práce se zabývala společnými kořeny severských zemí a hledala počátky jejich provázanosti a soudržnosti v rané historii až do druhé světové války. Od dávných dob totiž severský region svou specifičností nabádal k vytváření silných vazeb mezi tamními státními útvary, nicméně je nutné také rozlišovat specifické zájmy jednotlivých aktérů, které nepůsobily vždy jako integrující faktor v tomto regionu. Druhá světová válka výrazně narušila, do té doby alespoň zdánlivou, homogenitu severských zemí usilujících o neutrální politiku v konfliktech velmocí a její události nastolily mnoho otázek a výzev pro severské státy, které z války vyšly s různými, pro další vývoj klíčovými, zážitky a zkušenostmi.

Reklama

Druhá, můžeme říci, že hlavní část práce, pojednávala o reakci severských států na nové poválečné uspořádání ve světě a také o hledání nového způsobu zajištění bezpečnosti. Orientace severských zemí na nově vzniklou Organizaci spojených národů a politika budování mostů byly význačné pro první poválečná léta, nicméně s rostoucím napětím mezi vznikajícími bloky Západu a Východu nebyla taková opatření dostačující pro zabránění pocitu ohrožení. Došlo proto k obnovení jednání o severské obranné spolupráci, která mnozí autoři považují za určitý mezník v moderní politické historii severských států. Opět ale nelze hovořit o průběhu a výsledcích vyjednávání odděleně od důležitých světových událostí a celkové situace, která v těchto klíčových letech panovala. Proto lze finální neúspěch plánu severské obranné unie přičítat nejen rozdílným postojům Švédska a Norska ohledně charakteru spolupráce a míry izolovanosti respektive otevřenosti k součinnosti se Západem, ale i významným událostem dále stupňujícím napětí ve světě a přinášejícím nutnost pro řadu zemí radikálně řešit bezpečnostní otázku.

Již zmiňované válečné zkušenosti z norské a dánské okupace, stejně jako strategická pozice, tradiční vazby na Velkou Británii a nutnost řešit vyzbrojení slabých vojenských sil Dánska a Norska (oproti silné armádě Švédska) právě skrze válečné spojence a zejména Spojené státy americké vedly nakonec tyto dvě země spolu s Islandem cestou přistoupení k Organizaci Severoatlantické smlouvy. Taková významná změna oproti tradiční neutrální politice severských zemí vycházela rovněž z obavy ze sovětské hrozby a uvědomění si skutečnosti, že pouze politika aliance s kolektivními zárukami od větších západních velmocí (nikoliv opětovná neozbrojená izolovaná neutralita) skýtá pro tři výše zmiňované státy vyhlídky na nezávislost a bezpečnost, jakkoli pomíjivé mohou být. Samotné podepsání Washingtonské smlouvy ovšem v signatářských zemích neukončilo debaty o bezpečnostní politice. Bylo dále třeba projednat otázky zapojení se do kolektivních struktur Aliance a přeměny smluvních závazků do obranného potenciálu. Další vývoj pozice severských států uvnitř NATO, stejně jako rozvíjení vztahů a kooperace s nesignatářskými severskými státy a s dynamicky se rozvíjejícími Evropskými společenstvími (později Evropskou unií) nicméně přesahuje rámec vymezený pro tuto bakalářskou práci a skýtají vhodné téma k dalšímu rozpracování, například v diplomové práci.

Hlavní bod zájmu této práce – rozchod severských zemí, kdy Dánsko, Norsko a Island vstoupily do NATO a neutrální Švédsko a Finsko zůstaly mimo (přičemž situace Finska byla komplikovaná vztahem k Sovětskému svazu a postavení Islandu v rámci Aliance bylo také velice specifické), dal vzniknout speciální konstelaci popsané v modelu severské rovnováhy. Panují ovšem pochybnosti o skutečném praktickém významu tohoto modelu v politickém uvažování a rozhodování severských zemí. Bezpochyby však uvažování severských členů NATO bralo v potaz ostatní nečlenské severské státy a jejich rezervovaný postoj k otázce cizích základen, rozmístění jaderných zbraní a snaha nezvyšovat napětí mezi bloky toho byly důkazem.

Ačkoli tedy došlo k rozdělení cest severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky, neměly okolnosti tohoto rozchodu, který byl z mého pohledu beztak nevyhnutelný vzhledem k specifikám jednotlivých zemí a světové situaci v té době panující, destabilizační charakter ani pro vztahy mezi severskými státy, ani pro napjaté poměry studené války (alespoň vzhledem k severským zemím). Ba se i přikláním k tomu, že tím byla vytvořena určitá rovnováha v regionu a čerstvá živá diskuze o možnostech bezpečnostního uspořádání, byť plán čistě severské bezpečnostní unie ztroskotal, položila základy další spolupráci mezi severskými národy a stala se východiskem dalšího rozvoje vztahů mezi nimi.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více