Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 4. Venezuela a Hugo Chávez

Autor : Bc. Michal Procházka 🕔21.05.2010 📕8.883

Seriál

  1. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Obsah
  2. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 1. Úvod
  3. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 2. Autoritativní a demokratické režimy
  4. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 3. Autoritativní režimy a Latinská Amerika
  5. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 4. Venezuela a Hugo Chávez
  6. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 5. Jak se tvoří chavismus v 21. století
  7. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 6. Závěrečné zhodnocení
  8. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Následující kapitola bude věnována historii Venezuely a jejím zkušenostem s nedemokratickými režimy a dále také fenoménu současného prezidenta Huga Cháveze, silnému představiteli Bolívarovské republiky, a bude se snažit osvětlit pozici a jeho styl vládnutí. Fakta, zde předložená, budou následně sloužit pro analýzu Chávezova režimu v závěrečné kapitole.

Venezuela v době před Chávezem

Prostor současné Bolívarovské republiky Venezuely byl pro Španěly objeven Kryštofem Kolumbem a již záhy zde došlo ke kolonizaci. Období absolutistického vládnutí vicekrálů skončilo až rokem 1811, kdy byly vyhlášeny Spojené státy Venezuely, které ale neměli dlouhého trvání. Podobně dopadl i druhý pokus o republiku vedenou slavným latinskoamerickým osvoboditelem Simonem Bolívarem v roce 1813. Již následující rok měli Španělé bývalou kolonii pod kontrolou. Bolívarovi vyšlo až druhé tažení z roku 1819 a 17. prosince vyhlásil kongres v Angostuře založení Velké Kolumbie, jejíž součástí byla i Venezuela. (Opatrný, 1998 str. 674)

Venezuela se pak osamostatnila od ostatních států Velké Kolumbie 6. května 1830. O demokracii si samozřejmě nově vzniklý stát zatím mohl nechat pouze zdát. „Asi 1 % obyvatel země tvořilo vrstvu oligarchie – statkáři, bohatí obchodníci, vysoká byrokracie a samozřejmě členové jejich rodin. Tato privilegovaná vrstva monopolizovala moc a kontrolovala všechny instituce od prezidentského úřadu až po městské rady.“ (Opatrný, 1998 str. 674) Ačkoliv demokratických práv občanům postupem času lehce přibývalo, nic nezměnilo fakt, že moc byla pod kontrolou caudillů. Tato skutečnost samozřejmě nenechávala obyvatelstvo chladným a také se to projevilo ve vzpouře důstojníků za prezidenta José María Vargase roku 1835, která ale byla potlačena soukromou armádou. V průběhu 19. stol. zažila Venezuela první dlužnickou krizi, kdy se negativně projevila její závislost na exportu kakaa. V tomto období si předávali vládu bratři Monagasové během let 1848 až 1862, které tradičně skončilo armádní vzpourou pod vedením generála Castra.

Po převratu přišli změny ve státním řízení, nově zvolené národní shromáždění provedlo ústavní změnu a roku 1864 vznikly Spojené státy Venezuely, 20 federálních nezávislých států pod navenek vystupující centrální vládou v Caracasu. Během narůstajících rozporů mezi státy se opět chopil vlády prezident Monagas, po jeho smrti nastoupil jeho syn a jeho prezidentství bylo v roce 1870 opět přerušeno státním převratem. Autokratická vláda vůdce převratu Antonia Guzmána Blanca vydržela u moci až do roku 1888. Po té nastoupil jeho stoupenec Rojas Paul, první civilní prezident země od roku 1861. Další státní převraty následovaly v roce 1892 a 1899. Během 19. stol. prošla země 166 ozbrojenými konflikty s politickými záměry, z těchto bylo 39 relativně důležitých revolucí explicitně zaměřených na vládní převrat. (Piñango, 2003 str. 17 citováno dle Marcano, a další, 2007 str. 39).

Na začátku 20. stol. došlo ke „střetnutí s evropskými mocnostmi, v níž se silně angažovaly Spojené státy. USA si tak začaly výrazně posilovat pozice ve venezuelské politice a ekonomice. Tento proces dospěl k završení v období vlády Juana Vicente Gómeze, kdy zejména za první světové války vytlačili Američané své evropské konkurenty především z ropného průmyslu…“ (Opatrný, 1998 str. 675) Z Ropy se postupem času stala velmi strategická surovina a její export a především zapojení Venezuely do největšího světového kartelu OPEC (Organization of the Petroleum Exporting Countries - Organizace zemí vyvážejících ropu) velmi podstatně ovlivnili i důležitost Venezuely v celé Latinské Americe a příjmy z vývozu také přispěli k rozvoji země a později i k politické stabilitě. Již roku 1920 se Venezuela stala největším světovým producentem ropy. Do roku 1935 vývoz ropy představoval 91,2 % z celkového exportu. (Wilpert, 2007 str. 10) Samozřejmě, že masivní rozvoj jednoho odvětví průmysl s sebou přinesl i negativní zkušenosti v podobě úbytku agrární výroby a zvyšující se celkovou poptávkou, společně s nedostatečně rozvinutými ostatními odvětvími průmyslu se pak země stala více závislou na dovozu spotřebního zboží.

Období po druhé světové válce bylo poznamenáno několika státními převraty a vládou vojenské junty do roku 1958. Vliv armády je ve Venezuele, obdobně jako v jiných latinskoamerických státech, opravdu značný. Není to nic neobvyklého, vždyť mezi roky 1830 a 1958 vládli zemi civilisté [1] pouhých devět let. (Marcano, a další, 2007 str. 13) V roce 1958 vyvrcholily boje opozice za demokratizaci země, které vedly k pádu diktatury 23. ledna tohoto roku. Právě tato nově vzniklá koalice třech politických stran byla stvrzena smlouvou z Punto Fijo, která zajišťovala stabilitu systému, vyřazovala všechny konkurenční strany a vzhledem k jejich celkové nadpoloviční většině v parlamentu zajistila po 20 let klidnou vládu stran Demokratické akce AD (Acción Democrática), křesťanských demokratů COPEI (Comité de Organización Política Electoral Independiente) a malé levicové strany URD (Unión Republicana Democrática). V následných prezidentských volbách zvítězil kandidát Demokratické akce, první venezuelské masové strany, Rómulo Betancourt, který za podpory bývalých opozičních stran provedl velké sociální a ekonomické reformy „včetně zákona o pozemkové reformě z roku 1960.“ (Opatrný, 1998 str. 676) Nespokojenost s reformami vedla k odštěpení několika levicových politických hnutí, podporovaných Castrovou Kubou, které považovaly změny za málo revoluční, a tak vyvolaly v roce 1961 stávky a demonstrace následně potlačené vládními jednotkami. Po zadržení dodávek zbraní z Kuby, byly s tamním režimem dokonce přerušeny diplomatické styky. Zakázané strany následně zahájily na venkově partyzánskou válku a teroristické útoky ve městech. Nedosáhly ale jakýchkoliv výsledků. Právě za období mezi lety 1958 a 1978 si Venezuela zasloužila v očích mnoha tehdejších politiků nálepku výjimečné demokracie. Glorifikace politického systému napodobujícího model Spojených států amerických a vyvarování se extrémnímu nacionalismu začaly právě v době, kdy se zbytek kontinentu pohyboval na hraně výběru mezi militantním diktátorstvím a komunismem kubánského ražení. (Ellner, a další, 2007 str. 7)

Konec zlaté éry pro Venezuelu začal v roce 1979, kdy vstoupila do dvaceti let ekonomického útlumu. Zvýšené náklady na těžbu ropy spojené s poklesem její ceny, růstem populace a vysokým zadlužením přinesly Venezuele poměrně velké komplikace a začala i růst míra nespokojenosti obyvatelstva s vládnoucími stranami. Právě osmdesátá a devadesátá léta dvacátého století jsou známá v Latinské Americe jako „Décadas Perdidas“ neboli ztracená desetiletí. Na rozdíl od zbytku světa, který si ekonomicky polepšoval, upadaly státy Latinské Ameriky do stále větší dlužnické krize, Venezuelu nevyjímaje. Rok 1983 byl pro venezuelské hospodářství velmi krutým rokem. S ekonomikou pohybující se na hranici insolventnosti byla vláda donucena k devalvaci měny, poprvé za dlouhá desetiletí, a zavést další fiskální opatření. Tento den 18. února vstoupil do dějin Venezuely jako „černý pátek.“ (Marcano, a další, 2007 str. 47)

Nespokojení občané vyjádřili svoji nevoli ve volbách v roce 1993, kdy poprvé vyhrál nečlen stran smlouvy z Punto Fijo. Rafael Caldera společně s dalším opozičním kandidátem Andrésem Velázquezem dostali od voličů nadpoloviční počet hlasů, což se stalo poprvé od podepsání smlouvy. Kromě ekonomických důvodů mluvily pro pád stran smlouvy z Punto Fijo také zvyšující se vliv korupce ve státě a rigidita těchto politických stran, které nebyly schopny inovovat svůj politický program, pochopitelně vzhledem k tomu že po třicet let tento systém fungoval a jejich opakovaným zvolením nic nebránilo. Pád vlády třech stran byl pouze vyvrcholením stávajících a stále se navyšujících potíží Venezuely. Občané dali svoji nespokojenost s vládou najevo již v únoru roku 1989, kdy po léčbě hospodářství zavedením neoliberálních šoků prezidentem Carlosem Andrésem Perézem došlo k demonstracím po celé zemi. Občanské nepokoje byly násilně potlačeny a počet mrtvých byl odhadován mezi třemi a čtyřmi sty oběťmi. (Norden, 1996 str. 76) Tento incident dostal pojmenování „Caracazo“ a budoucí nastupující prezident Chávez si ho každoročně se svým národem připomíná.

Chávezova cesta k moci

Hugo Rafael Chávez Frías se narodil v městě Sabaneta ve státě Barinas 28. července 1954 jako druhý ze šesti bratrů. Stát Barinas patřil mezi nejchudší oblasti Venezuely v období diktatury Marcose Pereze Jimeneze, což se projevilo i do osudu Huga Cháveze. Vzhledem k napjatému rozpočtu rodiny musela matka dát svého syna do výchovy tchýni, která byla, podle slov prezidenta, jednou z nejdůležitějších osob v jeho životě. Tento čin nebyl pro Venezuelu ničím neobvyklým, často museli vypomáhat prarodiče s výchovou svých vnoučat vzhledem k neutěšené finanční situaci svých potomků. Vliv jeho babičky a brzké odloučení od matky slouží až do teď jako přísada pro mnohé hypotézy ohledně vývoje osobnosti a charakteru Huga Cháveze. Někteří věří, že existuje pojítko mezi okolnostmi jeho mládí a buřičským tónem jeho politické rétoriky. Někteří v něm cítí neutuchající agresi pocházející z hluboko zakořeněné zlosti vzhledem k jeho zkušenostem z dětství. (Marcano, a další, 2007 str. 9)

Jako i pro mnoho dalších mladých mužů z chudých rodin byla i pro Huga Cháveze jednou z mála možností, jak se dostat na společenském žebříčku výše, vstoupit do armády. Po vystudování střední školy vstoupil ve svých 17 letech na vojenskou akademii v Caracasu, která určila jeho dráhu osudu až do zvolení prezidentem v roce 1998. Vojenská kariéra měla být původně pro Huga Cháveze pouze mezistupněm a ne trvalým zaměstnáním. (Marcano, a další, 2007 str. 28) Nakonec ale pochopil, že pouze s pomocí armády má šanci na změnu ve státě. Armáda se stala jedním z mála míst, kde mohl člověk z nižších vrstev dosáhnout na vysokoškolské vzdělání, což do značné míry ovlivnilo i Cháveze. Studiem politických věd se dostal k levicové a revoluční tématice, o které pak rozjímal se svými přáteli a budoucími spolupracovníky ve svém rodném městě.

Tak se i zrodil plán na převratné události roku 1992. Hugo Chávez společně se svými přáteli a bývalými spolužáky ze svého absolventského ročníku akademie roku 1975 založili roku 1977 revoluční hnutí „Ejército de Liberación del Pueblo de Venezuela,[2] které později přešlo ve vojenské hnutí „Ejército Bolivariano Revolucionario – 200,[3] kde číslovka 200 znamenala dvousetleté výročí narození Simona Bolívara roku 1783. Poznamenáni Kubánskou revolucí začali konspirátoři pracovat na dlouhodobém plánu státního převratu, který by na rozdíl od jiných, nebyl prováděn velícími důstojníky, ale naopak který by přišel zdola. (Marcano, a další, 2007 str. 41) Tímto způsobem se pak dlouhodobě orientovali na výběr důvěryhodných vojáků a kadetů. Touto dobou byl totiž Chávez převelen na vojenskou akademii jako instruktor. Hnutí poměrně rychle nabývalo na počtu. V červenci 1984, když se stal generál Carlos Julio Peñaloza novým ředitelem akademie, někteří z rodičů kadetů si přišli stěžovat na to, že se ze školy začíná stávat centrum konspirace. Náležitě o tom spravil svoje nadřízené a podezřelí důstojníci byli převeleni z akademie. (Marcano, a další, 2007 str. 50) Chávez se tak dostal ke kolumbijským hranicím do města Elorza. Další převelení na sebe nedala dlouho čekat a tak Chávez putoval po posádkách v celé zemi, ale to právě spíše naopak pomohlo jeho verbování nových sil.

Mezi lety 1986 a 1987 na základě tzv. teorie houpačky, se rozhodli[4], že počkají na polovinu funkčního období příští vlády, které bude zahájeno v únoru roku 1989, než se pokusí o převrat. Dle této teorie má obecně vláda vyšší popularitu na začátku a konci svého funkčního období, zatímco v polovině většinou nastává útlum. Nicméně daleko relevantnějším důvodem byl fakt, že touto dobou již budou velícími důstojníky a budou mít pod svým velením jednotky. A to dokonce velice strategické jednotky v pěti největších městech (Trinkunas, 2002 str. 54) Po hrůzných zkušenostech z incidentu „Caracazo,“ kterých se naštěstí nemusel Chávez účastnit, což mu samozřejmě při pietních akcí značně ulehčovalo jako armádnímu představitelovi pozici, se rozhodli, že nastal ten správný čas.

V roce 1991 byl Chávez povýšen do hodnosti majora a začal s ostatními spiklenci připravovat finální úpravy plánu. Vše vycházelo, jak mělo, prezident Carlos Andrés Pérez šel se svou popularitou takřka na samé dno. Během listopadu spadla míra spokojenosti s jeho vládnutím u obyvatelstva na 35 %. Na konci roku byla inflace 31 %. A se začátkem nového roku vzrostly ceny poplatků za dopravu a telefonní služby, snižující se dodávky vody vedly k masivním protestům, ke kterým se přidali ještě stávkující učitelé a lékaři. (Marcano, a další, 2007 str. 61) Konspirátoři už potřebovali pouze dohodnout závěrečné detaily útoku a především připravit vhodný okamžik na zajetí prezidenta. Tento moment se naskytl 4. února 1992, kdy se prezident Pérez vracel z cesty po Evropě. Vše bylo precizně naplánováno, ale nevyšlo vše, jak mělo. Ačkoliv se vzbouřencům podařilo obsadit klíčové základny v zemi, ten nejdůležitější manévr a to zajetí prezidenta se shodou náhod nezdařilo a prezidentovi se povedlo uprchnout ze svého paláce a dostat se na ministerstvo obrany, kde se mu již v bezpečí společně s generály podařilo zareagovat na povstání a odříznout jednotky v čele s Hugem Chávezem v centru Caracasu. Když zjistil Chávez, jak se věcí mají, vzdal se. Celé spiknutí nakonec dle počtů vrchního velení čítalo: 5 podplukovníků, kteří byli viditelnými vůdci tohoto hnutí, následovaných 14 majory, 54 kapitány, 67 podporučíky, 65 poddůstojníky, 101 seržanty a 2056 zapojenými vojáky. (Marcano, a další, 2007 str. 73)

Ačkoliv se celý plán mohl jevit jako katastrofální prohra povstaleckých jednotek, právě v tento moment přišla Chávezova chvíle. Vzhledem k rozsáhlosti spiknutí, bylo zapotřebí dát zprávu všem lidem a především revolučním jednotkám, aby se vzdaly. Toto bylo učiněno pomocí televizních kamer a zde právě začíná Chávezova kariéra jako člověka, který si umí získat přízeň veřejnosti. Ačkoliv se na obrazovkách objevil bez vojenských dekorací, pouze ve výsadkářské uniformě a červeném baretu, ve svém rezignačním projevu řekl svým mužům, aby se vzdaly ale ne jako poraženci, ale jako účastníci hnutí, které sleduje politické cíle, které se zatím nemohou vyplnit. (Marcano, a další, 2007 str. 75) Obrátit pokus o násilný vojenský převrat ve svůj prospěch by dokázal v očích veřejnosti asi málokdo, Hugu Chávezovi se to ten den podařilo zcela bez jakýchkoliv náznaků prohry a pokání. Naopak dalo by se říct, že lid chtěl změnu a právě zatčený major jí představoval. Zřejmě nikoho v tu dobu nezajímalo, jakou změnu s sebou mohl tento převrat přinést, důležité pro obyvatelstvo bylo, že by vůbec nějaká změna nastala. Kromě odhalení svých plánů na jmenování občansko-militantní junty, která by zavedla sérii anti neoliberálních ekonomických kroků, Chávez uvedl, že toto hnutí bojovalo proti zkorumpovanosti a proti této vládě. (Marcano, a další, 2007 str. 81) Nikde už však neuvedl, že by nastoupivší junta měla mít takřka absolutní moc nad všemi třemi státními složkami moci. Samozřejmě změněná ústava by nově vzniklé generální radě, podobné té z období teroru po francouzské revoluci, dávala moc nad soudci, ostatní strany by byly eliminovány a všichni bývalí státní úředníci by byli souzeni, že dovedli zemi do této krize. Toto vše mělo být zaneseno v dekretech, které osobně pro Huga Cháveze v roce 1991 připravil Kléber Ramírez, bývalý účastník guerilly. Takže i když se účastníci převratu zaštitovali větší demokratičností do budoucna, těžko by se dalo předpokládat, že by k tomu nakonec došlo.

Ačkoliv se na daný pokus o státní převrat celkem rychle zapomnělo, politické body prezidentu Pérezovi stejně nepřinesl. Naopak nespokojenost lidu se projevila již v následujících prezidentských volbách v roce 1993, kdy byl poprvé od roku 1958 zvolen nečlen stran paktu z Punto Fijo. Prezident Rafael Caldera Rodríguez dal roku 1994 omilostnit vůdce neúspěšného převratu z roku 1992. Většině z bývalých konspirátorů byla nabídnuta možnost vstoupit do státních služeb, kterou až na Cháveze téměř všichni využili. Právě po svém propuštění z vězení si uvědomoval, jak je jeho momentální hnutí Movimiento V República[5] příliš slabé na to, aby bylo schopno další ozbrojené akce. Začal se proto stále více věnovat reálné politice, a ačkoliv mu ještě v roce 1996 předvolební průzkumy prakticky nedávaly jakoukoliv šanci na úspěch, nakonec všechny v roce 1998 šokoval svým nebývalým úspěchem. Ani prezident Caldera, zakládající člen strany COPEI, kterou ale po té opustil, nedokázal vybřednout ze starých politických struktur. Již v lednu roku 1996 dvě třetiny populace ztratily důvěru ve stávající politické strany. Největšími obavami Venezuelanů byly inflace, nejistota, nezaměstnanost a stále nízká kvalita státních služeb. (Marcano, a další, 2007 str. 117) Právě toto téma si vybral Hugo Chávez se svým týmem pro svou kampaň, pryč se starými politickými garniturami. Jednoduchý záměr, nabídnout voličům jinou volbu, vyvrcholil ve volbách v roce 1998 naprosto jasným vítězstvím. Ještě v lednu 1998 podle předvolebních průzkumů dosahoval 9 procent, ale v říjnu, dva měsíce před volbami, získal v průzkumech již 48 procent hlasů. (Marcano, a další, 2007 str. 17) Díky podpoře několika levicových stran včetně své Movimiento V República dokázal Hugo Chávez zvítězit nad zbylými stranami a to jednoznačným výsledkem 56,2 procenta hlasů. (Ellner, a další, 2007 str. 121).

Chávezovo první volební období

Současný prezident byl svými příznivci zvolen do funkce prozatím celkem třikrát. A to v letech 1998, 2000 a 2006. Jedním z prvních překvapivých kroků jeho vlády, po uvedení do úřadu 2. února 1999, byla změna stávající venezuelské ústavy. Té se mu podařilo dosáhnout ještě tentýž rok. Mezi hlavní změny nové ústavy patří možné znovuzvolení prezidenta, prodloužení prezidentského mandátu z pěti na šest let, vytvoření tzv. morální síly, postavené na odkazu Simona Bolívara, volební hlas pro armádní složky a jako největší triumf dokonce změnu názvu státu z Republiky Venezuela na Bolívarovskou republiku Venezuela. Zapojení armádních složek do procesu voleb je pouze prvním z mnohých změn k většímu zapojení ozbrojených složek do společenského dění. Tento krok byl v zásadě očekávaný, prezident si tím získal přízeň u společenské vrstvy, z níž vzešel. Prezident Chávez je také známý svým silným cítěním k původnímu obyvatelstvu, a tak jejich zájmy zahrnul také do nové ústavy. Indiánské kmeny získaly teritoriální autonomii a oficiálně byly také uznány jejich jazyky. Dále prošla i novela zákona o možnosti odvolání státních zaměstnanců prezidenta nevyjímaje. (Marcano, a další, 2007 str. 132; Ellner, a další, 2007 str. 10) Tento zákon se o pár let později také málem stal pro Cháveze osudným. Nová ústava byla přijata všeobecným referendem a na jejím základě byl i později v roce 2000 opětovně zvolen jako první prezident nově přejmenované Bolívarovské republiky Venezuela Hugo Chávez 59,76 procenty hlasů. Chávez se po svém novém zvolení dostal do pozice silného lídra zajištěného nadpoloviční většinou v Národním shromáždění, kdy ho opozice nemohla jakýmkoliv způsobem ohrozit. A tak jeho reformy začaly stále více měnit tvář Venezuely.

Chávezovo druhé volební období

Prvním kritickým momentem se pro Cháveze stal rok 2001. S trvale velmi tvrdou antiamerickou rétorikou a stále se stupňujícím tlakem a zesměšňováním opozice znějí Chávezovi projevy jako neutuchající zášť vůči všemu co neodpovídá současné státní politice. Jeho snaha o oproštění se od jakýkoliv stávajících struktur ústí v pokusy vytvářet zákony přímo z vládního paláce Miraflores a zároveň požaduje od Národního shromáždění více pravomocí. Opojený takřka neomezenou mocí představoval si svojí pozici za neotřesitelnou, po rozhodnutí o zavedení předvojenské přípravy jako povinného předmětu na středních školách a schválení rezoluce 259, která dovolovala Ministerstvu školství přepisovat učebnice historie, ale poznal, že ne všichni jsou ochotni ho slepě následovat. Na tyto autokratické a militantní kroky zareagovaly matky společně s učiteli a vyšli do ulic hlavního města, aby daly najevo svůj nesouhlas s ohrožením výuky svých dětí. (Marcano, a další, 2007 str. 143) Pod nátlakem nastalých demonstrací stáhl prezident danou rezoluci. Tato událost musela pro Cháveze přijít jako poměrně velké překvapení, vzhledem k jeho schopnostem získat si masy. Problém ale nastává v případě, kdy demokraticky zvolený prezident začne usilovat o glorifikaci vlastního nepovedeného puče, či neobjektivní démonizaci předchozího čtyřicetiletého vládnutí stran paktu z Punto Fijo.

Následovala také odpověď z americké strany na stále stupňující se útoky venezuelského prezidenta. Nejspíš právě i tichá podpora Američanů vyjádřená venezuelské opozici dodala dostatečnou kuráž nespokojeným občanům počínaje armádními důstojníky, přes média a členy obchodní komory až po některé opoziční politické strany. Nakonec proběhl pokus o státní převrat 11. dubna 2002, kdy za masivních protestů organizovaných opozicí, narážejících na tvrdý odpor národní gardy před palácem Miraflores, došlo k údajnému sesazení a zajetí prezidenta a jeho následné rezignaci. Veškerá naděje pro členy státního převratu ale zhasla již 15. dubna, kdy se opětovně ujal prezident Chávez vlády. Prezidentovi se podařilo udržet si post především díky dobré a rychlé organizaci nejrůznějších sociálních hnutí tzv. Chavistas, které vyšli do ulic na obranu prezidenta. Nakonec z toho vyšel spíše pozitivně Chávez, kterého nastalá situace poučila o tom, že nevládne všem myslím v zemi. Proto se také začala stupňovat perzekuce odpůrců režimu. (Marcano, a další, 2007 str. 186).

Ale ani po tomto tvrdém leč pro prezidenta poučném zážitku nedošlo k uklidnění situace. Snaha opozičních vůdců o zpomalení ekonomiky a tím i otřesení pozice prezidenta vyvrcholila v roce 2003, kdy během několika měsíců se pokusili ochromit ropný průmysl pomocí generální stávky. Výsledkem bylo vyvolání petice za referendum o sesazení Huga Cháveze z venezuelského politického trůnu. Tento pokus o demokratické vyjádření nedůvěry vládě musel získat alespoň 20 procent z registrovaných voličů, což se nakonec po soudním přelíčení, ohledně platnosti skoro 1 200 000 podpisů, povedlo sehnat, a tak se mohli voliči 15. srpna 2004 dostavit k urnám a říci své ano či ne prezidentu Chávezovi. Jak již bylo řečeno výše, opozice využila novely zákona z roku 1999, kterou nechal společně s novou ústavou vytvořit sám prezident. Klíčovým milníkem pro hlasování o nedůvěře bylo překonání počtu hlasů, které prezident získal při své volbě do úřadu v roce 2000 a to tedy 3 757 773. Nakonec po lítém boji o každý hlas a opětovnému povstání hnutí Chavistas získal opoziční návrh v referendu pouze 41 procent hlasů a byl převálcován příznivci prezidenta Cháveze. (Ellner, a další, 2007 str. 161)

Ačkoliv prezident Chávez, především díky spoustě členů v sociálních hnutích na svoji podporu, a občas i ochranu, přestál neklidná léta v půli svého prvního volebního období jako prezidenta Bolívarovské republiky Venezuela, nemůže již počítat s tolika nadšenými davy očekávajícími změny po rozpadu systému paktu z Punto Fijo. Je příznačné, že opozice využila stejného principu teorie houpačky a stejně jako Chávez přišel s ozbrojeným převratem v roce 1992 i současná opozice se pokusila v letech nejnižší podpory od obyvatelstva shodit vládu. Získáním více jak třech milionů sporných hlasů v listopadu 2003 dokázala, že podpora Huga Cháveze v té době de facto klesla na pouhých 40 procent, což by si při zvolení v roce 2000 takřka 60 procenty hlasů asi málokdo z přívrženců dokázal představit. Prezident Chávez rád často hovoří o sounáležitosti se svým národem, a pokud to podloží i gesty v podobě nových sociálních programů, tak i národ dokáže dát najevo svou víru v prezidenta. Toto se opětovně potvrdilo při volbách v roce 2006 při druhém, respektive třetím, zvolením prezidenta 62,8 procenty hlasů.

Poznámky

[1] lidé, kteří nespadají pod pravomoci armády

[2] Armáda pro osvobození venezuelského lidu (překlad autora)

[3] Revoluční bolivariánská armáda (překlad autora)

[4] Chávez se svými spojenci, v čele s Franciscem Aríasem (poznámka autora)

[5] Hnutí páté republiky (poznámka autora)

Seriál

  1. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Obsah
  2. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 1. Úvod
  3. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 2. Autoritativní a demokratické režimy
  4. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 3. Autoritativní režimy a Latinská Amerika
  5. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 4. Venezuela a Hugo Chávez
  6. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 5. Jak se tvoří chavismus v 21. století
  7. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 6. Závěrečné zhodnocení
  8. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Michal Procházka 🕔21.05.2010 📕8.883

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře