Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 3. Rozvoj vztahů po válce

Autor : Ing. Lenka Dostálová 🕔09.07.2010 📕10.130

Seriál

  1. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce
  2. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Úvod
  3. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 1. Prehistorie rusko-japonských vztahů
  4. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 2. Meziválečné období
  5. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 3. Rozvoj vztahů po válce
  6. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 4. Rusko-japonské vztahy na přelomu tisíciletí
  7. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 5. Kurilské ostrovy
  8. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 6. Současné vztahy
  9. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Závěr
  10. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Přílohy
  11. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

3.1 Postavení Japonska v mezinárodních vztazích po válce

Japonsko, které vystupovalo ve druhé světové války v roli agresora, bylo spojenci poraženo. Již v roce 1943 bylo rozhodnuto o tom, že Japonsko bude muset platit reparace a válečné škody odpracovat[53]. Po válce v Japonsku vládla okupační správa amerických vojsk, která se pokusila z Japonska vytvořit demokratický stát a svůj opěrný bod v Asii. Byly provedeny demokratické reformy, jako vytvoření pluralitní demokracie (podpora systému politických stran a odborů), zrovnoprávnění mužů a žen, zrušení božského postavení císaře a definitivní zrušení výsadního postavení šlechty. V nové ústavě z roku 1946 se Japonsko muselo zřící práva na válku a ozbrojené síly. Japonský národ se musel spolehnout na obranu americkými vojsky, povolen byl jen určitý počet policistů.

V počátcích studené války USA pochopily důležitost Japonska jako základny v Asii. Napomáhaly proto jeho obnově a poskytly mu úvěry na pokrytí nejdůležitějších potřeb státu. Význam Japonska se naplno projevil roku 1950, kdy začala Korejská válka. Japonsko tehdy sloužilo jako zásobárna amerických vojsk.

Počátkem padesátých let byla s Japonskem podepsána mírová smlouva. Některé státy ji z protestu proti USA nepodepsaly, a pak řešily své vztahy s Japonskem bilaterálně, mimo jiné i Sovětský svaz. Když se Japonsko dostalo z hospodářské deprese, začalo rychle rozvíjet svůj průmysl a jeho výrobky zaujímaly stále významnější postavení na zahraničních trzích. Tomuto trendu napomáhalo také to, že Japonsko nemuselo vydávat mnoho prostředků na obranu země, jeho vojenský rozpočet směl činit maximálně 1% HDP.

Prudký rozvoj těžkého průmysl v šedesátých letech a nástup elektroniky přinášel Japonsku široké možnosti exportu. Stát si ale stále uchovával určitou míru protekcionismu z dob, kdy jeho hospodářství bylo slabé, a proto měl vysoké přebytky zahraniční bilance. V Japonsku nastal hospodářský boom a země se brzy dostala mezi nejvyspělejší hospodářství světa. To roztrpčovalo jeho západní partnery, především USA. Ti se proto rozhodli omezit japonské dovozy a zlepšit vztahy s Čínou. Tlačili také na Japonsko, aby budovalo své obranné síly, to ale naráželo na odpor opozičních sil v japonském parlamentu. Tyto síly se přesto pomalu rozrůstaly a koncem sedmdesátých let už se účastnily vojenských cvičení spolu s americkými jednotkami[54]. V osmdesátých letech se japonské vedení přizpůsobilo Reaganovým jestřábům a prosazovalo tvrdý kurs vůči sovětskému svazu. Nerovnováha v obchodních vztazích s USA ale přetrvávala. V devadesátých letech USA začaly zdůrazňovat, že finančně nezvládnout nést veškerou odpovědnost za mír ve světě a požadovaly i větší zapojení Japonska, které začalo vysílat svá vojska do zahraniční na mírové mise. Růst americké ekonomiky a recese v Japonsku způsobily to, že se technologická úroveň amerických výrobků vyrovnává japonským. V současnosti obě země spolupracují v boji proti mezinárodnímu terorismu.

3.2 Vnitropolitický vývoj Japonska

Japonsko po válce přišlo téměř o všechna území, které získalo v průběhu 19. a 20. století. Mandžusko připadlo Číně, jižní Sachalin a Kurily Sovětskému svazu a Korea získala nezávislost. Po kapitulaci podléhala japonská vláda rozkazům vrchního velitele spojeneckých sil (Supreme Commander of the Allied Powers, dále SCAP), kterým byl generál McArthur. SCAP se zpočátku nacházel pod pravomocí Dálněvýchodní komise se sídlem ve Washingtonu, ve které byly zastoupeny vítězné mocnosti, po nástupu studené války byl ale její vliv omezen. Na rozdíl od Německa byla v Japonsku zpočátku ponechána v úřadě původní vláda a nebyl kladen takový důraz na odvolání politiků z válečného období.

Poté, co Japonsko 2. září 1945 kapitulovalo, byla rozpuštěna japonská armáda. Bylo rozhodnuto, že císař Hirohito nebude činěn odpovědným za válku, ale jeho role ve společnosti se měla změnit. Nadále už neměl božské postavení a jeho vláda byla odvozena z vůle lidu. Americká správa měla za úkol napomoci demokratizaci země, což s sebou neslo rozpuštění velkých koncernů, zrovnoprávnění žen, reformu školství a přerozdělení půdy. Byla stanovena hranice maximálního vlastnictví půdy na tři hektary, nadbytečnou půdu musel majitel prodat státu, který ji pak za výhodných podmínek znovu prodal drobným rolníkům. V roce 1948 proběhl soud s válečnými zločinci, z nichž 7 bylo odsouzeno k smrti. Byly prováděny demontáže průmyslového vybavení, které bylo posíláno zemím, postiženým válkou, jako věcné reparace. Vznikly nové politické strany – konzervativní Progresivní strana a nacionalistická, na venkov orientovaná Liberální strana. Byla legalizována Komunistická strana, která poté vytvořila Lidovou frontu se socialisty.

V prvních volbách v dubnu 1946 těsně vyhrála s 24% hlasů Liberální strana, následovaná Progresivní stranou a Socialisty. Komunisté získali jen 4% hlasů. Premiérem se stal Šigeru Jošida, zastánce spolupráce s USA a Velkou Británií.

V dubnu 1946 provedl SCAP první politické čistky, a ze státní správy a politických stran museli odejít lidé, kteří za války zastávali vysoké funkce. Byla provedena sociální reforma, v důsledku které došlo ke zkrácení pracovní doby na osm hodin, vyrovnání platů mužů a žen a zavedení pojištění pro případ nezaměstnanosti.

V září 1946 byla schválena nová ústava. V ní bylo potvrzeno nové postavení císaře a Japonsko se vzdalo práva na válku a armádu[55]. Roku 1947 část členů Liberální strany stranu opustila a spolu s členy Progresivní strany vytvořili novou Demokratickou stranu. Ve volbách v tomto roce získali nejvíce mandátů socialisté, kteří vytvořili koalici spolu s demokraty. Tato vláda ale kvůli mnoha problémům brzy odstoupila, následující vláda zase musela odstoupit kvůli skandálům a podezření z korupce. K vládě se opět dostal Šigeru Jošida v čele nové Demokraticko-liberální strany. Prioritou bylo snížit inflaci a zlepšit hospodářskou pozici Japonska, jehož výroba byla po válce v rozkladu (v roce 1947 byla zhruba na 30% předválečné úrovně). Proto japonská vláda přistoupila k realizaci programu, známého jako Dodgeův plán, který nařizoval přísnou restrikci ekonomiky. V této době, kdy vítězství komunistů v Číně bylo na dohled a studená válka za dveřmi, se už vyjasňovala důležitost Japonska pro USA. Američané začali do Japonska dodávat potraviny a poskytli půjčky ve výši dvou miliard dolarů. PrávěŠigeru Jošida byl zastáncem silné vazby Japonska na USA (Jošidova doktrína), které měly poskytnout Japonsku vojenskou ochranu včetně atomového deštníku, a tím pádem se Japonsko mohlo soustředit hospodářskou obnovu země.

Roku 1949 proběhly další volby, ve kterých tentokrát s jasnou většinou zvítězila Jošidova Demokraticko-liberální strana. Vojenská správa provedla ve státní správě, médiích, podnicích a školách čistky, během kterých bylo propuštěno na 12 tisíc lidí, podezřelých ze sympatií ke komunismu.

Po vypuknutí Korejské války se z Japonska stala důležitá základna pro dodávky potravin, surovin a zásob americkým vojskům. Tento fakt významně přispělk oživení japonského hospodářství. Američané také svého spojence podporovali v jeho snahách o získání suverenity. Na mírové konferenci v San Francisku byla roku 1951 byla podepsána mírová smlouva s Japonskem. Na konferenci se dostavilo jen 49 z 55 pozvaných zemí, například Indie nebo Sovětský svaz z protestu účast odmítli. Země, které smlouvu podepsaly, se vzdaly japonských reparací, Japonsko podepsáním uznalo ztrátu násilně zabraných území. Ostrovy Rjúkjú, Ogasawara a Amamai zůstaly pod americkou správou. Smlouva vstoupila v platnost 28. dubna 1952 a formálně ukončila americkou okupaci. Současně podepsaly Japonsko a USA bezpečnostní smlouvu, která z nich oficiálně učinila spojence. Tato smlouva však v Japonsku vyzvala nesouhlas, jelikož dávala americkým vojskům právo v Japonsku zasáhnout v případě nepokojů.

V polovině padesátých let Jošida odstoupil kvůli vzrůstající nedůvěřevůči jeho vládě, sužované korupčními skandály. Novým premiérem se stal Hatoyama Ičiro, který se svými přívrženci v roce 1953 založil Demokratickou stranu Japonska. Tato strana, jejímižčleny byli i lidé, za okupace vyloučení zveřejné činnosti pro podezření z válečných zločinů, prosazovala transparentnost politiky, hospodářskou soběstačnost země a změnu ústavy.

Ve volbách v roce 1955 Demokratická strana vyhrála volby, ale aby vyrovnala vliv opětovně sjednocené Socialistické strany[56] , byla nucena se spojit s Liberální stranou v Liberálně-demokratickou stranu (LDP). Tato strana poté vládla téměř čtyřicet let. Její představitelé se snažili především pozvednout japonskou ekonomiku a zlepšit pověstJaponska v očích světové veřejnosti.

V padesátých letech neustále klesala volební podpora konzervativců. Ti měli sice oporu v zemědělcích na venkově, kteří od státu dostávali štědré dotace, jejich podíl však klesal a mladá inteligence se stále častěji obracela k socialistům. Rychle rostl počet členů odborových svazů, které tvořily hlavní základnu socialistické strany. Socialisté se obávali návratu předválečných poměrů, a proto s nelibostí pozorovali pomalý a nenápadný nárůst počtu mužů v ozbrojených silách. K nejvážnějšímu střetu došlo v roce 1960, kdy Japonsko pod vedením premiéra Kišiho podepsalo obnovenou bezpečnostní smlouvu s USA. Nová smlouva dávala Japonsku větší prostor než smlouva z roku 1952. Američané ztratili právo zasahovat v Japonsku v případě nepokojů a museli mít souhlas Japonců k používání vojenských základen k vojenským akcím v Asii. Socialisté se smlouvou nesouhlasili a požadovali její úplné zrušení. Po podpisu došlo k rozsáhlých demonstracím,kdy na sto tisíc lidí vyšlo do ulic Tokia a jedna studentka byla zabita. Kišiho vláda po ratifikaci smlouvy odstoupila a situace se uklidnila[57].

Nový premiér Ikeda se snažil se socialistickou opozicí vyjít a byl ochoten ke kompromisům. V tomto období vzájemné spory klesly na minimum. Země také zažívala ekonomický rozkvět, což zvedalo sebevědomí Japonců. Ikedovo heslo ve volbách roku 1960 bylo zdvojnásobit národní důchod a mzdy do deseti let. Tohoto cíle bylo nakonec dosaženo už za sedm let. Japonsko v šedesátých letech budovalo těžký průmysl a roku 1963 se stalo největším producentem železa a oceli. Ve spotřebě energie přešlo z uhlí na ropu, což zapříčinilo rozsáhlé propouštění v dolech. I přes zavádění dovozních omezení evropskými státy japonský export rostl. V politické oblasti klesala podpora konzervativců i socialistů. Socialistická strana se kvůli silným rozporům – kvůli rozdílnému přístupu k bezpečnostní smlouvě a neshodám uvnitř odborového hnutí – rozštěpila na dvě křídla a tyto spory stranu oslabily. Z toho profitovaly další dvě opoziční strany – komunisté a strana Komeito, strana středolevé orientace a zároveň politické křídlo sekty Soka Gakkai.

Ve druhé poloviněšedesátých let hrubý národní produkt Japonska převýšil HNP čtyř nejvýkonnějších zemí západní Evropy a Japonsko se ocitlo na třetím místě světového žebříčku [58]. V této době ještě největší část japonských exportů tvořily produkty těžkého průmyslu, prosazovat už se však začínala elektrotechnika. Japonská omezení importu ale vyvolávala stále větší nelibost u západních partnerů. Kvůli narůstajícímu schodku v japonsko-amerických obchodních vztazích se Američané rozhodli počátkem sedmdesátých let uvalit na japonské zbožípřirážku a devalvovat dolar vůči jenu, což v Japonsku vyvolalo inflaci. Šokem pro Japonce byla také návštěva prezidenta Nixona v Číně aočekávaná normalizace čínsko-amerických vztahů. Japonci přehodnotili svojí politiku a roku 1972 Japonsko pod novým premiérem Tanakou navázalo diplomatické vztahy s Čínou. Tanaka zároveň prohlásil Taiwan za součást Číny a vyjádřil lítost za příkoří, spáchaná Japonci za druhé světové války.

Ekonomický růst se nakonec zastavil počátkem sedmdesátých let vdůsledku ropné krize. Japonci se snažili si blízkovýchodní producenty ropy naklonit, ale jejich vazba na USA jim nedovolovala učinit výraznější vstřícné kroky a Japonsko na dva roky sklouzlo do recese. Zvýšila se nezaměstnanost, veřejné mínění se obrátilo proti Tanakovi a ten odstoupil. I nadále si ale v politice udržoval vlivné postavení. politice udržoval vlivné postavení.

V roce 1975 japonská ekonomika opět začala růst, i když velmi pomalým tempem. Po ropné krizi nastal příklon ke špičkovým technologiím, náročnějším na know-how než na suroviny. Od konce sedmdesátých let se japonské vývozy do celého světa rychle zvyšovaly, ačkoliv se ropná krize nepříznivě projevila v loďařském průmyslu, ve kterém bylo Japonsko předním výrobcem. Západoevropské země se stále větší nelibostí sledovaly nárůst japonských exportů průmyslového zboží, ohrožujících místní výrobce, a volaly po protekcionistických opatřeních. V roce 1983 byl bývalý premiér Tanaka za korupci odsouzen ke čtyřem letůmvězení a LDP kvůli tomuto skandálu přišla o část voličů. Popularita LDP také poklesla kvůli daňové reformě, která byla kvůli dluhům státu z dob ropné krize nevyhnutelná. Plánované zvýšení daně zpřidané hodnoty se ale setkalo s odporem jak veřejnosti, tak opozice, a podařilo se je prosadit teprve na konci osmdesátých let.

V zahraničí politice Japonsko v osmdesátých letech rozhodně podporovalo tvrdý přístup USA vůči Sovětskému svazu. V polovině osmdesátých let došlo ke zhodnocení yenu, což prospělo japonskému exportu. Světová poptávka ale ochabovala a vznikal přebytek výrobních kapacit. Kapitál proto namísto do výroby proudily do spekulací na trhu akcií a nemovitostí. Vláda se snažila podpořit investice do výroby a snížila diskontní sazbu s cílem zvýšit nabídku peněz, ceny nemovitostí a akcií stoupaly. Když koncem osmdesátých let začalo být jasné, že konjunktura byla uměle vyhnána spekulacemi, zvýšila národní banka úrokové sazby. Následkem omezení dostupnosti úvěrů mnoho podniků zkrachovalo, zvýšila se nezaměstnanost, klesaly ceny pozemků a akcií azačal se šířit strach z možné deflace.

V období války v Iráku Japonsko dalo na válečné tažení za osvobození Kuvajtu několik miliard dolarů. Vláda chtěla vyslat i několik jednotek na mírové akce, k tomu však nedošlo kvůli odporu opozice. I tak bylo Japonsko kritizováno, že si chce koupit možnost zapojení svých jednotek do vojenských misí. Japonské jednotky tak byly vyslány až roku 1992 na misi do Kambodži.

Počátkem devadesátých let také došlo k rozštěpení Liberálně-demokratické strany. Z LDP se vyčlenily dalšítři strany a ve volbách v roce 1993 strana obdržela pouze okolo 40% hlasů. Stala se tak spolu s komunisty jedinou stranou, která nebyla součástí vládní koalice. Koalice, složená ze sedmi stran, prosadila roku 1994 volební reformu. Od nového smíšeného systému si slibovali snížení počtu stran a omezení monopolu LDP. Koalice malých stran ale dlouho nevydržela, a tak se LDP ani ne po roce znovu vrátila k moci v koalici se socialisty a další menší stranou. Socialisté dostali možnost mít svého předsedu vlády, za to museli připustit vyslání japonských mírových jednotek do zahraničí. moci v koalici se socialisty a další menší stranou. Socialisté dostali možnost mít svého předsedu vlády, za to museli připustit vyslání japonských mírových jednotek do zahraničí.

Pro další volby v roce 1996 se někteří z protivníků LDP spojili v Novou pokrokovou stranu (NPS), další vytvořili novou Demokratickou stranu a socialisté se přejmenovali na sociální demokracii. Ve volbách vyhrála LDP, nezískala ovšem absolutní většinu, druhá skončila NPS, na třetím místě skončila Demokratická strana. LDP vládla zpočátku menšinově, později se jí ale podařilo získat podporu poslanců z řad NPSa nezávislých, a odzáří 1997 vládla opět absolutní většinou.

Koncem devadesátých let se NPS rozpadla na několik menších stran. Poté, co premiér Obuči nastoupil na post ministerského předsedy Joširo Mori, který ale po roce kvůli skandálům odstoupil. Nahradila ho výrazná postava japonské politiky -Džuničiró Koizumi – charismatický a nekonvenční politik, silně orientovaný na USA. Ten vydržel ve funkci pět let a stal se tak třetím nejdéle vládnoucím premiérem v poválečném období Japonska. Na počátku vlády oznámil reformy, které měly liberalizovat ekonomiku a ozdravit státní finance, a privatizaci japonské pošty. Privatizaci se mu prosadit nepodařilo, nicméně hospodářský růst se za cenu odložených sociálních výdajů Japonska se nastartoval.

Nejviditelnější ale bylo působení Koizumiho v zahraniční politice. Na post ministra zahraničí jmenoval první ženu v historii, a roku 2004 vyslal jednotky do Iráku. Kontroverzní byly jeho návštěvy svatyně Jasukuni, zasvěcené japonských obětem druhé světové války, které pobouřily sousedy Japonska. Koizumi v roce 2006 po skončení volebního období vyjádřil přání znovu nekandidovat, na místo premiéra nastoupil Šinzó Abe. Abeho vládu ale doprovázely korupční skandály, jeho strana (LDP) navíc prohrála během té doby ve volbách, proto po roce rezignoval. Od září 2007 je tedy premiérem další člen Liberálně-demokratické strany Jasuo Fukuda.

3.3 Vývoj sovětsko-japonských vztahů

Překážkou ve vzájemných sovětsko-japonských vztazích po druhé světové válce bylo zadržování japonských válečných zajatců v SSSR. Když roku 1949 skončilo přesídlení Japonců z území, dříve okupovaných Japonskem, zůstalo ještě mnoho Japonců v sovětských zajateckých táborech. Roku 1953 začalo vyjednávání Červeného kříže o vrácení zajatců. Tato otázka dávala Sovětůmvýhodu při vyjednávání o mírové smlouvě, jelikož v Japonsku vzniklo mnoho organizací bojujících za návrat zajatců, které vytvářely tlak na japonskou vládu. Nakonec byl dohodnut návrat zajatců a poslední Japonci se vrátili domů v roce 1958. I tak ale počet vrácených zajatců byl nižší než počet pohřešovaných, kteříměli být v Sovětském svazu[59].

Roku 1951 byla v San Francisku podepsána mírová smlouva s Japonskem. Smlouvu podepsalo 49 států, Sovětský svaz, poté co neuspěl ve zmaření smlouvy, z konference odstoupil. Smlouva potvrzuje závěry Jaltské konference v tom, že se Japonsko vzdává nároků na Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu, není tu ale uvedeno, které zemi tato území připadnou, neboť se předpokládalo, že další status území určí mezinárodní konference v budoucnu[60]. Dva nejjižnější ostrovy Habomai a Šikotan byly navíc americkým ministerstvem zahraničí později označeny za součást ostrova Hokkaido, který patří Japonsku[61]. Dohoda USA a Velké Británie navíc stanovila, že nebudou uspokojeny územní nároky těch států, které mírovou smlouvu nepodepsaly.

3.4 Jednání o separátní mírové smlouvě

Jelikož Sovětský svaz nepodepsal mírovou smlouvu, proběhlo mezi oběma zeměmi několik jednání o této otázce, která však kvůli neshodám ohledně územních nároků nikdy nebyla vyřešena. V polovině padesátých let vedení obou zemí začalo podnikat kroky k normalizaci vzájemných vztahů. V lednu 1955 začala v Londýně jednání. Japonští vyjednavači dostali za úkol dosáhnout přinejmenším navrácení dvou nejjižnějších ostrovůŠikotan a Habomai[62], aniž by Japonsko uznalo suverenitu SSSR na územích, kterých se Japonsko vzdalo v Sanfranciské smlouvě. Dalšími důležitými tématy bylo navrácení japonských válečných zajatců, sovětská podpora Japonsku při jednání o vstupu do OSN a dohoda o rybolovu.

V srpnu 1955 rusksrpnu 1955 ruský velvyslanec nabídl Japoncům vrácení těchto ostrovů za podmínky, že budou demilitarizované a že Japonsko neumožní cizím lodím vplout do jejich vod. To se nelíbilo USA, které se obávali ohrožení svého statutu na Okinawě[63],a tak důrazně nabádali Japonsko nabídku odmítnout. USA také chtěli zabránit zlepšení japonsko-sovětských vztahů a chtěli udržet Japonsko pevně v západním táboře. Proto oficiálně podporovali nárok Japonska na čtyři nejjižnější ostrovy, jelikož věděli, že tento požadavek nebude pro SSSR přijatelný[64]. Japonci tedy požadovali další dva ostrovy, na které mělo podle nich Japonsko historické právo a dožadovali se dalšího jednání o jižním Sachalinu. Moskva na tento návrh nepřistoupila a jednání byla přerušena. V prosinci 1955 Moskva vetovala přijetí Japonska do OSN s tím, že souhlasit bude až po podepsání mírové smlouvy.

V lednu 1956 byla jednání obnovena. Když už se zdálo, že Japonci by mohli být ochotni k ústupkům, pohrozil jim americký ministr zahraničí Dulles, že pokud se spokojí jen se dvěma nejjižnějšími Kurilskými ostrovy a smlouvu podepíší, ponechají si USA okupovaná území Okinawu a Rjúkjú[65](tento předpoklad vycházel ze 26. článku Sanfranciské mírové smlouvy)[66]. Dulles později tvrdil, žepři rozhovoru s japonským ministrem zahraničí poukázal na článek 26 jen proto, aby dal Japoncům argument, proč odmítnout uznání sovětské suverenity nad Kurilami[67].

V říjnu roku 1956 byla tedy, za vlády Nikity Chruščova, podepsána pouze Společná deklarace, která mezi zeměmi přerušila válečný stav a obnovila diplomatické a konzulární vztahy. V deklaraci byla vyjádřena vůle stran snažit se do budoucna o podepsání mírové smlouvy, vyřešení sporných otázek kolem rybolovu a také souhlas Sovětského svazu s předáním ostrovůŠikotan a Habomai Japonsku po podepsání mírové smlouvy. Sovětský svaz také slíbil podporovat Japonsko při vstupu do OSN a zříci se práva na reparace z 2. světové války. Spolu se společnou deklarací byla podepsána oboustranná doložka nejvyšších výhod a strany se dohodly na rozvoji vzájemného obchodu.

3.5 Období stagnace od šedesátých do osmdesátých let

Počátkem šedesátých let Japonsko začalo v otázce Kurilských ostrovů získávat podporu Číny, jejíž vztahy se Sovětským svazem se v té době prudce zhoršily. Stejná tendence nastala i ve vztazích sovětsko-japonských.

V roce 1960 SSSR varoval Japonsko před podepsáním Smlouvy o vzájemné spolupráci a bezpečnosti s USA, ve které byly dány Japonsku bezpečnostní záruky a byla prodloužena vojenská přítomnost USA na japonských ostrovech[68]. Poté, co byla smlouva podepsána, Sověti prohlásili, že nevrátí Japonsku ostrovy, dokud smlouvu nevypoví[69]. Japonsko-americká bezpečnostní smlouva zapříčinila zhoršení sovětskojaponských vztahů a Sovětský svaz následkem toho prohlásil územní otázky ve sovětsko-japonských vztazích za jasně dané výsledky druhé světové války.

Později Sovětský svaz nabídl bezpodmínečné vrácení ostrovů, pokud se vojska Spojených států stáhnou z Japonského území. To Japonsko odmítlo s tím, že nelze jednostranně měnit Společnou deklaraci, která byla podepsána oběma stranami[70]. Roku 1966 pak sice obě země podepsaly obchodní dohodu, a ve výhledu se rýsovaly možné společné projekty na rozvoj Sibiře, ty ale omezila sovětská intervence v Československu.

V průběhu sedmdesátých let se ekonomická spolupráce prohlubovala. Oba státy se dobře doplňovaly, neboť Sovětský svaz potřeboval japonské technologie, spotřební zboží a kapitál[71], zatímco Japoncům chyběly suroviny, jichž měl SSSR dostatek. Od roku 1968 do roku 1976 přislíbila japonská exportní banka 1,4 mld. USD na sedm projektů na Sibiři[72], později ještě přidala dalších 1,4 mld. na úvěry navývoz japonského zboží do SSSR a úvěry od soukromých bank činily 1,5 mld. USD. Mezi lety 1970 a 1977 tak vzájemn1977 tak vzájemný obchod vzrostl z 717 mil. na 3,4 mld. USD[73].

V roce 1976 ale na schůzce OECD byly vzneseny pochybnosti o vhodnosti poskytování vysokých úvěrů Sovětskému svazu, který byl silně zadlužen a tudíž jejich návratnost nebyla zaručena. Navíc měl SSSR díky zahraničním úvěrům možnost investovat více prostředků do svého vojenského rozpočtu a na upevňování vztahů se socialistickými zeměmi východní Evropy a třetího světa. Japonská vláda byla tedy zdrženlivější v dalším poskytování úvěrů a odmítla několik projektů s dlouhodobým investičním horizontem. Určitou překážkou sovětsko-japonskému obchodu byl také požadavek SSSR, aby Japonsko kupovalo určitou část výrobků z továren, postavených díky japonskému kapitálu, a tak zlepšilo Sovětskému svazu nevyrovnanou obchodní bilanci. To Japonsku odmítalo, jelikož poptávka na jeho trhu byla uspokojena domácími výrobci asovětské výrobky navíc nesplňovaly japonské normy.

V sedmdesátých letech se také zvyšovala četnost dopravních spojení mezi Japonskem a SSSR. Bylo obnovena doprava mezi západním pobřežím Japonského moře a pobřežím Sibiře, která nefungovala od konce 2. světové války a bylo otevřeno několik nových leteckých linek.

V politické oblasti se vzájemné vztahy vyznačovaly častými vzájemnými návštěvami a opakovanou snahou o dojednání mírové smlouvy. Po zlepšení americkočínských vztahů si Sověti i Japonci uvědomili, že by bylo dobré na zlepšení sovětskojaponských vztahů zapracovat a podepsat konečně mírovou smlouvu. Sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko navštívil Japonsko v lednu 1972 a v dalších letech se odehrálo několik setkání mezi japonským ministerskýmpředsedou Tanakou a sovětským generálním tajemníkem Brežněvem. Mrtvý bod v dohodě o mírové smlouvě se však překonat nepodařilo. Japonci trvali na smlouvě, která by jasně vyřešila teritoriální spor mezi oběma zeměmi. Sovětská strana nejprve souhlasila se zařazením tohoto bodu na program jednání, ale později existenci jakýchkoliv územních sporů popřeli. Stále se však snažili přesvědčit Japonce o podepsání dohody „o spolupráci a dobrých sousedských vztazích“, která by se územních otázek nedotýkala. Japonsko ale takovou smlouvu odmítalo[74]. Vzájemné vztahy naopak zhoršovalo sovětské zbrojení. Japonsko tedy pociťovalo potřebu posílení americko-japonského spojenectví a zlepšení vztah-japonského spojenectví a zlepšení vztahů s Čínou.

Roku 1976 SSSR vyhlásil zákaz japonským občanům navštěvovat hroby příbuzných na ostrověŠikotan a souostroví Habomai bez sovětského víza (do té doby měli vstup povolen jen s občanským průkazem). Japonci, rozčarováni absencí pokroku v jednání se Sověty, se rozhodli zaměřit na Čínu. Po pádu „gangu čtyř“ v roce 1976 a nástupu proreformního Teng Siao-pchinga se možnost čínsko-japonské ekonomické spolupráce zdála velmi perspektivní.

Sovětský svaz začal obávat posílené japonské spolupráce s Čínou, a Sověti varovali, že uzavření mírové smlouvy mezi Japonskem a Čínou může vážně ohrozit sovětsko-japonské vztahy. Počátkem roku 1978 byla uzavřena japonsko-čínská obchodní smlouva v hodnotě 10 mld. USD[75]. Díky čínským dodávkám klesla poptávka Japonska po sovětských surovinách. SSSR se obával, že díky japonských technologiím bude čínská armáda vybavena moderními zbraněmi a začal Japonsku hrozit zákazem výlovu ryb v sovětských vodách. Na Japonce tyto hrozby neměly valný účinek, jelikož mohli Sovětům oplatit stejnou mincí[76]. Stejně tak mohli Sovětskému svazu pohrozit zastavením investování do sibiřských projektů, což by bylo pro Moskvu velice nepříjemné[77]. Proto se Japonci rozhodli nepodléhat sovětskému vyhrožování a v srpnu 1978 podepsali s Čínou Smlouvu o míru a přátelství [78] , což SSSR jen utvrdilo vpřesvědčení, že Japonsko i Čína patří do amerického tábora.

I když Sovětský svaz po podepsání smlouvy protestoval, že je zaměřena proti němu, ještě týž rok se SSSR a Japonsko dohodly na nových kvótách pro výlov ryb, které byly pro obě země výhodné a na nových dodávkách průmyslového zboží. V politických vztazích ale nastalo ochlazení. Koncem roku 1978 sovětští vůdci japonskému představiteli na návštěvě Moskvy sdělili, že se necítí být vázáni slibem z roku 1956, že vrátí ostrov Šikotan a souostroví Habomai po podepsání mírové smlouvy.

Roku 1980 byla hospodářská spolupráce přerušena rozhodnutím Japonska zavést proti SSSR sankce na protest proti sovětskému vpádu do Afghánistánu. Japonci přestali dodávat Sovětskému svazu moderní technologie a začali ještě více zdůrazňovat spojenectví se Spojenými státy. Tomu také napomohlo rozmístění sovětských jednotek na jižní Kurilské ostrovy, které Japonce utvrdilo ve správnosti partnerství se Spojenými státy a oprávněnosti obav ze Sovětského svazu. Vzájemná spolupráce též začala upadat, protože Japonsko začalo obchodovat s jinými dodavateli surovin a ztrácelo zájem na spolupráci se Sovětským svazem, jehož vnitropolitický vývoj byl v osmdesátých letech značně nejistý.

Roku 1981 se sice u příležitosti 25. výročí navázání diplomatických vztahů objevila určitá gesta sovětské strany ke zlepšení vztahů, ale nakonec se jen obě země dohodly na obměně stávajících velvyslanců jako symbolu nového začátku. Jinak však Moskva s nelibostí pozorovala narůstající japonské výdaje na zbrojení i dobré vztahy Japonska s USA a Čínou. Olej do ohně přilila japonská vláda, když vyhlásila Den Severních ostrovů atři ze sporných Kurilských ostrovů byly symbolicky začleněny pod správu ostrova Hokkaido, přičemž japonský premiér navíc letěl na obhlídku ostrovů ve vrtulníku. Moskva byla velmi podrážděna, ale ani to ji nezabránilo usilovat o potřebné japonské investice na Sibiři a podepsání sovětsko-japonských obchodních dohod [79].

3.6 Počátek perestrojky – snaha sovětské strany o sblížení

Po nástupu Michaila Gorbačova roku 1985 se sovětská zahraniční politika změnila. Objevila se potřeba zlepšit vztahy se zahraničím, což by umožnilo soustředit se na nutné změny ve vnitřní ekonomické a politické situaci SSSR. Změny v zahraničí politice signalizovalo už to, že Gorbačov po převzetí funkce vyměnil na postu ministra zahraničích věcí Andreje Gromyka za Eduarda Ševarnadze a též odvolal na čtyřicet sovětských velvyslanců, mezi jinými z USA, Japonska, Británie nebo Západního Německa.Ačkoliv se ale Gorbačov snažil opřátelství se Západem, na japonské představitele to nijak valný dojem neudělalo, neboť jim bylo jasné, že Sovětský svaz se nechystá slevit ze svých územních nároků. Japonsko dalo najevo, že dokud nebude otázka sporných území uspokojivě vyřešena, nemohou Sověti počítat s růstem japonských investicí a obchodu.

Průlom ve vztazích s Japonskem nastal v září 1985, kdy se Gorbačov na pohřbu Černěnka setkal s japonským premiérem Nakasonem [80]. V lednu 1986 Ševarnadze navštívil Japonsko[81] a SSSR opět povolil japonským občanům navštěvovat hroby na Sachalinu a sporných ostrovech Šikotan a Habomais. Byla také podepsána první japonsko-sovětská kulturní dohoda[82]. SSSR také stál o zlepšení obchodních vztahů s Japonskem[83]. Stále se však neobjevovaly známky toho, že by Sovětský svaz byl ochoten otevřít jednání o navrácení jižních Kurilských ostrovů.

V červenci 1986 Michail Gorbačov přednesl ve Vladivostoku projev, který předznamenal jeho nový přístup k asijskému regionu. Podle Gorbačova měly asijské státy začít více spolupracovat v ekonomické oblasti a snažit se vytvořit systém kolektivní bezpečnosti po vzoru Helsinského procesu[84]. Vyslovil se i pro zlepšení vztahů se sousedními vztahy, včetně Japonska[85], ačkoliv se ještě nezmínil o možnosti otevření otázky Kurilských ostrovů. Začala se připravovat Gorbačovova návštěva Japonska, první návštěva generálního tajemníka KS SSSR v historii. Z návštěvy nakonec sešlo, když se Japonsko zapojilo do Strategické obranné iniciativy Spojených států.

Obchodní vztahy mezi oběma zeměmi se nicméně rozšiřovaly. Japonsko bylo limitováno v obchodu se SSSR členstvím v Koordinačním výboru pro multilaterální kontrolu exportu (COCOM), který kontroloval vývoz vojenských technologií do zemí socialistického bloku. Japonské firmy se ale obávaly poklesu tržeb z důvodu silného jenu a rostoucí konkurence ze strany novponské firmy se ale obávaly poklesu tržeb z důvodu silného jenu a rostoucí konkurence ze strany nově industrializovaných zemí jihovýchodní Asie, proto měly velké ambice využít příležitosti obchodu se SSSR. Navzdory blokádě v rámci COCOM se v říjnu 1986 v Moskvě konala průmyslová výstava japonských výrobců. Zúčastnilo se jí přes čtyři sta japonských firem, které tu předváděly počítačově řízené stroje a nové materiály.

V polovině osmdesátých let se provalil skandál firmy Toshiba, která od roku 1979 prodávala do Sovětského svazu moderní stroje pro lodní pohon. Díky nim se Sovětům podařilo vybavit své jaderné ponorky tichým pohonem, takžeuž nebyly tak lehce detekovatelné americkými systémy. Vyšetřování prokázalo, že exporty Toshiby do socialistických zemí se mezi lety 1982 a 1986 více než zdvojnásobily, přičemž 60% z nich bylo určeno pro SSSR[86]. Ukázalo se také, že vedení firmy si bylo dobřevědomo, k čemu zařízení slouží (instalaci v ponorkách provedli Japonci) a falšovalo dokumentaci s cílem prodej zatajit. Americká vláda tedy firmě Toshiba zakázala export do USA. Později se objevili ještě dalšípřípady porušení pravidel COCOM japonskými firmami[87]. Tyto skandály vnesly trhliny do vztahu USA a Japonska. Japonští představitelé se v reakci na to snažili demonstrovat svůj odklon od SSSR[88] a urychleně jeli vše vysvětlovat do Washingtonu, což přineslo ochlazení vztahu se Sovětským svazem.

Počátkem roku 1987 vypadala návštěva Michaila Gorbačova v Japonsku velmi nadějně, v květnu ale byli v Japonsku čtyři lidé zatčeni kvůli špionáži pro Sovětský svaz. Následovalo vyhošťování diplomatů na obou stranách a vzájemné obviňování a SSSR potom věnoval více pozornosti zlepšení vztahů s Čínou. O rok později už se frekvence kontaktů zvýšila, několik vzájemných návštěv sondovalo možnosti obchodu a zakládání společných japonsko-sovětských podniků,někteří sovětští představitelé hovořili o možnosti pronájmu několika Kurilských ostrovů a dokonce i jižního Sachalinu. Koncem roku 1988 navštívila Moskvu japonská delegace kvůli jednání o mnohamiliardové investici na Sibiři[89]. Na schůzce ministrů zahraničí obou zemí v Moskvě bylo dohodnuto vytvoření pracovní skupiny, která bude připravovat uzavření mírové smlouvy a Sověti začali naznačovat, že americko-japonská bezpečnostní smlouva není překážkou ve vzájemných vztazích. Zatímco však Moskva měla zájem hlavnsmlouvy a Sověti začali naznačovat, že americko-japonská bezpečnostní smlouva není překážkou ve vzájemných vztazích. Zatímco však Moskva měla zájem hlavně na spolupráci v ekonomické oblasti, Tokio odmítalo výraznější posun kupředu bez vyřešení teritoriálních sporů, které Sověti stále odmítali připustit.

Naděje na průlom přinášela očekávaná Gorbačovova návštěva v Japonsku v roce 1991[90]. Návštěva nakonec významné zlepšení vztahů nepřinesla. Gorbačov sice uznal existenci územního sporu, odmítl ale v závěrečném komuniké uvést slib Sovětů vrátit sporná území Japonsku, obsažený v deklaraci z roku 1956. Příslib navrácení brzdil jednak odpor armádních kruhů[91] , pro které Kurily představovaly ze strategického hlediska příliš tučné sousto, jednak pro nesouhlas ze strany domácího obyvatelstva[92]. Japonci sice ekonomickou spolupráci vázali na vyřešení teritoriálních sporů, ve kterých nebylo dosaženo žádného pokroku, ale i tak bylo uzavřeno několik dohod[93]. SSSR však nedosáhl přislíbení dalších úvěrů do budoucna. Japonské vývozy do Sovětského svazu se navíc snižovaly, protože SSSR měl problémy se splácením[94]. Japonci se také velice zdrženlivě postavili k sovětskému návrhu mezinárodní konference o bezpečnosti na asijském kontinentu.

Krátce poté tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin dal najevo odhodlání územní spor vyřešit, pokud se podaří dosáhnout zlepšení japonsko-ruských vztahů. Odpovědí japonské vlády byl pětibodový plán, který obsahoval finanční podporu ekonomických reforem v Sovětském svazu a hlavně v Rusku s cílem uzavřít mírovou smlouvu. Kromě plánu poskytla japonská vláda také další úvěry, dosahující 2,5 mld. USD[95]. Pozice Borise Jelcina nebyla jednoduchá. Odpor místního obyvatelstva proti předání Kuril byl silný[96] a gubernátor Sachalinské oblasti, kam Kurilské ostrovy spadají, pohrozil v případě ústupků Japonsku vytvořením samostatné Dálněvýchodní republiky.

3.7 Vývoj sovětsko-japonských vztahů po rozpadu SSSR

Naděje na možný průlom v projednávání otázky Kurilských ostrovů po změně zahraničněpolitické strategie SSSR se nakonec ukázaly jako falešné. Ačkoliv se k moci dostali reformátoři, svolní ke kompromisu, nedokázali nakonec překonat odpor konzervativních kruhů. Po nástupu Borise Jelcina zaznívala stále častěji kritika jeho prozápadní orientace z řad konzervativců, kteří si i přes neúspěch při srpnovém puči zachovali velký vliv. Když se objevili náznaky, že by Jelcin mohl být ochoten se dvou nejjižnějších ostrovů vzdát,vyvolalo to nesouhlas ve všech vrstvách obyvatelstva.

S rozpadem Sovětského svazu a ztrátou vlivu ve východní Evropě se konzervativci stále více stavěli proti případnému kompromisu, protože se nemohli smířit s myšlenkou další ztráty území. Měli také strach z případného přívalu územních nároků ze strany dalších zemí. Nesouhlas s ústupky Japonsku panoval také mezi Jelcinovými soukmenovci, kteří se obávali negativního vlivu na veřejné mínění[97] a neúspěchu ve volbách. Na rok 1992 byla plánována Jelcinova návštěva v Japonsku. Bylo jasné, že Japonci od něj budou požadovat minimálně potvrzení deklarace z roku 1956, tedy návrat Šikotanu a Habomaiského souostroví a příslib jednání v budoucnu o dalších dvou.

Jelcin věděl, že ekonomická pomoc Japonska by se mu velice hodila, ale na domácí politické scéně nebyl v natolik silné pozici, aby si podobné ústupky mohl dovolit. Navíc mu bylo jasné, že i kdyby učinil vstřícné gesto, japonští investoři do Ruska stejně nebudou pospíchat kvůli nestabilnímu investičnímu prostředí. Ruská strana proto návštěvu na poslední chvíli odložila, oficiálně pro nestabilní domácí situaci.

Jelcinova pozice v Rusku zůstávala slabá. Poté, co doma ustál referendum o důvěře v jeho program ekonomických reforem, rozhodli se ho Američané podpořit příslibem nových finančních prostředků. Japonci byli také donuceni se na pomoci podílet, a tak ustoupit ze své nesmlouvavé pozice ohledněřešení územního sporu. Tokio nakonec poskytlo 1,8 mld. USD, předání prostředků ale bylo podmíněno setrváním Jelcina v úřadě.

Jelcin nedlouho na to oznámil termín nové návštěvy Japonska. Návštěva nakonec proběhla v říjnu 1993. Ruský prezident se během ní omluvil za krutosti spáchané na japonských válečných zajatcích po 2. světové válce a slíbil úplnou demilitarizaci sporného území na Kurilských ostrovech. Odmítl potvrdit platnost deklarace z roku 1956, ale prohlásil, že Rusko splní své závazky ze všech japonsko-sovětských dohod[98]. Jelcin také spolu s japonským premiérem podepsal Tokijskou deklaraci. V Tokijské deklaraci je vyjádřena nutnost brzkého podepsání mírové smlouvy a vyřešení teritoriálních sporů na základě historických a právních dokumentů. [99] Nebyly však podniknuty žádné konkrétní kroky k dosažení toho, co si státy předsevzaly. Rusko naopak povolilo svým pohraničníkům střílet po lodích, které vpluly do ruských vod, což bylo zdůvodněno vzrůstající aktivitou japonských pytláků[100]. V otázce teritoriálního sporu se také nenaplnily Jelcinovy sliby. Ačkoliv se ruský prezident tvářil svolně ke kompromisu, ruská vláda byla proti. Jediné, na čem se oba státy dohodly, byla nevládní úmluva o platbách Japonců za rybaření okolo sporných ostrovů. Vzájemný obchod ale stále lehce rostl, i když ruské reformy příliš nepostupovaly. Japonští investoři se zajímali hlavně o projekty na ruském Dálném východě[101], byla také zřizována Japonská centra ve větších městech na Sibiři a v Přímořském kraji, kde zájemci mohli studovat teorii vedení podniků, finance nebo japonštinu.

3.8 Hašimotova iniciativa

Jinak ale oba státy v otázce vzájemného vztahu přešlapovaly na místě. Průlom přinesl až roku 1996 příchod Rjutara Hašimota do funkce japonského premiéra. Hašimoto začal prosazovat nový přístup k Rusku. Zatímco dříve Japonci podmiňovali ekonomickou spolupráci podepsáním mírové smlouvy a vyřešením otázky severních teritorií, Hašimoto kladl důraz na rozvoj obchodních vztahů a nesnažil se územní otázky těsně svazovat s ekonomickými vztahy. V pozadí jeho přístupu byl předpoklad, že pokud se zintenzívní ekonomická spolupráce, bude ruský zájem na jejím pokračování silnější než zájem na ponechání si ostrovů. V Moskvě naopak doufali, že Japonci po nějaké době přestanou o ostrovy usilovat a smíří se se současným stavem. První reakce Moskvy na náznaky obratu v japonské politice nebyly nijak zvlášť vstřícné. Teprve koncem roku 1997 se v Krasnojarsku setkali ruský prezident Jelcin s premiérem Hašimotou. Hašimoto se soustředil na projednávání hospodářské spolupráce [102] a z politické oblasti uvedl jen cíl podepsání mírové smlouvy, aniž by se zmínil o nutnosti navrácení Severních teritorií[103]. Místo toho navrhl společný podíl na hospodářském rozvoji ostrovů[104]. Boris Jelcin, nadšen vstřícným gestem japonského premiéra, navrhl jako nejzazší termín pro podepsání mírové smlouvy rok 2000.

O rok později následoval summit v Kawaně, kde už se jednalo o územních otázkách. Premiér Hašimoto se zde opět vyhnul zmínce o vrácení Severních teritorií, místo toho hovořil o určení společné hranice mezi ostrovy Urup a Iturup[105]. Dalším japonských návrhem bylo, že Rusko uzná japonskou suverenitu na ostrovech, ale bude si moci ostrovy ponechat pod vlastní správou po blíže neurčenou dobu[106]. Tento návrh by tedy umožnil Rusům využívat nadále ekonomické přínosy ostrovů a pro Tokio by formální kontrola nad nimi znamenala politické vítězství. Moskva však toto řešení zavrhla. Rusové stále mluvili jen o společném podílu na ekonomickém rozvoji ostrovů a začali naznačovat, že podepsání mírové smlouvy do roku 2000 není zas tak nutné. Místo toho navrhovali Smlouvu o míru, přátelství a spolupráci, která by se teritoriální otázce vyhnula. To zase Japonci odmítali, jelikož věděli, že by podepsáním takové smlouvy ztratili hlavní argument pro urychlené urovnání územního sporu. Navíc přistoupení Tokia na pouhý podíl na ekonomickém rozvoji ostrovů by znamenalo, že Rusové dostanou to, o co mají zájem (japonské investice), a otázka předání ostrovů Japonsku vyzní do ztracena.

Poznámky

[53] Dohodli se na tom ministři zahraničí Velké trojky v říjnu 1943 na konferenci v Moskvě.

[54] Glenn D. Hook: Japan in the World. In Wiliam M. Tsutsui: A Companion to Japanese History, Blackwell Publishing Ltd 2007, 1. vydání, ISBN-13: 978-1-4051-1690-9

[55] V roce 1950 bylo povoleno vytvoření policejní rezervy o síle 75 tisíc mužů, která byla po uzavření bezpečnostní smlouvy s USA přeměněna na obranné jednotky, a rozšířena na 110 tisíc mužů.

[56] Socialistická strana se v roce 1951 rozštěpila na levé a pravé křídlo a roku 1955 se opět sjednotila.

[57] Smlouva byla znovu prodloužena v roce 1970 a Japonsko tak zůstalo až do konce studené války v americkém táboře. Roku 1972 Američané vrátili Japonsku Okinawu, americká armáda ale zůstává na ostrovech přítomna dodnes.

[58] Sydney Giffard: Japan Among the Powers 1890-1990, Yale University Press, New Haven & London 1994, 1. vydání, ISBN 0-300-05847-0

[59] Samostatná kapitola o osudu japonských válečných zajatců, zadržovaných na území Sovětského svazu, je v příloze.

[60] USA se už před konferencí rozhodly držet Okinawu a Rjúkjú pod americkou správu, a mysleli si, že Sověti udělají totéž s Kurilskými ostrovy. Ty byly ovšem již formálně začleněny do SSSR. Japonsko už před konferencí tlačilo na USA, aby mu pomohly získat zpět jižní Kurily. Američané jejich nároky nepodporovali, ale aspoň oficiálně oznámili, že Šikotan a Habomai nepovažují za součást Kurilských ostrovů.

[61] Z materiálů, vztahujících se k Sanfranciské mírové smlouvě, na stránce velvyslanectví Japonska v Rusku. URL: http://www.ru.emb-japan.go.jp/RELATIONSHIP/MAINDOCS/san_francisco.html

[62] Již od roku 1946, kdy byla zveřejněna dohoda z Jalty, se Japonsko snažilo vyjasnit, které ostrovy přesně do Kuril patří, jelikož toto nebylo v žádné ze smluv specifikováno. Roku 1946 tak japonské ministerstvo zahraničípřipravilo brožuru, ve které zdůraznilo, že nejjižnější ostrov Šikotan a souostroví Habomai nepovažuje za součást Kurilských ostrovů. Tím si tedy podle závěrů Jaltské konference činilo nárok jen na tyto dva ostrovy. Další dva, Kunašir a Iturup, které požadovalo později, Japonsko tehdy uznalo začást Kuril.

[63] Pokud by se část Kurilských ostrovů vrátila Japonsku, mohli by Japonci tlačit na USA, aby opustili i Okinawu.

[64] Kimie Hara: 50 Years from San Francisco: Re-Examining the Peace Treaty and Japan's Territorial Problems, Pacific Affairs, Vol. 74, No. 3. (podzim 2001), str. 361-382

[65] Bruce A Elleman, Michael R Nichols, Matthew J Ouimet: A historical reevaluation of America's role in the Kuril Islands dispute, Pacific Affairs. Vancouver: zima 1998/1999.Vol.71, Iss. 4; str. 489, 16 stran

[66] 26. článek SMS obsahuje jakousi doložku nejvyšších výhod pro signatářské státy. Říká, že pokud Japonsko v budoucnu uzavře bilaterální mírovou smlouvu s dalším státem, který díky smlouvě bude mít lepší podmínky, než mají signatářské státy, budou tyto výhody poskytnuty i jim. Nárok USA na Okinawu a Rjúkjú vycházel z toho, že pokud by Japonci smlouvu podepsali, uznali by tím i suverenitu SSSR na Kurilských ostrovech. Tím by potom USA mohli požadovat i uznání americké suverenity nad okupovaným územím.

[67] Richard de Villafranca: Japan and the Northern Territories Dispute: Past, Present, Future, Asian Survey, Vol. 33, No. 6, Japan: Redefining Its International Role. (červen 1993), str. 610-624

[68] Japonské ministerstvo zahraničí: URL: http://www.mofa.go.jp/region/n-america/us/q&a/ref/1.html

[69] SSSR poslal 27. ledna 1960 Japonsku nótu, ve které označil odchod cizích vojsk z japonského území a podpis japonsko-sovětské mírové smlouvy za podmínku předání ostrovů. (Sborník dokumentů k problematice uzavření mírové smlouvy, stránka japonského velvyslanectví v Rusku http://www.ru.emb-japan.go.jp/RELATIONSHIP/MAINDOCS/normal.html#4)

[70] Stránka japonského velvyslanectví v RF, URL: http://www.ru.embjapan.go.jp/RELATIONSHIP/MAINDOCS/normal.html

[71] Sovětský svaz potřeboval vyspělé západní technologie, aby mohl dobývat suroviny z těžko přístupných oblastí Sibiře a mořského dna. V zemi se také čím dál více projevoval nedostatek pracovních sil, který Sověti chtěli vyvážit zvýšením produktivity práce díky sofistikovaným technologiím.

[72] Jednalo se o projekty na průzkum přírodních zdrojů (např. zemního plynu v Jakutsku, ropy a uhlí na Sachalinu, lesů v oblasti Amuru).

[73] Peggy L. Falkenheim: Some Determining Factors in Soviet-Japanese Relations Pacific Affairs, Vol. 50, No. 4. (zima 1977-1978), str. 604-624

[74] Peggy L. Falkenheim: Some Determining Factors in Soviet-Japanese Relations Pacific Affairs, Vol. 50, No. 4. (zima 1977-1978), str. 604-624.

[75] Smlouva se týkala dodávek japonských sofistikovaných výrobků a čínských surovin.

[76] Možnost výlovu v japonských vodách byla pro Sovětský svaz velmi důležitá, protože podíl rybího masa ve výživě sovětského obyvatelstva rostl, přičemž omezení výlovu pro sovětské rybáře ve vodách jiných států také.

[77] Neúspěch projektů na Sibiři by ohrozil zejména generálního tajemníka Brežněva a jeho stoupence, kteří prosazovali rozvoj sibiřských regionů proti investování na západ od Uralu.

[78] Japonsko-čínská mírová smlouva byla stejně jako smlouva se SSSR brzděna teritoriálními spory (ostrovy Senkaku, kontinentální šelf v Jihočínském moři). Ve smlouvě o míru a přátelství se obě země řešení sporu vyhnuly a nechaly jeho rozřešení na budoucnost.

[79] V roce 1981 bylo podepsáno osm obchodních dohoda, mimo jiné o dodávkách zemního plynu do Japonska, o japonských investicích do těžby dřeva a uhlí na Sibiřiaovýměně sovětského dřeva za japonské traktory. (Thomas W. Robinson: The Soviet Union and Asia in 1981, Asian Survey, Vol. 22, No. 1, A Survey of Asia in 1981: Part I. (leden 1982)), str. 13-32.

[80] Donald S. Zagoria: The USSR and Asia in 1985: The First Year of Gorbachev, Asian Survey, Vol. 26, No. 1, A Survey of Asia in 1985: Part I. (leden 1986), str. 15-29.

[81] Do té doby poslední návštěva na úrovni ministrů zahraničí se udála v roce 1978.

[82] Chalmers Johnson“ Japanese-Soviet Relations in the Early Gorbachev Era, Asian Survey, Vol. 27, No.11. (listopad 1987), str. 1145-1160

[83] V roce 1984 byl obchod mezi Japonskem a SSSR na nejnižší úrovni za posledních šest let (klesl ze 4,3 mld. USD v roce 1983 na 2,9 mld. USD). Na vině byl především stále klesající dovoz sovětské ropy a zemního plynu do Japonska, jelikož po ropné krizi v sedmdesátých letech se Japonsko snažilo diverzifikovat své zdroje energie a snížit spotřebu, a také sankce Japonska vůči SSSR po jeho vpádu do Afghánistánu.

[84] Roderic Lyne: Making Waves: Mr Gorbachev's Public Diplomacy, 1985-6, International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944-), Vol. 63, No. 2. (jaro 1987), str. 205-224.

[85] Sovětský svaz chtěl zabránit zapojení Japonska do Strategické obranné iniciativy (SDI) USA.

[86] Chalmers Johnson“ Japanese-Soviet Relations in the Early Gorbachev Era, Asian Survey, Vol. 27, No. 11.(listopad 1987), str. 1145-1160

[87] Například firmy Konica, Olympus, Fujitsu, Nissan. Byl také zatčen manažer japonské letecké společnosti, který prodal sovětskému agentovi plány k nově vyvinutému zařízení z Boeingu 767.

[88] Zrušili plánované setkání sovětsko-japonského hospodářského výboru s tím, že by to Spojené státy zbytečně podráždilo.

[89] Gerald Segal: The USSR and Asia in 1988: Achievements and Risks, Asian Survey, Vol. 29, No. 1, A Survey of Asia in 1988: Part I. (leden 1989), str. 101-111

[90] Roku 1989 při návštěvě Japonska Gorbačovův poradce Alexandr Jakovlev v souvislosti s Kurilskými ostrovy mluvil mnohoznačně o „třetí cestě“ a naznačoval, že Gorbačov přijede s průlomovým návrhem. (Coit D. Blacker: The USSR and Asia in 1989: Recasting Relationships, Asian Survey, Vol. 30, No. 1, A Survey of Asia in 1989: Part I. (leden 1990)), str. 1-12, URL: http://links.jstor.org/sici?sici=0004-4687%28199001%2930%3A1%3C1%3ATUAAI1%3E2.0.CO%3B2-X

[91] Odmítaly nejen vrácení ostrovů Japonsku, ale i jejich demilitarizaci. Už Gorbačov v roce 1991 přislíbil snížení stavů vojsk na Kurilách o třetinu, Jelcin pak byl nakloněn úplné demilitarizaci. Ta nakonec kvůli odporu ministerstva obrany provedena nebyla.

[92] Denpřed odletem Gorbačova do Tokia se o otázce Kurilských ostrovů konalo referendum, ke kterému přišlo 86,4% oprávněných voličů, z nichž 87,6% bylo proti vrácení ostrovů Japonsku. (Gennady Chufrin: The USSR and Asia in 1991: Domestic Priorities Prevail, Asian Survey, Vol. 32, No. 1, A Survey of Asia in 1991:Part I. (leden 1992)), str. 11-18

[93] Týkaly se především spolupráce ve vědě, technice, dopravě, rybaření a těžebním průmyslu.

[94] Dluh sovětských podniků japonským dodavatelům činil v dubnu 1991 350 mil. USD, což přimělo Japonce k tomu, že buď úplně přestali zboží dodávat, anebo vyžadovali na místě platbu vhotovosti.

[95] Japonsko se ocitlo pod tlakem ostatních zemí G-7 na ekonomickou pomoc SSSR. SRN, které do té doby bylo největším poskytovatelem pomoci Sovětskému svazu, se muselo soustředit na pomoc NDR a tím pádem mu nezbývalo mnoho prostředků, USA zase pomoc SSSR nebyly schopny zvládnout samy. Roli také hrála sama motivace japonských politiků, kteří chtěli zajistit kontrolu sovětských jaderných zbraní, zabránit nebezpečí prodeje jaderných technologií do zemí třetího světa a zabezpečit přechod z vojenské výroby na civilní.

[96] Obávali se hlavně vyhnání ze svých domovů, diskriminaci, nebo nezaměstnanosti v případě předání ostrovů zpět Japonsku. Japonská strana ujistila, že ruští občané by po několika letech dostali japonské občanství. Nemovitosti by byly vráceny původním majitelům, Rusové by ale mohli zůstat v místě svého bydliště jako nájemci. Těm, co by se rozhodli odejít do Ruska, by bylo vyplaceno odškodné.

[97] Veřejné mínění bylo v Rusku ovlivněno zkreslenými a jednostrannými argumenty, že Kurilské ostrovy vždy patřily Rusku. I když se objevila snaha o osvětu a v tisku byly publikovány články, které poskytovaly vyváženější pohled na věc, většina lidí byla stále proti vrácení ostrovů. Názor veřejného mínění přitom byl pro možný kompromis důležitý, protože podle ruské ústavy každá změna hranic musí být schválena v referendu. Nutnost konání referenda v tomto případě ale není jednoznačná, jelikož podle některých názorů se nejedná o změnu, ale o vytyčení nové hranice. Pokud by byly vráceny jen Šikotan a Habomai, nebylo by referendum také nutné, protože jejich vrácení bylo stanoveno ve společné deklaraci z roku 1956, která byla ratifikována Nejvyšším sovětem.

[98] Peggy Falkenheim Meyer: Moscow's Relations with Tokyo: Domestic Obstacles to a Territorial Agreement, Asian Survey, Vol. 33, No. 10. (říjen 1993), str. 953-967

[99] Velvyslanectví Japonska v RF: URL: http://www.ru.embjapan.go.jp/RELATIONSHIP/MAINDOCS/docs_new.html http://www.ru.emb-japan.go.jp/RELATIONSHIP/MAINDOCS/docs_new.html

[100] Rusové zahájili operaci nazvanou Putina-94, která měla za cíl vypudit z vod Kurilských ostrovů a Ochotského moře cizí rybáře. Během operace byli zabiti dva čínští rybáři a jeden japonský byl zraněn. (Tsueno Akaha: Russia in Asia in 1994: An Emerging East Asian Power Asian Survey, Vol. 35, No. 1, A Survey of Asia in 1994: Part I. (leden 1995), str. 100-110).

[101] Stavěli závod na zpracování jaderného odpadu u Vladivostoku a japon ská exportní banka poskytla půjčky na další projekty na Sibiři a na rozvoj privatizovaných podniků.

[102] Podpora nových investicí v Rusku, spolupráce na lepším zapojení Ruska do světové ekonomiky, podpora ruských reforem, spolupráce při vzdělávání ruských manažerů a státních zaměstnanců, posílení energetické spolupráce, spolupráce v oblasti mírového využití jaderné energie, spolupráce na výzkumu vesmíru.

[103] Předpokládal ale ve smlouvě vytyčení společné hranice.

[104] To znamenalo, že by tu byla vytvořena zvláštní ekonomická zóna, ve které by měly obě země stejná práva na hospodářské využití této oblasti. (Svetlana Vassiliouk: Japan-Russia Contemporary Relations: Will the Impasse Ever End?, International Affairs Review, Volume XI, Number 1, Winter/Spring 2002)

[105] Tedy faktickém vrácení všech čtyř ostrovů, požadovaných Japonskem.

[106] Toto zřízení už fungovalo mezi USA a Japonskem na Okinawě

Seriál

  1. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce
  2. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Úvod
  3. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 1. Prehistorie rusko-japonských vztahů
  4. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 2. Meziválečné období
  5. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 3. Rozvoj vztahů po válce
  6. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 4. Rusko-japonské vztahy na přelomu tisíciletí
  7. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 5. Kurilské ostrovy
  8. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 6. Současné vztahy
  9. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Závěr
  10. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Přílohy
  11. Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Lenka Dostálová 🕔09.07.2010 📕10.130

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře