Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕10.408

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Jak již bylo řečeno výše, Spojené státy nebyly jedinou velmocí působící na Blízkém východě. Druhého důležitého činitele v politické aréně Blízkého východu představoval Sovětský svaz, který ovšem tak jednoznačné stanovisko jako USA rozhodně nezaujímal, přestože měl a má v této oblasti velké zájmy. V Izraeli totiž k dnešnímu dni, dle slov izraelského poslance Romana Dorfmana, žije 1 200 000 lidí ruského původu, z nichž si 100 až 120 tisíc stále ponechává ruské občanství.[49] Postoj Sovětského svazu k blízkovýchodnímu konfliktu byl, stejně jako u USA, ovlivněn probíhající Studenou válkou. Od té se odvíjely všechny jeho aktivity v oblasti. Až na krátkou výjimku v letech 1947 až 1951, kdy SSSR podporoval Izrael, Moskva a ostatní členové Varšavské smlouvy stály na arabské straně ve válkách v letech 1956, 1967, 1973 a rovněžběhem invaze do Libanonu v roce 1982. Podpora Sovětského svazu byla strategická, finanční a diplomatická. Její hlavní náplní bylo vyzbrojování a cvičení vojsk radikálních arabských režimů,především Sýrie a Egypta. Dále také SSSR pravidelně doplňoval jejich ztráty po každé prohrané válce s Izraelem, zároveň však hrozil, že v extrémních případech zasáhne přímo, pokud se Izraelci pokusí obsadit některé arabské hlavní město či bude připadat v úvahu definitivní porážka arabského státu.

3.1. Role SSSR v klíčových momentech izraelsko-palestinských a izraelskoarabských vztahů


V roce 1947 Sovětský svaz stejně jako USA a mnoho dalších podpořil rezoluci OSN o rozdělení Palestiny, doufajíce, že nově vzniklý stát bude socialistický a že urychlí úpadek britského vlivu v této oblasti. Proto tedy tři dny po vyhlášení samostatného Státu Izrael uznal SSSR tento nový stát de jure. Angažovanost Sovětského svazu v tomto regionu byla především zaměřena na boj proti „západnímu imperialismu“. Ze začátku se SSSR snažil přechýlit na svou stranu Izrael, ten ovšem v průběhu první arabsko-izraelské války zaujal proamerický postoj, a proto se SSSR následně zaměřil na podporu některých arabských režimů, hlavně Egypta a Sýrie. Roku 1951 první sovětský vyslanec v Izraeli Pavel Eršov ve své zprávě napsal, že „...opakovaná anti-sovětská prohlášení členů vlády a neustálé antisovětské kampaně v izraelském tisku dokazují, že izraelská vláda nyní nepotřebuje politickou podporu SSSR... a že úmyslně zhoršuje vztahy se Sovětským svazem.[50] V roce 1953 došlo dokonce ke krátkému přerušení diplomatických styků se Sovětským svazem a v roce 1967, na samém začátku Šestidenní války celý sovětský blok, s výjimkou Rumunska, přerušil veškeré styky definitivně.[51]

SSSR se neomezil pouze na Egypt a Sýrii, ale dodával zbraně i dalším arabským zemím, jako například Iráku, Alžírsku, Jemenu a jiným, cvičil jejich důstojníky a stavěl továrny. Na začátku 60. let se SSSR postavil oficiálně na stranu OOP, čímž de facto přešel „na druhou stranu barikády“.

Právě díky tomuto vojenskému zásobování lze říci, že SSSR měl značný podíl na rozpoutání Šestidenní války. Po izraelském vítězství v této válce se pod jeho správou ocitlo více něž milion Palestinců a vznikla nepatrná naděje na jednání mezi Izraelem a arabským světem. Byl to ale právě Sovětský svaz, který veškeré předpoklady pro toto jednání zmařil. Izrael po skončení války přišel s návrhem na navrácení Sinajského poloostrova Egyptu a Golanských výšin Sýrii výměnou za demilitarizaci těchto zón. SSSR ale na summitu arabských států v roce 1967 v Chartúmu přesvědčil účastníky „...k odmítnutí izraelské nabídky aschválení rezoluce, založené na pověstných třech ne – nejednat s Izraelem, neuznat Izrael a neuzavřít mírovou smlouvu s Izraelem.[52] Ale i přes všechna tato protiizraelská opatření si SSSR pořád dával pozor, aby jím poskytnuté zbraně nebyly použity na útok proti Izraeli. A přestože to byl právě on, kdo po arabské prohře pomohl rychle obnovit vojenské vybavení Egypta a Sýrie, a i když byl značně nápomocen Egyptu při Opotřebovací válce, stále trval na tom, aby Egypt přestal s dalším útočením na Izrael.[53] Důvodem pro tak paradoxní sovětský postoj byla obava z americké intervence hájící izraelské zájmy. I přesto, že SSSR a USA byli v době Studené války úhlavní nepřátelé, přímé konfrontace se obě strany obávaly.

Obrat v postavení Sovětského svazu v arabských zemích, především v Egyptě, nastal v roce 1970. Gamala Násira ve funkci egyptského prezidenta vystřídal Anvar Sadát, který byl odhodlán jednou provždy vyřešit situaci s Izraelem. K tomu potřeboval mnohem více vojenské pomoci, než mu bylo doposud SSSR poskytováno. Apeloval proto na Sovětský svaz a žádal zvýšení dodávek vojenského materiálu, a ačkoliv mu toto bylo přislíbeno, nikdy k žádnému zvýšení nedošlo. Proto se Sadát rozhodl změnit egyptskou orientaci z prosovětské na proamerickou a v roce 1972 vypověděl sovětské poradce ze země. Sovětský svaz se začal obávat ztráty svého vlivu v tomto regionu, a tak rozhodl o dodání všech Sadátem požadovaných zbraní a dal Egyptu a Sýrii najevo, že mají jeho plnou podporu v získání všech ztracených území. Navíc jim přislíbil poskytnutí pomoci a diplomatické podpory po čas války.[54]

Sovětský svaz se výrazně angažoval i po dobu následující války, tj. války na Jom Kippur v roce 1973. Zahájil zásobování Egypta a Sýrie, aby nahradil jejich ztráty vzniklé během předchozího konfliktu. V průběhu této války došlo k incidentu, který hrozil vznikem globálního nukleárního střetu velmocí. Poté, co Izrael nereagoval na výzvu OSN o zastavení palby, pohrozil SSSR vysláním své armády do Egypta, aby zachránil jeho vojsko před izraelským obklíčením. USA se ale nakonec podařilo přesvědčit Izrael k zastavení palby a sovětská vojenská intervence nebyla nutná.

Následující roky byly charakteristické spíše pasivitou Moskvy k izraelsko-palestinskému konfliktu. Během Libanonského tažení ji Sýrie několikrát žádala o poskytnutí větší vojenské pomoci, ovšem zcela bez úspěchu. Až po návštěvě syrského prezidenta Bashara al-Assada v Moskvě se sovětský pasivní postoj změnil. Sýrii byly jako vůbec prvnímu spojenci poskytnuty vojenské systémy SAM, které nikdy předtím neopustily hranice Sovětského svazu.[55] Důvodem pro takové počínání byla sovětská obava ze ztráty Sýrie poté, co již ztratila spojenectví Egypta. Nicméně Izrael v této válce zvítězil a SSSR upustil od svého provokativního chování a opět se stáhnul do pozadí. Velkou roli zde opět sehrála obava z konfrontace se Spojenými státy poté, co Sýrie na žádost USA o zastavení palby odmítla reagovat. SSSR se proto od Sýrie distancoval.

Jak již bylo zmíněno výše, Sovětský svaz spolu s USA se následně podílel na pořádání Ženevské mírové konference v roce 1977, která ale nevedla k žádnému cíli.

3.2. Politika SSSR vůči Židům

Pro plné porozumění sovětského postoje vůči Izraeli je třeba se zmínit nejen o zahraničních vztazích SSSR, ale i o jeho domácí politice vůči Židům. V rámci politiky marxismu-leninismu byl sionismus Leninem označován termínem „buržoazní nacionalismus“. Ten měl za následek kontakt Sovětů se „západními“ občany, což bylo pro uzavřenou sovětskou společnost velmi nebezpečné. I přesto jeho nástupce Stalin přijal prosionistickou orientaci zahraniční politiky v letech 1944 až 1948 a podpořil vznik nového Státu Izrael, který se jevil jako velmi výhodný možný spojenec v blízkovýchodním regionu. Poté, co Izrael zaujal proamerické stanovisko a SSSR začal podporovat arabské státy, začal být sionismus označován jako nástroj, používaný Židy a Američany k prosazování rasistického imperialismu. Od této chvíle nastaly sovětským Židůmtěžké časy. Sionismus byl Komunistickou stranou Sovětského svazu (dále jen KSSS) označen jako ideologický nepřítel, bylo zavřeno nespočet židovských organizací, Židé byli označováni za zrádce a stoupence západu. Byli perzekuováni, nemohli studovat na univerzitách a vykonávat určité profese. Mnoho Židů chtělo prchnout před touto perzekucí do Izraele, bylo jim však zakázáno opustit SSSR. Moskva se obávala masové emigrace, a proto odpírala Židům výjezd ze země.[56] Pro Izrael však tato sovětská perzekuce znamenala významnou světovou podporu ze strany západních bojovníků za lidská práva a rovněž masovou kritiku SSSR kvůli otázce židovskéemigrace.

3.3. Role Michaila Gorbačova v politice vůči Izraeli

Ke změně sovětského postoje k Izraeli došlo v polovině 80. let. Michail Gorbačov se v roce 1985, po smrti svého předchůdce Konstantina Černěnka, stal novým generálním tajemníkem KSSS, tedy de facto novým vůdcem celého Sovětského svazu. V rámci své „perestrojky“ prosazoval Gorbačov i novou politiku vůči Blízkému východu. Tím, že zmírnil roli ideologie v sovětském chápání života, se mu podařilo zlepšit vztahy s Izraelem. Sionismus již nebyl chápan jako nesmiřitelný nepřítel a SSSR chtěl být začleněn do arabskoizraelského mírového procesu. Socialistické režimy tedy změnily svůj postoj z výhradně proarabského na pozici nacházející se mezi Spojenými státy a ostatními evropskými mocnostmi. V červenci 1985 uspořádal Sovětský svaz v Paříži rozhovory s Izraelem, kde se pokoušel o obnovení diplomatických styků. Byl to náznak ze strany Moskvy, že změnila svůj přístup k Izraeli, a přestože k obnovení diplomatických styků nakonec nedošlo, vztah mezi Izraelem a SSSR nabyl kladnějších rozměrů.Během těchto jednání Sovětský svaz požadoval stažení Izraele z teritorií zabraných v roce 1967 a Izrael na oplátku žádal povolení k emigraci do Izraele pro obrovské množství sovětských Židů.[57] Ani jedna ze stran však nechtěla upustit od svých požadavků, proto k definitivnímu zlepšení vztahů nedošlo. Těsně před koncem své politické kariéry se Gorbačovovi podařilo nakonec obnovit diplomatické styky s Izraelem při podílení se na konání Madridské mírové konference.[58] Stovkám tisíc Židů v Sovětském svazu bylo povoleno emigrovat do Izraele.

Ipřes nově obnovené vztahy s Izraelem pokračoval SSSR v podporování Organizace pro osvobození Palestiny, i nadále ji vojensky zásoboval a cvičil její vojáky. Definitivní zvrat ve vztahu SSSR – Izrael přišel až s rozpadem samotného Sovětského svazu.

3.4. Zánik SSSR

Zánik Sovětského svazu měl za následek i zánik sovětské vojenské a politické podpory arabských států. Právě obava z neschopnosti pokračovat ve válkách bez další podpory SSSR vedla OOP k účasti na mírových konferencích Oslo I. a Oslo II. a k začátku vyjednávání mezi Izraelem a Sýrií.. Přestože tato vyjednávání nevedla k žádné určité smlouvě, rozhodně zabránila dalšímu hrozícímu konfliktu mezi Izraelem a Sýrií. Rovněž dala najevo, že arabské strany si uvědomily to, že samy nemají dostatečnou vojenskou sílu a proto jim nezbývá než přistoupit k alternativě vyjednávání. Není potřeba tedy zdůrazňovat, že pokud by Sovětský svaz v 90. letech stále existoval, cesta k mírovému procesu by byla i nadále uzavřena.

3.5. Rusko a izraelsko-palestinský konflikt

Rusko, jako největší nástupce bývalého Sovětského svazu, má nyní v zájmu spíše stabilitu tohoto regionu než jeho stagnaci. Přestože jako nyní samostatný stát je jeho moc přímo ovlivnit tento konflikt značně omezená, pořád pro něj existuje možnost destabilizovat situaci, například podkopáváním vyjednávání vedenými USA. Ale Ruská federace (dále jen RF) se naopak jeví jako podpora všem americkým snahám o vyjednání příměří.

Moskva navázala těsné kulturní, ekonomické a vojenské styky s Izraelem, přestože zahraniční politika nového prezidenta Borise Jeltzina byla ve vztahu k Izraeli spíše pasivní. Vztahy opět ochladly ve chvíli, kdy se v roce 1996 novým ministrem zahraničí, a o dva roky později premiérem, stal Jevgenij Primakov. Primakov byl na rozdíl od svého předchůdce Andreje Kozyreva politik výrazně zastávající protiamerický postoj. Byl velmi kritický k izraelským aktivitám, tj. k jeho vztahu k Libanonu a jeho zacházení s Palestinci, a proto se ještě jednou pokusil postavit Rusko na stranu palestinského tábora.[59]

Vztah Ruska a Izraele se opět dramaticky zlepšil s nástupem nového prezidenta RF Vladimíra Putina. Ten zaujal k tomuto regionu mnohem kladnější a aktivnější postoj. Hlavním důvodem pro takový obrat byl fakt, že na rozdíl od ostatních světových vůdců izraelský premiér Ariel Šaron výrazně podpořil Putinovu tvrdou politiku vůči Čečensku,[60] se slovy, že „...to je to, co měli Izraelci udělat v Libanonu.[61] Veškeré snahy o mírový proces však ztroskotaly po zahájení druhé intifády. Rusko se tedy rozhodlo převzít hlavní roli v jeho obnovení. Jásir Arafat v roce 2000 navštívil Moskvu, kde oznámil, že „...brzy vydá jednostranné prohlášení o Palestinské nezávislosti...Ruský ministr zahraničí Igor Ivanov naznačil, že vydání takového prohlášení je neodvolatelné právo Palestinců, ale že ruské uznání nemusí být záležitostí blízké budoucnosti, obzvláště pokud prohlášení o nezávislosti povede k dalšímu násilí.[62] S postupem času druhá intifáda stále pokračovala a Rusko se čím dál více distancovalo od palestinské strany. Bylo obviňováno, že plně následuje americkou zahraniční administrativu. Moskva se však postavila na stranu Jásira Arafata ve chvíli, kdy Bush prohlásil, že s ním nehodlá dále vyjednávat a že musí být zvolen nový palestinský vůdce. RF oponovala, že Arafat byl řádně zvolen, a proto je potřeba i nadále vyjednávat jen s ním.

Rusko i nadále spolupracuje s Izraelem v boji proti teroristům, značně mu sympatizuje už jen kvůli výrazné podobnosti jeho boji s Čečenci a ruské diaspoře v Izraeli, avšak zároveň se významně podílí na financování iránského jaderného programu a rovněž vystupuje proti americké invazi v Iráku. Tato dvojakost, tj. současné podporování Izraele a neochota vzdát se vazeb na arabské státy, je právě charakteristická pro celkovou ruskou politiku vůči izraelskopalestinskému konfliktu.

3.6. Ruští imigranti v Izraeli

Pro úplnost ruské otázky ve vztahu k Izraeli nelze opomenout jeden z nejvýznamnějších faktorů, ovlivňujících jak ruskou politiku vůči Izraeli, tak především izraelskou politiku vůči Rusku. Tímto faktorem jsou ruští imigranti. Většina alijí směřujících do Izraele byla tvořena právě emigranty ze SSSR, a po jeho rozpadu a uvolnění emigrační politiky se počet ruského obyvatelstva mnohonásobně zvýšil. Jen v letech 1989-1990 jich přišlo do Izraele 200 000[63] a nyní tvoří 20 procent jeho celkového obyvatelstva. Právě tito „noví“ imigranti nyní v Izraeli vytvářejí značné ruské komunity, které se odmítají učit hebrejsky, nesnaží se integrovat do společnosti, vytvářejí vlastní politické strany, vlastní noviny a obchody. Proto je také Izrael jeden z největších konzumentů ruské kultury. V roce 2004 rusky mluvící komunita měla 19 – 20 mandátů v Knessetu (Izraelský parlament).[64] Rovněž ruské politické strany jako například Jisrael B´alija či Jisrael Bejtejnu[65] mají vliv na současnou politickou scénu Izraele. Jejich hlavním programem je obhajoba zájmů ruských imigrantů v Izraeli a zlepšení jejich životní úrovně.

3.7. Ekonomické vztahy Ruska a Izraele

Izrael je nyní druhým největším obchodním partnerem Ruska v blízkovýchodním regionu po Turecku. Úzké vazby mezi Ruskem a židovským státem jsou zapříčiněny hned několika důvody. Za prvé v Izraeli žije největší ruská diaspora na světě, mimo oblast bývalého Sovětského svazu. To dalo podnět ke vzniku velmi úzkých kulturních a turistických vazeb. Za druhé Rusko a Izrael spolupracují na půdě vojenského a vesmírného vývoje, jelikož většina izraelských inženýrů a vědců pocházejí právě z SSSR, a tedy mají zkušenosti ze sovětského vojenského výzkumu. Z pohledu Izraele má spolupráce s Ruskem rovněžněkteré výhodné aspekty. Zajišťuje si tím například neustálý příliv vzdělaných imigrantů, vystudovaných v SSSR a směřujících do Izraele. Dále Izrael rozvíjí své obchodní styky s RF, která ho zásobuje např. nezpracovanými diamanty, barevnými a černými kovy, stavebním dřívím a jinými surovinami.[66] Nezpracované diamanty tvoří 70 % celkového ruského exportu do Izraele. Izrael na oplátku vyváží do Ruska potravinářské a strojírenské výrobky, lékařské vybavení, auta a přístroje, které tvoří okolo 40% celkového izraelského exportu do Ruska. [67]

Izrael a Rusko vlastní společné podniky a mají společnou komisi pro obchodní a ekonomickou spolupráci. Roku 1994 byla oběma stranami přijata mezivládní dohoda týkající se vzájemného poskytnutí doložky nejvyšších výhod, dále jsou v platnosti smlouvy o spolupráci v oblasti turismu, dohody o zamezení dvojího zdanění, dohody o spolupráci v oblastiagrárního průmyslu a mnoho jiných.[68]

3.8. Rusko-palestinské vztahy

Oficiální bilaterální rusko-palestinské vztahy byly ustanoveny v roce 1974.[69] Po rozpadu SSSR klade samostatné Rusko důraz na dobré vztahy s Izraelem, zároveň však zcela podporuje vyhlášení nezávislého palestinského státu, samozřejmě za předpokladu plnění dohod s Izraelem. Rovněž se RF zasazuje o rozvoj ekonomických a politických vztahů s Palestinskou autonomií, což dosvědčují i pravidelné schůzky vysokých státních představitelů obou stran.

RF pravidelně poskytuje pomoc Palestinské autonomii, ať už ve formě vzdělávání palestinských specialistů na ruských univerzitách či vpřísunu humanitární pomoci. V roce 2006 a 2008 bylo RF poskytnuta finanční pomoc ve výši 10 milionů dolarů.[70]

Jedním z nejdůležitějších úkolů RF po roce 2006, kdy parlamentní volby v Palestinské autonomii vyhrál Hamás, je její role spojovacího článku mezi USA a Palestinskou autonomií. Jelikož Hamás, jak bylo řečeno již dříve, figuruje na seznamu teoristických organizací USA, nemůžou s ním Spojené státy přímo vyjednávat. RF ovšem Hamás za teroristickou organizaci nepovažuje, a proto může zprostředkovávat komunikaci mezi těmito dvěma aktéry.

Mezi RF a Palestinskou autonomií jsou uzavřeny dohody o spolupráci v oblasti vzdělání (od roku 1988), v kulturní a vědecké oblasti (od roku 1994) a v neposlední řadě i dohoda o ekonomické spolupráci (od roku 1998).[71]

3.9. Budoucí vývoj a problémy izraelsko-ruských vztahů

Největším problémem izraelsko-ruských vztahů dones zůstává ruská spolupráce s mnohými arabskými zeměmi, což Izrael chápe jako ohrožení své vlastní bezpečnosti. Toto kolísání mezi arabskou a izraelskou stranou brání navázání bližší spolupráce těchto dvou států. Rusko má ovšem své důvody, proč nemůže podporovat Izrael přímo. Hlavní roli zde hrají muslimské menšiny žijící v Rusku a rovněž jeho arabští sousedé, s kterými si Rusko nechce poškodit politické vztahy. Některé arabské země také pro Rusko představují velmi výhodné ekonomické partnery, o které by RF v případě přímé podpory Izraele nejspíše přišla. Rovněž je potřeba zde uvést stále přetrvávající vliv antisemitismu v ruské vrcholové politice. Toto všechno jsou důvody, proč ruská zahraniční politika zůstává spíše pasivní v této oblasti, nevyužívá zcela svůj diplomatický a politický potenciál, značně zaostává za USA a přenechává jim zde vedoucí roli.

Poznámky

[49] K tomu srov. Рыбалка, А.: Война в Израиле: за граждан второго сорта Россия не беспокоится. Isralife.com. [online]. [2009-05-03]. Dostupné z: http://www.isralife.com/politic/2009-1-5/14223.html

[50] Překlad autorky. Převzato z YAACOV, R. Jews and jewish life in Russia and the Soviet union. str. 322

[51] Na konzulární úrovni byly styky obnoveny v roce 1987, na diplomatické roku 1991 – viz dále.

[52] Převzato z HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 568

[53] K tomu srov. SPECHLER, Dina Rome: The U.S.S.R. and Third-World Conflicts: Domestic Debate and Soviet Policy in the Middle East, World Politics, str. 436

[54] K tomu srov. Tamtéž

[55] K tomu srov. ROSS, Denis B: Soviet behaviour toward the Lebanon war, str. 104, v knize BRESLAUER, George W. Soviet strategy in the Middle East

[56] Počet emigrantů byl redukován na 1000 lidí ročně, ve srovnání s 51 000 v roce 1979

[57] K tomu srov. FREEDMAN, Robert O. Soviet policy toward Israel under Gorbachev, str. 15-19

[58] Některé státy sovětského bloku, například Maďarsko a Polsko, obnovily své diplomatické styky ještě dříve, a to jako součást své dekomunizace.

[59] K tomu srov. FREEDMAN, Robert O. Russia and the Middle East: The Primakov Era. Middle East Review of International Affairs Journal. [online]. [2009-04-25]. Dostupné z: http://meria.idc.ac.il/journal/1998/issue2/jv2n2a1.html

[60] K tomu srov. KATZ, MARK. Expoiter or Exploited? Evaluating Putin´s Foreign Policy. All academic research. str.21

[61] Překlad autorky. Převzato z KATZ, Mark. Putin's Pro-Israel Policy. Middle East Quarterly. [online]. [2009-04-23]. Dostupné z: http://www.meforum.org/690/putins-pro-israel-policy

[62] Překlad autorky. Převzato z Tamtéž

[63] K tomu srov. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 27

[64] K tomu srov. Ханин, В. Русские» партии в Израиле: предпосылки создания и факторы влияния .
Информационно-аналитическое издание Евроазиатского Еврейского Конгресса. [online]. [2009-04-27]. Dostupné z: http://www.eajc.org/publish_print_r.php?id=56

[65] K tomu srov. Tamtéž

[66] Pro názornost v příloze č.2 uvádím relaci izraelsko-ruského importu a exportu v roce 2007.

[67] K tomu srov. Министерство иностранных дел Российской Федерации. Российско-израильские
отношения, [online]. [2009-05-03]. Dostupné z: http://www.mid.ru/nsrasia.nsf/1083b7937ae580ae432569e7004199c2/9f9fe3c559cbe9bdc3256e62003dd1e7?OpenDocument

[68] K tomu blíže viz Министерство иностранных дел Российской Федерации. Российско-израильские
отношения. [online]. [2009-05-03]. Dostupné z: http://www.mid.ru/nsrasia.nsf/1083b7937ae580ae432569e7004199c2/9f9fe3c559cbe9bdc3256e62003dd1e7?OpenDocument

[69] K tomu srov. Министерство иностранных дел Российской Федерации. Российско- палестинские
отношения. [online]. [2009-05-05]. Dostupné z: http://www.ln.mid.ru/nsrasia.nsf/1083b7937ae580ae432569e7004199c2/432569d80021985f43256a57004f523f?OpenDocument

[70] K tomu srov. Tamtéž

[71] K tomu srov. Tamtéž

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕10.408

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře