Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕11.982

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Od samotného založení Státu Izrael se Evropa snažila udržet neutrální pozici vůči izraelsko-arabskému, potažmo izraelsko-palestinskému konfliktu. V průběhu celé éry nebyla však schopna vytvořit jednotnou politiku vůči tomuto regionu, jelikož jednotlivé státy neustále měnily svá stanoviska v závislosti na specifických politických či časových kontextech. Evropské mocnosti, ještě předtím než bylo vytvořeno Evropské společenství[89] (dále ES) a následně samotná Evropská unie (dále EU), měly velmi těsné vazby na oblast Blízkého východu. Prosazovaly zde své mocenské a politické ambice. Mimoto byl tento prostor velmi strategický jak z ekonomického, tak z vojenského hlediska. Jednoznačné stanovisko k izraelsko-palestinskému konfliktu tedy nelze uvést ihned na začátek, nýbrž je zapotřebí blíže specifikovat působení jednotlivých aktérů evropského kontinentu. Z tohoto důvodu je tato kapitola členěna do tří části – první část pojednává o roli evropských velmocí v tomto regionu, druhá o roli ES a třetí o politice EU vůči izraelsko-palestinském konfliktu.

5.1. Zájmy evropských mocností na Blízkém východě

na počátku Studené války Ještě před vznikem Státu Izrael si Velká Británie a Francie rozdělily na základě Anglo- Francouzské deklarace z roku 1918 své sféry vlivu v oblasti Blízkého východu. Takto připadla Palestina pod mandátní správu Velké Británie, která se ale po prvních nepokojích mezi Izraelci a Palestinci vzdala svých mocenských ambicí a radši předala Palestinu do rukou Společnosti národů. RovněžNěmecko a Itálie se zde snažily uplatňovat své politické ambice, a tak se tento region stal střetem zájmů. Zlom přišel s koncem druhé světové války, kdy se na scéně objevily další dva aktéři – USA a SSSR, jejichž vliv a soupeření záhy zastínily všechny evropské mocnosti.

V době Války za nezávislost nezbyl evropským státůmpříliš velký prostor pro angažmá, zato na průběhu Suezské krize měla Francie a Velká Británie značný podíl. „Britové a Francouzi považovali znárodnění průplavu za ohrožení svých strategických zájmů –včetně dodávek ropy – a zahájili přípravy různých variant opatření, jimiž hodlali na vzniklou situaci reagovat.[90] Vznikla tak tajná dohoda mezi Anglií a Francií s účastí Izraele, který se chtěl jednou provždy zbavit svého nepřítele, navíc byl kvůli znárodnění zcela odříznut od Rudého moře. Plán svržení Násirovy vlády probíhal jak měl, dokud se SSSR a USA nepostavily jednoznačně proti a nevolaly po okamžitém shromáždění RB. Velká Británie nepočítala s tak negativním postojem USA, a proto spoléhala na jejich finanční podporu. Ta se ovšem nedostavila, a proto se ani Francii ani Británii nepodařilo uskutečnit své záměry a stáhly své jednotky s nepořízenou. Oproti tomu Izrael dokázal ze situace značně vytěžit. Kromě samotného vítězství ve válce se mu ještě podařilo navázat vojenskou spolupráci s Francii, která seaž do Jomkippurské války stala jeho hlavním spojencem.

5.2. Postoj členů

Evropského společenství k izraelsko-palestinskému konfliktu Po skončení druhé arabsko-izraelské války bylo v Římě roku 1957 šesti evropskými státy založené tzv. Evropské společenství. Toto společenství však nesdílelo jednotný názor na krizi na Blízkém východě, ba naopak, jeho jednotliví členové zaujímali zcela rozdílná stanoviska. Obzvláště výrazný byl proizraelský postoj Spolkové republiky Německa (dále SRN), která se po skončení druhé světové války cítila být zavázána podporovat Stát Izrael z důvodu své předchozí protižidovské minulosti.

Šestidenní válka s sebou přinesla další změny ve vztazích Evropy k Izraeli. „Evropská podpora Izraeli zeslábla, zatímco pokračující okupace a stavění osad přesunuly evropskou podporu z poražených před 1967 (Izraelců) na poražené po 1967 (Palestince).[91] Francie upustila od role do té doby nejvýznamnějšího spojence Izraele a rozhodla se zaujmout nezaujatý postoj k oběma stranám blízkovýchodního konfliktu. A právě díky tomuto zvratu v izraelsko-francouzských vztazích vstupuje na scénu USA a přebírá místo nejvýznamnějšího spojence Izraele. Ukázkovým příkladem evropské nejednotné politiky byla i neschopnost evropských států domluvit se na jednotném postoji k Šestidenní válce. Zatímco některé státy, jako například SRN a Nizozemsko stály na straně Izraele, Francie a Itálie se postavily na arabskou stranu, další země jako například Belgie se naopak rozhodly zůstat neutrální.[92]

Následující desetiletí bylo rovněž charakteristické ochlazováním izraelsko-evropských vztahů. Roku 1973 se ES rozšířilo o další tři členy – Velkou Británii, Dánsko a Irsko, čímž Izrael sice získal dalšího spojence v podobě Dánska, ovšem po Jomkippurské válce o něj opět záhy přišel. Největším zlomem v postoji Evropy k Izraeli bylo ropné embargo, které arabské země (členové Organizace zemí vyvážejících ropu) použily jako nástroj ke změně evropské politiky vůči Izraeli, respektive k vytvoření jednoznačně protiizraelského zaměření. Evropské země, uvědomivše si svou energetickou závislost na arabské ropě, byly donuceny přehodnotit svůj postoj. Dokonce i SRN upustila od svého dřívějšího proizraelského postoje apřiklonila se spíše k neutrálnímu stanovisku.

Takto se arabským státům, majíc pod kontrolou většinu světových zásob ropy, podařilo zcela změnit celkový vztah Evropy k izraelsko-palestinskému konfliktu. Evropské země pochopily, že bude nutné vytvořit jednotnou politiku vůči krizi na Blízkém východě a uvědomily si nutnost ne-li přátelských, tak rozhodně ne nepřátelských vztahů s arabskými zeměmi. To lze vidět i na několika následně vydaných deklaracích (z roku 1973 a 1977), ve kterých se Evropa pod vedením Francie orientuje spíše proarabsky a hájí práva palestinského lidu. Je nutné zmínit, že státy ES přesto odmítaly oficiálně uznat OOP.

Dalším důležitým milníkem byla Benátská deklarace z roku 1980 přijatá zeměmi ES jako dalšíkrok k řešení blízkovýchodního konfliktu. Tato deklarace vychází z rezolucí OSN číslo 242 a 338 a země ES v ní oficiálně odsuzují izraelskou osadnickou politiku, požadují stažení Izraele z okupovaných území od roku 1967, dále přiznávají palestinskému lidu právo na sebeurčení a co je nejdůležitější, berou v úvahu roli OOP v mírovém procesu.[93] Rozhořčení ze strany Izraele bylo logickou reakcí na tuto deklaraci, ovšem reakce OOP byla více než překvapivá. Vedení OOP ve svém prohlášení o tomto dokumentu vyjádřilo své zklamání o nedostatečné vyhraněnosti evropského postoje.[94] S nadsázkou by se tedy dalo říci, že touto deklaracíEvropa pouze upevnila svou podřadnou pozici na Blízkém východě.

Následující období je tedy příznačné značným útlumem v evropské zahraniční politice ve vztahu k Blízkému východu, ať už zdůvodu neúspěchu Benátské deklarace či jiných mezinárodně-politických souvislostí. Přestože se ES zúčastnila mírového procesu z Osla v roce 1991, její pozice byla spíše pozorovatelská než aktivní a opět se zde projevila nekonzistentnost společné politiky.

5.3. Role Evropské unie v mírovém procesu na Blízkém východě

Od svého vzniku v roce 1993 se Evropská unie angažuje v izraelsko-palestinském konfliktu především prostřednictvím finančních dotací. Jako příklad lze uvést její podíl na vytvoření palestinských policejních složek.[95] EU si rovněž začala uvědomovat důležitost obchodních vztahů s Blízkým východem, a tak dalším důležitým mezníkem v evropsko-izraelských vztazích se stal Barcelonský proces v roce 1995. V rámci tohoto procesu bylo v Barcelonské deklaraci mezi EU a dalšími dvanácti zeměmi středomořského regionu uzavřeno tzv. Eurostředomořské partnerství.[96] Touto deklarací se země zavázaly navázat intenzivní spolupráci v oblasti bezpečnostní a politické, ale také i v ekonomické, sociální či kulturní.[97]

V následující Berlínské deklaraci z roku 1999 je již zcela zřetelný evropský propalestinský postoj. „Berlínská deklarace otevírá možnost evropského uznání nezávislého Palestinského státu i v případě, že tento stát bude vyhlášen jednostranně vpřípadě selhání bilaterálních jednání.[98] EU se také během druhé intifády velmi kriticky vyjádřila k izraelské politice vůči Palestincům, odsoudila násilí a podpořila mírové iniciativy USA.

Po selhání mírového procesu v Camp David se jak USA, tak i EU přestávají v tak veliké míře angažovat na Blízkém východě. Za zmínku ovšem stojí Evropská bezpečnostní strategie, přijatá Radou EU v roce 2003, která mimo jiné označuje vyřešení izraelskopalestinského konfliktu za strategickou prioritu Evropy a vyjadřuje její připravenost vyčlenit potřebné zdroje k vyřešení tohoto konfliktu a k ustanovení dvou samostatných států.[99] V následujícím roce byl program Středomořského partnerství nahrazen Evropskou politikou sousedství, v jejímž rámci byly přijaty dva akční plány – s Izraelem a s Palestinskou samosprávou.

EU se i nadále podílí na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ovšem již v rámci Kvartetu. Posledním důležitým krokem přijatým EU samostatně bylo schválení projektu Unie pro středomoří Evropskou radou v březnu 2008. Tento projekt byl iniciován francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym a navazuje na Barcelonský proces. Unie pro středomoří funguje jako mezinárodní fórum, které jako jediné kromě OSN slouží k regionálním jednáním za účasti všech stran konfliktu. V závěrečném dokumentu Unie pro středomoří je sice podporován mírový proces na Blízkém východě, ovšem přímá zmínka o vytvoření dvou samostatných států chybí. Od roku 1996 byla také zřízena funkce Zvláštního představitele pro blízkovýchodní mírový proces. Jeho rolí je „...poskytnout přítomnost, viditelnost a politický impuls snahám EU o dosažení konečného řešení izraelskopalestinského konfliktu.[100] Od roku 2003 zaujímá tento post velvyslanec Marc Otte. Zvláštní představitel však musí koordinovat své kroky s tzv. Vysokým představitelem pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Evropský parlament rovněž i nadále pokračuje ve vydávánírezolucí týkajících se mírového procesu na Blízkém východě.

V době českého předsednictví musela EU od samého začátku čelit humanitární krizi v Pásmu Gazy po izraelském bombardování v prosinci 2008. „Předseda rady ministrů zahraničních věcí Evropské unie Karel Schwarzenberg proto Evropské komisi navrhl urychlené uvolnění 3 milionů eur...[101] a Komise uvolnění výše uvedených prostředků schválila. 18.1. 2009 se také konal summit o situaci v egyptském Šarm aš-Šajchu za účasti mimo jiné i expremiéra ČR a předsedy Rady EU Mirka Topolánka s exministrem zahraničí Karlem Schwarzenbegrem. Cílem tohoto summitu bylo přijmout strategii pro dosažení trvalejšího příměří v Gaze a zajištění humanitární pomoci. EU také nyní zvažuje přerušení jednání o akčním plánu EU-Izrael, ovšem Mirek Topolánek to ve svém projevu ministrům zahraničí silně nedoporučil.

5.4. Ekonomické aspekty vztahů mezi Evropskou unií a Palestinskou autonomií

 

Obchodní vztahy mezi EU a Izraelem a EU a Palestinskou autonomií (dále PA) se zcela zásadně liší. Zatímco ekonomické vztahy Izraele a EU jsou založeny na obchodním styku mezi dvěma rozvinutými a moderními ekonomikami, vztahy vůči PA jsou charakteristické především výraznou finanční podporou. Již od roku 1971 ji EU (tehdy ještě ES) poskytuje finanční pomoc[102] a nyní je největším dárcem finančních prostředků na základě Prozatímní asociační dohody o obchodu a spolupráci podepsané roku 1997. Rovněž je třeba podotknout, že není žádná jiná země, která by obdržela a obdržuje takové množství finanční pomoci jako právě PA. Až do druhé intifády byla pomoc směrována především na rozvoj samotné PA, ale s jejím propuknutím směruje pomoc přímo do jejího rozpočtu, pomáhá s přípravou na suverenitu, oživuje ekonomiku,[103] ale s tím požaduje ekonomickou a demokratickou reformu. EU pokrývá platy úředníků státní správy, zdravotníků a jiných státních zaměstnanců od roku 2000, kdy Izrael pozastavil poukazování plateb PA. Od roku 2008 EU odstartovala nový mechanismus, Pegase, který je příznačný především posunem orientace pomoci z pohotovostní na dlouhodobou.[104] Od roku 2000 do teď bylo EU na pomoc PA poskytnuto celkově 3356,39 milionů euro.[105]

Evropská unie je za takto výraznou pomoc kritizována nejen ze strany Izraele, ale i jiných států. Ovšem na její obhajobu je třeba říci, že využití její finanční pomoci je přísně monitorováno Evropskou komisí a je kladen důraz na její transparentnost. Cílem je zabránit zneužití této pomoci na podporu terorismu, jak se již bohužel v minulosti stalo. EU spolupracuje i s Mezinárodním měnovým fondem, aby zajistila korektní nakládání s poskytnutými částkami.

5.5. Problémy politiky Evropské unie ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu

 

Jak již bylo několikrát zdůrazňováno, hlavním problémem byla a pořád je nejednotnost zahraniční politiky EU, kdy jednotliví členové upřednostňují své vlastní politické a ekonomické zájmy před společnými zájmy celé EU. Další komplikací je přílišná oddělenost evropské ekonomické a politické politiky vůči Blízkému východu, což má za následek to, že zatímco EU působí jako sponzor mírového procesu, její názory jsou jednoznačně zastíněny názory USA. V neposlední řadě hraje významnou roli i fakt, ze EU je vnímána jako značně propalestinsky zaměřená, obzvláště Izraelem, což jí brání v roli neutrálního mediátora mírového procesu. S rostoucím důrazem na společnou zahraniční a bezpečností politiku v EU by se ale snad dalo očekávat zlepšení její pozice na Blízkém východě.

Poznámky

[89] respektive Evropské hospodářské splečenství, ale raději se budu držet nového názvu ustanoveného Maastrichtskou smlouvou v roce 1992

[90] Převzato z HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 139 a 142

[91] Překlad autorky. Převzato z NEWMAN, D.; YACOBI, H.: The EU and the IsraelPalestine Conflict. EU Border Conflicts Studies, No. 4 . str.22.

[92] K tomu srov. ŠPILER, J.: Role EU v mírovém procesu na Blízkém východě a komparace s ostatními vybranými aktéry. str. 37

[93] K tomu srov. The Knesset. Venice declaration. [online]. [2009-05-13]. Dostupné z: http://www.knesset.gov.il/process/docs/venice_eng.htm

[94] K tomu srov. ŠPILER, J.: Role EU v mírovém procesu na Blízkém východě a komparace s ostatními vybranými aktéry. str. 43-44

[95] K tomu srov. Tamtéž. str. 50

[96] Zde je nutné podotknout, že do těchto deseti byla zahrnuta Palestinská smaospráva zvlášť od Izraele.

[97] K tomu blíže viz. Europa. Barcelona Declaration and Euro-Mediterranean partnership. [online]. [2009-05-12]. Dostupné z: http://europa.eu/scadplus/leg/en/lvb/r15001.htm

[98] Překlad autorky. Převzato z NEWMAN, D.; YACOBI, H. The EU and the IsraelPalestine Conflict. EU Border Conflicts Studies, No. 4. str. 24

[99] K tomu srov. A Secure Europe in a Better World - European Security Strategy. str. 8. [online]. [2009-05-13].Dostupné z: http://ue.eu.int/uedocs/cmsUpload/78367.pdf

[100] Překlad autorky. Převzato z Conseil de l'Union européenne. Mission statement of Marc Otte. [online]. [2009-05-13]. Dostupné z:http://www.consilium.europa.eu/showPage.aspx?id=452&lang=FR

[101] Převzato z České předsednictví Evropské unie vede delegaci na Blízký východ. EU2009.cz. [online]. [2009-05-13]. Dostupné z: http://www.eu2009.cz/cz/news-and-documents/news/cs-blizky-vychod4701/

[102] K tomu blíže viz European Commision External Relations. EC assistance to the Palestinians. [online]. [2009-05-13]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/external_relations/occupied_palestinian_territory/ec_assistance/index_en.htm

[103] K tomu srov. Tamtéž

[104] K tomu srov. Tamtéž

[105] Tabulku částek finanční pomoci v jednotlivých letech uvádím v příloze č. 6.

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕11.982

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře