Žoldnéři, žoldáci, jejich všelijaká motivace

Autor : Ota Ulč 🕔29.07.2010 📕14.251

V angličině je jim přisouzeno málo chválihodné označení Mercenaries - tvorů, kteří za peníze se chopí zbraně a jdou zabíjet. Ovšem kdokoliv se ocitnuvší ve vojenské uniformě, ať jako dobrovolník či nijak nadšený odvedenec, dostává nějaké peníze, onen žold – však proto takové české slovo. Někdo tedy rukuje, poněvadž chce, někdo poněvadž musí. V dobách Marie Terezie lapené oběti čekal sedm let dlouhý úděl.

Vlast volá, jsme patrioté, tedy jdeme a v případě nezbytí i bojujeme a padneme.

Před zrodem nacionalismu – vynálezu spíš nedávného než prastarého data, mocným, nezřídka zcela dominantním motivem bylo náboženské zapálení. Proto ty křižácké výpravy osvobodit Jeruzalém od nevěřících, proto ty interní řeže mezi příslušníky téže víry, ale rozdílné interpretace. Matně se mi cosi vybavuje z dávných dob gymnaziální výuky, jak že porubaní leč přeživší bojovníci pod komandem Jana Žižky pak bránili a neubránili Cařihrad, Konstantinopolis. V roce 1453 ho Turci dobyli a přetvořili v Istambul.

Ke střetům na evropském kontinentě, šarvátkám mezi státy též miniaturního rozsahu, taková vojska tvořili bojovníci z povolání, však nic jiného neuměli. Jejich střety nezřídka proběhly bez krveprolití, pokud možno i bez šrámů, však celoživotním záměrem bylo dožít se dlouhého věku, penze, materiálního zajištění pro rodinu.

Dvacáté století, zaslouživší se o prozatím největší masakry, hory mrtvol v historii, byla také doba dobrovolníků, idealistů. V předvečer druhé světové války šli bojovat, životy riskovat a ztrácet ve Španělsku. Z Ameriky přijeli podpořit republiku dobrovolníci, známí pak jako Lincolnova brigáda, z Čech se dostavili socialisté a komunisté, mnozí padli a z přeživších v padesátých letech zásluhou vlastních soudruhů končili ve vězeních či dokonce na šibenici (jako třeba ultrabolševik Osvald Závodský, 19.3.1954 na Pankráci věšen). Nemálo bylo dobrovolníků dát se na stranu Hitlerovu, stát se součástí „Nové Evropy“. Vznikla esesácká divize v Nizozemí, taktéž sloužily musulmanské jednotky z Balkánu, dočetl jsem se o počínání víc než hrstky protibritsky orientovaných Indů a dokonce o nějakých dobrovolnících z Tibetu, přidělených k obsluze kanonů u protileteckého dělostřelectva. Jakkoliv bizární třeba byla jejich motivace, označení mercenaries by si přece jen zcela nezasloužili.

Patrioté, autentičtí vlastenci - Poláci, Češi, hodně též Židů, prchali před Hitlerem do Francie, brzo se pak beztoho rozklíživší, aniž by tam takové posily vítali. Jediným útočištěm se jim stala francouzská cizinecká legie. (V ní se znamenitě uplatnil našinec Karel Hora, armádní důstojník s československými, britskými a dalšími vyznamenáními. Do legie se poprvé dostal v roce 1939, po válce a po únoru 1948 znovu uprchl, v téže uniformě se podílel na bojích v Indočíně, Koreji, Alžíru, dosáhl hodnosti majora – pro cizince téměř nedosažitelné. Případný zájemce nechť se podívá na jeho knihu „Moje matka cizinecká legie,“ poprvé vyšla v roce 1977 u Škvoreckých v Torontu.)

- - -

Francouzská Cizinecká legie vznikla v roce 1831, podílela se na všech galských válkách na evropském kontinentu a v koloniích. Její hlavní báze Sidi-bel-Abbes v Alžíru vydržela až do roku 1962. Nyní je v předměstí Marseilles, s posádkami na všelijakých zámořských adresách. Pokud některý ze čtenářů kdy zatoulá do Pacifiku na Tahiti, lahodné to ostrovy, a cestou z letiště Faaa (ano, tři A) se dá po pobřežní silnici směrem ke Gaughinovu muzeu, nedaleko za benzinovou pumpou jménem Slavia (kde občas čerpá našinec, dokonce Plzeňák Očenášek), býval a třeba stále je silniční ukazatel, na něm zobrazen padák a pod ním varování POZOR PARAŠUTISTÉ - toť oni legionáři.

Co koho pudí stát se součástí tak unikátního útvaru, přísahat věrnost nikoliv Francii, ale legii – Legio patria nostra, vědom si proslulých slov generála de Negriéra „Vy, legionáři, jste stvořeni pro smrt a já vás posílám tam, kde se umírá“?

Někteří utíkají od něčeho - od zbabraného života, provinění, zločinu, vlastní rodiny, nudy nezáživné existence. Jiní utíkají k něčemu – k dobrodružství, vzrušení, podílet se na předpokládaném násilí, hojit si všelijaké frustrace, nebo je to jen pošetilá touha po romantice, spěšně pak pominuvší.

Primárním motivem ale zřídka kdy mohlo být bažení po penězích – čili onen magnet a charakteristika oněch autentických mercenaries, žoldáků k pronajmutí. Našinci, kdysi prchající před nacisty a poté před komunisty, přece zamířili do alžírského Sidi-bel-Abbes jen z nedostatku přijatelnějších alternativ.

Falešná je představa, že legie vítá a novou identitu poskytne každému vandráku či dokonce vrahounovi. Přijetí předchází důkladné prokádrování, výslechy za přítomnosti příslušníka národnosti žadatele a pouze po uspokojení přísných kritérií, úspěšný kandidát by měl právo vybrat si nové jméno, jinou identitu. Podepíše smlouvu na pětiletou službu, kterou si může prodloužit – čím déle bude sloužit, tím větší bude jeho penze. (Však nejeden vysloužilec zpět doma v České republice takto inkasuje. To platilo i za komunistů, s notným ovšem kádrovým šrámem. Když jsem se ocitl u PTP, Černých baronů, v onom tzv.přijimači ve vojenském prostoru Město Libavá u Olomouce, tam nás trýznil četař z povolání, právě takový veterán legionář, politicky rovněž nespolehlivý.)

Tuze krušné až kruté začátky legionářů. Dočítám se, že „disciplina neničí nezávislost, ale dává jí pečeť vznešené povinnosti“, že za čas i ti nejhorší násilníci a nejdrsnější povahy se nakonec bezvýhradně kázni podrobí.

Národnostní složení: po první světové válce přibylo hodně bělogvardějských Rusů, po druhé světové válce hodně Němců, nezřídka esesáků. Přibývali zájemci prchající před komunismem. Údaje z jakési statistické tabulky, za jejíž věrohodnost neručím: Poláci 10.000, Rusové 6.000, Maďaři 4.000, tehdejší Čechoslováci rovněž 4.000.

Poslední dobou přibývá podíl z jihoamerického kontinentu – už dosahuje jednu čtvrtinu celého počtu. Rovněž čtvrtinu tvoří francouzští občané, což věru mění onu pověstnou legionářskou cizineckou strukturu. Většina důstojníků je nadále francouzská, major Hora jako jeden z mála výjimek.

Po roce 1945, došlo v Indočíně k válce, kterou Francie nemohla vyhrát. Trošku jsem se o záležitosti zmínil (V článku „Ještě není dokolébáno,“ NP, 16.2.2010): „Válka končila v roce 1954 debaklem u Dien Bien Phu, kde po téměř dvou měsících obležení kapitulovala posádka deseti tisíc vyhladovělých Francouzů – včetně příslušníků Cizinecké legie, mezi nimi i Čechů, tam pochytaných a do rodné země navrácených (S nimi pak stát zacházel hodně nevlídně – některé pozavíral, s jinými prý šup na šibenici, což se mi ale nepodařilo ověřit. Vzpomínám si na osvětové turné, jak do Stříbra, kde jsem jako soudce ve věcech civilních uděloval jakousi spravedlnost, jednou přijel besedovat spisovatel Zdeněk Pluhař, autor nepříliš originálně nazvaného opusu – něco jako „Opustíš-li mě, zahyneš.“ Sebou si přivezl právě takového legionáře, nedobrovolného navrátilce, jenž většinu večera mlčel. Literát měl potíže se správnou etiketou, jak ex-zrádce oslovovat: „pan“ se tehdy nepoužíval, „soudruh“ by se v tomto případě vůbec nehodil, a vyřešení se tehdy našlo ve slovech „tadyhle kolega“.)

Oklikou, přes Čs-magazin a Lidovky, jsem se dozvěděl o knize historika Ladislava Kudrny „Bojovali a umírali v Indočíně.“ Dvě tisícovky Čechů a Slováků, z nichž pět stovek jich tam ztratilo život. Někteří padli do zajetí, 120 se jich na pozdější amnestii vrátilo do vlasti.

Tak neučinil mladík, s nímž jsem se seznámil na palubě letadla uprchlíků přistěhovalců do Ameriky. Rovněž bojoval v Indočíně, ale podařilo se mu vyhnout jak vietnamskému zajetí, tak i návratu do legie: zkrátka zběh, dezertér, jemuž se podařilo dorazit do Španělska a pak tedy do USA.

Legie se podílela a dost krvácela v Alžírsku, dalším, rovněž prohraném konfliktu. Z hlediska nejen generálů to byl debakl nikoli na bitevním poli, ale výsledek politických čachrů, podrazu, za nějž v jejich očích odpovědnost měl Charles de Gaulle. Pokus o převrat, do něhož se jim podařilo zaangažovat i Cizineckou legii, se však nezdařil - s následnou ztrátou její reputace. O jednom pak z Dnů Bastilly, 14.července, jsem byl svědkem takového pádu. V ulicích Paříže vojenská paráda v plném proudu, přehlídka náramné moderní techniky, v oblacích nad námi hřměly stihačky, vypouštějící barvy trikolory a já stále čekal, až se objeví pochodující legionáři, s jejich zvláštním pomalým, dost nepřirozeným krokem, a na hlavě nikoliv elegantní lodičky, ale jejich proslulé képi blanc, čepice jakoby pošťácké. Přehlídka několikahodinová a legionáři stále nikde. Pouze úplně nakonec přijelo pár nákladních vozů, na nichž nehbitě sedělo pár nepochodujících legionářů.

Od té doby asistují v roli jakoby hasičů, likvidovat povstání, rebelie, puče, převraty v někdejších svých koloniích, zejména v západní Africe, například v Pobřeží slonoviny v roce 2004, v Čadu v roce 2008. Francie se angažuje nikoliv jako intervent, agresor, ale pouze na požádání ohrožených či již suspendovaných místních vládců.

Zmínkou o mercenaries jsem započal a tak i skončím. Perfektním příkladem takového žoldnéře, který se ale pustil do dobývání ve vlastní režii, byl legendární Bob Denard. V září 1995 se se skupinou zkušených veteránů vylodil na ostrovech Comoro v Indickém oceánu, svrhl vládce a místní armáda se vzdala bez boje. Zanedlouho, v prosinci téhož roku, Francie vyslala 600 svých vojáků, zasáhla, žoldnéře přemohla, do vlasti k potrestání dovezla.

Zdroj:
http://www.otaulc.com/
Autor : Ota Ulč 🕔29.07.2010 📕14.251

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře