Válka v Bosně a Hercegovině: 3. Postkonfliktní rekonstrukce a současná BiH

Autor : Bc. Alena Holíková 🕔26.07.2010 📕9.521

Seriál

  1. Válka v Bosně a Hercegovině
  2. Válka v Bosně a Hercegovině: Úvod
  3. Válka v Bosně a Hercegovině: 1. Úloha války v politice
  4. Válka v Bosně a Hercegovině: 2. Balkán a válka v Bosně a Hercegovině
  5. Válka v Bosně a Hercegovině: 3. Postkonfliktní rekonstrukce a současná BiH
  6. Válka v Bosně a Hercegovině: Závěr
  7. Válka v Bosně a Hercegovině: Seznam zkratek, literatura
  8. Válka v Bosně a Hercegovině: Přílohy

Podobné články

Další články autora

Jak již bylo zmíněno, válka se vyznačovala mimořádnou krutostí, a to doslova všech proti všem. Srbové a Chorvati se spojili proti Muslimům, následně naopak Chorvati s Muslimy proti Srbům a takto se měnily poměry sil v průběhu celé války. Po takovýchto zkušenostech je jasné, že přimět tyto tři skupiny, aby se spolu snažily vybudovat nový společný fungující stát, bude nesmírně obtížné, ne-li nemožné. Mezi národy dodnes převládá silné nacionalistické cítění a nedůvěra vůči ostatním. I nadále ve volbách mají vysokou popularitu politické strany, které svou nacionalistickou propagandou přispěly k občanské válce.

V současnosti je v BiH ustaven velmi komplikovaný politický systém vycházející z Daytonské mírové smlouvy, tzv. konsociační model. Bosna a Hercegovina je nyní federací skládající se ze dvou entit, Republiky Srbské a Federace BiH, a distriktu Brčko, který spadá pod společnou správu obou entit. Celé politické uspořádání je postaveno na poměrném zastoupení všech národnostních skupin v jednotlivých orgánech. Počty zástupců jednotlivých etnik v konkrétních regionech jsou přesně stanoveny v bosenské ústavě iv ústavách jednotlivých entit.

Nad dodržováním konsociačního modelu a vůbec nad celou situací v BiH dohlíží Úřad vysokého představitele (momentálně tento post zastává rakouský diplomat Valentin Inzko), který disponuje značnými pravomocemi. To je častým terčem kritiky ze strany nejen nacionálních politiků, neboť jeho funkce je obsazována mezinárodním společenstvím a není zakotvena v ústavě. Do jisté míry je tak omezena státní suverenita.

Pojem postkonfliktní rekonstrukce vyjadřuje soubor procesů, které směřují k celkové stabilizaci na konfliktem postiženém území. Celá postkonfliktní rekonstrukce probíhá vněkolika fázích. Použijme zde rozdělení do tří základních fází[80]:

V první fázi dochází ke vstupu vnějších aktérů do konfliktu. Je zajišťována stabilita regionu a jsou vytvářeny strategie na budoucí obnovu.

Ve druhé fázi (fázi transformace) dochází k obnovám vládních struktur (soudy, úřady) a k rekonstrukci hospodářství. Mělo by také dojít k společenskému smíru.

Třetí fáze je víceméně fází udržovací. Jde o zajištění funkčnosti a stability celého systému a rozvoje společnosti. Zásadní je zde postupné oslabení vlivu vnějších aktérů.

Všechny tři fáze se do značné míry prolínají, proto rozdělení postkonfliktní rekonstrukce v Bosně a Hercegovině níže v textu je spíš orientační.

Postkonfliktní rekonstrukce se obvykle považuje za ukončenou tehdy, kdy již není potřeba vnější intervence a na daném území je vytvořen plně funkční státní aparát.

Aktéry rekonstrukce můžeme rozdělit na vnitřní a vnější. Vnějšími aktéry jsou nejrůznější vojenské mise (jednotky NATO, OSN apod.), humanitární organizace (Červený kříž)i ostatní nevládní organizace a vlády ostatních států.

Oblasti, ve kterých rekonstrukce probíhá, můžeme hypoteticky rozdělit do čtyř tematických okruhů[81]:

  1. Bezpečnost: zajištění bezpečnosti obyvatel, vybudování právních jistot
  2. Spravedlnost a usmíření: vytvoření spravedlivého právního systému, který nikomu nenadržuje; zejména po občanské válce je obtížné překonat nenávist mezi příslušníky různých etnik a vyřešit jejich historické spory
  3. Sociální a ekonomický blahobyt: zvyšování životní úrovně je neodmyslitelným předpokladem pro zachování míru, je proto potřeba podporovat rozvoj jednotlivých regionů a snižovat ekonomické rozdíly mezi jednotlivými oblastmi státu, aby se zabránilo vypuknutí nového konfliktu z důvodu sociálních nerovností
  4. Vládnutí a politická účast: pro trvalou stabilizaci situace je nutno vytvořit fungující instituce, efektivní administrativu, spravedlivé a aktivní soudy; neméně důležitým prvkem je zajistit všem občanům bez rozdílu možnost podílet se na rozhodovacích procesech státu (demokratické volby) a zamezit případné uzurpaci moci politickými elitami Je nezbytné uvědomit si vzájemnou provázanost všech oblastí. Jinými slovy rekonstrukce musí fakticky probíhat zároveň ve všech oblastech, pokud má být úspěšná a trvalá.

První fáze postkonfliktní rekonstrukce v Bosně a Hercegovině

Za počátek postkonfliktní rekonstrukce můžeme v jistém slova smyslu považovat zapojení OSN nebo NATO do konfliktu ještě v jeho průběhu, neboť cílem tohoto zapojení bylo od začátku ukončit boje a zmírnit jejich dopady na civilní obyvatelstvo.

Vrcholným bodem první fáze poválečné rekonstrukce byla Daytonská mírová smlouva. Název je odvozen od města Dayton v Ohiu ve Spojených státech, nedaleko kterého probíhala zásadní jednání o znění této úmluvy mezi chorvatským prezidentem Franjo Tudjmanem (zástupcem bosenských Chorvatů), srbským prezidentem Slobodanem Miloševičem (zástupcem bosenských Srbů) a bosenským prezidentem Alijou Izetbegovićem (zástupcem bosenských Muslimů), za účasti amerického prezidenta Billa Clintona, francouzského prezidenta Jacquese Chiraca a dalších. Daytonská mírová smlouva byla slavnostně podepsána 14. 12. 1995 v Paříži a její obsah ukotvoval poválečné politické a územní uspořádání státu. Nutno dodat, že bez vnějšího nátlaku by tato smlouva nejspíš nevznikla, a pokud ano, pravděpodobně o mnoho let později.

Dnešní Bosna a Hercegovina je naprostým unikátem, neboť nemá jasně stanovenou právní formu státu (nejde o unitární stát, ani federaci apod.). V důsledku Daytonské mírové smlouvy vznikla Federativní republika Bosna a Hercegovina s hlavním městem Sarajevo tvořená dvěma samostatnými entitami -Republikou srbskou (hlavní město Banja Luka) a Federací Bosny a Hercegoviny (hlavní město Sarajevo). Jádrem sporu ohledně rozdělení území se stal nezávislý distrikt Brčko, oblast na severovýchodě země čítající dnes zhruba 85 000 obyvatel, jež si vzhledem k jeho strategické poloze nárokovaly obě entity. Vzhledem k riziku, že mírová jednání kvůli tomuto ustanou na mrtvém bodě, bylo dohodnuto, že o osudu Brčka se rozhodne v mezinárodní arbitráži. Dnes Brčko náleží oběma státům, prakticky je však samosprávným celkem -těší se podobnému postavení jako Federace BaH nebo Republika srbská. Fakticky by mělo fungovat jako určitý integrační prvek, který by psychologicky spojil obě entity[82] .

Na základě rozdělení země vznikla na začátku roku 1996 takzvaná Daytonská linie, území demilitarizovaného pásma o šířce 4km a délce 1030km[83], jež oddělovala obě entity a kolem níž působily vojenské jednotky NATO IFOR (Implementation Force), které měly za úkol eliminovat případné střety mezi etnickými skupinami.

Vzhledem k úspěšnému zklidnění situace byla mise IFOR roku 1997 ukončena a nahrazena jednotkami SFOR (Stabilisation Force), které byly stále tvořeny zvětší části vojáky NATO.

Druhá fáze postkonfliktní rekonstrukce v Bosně a Hercegovině

Druhou fázi postkonfliktní rekonstrukce se pokusím nastínit ve dvou rovinách - politické a společensko-ekonomické.

3.1 Politická rekonstrukce

Na základě Daytonské mírové smlouvy zůstala sice Bosna a Hercegovina navenek jednotným státem, nicméně způsob rozdělení pravomocí mezi vzniklé entity spíš nahrával postupnému rozvolňování vzájemných svazků. Mezi kompetence ústřední vlády patřila zahraniční politika, celní a monetární politika, imigrační a azylová politika, vztahy s Interpolem při vyšetřování trestných činů, vytvoření celostátních komunikačních prostředků a dohled nad vzdušným prostorem státu[84] . Z toho vyplývá, že většina pravomocí spadala pod jednotlivé vlády a vliv centrálních orgánů byl omezen, ačkoli Bosňáci prosadili, aby členové poslanecké sněmovny centrálního parlamentu byli voleni vpřímé volbě a stoupla tak jejich reprezentativnost. Politickou rekonstrukci státu znesnadnily výsledky prvních poválečných parlamentních voleb na podzim roku 1996, neboť tři nejsilnější strany, jež z nich vzešly, byly ty samé, které vyhrály v roce 1990 a které daly vzniknout celému válečnému konfliktu. Jednalo se o nacionalisticky smýšlející strany Strana demokratické akce (SDA), Srbská demokratická strana (SDS) a Chorvatské demokratické společenství (HDZ), které neměly přílišný zájem na budování jednotného státu ani na výrazné změně vztahů mezi etniky. Voličskou oblibu nacionalisticky orientovaných stran se navíc nedaří snížit dodnes.

Mezi lety 1996 a 2002 se důležitá politika odehrávala více na úrovni entit, než na úrovni centrální. Důležité posty na úřadech se obsazovaly zejména podle národnostního klíče, docházelo k silné diskriminaci „nesprávných“ národností. Jinými slovy, Bosňák žijící na území Republiky srbské neměl mít šanci angažovat se v místním politickém životě a naopak. Diskriminační politika nadále přetrvávala nejen v běžném životě, ale i v ústavách obou entit. Centrální ústava Bosny a Hercegoviny uznávala jako konstitutivní národy státu Bosňáky, Srby a Chorvaty, zatímco Federace BaH ve své ústavě za své konstitutivní národy uznávala pouze Bosňáky a Chorvaty a v ústavě Republiky srbské se takto hovořilo pouze oSrbech.

Tento stav ale nezůstal bez povšimnutí a v roce 2000 nařídil Ústavní soud v reakci na podněty občanů změnu ústav obou entit tak, aby byly v souladu s Ústavou Bosny a Hercegoviny[85]. To by však nestačilo, bylo třeba zrevidovat i původní Daytonskou smlouvu a celý politický systém BiH, protože jeho funkčnost byla nepřesvědčivá. Proto nejvlivnější političtí představitelé Bosny a Hercegoviny a Úřad vysokého představitele (viz níže) 27.3.2002 podepsali takzvané Sarajevské dohody[86] .

Politický systém Bosny a Hercegoviny

Současný politický systém je označován jako tzv. konsociační model a je přísně vystavěn na principu etnicity (tzn. rovnovážné zastoupení všech národností v důležitých orgánech). Vdůsledku Sarajevských dohod vznikla instituce kolektivní hlavy státu -tříčlenné Předsednictvo, v němž zasedá vždy jeden Bosňák, jeden bosenský Srb a jeden bosenský Chorvat. Tito členové jsou voleni na čtyři roky a po osmi měsících se střídají ve funkci předsedy Předsednictva. Dále byl stanoven klíč 8:5:3, podle kterého se obsazují ministerstva v jednotlivých entitách. V praxi to znamená, že například posty ministerstev Republikysrbské budou obsazeny osmi Srby, pěti Bosňákya třemi Chorvaty.

Vzájemná nezávislost obou entit je podpořena tím, že každá entita má vlastní parlament. K tomu v zemi funguje i centrální dvoukomorový parlament. Své parlamenty mají i některé nižší územně samosprávné celky -Federace Bosny a Hercegoviny se skládá z deseti kantonů, z nichž pět je bosňáckých, tři chorvatské a dva smíšené a všechny tyto kantony mají vlastní malé parlamenty. Počet poslanců v nich je odvozen od počtu obyvatel jednotlivých kantonů.V čele kantonů stojí prezidenti, jež volí kantonální parlamenty.

Hlavou Federace Bosny a Hercegoviny je Předsednictvo Federace tvořené prezidentem a dvěma viceprezidenty. Všechny tři členy volí parlament Federace na období čtyř let. Opět zde hraje roli národnostní princip, neboť Předsednictvo Federace musí zastupovat jednotlivé konstitutivní národy Federace.

V čele Republiky srbské stojí na čtyři roky přímo volené Předsednictvo. Prezidentem Republiky srbské se stává ten kandidát, který získá nejvíce hlasů. Posty dvou viceprezidentů jsou obsazeny těmi kandidáty, kteří získali nejvíce hlasů mezi kandidáty stejné národnosti a jsou jiné národnosti než zvolený prezident.

Zákonodárnou moc Republiky srbské představuje dvoukomorový parlament tvořený Národním shromážděním Republiky srbské (dolní komora) a Radou národů (horní komora).

Podstata funkce horních komor obou entit vychází ze Sarajevských dohod a je především reprezentativní – každý konstitutivní národ tam má určité povinné početní zastoupení.

Další zajímavostí BiH je fakt, že zde existují třiúřední jazyky – bosenština, chorvatština a srbština, a dva druhy písma – latinka a cyrilice. Všechny jazyky ale vycházejí ze srbochorvatštiny a jejich oddělení probíhalo víceméně uměle až během druhé poloviny 20. století.

Sarajevské dohody se sice snaží zamezit sporům mezi národnostmi a eliminovat vzájemnou diskriminaci, výsledkem však je, že v určitých ohledech byla diskriminace dokonce zvýšena. Například při volběčlenů Předsednictva BiH může obyvatel entity volit jen zástupce své entity, v praxi to znamená, že například občan RS chorvatské národnosti může volit jen srbského kandidáta, sám ale kandidovat nemůže, stejně je tomu ve Federaci.

Úřad vysokého představitele

Zásadním článkem v politickém systému Bosny a Hercegoviny je Úřad vysokého představitele (Office of Higher Representative), jenž zastupuje mezinárodní společenství. Jeho funkce vychází z Daytonské mírové smlouvy, byla však zásadně modifikována Sarajevskými dohodami.

Když byla roku 1995 sepisována Daytonská mírová smlouva, byla zároveň zřízena Rada pro implementaci míru (Peace Implementation Council). Jde o sdružení států a mezinárodních organizací, které podporují (vojensky, finančně, ekonomicky) mírový proces v Bosně a Hercegovině. Výkonný orgán PIC, tzv. Řídící výbor (Steering Board of the Peace Implementation Council), úzce spolupracuje s OHR. Orgány PIC i OHR fungují jakourčitá záruka míru a jsou zodpovědné za civilní implementaci Daytonských dohod[87] .

OHR původně nedisponoval zásadními pravomocemi, neboť se očekávalo, že po otřesné válečné zkušenosti bude zájmem všech etnik situaci ve státě zklidnit a přistoupí tedyk plnění podmínek smlouvy dobrovolně. Toto očekávání se ale nenaplnilo, a proto bylo na konferenci Rady pro implementaci míru v Bonnu roku 1997 rozhodnuto o výrazném posílení pravomocí OHR (tzv. „Bonn Powers). Carlos Westendorp, vysoký představitel v letech 1997-1999, a jeho nástupci tak získali nové výkonné i legislativní pravomoci. V důsledku Bonn Powers může OHR odvolat z funkce jakéhokoli politika, dokonce i člena Předsednictva, případně mu zmrazit jeho bankovní účet. Motivem k tomuto jednání může být zejména podezření z korupce, nebo očividné úmyslné sabotování implementace mírových dohod.

OHR má, jak bylo uvedeno výše, i kontroverzní legislativní pravomoc, což mu umožňuje obejít celý legislativní proces. Na druhou stranu nebýt toho, Bosna a Hercegovina by možná neměla svou vlajku, jednotné cestovní doklady, společnou měnu ani armádu.

Roku 2002 se čtvrtým vysokým představitelem v pořadí stal Brit Paddy Ashdown, během jehož mandátu došlo k mnoha zásadním změnám. Zatímco jeho předchůdci preferovali spolupráci s umírněnějšími stranami, Ashdown si uvědomil, že chce-li něco prosadit, musí se spojit s nejsilnějšími. Zahájil proto spolupráci s tzv. „velkou trojkou“, trojicí nejpopulárnějších politických nacionalistických stran (SDS, HZD, SDA). Díky tomuto přístupu se mu podařilo v listopadu 2005 prosadit zákony na sjednocení a reformu policejních a armádních složek. Hlavním cílem reformy bylo centrální velení těmto složkám a jejich důsledná depolitizace. Zákony vešly v platnost 1. 1. 2006 a z tří dlouho znepřátelených armád vznikly Ozbrojené síly BiH. V souvislosti s tímto krokem byla 25.11. 2005 v Sarajevu zahájena oficiální jednání mezi Bosnou a Evropskou unií, na jejichž konci mělo být uzavření dohody o stabilizaci a přidružení Bosny k EU. Tato dohoda byla po mnohých odkladech slavnostně podepsána 16. 6. 2008 v Lucemburku. Evropská unie postupně od roku 2003 začíná přebírat funkce PIC a dohlíží na průběh mírového procesu. Mírové jednotky NATO SFOR (Stabilisation Force) byly 2. 12. 2004 nahrazeny jednotkami EUROFOR spadající pod velení EU. Časem by EU měla přebrat i funkci OHR, není však ještě jisté, kdy k tomu dojde. OHR by se poté měl transformovat na Úřad zvláštního představitele (Office of Special Representative, OSR). Jádrem sporu zůstává, zda by tento Úřad zvláštního představitele měl disponovat zmiňovanými „Bonn Powers“, tak jako OHR, nebo by tyto pravomoci měly být se zánikem OHR zrušeny.

3.2 Společenská a ekonomická rekonstrukce

Zatímco politická rekonstrukce díky vnějším tlakům vcelku zdárně pokračuje, společenská rekonstrukce je o mnoho složitější. Občanská válka a události jako Srebrenica nedovolují národům udělat tečku za minulostí, nenávratně se kvůli násilnému vyhánění obyvatelstva změnila i demografická struktura. Podle odhadů Statistického přehledu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v důsledku války opustilo svůj domov na 2,2 milionu lidí, z toho 1,07 milionu se mezi lety 1995 a 2007 vrátilo. Uprchlíci se většinou přirozeně stahují do oblastí s většinovým zastoupením vlastního etnika, existují ale i případy návratů uprchlíků do míst, kde tito patří k etnické menšině, což je někdy pokládáno za důkaz oslabení národnostních tenzí. Došlo také k úplnému zrušení oblastí pro návrat uzavřených (tzv. ,,tvrze etnické čistoty“)[88] . Názornou ukázkou problému přesidlování je případ Sarajeva. To bylo před válkou tradičním multikulturním centrem. Během prvního roku po skončení války však pod tlakem propagandy a z obav ohledně budoucího vývoje z města odešlo na 80 tisíc bosenských Srbů. Mezi lety 1999 a 2003 se sice Srbové do města začali opět vracet, původní charakter města se ale obnovit nepodařilo. Dnes v Sarajevu žije asi 400 tisíc obyvatel, z nichž je 80% Bosňáků (před válkou asi 49%). Velká část z nich ale do Sarajeva přišla až v průběhu války. Podle odhadů dnes ve světě žije přes 100 tisíc bývalých obyvatel Sarajeva, převážně představitelů inteligence. Paradoxem je, že lidé z Bosny neodcházeli jen během války, ale i krátce po Daytonu (odhadem 40 tisíc), neboť nevěřili v rychlé zlepšení situace v zemi. Odchod značné části bosensko-hercegovské inteligence dodnes silně znesnadňuje všechny části poválečné rekonstrukce[89] .

Během občanské války na území BiH naopak přišly z Východu početné skupiny tamních muslimů, aby pomohly svým souvěrcům v boji. Někteříztěchto přistěhovalců si vzali místní muslimky, čímž se vyhnuli návratu domů. Nyní Komise pro revizi rozhodnutí o naturalizaci cizích státních příslušníků v Bosně a Hercegovině přezkoumává občanství získaná mezi lety 1992 a 1995. Podle odhadů bylo v tomto období podáno více než 18 506 žádostí o udělení občanství. Zatím bylo prozkoumáno na 1 255 případů a v 661 z nich bylo občanství odejmuto, neboť šlo o osoby, jež se aktivně účastnily bojů v zemi (šlo zejména o osoby původem z Turecka, Ruska, Ukrajiny, Alžírska nebo Súdánu)[90] .

Fakt, jenž značně omezuje hospodářský rozvoj BiH (zejména v zemědělské oblasti a turistice), jsou rozsáhlá minová pole, nacházející se přibližně podél Daytonské linie, rozdělující obě entity. Odminování probíhá nejen s pomocí Ozbrojených sil BiH, ale také s významným přispěním mezinárodních organizací. I přesto však bylo podle prohlášení Ministerstva obrany k 17. 1. 2008 odminováno pouhých 17% z celého zaminovaného území Bosnya Hercegoviny.

Mezi nejzávažnější ekonomicko-sociální problémy současné BiH patří vysoká nezaměstnanost, která dosahuje až 29% [91]. Zejména mladí a kvalifikovaní lidé se proto buď za prací masově stěhují do západní Evropy, USA či Austrálie, nebo do zaměstnání dojíždějí do okolních států, Srbska, Chorvatska nebo Slovinska. Navíc je stále znát masový exodus inteligence během války a těsně po ní. Jako v celé Evropě i v Bosně dochází k stárnutí obyvatelstva, což ve spojitosti s vysokou nezaměstnaností velmi komplikuje financovánísociálního systému.

Jednou z příčin nepříznivé ekonomické situace je nejednotná státní hospodářská politika. Obě entity jednají na sobě nezávisle, mají vlastní hospodářskou politiku, což vdůsledku tvoří vnitrostátní obchodní bariéry a v neposlední řadě tato nepřehledná situace právě nepodporuje příliv zahraničních investic. Brzdou je i nejednotný a nesmírně komplikovaný daňový systém[92] .

Ačkoli zejména bosenští politici a zástupci mezinárodních společenství se snaží o těsnější provázání obou entit, v praxi se to nedaří. Jak Republika srbská tak chorvatská část Federace se snaží o co největší míru nezávislosti. Očekává se dokonce, že se pozastaví jednání o ústavních změnách, které by posílily vliv centrálních orgánů, neboť zde pro ně není dostatečná podpora.

Poznámky

[80] WAISOVÁ, Šárka: 2005:100. citováno dle HAMRE, John J., SULLIVAN, Gordon R. Toward Post- Conflict Reconstruction, 2002.

[81] WAISOVÁ, Šárka: 2005:100. citováno dle HAMRE, John J., SULLIVAN, Gordon R. Toward Post- Conflict Reconstruction, 2002.

[82] SMRČKOVÁ, Markéta. 2006

[83] Tamtéž.

[84] KASUM, Damir: 2006.

[85] KASUM, Damir: 2006.

[86] KASUM, Damir: 2006, citováno dle PRTINA, S. -STÝSKALÍKOVÁ,V. 2005: 112.

[87] KASUM, Damir: 2006.

[88] Bosna.cz (online). c2007 (cit. 2009-03-20).

[89] HLADKÝ, Ladislav: 2006.

[90] Bosna.cz (online). c2007 (cit. 2009-03-20).

[91] The World Factbook (online). 2009 (cit. 2009-05-20).

[92] Bosna.cz (online). c2007 (cit. 2009-03-20).

Seriál

  1. Válka v Bosně a Hercegovině
  2. Válka v Bosně a Hercegovině: Úvod
  3. Válka v Bosně a Hercegovině: 1. Úloha války v politice
  4. Válka v Bosně a Hercegovině: 2. Balkán a válka v Bosně a Hercegovině
  5. Válka v Bosně a Hercegovině: 3. Postkonfliktní rekonstrukce a současná BiH
  6. Válka v Bosně a Hercegovině: Závěr
  7. Válka v Bosně a Hercegovině: Seznam zkratek, literatura
  8. Válka v Bosně a Hercegovině: Přílohy

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Alena Holíková 🕔26.07.2010 📕9.521

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře