Válka v Bosně a Hercegovině: 2. Balkán a válka v Bosně a Hercegovině

Autor : Bc. Alena Holíková 🕔26.07.2010 📕35.694

Seriál

  1. Válka v Bosně a Hercegovině
  2. Válka v Bosně a Hercegovině: Úvod
  3. Válka v Bosně a Hercegovině: 1. Úloha války v politice
  4. Válka v Bosně a Hercegovině: 2. Balkán a válka v Bosně a Hercegovině
  5. Válka v Bosně a Hercegovině: 3. Postkonfliktní rekonstrukce a současná BiH
  6. Válka v Bosně a Hercegovině: Závěr
  7. Válka v Bosně a Hercegovině: Seznam zkratek, literatura
  8. Válka v Bosně a Hercegovině: Přílohy

Podobné články

Další články autora

Bosna a Hercegovina je jedním ze států nacházejícím se na Balkánském poloostrově. Jedná se o poměrně malé převážně hornaté území (zhruba 51 200 km2) obývané přibližně 4,6 miliony obyvatel[31][32]. Obyvatelstvo dnes tvoří tři hlavní etnické skupiny: bosenští Srbové, bosenští Chorvaté a Bosňáci (označovaní dříve jako Muslimové[33] , popř. bosenští muslimové). Tato tři etnika sdílejí společnou Bosnu a Hercegovinu již několik staletí, hovoří prakticky stejným jazykem (byť srbská verze jazyka, srbština, užívá cyrilici) a mají víceméně i stejný původ. Jediným podstatným rozdílem mezi nimi je jejich víra. Bosenští Chorvaté jsou převážně katolíci, bosenští Srbové vyznávají tradičně pravoslaví, Bosňáci se pak většinově identifikují jako muslimové. Toto rozdělení, jak uvidíme později, hrálo ve válce v Bosně a Hercegovině klíčovouroli.

Válka v Bosně a Hercegovině probíhala v letech 1992 až 1995. Datum nejčastěji uváděné jako začátek války v BiH je 5. 4. 1992, kdy došlo k prvním otevřeným střetům mezi Jugoslávskou lidovou armádou[34] a muslimskými polovojenskými skupinami[35] .

2.1 Balkán a historické determinanty konfliktu

Území Balkánu bylo vždy považováno za značně nestabilní oblast. Pro svoji polohu na křižovatce různých kulturních vlivů tamní území často měnilo majitele a tamější obyvatelé následně své tradice. Ani v dnešní době Balkán nepřestává být tím obávaným evropským „sudem střelného prachu“, jak byl označován po celé 20. století[36] . Pro přesnost je třeba zmínit, že pojem Balkán je v současnosti užíván v různých významech. Tím nejjasnějším je význam geografický, kdy Balkán je prostým označením Balkánského poloostrova. Politický význam slova se však během posledního století velmi proměnil a dnes se jako o balkánských státech hovoří v podstatě pouze o nástupnických zemích bývalé Jugoslávie. I v mé práci je Balkánem myšlena především tato část Balkánského poloostrova, byť z geografického hlediska by do této skupiny musely být zařazeny i státy jako Řecko, Rumunsko či Bulharsko. V zásadě však platí, že v souvislosti s členskými státy EU se již označení „balkánské“ v politickém slova smyslu nepoužívá.

Státy, které se dnes nachází na území Balkánu, byly v minulosti ovlivněny třemi rozsáhlými impérii. Slovinsko a Chorvatsko přejalo katolickou tradici Svaté říše Římské, Srbsko a Černá hora se tradičně orientovalo na Byzanc a její ortodoxní víru. Vzestup Osmanské říše a její podmanění si Balkánu v 15. století znamenalo pro region infiltraci nového kulturního vlivu – islámu, jehož stoupenci jsou dnes koncentrováni zejména na území Bosny a Hercegoviny a Albánie. Tyto tři nejsilnější kulturně-náboženské směry dodnes značnou měrou určují vývoj v těchto zemích.

2.1.1 Osmanská Bosna

Vpádem osmanských Turků na Balkán začíná důležitá etapa dějin, v níž se rodí kořeny současných bosenskohercegovských problémů. První pokus o vpád Turků na bosenské území se datuje do roku 1386. Přestože byl relativně lehce odražen, již po roce 1415 turecký vliv v Bosně dominuje. Tomuto vývoji značně napomohla i nesoudržnost lokálních vládců, kteří si turecké vojáky často zvali na pomoc k řešení vzájemných střetů, což zapříčiňovalo další štěpení moci v zemi[37]. Od poloviny 15. století vznikají v Bosně první turecké správní jednotky (tzv. vilajety) a tehdejší bosenský král Stjepan Tomašević prosí západní křesťanské země, aby nenechaly Bosnu padnout a pomohly svými vojáky vytlačit Turky zpět na východ. Argumentuje při tom i tím, že Turci se rozhodně na hranicích Bosny nezastaví, a pokud se jim nikdo nepostaví, ohrozí v budoucnu celou křesťanskou Evropu. Evropa však jeho výzvy nevyslyšela a král sám byl roku 1463 popraven[38] . Turci si Bosnu podmaňovali postupně a využívali k tomu specifických postupů, neboť si byli vědomi nezbytnosti udržení Bosny pro další plánovanou expanzi. Například zpočátku na každém obsazeném území vyhlásili „bosenské království“ a jmenovali formálního „krále“. Území dnešní Bosny a Hercegoviny je do stále sílící osmanské říše definitivně zařazenopo sto čtyřiceti letech dobývání, roku 1528[39] .

Nové společensko-hospodářské zřízení bylo založeno na státním vlastnictví půdy, což mělo zabránit přílišnému nahromadění moci v rukou několika málo feudálů.Půda byla sultánem propůjčována ve formě lén nově vznikající vojenské šlechtě, jež se jeho jménem účastnila válečných tažení. Šlechtici, jimž byla půda takto propůjčena, byli vázáni brannou povinností. Šlechta tedy žila z renty, kterou dostala za pronájem této půdy místním rolníkům. Původní bosenská šlechta o své postavení i majetek přišla a nabyla jej zpět pouze v případě, že se podvolila osmanské moci a vířeaúčastnila se jejich dalších výbojů[40] .

Turkům v jejich taženích značně pomáhali i pravoslavní Srbové, Albánci a Černohorci, kteří od konce 15. století osidlovali východ Bosny a Hercegoviny. Tím dosáhli řady privilegií a dalšího rozšiřování a upevňování svého náboženství.

Hlavní vlna islamizace v Bosně probíhala od 80. let 15. století do poloviny 16. století. V tomto období na islám údajně přešlo 70-75% místního obyvatelstva[41] . Ačkoli obecně nedocházelo k násilné islamizaci křesťanů, nikde jinde nepřešlo na islámskou víru takové množství populace jako v Bosně. Je zajímavé, že islám nepřijímali jen zámožní občané, ale i početné vrstvy prostých rolníků. Konverze k islámu byla většinou motivována vidinou zlepšení své ekonomické situace, neboť křesťanská populace byla často společensky diskriminována. Pouze muslimské obyvatelstvo totiž bylo oprávněno disponovat půdou a zastávat významnější funkce ve státní správě nebo soudnictví. Do nově budovaných měst se tak stahovala zejména tato privilegovaná skupina obyvatel, státních úředníků, obchodníků a vojáků[42] . Nemuslimské obyvatelstvo bylo dále diskriminováno vyšším daňovým zatížením, kterým platilo například za dědičné právo na obdělávání půdy a zejména za toleranci svého odlišného náboženství.

Možnou příčinou může být i celkově nedostatečné a špatně organizované zastoupení katolické církve ve středověké Bosně. Dlouhodobě zde působili v podstatě jen františkáni, avšak během dobývání Bosny Turky došlo k zabavování jejich majetku a polností, ničení jejich kostelů i klášterů a k vyhánění katolického obyvatelstva, což jejich fungování ještě znesnadnilo. Oficiálně však turecký vládce roku 1463 císařskou listinou vyhlásil, že bosenští duchovní i katolické obyvatelstvo mohou nadále v Bosně svobodně žít a vyznávat svou víru bez strachu z perzekucí, budou-li věrni císaři[43] .

Pravoslavná církev se oproti katolické těšila plné autonomii a byla i se svou strukturou z dob byzantského císařství začleněna do struktury osmanské říše. Oficiálně byl sice status katolické a pravoslavné církve shodný, v praxi však pravoslavná zejména zpočátku požívala značných privilegií. Turecké vedení totiž vnímalo katolickou církev jako cizí element, nedůvěřovalo jí, neboť její centrum leželo za hranicemi říše. Pravoslavná církev se v Bosně rychle rozšiřovala (do té doby pravoslaví spíš jen v okrajových částech) a aktivně se snažila o postupné podrobení katolíků pod svou správu. Zatímco pravoslavných klášterů přibývalo, z třiceti katolických z konce 15. století jich na počátku 18. století zbyly jen tři[44] . V polovině 16. století do Bosny přibyla nová, již čtvrtá, konfese. Tu představovali sefardští židé vyhnaní že Španělska, kteří následně vněkterých bosenských městech založili i poměrně významné obchodnické komunity.

Úspěchy osmanské říše v 16. století pro Bosnu znamenaly mohutný rozvoj měst, obchodu a řemesel i masové přijímání islámu spolu s jeho kulturou a tradicemi. Do tohoto období se také datuje vznik většiny dodnes důležitých památek a sídel. Koncem století však síla říše slábne a 17. století představuje pro Turecko éru vnitřních nepokojů a vyčerpávajících válek. V této době dochází k zvyšování místních antagonismů mezi islámem a křesťanstvím, neboť evropské státy, zejména Rakousko, Rusko a Benátky, se snaží k porážce slábnoucí říše využít místní katolíky a pravoslavné. To přirozeně vzbuzuje negativníreakce u muslimské části populace.

Zatímco katolíci ze strachu z perzekucí prchají z Bosny do Chorvatska, do Bosny se naopak stahují muslimové vyhánění křesťany z Uher, čímž je výrazně posílena bosenská muslimská populace. Ta se navíc z obav před vpádem křesťanských vojsk sjednocuje a tím víc se identifikuje s osmanskou říší jako garantem svých svobod a s Bosnou, jako svou zemí.

Slábnoucí říše vyžadovala čím dál víc prostředků i lidí na obranu svých hranic, dochází tedy ke zvyšování daní i nároků na plnění vojenské služby ze strany šlechty. Příliv uprchlíků -muslimů toužících po vlastní půdě i zvyšování daní způsobuje další zhoršování sociálního i ekonomického postavení nemuslimských rolníků.

Na přelomu 18. a 19. století ztrácí muslimové v důsledku ztrát ve válkách a také kvůli morovým epidemiím, jež zasáhly nejvíc právě muslimy osídlená města, absolutní většinu mezi bosenskými obyvateli. O to víc se brání jakýmkoli reformám ze strany osmanské správy. Nespokojenost křesťanského obyvatelstva, podporovaná Srbskem, Černou horou, Bulharskem, Ruskem i Rakouskem-Uherskem ústí r. 1875 v protiturecké povstání, které r. 1877 přerůstá v Rusko-Tureckou válku (tzv. velkou východní krizi). V této válce dochází k porážce Turků, jež jsou následně nuceni souhlasit s přiznáním autonomního postavení Bosny v rámci Osmanské říše[45] .

2.1.2 Bosna v rámci Rakouska-Uherska

Rakousko-Uhersko získalo Bosnu a Hercegovinu pod svou správu po Berlínském kongresu velmocí, který se konal roku 1878 po skončení Rusko -Turecké války. K výsledku jednání výrazně přispěly Německo a Velké Británie, které podpořily Rakousko-Uhersko proti nárokům Ruska. Jakmile byla okupace Bosny a Hercegoviny zahájena, muslimská část obyvatel vyjádřila za podpory Srbska a Černé hory velmi tvrdý, ale neúčinný, odpor. Již od začátku Rakousko-Uhersko plánovalo budoucí anexi území. Právní statut Bosny a Hercegoviny a jejích obyvatel se po Berlínském kongresu značně zkomplikoval, neboť okupace byla sice schválena, avšak i nadále zůstal turecký sultán formálně svrchovaným panovníkem země. Bosňané sice podléhali rakouskouherským zákonům, ale nestali se rovnoprávnými občany ani Rakouska ani Uherska a nezískali tamní občanská ani politická práva. Oficiálně měli Bosňané statut „bosenskohercegovských zemských příslušníků[46] .

V období okupace se spíše orientální a velmi zaostalá Bosna přibližuje evropské kultuře a jednotlivé konfesijní komunity se začínají přetvářet na národnostní společenství. Zejména bosenští Srbové a bosenští Chorvaté v tomto období na přelomu 19. a 20. století aktivně budují národnostní spolky a postupně i politické organizace. Pokusy o národnostní zařazení muslimské části populace jsou prozatím neúspěšné.

Rakousko-Uhersko sice formálně pokračuje v Tureckem nastavené toleranci k různým náboženským vyznáním, ovšem je zde patrná snaha Vídně fungování církví co nejvíce kontrolovat. Například tím, že od roku 1880 rakouský císař jmenuje všechny vyšší představitele pravoslavné církve v BiH[47]. Značně také posiluje zastoupení katolické církve v zemi i její vliv, přičemž kompetence jmenovat její hodnostářepřipadá opět rakouskému císaři. Postupně rakouskouherské úřady přebírají kontrolu i nad všemi muslimskými institucemi.

Od 80. let 19. století v Bosně dochází k výraznému rozvoji průmyslu a obchodu, infrastruktury i školství a kulturních institucí. Bohužel veškeré tyto pozitivní změny se fakticky nedotkly nejpalčivějšího a nejstaršího místního problému zemědělství, které ještě tehdy fungovalo na polofeudálních principech rané osmanské Bosny.

Mezi lety 1882-1903 řídí okupační správu BiH rakouskouherský ministr financí Benjamin Kállay. Ten přichází s ideou společné bosenské národnosti, jež by sjednotila všechny tři bosenské komunity. Předpokládá, že bosenští Srbové myšlenku nepřijmou, neboť jejich vzorem jsou samostatné pravoslavné státy Srbsko a Černá hora. Pro svůj plán se tedy snaží získat muslimskou statkářskou vrstvu. S pomocí Mehmed-bega Kapetanoviće se snaží změnit ustálené vnímaní bosenských muslimů jako Turků a poukázat na společný slovanský původ všech tří komunit. Dokonce nechává zpracovat gramatiku bosenského jazyka a bosenské učebnice. Tato idea bosenství se však u bosenských Srbů ani Chorvatů neujala a později se objevila v transformované podobě „bosňáctví“ jako součást muslimského politického hnutí[48] .

Ve chvíli, kdy se začalo hovořit o národu, bosenští muslimové stanuli mezi dvěma tábory, neboť jak bosenští Srbové, tak bosenští Chorvaté je jako „islamizované Srby“ nebo „islamizované Chorvaty“ z pragmatických důvodů lákali na svou stranu. Bosenští muslimové si však byli vědomi účelovosti těchto snah, a protože cítili potřebu nějakým způsobem se proti oběma soupeřícím táborům vymezit, začali sami sebe považovat za třetí národ. Dá se tedy říci, že Srbové a Chorvaté paradoxně stojí u zrodu „bosňáctví[49] .

Počátek 20. století znamená pro bosenskou společnost vzestup vzdělanosti (první studenti odcházejí na vysoké školy do Záhřebu, Bělehradu, Vídně nebo Prahy) a vznik prvních politických stran. Radikalizace zejména mládeže v Turecku a následně i v BiH přiměla Rakousko – Uhersko 5.října 1908 k dlouho plánovanému, ale do té doby odkládanému kroku, k plné anexi BiH.

Anexe, která nebyla konzultována s ostatními velmocemi, způsobila značné napětí na mezinárodní politické scéně. Ještě bouřlivěji však ovlivnila situaci ve všech jihoslovanských zemích. Chorvatsko jako součást monarchie anexi přirozeně vítalo, stejně tak i samotní bosenští Chorvaté. Srbové však proti anexi s podporou Ruska a Turecka ostře protestovali. Již tehdy totiž BiH považovali za srbskou zemi, která byla pro ně strategicky do budoucna velmi zajímavá (kvůli přístupu k moři) a zvažovali proto reálně válku proti Rakousku-Uhersku. Nakonec však anexe byla mezinárodně uznána.

Ačkoli se anexí stala BiH integrální součástí Rakousko-Uherské monarchie, bosenští obyvatelé měli nadále jen neplnoprávné postavení zemských příslušníků. Navíc bosenská správa byla odrazem společenských rozporů mezi konfesemi a nebyla schopna uskutečnit jakékoli významnější reformy. Pod vlivem sousedních států se nadále nacionálně radikalizovala zejména místní mládež, která se ztotožnila s idejí jihoslovanského programu. Jako sjednotitel všech Jihoslovanů se tehdy zcela přirozeně nabízelo Srbsko. Poté, co byl v Sarajevu 28. června 1914 spáchán úspěšný atentát na Františka Ferdinanda a jeho manželku, vyhlašuje Rakousko-Uhersko Srbsku válku, neboť Srbové jsou obviněni z účasti na tomto útoku a následně také rakouskou propagandou označeni za „paliče světového míru a hlavní viníky války[50]. Srbové jsou následně v Bosně policií a soudy perzekvováni, násilně přesidlováni a shromažďováni do internačních táborů.

2.1.3 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Již roku 1917 dochází k podpisu Korfské deklarace, vycházející z idey jednotného jihoslovanského národa tvořeného třemi větvemi – srbskou, chorvatskou a slovinskou. Tato deklarace ustavila poválečný vznik společného jihoslovanského (jugoslávského) státu spojením Srbů, Chorvatů a Slovinců. Tento plán byl odmítnut většinou bosenských muslimů, neboť by v nově vzniklém státě představovali jen asi jedenáctinu obyvatelstva (v tehdejší Bosně byl jejich podíl zhruba třetinový). Po pádu habsburské monarchie však v Bosně vypukají vážné sociální nepokoje, kdy muslimská vrstva statkářů je napadána (někdy dokonce vražděna) a vyháněna ze svých pozemků křesťanskými rolníky, kteří si následně snaží přisvojit její půdu. Dle údajů z dob Rakouska-Uherska byli majiteli půdy z 91% muslimové, rolnictvo však bylo z 95% křesťanské (z 74% pravoslavné a z 21% katolické)[51] . Tyto nepokoje tedy nebyly pouze sociální, ale ve svém důsledku i náboženské. Chaotická a nejistá poválečná situace značně urychlila vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Došlo k němu 1. 12. 1918 a jeho součástí se stala i Bosna a Hercegovina. Ačkoli urychlené spojení národů do jednoho státu bylo motivováno mimo jiné vidinou zklidnění sociální situace, neboť Srbsko disponovalo značnou vojenskou silou, k výraznému zlepšení situace nedošlo. Poválečná agrární reforma ještě podnítila vraždění a vyhánění muslimů z jejich latifundií, takže se o to víc uzavřeli do sebe. Muslimové tehdy definitivně ztratili své výsadní postavení. Srbové navíc v království zavedli oproti původním plánům centralistickou formu správy a vlády.

Základní myšlenka království založeného na třech národnostních větvích jihoslovanského národa vytvářela značný tlak na bosenské muslimy, aby se přihlásili k jedné z těchto větví. Na muslimy tlačili jak Chorvaté, tak Srbové, neboť národnostní sebeurčení bosenských muslimů by konečně rozřešilo otázku, zda je Bosna srbská nebo chorvatská. Muslimové se však tomuto kroku většinou bránili a identifikovali se prostě jako Jugoslávci, stoupenci myšlenky jednotného jihoslovanského národa[52] . Pokud se muslimové přeci jen k jedné z národností přihlásili, jednalo se obvykle o osoby, které prošly studiem v zahraničí (Záhřebu čiBělehradu), nebo usilovali o nějakou politickou funkci ve státní správě,přičemž ti, kdož chtěli dosáhnout vysokých postů, se hlásili k srbství, stoupenci opozice pak k chorvatství. Ačkoli v tomto období jsou muslimové bráni pouze jako odlišná konfesijní skupina, oni sami se již začínají vnímat nejen jako náboženské, ale i etnické společenství[53] .

V roce 1929 král Alexandr rozpouští parlament, ruší ústavu a zavádí královskou diktaturu. Hlavní změnou je nové správní členění státu na devět bánovin, které ale nijak nerespektují historické hranice a jsou stanoveny tak, že v šesti z nich mají většinu Srbové. Samotná Bosna je rozdělena mezi čtyři bánoviny a v tomto období zcela zaniká. Navíc je změněn název království na Království Jugoslávie, jsou tedy naprosto vypuštěny názvy jednotlivých „plemen“. Cílem těchto změn je celková unitarizace státu.

Roku 1931 král Alexandr vydal novou, ještě centralističtější ústavu, což vyvolalo další vlny nespokojenosti opozice. Zejména chorvatské skupina Ustaša usilovala o rozbití Jugoslávského státu všemi, i teroristickými, prostředky. Stála také za úspěšným atentátem na krále Alexandra roku 1934. Jeho nástupce bratranec Pavel však pokračuje v prakticky stejné politice, což jen prohlubuje celkovou krizi a ovlivňuje další vývoj země v následujících letech, hlavně během Druhé světové války.

2.1.4 Bosna a Hercegovina za Druhé světové války

Během Druhé světové války je Jugoslávie rozbita a její území rozděleno na sféry vlivu Německa a Itálie. Vzniká formálně Nezávislý stát Chorvatsko, jenž zahrnuje i celé území BiH. Zatímco chorvatští Ustašovci usilovali o etnické vyčištění chorvatského národního prostoru od všech nechorvatských živlů (židů, cikánů a Srbů), Srbové se zase snažili o vytvoření etnicky čistého Velkého Srbska, které by zahrnovalo všechny Srby osídlené oblasti (tedy i Makedonii, Černou horu, Bosnu a Hercegovinu a část Chorvatska), v rámci nové velké Jugoslávie[54] .

Pozice muslimů mezi těmito dvěma tábory byla opět složitá, proto když se objevili komunističtí partyzáni vedeni Josipem Broz -Titem představující protifašistický odboj, tedy jakousi třetí cestu, muslimové (byť nekomunisté) se k nim masově přidávali. Určitý vliv měl i fakt, že na komunistických letácích byli muslimové vedeni s velkým počátečním písmenem, tedy jako Muslimové, čímž byl vyjádřen rovnoprávný přístup k bosenským muslimům jako etnické skupině[55]. Titovým heslem bylo „jednota a bratrství národů Jugoslávie“, neboť usiloval o obnovu Jugoslávie jako federativního sátu, kde každý národ bude mít svůj stát. Titovi partyzáni vlastními silami osvobodili prakticky celou Jugoslávii a jsou později Spojenci uznáni jako jediná síla, bojující v Jugoslávii proti vojskům Osy[56] .

Na území BiH, nárokované jak Srby, tak Chorvaty probíhaly za války ty nejtěžší boje. Výsledkem je, že z celkového počtu přibližně 1 014 tisíc válečných obětí Jugoslávie připadlo na území BiH plných 407 tisíc[57] .

Ústavodárná skupština (vzniklá z Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie AVNOJ) v listopadu 1945 ruší monarchii a vyhlašuje Federativní republiku Jugoslávii. Ta je tvořena šesti republikami, přičemž jednou z nich je i Bosna a Hercegovina v hranicích určených na Berlínském kongresu r. 1878. Při stanovování hranic federativních republik se komunisté obecně snaží respektovat historické hranice zakořeněné v povědomí obyvatel.

2.1.5 Bosna a Hercegovina v Titově Jugoslávii

Socialistická federativní republika Jugoslávie byla totalitním komunistickým státem, který s ostatními zeměmi východního bloku sdílel řadu společných rysů (nezastupitelná role tajné policie a politika jedné strany), ale také oproti nim vykazoval řadu specifik (možnost soukromého vlastnictví, větší otevřenost ekonomiky a distancování se od Sovětského svazu). Titova politika spočívala v sjednocení jednotlivých národů pomocí komunistické ideologie, přičemž byla dál pěstována a rozvíjená idea jugoslávství, tedy bratrství a jednoty jihoslovanských národů.Případná opozice této politiky byla paralyzována s pomocí tajné policie, pracovních táborů a zabavováním majetku.

Zejména v Bosně měla nová koncepce státu úspěch, již v minulosti byli bosenští muslimové kvůli své problematické národnostní sebeidentifikaci největšími stoupenci jugoslávství. Kromě toho po obdobích, kdy se vždy jedna z etnických skupin těšila privilegovanému postavení na úkor ostatních, přichází forma státu, jejímž základním principemje všeobecná rovnost.

Komunistický stát byl ze své podstaty ateistický, což se v tradičně religiózní Bosně neobešlo bez represí. Náboženské spolky katolíků, muslimů i pravoslavných byly většinou zrušeny či zakázány a nahrazeny jinými, kontrolovanými státem a tajnou policií. Pokud se nepodřídili státní moci, následovala likvidace. Udržení jednoty ve federaci vyžadovalo otupení zvyků a tradic jednotlivých konfesí, odstranění odlišností, které by mohly v budoucnu opět vzbudit napětí či vyvolat konflikt. Novou vírou pro všechny se měl stát komunismus. Více než komunismus samotný však jugoslávskou federaci sjednotila samotná osoba Jozipa Broze -Tita, odmítajícího nacionalismus. Od počátku pečlivě pěstovaný kult osobnosti našel v Bosně odezvu víc, než kdekoli jinde.

Po Druhé světové válce se Bosna rychle industrializuje a zároveň se rychle zvyšuje vzdělanost místních obyvatel. Vznikají první vysoké školy a Akademie věd Bosny a Hercegoviny. V roce 1948 bylo v BiH plných 50% negramotných obyvatel, v 80. letech se toto číslo snížilo na 14,5%[58] .

Rok 1968, který byl bouřlivý v celém světě,přinesl změny i v BiH. Tehdy je totiž přijato usnesení, jež muslimy uznává za zvláštní národ. Při následném sčítání lidu r. 1971, kdy se vedle kolonek Srb, Chorvat, Jugoslávec objevila i rovnoprávná kolonka Muslim, se jako Muslim deklarovalo plných 1482 430 osob[59]. Muslimové se tak stali nejpočetnějším národem BiH a třetím nejpočetnějším národem federace. K Muslimské národnosti se hlásili i ateisté, zejména ve městech a mezi zástupci inteligence. Je tedy dokončeno národnostní sebeurčení bosenských muslimů.

Josip Broz -Tito zemřel roku 1980, čímž se ještě prohloubila politická krize podpořená existující krizí ekonomickou (značná zadluženost, nezaměstnanost a důsledky ropných šoků 70. let). Znovu se otevírá otázka dalšího směřování Jugoslávie. V té době je Jugoslávie nesoudržná a funguje v podstatě jako osm nezávislých celků (novou decentralistickou ústavou z r. 1974 získaly autonomní postavení i oblasti Kosova a Vojvodiny), neboť kvůli špatné hospodářské situaci již bohatší části federace odmítají sponzorovat ty chudší a sílí tlak na další decentralizaci. Současně ve vrcholných politických kruzích probíhá boj o moc, hledá se Titův nástupce. Následkem je rychlé střídání vlád a rostoucí nespokojenost Jugoslávců. Klesá tak rychle popularita Komunistické strany Jugoslávie a na povrch vyplouvá za Tita potlačený nacionalismus.

Mocenské centrum v Bělehradě se snažilo rozpadání federace zabránit a tak prosadilo centralistické doplňky do jugoslávské ústavy. Tím vyvolalo protest především Slovinska a Chorvatska, nejvyspělejších členů federace, které požadovaly naopak zavedení politického pluralismu, tržního hospodářství a zachování suverenit jednotlivých republik[60] . Střet těchto dvou neslučitelných vizí vedl v následujících měsících k vypuknutí několika válečných konfliktů různé intenzity, přičemž za ten největší je považována válka v Bosně a Hercegovině.

2.2 Válka v Bosně a Hercegovině: průběh a hlavní aktéři

Válka v Bosně a Hercegovině je považována za vůbec nejkrvavější konflikt na území Evropy od dob druhé světové války. Odhady lidských ztrát se značně rozcházejí (mnoho pohřešovaných se dosud nenašlo), nicméně zdroje uvádějí 155 000 jmenovitě zdokumentovaných obětí (odhady pak hovoří až o 300 000 mrtvých) z přibližně 4 milionů předválečného obyvatelstva BiH a více než 2 miliony přesídlených (milion v rámci Bosny a milion za hranice)[61] .

2.2.1 Bezprostřední okolnosti vypuknutí konfliktu

Po pádu komunismu v celé východní Evropě začaly reformy i v Socialistické federativní republice Jugoslávie. Již v 80. letech se objevovaly více či méně silné separatistické tendence jednotlivých svazových republik, nicméně na počátku 90. let se situace stala skutečně neudržitelnou (do té doby zdánlivou jednotnost zajišťoval totalitní komunistický režim). Nejprve samostatný stát vyhlásilo Slovinsko a Chorvatsko, následovala Makedonie a Republika Kosovo a konečně vbřeznu 1992 i Bosna a Hercegovina. Zde se však naplno projevil za komunismu do jisté míry potlačovaný problém multikulturního státu. Bosenští Chorvaté toužili po spojení s Chorvatským národním státem, bosenští Srbové trvali na setrvání v rámci Jugoslávie (nebo alespoň na připojení k tomu, co z ní zbylo – tzn. k federaci Srbska a Černé Hory). Bosňáci se naopak většinou snažili o vznik samostatného multietnického státu Bosna a Hercegovina v jeho historických hranicích.

Důležitým faktorem zde byl poměr zastoupení všech tří národností (Muslimové 48,2 %, Srbové 37,2 %, Chorvaté 13,7 %[62]), kdy všechny měly ve společnosti významný podíl, a tudíž byly oprávněné a schopné nárokovat účast na rozhodování. Navíc dvě ztěchto etnik již tehdy měly vlastní národní stát – Chorvatsko a Srbsko. Vypukla tedy v podstatě občanská válka o území, kdy se jednotlivé národností skupiny hájily právem národů na sebeurčení a snažily se prokázat své historické nároky na požadované oblasti. Válka v Bosně a Hercegovině je z tohoto důvodu také nazývána „Válkou map“, neboť jednotlivé skupiny své nároky ospravedlňovaly mapami z nejrůznějších historických období.

Politická situace

Jak jsem již zmínila výše, Komunistická strana Jugoslávie v celé Jugoslávii na přelomu 80. a 90. let prakticky ztratila podporu, což podpořilo vznik nových politických stran a hnutí. Ve vedení většiny z nich ale figurovali bývalí komunisté, kteří nehodlali politickou scénu zcela opustit. Vzniklá politická uskupení se snažila nalézt co nejširší podporu obyvatel. Vzhledem k selhání konceptu jugoslávství se strany proto uchýlily ve svých politických programech logicky k něčemu opačnému, k prosazování zájmů jednotlivých národů.

Na přelomu listopadu a prosince 1990 se v BiH konaly parlamentní volby, v nichž triumfovaly nově vzniknuvší nacionalisticky zaměřené strany. Počty hlasů, jež strany získaly, prakticky odpovídaly národnostnímu složení BiH. U bosenských Chorvatů uspěla Chorvatská demokratická unie (HDZ), u bosenských Srbů Srbská demokratická strana (SDS) a u bosenských muslimů Strana demokratické akce (SDA). Kromě levicově orientovaných postkomunistických stran neexistovala žádná, která by skutečně zastupovala celobosenské zájmy nebo nebyla založena na národnostním principu. Výše uvedené tři strany získaly celkem 86% mandátů[63] . Předsedou předsednictva BiH se po volbách stal Alija Izetbeović jako předseda vítězné SDA.

Koalice nacionálních stran, která po volbách v parlamentu vznikla, se velmi brzy ukázala jako neakceschopná. Při rozhodování se většinou utvořil blok zástupců HDZ a SDA proti poslancům SDS a levicových stran, ministři jednotlivých resortů se neřídili podle pokynů předsedy vlády Izetbegoviće, nýbrž podle vedení svých stran. Tato politická roztříštěnost se pomocí médií záhy přenesla i do celé bosenské společnosti, kde sílila vzájemná nedůvěra a podezíravost mezi etniky. Média se navzájem obviňovala z neobjektivnosti a z „nadržování“ té či oné národnosti a v rozhodující mířepřispěla k eskalaci napětí ve společnosti. Jakmile například tisk přinesl informaci, že určitý podnik propustil několik zaměstnanců – bosenských Srbů, okamžitě následovala reakce bosenskosrbských zaměstnavatelů, kteří na oplátku propustili bosenské muslimy[64]

Na jaře 1991 se na různých schůzích jednalo o budoucím osudu SFRJ. Slovinci a Chorvaté hájili ideu volné konfederace, ale již tehdy počítali s úplným osamostatněním svých států. Milošević jako prezident Srbska a zároveň zástupce všech Srbů rozptýlených ve všech jugoslávských republikách toto odmítal připustit, neboť konfederace již podle něj nepředstavovala společný stát, ale jen jejich volný svaz[65]. Prezidenti Chorvatska a Srbska Tudjman a Milošević se již tehdy na separátních jednáních shodli, že nejlepším řešením současné krize bude rozdělit území Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko[66] . Zároveň se stupňovaly ozbrojené střety mezi chorvatským a srbským obyvatelstvem zejména v oblasti Krajina v Chorvatsku (kde byla tradičně většina obyvatelstva srbská), což zvyšovalo napětí i v BiH. Když Slovinsko a Chorvatsko v červnu 1991 vyhlásily státní samostatnost a jednotky Jugoslávské lidové armády (JLA) se střetly s ozbrojenými útvary odtržených republik, lidé v Bosně si většinou stále nepřipouštěli, že se konflikt bude ve větší míře týkat i jich. Válka v Chorvatsku však postupně v obyvatelích Bosny přeci jen zasela strach a vyprávění chorvatských uprchlíků pomohlo šířit protisrbské nálady. I Bosňáci tak přestávali věřit v možné fungování multikulturní Bosny a v ideu bosenství, vztahu k Bosně a Hercegovině jako jednotícího prvku mezi třemi bosenskými etniky.

JLA již od začátku rozpadu SFRJ převzala vedoucí úlohu v plánu udržet kompaktní Jugoslávii a byla připravena ve vhodném okamžiku převzít kontrolu i nad BiH[67]. Je nutné zde zmínit fakt, že JLA byla většinově srbská – Srbové tvořili plných 80% důstojnického sboru[68] , logicky tedy podléhala velení Bělehradu a hájila srbské zájmy. Tajně také vyzbrojovala srbské civilní obyvatelstvo po celé BiH. Vojáci jiné národnosti navíc z JLA ve velkém utíkali a přidávali se ke „svým“ ozbrojeným skupinám.

Na výzvu mezinárodního společenství se v BiH konalo 1. 3. 1992 referendum o nezávislosti, ve kterém měli občané BiH odpovědět na otázku: „Jste pro suverénní Bosnu a Hercegovinu, stát rovnoprávných občanů a národů Muslimů, Srbů a Chorvatů a všech ostatních, kteří v ní žijí?[69]. Ačkoli bosenští Srbové na výzvu SDS většinou referendum bojkotovali, celkově se jej zúčastnilo 63,7% oprávněných voličů, z nichž vyjádřilo souhlas plných 99,4%. Právě výsledek referenda, následné vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny 3. 3. 1992 a její uznání mezinárodním společenstvím byly spouštěčem vojenské akce JLA v Bosně a Hercegovině.

Pro úplnost dodejme, že vyhlášení nezávislé BiH bylo naprosto zásadně ovlivněno vyhlášením nezávislosti Chorvatska a Slovinska. Pokud by BiH zůstala v jugoslávské federaci, Bosňáci i bosenští Chorvaté by se stali menšinami ve státě fakticky ovládaném Srby. Vzhledem k nárůstu nacionalismu na všech stranách by tak toto řešení bylo značně riskantní. Málokdo si ale tehdy plně uvědomil, že vyhlásit v BiH samostatný stát je mnohem riskantnější.

Propaganda

Úlohou propagandy bylo přesvědčit jednotlivé etnické skupiny o tom, že jejich další společné soužití je nemožné. Tlak byl vyvíjen především na bosenské Srby vzhledem k soužití s Muslimy. Masáž médií, která byla již před válkou kontrolována státními úřady, pokračovala i po celou dobu války. Problémem bylo znemožnění fungování objektivních medií, jak tisku, tak rozhlasu či televize. Nejprve zákazy a perzekucemi reportérů,během války prostě nedostatkem vybavení a materiálu.

Propaganda velmi účinně využila témata, která byla v Titově Jugoslávii zapovězená, neboť bránila společnému soužití, a sice křivdy, které si národy v minulosti navzájem napáchaly, zejména za 2. světové války. Srbové užívali šablonovitý, byť do jisté míry pravdivý obrázek chorvatských Ustašovců, válečných zločinců, kteří masově vraždili Srby. Ti naopak byli těmi, kdo tehdy nejvíce trpěli a Ustašovcům se jako jediní postavili. Současná situace Srbů byla prezentována jako opětovný boj o přežití srbského národa, jako boj o životní prostor.

Bosenští muslimové byli vykreslováni jako ti, jejichž cílem je BiH přetvořit na muslimský stát, jako radikální stoupenci islámu, jednoduše jako nesmiřitelná hrozba pro příslušníky všech ostatních konfesí. Pravdou je, že strach z radikalizace muslimské části populace se objevil již v 80. letech, po islámské revoluci v Iránu z r. 1978.

Každá strana měla pro boj na území BiH i své oficiální důvody. Srbové se v konfliktu řídily svým heslem, že „Srbsko je tam, kde jsou Srbové“ (proto bylo nemyslitelné uznat nezávislost BiH, ve které žilo 1,2 milionu Srbů), Chorvaté zas tvrdili, že „Sarajevské orgány nejsou schopné zajistit bosenským Chorvatům bezpečnost“.

2.2.2 Hlavní aktéři konfliktu

Válka v Bosně a Hercegovině vznikla sice jako válka občanská, můžeme tedy říci vnitrostátní, ale na jejím samotném vypuknutí, průběhu i ukončení se naprosto zásadně podepsali aktéři z vnějšku. Těmito aktéry byly jednotlivé státy a mezinárodní organizace. Kromě rozdělení na aktéry vnitřní a vnější je v tomto případě vhodné uvést i další rozdělení, a to na politické a ozbrojené skupiny.

Politické skupiny

Na území BiH v době války figurovaly výše uvedené tři politické strany, SDA, HDZ a SDS. Tyto strany byly jak vnějšími, tak vnitřními aktéry, neboť v zásadě šlo o strany s celojugoslávskou působností. SDS měla sice své centrum v Bělehradě, nicméně existovala její bosenská odnož. Na stejném principu fungovala i chorvatská HDZ. Je tedy zřejmé, že aktivity bosenské HDZ byly řízeny přímo ze Záhřebu a bosenské SDS zase z Bělehradu.

Obě strany přitom měly zejména územní motivy. Chorvatsku by alespoňčást území pomohla k strategicky vhodnějšímu tvaru státu, než je současný chorvatský půlměsíc. Srbsko by zase nepřišlo o výhodné říční propojení s mořem přes řeku Neretvu a část pobřeží v oblasti přístavu Neum. Válka v BiH a následné územní zisky měly každopádně přispět k naplnění velkosrbských a velkochorvatských plánů.

Někteří Bosňáci také zastávají teorii, že Srbové věděli o zásobách ropy, které v Bosně jsou. Argumentují tím, že území, o která Srbové vedli boje, přesně odpovídají místům, kde se ložiska této suroviny nacházejí.

Ozbrojené skupiny

Ozbrojené skupiny, které ovlivnily válku v BiH již lze rozdělit na vnější a vnitřní aktéry. Vzhledem k faktu, že válka v BiH nebyla klasickou válkou, nýbrž válkou občanskou, je logické, že spíše než armády operovaly na území BiH nejrůznější více či méně organizované ozbrojené skupiny obyvatel.

Na straně bosenských Srbů bojovala především JLA (vnější aktér), což jim zaručilo obrovskou převahu jak v počtu profesionálních vojáků, tak ve vybavení. Ačkoli se JLA byla později nucena na nátlak mezinárodního společenství z BiH formálně stáhnout, nechala zde při odchodu bosenským Srbům vojenskou techniku a zůstala i část jejích vojáků. V bojích se pak pokračovalo pod hlavičkou různých polovojenských organizací (vnitřní aktéři), kdy nejznámějšími byli Arkanovci, Četnici, Tygři apod. Tyto skupiny však byly beztak více či méně napojeny na JLA.

Zájmy bosenských Chorvatů hájila jednak armáda bosenských Chorvatů (HVO; vnitřní aktér) a dále Chorvatské obranné společenství (HOS) a armáda Chorvatska (HV; vnější aktéři).

Bosňáci byli od počátku znevýhodněni, neboť Bosna a Hercegovina těsně po svém odtržení od Jugoslávie neměla prakticky žádnou armádu. Armáda republiky Bosna a Hercegovina (vnitřní aktér) vznikala narychlo a potýkala se se zásadním problémem – embargem na dovoz zbraní, jež uvalilo Evropské společenství podpořené OSN již v r. 1991 na celé území bývalé Jugoslávie. Zatímco Srbové disponovali většinou vojenské výzbroje JLA a Chorvaté se stihli vyzbrojit během války v Chorvatsku (a zbraně případně propašovat z Itálie), Bosňáci šetřili doslova každý náboj. Mimo oficiální bosenskou armádu tvořili Bosňáci i polovojenské jednotky, např. Zelené beretke, nebo Muslimské ozbrojené síly.

Ze zahraničí se do Bosny během války dostalo zhruba 2000 dobrovolníků, tzv. mudžáhidů (vnější aktér), hlavně z Alžíru, Iráku nebo Afghánistánu, kteří se sem vypravili podpořit své muslimské souvěrce. Tito bojovníci byli často válečnými veterány a popravdě byli nejlépe vycvičenou složkou Armády BiH. Do leteckých zásahů NATO na konci války zůstali mudžáhidové jedinou zahraniční vojenskou podporou Bosny a Hercegoviny. Teprve tento fakt zanesl do Bosny ve větší míře skutečný ortodoxní Islám a právě zde je třeba hledat zdroj sílícího islámského radikalismu v Bosně.Před válkou bosenští muslimové nebrali islám zdaleka tak vážně, často pili alkohol, jedli vepřové a za celý svůj život ani nutně nemuseli navštívit mešitu. Během války se však postoj mnohých z nich změnil, z části kvůli válečným prožitkům, zčásti proto, že bojovníci z muslimských zemí byli jediní, kdo se za Bosňáky aktivně postavil a svůj boj v Bosně interpretovali fakticky jako džihád.

Státy

Přístup jednotlivých států ke konfliktu v BiH byl podmíněn tradičními vztahy s aktéry konfliktu. Hlavními státními aktéry byly Chorvatsko a Srbsko, které válku kvůli svým územním zájmům v BiH pomocí cílené propagandy vyprovokovaly.

Dalšími důležitými státními aktéry byly Rusko (spolu s Řeckem a Ukrajinou), stojící tradičně na straně Srbska a Německo a Itálie, podporující Chorvatsko. Jejich podpora válčícím stranám znamenala kromě neshod na půdě OSN zejména zajišťování dodávek zbraní i přes výše zmíněné embargo. To tedy v konečném důsledku zabránilo pouzevyzbrojení legitimní bosenské armády.

Postoj USA se v průběhu konfliktu měnil. Zpočátku se Spojené státy nechtěly do konfliktu zapojovat a řešení nechávali na Evropě, s výraznějším zapojením Ruska do konfliktu se však zvýšil i zájem USA. Pro Spojené státy bylo eminentním zájmem jen to, aby v Evropě prostřednictvím BiH nevznikl čistě muslimský stát.

Mezinárodní organizace

Mezinárodní organizace přes veškerá očekávání do konfliktu dlouho významněji nezasahovaly, byť se uskutečnila různá jednání, kde se hledala řešení vedoucí k ukončení násilí. Všechny tři válčící strany nakonec složily zbraně a podepsaly Daytonskou mírovou smlouvu v důsledku leteckých úderů NATO proti srbským pozicím v Bosně a z donucení ze strany USA a Ruské federace.

Ačkoli mezinárodní společenství skutečně přispělo k řešení konfliktu, je třeba říci, že všechny kroky podniknuté k zastavení násilí rozhodně nebyly úspěšně.Přestože se opakovaně podařilo sjednat mezi válčícími stranami příměří, bylo vždy posléze porušeno a využito zejména k naplánování dalších útoků.Příliš účinné nebyly ani hrozby bombardování srbských pozic ze strany NATO. Srbské jednotky se s konečnou platností zcela stáhly až 17. září 1995, poté, co NATO bombardovalo jejich muniční sklady a jiné strategické cíle. Konečného příměří bylo dosaženo 10. října 1995[70] .

Pozice OSN byla složitá. Ve vypjaté situaci se doufalo v její jednotný postoj, konkrétní rozhodnutí. Rada bezpečnosti však opětzůstala rozdělená na ty, kteří schvalovali případný vojenský útok proti srbským jednotkám, a na ty, jež ho rezolutně odmítali.

Během války OSN vydala řadu rezolucí. Tyto rezoluce například uvalily hospodářské sankce na Jugoslávii (federaci Srbska a Černé hory) za to, že JLA otevřeně podporovala páchání násilí na území BiH, dále nad územím BiH vyhlásili bezletovou zónu a dovolili jednotkám UNPROFOR (United Nation Protection Force) v případě jejich ohrožení v tzv. bezpečných zónách užít vojenské síly. Žádné z těchto opatření však válku významněji neovlivnily.

Mise UNPROFOR byla ustanovena rezolucí OSN č. 721 v listopadu 1991[71] . Nejprve operovala v průběhu války v Chorvatsku na chorvatském území, po vypuknutí konfliktu v BiH byla její působnost rozšířena i tam. Hlavním úkolem bylo zajišťování a distribuce humanitární pomoci, dodržování bezletové zóny nad územím a správa tzv. bezpečných zón. Bezpečných zón bylo v BiH vyhlášeno od května 1993 celkem pět, Tuzla, Žepa, Goražde, Srebrenica a Bihać. Jejich smyslem byla ochrana civilních obyvatel donucených opustit své domovy. Do těchto oblastí se přirozeně stahovali uprchlíci z blízkého i dalekého okolí, neboť věřili, že síly OSN je dokážou ochránit. Výsledkem byla obrovská koncentrace lidí na malých územích, kde i přes správu jednotek OSN pokračovaly obtíže se zásobováním všemi důležitými životními potřebami.

Jednou z těchto bezpečných zón byla již zmíněná Srebrenica, jejíž ochranu mělo na starost přibližně 1200 holandských vojáků[72]. Jejich mandát byl však velmi slabý a počet nedostačující. Srebrenica byla, stejně jako všechny ostatní „bezpečné zóny“, posledními místy na Srby kontrolovaném území, kde se zdržovali Bosňáci. Cílem bosenských Srbů bylo však logicky celkové etnické „vyčištění“ srbských oblastí. Proto Srebrenici dlouhodobě obléhali a 6.5.1995 zahájili útok na město. Obsazovali přitom pozice vyklízené holandskými vojáky UNPROFOR, kteří se řídili předpisy, dle kterých je bezpečnost vojáků stavěna výš než bezpečnost civilního obyvatelstva. Navíc s vybavením a počtem vojáků, které měli k dispozici, by Srebrenici neměli šanci uhájit. Srbové tedy obsadili město, ve kterém se tísnily desetitisíce uprchlíků, z nichž jen některým se podařilo před příchodem Srbů utéct, na 23 000 lidí bylo z místa evakuováno[73]. Výsledkem akce byly masové popravy, které si vyžádaly mezi 7000 a 8000 obětí[74]. Jejich masové hroby jsou dodnes odkrývány v okolí města. Pro srovnání je zajímavé zmínit, že městečko Srebrenica mělo před válkou zhruba 9000 obyvatel. Událost ve Srebrenici byla další z těch, jež otřásly pozicí OSN ve světě.

V průběhu války se OSN snažila opakovaně předložit plán na ukončení konfliktu. Z iniciativy OSN a ES pak vzešly postupně dva plány. V lednu 1993 byl předložen tzv. Vance-Owenův a v srpnu 1993 pak Owen-Stoltenbergův plán na řešení konfliktu. Oba modely byly postaveny na rozdělení BiH podle etnického zastoupení. Vance-Owenův plán počítal s tím, že se území BiH rozdělí na 10 kantonů, podle etnického zastoupení před válkou. Každé etnikum by získalo tři kantony a desátý kanton, Sarajevo, by zůstal pod společnou správou. Tento návrh byli ochotni podpořit bosenští Chorvaté i Bosňáci, nepřijali jej však bosenští Srbové. V důsledku předložení tohoto návrhu se však zintenzívnilo etnické čištění v předpokládaných kantonech, neboť každé etnikum si chtělo „vyčistit“ kantony, které jim měly podle plánu připadnout.

Owen-Stoltenbergův plán počítal s tím, že se BiH změní na volnou federaci republik, přičemž území přiznané Bosňákům samotným (tedy pomyslné Bosenské republiky) představovalo dle tohoto plánu jen asi 30% rozlohy BiH. Navíc bylo nekompaktní, propojené koridory. V okolích měst Sarajeva a Mostaru se počítalo s mezinárodní správou. Tento plán byl ihned zamítnut stranou Bosňáků.

NATO uskutečnilo za války v Bosně dvě vojenské operace. Operace Deny Flight probíhala mezi lety 1993 a 1995 a měla za úkol hlídat dodržování bezletové zóny nad územím, vyhlášenérezolucí OSN. Zásahy NATO však byly jen výjimečné.

Operace Deliberate Force se uskutečnila v období 29. 8. -14. 9. 1995. Jejím cílem bylo donutit Armádu Republiky srbské k opuštění v červenci dobytých pozic okolo měst Sarajevo a Goražde. Poté, co nereagovala na výzvy, aby tato území opustila dobrovolně, NATO bombardovalo její muniční sklady a další strategická místa. Teprve tato akce donutila Srby konečně zasednout k jednacímu stolu a umožnila tak podpis příměřía posléze i Daytonské mírové smlouvy. Bylo stanoveno demilitarizační pásmo mezi oběma entitami a k celkové stabilizaci situace výrazně přispěly jednotky NATO a OSN. BiH je dnes pod dohledem jednotek EU (EUROFOR), které sledují, jak se země vyvíjí. BiH je již od r. 1992 členskou zemí OSN a v současnosti i partnerským státem NATO

2.2.3 Průběh konfliktu

Již během referenda o nezávislosti BiH se v Sarajevu objevily první barikády postavené stoupenci SDS a v průběhu března a dubna bylo na různých místech BiH zabito přes 300 lidí. Byli mezi nimi jak Muslimové, tak Chorvaté, Srbové nebo Romové.

Od září 1991 byly na území BiH vyhlašovány postupně srbské autonomní oblasti, a to i na územích, kde bosenští Srbové nepředstavovali většinu obyvatel. V těchto případech se bosenští Srbové hájili tím, že menšinové zastoupení Srbů vněkterých obsazených oblastech je důsledkem genocidy za 2. světové války. V lednu 1992 došlo k spojení těchto autonomních oblastí v jeden celek, Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny plně kontrolovanou srbskými ozbrojenými silami. Za prezidenta tohoto útvaru byl zvolen Radovan Karadžić a velitelem ozbrojených sil Ratko Mladić. Tento fakt značně znesnadnil mezinárodní uznání nezávislosti BiH, neboť obvykle mezinárodní společenství neuzná nezávislost státu, pakliže jeho vedení má pod kontrolou jen část teritoria.

Nezávislost Bosny a Hercegoviny byla 6. 4. 1992 uznána Evropským společenstvím, které v zápětí následovaly Spojené státy americké. Okamžitou odpovědí bylo přejmenování Republiky srbského národa Bosny a Hercegoviny na Republiku Srbskou Bosny a Hercegoviny, jenž zároveň deklarovala plnou nezávislost na BiH. Záměrem bylo tento celek připojit jako federativní republiku k nové Jugoslávii (stejně jako Republiku Srbská Krajina, vyhlášenou v Chorvatsku). Jugoslávie však ve své nové ústavě uvedla jen dva federativní celky, Srbsko a Černou horu, neboť pro jiné řešení tehdy bylo nepříznivé zahraniční klima[75] .

Duben 1992 znamená počátek blokády a následně idělostřeleckého ostřelování hlavního města BiH Sarajeva JLA. Blokáda, během níž přišlo o život 10 615 lidí (z toho 1600 dětí) a vyžádala si 50 000[76] zraněných, trvala až do začátku roku 1996. Civilní obyvatelstvo, které ve městě zůstalo, tehdy nemělo dostatek základních potravin, pitné vody, byla odpojena elektřina. K mírnému zlepšení situace z hlediska zásobování došlo v červnu 1992, kdy se sarajevské letiště dostalo pod kontrolu OSN a mohl tak být otevřen letecký most, nicméně i tak byla situace v Sarajevu po celou dobu války kritická.

Krátce po začátku války je uzavřena dohoda mezi Chorvatskem a BiH, dle níž mohou chorvatské ozbrojené síly na území BiH operovat proti srbským polovojenským skupinám. Tato dohoda sice znamená spojenectví Chorvatů a Bosňáků, nicméně jak se ukáže, pouze dočasně.V červenci bosenští Chorvaté vyhlašují na území BiH po vzoru bosenských Srbů autonomní oblast Herceg-Bosna. Prezidenti Izetbegović a Tudjman nicméně současně podepisují dohodu o přátelství mezi svými zeměmi. V dubnu 1993 propukají boje o město Mostar, kde naplno propukají boje mezi chorvatským a bosňáckým obyvatelstvem. Koncem roku se ve střední Bosně spojují jednotky Srbů a Chorvatů, které proti sobě sice stále bojují v Chorvatsku, ale v Bosně mají společného nepřítele, který jim brání rozdělit si mezi sebe celé území BiH[77] .

Celá válka byla dost nepřehledná, neboť byla běžná situace, kdy se uzavíraly tajné lokální dohody o partnerství, kupříkladu na jihovýchodě BiH mohli bojovat bosenští Srbové a Chorvati proti Bosňákům a na severozápadě ve stejné chvíli naopak Bosňáci a bosenští Chorvaté proti bosenským Srbům.

Další komplikace nastala v září 1993, kdy bývalý člen SDA a oponent politiky prezidenta BiH Aliji Izetbegoviće Fikret Abdić spolu se svými příznivci vyhlásil autonomní oblast Západní Bosna a ke konci října dokonce podepsal s Radovanem Kardžićem deklaraci o trvalém míru mezi svými územími (tedy mezi Republikou srbskou a autonomní oblastí Západní Bosna). Tato událost zapříčinila, že Bosňáci začali bojovat proti sobě navzájem, neboť Armáda BiH se vydala dobýt území Abdićovy oblasti zpět.

V roce 1994 lze ze strany západních zemí vysledovat sílící tlak na Chorvatsko, aby se přestalo v BiH angažovat. USA hrozily ekonomickými sankcemi, Německo naopak nabízelo podporu v poválečném vyjednávání hranic a finanční pomoc na poválečnou obnovu země.

V únoru je podepsána dohoda o všeobecném příměří mezi bosenskými Chorvaty a Bosňáky a v březnu prezidenti Tudjman a Izetbegović ve Washingtonu podepisují dohodu o vytvoření bosňácko-chorvatské federace v BiH. V průběhu května jednotky Armády BiH vojensky poráží jednotky Fikreta Abdiće a zaniká tím autonomní oblast Západní Bosna. Vbřeznu 1995 dochází k strategickému propojení velení Armády BiH a HVO (armáda bosenských Chorvatů), ato z důvodu udržení enklávy kolem města Bihać, která je dlouhodobě obléhána bosenskosrbskými jednotkami.

Parlament bosenských Srbů v květnu schválil brzké spojení Republiky srbské a Republiky srbská Krajina v Chorvatsku, následně došlo i k propojení jejich armád.

V průběhu roku 1995 se zvyšuje četnost akcí NATO proti srbským pozicím kvůli opakovanému nedodržování rezolucí OSN (např. ohledně stažení těžkých zbraní z okolí Sarajeva). V květnu zničila letadla NATO muniční sklad bosenských Srbů uměsta Pale. Srbská odveta znamenala hromadné zajímání vojáků UNPROFOR a pozorovatelů OSN (celkem ke konci května zajato až 374), kteří pak často sloužili jako lidské štíty u vojenských objektů.

V létě bosenští Srbové dobyli tzv. bezpečné zóny Srebrenici a Žepu. Poslední bezpečnou enklávou v rukou Bosňáků tedy zůstalo Goražde[78]. Vzrostly i útoky v Sarajevu, a tak NATO provedlo bombardování srbských pozic v BiH a podařilo se jí je zcela ochromit. Teprve tento akt přiměl Srby k definitivnímu ukončení bojů.

Válka v Bosně a Hercegovině oficiálně skončila podpisem Daytonské mírové smlouvy 4. 12. 1995 v Paříži třemi hlavními národními vůdci Slobodanem Miloševičem (prezidentem Srbska a zástupcem bosenských Srbů), Alijou Izetbegovičem (prezidentem BiH a zástupcem Bosňáků) a Franjo Tudjmanem (prezidentem Chorvatska a zástupcem bosenských Chorvatů). Daytonská mírová smlouva (Dayton Peace Agreement) obsahovala zásadní ustanovení ohledně poválečného uspořádání BiH.

Způsob vedení války

Boje byly motivovány etnickým čištěním žádaných oblastí, což obvykle probíhalo tak, že ozbrojené jednotky bosenských Srbů obklíčili oblast, vesnici čiměsto a vyzvali bosenské Srby k odchodu. Následně odřízli zásobování a zahájili třeba i jen občasnou palbu, aby zbytek obyvatel vyhnali z domovů. Tím že ostřelování často nebylo tak silné, jevila se v zahraničí válka méně hrozivě. Ve chvíli, kdy bylo nesrbské obyvatelstvo bezpečně vyhnáno (obvykle dál do středu BiH) nebo pobito, byly jejich domy obsazeny srbskými rodinami, čímž se oblast uměle „posrbštila“. Uprchlíci byli na své cestě do bezpečí hlídkujícími vojáky dál okrádáni, takže byť si před odchodem z domova stihli leccos sbalit, do uprchlických center se dostali prakticky bez ničeho.

Průvodním jevem celé války byly internační tábory. Podle informací zahraničních novinářů jich již v létě r. 1992 existovalo na území BiH zhruba 94 a zadržovalo podle odhadů přes 100 000 lidí. Ačkoli tyto tábory nebyly určené přímo k likvidaci zadržovaných, panovaly v nich obecně velmi kruté podmínky, zejména nedostatek spánku, jídla a pití, žádná možnost hygieny a samozřejměčasté mučení. Počty mrtvých v těchto táborech byly proto velmi vysoké. Lidé zadržovaní v těchto táborech obvykle sloužili k práci nebo k případné výměně mezi bojujícími stranami, tedy zadržela-li například muslimská strana 10 Srbů, navrhla se výměna za určitý počet muslimů zadržovaných naopak Srby.

Internační tábory či transitní střediska existovaly na všech bojujících stranách a nešlo vždy o velké komplexy jako například Omarska, který neblaze proslul už za 2. světové války. Často šlo jen o větší stodolu nebo sklad za vesnicí, kde místní zadržovali, v horším případě popravovali, sousedy jiné etnické příslušnosti[79] . Tato shromaždiště byla leckdy ještě horší než velké tábory, neboť nepodléhala žádné kontrole a nevěděly o nich žádné mezinárodní instituce typu OSN nebo Mezinárodního červeného kříže, které během války pomohly zavřít například právě koncentrační tábor Omarska. Nejhorší pověst si vysloužily tábory spravované bosenskými Srby. Přeživší vězni vypovídali nejen o bití, mučení a bezdůvodných popravách, ale i o sexuálně motivovaném násilí, páchaném na ženách, ale i na mužích. Zadržovaní byli také nuceni páchat násilí na sobě navzájem.

2.3 Jiná možná řešení konfliktu

Z dnešního pohledu se zdá nemožné a nesmyslné, že rozpad Jugoslávie byl doprovázen takovýmito událostmi. Došlo tak k vyvrácení mylné představy Evropy jako jakéhosi světového „ostrova míru“. Bohužel uvědomíme-li si všechna fakta, zjistíme, že v případě Bosny a Hercegoviny se skutečně konfliktu dalo jen stěží zcela zabránit. Aby se země vyhnula tomuto konfliktu, byl by nutný jeden zásadní předpoklad, a to nepodněcování nacionálních vášní v obyvatelích Jugoslávie. Pokud by se do čela jugoslávských federativních republik dostali lidé více naklonění vyjednávání a kompromisům, válka skutečně nemusela vypuknout. Je těžké předvídat, jak by se bylo zachovalo tehdejší jugoslávské obyvatelstvo, ale za předpokladu, že civilisté válku obvykle nechtějí, nebylo by myslím nemožné prosadit na území bývalé Jugoslávie např. určitou formu integrace, která by zahrnovala společný trh a volný pohyb osob, což by prakticky odstranilo možné negativní dopady rozdělení federace jak na ekonomiku, tak na obyvatele. Toto řešení by však vyžadovalo zcela jiné politiky ve vedoucích pozicích.

Jedinou cestou k bezprostřednímu odvrácení války za daných okolností bylo razantnější zapojení mezinárodního společenství. Okamžité uvalení hospodářských sankcí a striktně dodržované zbrojní embargo by pak muselo být doplněno rozmístěním jednotek OSN a NATO po celém území Bosny, s takovým mandátem a v takovém počtu, aby skutečně byly schopné zabránit násilnostem. Byl by tak získán čas na ustavení akceschopného vedení státu a na sestavení vlastní bosenské armády. Je však otázkou, zda by tím byl konflikt skutečně vyřešen. Jak bylo popsáno výše, nacionalistická propaganda v BiH vykonala své a tři nejsilnější parlamentní strany vzešlé z regulérních demokratických voleb nejevily přílišnou ochotu se navzájem dohodnout a udržet Bosnu kompaktní. Na otupení vyvstalých animosit mezi etniky by byly potřeba měsíce, ale spíše roky pod mezinárodní správou, což by nelibě nesla asi většina populace.

Pokud bychom zvážili variantu zamezení konfliktu rozdělením území na Bosňáckou, Chorvatskou a Srbskou část, brzy bychom zjistili, že plán by znamenal „rozdělit nerozdělitelné“. Před válkou byly jednotlivé oblasti BiH natolik etnicky promíchané, že případné rozdělení by znamenalo poškodit velkou část populace. Toho si válčící strany byly dobřevědomy, a právě proto nastaly na sporných územích tak masivní etnickéčistky.

Je tedy zřejmé, že byť bylo mezinárodní společenství za svou liknavost v přístupu v této válce právem kritizováno, neexistoval skutečně jednoznačný způsob, jak problém vyřešit. To však nemění nic na tom, že mezinárodní společenství nemělo nechat násilí zajít tak daleko, že se mělo pokusit boje zastavit a získat tak čas na vyjednávání. Viditelná neakceschopnost OSN a NATO se snadno může stát povzbuzujícím signálem pro další agresory.

Poznámky

[31] Odhad k červenci 2009 dle The World Factbook

[32] Data udávaná OSN a CIA se však značně rozcházejí, a to až o 600 tisíc osob, neboť jde o pouhé odhady. Poslední sčítání lidu proběhlo v r. 1991, tedy ještě před válkou.

[33] Od tohoto označení se definitivně upustilo právě během války v BiH, neboť se místní muslimové chtěli vyhnout negativním konotacím s arabskými islámskými fundamentalisty.

[34] Dále JLA

[35] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 269.

[36] Již před První světovou válkou na Balkánském poloostrově proběhly dvě významné tzv. Balkánské války, které znamenaly fakticky konečné stažení Turecka z Evropy. Zároveň během těchto válek došlo k výrazné radikalizaci národního cítění tureckou nadvládou dříve podmaněných etnik. Vypuknutí samotné První světové války pak vyprovokoval úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d´Este, který se, jak známo, odehrál právě na Balkáně -v bosenském Sarajevu.

[37] LOVRENOVIĆ, Ivan. 2000: 76.

[38] Tamtéž: 78.

[39] Tamtéž: 82.

[40] HLADKÝ, Ladislav. 1996: 27.

[41] Tamtéž: 28.

[42] Na konci 16. století již města byla víc než z 80% islámská. To mělo na muslimskou populaci i jeden neblahý dopad, a sice takový, že v období různých epidemií, zejména morových, vymírali právě zejména muslimové, neboť ve městech se nákaza přirozeně šířila mnohem rychleji.

[43] LOVRENOVIĆ, Ivan. 2000: 89.

[44] HLADKÝ, Ladislav. 1996: 31.

[45] HLADKÝ, Ladislav. 1996: 40.

[46] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 78.

[47] HLADKÝ, Ladislav. 1996: 50.

[48] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 90-92.

[49] Tamtéž: 93.

[50] HLADKÝ, Ladislav. 1996: 55.

[51] Tamtéž: 63.

[52] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 179.

[53] Tamtéž: 180.

[54] Tamtéž: 193.

[55] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 199.

[56] LIPOVAC, Marijan. 2002.

[57] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 206.

[58] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 212.

[59] HLADKÝ, Ladislav. 1996: 103.

[60] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 229.

[61] Tamtéž: 293.

[62] Bosna.cz (online). c2007 (cit. 2009-03-20).

[63] HLADKÝ, Ladislav. 1996: 134.

[64] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 254.

[65] HLADKÝ, Ladislav. 1996: 137.

[66] Tamtéž.

[67] Tamtéž: 138.

[68] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 212.

[69] LOVRENOVIĆ, Ivan. 2000: 185.

[70] SMRČKOVÁ, Markéta: 2006.

[71] Ministerstvo obrany (online). c2004 (cit. 2009-05-22).

[72] Valka.cz (online). 2002 (cit. 2009-04-30).

[73] Bosna.cz (online). 2007 (cit. 2009-03-20).

[74] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 286.

[75] BAAR, Vladimír. 2002: 213.

[76] Valka.cz (online). 2002 (cit. 2009-04-30).

[77] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 282.

[78] HLADKÝ, Ladislav. 2005: 286.

[79] VULLIAMY, Ed. 1994: 89.

Seriál

  1. Válka v Bosně a Hercegovině
  2. Válka v Bosně a Hercegovině: Úvod
  3. Válka v Bosně a Hercegovině: 1. Úloha války v politice
  4. Válka v Bosně a Hercegovině: 2. Balkán a válka v Bosně a Hercegovině
  5. Válka v Bosně a Hercegovině: 3. Postkonfliktní rekonstrukce a současná BiH
  6. Válka v Bosně a Hercegovině: Závěr
  7. Válka v Bosně a Hercegovině: Seznam zkratek, literatura
  8. Válka v Bosně a Hercegovině: Přílohy

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Alena Holíková 🕔26.07.2010 📕35.694

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře