Okolnosti rozchodu severských zemí...: 1. Počátky provázanosti severských států

Autor : Bc. Karel Manoch 🕔29.10.2010 📕11.658

Seriál

  1. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po druhé světové válce
  2. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Úvod
  3. Okolnosti rozchodu severských zemí...: 1. Počátky provázanosti severských států
  4. Okolnosti rozchodu sev. zemí...: 2. Severské státy v novém poválečném světovém uspořádání
  5. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Závěr
  6. Okolnosti rozchodu severských zemí...: Seznam zkratek, seznam literatury
  7. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Přílohy

Podobné články

Další články autora

1.1 Společné kořeny

Pokud se tato bakalářská práce hodlá věnovat severským státům, bylo by vhodné nejprve blíže specifikovat, o kterém regionu a o kterých konkrétních zemích bude pojednávat a proč je právě takto souhrnně nazýváme. Z geografického hlediska severské státy nelze úplně přesně vymezit, většina leží v oblasti Skandinávie, ale více než geografická blízkost zde hraje roli společný kulturně-historický odkaz a obdobný vývoj společnosti v tomto regionu. Jmenovitě mezi severské státy zahrnujeme dnešní dánské, norské a švédské království, finskou republiku a republiku Island.[1] První tři jsou navíc někdy, převážně v anglofonní literatuře, označovány jako skandinávské státy. Již samotné souhrnné označení „severské státy“ napovídá, že u těchto států můžeme pozorovat určité společné rysy, které nám dovolují hovořit o nich jako o jednom uskupení. Nakolik je toto uskupení opravdu homogenní, jaké společné prvky se u těchto států vyskytují a proč tomu tak vůbec je, se nyní pokusím nastínit.

Kořeny spřízněnosti severských států je třeba hledat v dlouhé společné historii a řadě obdobných prvků, které hrály roli v rozvoji jednotlivých států. Od pravěku byly obývány germánskými kmeny (kromě Islandu, který byl osídlen až v 9. století Kelty a Vikingy) a ty se dorozumívaly stejnou řečí, z níž později vzešly velice si blízké severské jazyky. Výjimku tvoří pouze finština, k ugrofinské skupině sídlící na území Finska se později přidružili Švédové a Finsko se dostalo pod švédskou správu a kulturní vliv.[2] Společná vikinská válečnická minulost, stejně jako pozdější nástup křesťanské víry (resp. luteránského protestantismu v 16. století) je také dalším sjednocujícím faktorem. Nelze opomenout ani demokratickou tradici způsobu politického rozhodování, kdy byly zákony od 11. století schvalovány hlasováním všech svobodných mužů ve shromážděních zvaných thing.[3] Všechny výše uvedené aspekty značně přispěly k formování politické kultury, která má u všech severských států základní rysy společné. Podobný vývoj v severských zemích ovšem nebyl v jejich dějinách vždy výhradně integrujícím faktorem a v minulosti docházelo i k některým konfliktům o hegemonii v regionu.

1.2 Raná historie

Protože je pro komplexní porozumění zpracovávaného tématu nutné se věnovat klíčovým historickým determinantům vedoucím k rozchodu pohledu severských zemí v otázce bezpečnostní politiky, práce se nyní ve zkratce zaměří na vztahy mezi severskými státy a původ jejich vzájemné spolupráce i rozporů v době dávno i méně dávno minulé.

Island a Norsko se ohlíží za svou velikostí a silou do doby vikinské, po roce 1380 se však dostávají pod dánskou korunu. Celý severský region je pak téměř po dvě století spojen pod jedním panovníkem v Kalmarské unii. Po jejím rozpadu Švédsko, jehož součástí je po téměř sedm století i Finsko[4], postupně zvětšuje své území a vliv v regionu a většinou soupeří s Dánskem o dominantní postavení až do konce napoleonských válek.[5] Když se Norsko v roce 1814 konečně vymanilo z vlivu Dánska, vystřídalo ho dalších 90 let trvající spojení v jedné unii se Švédskem. Navzdory vzájemně nezávislé vnitřní správě těchto dvou zemí vystupovala unie jako celek v otázkách zahraniční politiky a jejím tvůrcem byl švédský ministr zahraničních věcí.[6] Norská nespokojenost s touto podřadnou pozicí vedla k rozporům, jež vyústily v rozpuštění unie v roce 1905. Je pravda, že toto rozpuštění proběhlo pokojně vzájemnou dohodou, ale ponechalo obě země ve stavu podezřívavosti vůči sobě navzájem a vedlo je následně částečně i po rozdílných cestách na poli mezinárodním.[7] Nadto se švédský postoj k Dánsku stal chladnějším, protože Dánové sympatizovali s Norskem v jeho snaze o nezávislost.

Nicméně co se týče ekonomických vazeb mezi severskými státy, ty postupně sílily, až vedly k vytvoření měnové unie mezi Dánskem a Švédskem roku 1873. Norsko se k ní přidalo o dva roky později. Funkčnost skandinávské měnové unie skončila s nástupem první světové války v důsledku rozdílných hospodářských a monetárních politik zúčastněných států. Během první světové války se všechny severské, přesněji skandinávské státy[8], vydaly cestou neutrality, kterou vyhlásily ve společné deklaraci.[9] To ovšem neznamenalo, alespoň pro tuto chvíli, že byly připraveny jít v koordinaci svých politik dále. Přesto ale byly položeny základy omezené spolupráce při čelení problému ohrožení míru, také byla společně diskutována řada otázek v ekonomické nebo sociální oblasti a rozvinul se vzájemný obchod. Za války nebyla jejich neutralita vážněji narušena a po jejím skončení se zájem severských států obrací na činnost v rámci nově vzniklé Společnosti národů (League of Nations, SN), do které jsou Dánsko, Norsko a Švédsko[10] přijaty jako zakládající členové (Finsko přistoupilo 1920) a v kterou tyto doufaly jako v univerzální mezinárodní organizaci pro udržení míru. Během dvacátých let vkládají důvěru do vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v rámci SN, kde také podporují otázky arbitráže a odzbrojení, ale tato iluze je rozbořena s bezzubostí SN a agresivní politikou a znovuvyzbrojením Německa ve třicátých letech. V atmosféře rostoucího mezinárodního napětí severské státy zjišťují, že už nadále nemohou očekávat bezpečnost skrze SN a obrací se stále více k linii absolutní neutrality.[11] V dubnu 1938 odstupují spolu se státy Beneluxu i od Konvence z Osla[12], z důvodu aktuální situace ve světě a protože se „nehodlají zapojovat do konfliktu mezi velmocemi a být využívány jako nástroj skrze závazné sankce Společnosti národů.[13] To vše v předvečer druhé světové války, jejíž průběh měl pro další postoj severských zemí zásadní význam.

1.3 Druhá světová válka

Druhá světová válka zasáhla Skandinávii mnohem silněji než první. Její události měly určující vliv na sociálně-ekonomickou a vnitropolitickou situaci celého regionu i poválečný pohled na otázku bezpečnostní politiky. Nacistické Německo bylo potenciální hrozbou pro všechny severské státy, ale Dánsko mající s Německem společnou hranici bylo této hrozbě nejblíže. Hlavním cílem dánské zahraniční politiky proto krátce před začátkem války bylo nepodniknout nic, co by mohlo u jižního souseda způsobit nelibost a zvýšit nebezpečí německého útoku. V souladu s tímto záměrem byla i skutečnost, že Dánsko jako jediná severská země akceptovalo v dubnu 1939 německou nabídku paktu o neútočení.[14]

S vypuknutím druhé světové války skandinávské státy deklarovaly svůj záměr držet se přísné neutrality. Nemůže být pochyb o tom, že „většina obyvatel Skandinávie se dívala na německou agresi s odporem a sympatizovala se Spojenci, ale mírová tradice a víra v neutralitu byly hluboce zakořeněny.[15] Ve všech třech zemích panovala shoda nad tím, že se nesmí nechat vtáhnout dobrovolně do války. První kritický test pro švédskou a norskou neutralitu přišel s finsko-sovětskou Zimní válkou. Útok Sovětského svazu na Finsko poslední listopadový den roku 1939 rozbouřil atmosféru v celé Skandinávii. Asi nejsilnější vlna nelibosti se zvedla ve Švédsku, které mělo s Finskem tradičně nejsilnější vazby, a bylo zde slyšet i hlasy volající po aktivní intervenci po jeho boku. Po varování ze strany Německa, které by takovou oficiální intervenci považovalo za nepřátelský akt, nechtělo Švédsko riskovat zapojení celé Skandinávie do války mezi mocnostmi a namísto toho praktikovalo politiku, kterou lze nazvat jako „neválčící intervencionismus“ (non-belligerent interventionism) – Švédsko poslalo Finsku značné množství zbraní a povolilo rekrutovat dobrovolníky, kteří posílili ve výši devíti tisíc plně vybavených mužů finské bojující síly.[16] Norsko a Dánsko také poskytly pomoc, ačkoli v menším rozsahu. Francie a Velká Británie byly taktéž ochotny Finsko podpořit, ale skandinávské země povolily pouze tranzit zbraní jako akt, jenž není v rozporu s politikou neutrality. Nesouhlasily už s přepravou vojsk z Francie a Velké Británie přes své území, protože by to znamenalo válku mezi Sovětským svazem a západními spojenci a skandinávské země by se staly místem střetu mezi těmito velmocemi.[17] Finsko beztak o jednotky nepožádalo a pomoc přišla tak jako tak pozdě. 12. března 1940 byl v Moskvě podepsán mír s velmi tvrdými mírovými podmínkami pro Finsko.

Méně než měsíc nato bylo napadeno Dánsko a Norsko. Obsazení Dánska německými jednotkami byla otázka hodin, protože po překonání odporu hraničních oddílů prakticky neozbrojené Dánsko nemělo jak chránit své teritorium. „Dánsko bylo za druhé světové války jedinou zemí, jejíž obsazení bylo provedeno tak rychle, že ani hlava státu, ani vláda nestačily odejít do emigrace.[18] Norsko mělo určité možnosti obrany, přesto se však podařilo německých vojskům rychle obsadit norské přístavy až k Narviku a po odmítnutí ultimáta požadujícího přijetí německé vojenské okupace bylo Norsko ve válečném stavu s Německem. I přes snahu francouzských a britských vojsk, která se vylodila podél norského pobřeží, ovládli po měsíci bojů Němci celou zemi a norský král a vláda odpluli do Británie, odkud z Londýna pokračovali v boji za osvobození země.

Zatímco Dánsko a Norsko byly napadeny, Švédsko bylo Němci ponecháno mimo. Citelně silnější a vybavenější švédská armáda připravená k obraně země a stejně tak i fakt, že Švédsko bylo důležitým dodavatelem železné rudy pro Říši, byly pravděpodobně hlavními důvody, proč se německá agrese této zemi vyhnula. Neméně významné bylo i stanovisko Sovětského svazu, který prohlásil, že na německý útok na Švédsko by SSSR pohlížel s nelibostí.[19] Německá vláda tedy ihned po napadení dvou skandinávských států po Švédsku požadovala dodržování přísné neutrality. Švédsko provedlo mobilizaci, ale ujištění, že bude lpět na politice neutrality, se dostalo jak Německu, tak západním mocnostem. Švédsko tentokrát nemohlo pomoci svým sousedům ani dodávkami zbraní, jako tomu bylo při konfliktu SSSR s Finskem, neboť jak švédské vedení vysvětlovalo: „Švédsko nenahlíží na válku v Norsku jako na lokální konflikt, jak tomu bylo v případě sovětského útoku na Finsko v roce 1939, ale jako na válku mezi západními velmocemi a Německem, takže se musí zdržet všech opatření, které by mohly být považovány za stranění jedné nebo druhé válčící straně.[20] Nicméně okupací Norska a Dánska se Švédsko dostalo do složité situace, kdy bylo odříznuto od Západu a do jisté míry ponecháno na milost nacistickému Německu, takže určité ústupky a odklon od přísné neutrality byly nevyhnutelné. Na německý nátlak povolilo transport veškerého zboží včetně vojenského materiálu německým jednotkám z a do Norska, což jednak konsternovalo švédskou veřejnost a jednak vyvolalo protesty ze strany norské exilové vlády. Oficiální diplomatický dokument v odpovědi na tyto protesty vysvětloval, že „každá politika neutrality má svá omezení daná prostředky, které má neutrální stát k dispozici.[21]

Největší odchýlení od neutrality však přišlo po napadení Sovětského svazu, kdy Německo požadovalo povolení průjezdu jedné německé divizi z Osla na sovětsko-finskou frontu a přepravu válečného materiálu do Finska. Německá žádost názorově rozdělila švédskou vládu, a i když konečná odpověď byla souhlasná, bylo zdůrazněno, že se jedná o jednorázové povolení, které se nebude opakovat.[22] Zároveň představitelé Švédska vysvětlovali, že si Švédsko nevybíralo mezi Německem a Spojenci, ale že musí brát v potaz vlastní zájmy, udržet svou nezávislost a držet se mimo válku mezi mocnostmi. Takže v tomto specifickém momentě se přiklonilo na stranu Finska, které vstoupilo do války na nátlak Německa hnáno touhou získat zpět území ztracené během Zimní války.

Po obratu ve válce se tlak na Švédsko ze strany Německa zmenšuje. Postupně je mu tak umožněno udělovat výsady i protihitlerovské koalici, zejména pak ekonomického rázu, kdy za největší bylo považováno zastavení exportu železné rudy do Německa. Ve vztahu k ostatním severským státům Švédsko pomohlo tisícům uprchlíků a Norsku a Dánsku bylo také povoleno ve Švédsku trénovat a vybavit policejní oddíly ve spojitosti s osvobozováním těchto zemí.

Norsko s exilovou vládou v Londýně a německou správou země skrze svého zástupce a loutkovou vládu bylo od začátku rozpoznáváno jako spojenecká mocnost. V Dánsku byla ale situace jiná. Vztahy této okupované země s ostatními státy se dostaly pod přísnou kontrolu. „Nicméně skutečnost, že v zemi nebyla vytvořena německá správa, a udržující se oficiální kontakty s okupanty po diplomatické linii poskytovaly Dánsku určité výhody oproti jiným zemím, které se staly obětí fašistické agrese.[23] Během okupace ale několik důležitých zahraničních diplomatických misí odmítlo naslouchat příkazům z Kodaně a místo toho navázalo vztahy se Spojenci. Sjednání smlouvy dánským zástupcem ve Washingtonu, která dávala Spojeným státům základny v Grónsku, i formování domácího hnutí odporu po růstu německého teroru v létě 1943 značně posílily sympatie Spojenců vůči Dánsku.[24]

Severské státy tedy vyšly z druhé světové války s rozdílnými nedávnými zkušenostmi, které byly zásadním determinantem v následném bezpečnostním uspořádání v severském regionu.[25] Norsko a Dánsko byly uznány jako spojenecké síly, zatímco Švédsko zůstalo mimo válečné dění a udržovalo neutralitu, ač ta byla vystavena silným tlakům jak z jedné, tak z druhé strany konfliktu. Finsko, o jehož specifickém postavení bude v práci pojednáno dále, bylo poznamenáno střety se Sovětským svazem. Zvláštní postavení měl také Island, který byl v důsledku okupace Dánska obsazen vojsky Velké Británie, a následně byla jeho obrana předána Spojeným státům americkým, které vybudovaly především letiště u města Keflavík a rozmístily na ostrově radarové stanice.

Poznámky

[1] Dále Faerské ostrovy a Grónsko, které mají autonomii vůči Dánsku, a stejně tak Alandské ostrovy mající autonomii vůči Finsku.

[2] MAYEROVÁ C.: Komparativní politika Skandinávie a Středomoří, Karolinum, Praha 1996, str. 14

[3] MAYEROVÁ C.: Komparativní politika Skandinávie a Středomoří, str. 14

[4] Počátkem 19. století ho dobylo a personální unií připojilo carské Rusko.

[5] MILES L.: The European Union and the Nordic countries, Routledge, Londýn 1996, str. 17

[6] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, Cornell University, Ithaca 1950, str. 258

[7] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 258

[8] Finsko vyhlašuje nezávislost na Rusku teprve v listopadu 1917. Island je po roce 1918 v personální unii s Dánskem a je vyhlášen republikou až v roce 1944.

[9] MILES L.: The European Union and the Nordic countries, str. 18

[10] Švédsko ale až po váhání a bouřlivé domácí diskuzi, zda není členství v rozporu s neutralitou.

[11] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 273

[12] Smlouva o podpoře ekonomické výměny mezi signatářskými státy platná od roku 1930, deklarace k odstoupení dostupná na: http://untreaty.un.org/unts/60001_120000/19/20/00036964.pdf (28.3.2009)

[13] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 274

[14] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 275

[15] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 277

[16] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 278

[17] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 278

[18] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, Svoboda, Praha 1983, str. 290

[19] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 279

[20] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 283

[21] FRIIS H.: Scandinavia between East and West, str. 284

[22] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 294

[23] KAN A. S.: Dějiny skandinávských zemí, str. 292

[24] EINHORN E.: The Reluctant Ally: Danish Security Policy 1945-49, Journal of Contemporary History, roč. 10, č. 3, Sage Publications, 1975, str. 495

[25] MILES L.: The European Union and the Nordic countries, str. 19

Seriál

  1. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po druhé světové válce
  2. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Úvod
  3. Okolnosti rozchodu severských zemí...: 1. Počátky provázanosti severských států
  4. Okolnosti rozchodu sev. zemí...: 2. Severské státy v novém poválečném světovém uspořádání
  5. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Závěr
  6. Okolnosti rozchodu severských zemí...: Seznam zkratek, seznam literatury
  7. Okolnosti rozchodu severských zemí v oblasti bezpečnostní politiky po II. sv.válce: Přílohy

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Karel Manoch 🕔29.10.2010 📕11.658

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře