Okolnosti rozchodu sev. zemí...: 2. Severské státy v novém poválečném světovém uspořádání

Autor : Bc. Karel Manoch 🕔29.10.2010 📕11.485

Seriál

  1. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po druhé světové válce
  2. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Úvod
  3. Okolnosti rozchodu severských zemí...: 1. Počátky provázanosti severských států
  4. Okolnosti rozchodu sev. zemí...: 2. Severské státy v novém poválečném světovém uspořádání
  5. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Závěr
  6. Okolnosti rozchodu severských zemí...: Seznam zkratek, seznam literatury
  7. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Přílohy

Podobné články

Další články autora

2.1 Nový kurz v zahraniční politice severských zemí

Ve srovnání s ostatními evropskými oblastmi utrpěl severský region ve válce poměrně málo. Války bylo zcela ušetřeno Švédsko, které mohlo v době okupace, ale zvláště pak po osvobození, poskytovat sousedním skandinávským státům, především Norsku, rozsáhlou hospodářskou pomoc.[26] V prvních poválečných měsících se Dánsko a Norsko a v menší míře i samotné Švédsko potýkaly s hospodářskými potížemi projevující se inflací, velkou vnitřní státní zadlužeností, nedostatkem zboží a především nedostatkem minerálních paliv, která nemohli tradiční dodavatelé Británie ani Německo poskytnout, dále nezaměstnaností a poklesem výroby (v Norsku o polovinu, v Dánsku o čtvrtinu ve srovnání s rokem 1938).[27] Všechny severské státy utrpěly oslabením nebo ztrátou svých tradičních obchodních partnerů, ocitly se v obchodní a finanční závislosti na Spojených státech a není proto divu, že všechny tři skandinávské vlády přijaly v červnu 1947 Marshallův plán.[28] O celkové poválečné hospodářské a politické situaci pojednám více v dalším oddíle.

V důsledku druhé světové války došlo v zahraniční politice severských států k téměř obdobným změnám. „Neozbrojená, izolovaná neutralita předválečného období ustoupila místo neutralitě aktivní.[29] Norsko a Dánsko jako členové velké válečné aliance byly pozvány na konferenci v San Franciscu a stávají se 26. června 1945 zakládajícími členy právě vzniklé Organizace spojených národů (OSN). Neválčící Švédsko (po debatách, zda je členství kompatibilní s neutralitou, i když debat bylo překvapivě méně než před vstupem do SN)[30] a Island byly přijaty do OSN roku 1946 a téhož roku byl také do funkce generálního tajemníka OSN zvolen norský ministr zahraničních věcí Trygve Lie. I v této volbě lze spatřovat jakousi symboliku a význam, které byly v této době severskému regionu přiřazovány jako nezaujaté části světa, která se méně ztotožňuje s jednou či druhou stranou v rostoucím napětí mezi Východem a Západem, jež začíná být více než zřejmé.

Severské státy v tomto období vkládaly důvěru do vytvoření univerzálního systému pro zaručení mezinárodního míru a bezpečnosti založeného právě na OSN a uvnitř této organizace začínají sledovat společný kurz. Prosazují například princip univerzality jako jeden ze základních principů, na kterých je nová organizace postavena, a podporují přijímání dalších států, jimž byl vstup zablokován zjevně z politických důvodů a z důvodu nedostatečného počtu hlasů pro přijetí nebo úplným zablokováním použitím práva veta, nejčastěji sovětského.[31] V rámci OSN existovala citelná rivalita mezi malými státy a velmocemi a severské státy, zvláště švédská delegace, horlivě prosazovaly posílení pozice Valného shromáždění a jeho nadřazené pozice nad Radou bezpečnosti, která již svou podstatou byla nástrojem velmocí. Celkově však lze říct, že severské státy hrály v OSN mnohem méně aktivní roli, než tomu bylo v rámci SN. Důvodem byla jistá obezřetnost, kterou po zklamání z funkčnosti SN cítily, a hlavně také zjevné rostoucí napětí mezi největšími velmocemi, kterému se snažily severské státy vyhnout.

Převládajícím zájmem zahraniční a bezpečnostní politiky v prvních poválečných letech se tedy stává členství v OSN a dobré vztahy s velmocemi. Mimoto severské státy měly ambice působit pozitivně na snižování napětí mezi velmocenskými bloky. K takové linii politiky je třeba přistupovat s přihlédnutím k faktu, že na konci války byla část území Dánska i Norska osvobozena sovětskými vojsky, navíc v bezprostředně poválečných vládách měly zástupce všechny politické strany, včetně komunistických. Nicméně tyto země zůstaly ve „sféře vlivu“ západních vítězných mocností, s kterými měly i mnohé vazby. Obdobně bylo na Finsko pohlíženo jako na zemi v sovětské „sféře“ navzdory tomu, že se vyhnula okupaci Rudou armádou. Namísto toho musela finská armáda osvobodit zemi od Němců a následně nést důsledky válečného spojenectví s Německem sjednáním mírové smlouvy s vítěznými mocnostmi.[32] Ve Finsku tak došlo k radikální změně v bezpečnostní politice, kdy se Sovětský svaz stává primárním bezpečnostním zájmem.[33] Co se týče Švédska, to se muselo přizpůsobit nové strategické situaci na Baltu, kde po porážce Německa dominoval na moři Sovětský svaz. V takto nastíněném uspořádání není divu, že „skandinávské země rozhodně hájily politiku neúčasti v blocích a velmocenských uskupeních. Zdůrazňovaly své úsilí napomáhat dalšímu rozvoji vztahů mezi spojenci z dob války a vést politiku budování mostů.[34] Taková politika byla význačná pro období mezi lety 1945 a 1947, později při stupňování napětí Východ-Západ severské státy hledají řešení pro zajištění své bezpečnostní situace a jejich politika nabírá jiný směr, na který se podrobněji podívám v dalších oddílech mé práce.

2.2 Počátky plánu skandinávské obranné spolupráce

Když byl na jaře roku 1948 představen plán skandinávské obranné unie jako bezpečnostně-politické alternativy, nebyla to v žádném případě nová myšlenka. Touto otázkou se zabývali severští političtí lídři, severské odborové hnutí i veřejnost minimálně již v průběhu třicátých let a druhé světové války. Plán takového na neutralitě založeného uskupení malých států byl tehdy prezentován jako uskutečnitelný a přirozeně závislý primárně na společných bezpečnostních zájmech a přání vytvořit protiváhu k vnějším hrozbám.[35] Takový záměr také odkazoval na obdobný pohled severských zemí na roli malých demokratických států v systému mezinárodní bezpečnosti a svou roli také hrálo to, čemu obvykle říkáme „tradiční severské kulturní dědictví“.

O vzrůstající snaze o větší severskou spolupráci můžeme hovořit od počátku třicátých let. Jednání o obraně byla součástí tohoto obecného vývoje, ač ještě nedosáhla konkrétních dalekosáhlých výsledků, ale jen dílčích bilaterálních partnerství.[36] Tendence k severské integraci dále posílila v raných poválečných letech, kdy byly mnohé myšlenky z třicátých let opět předloženy a vedly k vytvoření společného severského trhu práce, rozvinutí severské legislativy a prohloubení sociálně-politické kooperace. Nejdůležitějším obdobím ve formování pro mou práci stěžejních zahraničních a bezpečnostních politik severských států s přihlédnutím k jejich obranné spolupráci jsou však bezpochyby roky 1948 a 1949, kdy probíhala hlavní vyjednávání o skandinávské obranné unii. Často se tato vyjednávání považují za určitý mezník v moderní politické historii severských států.[37] Neexistuje jasná shoda autorů zabývajících se touto tematikou, zda na finální neúspěch projektu severské spolupráce v oblasti bezpečnosti pohlížet jako na nevyhnutelný konec plánu předem odsouzeného ke krachu, nebo se spíše pídit po příčinách jeho nezdaru, když vyhlídky na pozitivní výsledek byly tak dobré. Mým úkolem v této práci není hodnotit plán obranné unie, ale poukázat na historické souvislosti, jež vedly k rozchodu severských států v oblasti bezpečnostní politiky, a součástí toho je i nezdar tohoto významného projektu, na který ovšem nelze pohlížet bez zasazení do okolností a podmínek soudobé politické situace.

2.3 Severské státy v podmínkách počínající studené války

Považuji za důležité ve stručnosti zmínit okolnosti světové politiky a vývoj situace po druhé světové válce v těchto, nejen pro severské státy, klíčových letech. Roky 1948 a 1949 byly rozhodujícími pro řadu evropských států chycených do pavučiny náhlých a významných událostí. Mnoho zemí se cítilo ohroženo stále se rozpínajícím konfliktem mezi Východem a Západem a také byly tyto státy nuceny se více ohlížet na svou obranu, stejně jako zvolit si jednu ze stran v rozvíjející se potyčce mezi dvěma bloky.

Než se dostanu k bezprostředním událostem výše zmiňovaných let, je třeba také věnovat pozornost ekonomickým aspektům poválečného uspořádání Evropy, neboť i zde lze hledat důležité determinanty ovlivňující rozhodnutí politických činitelů a směřování politik jednotlivých zemí. Pohled na válkou vyčerpanou a zdevastovanou Evropu, kde zejména v západní Evropě panovala po válce velmi složitá ekonomická a sociální situace, nevylučoval i případnou politickou destabilizaci. Proto v sounáležitosti s Trumanovou doktrínou a politikou „zadržování komunismu“ přichází počátkem června 1947 státní tajemník USA George Marshall s nabídkou americké pomoci při poválečné obnově Evropy.[38] Jak jsem již v této práci zmínil, všechny tři skandinávské státy a Island se společně s ostatními západoevropskými zeměmi oficiálně připojily k Marshallovu plánu v dubnu 1948 tím, že přijaly americkou hospodářskou pomoc za podmínek zakotvených ve dvoustranných smlouvách se Spojenými státy.[39] Současně se tyto země staly členy Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organization for European Economic Cooperation, OEEC) vytvořené k administraci Marshallova plánu. Tento fakt a spjatost finančních a hospodářských zájmů skandinávských států i ideově politických sympatií se západními velmocemi mohl ovlivnit politiku skandinávských zemí nejen ze strany Velké Británie (jako dodavatele zbraní Norsku a Dánsku), ale i Spojených států. Proto severské země zapojující se do amerického plánu ekonomické pomoci, hlavně Švédsko, hned z počátku zdůraznily, že „Marshallův plán je striktně ekonomické podstaty a neukládá žádné politické závazky další bližší spolupráce.[40]

Otázku politické spolupráce oproti neutralitě a neúčasti v blocích zvýraznil britský ministr zahraničí Ernest Bevin ve své řeči v dolní komoře parlamentu 22. ledna 1948, ve které doporučil vytvoření regionální dohody mezi Velkou Británií, Francií a zeměmi Beneluxu za účelem konsolidace bezpečnosti západní Evropy. Naznačil také, že toto spojení není limitováno nejbližším sousedstvím s Velkou Británií a že by měl být navázán kontakt také s ostatními zeměmi.[41] I když výslovně jmenoval pouze Itálii a ani nenaznačil možnou účast Skandinávie v západním bloku, jeho proslov roznítil čerstvou diskuzi o zahraniční politice ve všech skandinávských zemích. V prvních reakcích na Bevinovu řeč se skandinávské státy stále držely politiky nevytváření dalšího napětí mezi bloky a v duchu předválečného neutrálního duchu to dánský předseda vlády Hans Hedtoft doložil stanoviskem: „Nechceme naši zemi v žádném bloku. Držíme se vyjadřování názorů svobodně jak na východ, tak na západ. Z mého pohledu nemůže být v dánském, či skandinávském zájmu prohlubovat zjevné neshody mezi Východem a Západem.[42] Reakce švédské vlády slovy jejího ministra zahraničí Östena Undéna bylo obdobná: „Vláda je přesvědčena, že drtivá většina Švédů si nepřeje připojit se k žádnému z mocenských bloků, ať již výslovnou smlouvou nebo tichým souhlasem se společnými vojenskými opatřeními v případě konfliktu. () Ani není naším přáním vzdát se dopředu skrze závazky práva a šance zůstat mimo další válku.[43] Obě prohlášení navíc obsahovala opětovné zdůraznění pozice OSN a závazků pro země ze členství vyplývajících. Norský ministr zahraničí Halvard Lange se držel tónu svých kolegů, následně ale norská vláda druhý únorový týden roku 1948 připustila, že OSN nenaplňuje zcela očekávání. Navrhovaným řešením však byla reforma mezinárodního uspořádání spíše než vytváření mocenských bloků. Norská vláda také zdůraznila, že „pouze nanejvýš vážná situace by Norsko donutila připojit se k takovému bloku“.[44]

Situace v Evropě se ovšem dále zhoršuje. Po pečlivě naplánovaném převratu komunisté 25. února 1948 upevňují svou kontrolu nad Československem. Veřejné mínění v téměř celé západní Evropě bilo na poplach, ale ve Skandinávii byla obava ještě umocněna vývojem událostí ve Finsku. 23. února finský prezident Paasikivi obdržel dopis od Stalina požadující projednání vzájemné bezpečnostní smlouvy.[45] V Evropě i Spojených státech panovaly obavy, že to bude signál pro finské začlenění do sovětského bloku. Současně sovětský tisk ohlásil existenci tajných vojenských dohod mezi Spojenými státy, Velkou Británií a skandinávskými zeměmi.[46] Takové tvrzení bylo důrazně popřeno. Nicméně zvýšené znepokojení bylo cítit i z debat o zahraniční politice v dánském parlamentu 10. března 1948, kdy ministr zahraničí Rasmussen odsoudil události v Československu a vyjádřil politování nad ohrožením finské nezávislosti, stejně jako i zhoršením vztahů mezi velmocemi. Bez vyjádření jasného závazného vztahu k jednomu z bloků Rasmussen zdůraznil silné kulturní vazby na ostatní severské a západoevropské státy. Navzdory obvyklému odkazu na OSN byly tentokrát otevřeně přiznány její slabé stránky. „Dánsko se bude snažit vyhnout každé budoucí válce, ale pokud by bylo napadeno, tak by se bránilo všemi dostupnými prostředky.[47]

Všechny výše zmíněné faktory přispěly k urychlení jednání o Západoevropské unii (ZEU) a k tomu, že již 17. března 1948 mohli ministři zahraničí zemí, o kterých hovořil ve svém projevu Bevin, podepsat Bruselskou smlouvu, jež položila základy multilaterálního regionálního bezpečnostního paktu, uzavřeného na dobu padesáti let. Spolu se závazkem vzájemné vojenské pomoci přijaly smluvní strany i závazek „organizovat a koordinovat své ekonomické aktivity tak, aby dosáhly co nejlepších výsledků, a to vyloučením konfliktních kroků ze své hospodářské politiky, koordinací výroby a rozvojem vzájemné obchodní výměny.[48] Bylo ovšem jasné, že politická realizace záměrů ZEU jako důvěryhodné obranné aliance bude závislá na spolupráci se Spojenými státy. Ty naplno opustily svou tradiční zásadu nevstupovat v době míru do žádných aliancí se zeměmi starého kontinentu schválením Vandenbergovy rezoluce v Senátu v červnu 1948. Jednání o spolupráci USA se ZEU na oficiální úrovni a aktivní americké roli v garantování bezpečnosti v západní Evropě tak již nic nebránilo.

Rád bych ještě zmínil pro další vývoj stěžejní projev norského ministra zahraničí z 19. dubna, který dokládá patrný posun norského stanoviska směrem k Západu. Lange v reakci na události v Československu a Finsku a na vytvoření ZEU řekl, že Norové si nechtějí uzavřít cestu možnosti projednat bližší západní spolupráci v oblasti kulturní i politické. Také nepovažují Bevinův návrh na upevňování západní Evropy za agresivní krok, ale mají pocit, že taková konsolidace by se mohla stát krokem ke stabilizaci situace a snižovat napětí mezi dvěma vůdčími velmocemi.[49] Bližší západoevropská spolupráce dává příležitosti k vytvoření základů pro nezávislou demokratickou mírovou politiku a taková spolupráce není v žádném případě v rozporu s Chartou OSN. Lange také ve svém projevu prohlásil: „Jak napětí mezi velmocemi roste, stává se pro nás nezbytné ujasnit si, kam patříme. Nemůže být sebemenších pochyb o tom, že jsme součástí západní Evropy jak geograficky, tak kulturně a ekonomicky a také že jsme a chceme být západoevropskou demokracií.[50] Nicméně norský šéf diplomacie pokračoval, že to nesmí bránit Norsku v navazování dobrých vztahů a zvyšování ekonomické výměny se Sovětským svazem a dalšími státy východní Evropy. Ale kvůli zvěstem, že Sovětský svaz plánuje nabídnout Norsku podobný pakt, jaký sjednalo s Finskem, Lange také oznámil, že pokud taková sovětská nabídka přijde, Norsko nemá žádný zájem na uzavírání separátních vojenských dohod.[51] Zmínil se také o dobrovolnosti bližší spolupráce se západní Evropou, neboť jak říká: „Je naprosto jasné, že ani britská vláda, ani jiná strana Bruselského paktu nemá v plánu pozvat nás do tohoto paktu, pokud sami výslovně neprojevíme touhu přidat se k němu.[52] Neméně důležitý byl v jeho projevu i odkaz na ostatní severské země a norské usnesení jít pokud možno cestou takové politiky, na které se tři skandinávské země dokáží shodnout. „Musely by existovat velmi přesvědčivé důvody, které by nás svedly od Švédska a Dánska či jednoho z nich. Na druhou stranu si ale musíme uvědomit, že problémy vojenské politiky a bezpečnosti, kterým tři skandinávské země čelí, nejsou identické a že tento fakt může vytvořit jisté nesnáze při hledání společného řešení.[53] Tato poslední pasáž v Langeho řeči měla přímou spojitost s vnitroskandinávským vyjednáváním ohledně možností vojenské spolupráce mezi těmito třemi zeměmi vedeném později v roce 1948.

2.4 Konec plánu skandinávské obranné unie a vznik Organizace Severoatlantické smlouvy

 

V září 1948 byl ustanoven Skandinávský obranný výbor (Scandinavian Defence Committee), který měl za úkol prozkoumat možnosti a podmínky vzniku obranné unie a parciální obranné spolupráce. Všichni tři ministři zahraničí skandinávských zemí se shodli na „třech předpokladech obranné unie:
Útok na jeden stát by znamenal ozbrojený odpor všech tří států.
Žádné území by nebylo postoupeno bez ozbrojeného odporu.
Státy by usilovaly o vyhnutí se všem válkám a nepodepsaly by vojenskou úmluvu s jinými mocnostmi.
[54]

Taková severská obranná aliance by, jak se doufalo, uchovala charakter skandinávské neutrality a zároveň nabízela výhody kolektivní vojenské a politické spolupráce. Problémem v rozhovorech o takové kooperaci ovšem byly rozdílné názory a zájmy hlavně Norska a Švédska. Dánská role ve skandinávském vyjednávání byla primárně zprostředkovací a mediační mezi odlišnými norskými a švédskými pohledy.

Tato divergentní stanoviska byla ještě umocněna s příchodem roku 1949, kdy krátce po Novém roce byly Norsko a Dánsko neformálně kontaktovány Spojenými státy a informovány o pokroku ve vyjednávání o formujícím se severoatlantickém paktu. Také jim bylo oznámeno, že kdyby si tak přály, sedm velmocí účastnících se diskuzí by bylo ochotných je přizvat k vyjednávání.[55] Takové sdělení vyvolalo okamžitou reakci a na požádání norské vlády došlo k setkání předsedů vlád, ministrů zahraničí a ministrů obrany skandinávských zemí v Karlstadu v jihozápadním Švédsku od 5. do 6. ledna 1949. Na této schůzce Švédsko nabídlo ostatním dvěma zemím desetiletou vojenskou alianci. Aliance měla být založena na slibu, že žádný členský stát nevstoupí do vojenského paktu s jinými zeměmi, a jejím cílem mělo být vyhnutí se válkám vyjma případu napadení členské země nebo nařízení vojenských sankcí Organizací spojených národů. Takový návrh ovšem nebyl přijatelný pro Norsko, které mělo představu systému bližší spolupráce se Západem skrze zbrojní podporu a spolupráci v oblasti obranného plánování se Spojenými státy a západní Evropou.[56] Švédsko bylo ochotné souhlasit s nutností zbrojní podpory, aby bylo možné vyzbrojení nutné pro plán ke společné akci v případě napadení, ale tvorba opatření pro společné plánování programů obrany se Západem by šla příliš daleko za koncept neutrality. Norsko ale, po zkušenostech vyplývajících z nedostatku takového společného obranného plánování před druhou světovou válkou, mělo pocit, že je nemožné zorganizovat praktický obranný systém bez nějakého ujednání se Západem.[57] Norsko považovalo celkově ochranu poskytovanou výlučně skrze švédskou alianci za nedostačující. Jedním z důvodů byl i fakt, že navrhované dohody byly limitovány na bezprostřední skandinávský region nezahrnující arktické a severoatlantické oblasti patřící Norsku a Dánsku. To byl důležitý faktor hlavně pro Dánsko, které chtělo zajistit obranu Grónska bez nadměrné závislosti na Spojených státech.[58] Všechny tyto názorové rozpory vedly nakonec k nezdaru švédského projektu, který byl formálně uznán na schůzce v Oslu 30. ledna.

Mezitím ale došlo ke dvěma událostem, jež opět pouze zdůraznily, jak celá tato diskuze o severské bezpečnosti ležela na křižovatce západních a sovětských zájmů. 14. ledna mluvčí administrativy Spojených států oznámil, že americké vojenské dodávky určené k exportu půjdou přednostně do zemí přidružených k USA v rámci dohod o kolektivní bezpečnosti.[59] Ve Skandinávii bylo americké prohlášení o vojenských dodávkách vnímáno jako určitý druh diplomatického nátlaku, i když to americká strana popřela. Nejinak tomu bylo z druhé strany znepřátelených bloků, kdy těsně před schůzkou v Oslu Sovětský svaz adresoval norské vládě diplomatickou nótu dotazující se na norské záměry ohledně severoatlantického paktu a odsuzující ho jako namířený proti SSSR. Dále v dokumentu připomíná, že Norsko má společné hranice se SSSR, a Moskva se zvláště zajímá, zda Norsko zamýšlí budovat na svém území základny přístupné cizím silám.[60] Norsko odpovědělo po několika dnech, že zvažování vlastní bezpečnosti dalo podnět k tomu, aby prozkoumalo, s ohledem na neúspěch skandinávského obranného plánu, v jaké formě a za jakých podmínek by se Norsko mohlo účastnit regionálního obranného systému států ohraničujících Atlantský oceán. Norská odpověď také jasně prohlašovala, že by Norsko nikdy nepřispělo k politice s agresivními cíli a že „norská vláda nikdy nepřistoupí ke smlouvě ukládající Norsku povinnost otevřít základny cizím vojskům, dokud není napadeno nebo vystaveno hrozbě útoku.[61]

Následně Norsko vyslalo ministra zahraničí Langeho do Washingtonu osobně zjistit podmínky, za kterých by Norsko mohlo vstoupit do rozhovorů o paktu. Ihned po jeho odjezdu dorazila druhá nóta ze SSSR, ve které Sovětský svaz odmítal norské ujištění ohledně základen jako nepřesvědčivé, pokračoval v napadání severoatlantického paktu a zpráva končila nabídkou norsko-sovětského paktu o neútočení.[62] Nabídka, ač bylo jasné její odmítnutí, vytvořila bezprostřední neklid a rozruch po celé Skandinávii, objevovala se totiž řada veřejných komentářů i v Dánsku a Švédsku zabývajících se možnou paralelou s Hitlerovou nabídkou paktu o neútočení skandinávským zemím před druhou světovou válkou. Jednání ve Washingtonu nabrala na obrátkách a po týdnu jednání s americkým státním tajemníkem Achesonem a britským ministrem zahraničí Bevinem se Lange vrátil do Osla podat zprávu, na základě které norský parlament Storting rozhodl oznámit Spojeným státům, že Norsko je ochotno přijmout pozvání na účast na předběžných diskuzích o atlantickém paktu.[63]

S norským rozhodnutím přidat se k vyjednávání ve Washingtonu a možným přístupem k utvářejícímu se paktu vznikla ve Skandinávii nová situace. Dánsko, které doposud plnilo roli prostředníka mezi rozdílnými postoji Norska a Švédska, učinilo poslední pokus najít skandinávské řešení dánského bezpečnostního problému. Předseda vlády Hedtoft zjišťoval u svého švédského protějšku Erlandera, zda by existovala možnost bilaterálního švédsko-dánského obranného paktu. Ale ihned se ukázalo, že pro takové řešení není žádná politická podpora.[64] Když se Švédsko vrátilo ke své politice neutrality, Dánsko vyslalo po vzoru Langeho svého ministra zahraničí Rasmussena na průzkumnou cestu do Washingtonu. Z jeho rozhovoru s Achesonem vyplynulo, že Dánsko by se také mohlo stát zakládajícím členem atlantického paktu, pokud by jednalo rychle, neboť již bylo provizorně stanoveno datum podpisu smlouvy. Po Rasmussenově návratu dánský parlament zvažoval vládní návrh, aby se Dánsko připojilo k paktu. 24. března nakonec dánští zákonodárci rozhodli v dolní komoře (Folketing) poměrem 119:23[65] hlasů pro vstup a následující den i v horní komoře (Landsting) poměrem 64:8.[66] Obdobně proběhlo hlasování v norském Stortingu 29. března, kde bylo připojení schváleno poměrem 130:13.[67] Cesta k přistoupení tak byla volná a 4. dubna 1949 se staly obě země, ještě spolu s Islandem a dalšími devíti státy, zakládajícími členy Organizace Severoatlantické smlouvy (North Atlantic Treaty Organisation, NATO).

2.5 Důsledky rozchodu a nová očekávání

Přistoupením Norska, Dánska a Islandu k NATO dochází k finálnímu rozchodu severských států v zajištění bezpečnosti s ohledem na zájmy své vlastní země. Motivy vstupu Islandu do NATO byly do určité míry obdobné jako u Dánska a Norska, nicméně jeho postavení v této organizaci bylo vždy poměrně specifické. Bylo by proto dobré ve stručnosti zmínit hlavní motivy a očekávání Islanďanů od této vojenské aliance, jejíž součástí se stali, ač nedisponují vlastní armádou.

Izolovaná poloha, malá populace[68] i silnější pouta k Severní Americe než k Evropě, to vše nahrávalo Islandu již od počátku k poněkud odlišnému uvažování ohledně zahraniční a bezpečnostní politiky, než jak tomu bylo u ostatních severských států.[69] Když 10. května 1940 britské síly zahájily „preventivní okupaci“ islandského teritoria a porušily tak islandskou neutralitu, mnoho Islanďanů bylo takovým aktem zaskočeno. Poté co Brity vystřídali v obraně ostrova Američané a země získala roku 1944 samostatnost, obyvatelé Islandu očekávali plné stažení vojsk spolu s koncem války a obnovení politiky neutrality.[70] Není tedy divu, že se následná americká žádost o vlastní základnu na islandském území mezi lety 1946 a 1949 setkala se silnou vlnou odporu. Přesto však po dlouhé domácí debatě a agresivních sovětských krocích v Československu a Berlíně Island souhlasil vstoupit do NATO a povolil Alianci udržovat základnu v Keflavíku.[71] Island spatřoval i bez vlastní armády, nebo spíše právě proto, v členství v takovéto organizaci výrazný krok k přispění k vlastní bezpečnosti a NATO na druhou stranu spatřovalo bezesporu v Islandu díky jeho poloze významný strategický bod v severním Atlantiku.

Ve všech severských, potažmo všech členských zemích byla očekávání od vstupu do NATO obdobná. Dánský ministr zahraničí Rasmussen při podpisu Severoatlantické smlouvy uvedl, že tak činí v zastoupení Dánska, „…protože je to (NATO) nástroj míru a protože nemá jiný účel než obranný v případě ozbrojeného útoku proti kterékoli signatářské zemi.[72] Přistoupením k Alianci severské země doufaly, že získají doposud chybějící garanci bezpečnosti proti případné agresi. S vědomím, že i přesto bezpečnost nemůže být stoprocentní, nabyly však jistoty, že v případě ozbrojeného útoku na kterýkoli členský stát přijdou Spojené státy a další západní velmoci s odpovědí. Hlavní očekávání tedy spočívala v tomto základním prvku smlouvy, který plně vystihoval preventivní a odstrašující povahu Aliance.[73]

Současně ale poprvé od doby spojenectví s Napoleonem z roku 1807 bylo Dánsko (spolu s Norskem, které bývalo součástí Dánska) přidruženo politicky a vojensky k mocenskému bloku, což s sebou přináší řadu nových a rozporuplných problémů v implementaci politik nutných pro fungování takového bloku.[74] Tyto problémy také souvisí s mnoha faktory, které významně určují jednak důležitost Dánska a Norska pro NATO, jednak důležitost této aliance v dánské a norské zahraniční politice. Asi nejpodstatnějším z těchto faktorů je geograficky strategická pozice, kterou obě země v rámci Aliance zaujímají. Právě tato pozice je jejich vkladem pro participaci v NATO a současně podmiňuje koncept toho, co NATO ve skutečnosti znamená.[75] Dánské i norské členství přidalo Alianci velmi málo odstrašující síly ve smyslu ozbrojených sil, hlavním přínosem těchto dvou zemí bylo severovýchodní rozšíření systému kolektivní obrany a geografická blízkost sovětskému regionu. Norsko si bylo moc dobře vědomo svého dlouhého pobřeží, takticky velice důležitého pro vedení války na moři, ale zároveň poměrně zranitelného a samostatně těžko ubranitelného. Dánsko navíc bylo branou do Baltského moře, kdy sovětské ponorky rozmístěné ve Finském zálivu a okolí musely pro dosažení volného moře překonat dánské vody.[76] Další důležitý faktor představovalo Grónsko, které mělo velký význam jak pro Alianci, tak pro samotné Spojené státy. Grónsko totiž poskytovalo Alianci letecké základny pro nejen vojenské, ale i pro obchodní a přepravní lety na dlouhou vzdálenost. Přesto, že Grónsko nebylo přímo napojené na kontinentální Dánsko, dánská účast v západním obranném bloku podstatně snížila komplikovanost grónského využití. Z pohledu USA bylo právě toto zapojení Grónska jedním z nejdůležitějších aspektů při hodnocení příspěvku Dánska k západní bezpečnosti.[77]

Je důležité rovněž zdůraznit, že podepsání Severoatlantické smlouvy nepřineslo Dánsku, Norsku a Islandu okamžitou podporu ve formě cizích vojsk. O to nikdo nežádal, ani to v této době nikdo nenabízel. Norsko a Dánsko vydaly jednostranná prohlášení, že souhlas s podmínkami smlouvy nepovede k rozmístění cizích vojsk v době míru na jejich území.[78] Udělaly tak jednak proto, aby uklidnily veřejné mínění, kde stále přežívala vzpomínka neblahých zkušeností z válečné okupace, a jednak kvůli některým členům vládnoucích sociálních demokracií, kteří měli výhrady proti opuštění neutrality.[79] Dalším motivem bylo určitě ujištění Sovětského svazu, že podepsání smlouvy těmito dvěma zeměmi nepřivede americké a britské vojáky blíže k jeho hranicím. V souvislosti s tím panovala snaha předejít zvyšování sovětského tlaku na Finsko.

Ve spojitosti s důrazem kladeným na strategický obranný přínos severských zemí přistoupivších k Alianci se v těchto státech projednává řada nových sporných otázek umocňujících do určité míry spekulace o skutečné povaze této organizace.[80] Nejistota ohledně povahy NATO je dána, jak už bylo naznačeno, hluboce zakořeněnou tradicí neutrality a zdrženlivosti k mocenské politice. Proto sporné otázky typu umístění cizích vojsk a leteckých sil na území členských států, či naopak umístění národních vojsk mimo vlastní zemi nebo zákonné délky vojenské služby a zvyšování rozpočtových vojenských výdajů na úkor programů sociálního zabezpečení reflektovaly rozpor mezi tradičními národními zájmy a mezinárodními závazky převzatými členstvím v systému Aliance.[81] Přesto ale Dánsko a Norsko uzavřely roku 1950 dohodu se Spojenými státy o poskytnutí vojenské pomoci ve formě amerických dodávek zbraní. „Rozsah vojenské pomoci účastnickým zemím NATO značně převýšil pomoc poskytnutou v rámci Marshallova plánu.[82] V Dánsku a Norsku byla navíc změněna struktura ozbrojených sil, zvýšen jejich počet a byly vytvořeny nové vojenské instituce a zahájeny výstavby vojenských zařízení. Obdobná opatření realizovalo i Švédsko, i když bez pomoci západních velmocí. Celkově vojenské výdaje všech skandinávských zemí na počátku padesátých let vzrostly jak absolutně, tak relativně. „Ve srovnání s lety 1947-1948 se tyto výdaje v Dánsku zvýšily ze 14 na 23%, v Norsku z 9 na 24% a ve Švédsku z 19 na 24% z celkového státního rozpočtu.[83] Součástí vojenské organizace NATO se Dánsko a Norsko staly roku 1951, kdy byl štáb severoevropského velení Organizace Severoatlantické smlouvy (AFNORTH) umístěn v okolí Osla. V obou zemích se navíc usadili zahraniční vojenští poradci, instruktoři a inspektoři, především z Velké Británie a Spojených států.[84]

Tato specifická situace v severském regionu vzniklá na základě odlišných bezpečnostních politik, které severské státy od druhé světové války sledovaly, dala vzniknout konceptu severské rovnováhy (Nordic Balance). Tento koncept, rozvinutý hlavně v šedesátých letech norským vědcem Brundtlandem, neměl v úmyslu popsat vojenskou rovnováhu, či rovnováhu sil, ale spíše severskou politickou rovnováhu vyplývající právě z různých bezpečnostních zájmů a politik všech pěti severských zemí. Tyto rozdílné bezpečnostní politiky znamenaly pro Finsko neutralitu, ale se speciálním vztahem k Sovětskému svazu založeném na smlouvě z roku 1948; pro Švédsko politiku neangažovanosti v době míru se silnou vlastní obranou, která by dovolila ozbrojenou neutralitu v době války; pro Norsko a Dánsko silnou obranu a účast v NATO, ale s vlastními omezeními (již zmiňované cizí základny a později i zákaz rozmístění jaderných zbraní) zaměřenými na uklidnění Sovětského svazu; a pro Island[85] členství v NATO bez vlastní armády s obranou založenou na bilaterální smlouvě s USA, jež využívají základnu v Keflavíku.[86] Přítomnost neutrálního Švédska mezi Finskem a severskými členy NATO pomáhalo mírnit sovětský tlak na Finsko a stejně tak výhrady členů NATO ohledně cizích vojsk pomáhaly držet napětí v severském regionu na nízké úrovni.

Argumentem pro udržení severské rovnováhy podle zastánců tohoto konceptu totiž bylo, že všechny zainteresované strany předpokládají, že změna kteréhokoli prvku rovnováhy vyústí v kompenzační změny ostatních prvků. Často se pro potvrzení této teze poukazuje na „nótovou krizi[87] z roku 1961, kdy si Sověti uvědomili, že kdyby pokračovali v nátlaku na Finsko, pak by Norsko a Dánsko mohly přehodnotit své restrikce na cizí vojska a jaderné zbraně na svém území.[88] Obdobně ustanovení sovětského vojenského svazku s Finskem by mohlo přimět Švédsko hledat nějakou formu vojenské spolupráce se Západem. Stejně tak by z opačného pohledu změna v norské a dánské politice ohledně cizích základen mohla ve skutečnosti přinést opětovný zvýšený tlak na Finsko. Tato „finská dimenze“ byla jasně patrná v debatách o zahraniční politice všech skandinávských zemí, i když výrazně silněji než v Dánsku a Norsku tomu bylo ve Švédsku. Tuto skutečnost vystihl finský prezident Urho Kekkonen ve svém prohlášení, že „tradičně je každá severská země zvyklá při rozhodování brát v úvahu ostatní (severské země).[89]

Koncept severské rovnováhy tedy spočíval ve vzájemné závislosti mezi sovětskou politikou vůči Finsku, švédskou neutralitou a rezervovaným chováním Norska a Dánska v rámci NATO. Zdrženlivost všech aktérů by přinesla stabilitu regionu a měla přínos pro všechny. Nicméně celá myšlenka tohoto systému byla mnohokrát diskutována a nejčastěji nepanovala shoda nad tím, do jaké míry výše zmiňovaná uvažování skutečně ovlivňovala vytváření politiky. Někdy je poukazováno na to, že smířlivější postoj k Finsku po roce 1955 přišel jako důsledek změny v sovětském vedení a jeho nové politiky mírového soužití a ne jako ústupek skandinávskému nátlaku.[90] Obdobně Chruščovovo upuštění od požadavku vojenských konzultací při zmiňované „nótové krizi“ je vysvětlováno interním sovětským zájmem o znovuzvolení prezidenta Kekkonena spíše než ostrou reakcí Norska a snahou o udržení severské rovnováhy.[91]

Celkově je diskutabilní, zda teorie severské rovnováhy brala plně v úvahu soudobé severské zájmy. Zdá se nepředstavitelné, že by dánská, či norská vláda byla připravena udělat nějakou drastickou změnu ve své politice o základnách a jaderných zbraních kvůli udržení finské neutrality. Dánsko i Norsko by bezpochyby vyvinuly veškeré úsilí diplomatickou cestou a ostatními nevojenskými prostředky pro podporu finské pozice, ale nešlo předpokládat přivolání svých spojenců za účelem budování základen a rozmístění jaderných zbraní, pokud by nebylo vystaveno bezprostřední sovětské hrozbě jejich vlastní území. Stejně tak se zdá mylné předpokládat, že Švédsko by vyhrožovalo opuštěním své cesty neutrality, aby odradilo SSSR od sblížení se s Finskem. Vstup do NATO v této době nebyl Švédy nikdy vážně považován za přijatelnou alternativu.[92]

Významné je také to, že koncept severské rovnováhy není příliš přijímán mimo Norsko a Dánsko. Švédští oficiální činitelé se na něj odkazují zřídka a finští téměř nikdy. Finové hovoří jednoduše o stabilitě v severské oblasti (stability in the Nordic area), myšlenka samovyrovnávací rovnováhy je pro ně příliš mechanická, pokud posun Dánska, Norska nebo Švédska směrem k Západu automaticky implikuje a vyžaduje větší finské přizpůsobování Sovětskému svazu.[93]

Bezpochyby lze ale říci, že nové bezpečnostní uspořádání po rozdělení cest severských zemí v bezpečnostní politice bylo významným kritériem při politickém rozhodování v severském regionu a ostatně také určitým předělem v moderní historii severských států. I přes tento rozchod se severská spolupráce, jejíž základy byly již položeny, dále rozvíjela a severští předsedové vlád, ministři zahraničí a ministři obrany se dále pravidelně scházejí, i když tak dělají mimo rámec nově vzniklé Severské Rady (Nordic Council, NC)[94], což ilustruje akceptování faktu, že mezi severskými státy existují odlišné národní zájmy v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky.

Poznámky

[26] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 313

[27] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 313

[28] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 323

[29] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 323

[30] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 292

[31] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 292

[32] MILES L.: The European Union and the Nordic countries, str. 262

[33] BLIDBERG K.: Just Good Friends, FHFS, Oslo 1987, str. 20

[34] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 323

[35] BLIDBERG K.: Just Good Friends, str. 6

[36] BLIDBERG K.: Just Good Friends, str. 7

[37] BLIDBERG K.: Just Good Friends, str. 18

[38] VESELÝ Z.: Dějiny mezinárodních vztahů, Aleš Čeněk, Plzeň 2007, str. 354

[39] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 326

[40] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 296

[41] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 296

[42] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy system, International Organization, roč. 10, č. 3, 1956, str. 390

[43] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 297

[44] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, str. 500

[45] Nakonec sjednána 4. dubna 1948 tzv. „YYA dohoda“ - Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi SSSR a Finskem.

[46] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, str. 500

[47] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, str. 501

[48] FIDLER, MAREŠ: Dějiny NATO, Paseka, Praha 1997, str. 33

[49] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 298

[50] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 298

[51] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 298

[52] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 299

[53] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 299

[54] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, str. 503

[55] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 300

[56] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy system, str. 392

[57] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy system, str. 392

[58] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, str. 503

[59] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 301

[60] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 301

[61] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 302

[62] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 302

[63] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 303

[64] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, str. 506

[65] Pro návrh hlasovali sociální demokraté, konzervativci, liberálové a jeden člen Strany práva, proti byli radikálové, komunisté, jeden liberál a čtyři reprezentanti Strany práva. Zastoupení jednotlivých politických stran v parlamentech viz Přílohu 2.

[66] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, str. 509

[67] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 304

[68] V porovnání s ostatními severskými státy, viz Přílohu 1.

[69] MILES L.: The European Union and the Nordic countries, str. 260

[70] INGEBRITSEN CH.: The Nordic States and European Unity, Cornell University, Ithaca 1998, str. 80

[71] INGEBRITSEN CH.: The Nordic States and European Unity, str. 80

[72] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy systém, str. 392

[73] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, str. 508

[74] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy system, str. 393

[75] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy system, str. 393

[76] Po dokončení Bělomořsko-baltského kanálu, a tudíž další sovětské možnosti jak dosáhnout volného moře, se tento význam Dánska snižuje.

[77] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy systém, str. 394

[78] MILES L.: The European Union and the Nordic countries, str. 262

[79] MILES L.: The European Union and the Nordic countries, str. 262

[80] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy systém, str. 394

[81] WILKINSON J.: Denmark and NATO: The problem of a small state in a collective securtiy system, str. 394

[82] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 333

[83] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 334. Přesné hodnoty zde uváděné mohou být poněkud zkreslené, autor neobjasňuje zdroj svých údajů, nicméně trend růstu výdajů na zbrojení je z nich patrný.

[84] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 334

[85] Někteří autoři Island do konceptu severské rovnováhy nezahrnují.

[86] GERMAN R.: Norway and the Bear: Soviet Coercive Diplomacy and Norwegian Security Policy, International Security, roč. 7, č. 2, The MIT Press, 1982, str. 77

[87] 30. října 1961 zaslala sovětská vláda finské straně nótu požadující společné vojenské konzultace dle článku 2 YYA smlouvy z roku 1948. Pro Finsko nóta reprezentovala reálnou hrozbu sovětské vojenské intervence.

[88] GERMAN R.: Norway and the Bear: Soviet Coercive Diplomacy and Norwegian Security Policy, str. 77

[89] MILES L.: The European Union and the Nordic countries, str. 20

[90] ÖRVIK N.: Scandinavia, NATO, and Northern Security, International Organization, roč. 20, č. 2, 1966, str. 384

[91] ÖRVIK N.: Scandinavia, NATO, and Northern Security, str. 385

[92] ÖRVIK N.: Scandinavia, NATO, and Northern Security, str. 385

[93] GERMAN R.: Norway and the Bear: Soviet Coercive Diplomacy and Norwegian Security Policy, str. 78

[94] Instituce zajišťující spolupráci mezi parlamenty severských zemí založená Dánskem, Islandem, Norskem a Švédskem v roce 1952, Finsko se k připojilo v roce 1955.

Seriál

  1. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po druhé světové válce
  2. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Úvod
  3. Okolnosti rozchodu severských zemí...: 1. Počátky provázanosti severských států
  4. Okolnosti rozchodu sev. zemí...: 2. Severské státy v novém poválečném světovém uspořádání
  5. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Závěr
  6. Okolnosti rozchodu severských zemí...: Seznam zkratek, seznam literatury
  7. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Přílohy

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Karel Manoch 🕔29.10.2010 📕11.485

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře