Blackburn Skua (2)

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔17.05.2010 📕12.975

Blackburn Skua byl poněkud nestandardní kombinací stíhacího letounu a střemhlavého bombardéru. Navíc určený pro operace z palub letadlových lodí. Jak se tento „kříženec“ osvědčil při bojovém nasazení během druhé světové války, se dozvíte na následujících řádcích.

Skuy 800. a 803. squadrony operovaly během „podivné války“ rovněž z letiště Hatston na Orkenejských ostrovech. Několikrát se pokoušely pronásledovat nepřátelské letouny, ale docílily jediný úspěch. 20. března 1940 po startu z letiště Wick osádka velitele 803. squadrony Lt. W. P. Lucyho pravděpodobně sestřelila německý Heinkel He 111 H. Ve skutečnosti šlo o stroj ze 2./KG 26, který vyvázl těžce poškozen a havaroval během přistání západně od Cuxhavenu. Z osádky přišel o život jeden letec, navigátor Gefr. Hans Bachr.

Weserübung

Mnoho příležitostí k leteckým bojům typu poskytla německá operace „Weserübung“, útok na Dánsko a Norsko zahájený 9. dubna 1940. Hned v úvodu bitvy dosáhly Blackburny Skua svého největšího úspěchu v roli střemhlavých bombardérů, když zaútočily na v norském Bergenu kotvící poškozený lehký křižník Königsberg. Šlo o velmi obtížnou akci, neboť cíl se nacházel na samé hranici operačního doletu typu. Vzdušnou čarou dělilo letiště Hatston na Orknejích od Bergenu nějakých 470 km. K náletu vzlétlo 10. dubna v 5.15 celkem šestnáct letounů obou perutí vyzbrojených 226,8kg protipancéřovými pumami SAP (semi-armour-piercing). 800. squadrona vyslala do akce sedm osádek, které vedle pěti strojů své mateřské jednotky ovládaly také dva stroje poskytnuté sesterskou 803. squadronou. V čele letěl na stroji L3025 Capt. R. T. Partridge. 803. squadrona vedená Lt. W. P. Lucym na „A8F“ pak nasadila jedenáct strojů a devět osádek.

Po překonání Severního moře britské střemhlavé bombardéry přelétly norské pobřeží zhruba 20 mil jižně od Bergenu. Nad vlastní přístav pronikly z jihovýchodu v 7.20 britského času. Letěly ve výšce 3700 metrů. Po krátkém manévrování zaútočily od slunce, směrem od přídě k zádi. Pumy odhazovaly ve 60 stupňovém střemhlavém letu ve výšce od 915 do 460 metrů. Naprostá většina Britů odhodila pumu již během první zteče, pouze Lt. (A) W. C. A. Antwiss z 803. squadrony útok zopakoval a bombardoval na druhý pokus z výšky pouhých 61 metrů. Deset minut po ostatních letounech pak ještě zaútočila samostatně Skua Lt. E. W. T. Tayloura z 800. squadrony, který se od formace oddělil během letu k cíli.


Skua Mk.II seriál L2940, se kterou velitel 800. Squadron Capt. R.T. Partridge sestřelil 27. dubna 1940 sestřelil nad Norským pobřežím Heinkel He 111 z 9./KG26. Skua byla ztracena ještě během téhož letu při nouzovém přistání na zamrzlém jezeře Breidal u Grotli. Stroj původně nesl kódové označení A6A. Spodní plocha byla opatřena obvyklým bílo-černým nátěrem

Königsberg kotvil v čase útoku podél Skoltegrundského mola. Němci vyhlásili poplach patnáct minut před příletem střemhlavých bombardérů, ale nezmohli se na účinnější odpor. Palbu zahájila pouze dvojice 20mm protiletadlových kanonů na přídi, neboť dalším zbraním překážely budovy a jeřáby na molu. Obsluhy zmíněných „dvacítek“ však oslňovalo slunce, a tak byla jejich střelba nepřesná. Do palby se přidaly rovněž námořníky obsluhované 20mm kanony umístěné na ostrově Kristiansholmen, který se nacházel severně od přístavu. Neúčinná střelba způsobila pouze lehčí škody na dvou britských strojích.

Osádky FAA uvedly ve svém pooperačním hlášení přímé zásahy třemi pumami, další puma měla dopadnout v blízkosti trupu (jindy jsou uváděny dvě blízké exploze britských bomb). Piloty úspěšných strojů byl nejspíše Lt. A. B. Fraser-Harris (Skua Mk.II kódového označení „A8H) a Lt. C. H. Filmer (letoun „A8Q) ze 803. squadrony, která tvořila první útočnou vlnu a Lt. K. V. V. Spurway (stroj L2903) z 800. squadrony a druhé útočné vlny. Podle německého hlášení však loď zasáhlo pět či dokonce šest pum a další explodovala blízko zádi. Lehký křižník utržil vážná poškození. Děrami proudila do jeho útrob voda, přičemž hned po některém z prvních zásahů selhal rozvod elektrické energie a tak nebylo možno uvést do provozu pumpy. Němci museli navíc zaplavit muniční skladiště, aby nedošlo v důsledku šířících se požárů k explozi. Zhruba dvě a tři čtvrtě hodiny po útoku se hořící lehký křižník u mola převrátil. Během náletu přišlo o život osmnáct námořníků a třiadvacet utržilo zranění. Königsberg získal bezesporu nechtěnou pozici první větší válečné lodi potopené během druhé světové války úderem letectva. Při potopení lehkého křižníku bylo zničeno rovněž katapultovací Arado Ar 196 A „T3+HH“ z 1./Bfl 196 a transportní Ju 52/See z KgrzbV 108.

Britové za brilantní úspěch zaplatili ztrátou jediného letounu. Blackburn Skua Mk.II L2923 „A8P“ z 803. squadrony s osádkou Lt. B. J. Smeeton a Midspmn. F. F. Watkinson při návratu během průletu oblačnou vrstvou přešel do vývrtky a zřítil se do moře západně od Bergenu. Osádka zahynula. Ztráta tohoto letounu bývá někdy připisovaná německé protiletadlové obraně.


Pilotní prostor Blackburn Skua

K úvodním bombardovacím i stíhacím akcím do bitvy o Norsko Skuy startovaly z pozemních letišť. Do bojů záhy zasáhla rovněž 801. squadrona, která byla znovu vytvořena 15. ledna 1940 na letišti Donibristle. Její první výzbroj tvořilo šest strojů Blackburn Skua a v čele stál Lt. Cdr. H. P. Bramwell. Na sever se přesunula 12. dubna, kdy její letouny přelétly z Evantonu na letiště Hatston. Ještě téhož dne se její stroje společně s letouny obou zbývajících perutí (celkem devatenáct strojů) zúčastnilo dalšího, tentokrát však nepříliš úspěšného náletu na přístav v Bergenu. Více se britským námořním letcům dařilo 14. dubna ráno. Stroje 800. a 803. squadrony v Bergenu potopily německou transportní loď Bärenfels (Němci ji později vyzvedli) a poškodily tři další plavidla. Ztracen byl letoun Capt. E. D. McIvera. Skuy rovněž kulomety ostřelovaly ukotvené vodní letouny a osádky nárokovaly jeden z nich jako zničený a dva jako poškozené. Ve skutečnosti zničily jeden He 115 z 1./KüFlGr.106.

První vzdušná vítězství během norské bitvy Skuy vybojovaly 17. dubna, ještě během akcí z pozemních základen. Odpoledne toho dne stíhačky 801. squadrony kryly od norského pobřeží ustupující poškozený těžký křižník HMS Suffolk. Piloti hlásili poškození jednoho He 111 a sestřelení létacího člunu identifikovaného jako Do 18 nebo Do 26. Ve skutečnosti zasáhli Do 18 G „K6 + HM“ z 1./KüFlGr.406.


Blackburn Skua Mk.II po přistání na palubě letadlové lodi HMS Ark Royal. Od vypuknutí války svět dělilo pouze několik měsíců

Významnou část akcí během prohrané bitvy o Norsko ovšem Skuy prodělaly z palub nosičů Royal Navy. 800. operovala z HMS Ark Royal, 801. squadrona působila z HMS Ark Royal a HMS Furious a 803. squadrona z HMS Glorious a HMS Ark Royal. Zde je na místě uvést, že čtvrtá jednotka FAA vyzbrojená letouny tohoto typu, 806. squadrona (vytvořená 1. února 1940), své stroje do zuřící skandinávské bitvy nasazovala výhradně z pozemních letišť.

Do první akce na letadlových lodích vyrazily Skuy 22. dubna, kdy ze Scapa Flow vyplul svaz Royal Navy, jehož součást tvořily dva nosiče. HMS Ark Royal měla na palubě osmnáct Blackburnů Skua Mk.II 800. a 801. squadrony a Glorious dvanáct strojů 803. squadrony. Již během této akce si Skuy připsaly další prvenství: první nad mořem za využití lodního radaru provedené stíhání protivníkových letounů. Třiadvacátého dubna zjistila obsluha radaru Type 79 umístěného na křižníku HMS Curlew trojici nepřátelských bombardérů He 111. Proti vetřelcům bylo vysláno šest strojů Skua. Boj vyústil v poškození jednoho německého letounu.


Snímek prvního prototypu Blackburn B-24. 17. srpna 1937 oficiálně obdržel označení Skua Mk.I

Skandinávská kampaň, končící začátkem června 1940 spojeneckou porážkou, patřila mezi vrcholy kariéry Blackburnu Skua. Nikdy předtím a také nikdy poté se letouny tohoto typu nezúčastnily tak intenzivní a dlouhé kampaně z palub letadlových lodí. Bojová činnost kladla na osádky obrovské nároky. Podnikaly opakované mnohahodinové dálkové lety za velmi nestálého severského počasí, neboť mateřské lodi se vzhledem k nebezpečí ze strany Luftwaffe musely zdržovat minimálně 160 km od norského pobřeží. Letouny se při stíhacích akcích pohybovaly ne na hraně, nýbrž daleko za hranou svých možností. Velení jim svěřovalo nejen ochranu válečných lodí a stíhací doprovody zastaralých torpédových bombardérů Fairey Swordfish, ale rovněž krytí spojeneckých invazních jednotek, vystavených na pozemním bojišti skutečnému přívalu německých pum. Samozřejmě se pak Skuy rovněž zúčastňovaly bombardovacích útoků.

Navzdory všem překážkám, zejména pak velké zastaralosti svých strojů, získali muži usedající do kabin Blackburnů Skua nad Norskem v boji s německými průzkumnými a bombardovacími letouny pozoruhodnou řadu úspěchů. O tom, jak vypadala utkání nevýkonných strojů tohoto typu s německými bombardéry, vypovídá v úvodu monografie popsaná stíhací akce strojů 800. squadrony.


Letový snímek prvního prototypu Blackburn B-24

Ztráty nebyly malé -- čítaly minimálně třicet letounů. Naštěstí ne vždy znamenala ztráta letounu automaticky ztrátu osádky. Extrémně pevně stavěné Skuy poskytovaly letcům během nouzových přistání na pevné zemi i do mořských vln poměrně vysoké šance na přežití. O tvrdosti bojů vypovídá skutečnost, že obě nejúspěšnější jednotky, 800. i 803. squadrona, přišly během kampaně o své velící důstojníky.

Nejdříve padl velitel 803. squadrony Lt. Lucy. Zahynul společně se svým navigátorem Lt. M. C. E. Hansonem v kabině Skuu L2925 „A8F“ během vzdušného souboje proti bombardovacím Heinkelům He 111 v prostoru Ofortfjordu dne 14. května. Lucy se stal mimochodem nejúspěšnějším námořním stíhačem norské bitvy. Ve spolupráci s muži dalších osádek sestřelil sedm nepřátelských strojů, jeden sestřelil pravděpodobně a na poškození tří dalších se podílel. Za velení během úspěšného útoku proti lehkému křižníku Königsberg a podílu na sestřelení šesti nepřátelských letounů obdržel vyznamenání DSO.

800. squadron

Veliteli 800. squadrony, Capt. R. T. Partridgeovi, dalšímu námořnímu leteckému důstojníkovi dekorovanému za výsledky v norské kampani vyznamenání DSO, se stal osudným nálet proti německé bitevní lodi Scharnhorst kotvící v Trondheimu. Skuy 800. a 803. squadrony jej provedly z paluby HMS Ark Royal 13. června Pro střemhlavé bombardéry tentokrát operace skončila skutečnou katastrofou. Ztraceno bylo plných osm Skuů ( pět z 800. squadrony: L2995 „A6A“, L3000 „A6F“, L3001 „A6K“, L3028 „A6G“, L3047, a tři z 803. squadrony: L2955, L2963, L2991 , L2992 „A7H). Oběť osádek byla navíc zcela marná -- při jediném přímém zásahu puma selhala a nevybuchla. Projevila se tentokrát naplno neschopnost typu obstát při střetnutí s moderními stíhacími letouny. Messerschmitty Bf 109 E Staffel 4./JG 77 a Bf 110 C 3./ZG 76 útočící svaz britských palubních letounů doslova rozsekaly. Piloti „stodevítek“ zaznamenali pět sestřelených britských palubních bombardérů a osádky „stodesítek“ další čtyři. Jedna z německých stíhaček sestřelila rovněž stroj L2995 „A6A“ velitele 800. squadrony. Capt. Partridge skončil v zajetí, jeho navigátor Lt. Bostock však padl.


Skua Mk.II v podobě z roku 1941. Horní plochy kryla Dark Slate Grey a Extra Dark Sea Grey. Spodní plochy měly barvy Sky s výjimkou černého nátěru aplikovaného na spodní plochu pravé poloviny křídla. Že stroj nesl serial L3028 není jisté. Podle některých pramenů byla Skua s tímto serialem ztracena již 13. června 1940 při nešťastném náletu na Tirpitz kotvící v Trondheimu

Mezitím ovšem vypukly těžké boje též v západní Evropě, kde Německo 10. května 1940 zahájilo velkou ofenzivu, vedoucí ke zhroucení Francie. Osádky Blackburnů Skua zde opět zasahovaly do akcí přímo v epicentru leteckých bojů. Podílely se na krytí operace „Dynamo“, evakuace spojeneckých vojsk z francouzského Dunkerque.

806. squadrona vyzbrojená mixáží Blackburnů Skua a Roc opustila 23. května Hatston, odkud prováděla ofenzivní akce nad Norsko a přemístila se na letiště Worthy Down. K bojovým letům využívala letiště Detling či Manston nedaleko pobřeží kanálu La Manche. První ztráty během působení v jihovýchodní Anglii utržila 28. května během letu právě z Manstonu. Již při startu havarovala Skua kódového označení „F“. Další letouny byly napadeny francouzskou stíhačkou (někdy jsou jako útočníci uváděni Spitfiry RAF), která jeden britský stroj sestřelila do vod kanálu La Manche. Osádku zachránil spojenecký torpédoborec. Agresivní stíhač poškodil ještě jeden Blackburn a vážně zranil střelce N/Air.1. J. B. Burtona, který na následky utržených ran zemřel.

Následující den skončil pro 806. squadronu úspěšněji. Odpoledne v 16.10 vzlétla z Manstonu trojice Blackburnů Skua Mk.II kódového označení „C“, „M“ a „Q“ (sériová čísla nejsou známá) k hlídce nad kanál La Manche. Zasáhly do boje s německými bombardéry, útočícími na spojenecký konvoj tři míle severovýchodně od Ostende. Společně sestřelily jeden Junkers Ju 88 A. Další německý bombardér byl poškozen a naposledy pozorován, když ztrácel výšku. 2. června pak trojice letounů 806. squadrony (Skua Mk.II L2989, stroj neznámého sériového čísla a Blackburn Roc Mk.I L3065) zasáhla další německý bombardér Ju 88 A, který se spirálou zřítil k zemi. To však již účast 806. squadrony na západoevropském tažení pomalu končila. 11. června velení peruť umístilo na novou letadlovou loď HMS Illustrious. V červenci se 806. squadrona jako první z operačních útvarů FAA rozloučila s nepříliš oblíbenými Blackburny Skua Mk.II a přešla na Fulmary Mk.I.


Předválečný snímek palubního letounu Skua Mk.II na HMS Ark Royal

Vedle 806. squadrony zasáhla do krytí evakuace z Dunkerque rovněž 801. squadrona FAA. Na jih se ze skotského letiště Abbotsinch přes Sealand přesunula 31. května, kdy její letouny přistály v Detlingu. Ještě téhož dne námořní letci pocítili kvality německých stíhačů. Skuy v bombardovací konfiguraci zaútočily na cíl v Nieuportu a při návratu na ně uspořádaly honičku Messerschmitty Bf 109 E. V nerovném střetnutí padly nedaleko cíle dvě kompletní osádky: Sub. Lt. J. B. Marsh se střelcem N/Air.1. G. R. Nicholsonem (Skua Mk.II L2917) a Lt. R. L. Strange s Pty.Off. N. Reidem (L3005 „A7G). Třetí letoun neznámého sériového čísla po boji s Bf 109 E havaroval při přistání a oba muži osádky, Midspmn. R. M. S. Martin a N/Air. R. Hedger, vyvázli zraněni. Námořníci ovšem nehodlali své kůže prodat lacino. Navigátor Naval Airmen L. W. Miles bránící stroj L3030 „A7K“ pilotovaný Lt. W. H. Martynem sestřelil pohyblivým Lewisem jednu německou stíhačku. Zasažený Messerschmitt Bf 109 E náležel do Staffel 3./JG 20 a jeho pilot Uffz. Werner Francke zahynul.1)(1) Shores Ch. -- Aces High, Vol. 2, Grub Street, London 1999. Podle podkladu Sturtivant R. -- Fleet Air Arm Aircraft 1939 -- 1945, An Air-Britain Publ. Tunbridge Wells pilotoval stroj L3030 při této akci neznámý pilot (jako navigátor je opět uváděn N/Air. L. W. Miles). Osádka měla sestřelit jeden Bf 109 E jistě a jeden pravděpodobně.)


Skua Mk.II L2928 ze stavu druholiniové 759. squadrony FAA, jaro-léto 1940. Letoun byl zničen až během havárie 2. března 1944. To již sloužil u 772. squadrony umístěné v Machrihanish

801. squadrona pokračovala v akcích nad kanálem La Manche i po úspěšném završení operace „Dynamo“. 19. června Skua Mk.II „P“ vyrazila k průzkumu Němci okupovaných francouzských přístavů Boulogne a Calais. Letoun se stal cílem silné protiletadlové palby, která těžce poškodila levou polovinu křídla. Pilot dokázal zasažený stroj dovést zpět a nouzově přistál v Manstonu. Jeden ze členů osádky, Lt. J. W. Collett, utržil zranění. 21. června 801. squadrona zaútočila na dělostřelecké baterie na mysu Blanc Nez u Calais. Výpadu se zúčastnily čtyři Blackburny Skua a pět Roců. Jednu z věžových stíhaček sestřelila německá protiletadlová obrana. O dva dny později jednotka opustila Detling a vrátila se na sever do Hatstonu.

Catapult

3. července 1940 si Blackburn Skua do dlouhého seznamu prvenství zapsal další. Stal se prvním britským stíhacím typem, který se v souboji utkal s letouny bývalého francouzského spojence. Stalo se tak během operace „Catapult“, při nechvalně známém útoku Royal Navy na francouzské válečné lodi v Mers-el-Kébir u Oranu. Ark Royal (tvořící součást svazu Force H) nesla při této příležitosti čtyřiadvacet letounů Skua 800. a 803. squadrony. Osádka Pty.Off. (A) Riddler a střelec Naval Airman H. T. Chatterley z 803. squadrony v kabině stroje L2915 „A7C“ zahynula během souboje s Curtissy H.75 C1 GC II/5. Námořník zaútočil na jeden Curtiss manévrující ve výšce 500 metrů, ztratil nad strojem vládu a zřítil se do moře. Oba námořní letci -- první oběti bojů ke kterým docházelo v letech 1940-42 s francouzským vichystickým letectvem -- zahynuli. Téhož dne 803. squadrona ztratila ještě stroj L2891, který operoval v prostoru Oranu a po vyčerpání pohonných hmot přistál do vod Středozemního moře. Osádku zachránil torpédoborec.

K další konfrontaci Blackburnů Skua s francouzským vichystickým letectvem došlo v září 1940, během operace „Menace“. Cílem této nepovedené akce bylo vylodit útvary Svobodné Francie v západní Africe a ovládnout strategicky důležitý přístav Dakar. Vedle bombardovacích akcí se Skuy 800. a 803. squadrony rovněž věnovaly rovněž stíhání. Opět se potvrdila jejich omezená vhodnost pro střety s pohyblivými moderními stíhačkami. V souboji s Curtissy H.75 C1 GC I/4 byly 24. září ztraceny dvě Skuy – „A6C“ z 800. a „A7K“ z 803. perutě.


Skua Mk.II serial L2942 sloužila u 801. Squadron na HMS Furious. Ztracena byla 22. září 1940 s osádkou Sub.Lt. B.F.Wiggington a N/Air. K.R. King během ofenzivní operace v prostoru Trondheim. Osádka zabloudila a nouzově přistála do řeky Faxalven u švédského Ramsele. Stroj měl obvyklé zbarvení, pouze původní bílo-černý nátěr spodní plochy byl nahrazen barvou Sky

Hlavním protivníkem Blackburnů Skua se ovšem po porážce v Norsku a Francii stalo italské Regia Aeronautica a operačním prostorem pak Středozemní moře. První Skuy se v této oblasti objevily již na podzim 1939 a to když bylo lodí v říjnu odesláno sedm strojů o sériových číslech L2987 až L2993 na Maltu. Zde je krátce používala jednotka pro vlekání vzdušných terčů No. 3 Anti-Aircraft Co-operation Unit. Skuy však byly příliš hodnotné pro druholiniovou činnost a záhy se vrátily k operační službě z britských základen a letadlových lodí. Například stroj L2988 již v lednu 1940 získala 803. squadrona a používala ho do dubna téhož roku. Mezi zářím a listopadem 1940 pak ještě létal u 801. squadrony.

Britské letadlové lodě od léta 1940 operovaly především ve Středozemním moři. Skuy zde nosila zejména Ark Royal, tvořící součást v Gibraltaru umístěné Force H. První italský letoun sestřelily osádky 800. squadrony startující z tohoto nosiče 9. července. Velitel perutě Lt. R. M. Smeeton pilotující Skuu Mk.II sériového čísla L2927 a kódového označení „A7A“ (letoun patřil do stavu sesterské 803. squadrony), společně se svými čísly Sub. Lt. M. F. Fellem (A6B) a Pty. Off. (A) A. W. Sabeyem ( L2900 „A6C) sestřelil italský třímotorový vodní průzkumný bombardér Cant Z.506B ze 287a squadriglie. Poté přibývala další vzdušná vítězství získaná v boji s italským letectvem. A to přes skutečnost, že zastaralé Skuy postrádaly výkony potřebné k pronásledování modernějších fašistických strojů.

Bojových plaveb západní částí Středozemního moře se Ark Royal se Skuy 800. a 803. squadrony na palubě zúčastňovala při ofenzivních výpadech a rovněž během ochrany zásobovacích konvojů, směřujících k důležité britské základně na ostrově Malta. Osádky odpovídaly za oslepení nepřátelského vzdušného průzkumu v podobě vodních letounů Cant Z.501 a Z.506B. Při honičkách proti těmto strojům měly celkem slušné šance na úspěch. Pokoušely se rovněž bojovat proti výkonným třímotorovým bombardérům Savoia-Marchetti S.79 Sparviero, útočících na v této fázi konfliktu proti britským lodím pumami ze středních výšek (3700 až 4600 m). Zde měly Skuy naději na úspěch jen v případě, když zahajovaly zteč z výškové převahy. Při pronásledování jim alespoň částečně pomáhala britská „tajná zbraň“: lodní radar. U Force H jej měl montován křižník HMS Sheffield. Jakmile radarový operátoři zjistili v blízkosti svazu nepřátelský letoun, byla pomocí signálních vlajek upozorněna letadlová loď. Signální důstojník na Ark Royal poskytnuté informace převedl do jednoduchého kódu a pomocí H/F W/T je předal velitelskému stroji nad loděmi hlídkujícího roje letounů Skua. Zprávu zde přijal navigátor a poskytl ji pilotovi, či jej navedl na správný vstřícný kurz. Výhoda radaru do jisté míry vyrovnávala slabé výkony typu.


Dynamický pohled na Skuu Mk.II L2883. Série snímků tohoto v pořadí sedmnáctého sériového stroje byla pořízena nedlouho před vypuknutím války

O tom, že jejich rychlým Sparvierům mohou Blackburny Skua představovat velké nebezpečí se italské osádky přesvědčily večer 9. července, kdy na Force H zaútočila formace bombardérů sardinské 38. bombardovací skupiny. Gruppo přišlo zasáhem britských palubních stíhaček 803. squadrony o dva S.79 (jeden byl sestřelen do moře, druhý nouzově přistál na Mallorce). Dva další fašistické bombardéry vyvázly s poškozeními.

803. squadrona opustila Ark Royal na podzim 1940 a v říjnu přešla na Fulmary. Velitel Force H viceadmirál sir J. Somerville dokázal jako jeden z mála britských námořních velitelů rozpoznat kvality Blackburnů Skua, spočívající v jejich univerzálnosti. Na podzim 1940 dokonce odmítl nahrazení 800. squadrony, umístěné na Ark Royal, squadronou stíhacích Fulmarů. Skuy si na svém nosiči pozdržel až do začátku dubna 1941, tedy více než rok poté, co jejich výroba skončila. 800. squadrona byla z Ark Royal stažena v dubnu a na HMS Furious se vrátila zpět na mateřské ostrovy. V květnu 1941 přešla na Fulmary.

801. squadrona zůstala po skončení západoevropské kampaně na britských ostrovech. V červnu 1940, po stažení neúspěšných věžových Roců Mk.I, byla její výzbroj standardizována na Blackburny Skua Mk.II. Operovala z letiště Hatston na Orkenejských ostrovech, které střídala s palubou letadlové lodi HMS Furious, náležící do sestavy Home Fleet. Skuy Mk.II používala až do svého zrušení v květnu 1941, kdy se z ní stal No.800X Flight.

Bojová činnost 801. squadrony během léta a podzimu 1940 nepostrádala dramatických momentů. Skuy totiž z Hatstonu prováděly ofenzivní akce přes Severní moře k norskému pobřeží. Vzhledem k velké vzdáleností cílů nosily jednu 113,4 kg pumu na výklopné vidlici a čtyři lehké 9 kg pumy pod křídly. 23. července například Skuy eskortovaly dvouplošné Swordfishe 823. squadrony během neúspěšné protilodní operace, v jejímž průběhu Britové nedokázali objevit vhodný cíl. Skuy L2878 a L3004 byly poškozeny, když v noci přistávaly na rozestavěném letišti v Dyce a narazily na výkopy.

Tragičtěji skončila ofenzivní akce proti palivové nádrži jižně Bergenu. Skuy k ní startovaly z HMS Furious 26. července. Stroj sériového čísla L2906 se během průletu dešťovými mraky srazil s dalším letounem stejného typu. Zřítil se severně od Haugesundu a osádka Sub. Lt. J. E. H. Myers a N/Air.1 S. A. Bass zahynula. Druhá Skua vyvázla poškozena a havarovala během přistání v Sumburghu.

9. září 1940 se po útoku na lodě spolubojovníci nedočkali nezvěstného Blackburnu Skua Mk.II L2889. Osádka ve složení pilot Pty. Off. H. C. Kimber a navigátor Pty. Off. A. G. Clayton zahynula. O čtyři dny později 801. squadrona zaútočila na palivové nádrže ve Skaaleviku u Bergenu. Němci se bránili protiletadlovou palbou, která zasáhla letoun L2912. Zřítil se v horách Andvik a Pty. Off. E. G. R. Harwin a N/Air.1 J. R. Maunder zahynuli. Více štěstí měla osádka Skuy L3030, který při stejné akci havaroval ve Sklaaleviku. Lt. T. E. Gray a Lt. J. C. F. Illiffe skončili svou bojovou kariéru za dráty německého zajateckého tábora.

Celkem dva stroje 801. squadrony byly ztraceny, když se během bojových akcí u norského pobřeží dostaly až nad neutrální Švédsko. 22. září se to stalo osádce Skuy L2942, Sub. Lt. B. F. Wiggintonovi a N/Air. K.R. Kingovi. 801. squadrona toho dne prováděla z Furious operaci do prostoru Trondheimu. Spolubojovníci nezvěstný stroj naposledy viděli, když mizel v nízkých mracích u norského pobřeží. Osádka v mlze zabloudila a posléze nouzově přistála do malé řeky Faxälven u švédského Ramsele. Oba muži byli internováni. 14. října skončil operační let podobně pro Lt. E. G. Savageho a Lt. H. S. Hayese, ovládajících Skuu L2902. Po startu z HMS Furious letouny 801. squadrony napadly lodě v norském přístavu Tromsø. Stroj L2902 byl zasažen flakem, osádka nedokázal nalézt mateřskou loď v husté mlze a nouzově přistála na vodní hladinu švédského jezera Vassara Träsk u Gallivare.


Prostor střelce

Muže usedající do kabin letounů Skua 801. squadrony ohrožovala nejen protiletadlová palba, či nepříznivé počasí, ale také přítomnost Messerschmittů Bf 109 E z Luftflotte 5. 2. října byl během ofenzivní akce, ke které vzlétl z Hatstonu, ztracen letoun L2929. Skua podlehla v souboji s Messerschmittem Bf 109 E v prostoru Bjornefjordu, během náletu na nepřátelské lodě u norského pobřeží. Sub. Lt. A. Hartoch a N/Air.1 E. J. Adlam padli.

Závěr kariéry

Dlouho po vyřazení z bojové služby FAA používalo Blackburny Skua v druhé linii, a to k výcviku pilotů, palubních střelců i navigátorů a zejména k vlečení střeleckých terčů. Jako vlečné byly vybaveny zařízením pro vlek vzdušných terčů s větrníkovým pohonem navíjecího bubnu. V této roli letouny sloužily na řadě základen na mateřských ostrovech i v zámoří, například v Africe, Egyptě nebo na Maltě. Na této „nepotopitelné letadlové lodi“ je mimochodem využívalo rovněž RAF. Stroje získané od FAA sloužily krátce jako průzkumné u 431. flightu, který byl v lednu 1941 reorganizován na 69. squadronu RAF.

Velení koketovalo s bojovým nasazením Blackburnů Skua ještě v létě 1941. Tehdy vznikl plán jejich využití k úderu proti francouzskému přístavu Brest, kde kotvily německé bitevní lodi Scharnhorst a Gneisenau. K realizaci ovšem nikdy nedošlo.

Řadu strojů měla ve stavu již od léta 1939 jednotka specializovaná na vlekání střeleckých terčů No. 2 Anti-Aircraft Co-operation Unit. Skuy A flightu působily z Gosportu (začátkem roku 1940 měla letka osm strojů Skua a šest Sharků) a D flightu nejdříve z Eastchurch a pak rovněž z Gosportu. V červnu 1940 se stroje A letky této jednotky dokonce krátce zapojily do bojových akcí, když nad kanálem La Manche shazovali světlice, aby pro hlídkující britské bojové lodě osvětlily rychlé německé torpédové čluny.2)(2) Podle odlišného podkladu se vlečné Skuy zapojily do krytí evakuace z Dunkerque. Při nočních akcích vlekaly osvětlovací tělesa, mající usnadnit protiponorkové akce.)

Ke cvičným a různým pomocným úkolům Blackburny Skua využívaly následující squadrony: 757., 758., 759., 760., 767., 769., 770., 771., 772., 774., 776., 778., 779., 780., 789., 792., 794. a 797. Nejdéle byly námořním letectvem používány ve vlečné roli. Například u 771. squadrony sloužily do dubna 1943, u 772. squadrony do července 1944, u 776. squadrony do května 1944 atd.


Čelní pohled na Skua Mk.II L3007

Několik Blackburnů Skua v různém stavu padlo během norské kampaně do německých rukou. Šlo mimo jiné o téměř neporušený stroj L2991 z 803. squadrony. Podle různých podkladů byl sestřelen nad Aalesundem 26. dubna, nebo během nešťastného útoku na Scharnhorst kotvící v Trondheimu 13. června. 3)(3) Podle pramene Sturtivant, R. Burrow, N. -- Fleet Air Arm Aircaft 1939 -- 1945. An Air-Britain Publ. Tunbridge Wells 1995, str.35. stroj L2991 nouzově přistál po útoku na Scharnhorst 13. června v Langvika (Stjornfjord) a jeho osádka Lt. Cdr. J. Casson a Lt. P. E. Fanshawe skončila v německém zajetí. Letounu je ovšem autory přisuzováno kódové označení „A7A“. Barevné snímky stroje L2991, nesoucího označení „A7Q“ – přičemž písmeno Q je na kýlovce jasně patrné -- pořízené z německého filmu. byly otisknuty v článku A Skua Colour Problem? Aircraft Monthly, Vol.3, Iss.1, 2004, str.31. Zde je ovšem uvedeno, že byl letoun sestřelen již 26. dubna nad Aalesundem. Pilot Lt. C. H. Filmer vyvázl, střelec-radista Airman K. H. Baldwin zahynul. Dvojice Sturtivant a Burrow v případě stroje sestřeleného s touto osádkou 26. dubna sice zmiňuje identické kódové označení „A7Q“, ale uvádí, že šlo o stroj neznámého sériového čísla.) Případné zkoušky typu u Luftwaffe nejsou uváděny.


Antikamufláží ze žlutých a černých pruhů opatřená Skua Mk.II seriálu L3007, srpen 1939. Takto byly zbarveny letouny určené k vlekání střeleckých terčů a L3007 v této podobě převzala přímo od výrobce udržovací jednotka No 20 Maintenance Unit sídlící v Aston Downu

S jedním ze strojů se seznámili Italové. Šlo o letoun sériového čísla L2987, který sloužil u 800. squadrony z Ark Royal a 17. listopadu 1940 vzlétl, aby vedl během přeletu na Maltu skupinu šesti stíhacích Hurricanů RAF. Ty odstartovaly ze starého nosiče Argus. Nad Středozemním mořem formace zabloudila, Hurricanům postupně docházely pohonné hmoty a nedobrovolně končily let ve vlnách. Nakonec zůstala pouze Skua, která s posledními kapkami paliva dosáhla jihozápadní cíp Sicílie a zde se stala cílem italské protiletadlové palby. Pilot Pty. Off. W. E. J. Stockwell nouzově přistál na pláž Punta Palo u Syrakus. Při tvrdém dosednutí se pohonná jednotka vyrvala z motorového lože. Osádka (jako navigátor se letu zúčastnil Sub. Lt. R. C. Neil) padla do zajetí a letoun Italové dopravili ke zkoumání v leteckém výzkumném ústavu Stabilimento Costruzioni Aeronautiche v Guidonii. Zde se nacházel ještě v červnu 1942.

Když v létě 1941 Blackburny Skua definitivně zmizely z výzbroje prvoliniových útvarů, stíhací piloti FAA po nich příliš netruchlili. Typ se nicméně významně zapsal do historie FAA. Během roku 1940 absolvoval celkem sto soubojů s německými letouny, šestatřicet střetnutí se stroji italskými a šestnáct proti Francouzům. Maximální počet bojeschopných Skuů byl přitom sedmatřicet strojů. Díky celkem 152 vzdušným utkáním se Blackburn Skua stal v tomto období nejaktivněji nasazovanou britskou námořní stíhačkou. Sea Gladiatory (při maximálním stavu patnácti operačních strojů) prošly osmačtyřiceti souboji a Fulmary (maximálně sedmatřicet operačních letounů) šedesáti sedmi. Díky nízkým výkonům měl ovšem Blackburn Skua ze všech tří typů nejnižší poměr sestřelů ku absolvovaným soubojům.


Skua Mk.II L3007 v podobě ze srpna 1939. Stroj byl dokončen v nátěru obvyklém u letounů vlekajících terče a předán do 20. Maintenance Unit v Aston Downu. Sériová čísla se nacházela na zadní části trupu a spodní straně křídel (viz další kresba)

Na rozdíl od Sea Gladiatorů a Fulmarů ovšem Skua představovala rovněž užitečnou ofenzivní zbraň. A skutečností zůstává, že téměř po celé dva následující roky po vyřazení letounů Skua tvořily jedinou ofenzivní výzbroj britských letadlových lodí zastaralé dvouplošné torpédové bombardéry Fairey Swordfish a Albacore. Přitom z USA mohli Britové získat poměrně kvalitní střemhlavé bombardéry, avšak díky tomu že možnosti dané koncepce nedocenili, žádné nezařadili do prvoliniové výzbroje.4)(4) Pět zastaralých palubních střemhlavých bombardérů dvouplošné koncepce Curtiss SBC-4 převzatých roku 1940 jako Cleveland Mk.I sloužilo u RAF pouze jako pozemní instruktážní pomůcky. Během roku 1941 přišlo padesát modernějších jednoplošných střemhlavých bombardérů Vought-Sikorsky V-156-B1 u FAA značených jako Chesapeake Mk.I. Nedočkaly se operačního nasazení, neboť neměly vhodné vlastnosti pro službu z doprovodných letadlových lodí, z kterých měly působit rovněž ve stíhací roli. FAA bojově nevyužilo také šestadvacet strojů Curtiss SBW-1B Helldiver, které Britové obdrželi v roce 1944. Řadové služby se pochopitelně nedočkalo ani devět Douglasů SBD-5 dodaných v lednu 1945. Obdržely označení Dauntless Mk.I) Situace se zlepšila až počátkem roku 1943, kdy do výzbroje řadových jednotek FAA počaly přicházet víceúčelové Faireye Barracuda, schopné jak střemhlavého bombardování, tak torpédových útoků a kvalitní americké torpédové bombardéry Grumman Tarpon (Avenger).

V současné době vlastní jediný dochovaný letoun Skua Mk.II muzeum FAA v Yeoviltonu. Jde o stroj sériového čísla L2940 dodaný servisní jednotce 8. M.U. 27. dubna 1939. Zůstal uskladněn v Donibristle až do 14. dubna 1940, kdy jej s kódovým označením „A6A“ převzala v Hatstonu 800. squadrona. Jeho operační kariéra nebyla dlouhá. 20. dubna za jeho řízením absolvoval Capt. Partridge ze základny perutě krátký testový let. Ráno 23. dubna letoun přelétl z Hatstonu na palubu letadlové lodi HMS Ark Royal. O dva dny později L2940 vzlétl v 5.55 z nosiče ke své první stíhací hlídce. Druhá následovala 26. dubna. Následujícího dne pak za řízením právě tohoto stroje svedl Capt. R. T. Partridge nad norským pobřežím úspěšný boj s Heinkelem He 111. Po jeho skončení však britskému palubnímu letounu selhala pohonná jednotka a Capt. R. T. Partridge nouzově přistál na zamrzlém norském jezeře Grotli (viz úvod článku). Osádka letoun zapálila, aby zničila tajný identifikační přístroj IFF. Po oblevě se ohořelý vrak propadl na jeho dno, kde zůstal nepovšimnut třiatřicet let. V srpnu 1973 byl po několika pokusech objeven norskými potápěči a v červenci následujícího roku vyzvednut příslušníky britského Naval Air Command Sub Aqua Club. Skua L2940 se do Británie vrátila na lodi HMAV Audener a 13. dubna 1975 byla předána muzeu v Yeoviltonu. Letoun je vystaven v nerekonstruované podobě, tak jak po dlouhé roky ležel na dně norského jezera.

 

Ilustrace:

Zbyněk Válka (kamufláže)

Ing. Jan Martinec (interiery)

převzato s laskavým svolením autorů

Hlavní technické údaje

Blackburn Skua Mk.II
Rozpětí (m) 14,07
Délka (m) 10,84
Výška (m) 4,32
Nosná plocha (m2) 28,98
Hmotnost prázdného letounu (kg) 2493
Vzletová hmotnost (kg) 3733
Max. rychlost ve výšce 2040 m (km/h) 362
Max. rychlost ve výšce u země (km/h) 328
Ekonomická cestovní rychlost (km/h) 232
Max. stoupavost ve výšce 1830 m (m/sec) 4,72
Operační dostup (m) 5820
Absolutní dostup (m) 6250
Vytrvalost (hod) 4,5
Prameny (výběr)
Ashworth, G. -- Action Station 9. Military Airfields of the Central South and South-East. Patrick Stephens, Wellingborough
Brown, J. D. -- Carrier Fighters, London 1975
Brown, J. D. -- Carrier Operations in World War II Vol.1: The Royal Navy, London 1986
Brown, E. M. -- Wings of the Navy, Airlife 1987
Friedman, N. -- British Carrier Aviation, London 1988
Hayward, R. -- The Fleet Air Arm in Camera 1912 -- 1996, Sutton Publ. Ltd., Phoenix Mill 1996
Hafsten, B., Larsstuvold, U., Olsen, B., Stenersen, S. – Flyalarm, Luftkriegen over Norge 1939-1945, Oslo, Sem + Stenersen A/S 1991
Rawlings, J. D. R. -- Pictorial History of the Fleet Air Arm, London 1973
Shores, Ch., Foreman, J., Ehrengardt, Ch. J., Weiss, H., Olsen, B. -- Fledgling Eagles. The Complete Account of Air Operations During the "Phoney War" and Norwegian Campaign, 1940. Grub Street, London 1991.
Shores, C. F.-Williams, C. -- Aces High, London 1984
Shores, C. F. -- Aces High, Volume 2, Grub Street, London 1998
Smith, D. J. -- Action Stations 7. Military Airfield of the Scotlands, the North-East and Northern Ireland, Patrick Stephens, Wellinsborough 1983
Sturtivant, R. Burrow, N. -- Fleet Air Arm Aircaft 1939 -- 1945. An Air-Britain Publ. Tunbridge Wells 1995
Sturtivant, R. -- The Squadrons of the Fleet Air Arm, Air-Britain Publ. Tunbridge Wells 1984
Sturtivant, R., Cronin D. -- Fleet Air Arm Aircaft, Units and Ships 1920 to 1939. An Air-Britain Publ. Tunbridge Wells 1998
Sturtivant, R. -- Fleet Air Arm in War, Ian Allan 1982
Sturtivant, R. -- The Squadrons of the Fleet Air Arm, An Air-Britain Publ. Tonbridge 1984.
Thetford, O. -- British Naval Aircraft since 1912, London 1962
Autor : Miroslav Šnajdr 🕔17.05.2010 📕12.975

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře