Bezpečnostní strategie EU a USA: I. Charakteristika, společné prvky a zásadní rozdíly

Autor : Bc. Miroslav Benáček 🕔17.09.2010 📕10.326

Seriál

  1. Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008
  2. Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008: Úvod
  3. Bezpečnostní strategie EU a USA: I. Charakteristika, společné prvky a zásadní rozdíly
  4. Bezpečnostní strategie EU a USA: II. Implementace strategických dok. do politik EU a USA
  5. Bezpečnostní strategie EU a USA: III. Aktualizace bezpečnostních strategií
  6. Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008: Závěr
  7. Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008: Zdroje

Podobné články

Další články autora

1. Charakteristika EBS (2003), její obsah a klíčové rysy

Úvodní kapitola této práce by se měla zabývat klíčovými charakteristikami EBS (Evropská bezpečnostní strategie), jejími hlavními prvky, definovanými hrozbami a významem dokumentu pro následné jednání v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU (SZBP), či konkrétně její vojenské dimenze, tedy Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). Hovoříme-li o EBS jako dokumentu, nejde z právního hlediska o závazný akt, který by prošel klasickým legislativním procesem uvnitř evropských institucí. EBS je mnohem více nezávaznou deklarací, jenž „byla vytvářena na půdě generálního sekretariátu Rady EU v součinnosti s Evropskou komisí“ (Dubský 2006: 98). Dokument reflektuje průsečík pohledůčlenských států EU na aktuální bezpečnostní situaci ve světě v roce 2003 a její význam pro bezpečnost EU. Rovněž vymezuje oblasti, které mají pro EU stěžejní význam a doporučuje směr, jakým by se bezpečnostní dimenze evropských politik měla ubírat.

Již z úvodního oddílu strategie je patrné, že EU má ambici být aktivním subjektem na mezinárodním poli. „EBS vychází z přesvědčení, že EU musí usilovat o pozici globálního hráče“ (Dubský 2006: 98). EU chce dokázat, že má co říci také v oblasti bezpečnostní politiky, a že je připravena se na ní aktivně spolupodílet. „Žádná země není schopna sama řešit komplexní problémy dnešní doby“ (EBS 2003: 1). Toto je jedno z hlavních poselství EBS a naznačuje její neopomenutelný rys, a to multilaterální přístup k řešení globálních bezpečnostních problémů dneška. V rámci spoluodpovědnosti za dění ve světě považuje EU za nevyhnutelné rozmisťování evropských bezpečnostních sil v konfliktních oblastech, které by mělymít především stabilizační a mírotvorné poslání a podílet se na budování násilím postižených oblastí a obnově civilní infrastruktury. Působení evropských misí tohoto charakteru musí být bezvýhradně posvěceno souhlasem mezinárodního společenství, čímž má být zajištěna nestrannost daných akcí a jejich role objektivního zprostředkovatele stability chybějící v mnoha regionech světa. Z úvodní části rovněž vyplývá, že EU si uvědomuje aktuální povahu bezpečnostních hrozeb, jejichž identifikace je značně složitější než tomu bylo v minulosti, a které se již netýkají tradičních konfliktů mezi státy. Riziko přímého vojenského útoku na některý z členských států EU je dnes již nepravděpodobné a nutnost podílet se na zajišťování bezpečnosti EU i za jejími hranicemi je nezpochybnitelným faktem.

Samotné tělo EBS se skládá ze tří základních kapitol. První se zabývá globálními výzvami a klíčovými hrozbami pro EU. Druhá definuje tři strategické cíle, které by měly být zohledněny v bezpečnostní dimenzi evropské politiky. Závěrečná část nastiňuje význam aktuální bezpečnostní situace pro politiky EU a z něho plynoucí doporučení budoucího chování EU na mezinárodním poli.

1.1 Globální výzvy a klíčové hrozby pro EU

Kategorií globálních výzev jsou myšleny problémy, jež nejsou bezprostřední hrozbou pro Evropu, které však vzbuzují určité znepokojení a je tudíž žádoucí se jimi zabývat a usilovat o jejich vyřešení. Zdůrazněn je především fakt, že dnešní globalizované prostředí zdaleka nepřináší jen výhody, a že mnohých částí světa se globalizace v západním smyslu slova vůbec netýká. Problémem jsou vysoké počty civilních obětí válečných konfliktů a následné miliony lidí nucených důsledkem válek opustit své domovy, dále chudoba, epidemie nebo podvýživa a hladomor, které si ročně vyžádají okolo 45 milionů obětí (EBS 2003: 2). Za další výzvy jsou považovány např. problémy s nedostatkem vody, či energetická závislost Evropy, jež by do budoucna měla ještě stoupat. Jednou z dalších nosných myšlenek EBS je teze, že rozvoj chudých regionů není možný bez primárního zajištění bezpečnosti v daných oblastech. Ozbrojené konflikty v tomto směru plně brání rozvoji v některých částech světa. Zamezení tomuto je pro EU jednou z hlavních výzev.

Bezprostřední hrozby jsou druhou kategorií, jíž se tento oddíl zabývá. EBS rozlišuje pět základních hrozeb, jež pro EU představují největší nebezpečí. Identifikovány byly následující hrozby:

  • Terorismus
  • Šíření zbraní hromadného ničení (ZHN)
  • Regionální konflikty
  • Tzv. zhroucené státy
  • Organizovaný zločin

Dle EBS představuje terorismus jednu z nejzávažnějších hrozeb, jejíž nebezpečí spočívá především v neviditelnosti jeho struktur a složité předvídatelnosti. Tímto spadá do kategorie určitých nových hrozeb, proti kterým je nutné bojovat celosvětově. EBS rovněž upozorňuje na fakt, že teroristické sítě a jednotlivé buňky často vznikají a operují přímo na území EU. Tím se terorismus stává nejen nebezpečím zvenčí, ale především vnitřní hrozbou, kterou je třeba aktivně sledovat a potírat. Vůbec nejvážnější potenciální hrozbu představuje dle EBS šíření zbraní hromadného ničení (ZHN). Zde hovoříme jak o jaderných, tak i chemických a biologických zbraních. Znepokojující je možnost existence ZHN v některých nestabilních regionech, přičemž největší hrozbu v tomto ohledu představuje oblast Blízkého východu. Nejtragičtější scénaře poukazují na případ, kdy ZHN padnou do rukou teroristickým organizacím. V takové situaci hrozí bezprostřední nebezpečí nejen civilnímu obyvatelstvu EU, ale i jejích partnerů po celém světě. Obecně platí, že řada hrozeb je vzájemně propojena a vznik jedné je pevně svázán s existencí druhé. Hrozba regionálních konfliktů je typickým příkladem. Regionální konflikty mohou být příčinou i životadárným podhoubím jak terorismu, tak potenciálního šíření ZHN. EBS jmenuje řadu konkrétních konfliktů,přičemž některé z nich ovlivňují bezpečnost a zájmy EU pouze nepřímo. Zmínit lze např. konflikt v Kašmíru nebo nesčetné a vleklé ozbrojené konflikty na africkém kontinentě. Naopak za přímou hrozbu je považován izraelsko-palestinský konflikt, který se odehrává prakticky v těsném sousedství Unie. Podobný charakter hrozby jako regionální konflikty naplňují i tzv. zhroucené státy. Jde zpravidla o státy, jejichž instituce nejsou schopny efektivně vykonávat svou funkci na celém území státu, státy, kde vládne korupce a síla je zneužívána ve prospěch úzké skupiny obyvatelstva. EBS uvádí např. Somálsko, či Afghanistán pod Talibanem. Tyto státy, navíc ještě často zmítané regionálním konfliktem, se rovněž stávají útočištěm teroristů a závažnou hrozbou pro ostatní, tedy i EU. Poslední z hrozeb je zmíněn organizovaný zločin, za jehož primární cíl je v EBS označována právě Evropa. Organizovaný zločin vytváří rozsáhlé sítě spojené s nelegálním přeshraničním pohybem drog, zbraní, žen, či nelegálních migrantů z rozvojového světa. Aktivity organizovaného zločinu se vyznačují konstantním nabouráváním vlády práva a společenského pořádku. Rovněž námořní pirátství je jednou z forem organizovaného zločinu, kterou EBS konkrétně zmiňuje. Obecně pro kategorii hrozeb platí, že jejich působení je často navzájem svázáno a jedna poté implikuje druhou. Příkladně boj proti terorismu a organizovanému zločinu vyžaduje snahu o řešení regionálních konfliktů apředcházení vzniku zhroucených států. Kumulace více hrozeb najednou může pro Evropu představovat skutečné a vážné nebezpečí.

1.2 Strategické bezpečnostní cíle EU

Druhá velká kapitola EBS se zabývá strategickými cíli. „Myslet globálně a zároveň jednat lokálně“ (EBS 2003: 6) je výstižné a zastřešující heslo. K zajištění své bezpečnosti by EU měla sledovat tři základní cíle, které lze formulovat zhruba takto:

  • Reagovat na výše uvedené hrozby a aktivně se jimizabývat
  • Budovat zónu bezpečnosti a stability ve svém sousedství
  • Podporovat efektivní multilateralismus v mezinárodních vztazích

Zabývat se identifikovanými hrozbami by mělo být primárním bezpečnostním cílem EU. Budování bezpečné zóny a podpora multilaterální principů jsou spíše nástroji v boji s těmito hrozbami. EBS upozorňuje na fakt, že v době globalizace mohou být i vzdálenější a zdánlivě banální hrozby bezprostředním nebezpečím. Rozhodujícím nástrojem předcházení konfliktů,a tedy snahy zabránit vzniku následných hrozeb, má být preventivní působení ještě před vznikem samotné krize. Spolu s nutnou prevencí vzniku konfliktů je rovněždůležité uvědomění si povahy současných hrozeb. „Žádná z dnešních hrozeb již není čistě vojenského charakteru“ (EBS, 2003: 7). Proto je kombinace vojenských a civilních prostředků vpředcházení bezprostředním hrozbám i v reakci na již propuklé krize nutná. Budování bezpečného prostředí v regionech s EU sousedících je další ze strategických priorit, která je založená na předpokladu, že potíže sousedních států se stávají potížemi i pro Evropu. Je tedy žádoucí, aby EU podporovala stabilitu vlád, bezpečnost a demokratické principy v regionech na jih a východ od svého území. Postsovětské republiky, Balkán, jižní Kavkaz či oblast jižního Středomoří jsou těmito regiony. Zdaleka největší důraz je však kladen na vyřešení a stabilizaci palestinskoizraelského konfliktu, jenž je zdrojem nebezpečí nejen pro Evropu, ale takřka celý svět. Dále je v zájmu EU podpora efektivního multilaterálního systému založeného na dobrém fungování mezinárodních institucí a respektu k pravidlům a mezinárodnímu pořádku. Rada bezpečnosti OSN byměla být primárním aktérem při zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti. „Takové posilování mezinárodního řádu dává EU jako nesilové organizaci lepší možnost profilace vlastního vlivu“ (Grevi 2004). Kromě podpory klíčových institucí jako Světové obchodní organizace (WTO), OBSE, Rady Evropy či Mezinárodního trestního soudu (ICC) je pro Evropu vitálním zájmem budovat pevné transatlantické partnerství s USA, a to především v rámci Severoatlantické aliance. Rovněž obchodní a rozvojové politiky EU a podpora zapojení všech států do mezinárodního společenství by měly být cestou k nastolení fungujícího multilaterálního systému.

1.3 Význam strategie pro politiku EU

Závěrečný oddíl EBS se zabývá významem plynoucím z předchozího stanovení hrozeb a určení strategických bezpečnostních cílů. Navrhuje, jakým způsobem by se měly jednotlivé politiky EU ubírat a jakých prostředků by měla EU k dosažení předchozího využívat. Stručněřečeno by se EU měla zaměřit na zvyšování své aktivity, jednotnosti, kapacit a efektivní spolupráce s partnery. Rostoucí aktivita by se měla projevit především na poli prevence konfliktů a krizového managementu. Prevence jakožto eliminace budoucích hrozeb je všeobecně jednou z hlavních myšlenek EBS. Zvýšená aktivita EU je rovněž žádoucí v již zmíněné podpoře struktur OSN a respektu k nim. Na zvýšenou jednotnost Unie je kladen důraz hlavně s ohledem na tzv. „východní“ rozšíření EU, kterému sepsání EBS těsně předcházelo. Podstatná je především kvalitní koordinace postojů jednotlivých členských států při jednání navenek či lepší sladění uvnitř evropských struktur, ať již v rámci jednotlivých složek SZBP, nebo mezi druhým atřetím pilířem EU. Zvyšování kapacit EU v rámci zajišťování bezpečnosti je dalším ze zmíněných doporučení. Zdůrazněna je mimojiné nutnost navýšení zdrojů na obranu ze strany členských států, akcent na civilní složku prováděných intervencí v rámci EBOP a prospěšnost efektivní spolupráce mezi EU a NATO. Spolupráce s ostatními partnery se jeví jako evidentní s ohledem na strategický cíl podpory fungujícího multilaterálního systému. Především spolupráce na transatlantické bázi by měla být dobrým základem tohoto systému.

Ve zkratce lze podstatné myšlenky a doporučení vycházející z EBS charakterizovat několika pojmy. Budování prostoru bezpečnosti a stability a podpora multilateralismu v rámci OSN jsou hlavními cíli EU v boji s jejími hrozbami. Předpoklad, že bezpečnost je nutnou podmínkou rozvoje a předcházení krizím pomocí preventivních opatření jsou důležitými aspekty v boji proti hrozícím nebezpečím. Fakt, že Evropa se i v oblasti bezpečnostní politiky má ambici stát globálním hráčem, je stěžejním determinantem vzniku EBS.

2. NBS (2002) – důležité prvky a směřování strategie

NBS (Národní bezpečnostní strategie USA) je zásadním bezpečnostně-politickým dokumentem období administrativy George W. Bushe v Bílém domě. Zabývá se vymezením hlavních hrozeb, kterým USA v roce 2002 čelí. Kromě vymezení těchto hrozeb stanovuje NBS i způsob boje proti nim. Její text, mnohdy značně pateticky, hovoří a odvěkých amerických hodnotách a globálních ambicích Spojených států. Ve stínu ničivých útoků z 11. září 2001 přichází dokument s americkým viděním uspořádání světa, které je optimální pro zajištění bezpečnosti a stability k prospěchu USA a jejich spojenců. Významným faktorem, který má na obsah NBS bezprostřední vliv, je vojenské postavení USA ve světě. Amerika je v tomto ohledu dominujícím subjektem. Eichler doslova tvrdí, že „po skončení studené války má NBS pevný základ v tom, že USA jsou jedinou vojenskou supervelmocí“ (Eichler 2008: 3).

Již v úvodním oddíle je charakterizována povaha hrozeb, jimž USA aktuálněčelí. Zdůrazněn je fakt, že hrozící nebezpečí doznala za poslední léta značných změn. Dle NBS (2002: 1) je Amerika mnohem méně ohrožena státy expanzivními, přičemž nebezpečí ze strany tzv. hroutících se států enormně roste. Američané se již nemusí příliš bát početných armád jako spíše nebezpečných technologií v držení nepovolaných skupin či jedinců s nepřátelskými úmysly. Z úvodní pasáže je rovněž patrné, že Spojené státy si nekladou za cíl pouze svou vlastní bezpečnost, ale jsou odhodlány zasazovat se za celkově lepší pořádek ve světě, který by lépe vystihoval hodnoty, jež jsou Americe a jejím demokraticky smýšlejícím spojencům vlastní. Pro dostatečnou charakteristiku NBS je nutné se podrobněji zmínit o cílech, hrozbách a způsobu boje proti daným hrozbám, jež jsou příznačné pro orientaci bezpečnostní politiky Bushovy neokonzervativní administrativy.

2.1 Cíle stanovené NBS a vymezení hlavních hrozeb

Hovoříme-li o cílech NBS, je primárním úkolem USA zajistit bezpečnost svého vlastního území. Toto není ničím neobvyklým a de facto každá bezpečnostní strategie vymezuje toto jako svůj primární cíl. NBS však ve spojitosti s bezpečností Ameriky poukazuje i na bezpečnost amerických spojenců apřátel a naznačuje tím, že i za zajištění této bezpečnosti jsou USA do jisté míry odpovědné a ve své strategii na spojence pamatují. Dalším cílem, který jde ruku v ruce s bezpečností USA, je celosvětová propagace hodnot, o kterých NBS hovoří jako o univerzálně akceptovatelných. Jde především o lidskou důstojnost, svobodu či spravedlnost, za jejichž dodržování by se USA měly zasazovat po celém světě. Obrana těchto hodnot je považována za prioritu všech států světa, určitým společným minimem, na kterém jsou všichni aktéři schopni se shodnout. USA v tomto ohledu sebe samy považují za důkaz úspěšné koexistence mnoha kultur, pro které jsou ony hodnoty nedotknutelné a dle NBS jsou připraveny je bránit bez sebemenšího vyjednávání. Rovněž určitým způsobem varují své případné oponenty, že jsou ochotny vystoupit proti komukoliv, kdo by si dovolil těmto univerzálním principům vzdorovat. Ve spojení s propagací globální svobody a spravedlnosti vymezuje NBS rovněž skupinu ekonomických cílů, jimiž se v jedné ze svých kapitol zabývá. Jde o celosvětový ekonomický růst a rozvoj. Právě ty jsou považovány za nutný předpoklad k respektování výše zmíněných spíše morálních hodnot.

Vymezení hlavních hrozeb, které NBS nabízí je zcela zásadní s ohledem na rozsáhlou kategorii boje proti daným hrozbám, která bude zmíněna později. Za zcela zásadní hrozbu považuje NBS již v předchozí kapitole zmíněné tzv. zhroucené státy. Především ty jsou příčinou vzniku hrozeb ostatních. Mezi těmi jmenuje NBS terorismus a šíření ZHN. Nebezpečí zhroucených států je spatřováno především v situaci, kdy vládnoucí garnitura, která často nevládne ani nad celým územím státu, otevřeně podporuje např. teroristické skupiny, kterým je v daném státě poskytnuto útočiště a které zde obvykle pomocí ilegální činnosti získávají finanční prostředky pro své akce ve světě. Napojení teroristických organizací na politické autority ve státě je tedy zásadní hrozbou, jež USA v době vzniku NBS čelí. Tento typ hrozby byl vymezen především s odkazem k příkladu Afghanistánu, který byl již od září 2001 intenzívně v hledáčku Spojených států a který ono nebezpečí skutečně představoval. Lze říci, že NBS byla de facto ušita na míru právě pro případ Afghanistánu a případům podobným, ze kterých by v budoucnu rovněž pramenily nestabilita a další bezpečnostní hrozby pro USA a jejich spojence. Nicméně i proliferace ZHN je Amerikou považována za klíčovou hrozbu. NBS varuje především před šířením zbraní do nestabilních regionů, kde hrozí největší riziko padnutí nebezpečných technologií do rukou teroristů. ZHN v moci teroristů se základnou ve zhrouceném státě, tedy jakási kombinace předchozího, jsou vnímány je největší možné nebezpečí a NBS definuje postupy, kterými tomuto stavu Spojené státy svým zásahem budou bránit.

2.2 Koncepce NBS v boji proti hrozbám

V rámci boje proti terorismu se NBS zaměřuje na teroristické organizace globálního rozsahu a státy či jiné subjekty, které teroristy jakýmkoliv způsobem podporují a poskytují jim útočiště. NBS konkrétně zmiňuje opět oblast Afghanistánu a na tomto příkladu demostruje strategii boje proti teroristické organizaci, popř. zhroucenému státu, který tuto organizaci zastřešuje. Reálným výstupem této strategie je tzv. regime change policy, jejíž implementace znamená násilné svržení nepřátelského režimu, který by byl hrozbou pro USA a jejich spojence. V praxi může jít o režim, buď podporující teroristické aktivity, nebo přechovávající ZHN proti vůli USA či mezinárodního společenství. Konkrétně NBS v případě Afghanistánu hovoří o poražení stoupenců Al-Káidy v zemi a nastolení a podpoře takového režimu, který by přinesl regionu stabilitu a jako spojenec USA v globální válce proti terorismu již podobné zločinecké organizace na svém území nestrpěl. V boji proti globálnímu terorismu kladou USA rovněž důraz na pátrání po finančních kanálech podporujících dané organizace a zmrazování veškerých aktiv, která by se na teroristických aktivitách mohla podílet. Tohoto plánují USA dosáhnout ve spolupráci se svými spojenci. Spolu s nimi budou usilovat o rozšíření aliance pro boj proti globálnímu terorismu. „Uznáváme, že nejlepší obranou je dobrý útok“ (NBS 2002: 6) je jeden z hlavních rysů Američany vedeného boje proti terorismu. Zaměření se na obranu ještě před vlastními hranicemi, preemptivní údery a nesmlouvavost ve vztahu k teroristům jsou dalšími podstatnými prvky americké strategie. Právě ona preempce, kterou přináší NBS je v americké bezpečnostní politice poměrně inovativní. Eichler říká: „Silné stránky NBS jsou především rychlé a velice působivé vojenské zásahy na kterémkoli místě současného světa“ (Eichler 2008: 6). Těmi se preemptivní přístup NBS hlavně vyznačuje.

V oblasti boje proti šíření ZHN poukazuje NBS na změnu postavení ZHN v rámci mezinárodního uspořádání. ZHN, a především jaderné zbraně, již nejsou prostředkem udržování rovnováhy moci, jak tomu bylo během studenoválečného konfliktu. Širší možnosti dosažení těchto zbraní mohou mít za následek získání nebezpečných technologií ze strany tzv. darebáckých států nebo teroristických organizací, a to může mít pro USA z hlediska bezpečnosti kritický význam. ZHN mohou být prostředkem malých, zradikalizovaných režimů v boji proti světovým velmocem, pro které by ony režimy za užití konvenčních zbraní nebyly takřka žádným soupeřem. Proti tomuto možnému trendu jsou USA připraveny aktivně bojovat i za podpory svých spojenců. Jako tři pilíře v boji proti nežádoucí proliferaci stanovuje NBS aktivní boj proti proliferaci, posílení neproliferačních iniciativ, především ve spolupráci s ostatními partnery, a konečně přípravu na možnost užití těchto zbraní ze strany potenciálních nepřátel, především co se týče řešení následků případného útoku. Obecně sdílí strategie boje proti šíření ZHN řadu shodných prvků se strategií boje proti globálnímu terorismu, zdůrazněno je rovněž preventivní jednání a snaha o vytvoření co možná největší koalice v boji proti zradikalizované menšině.

Dále se NBS zmiňuje o snaze USA utlumit mnohé aktuální regionální konflikty. Za cíl je kladeno obnovení stability postižených území a následné šíření demokracie a vlády práva. Regionální konflikty nejsou považovány za přímou hrozbu pro Spojené státy, nicméně s ohledem na globální válku proti terorismu je vyřešení řady probíhajících konfliktů pro USA a jejich spojence velice žádoucí. Právě hrozba terorismu a riziko šíření ZHN mohou být následkem existence některých regionálních konfliktů. Zvláštní pozornost věnuje NBS izraelsko-palestinskému konfliktu, kde zdůrazňuje trvající zaiteresovanost USA na konečném mírovém řešení tohoto sporu. Zároveň však klade důraz na stěžejní roli samotných zúčastněných aktérů, jejichž chování je pro nastolení míru a stability v oblasti zcela zásadní. Především při řešení regionálních konfliktů v Africe se USA opět odkazují na snahu širší spolupráce s ostatními, převážně evropskými partnery. Jednou z dalších strategií boje proti hrozbám je podpora zvyšování globálního ekonomického růstu. „Silné světové hospodářství pozvedne i úroveň naší národní bezpečnosti“ (NBS 2002: 17). Spojené státy vidí za zvyšováním ekonomického růstu méně rozvinutých regionů šanci k demokratizaci těchto oblastí, a tudíž snižování potenciálního rizika vzniku hrozeb, např. zhroucením struktur některých států. Strategie rostoucího ekonomického růstu má být realizována především podporou volného trhu a volného obchodu. USA se v NBS vyslovují pro aktivní účast na globální spolupráci, především při vyjednáváních v rámci WTO, dále pro podporu regionálních iniciativ čivětší dynamiku v uzavírání bilaterálních smluv s partnery. Okrajově jsou zmíněny i problémy životního prostředí nebo energetické bezpečnosti, jejichž pozice v NBS je spíše formální.

3. Shodné prvky a zásadní odlišnosti obou strategií

V předchozích dvou oddílech byly jednotlivě charakterizovány oba strategické dokumenty. Nyní je třeba srovnat přístup obou strategií k bezpečnostním hrozbám a rovněž srovnat výčet hrozeb samotných tak, jak jsou vnímány z evropského a amerického úhlu pohledu. Eichler vymezuje v rámci EBS dvě základní roviny dokumentu, rovinu analytickou a koncepční (Eichler 2004: 9). Analytická rovina může být chápána jako rozbor mezinárodní bezpečnostní situace a vymezení nejzávažnějších hrozeb, kterými je třeba se aktivně zabývat. Koncepční rovina přichází s konkrétními přístupy a strategiemi, jak těmto hrozbám předcházet, popř. s nimi bojovat. Ačkoliv v NBS Spojených států je toto rozdělení z hlediska struktury dokumentu mnohem méně patrné, lze i na ni skrz ony dvě roviny pohlížet. Základní rozdíl mezi oběma strategiemi leží především v rozdílném pojetí a přístupu v rámci analytické a koncepční roviny, přičemž ta první se v případě EBS i NBS vykazuje poměrně širokou shodou. Koncepční rovina, tedy zvolená strategie v boji proti bezpečnostním hrozbám, se již v Evropě a USA značně liší, což se samozřejmě promítái do obou strategických dokumentů.

3.1 Společné hrozby – podobné přístupy EBS a NBS

Vnímání povahy bezpečnostních rizik a výčet jednotlivých hrozeb jsou hlavními společnými prvky obou strategií. Z drtivé většiny se v této oblasti oba dokumenty shodují. V případě EBS je pouze vhodné upozornit na nepatrně vzrůstající význam hrozeb pocházejících zevnitř, tedy vznikajících přímo na území EU. Toto lze dokumentovat například ve zmínce o buňkách teroristických organizací přímo na území členských států EU či v krátkém oddíle o organizovaném zločinu často majícím své pevné kořeny na evropské půdě. V kontextu celkového výčtu hrozeb jde však spíše o detail. Většina bezpečnostních hrozeb EU, a stejně je tomu i v případě USA, leží mimo hranice domácího území a tam je také nutno zacílit dané aktivity. Pokud se zaměříme na výčet hrozeb v EBS a NBS, lze nalézt čtyři korespondující oblasti zájmu. Zhroucené státy, terorismus, šíření ZHN a regionální konflikty jsou explicitně zmíněny v obou dokumentech a z hlediska důležitosti jsou na vrcholu pozornosti bezpečnostních analytiků jak v EU, tak v USA. Kombinace těchto hrozeb je rovněž považována za primární nebezpečí. Shodu je možno nalézt v tématech, kterým je v obou strategiích přičítána poměrně malá důležitost. Konkrétně energetická závislost a ilegální imigrace jsou oblasti, které se zdají být na první pohled pro oba aktéry dostatečně palčivé.

V EBS i NBS však o nich panuje jen marginální zmínka a celkově se v obou dokumentech vyskytují značně na okraji zájmu. Obě strategie rovněž v úvodu zmiňují rozdílnost bezpečnostního prostředí na počátku 21. století ve srovnání s riziky, která plynula z období studenoválečného konfliktu. Vnímají měnící se povahu hrozeb a nutnost reagovat na nové podněty změnou bezpečnostně-strategických aktivit odpovídajících moderním výzvám a cílům. USA i EU vidí do jisté míry jako závažné hrozby přicházející z vnějšího prostředí a shodují se i na nutnosti preventivního jednání s cílem zamezit budoucímu boji proti vzniklým nebezpečím. Konkrétní typy daného jednání, tedy ona koncepční rovina, však již podobné shodě nepodléhají a USA i EU zde přícházejí z dvěma rozdílnými přístupy čelení moderním bezpečnostním hrozbám.

3.2 Rozdílné přístupy čelení hrozbám v USA a EU

USA a EU mají stejné priority, ale odlišné způsoby jejich dosahování“ (Eichler 2004: 254).

Podíváme-li se na strategické cíle definované EBS, jsou dvěma základními principy evropského přístupu budování zóny bezpečnosti a stability okolo EU a podpora efektivního multilateralismu. Budování zóny bezpečnosti a stability souvisí jistým způsobem s šířením demokratických a tržních principů do třetích zemí, podporou lidských práv a tlumení extrémistických proudů v méně stabilních regionech. Rovněž NBS do jisté míry vnímá šíření těchto hodnot a principů jako jednu ze svých priorit a cestu ke větší stabilitě a globální bezpečnosti. Způsob budování oněch bezpečných zón se však z pohledu EU i USA liší. Evropa, využívající hlavně tzv. soft power, prosazuje spíše dlouhodobější způsob implementace daných hodnot ve třetích zemích. Působí především skrz Evropskou politiku sousedství (ENP), o jejímž konkrétním provádění bude hovořit následující kapitola. Americký přístup, v tomto směru značně rozdílný, přichází s již zmiňovanou regime change policy. Ta je nutně spojena s vojenským zásahem v dané oblasti a oproti ENP je z hlediska stanovených cílů krátkodobě značně efektivnější, nicméně její dlouhodobý efekt lze jen velmi složitě odhadovat. ENP je v tomto ohledu mnohem více orientována do budoucna a její přístupy rovněž více odpovídají principům proklamované prevence. Možnost vojenských zásahů v rámci regime change policy je v NBS výslovně zmíněna v oddíle, který hovoří o nutnosti zasáhnout proti všem, kteří by vědomě pošlapávali univerzálně sdílené hodnoty a představovali svým jednáním globální hrozbu. I přes časté zmínky o žádoucí spolupráci USA s jejich partnery není v NBS zmíněna podmínka souhlasu mezinárodního společenství k případným americkým intervenčním aktivitám. Právě tento unilaterální přístup je jedním z hlavních rozdílů mezi NBS a EBS v boji proti bezpečnostním hrozbám. EBS se proti tomuto vymezuje svým strategickým cílem podpory multilateralismu, což se projevuje především v podmínce nutného mandátu RB OSN pro veškeré vojenské operace v rámci EBOP. Daný rozdílný přístup obou strategií je bezpochyby dán postavením obou subjektů v mezinárodním prostředí, jejich možnostmi a vojenskými kapacitami. Eichler zmiňuje jako jeden z významných determinantů NBS fakt, že USA jsou celosvětovým premiantem co do vojenské vyspělosti a svými kapacitami a celkovými možnostmi se jim mohou ostatní státy jen těžko rovnat (Eichler 2008: 2). Toto má bezesporu vliv na zvolenou strategii, která s unilaterálními řešeními počítá. Iv případě EBS uvádí Eichler významné determinanty této strategie (Eichler 2008: 4). Jedním z nich je tzv. consensus decision making, tedy způsob rozhodování v rámci SZBP EU. Tomuto rozhodování podléhal i vznik EBS. Názorově nejednotná a mnoha zahraničně-politickými orientacemi protkaná Evropa má princip multilateralismu zakořeněn už ve svém fungování a to má bezesporu vliv i na celkové směřování a priority EU v její zahraniční a bezpečnostní politice. Podpora efektivního multilaterálního rozhodování v boji proti bezpečnostním hrozbám je jedním z projevů tohoto vlivu.

Pokud lze jednoduše a stručně sumarizovat, co mají EBS a NBS společného a v čem se navzájem liší, je nutno zmínit téměř stoprocentní shodu ve vymezení bezpečnostních hrozeb a charakteristice bezpečnostního prostředí na počátku 21. století. Rozdíly lze stručně shrnout koncepčním konfliktem ENP a podpory multilateralismu s regime change policy a způsobem prosazování bezpečnostně-politických priorit USA.

Seriál

  1. Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008
  2. Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008: Úvod
  3. Bezpečnostní strategie EU a USA: I. Charakteristika, společné prvky a zásadní rozdíly
  4. Bezpečnostní strategie EU a USA: II. Implementace strategických dok. do politik EU a USA
  5. Bezpečnostní strategie EU a USA: III. Aktualizace bezpečnostních strategií
  6. Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008: Závěr
  7. Bezpečnostní strategie EU a USA a jejich aktualizace do konce roku 2008: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Miroslav Benáček 🕔17.09.2010 📕10.326

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře