Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕8.477

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Otázkou izraelsko-palestinského a izraelsko-arabského konfliktu se Organizace spojených národů (dále jen OSN) začala zabývat od samotného začátku své existence, tj. ve 40. let 20. století. Od té doby neustále předkládá plány a návrhy na řešení situace v této oblasti. Od chvíle, kdy se na její agendě poprvé objevila palestinská otázka, bylo vydáno několik stovek rezolucí týkajících se izraelsko-arabských a izraelsko-palestinských vztahů. Tato kapitola se zabývá jen těmi nejpodstatnějšími rezolucemi, které měly přímý dopad na další vývoj tohoto konfliktu.

Přestože byla OSN založena jako neutrální multilaterální fórum k řešení mezinárodních otázek a tudíž by její postoj měl být zcela neutrální, není tomu tak. Lze tak usuzovat na základě velkého počtu rezolucí podporujících palestinskou otázku, kterých je nápadně více než rezolucí týkajících se jiných národů s podobným statutem. Nasvědčuje tomu také velký počet rezolucí odsuzujících izraelské počínání vůli palestinskému lidu a nerovné postavení Izraele jako člena OSN.[72] Izrael proto považuje tuto organizaci za výrazně propalestinsky orientovanou a tudíž se s řešením svého konfliktu obrací spíše na jiné vlivné aktéry, především na USA.

4.1. Plán rozdělení Palestiny

Poté, co se Velká Británie zřekla své mandátní správy, připadla Palestina do rukou OSN, respektive byl za tímto účelem na vůbec prvním zasedání Valného shromáždění speciálně vytvořen Zvláštní výbor pro Palestinu (United Nations Special Comitee on Palestine). Tento výbor sestával z jedenácti členů zastupujících jedenáct různých národů, kteříměli rozhodnout o budoucnosti Palestiny. „Předsednictví připadlo Švédsku a předsedou se stal soudce Emil Sandström. Další členové komise pocházeli z Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Iránu, Jugoslávie, Kanady, Mexika, Nizozemí a Peru.[73] Po dvou měsících a značných návštěvách obou stran přišla tato komise s návrhem na rozdělení Palestiny na dva samostatné státy – židovský a arabský. Přestože jim bylo již dopředu známo, že arabské státy s tímto návrhem nesouhlasí, převážila celosvětová sympatie s židovskými občany po Druhé světové válce. 29. listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění rezoluci číslo 181 (II) schvalující rozdělení Palestiny jen s malými úpravami od původního plánu.[74] Rezoluce ukončovala mandátní správu Velké Británie, určovala hranice mezi Židovským a Arabským státem, stanovovala 1. říjen 1948 jako nejzazší datum vytvoření obou států a rozdělovala toto území do osmi částí – třipřidělovala Židovskému státu, tři Arabskému, Jeruzalém měl spadat pod dohled Poručenské rady OSN (United Nations Trusteeship Council) a město Jaffa se mělo stát arabskou enklávou na židovském teritoriu.[75] Zvláštní výbor pro Palestinu měl i nadále pokračovat ve vydávání doporučení a Rada Bezpečnosti (dále jen RB) měla zajistit implementaci této rezoluce.

Židovská agentura akceptovala toto usnesení, ovšem se značnými výhradami týkajícími se teritoria uděleného Židovskému státu a emigrační politiky Židů z Evropy. Palestinci a arabskými státy bylo toto usnesení jednoznačně odmítnuto a jako projev nesouhlasu došlo k vypuknutí značných represí na území Palestiny. Toto počínání nemohla OSN ignorovat, a proto „...Valné shromáždění zbavilo Zvláštní výbor pro Palestinu jeho zodpovědnosti a rozhodlo se jmenovat prostředníka, pověřeného prosazovat mírové uspořádání ve spolupráci s Poručenskou radou.[76] Tímto se měl stát hrabě Folke Bernadotte, diplomat švédského původu.

Po vypuknutí první arabsko-izraelské války volala OSN po ukončení bojů.Několik týdnů poté se RB podařilo zjednat čtyřtýdenní příměří, avšak během tohoto se Bernadottovi spolu se skupinou mezinárodních vojenských pozorovatelů (United Nations Truce Supervision Organisation -UNTSO) nepodařilo dosáhnout žádné dohody a Egypt se Sýrií odmítly prodloužit příměří. Boje pokračovaly dále. V červenci vydala RB rezoluci, odsuzující násilí v Palestině a označující ji za hrozbu pro mezinárodní mír. Na základě této rezoluce došlo k ujednání dalšího příměří. Do té doby ale Izrael obsadil velkou část území, která měla spadat pod Arabský stát. Egypt a Jordánsko naopak okupovaly území přiřknuté Izraeli. Hrabě Bernadotte se opět pokoušel situaci urovnat, a to pomocí ústupku z obou stran. 17. září 1948 byl však zavražděn izraelskými teroristy.[77] Role mezinárodního prostředníka však nemohla zůstat neobsazena, a tak byl okamžitě nahrazen americkým diplomatem Ralphem Bunchem. Tomu se podařilo pod dohledem OSN stanovit mezi Izraelem a sousedními státy linie příměří. Jejich dohledem byli pověřeni vojáci UNTSO.

Během konfliktu v roce 1948 uprchlo okolo 800 tisíc Palestinců za hranice a usadili se v sousedních arabských státech. Jejich životní úroveň byla natolik nízká, že OSN musela ustanovit tzv. Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (United Nations Relief and Welfare Agency). Jeho úkolem bylo alespoňčástečně zlepšit životní podmínky uprchlíku, dokud jim nebude umožněn návrat do zeměči dokud je nepřijmou sousední arabské státy.

11. května 1949 byl Izraeli umožněn vstup do OSN, což bylo zdůvodněno izraelskou implementací vydaných rezolucí, především rezoluce o rozdělení Palestiny.

4.2. Role OSN v izraelsko-palestinském konfliktu od Sinajského tažení po První intifádu


Po vypuknutí sinajského konfliktu hlasovala RB o stažení izraelských jednotek ze Sinajského poloostrova, toto hlasování ale bylo Velkou Británií a Francií vetováno. Proto předala RB své pravomoci Valnému shromáždění, které schválilo zastavení palby a ustanovilo vůbec první ozbrojenou mírovou misi OSN – jednotky UNEF I. (United Nations Emergency Force). Tyto jednotky nastoupily na Sinaj namísto izraelského vojska, které bylo Valným shromážděním donuceno se stáhnout, a měly působit jako nárazníková zóna mezi Izraelci a Egypťany. Mandát UNEF I. byl ukončen v květnu 1967 na žádost Egypta.[78]

V témže roce započala Šestidenní válka a právě na žádost OSN byla po šesti dnech ukončena. RB byla následně vydána klíčová rezoluce číslo 242[79], rovněž zvaná jako rezoluce „území za mír“. Tato rezoluce nařizovala „stažení jednotek izraelských ozbrojených sil z území okupovaných během konfliktu v roce 1967...“ a „...ukončení veškerých požadavků a ozbrojených akcí, respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti a práva na život jejich obyvatel uvnitř bezpečných a uznávaných hranic bez hrozeb a užívání síly.[80] Egypt, Jordánsko a Izrael tuto rezoluci přijali, avšak Sýrie ji odmítla a OOP dokonce prohlásila, že je nepřijatelná, jelikož redukuje izraelsko-palestinský konflikt pouze na otázku uprchlíků. Později se také ukázalo, že každá strana, která rezoluci č. 242 přijala, si ji vykládala zcela jinak. To samozřejmě vedlo k vypuknutí dalšího násilí.

Poté, co egyptský prezident Anvar Sadát vyhlásil na Jom Kippur válku proti Státu Izrael, volal Sovětský svaz společně s USA po okamžitém shromáždění RB. V říjnu 1973 tedy byla přijata další rezoluce číslo 338[81], ve které byla shrnuta a znovu potvrzena rezoluce z roku 1967 a která vyzývala k trvalému míru v tomto regionu. Po neúspěchu dalších mírových snah Organizace spojených národů převzaly vedoucí pozici ve vyjednávání příměří Spojené státy americké. Po ukončení této války bylo na žádost Egypta rozhodnuto o ustanovení dalších dvou mírových operací – UNEF II, která měla dohlížet nad stabilizací situace mezi Izraelem a Egyptem a působit v oblasti Suezského průplavu a Sinaje, a UNDOF (United Nations Disengagement Force), která vznikla na základě dohod mezi Izraelem a Sýrií a jejíž jednotky byly ustanoveny v oblasti Golanských výšin. Mandát UNEF II. vypršel v roce 1979 po uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem, ale jednotky UNDOF působí v oblasti dodnes.

V následujících konfliktech již OSN nehrála tak významnou roli jako dříve, vedoucí pozici převzaly USA. Přesto je nutno zmínit několik významných usnesení přijatých v následujících letech. Jedná se především o rezoluci číslo 3236, přijatou Valným shromážděním v roce 1974, ve které je palestinskému lidu přiznáno právo na sebeurčení, nezávislost a na návrat[82] . Dále v letech 1975 a 1977 kritizovala OSN Izrael za zacházení s uprchlíky žijícími mimo hranice Izraele a rovněž za stavění osad na okupovaných územích.

Po útoku palestinského komanda na židovském území v roce 1978 a následné izraelské intervenci do Libanonu vydala RB rezoluci číslo 425, ve které vyzývá k okamžitému stažení izraelských vojsk z Libanonu, a rezoluci 426, na jejímž základě byly založeny tzv. Prozatímní jednotky OSN v Libanonu (United Nations Interim Force in Lebanon).[83] Tyto jednotky měly pomoci Libanonu znovu získat nad svým územím kontrolu. V důsledku velkého úsilí USA a OSN nastalo období částečného klidu, avšak v roce 1982 znovu započaly boje. V rezoluci číslo 508 volala RB po okamžitém zastavení palby na území Libanonu a na izraelsko-libanonských hranicích. Přesto vstoupila izraelská armáda na území Libanonu. RB vydala novou rezoluci č. 509, ve které se znovu domáhala stažení izraelských jednotek. Nedbaje těchto rezolucí, izraelská armáda obklíčila Bejrút. OSN vyslala pozorovatelskou misi, která měla monitorovat situaci v této oblasti a zajistit přísun potravin civilistům nacházejícím se v obléhaném městě. Díky diplomacii USA nakonec došlo k urovnání konfliktu a jednotky OSN, Francie, Itálie a USA asistovaly při evakuaci členů OOP z Bejrútu a poté byly staženy. Po masakru v palestinských uprchlických táborech Sabře a Šatíle však Libanon zažádal o návrat mírových jednotek. Izraelská armáda se definitivně stáhla z Libanonu až roku 2000, v souladu s rezolucí 425 z roku 1978.

V roce 1987 vypukla na izraelském území první intifáda a izraelské násilí vůči Palestincům bylo na půdě OSN velmi tvrdě kritizováno v rezoluci 605, a to se slovy, že RB „...důrazně odsuzuje politiku a praktiky Izraele, okupující mocnosti, která porušuje lidská práva palestinského lidu na okupovaných teritoriích a obzvláště zahájení palby izraelskou armádou, která vedla k zabití a zranění bezbranných palestinských civilistů.[84]

V roce 2000, po začátku druhé intifády, stejně jako u té předchozí, odsoudila RB izraelské počínaná vůči Palestincům. Generální tajemník OSN Koffi Annan v říjnu 2000 navštívil tento region a vyzýval k mírovému řešení krize. Rovněž se zúčastnil summitu v egyptském Šarm el-Šejku.

V průběhu Druhé libanonské války byla RB nucena intervenovat, a proto vydala rezoluci číslo 1701, která vyzývala k odzbrojení Hizballáhu a stažení izraelských vojsk za svou státní hranici a libanonské armády do vnitrozemí. Na jihu Libanonu měly vojáky nahradit mírové jednotky UNIFIL. Následně však Libanonská vláda společně s UNIFILem prohlásily, že nehodlají odzbrojovat Hizballáh. Na základě této rezoluce však bylo 14. srpna uzavřeno příměří.

4.3. Role OSN v mírovém procesu

V roce 1973 pořádala OSN mírovou konferenci v Ženevě se spoluúčastí USA a SSSR, bohužel však bezúspěšně. Rovněž se podílela na dohodách z Camp David roku 1978. Dále byla v roce 1981 organizována Mezinárodní konference o palestinské otázce, jíž se zúčastnilo 137 států. Tato iniciativa ale byla odmítnuta Spojenými státy a Izraelem. Po skončení Studené války došlo k výrazné změně v blízkovýchodním regionu. V roce 1991 se konala Madridská konference, která je považována za oficiální začátek mírového procesu. Přestože se OSN na jejím konání přímo nepodílela, zástupce generálního tajemníka OSN byl vyslán jako pozorovatel. Rok poté přizvaly USA a Ruská federace OSN k podílení se na mírovém procesu. Generální tajemník v roce 1993 jmenoval Chinmaya Gharekhana svým oficiálním zástupcem v blízkovýchodním regionu.[85]

V roce 1993 byly podepsány Dohody z Osla. Valné shromáždění tyto dohody plně podpořilo a zároveň zdůraznilo, že OSN by měla hrát aktivnější roli v urovnávání palestinské otázky.

Mezi další aktivity OSN na pomoc palestinskému lidu patří již výše zmiňovaný Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě, jenž je dnes hlavním poskytovatelem služeb v oblasti školství, zdravotnictví, materiální a sociální pomoci pro více než 4,1 miliónů registrovaných palestinských uprchlíků žijících v sousedních arabských státech. Od roku 2000 poskytuje také mimořádnou pomoc Palestincům žijícím na okupovaném území.86] Další významnou organizací je UNISPAL – Informační systém OSN řešící palestinskou otázku. Tento systém poskytuje nejdůležitější dokumenty týkající se Palestinců a mírových snah na Blízkém východě. OSN dále provozuje nespočet dalších organizací zabývajících se izraelsko-palestinským konfliktem, všechny jsou ale zaměřené právě na pomocpalestinské straně. Rovněž se angažuje jako koordinátor pomoci poskytované palestinským uprchlíkům nevládními organizacemi.

4.4. Budoucí vývoj a omezení role OSN v řešení izraelsko-palestinského konfliktu

 

Jak již bylo řečeno na začátku této kapitoly, OSN je vnímána výrazně propalestinsky, a proto se Izrael brání jejímu většímu zásahu v této oblasti. Také považuje OSN za nedůvěryhodnou organizaci, a to z důvodu mnoha aktivit, zaměřených proti němu. Příkladem je velké množství vydaných rezolucí proti Izraeli (obzvláště během druhé intifády) či založení organizace „Special Committee to Investigate Israeli Practices Affecting the Human Rights of the Palestinian People and Other Arabs of the Occupied Territories“,[87] kde jen samotný název organizace vyznívá výrazně protiizraelsky. Dále pak je Izrael nejčastěji vyšetřovaným státem na půdě OSN, je mu odpíráno členství v regionálních geografických skupinách a nemůže být zvolen do orgánů OSN. V neposlední řadě je důvodem pro izraelskou nedůvěru také rezoluce číslo 3379, vydaná Valným shromážděním roku 1975 a označující sionismus za formu rasismu.

Rovněž samotná role OSN je značně omezená, jelikož postrádá prostředky k vynucení jí vydaných rezolucí, a tak může jen stěží usilovat o jejich naplnění. OSN se musí také potýkat s názorovými rozdíly členských států, jejichž hlasování je motivováno vlastními zájmy s konfliktními stranami. Proto často dochází k neschválení rezoluce v krizové situaci. OSN se ale i nadále podílí na řešení blízkovýchodní krize jako součást Kvartetu. V roce 2003 vydala RB rezoluci č. 1515, která vyslovuje podporu projektu Roadmap.[88]

Poznámky

[72] Projevy, ve kterých je vidět značně pro-arabská orientace, viz příloha č.5

[73] Převzato z ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 233

[74] Mapu rozdělení Palestiny dle rezoluce číslo 181 (II) uvádím v příloze číslo 3.

[75] K tomu srov. UN Department of Public Information The Question of Palestine & the United Nations. [online]. [2009-05-05]. str. 10. Dostupné z: http://www.un.org/Depts/dpi/palestine/ch2.pdf

[76] Překlad autorky. Převzato z UN Department of Public Information. The Question of Palestine & the United Nations. [online]. [2009-05-06]. str. 11. Dostupné z: http://www.un.org/Depts/dpi/palestine/ch2.pdf

[77] K tomu srov. GILBERT, Martin. Izrael dějiny. str. 233

[78] K tomu srov. UN Department of Public Information. The Question of Palestine & the United Nations. [online]. [2009-05-06]. str. 18. Dostupné z: http://www.un.org/Depts/dpi/palestine/ch3.pdf

[79] V příloze č. 3 uvádím původní znění této rezoluce.

[80] Překlad autorky. Převzato z Mideastweb. Text of U.N. Security Council Resolution 242. [online]. [2009-05-10]. Dostupné z: http://www.mideastweb.org/242.htm

[81] Původní znění této rezoluce uvádím v příloze č.4.

[82] K tomu srov. Jewish virtual library. United Nations General Assembly Resolution 3236. [online]. [2009-05-10].Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/UN/unga3236.html

[83] K tomu srov. Security Council Endorses Secretary-General´s Conclusion on Israeli Withdrawal from Lebanon as of 16 June, Press Release SC/6878. [online]. [2009-05-10]. Dostupné z: http://www.un.org/News/Press/docs/2000/20000618.sc6878.doc.html

[84] Překlad autorky. Převzato z Security Council Resolutions – 1987. Resolution 605. [online]. [2009-05-11]. Dostupné z: http://daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/524/77/IMG/NR052477.pdf?OpenElement

[85] K tomu srov. UN Department of Public Information. The Question of Palestine & the United Nations. str.47. [online]. [2009-05-15]. Dostupné z Dostupné z: http://www.un.org/Depts/dpi/palestine/ch7.pdf

[86] K tomu srov. Informační centrum OSN v Praze. Úřad pro palest. uprchlíky na Blízk. východě (UNRWA). [online]. [2009-05-15]. Dostupné z Dostupné z: http://www.osn.cz/system-osn/programy-adalsi-organy-osn/?i=106

[87] Pro tuto organizaci neexistuje český název. Volně přeloženo: Speciální výbor pro vyšetřování izraelských praktik porušujících lidská práva palestinského lidu a jiných Arabů na okupovaném území,

[88] viz 6. kapitola.

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕8.477

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře