Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 5. Jak se tvoří chavismus v 21. století

Autor : Bc. Michal Procházka 🕔21.05.2010 📕7.221

Seriál

  1. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Obsah
  2. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 1. Úvod
  3. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 2. Autoritativní a demokratické režimy
  4. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 3. Autoritativní režimy a Latinská Amerika
  5. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 4. Venezuela a Hugo Chávez
  6. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 5. Jak se tvoří chavismus v 21. století
  7. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 6. Závěrečné zhodnocení
  8. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Prezident Hugo Chávez zasvětil svoji vládu boji proti neoliberální ekonomice, americkému prezidentu Bushovi a dalším vlivům představujícím ohrožení pro jeho venezuelský lid. Výsledkem se stala iniciativa na prosazení revolučního socialismu v 21. století. Tato směsice kroků vedoucích ke stále většímu odcizení se okolnímu světu mu přinesla velkou podporu u svých obyvatel a rozporuplnou odezvu jak na Americkém kontinentě, tak i v zámoří. Tato kapitola se pokusí přiblížit změny v ekonomických, politických a sociálních sférách ve Venezuele jednadvacátého století. Stejně jako v předchozí kapitole budou fakta použita pro analýzu Chávezova režimu v závěrečné kapitole.

Konstituční změny

Nová ústava z roku 1999, jak již bylo řečeno, zařídila mnohé změny. Změnou názvu státu se nyní prezident může ohánět na všechny okolní státy při svých výpadech na latinskoamerických setkáních státníků. Odvoláváním se na Simona Bolívara pomohlo Chávezovi při řadě dalších změn ve státě. Přirovnáváním své „revoluce“ k té Bolívarově a kráčením v jeho šlépějích přineslo prezidentovi mezi lidem silnou podporu. Oba zmiňování vyvedli Venezuelských národ ze starých struktur a pomocí svých povstání se jim podařilo vymanit Venezuelu i ze starých pout. Otázkou zůstává, zdali vzniklá změna vedla k lepšímu stavu než předtím? U Bolívara je výsledek zřejmě jasný, v případě současného prezidenta se ale stále nedá posoudit, zda byla změna jasně k lepšímu či horšímu.

Dalším zvláštním zněním ústavy je výrok, že „Venezuela je demokratickým a sociálním státem práva a spravedlnosti.“ (Gobierno Bolivariano de Venezuela, 1999) Většině států postačuje prohlášení, že jsou demokratickým právním státem. Zdvojením těchto termínů vzniká trochu zvláštní iluze o tom, jestli jsou neoddělitelné. Neměl by přeci stát, který se řídí právem, být zároveň spravedlivý? Na druhou stranu by se tato změna dala těžko vydávat za autoritativní, ale spíše jako svádějící ke spekulacím.

Asi nejdůležitější změnou v nové ústavě je změna legislativní moci. Rozpuštěný bikamerální systém byl nahrazen unikamerálním podobným francouzskému Národnímu shromáždění. Změna byla opodstatněna zrychlením přijímaných legislativ pro dobro Venezuely. Naopak odpůrci tvrdí, že došlo pouze k větší centralizaci vlády a k posílení moci. Senát totiž podobně jako ve Spojených státech amerických obsahoval dva delegáty z každého státu a tím mohl lépe kontrolovat jednání vlády a parlamentu. V praxi se pak ukázalo, že ani nové Národní shromáždění neurychlilo legislativní proces v zemi. To se dává na vrub opozici často zdržující jednání. (Wilpert, 2007 str. 38)

Jedním z progresivních gest nové ústavy je zavedení referend. Tato zbraň se během Chávezova prezidentského období ukázala jako více než dvojsečná. K vyvolání referenda může dojít z popudu Národního shromáždění, prezidenta či petice 10 až 20 procenta registrovaných voličů. Prezident rád využívá svého vlivu a tak již několikrát nechal potvrdit lid svá rozhodnutí. Na druhou stranu ho tento krok stál také málem post při odvolávacím referendu z roku 2004.

Mezi těžko splnitelné se dají zařadit odstavce věnující se sociálním, vzdělávacím, kulturním a ekonomickým právům. (Gobierno Bolivariano de Venezuela, 1999)[6] Ačkoliv se stát zavazuje dopřát každému pracovníkovi mzdu, která by pokryla základní materiální, sociální a intelektuální potřeby jeho rodiny, vzhledem k omezeným příjmům státu, je toto právo těžko na státu vymahatelné. Nehledě na fakt, že většina z daných paragrafů nemá konkrétní význam. Prezidentovi poradci ale vidí tuto část ústavy jako velmi důležitou pro následné vytváření socialistické agendy pro budoucnost Venezuely. (Wilpert, 2007 str. 35)

Indiánská práva byla již zmíněna výše. V prosazování práv menšiny tvořící asi jedno procento venezuelského obyvatelstva se vyšší smysl hledá poměrně delší dobu. Pro Hugo Cháveze se stal ale jedním z bodů, za které hodlá bojovat. Pro prosazování svých politik a ovlivnění mínění svého lidu potřeboval Chávez jednotící myšlenku. Tou se mu stala právě zmíněná indiánská práva a odkaz na historické kořeny obyvatelstva. Pokud chce prezident oponovat takovým velmocím, jako jsou Spojené státy americké, potřebuje dostatečnou podporu svého obyvatelstva. A tu se mu podařilo získat jistou nacionalistickou rétorikou volající po sjednocení národa. Velmi zdatně také využil svého vlivu na mezinárodním poli a podpořil prvního prezidenta s indiánskými kořeny Eva Moralese v Bolívii a vytvořil si tak strategického partnera v regionu.

Pro shrnutí by se dalo uvést, že ačkoliv se tváří nová venezuelská ústava jako velmi štědrá a podporující pracující obyvatelstvo a rozšiřující práva indiánské menšiny, ne všechny její paragrafy se dají uvést v platnost a jejich určitá nedokonalost se musí objasnit vládní politikou. Na druhou stranu ale přináší velké změny a to ve financování politických stran a tím k přispění k snižování viditelné korupce v politice stejně tak jako zahrnutí do systému mnoha lidských práv zaměřených na práva žen, indiánských menšin a pracujícího lidu. Dalo by se říct, že nová ústava je takřka šitá na míru a mnoho z hnutí na podporu prezidenta používá tištěnou verzi místo vlajek a transparentů při demonstracích. Právě toto se ale stává její hlavní kritikou, protože ústava by měla fungovat jako fundamentální prvek každého státu, ne jako politická agenda jedné z politických stran. Zde se projevuje silná převaha Cháveze po nastoupení do úřadu. Aby využil „porevoluční“ nálady dal hned průchod návrhům na změnu ústava, která byla přijata díky většině v Národním shromáždění. V současné době se jeví jako nedemokratický krok odhlasování opakovaného možného prodloužení svého působení v čele státu, které proběhlo v únoru 2009. Prezident odůvodňuje prodloužení mandátů potřebou delšího času pro zavádění socialistických změn. (Dražanová, 2009)

Role armády

Jak již bylo zmíněno, armádní role ve venezuelském státě byla vždy značná. Na druhou stranu nikdy zřejmě nedošlo, za demokraticky zvolených prezidentů, k takovému provázání armádních velitelů se státní správou. Na začátku roku 2002 byly posty viceprezidenta, ministra zahraničí, infrastruktury, ředitele Národního zemědělského institutu, Fond pro rozvoj měst, PDVSA (Petróleos de Venezuela)[7], Lidové banky, Centralizovaného sociálního fondu obsazené armádními důstojníky. Dále kontrolovali řadu dopravních společností, úřady národní bezpečnosti, v zahraničí velvyslanecké a vnitrostátně guvernérské posty v 7 z 23 federálních států a samozřejmě získali také mandáty pod stranou Movimiento V República v Národním shromáždění. (Marcano, a další, 2007 str. 258) Současný stav silné centralizované vlády s podporou armády nahrává kritikům Chávezova režimu. Fakt, že Chávez nebyl schopen ani během pokusu o státní převrat v roce 1992 spolehnout se na běžné obyvatele, ale nakonec se opřel pouze o vojenské složky, se projevuje i v Chávezově administrativě. Tento obraz Cháveze jako caudilla pak slouží k jeho očernění na veřejnosti. Tento systém militantního zastoupení v klíčových státních sektorech nahrává domněnkám o fungování státního aparátu ne jako jednotek tvořících celek, ale jako vojenského útvaru, který zcela bez jakýchkoliv námitek či vlastní iniciativy přijímá rozkazy od nejvyššího velitele. Tímto vojenským termínem i často obyvatelé označují svého prezidenta, jenž by měl tuto funkci ale zastávat především ve válečném stavu. Dalším důkazem důležitosti armády a snahy o centralizaci moci bylo obsazení přístavů a letišť ozbrojenými složkami v březnu 2009. Touto cestou opět získal Chávez další části země, dříve pod správou místních vlád, pod svou naprostou kontrolu. (MAYE PRIMERA, 2009)

Hospodářské změny

Hlavním hospodářským odvětvím Venezuely je těžba a zpracování ropy. Během 20. století se tato surovina stala pro Venezuelu nejdůležitějším vývozním artiklem, stejně tak ale zapříčinila velké sociální nerovnosti a ovlivnění vlády nadnárodními ropnými společnostmi mající svůj domácí kapitál uložený ve Spojených státech amerických. Od roku 1917 do roku 1936 znamenal prodej ropy 29 procent státních příjmů, do roku 1945 to bylo již 45 procent a do roku 1958 71 procent. (Ellner, a další, 2007 str. 40) Závislost ekonomiky na ropě přetrvává i v současnosti, ačkoliv prezident vyhlásil iniciativu za udržitelný rozvoj zahrnující větší investice i do dalších odvětví. Znárodněním ropného průmyslu a vytvořením jednoho státního gigantu PDVSA v roce 1976 si vládnoucí strany AD a COPEI sice popudily zahraniční investory proti sobě, ale na druhou stranu se tento krok nebere jako příliš radikální. Firmy sice změnily vlastníka, ale jejich management a struktura zůstaly nezměněny a tím pádem se změna prakticky nedostavila. Naopak se spíše institucionalizoval vliv ropného top managementu firem Exxon, Shell a Gulf na vládu. Nakonec ale ani tento koncept nevydržel a venezuelská vláda začala podepisovat smlouvy na těžbu v nových územích opět i se zahraničními firmami. S příchodem Hugo Cháveze nastaly v tomto klíčovém sektoru významné změny. V listopadu roku 2001 nechal prezident odsouhlasit národní shromáždění svůj balíček 49 zákonů, mezi nimiž byl i Základní zákon o uhlovodících. Tento zákon mimo jiné nařizuje vlastnictví státu kontrolní většiny akcií ve všech smíšených společnostech zapojených do primárních aktivit v ropném průmyslu. (Gobierno Bolivariano de Venezuela, 2000) Zároveň aby udržel státní rozpočet alespoň v nějakém rozumném stavu, potřeboval získat z ropného průmyslu větší příjmy. Proto orodoval prezident u členů i nečlenů OPECu, aby udrželi cenu za barel ropy mezi 22 a 28 dolary. Výsledkem jeho snažení bylo, že cena ropy poprvé od roku 1991 stoupla přes 27 dolarů za barel. (Wilpert, 2007 str. 94) Ačkoliv velkolepý plán prezidenta na vybudování ekonomiky nezávislé na ropě se jevil zpočátku jako dobře cílený, výsledkem stále zůstává, že venezuelská ekonomika se stala ještě závislejší na ropě, vzhledem k tomu že se za poslední desetiletí cena ropy ztrojnásobila a dokonce i překonala magickou hranici 100 dolarů za barel. Zvyšující se příjmy nejsou ale docíleny zvyšující se produktivitou a tak peníze, které by teoreticky měly končit v rozvoji dalších průmyslových odvětví nebo v sociálních fondech, jsou utráceny za dovoz levnějšího zemědělského a průmyslového zboží ze zahraničí místo toho, aby se tyto vyráběly přímo ve Venezuele. Zároveň k tomu připočtené vysoké vládní výdaje na sociální politiku stojí státní rozpočet poměrně velkou částku, kterou při opětovném snižování cen ropy bude problém zaplatit. Možností by bylo znárodnění pobočky mezinárodní bankovní instituce Banco Santander. (REUTERS, 2009) Znárodňování se nevyhnula ani další odvětví venezuelské ekonomiky, na příklad v agrárním průmyslu. (MAYE PRIMERA, 2009) Těmito ekonomickými kroky se opět zařazuje Chávezův režim mezi nedemokratické.

Změny v sociálních sférách jsou v Chávezově agendě reprezentovány plánem tzv. Agenda Alternativa Bolivariana, která se na rozdíl od neoliberálních plánů, které značně kritizuje, chce se zaměřovat na sociální politiku, která odpovídala potřebám obyvatelstva. V této oblasti se současná vláda také značně vymezuje vůči svým předchůdcům. Zatímco dle Ekonomické komise OSN pro Latinskou Ameriku byl poměr hrubého domácího produktu k sociálním výdajům v roce 1990 podprůměrem Latinské Ameriky, 9 procent oproti 10,1 procentům, v roce 1996 to byl dokonce výraznější poměr, 8,4 procent oproti 12,4 procentům. Během Chávezových prvních třech let vlády se tento poměr zvýšil na 11,3 procenta, a to včetně vládních výdajů na školství a sociální pojištění. (Ellner, a další, 2007 str. 68) Tyto velkolepé Chávezovy plány, ale na druhou stranu natolik zatížily ekonomiku, že prezident stále navyšuje plány pro těžbu ropy. Právě díky rostoucím cenám ropy se mu podařilo zavést vůbec jakýkoliv z těchto návrhu, ale otázkou zůstává, z čeho hodlá financovat náročné sociální projekty potom, co ceny ropy opět začaly klesat.

Změny v zahraniční politice

Další ze změn, které nastaly ve Venezuele s příchodem Hugo Cháveze, je otočení směru v zahraniční politice o 180 stupňů. Zatímco předchozí vlády a ty nedemokratické z poloviny minulého století patřily mezi silné spojence Spojených států amerických v Latinské Americe, Chávezova Venezuela patří mezi jejich hlavní oponenty. Tvorba socialismu v 21. století je sama o sobě dosti komplikovaným problémem, Hugo Chávez k tomu navrch přidal velmi silného oponenta v podobě Spojených států. Jeho odklon a znepřátelení si Bushovi administrativy by mohlo být viděno jako silně nestrategické, a také se v určitých kruzích spekulovalo o zainteresování Američanů do připravovaného státního převratu v roce 2002, prezident Chávez ale dokázal, že je schopen pokračovat ve své politice i bez spojenců ze Severní Ameriky. Jako svého hlavního spojence si Chávez úmyslně vybral Spojenými státy nejvíce perzekuovanou Kubu, donedávna vedenou Fidelem Castrem, a Bolivijského prezidenta Evo Moralese. Silná antiamerická, respektive „anti bushovská“, dikce prezidentových projevů mu získala velkou podporu u svých občanů. Jedním z mála důvodů, proč se toto všechno prezidentu podařilo, bylo opět díky strategické ropě, vzhledem k tomu, že Venezuela patří mezi hlavní nearabské dodavatele pro americký trh.

Jako hlavní kritik soudobé americké administrativy, považoval za svůj úkol jít naprosto opačným směrem než Bush a to předkládat i okolním státům Latinské Ameriky. V tomto ohledu je asi nejpatrnější vznik Alternativa Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América (ALBA) jako opozičního plánu k americké Free Trade Area of the Americas (FTAA). Tyto dvě odlišné ekonomické integrace mají za úkol najít společnou cestu k vytvoření ekonomické kooperace mezi státy Amerického kontinentu, jedna cestou sociálního prospěchu druhá liberalizací obchodu. Kuba s Bolívií se samozřejmě staly jedněmi z prvních členů stále ještě neinstitucionalizované organizace ALBA.

S příchodem nové americké administrativy prezidenta Baracka Obamy se náhle změnil i kurz Chávezovy rétoriky. Na summitu Organizace amerických států (OAS) v dubnu 2009 si oba lídři potřásli rukama a na návrh prezidenta Obamy na počátek dialogu s Kubou reagoval prezident Chávez velice vstřícně. Ale až následující kroky Obamovy administrativy napoví, zda Chávez zcela změní svůj názor na americkou politiku.

Změny v dění venezuelského státu byly ve všech třech zmíněných sférách od nástupu Huga Cháveze k moci opravdu značné. Ačkoliv všechny tyto změny prošly více méně demokratickou cestou jejich výsledky a dopady na Venezuelu se nemusí vždy jevit jako zcela demokratické. Znárodňovaní podniků či ústavní změny k „doživotnímu“ mandátu nepodávají zrovna kladný obraz o politikách Huga Cháveze.

Poznámky

[6] konkrétně články 75 – 129 ústavy (poznámka autora)

[7] Státem kontrolovaná ropná společnost vzniklá znárodněním stávajících ropných společností v roce 1976 (poznámka autora)

Seriál

  1. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Obsah
  2. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 1. Úvod
  3. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 2. Autoritativní a demokratické režimy
  4. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 3. Autoritativní režimy a Latinská Amerika
  5. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 4. Venezuela a Hugo Chávez
  6. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 5. Jak se tvoří chavismus v 21. století
  7. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 6. Závěrečné zhodnocení
  8. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Michal Procházka 🕔21.05.2010 📕7.221

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře