Vývoj Somálska po roce 1990: 2. Failed states

Autor : Ing. Ondřej Šimon 🕔16.05.2010 📕9.198

Seriál

  1. Vývoj Somálska po roce 1990: Obsah
  2. Vývoj Somálska po roce 1990: 1. Úvod
  3. Vývoj Somálska po roce 1990: 2. Failed states
  4. Vývoj Somálska po roce 1990: 3. Politický vývoj předcházející rozpadu Somálské republiky
  5. Vývoj Somálska po roce 1990: 4. Post-intervenční vývoj Somálska a pokusy o obnovení státu
  6. Vývoj Somálska po roce 1990: 5. Problém moderního pirátství u Somálska
  7. Vývoj Somálska po roce 1990: 6. Závěr
  8. Vývoj Somálska po roce 1990: Mapy
  9. Vývoj Somálska po roce 1990: Seznam vlastních jmen a názvů
  10. Vývoj Somálska po roce 1990: Seznam použitých zkratek
  11. Vývoj Somálska po roce 1990: Použité zdroje

Podobné články

Další články autora

Bývalá Somálská republika představuje již od roku 1991 území s nejdéle trvající absencí centrální autority, která by disponovala efektivními nástroji vynucení moci na celém území státu. Somálci se tak potýkají s velkými komplikacemi v oblastech komunikace s ostatními státy, zajištění vnitřní i vnější bezpečnosti nebo potřebné koordinace ve školství, zdravotnictví, dopravě i ochraně životního prostředí. Žádné z těchto služeb nejsou poskytovány na národní úrovni. Somálsko se stalo typickým příkladem rozpadu státu a dospělo až do konečné fáze kolapsu. Rozhodl jsem se, že teoretickou část své práce věnuji obecně problematice rozpadlých států. Existují společné znaky těchto tzv. failed states, i společné procesy, které v nich probíhají. Odborní vědečtí pracovníci, diplomaté a politici stále více diskutují o fenoménu rozpadlých států a přístupů k nim, neboť jich po pádu bipolárního uspořádání světa přibývá. Nicméně během uplynulých takřka dvaceti let nedošlo ke konsolidaci a stále není k dispozici žádný univerzální recept, jak k rozpadlým státům přistupovat. Jak takový failed state vypadá, rozebírám v následující kapitole.

2.1 Obecné pojetí rozpadlých států a vymezení failed state

Pojem failed state se v odborné literatuře začal ve velké míře používat v 90. letech 20. století a stal se mezinárodně uznávaným pojmem i v anglicky nehovořících zemích.[2] Snahou při jeho zavedení bylo označení některých států, které v určitých oblastech, týkajících se plnění svých základních cílů, selhaly a nedokázaly zajistit svou integritu a kontinuitu do budoucna. Za základní cíl fungování státu zde považujeme „zajištění bezpečnosti, předcházení napadení státu či přes-hraničního nepřátelského vniknutí, zabránění ztráty území, zneškodnění domácích hrozeb a útoků proti veřejnému pořádku a sociální struktuře, předcházení zločinům a s nimi spojeným ohrožením obyvatelstva státu, jakožto umožnění občanům řešit své spory se státem i mezi občany navzájem, aniž by museli používat zbraní či jakýchkoli jiných prostředků fyzického donucení.[3]

Nelze říci, že by se rozpadlé státy začaly objevovat až v post-bipolárním světovém uspořádání, protože mnozí argumentují, že takové státy existovaly již dříve v minulosti. Ve 20. století bychom mohli nazvat rozpadlými státy třeba Čínu ve 30. letech, Demokratickou republiku Kongo snad již od jejího osamostatnění, Kambodžu za Rudých Khmerů nebo Libanon v 80. letech.[4] Národní státy se utvářely a rozpadaly v dějinách již mnohokrát, dnes však takový jev znamená hrozbu pro systém, který je založen na uspořádání společnosti ve státech tvořených národy, jež současně dávají základ legitimitě celého mezinárodního řádu.[5]

O rozpadlých státech jako fenoménu mezinárodní politiky se však mluví až po rozpadu bipolarity, kdy mnohé z velmi slabých režimů, do té doby podporované jedním z bloků z dob Studené války, ztrácejí schopnost udržet svou vládu bez aktivní ekonomické či vojenské podpory.[6] Po rozštěpení Sovětského svazu v 90. letech jsme byli svědky rozpadu mnoha států, zejména afrických. Částečně proto, že ustoupily z centra pozornosti Západu, pro nějž byla komunistická hrozba takřka zažehnána.

Pro označení různých stupňů rozpadu státu existuje více pojmů, přičemž jednotlivá stádia nemusí nutně následovat po sobě, neboť i bortící se stát se může zotavit a naopak. Při porovnávání životaschopnosti států se často hovoří o státech silných (strong), slabých (weak), rozpadlých (failed), rozpadajících se (failing), státech, jimž hrozí rozpad (at risk of failure), darebáckých (rogue), málo výkonných státech (poor performers), ohrožovaných státech s nízkými příjmy (low income countries under stress)[7], křehkých (fragile) a nakonec i úplně rozpadlých (collapsed) státech. Mezi slabé až rozpadlé státy bývá řazeno v závislosti na zdroji přibližně 10 až 60 států světa.[8] Navzdory nemálo odlišnostem v používání výše zmíněných, a nutno dodat, značně nepřesných kategorií, převažující většina těchto států se vyznačuje společnými rysy, které z uvedených států činí potenciální či aktuální hrozby pro mezinárodní bezpečnost. Slabé, rozpadající se i rozpadlé státy bývají chudé, avšak chudoba sama o sobě nečiní státy slabými a tudíž existují také chudé státy, jimž žádný rozpad nehrozí. Klíčovou otázkou pro každý stát je zajištění vlastního přežití, tedy vnitřní i vnější bezpečnosti. Nedokáže-li si stát zajistit suverenitu a podržet monopol na výkon státní moci, vzniká nebezpečná, tzv. „bezpečnostní mezera“, kterou rebelové, a někdy též zločinné nestátní ozbrojené skupiny vyplní. To se stalo například v Somálsku, ale i na Haiti a v Nepálu. Dále může vzniknout i druhá, tzv. „funkční mezera“, v případě, že stát není schopen zajistit obyvatelstvu základní sociální služby, jež představují vzdělávací a zdravotnický systém. Jejich radikální zhoršení či náhlá absence vedou k sociálním otřesům ve společnosti a ztrátě důvěryhodnosti vlády.[9]

Fenomén rozpadlého státu stále není dostatečně prozkoumán, a to i přesto, že kvalitní relevantní znalosti a zkušenosti této problematiky by mohly výrazně pomoci veřejným činitelům při formulování svých politik, týkajících se předcházení rozpadů státu, případně opětovnému budování státních struktur, došlo-li už k jeho rozpadu. Stále není zcela jasné, jak odlišit státy v pouhé krizi od států skutečně rozpadlých, ani proč se některé státy hroutí, zatímco jiné zůstávají dlouhá léta slabé, nicméně funkční.[10]

Pro efektivní zlepšení postojů a praktických přístupů ke státům, které selhaly, nebo jsou vystaveny vážnému nebezpečí selhání, nestačí pouhá teorie, neboť ta postrádá potřebnou konkrétnost v jednotlivých případech úpadků státu. Je však nutné na ní pracovat, rozvíjet ji a zkoumat mechanismy selhávání států, aby bylo vůbec možné stanovit včas diagnózu pro daný případ a ve správnou dobu na výzvu zareagovat. Pokud má ohrožený stát strukturální potíže (např. s podobou vlastních institucí či směřováním rozvoje), je nutné podrobit ho analýze a zpracovat strategickou koncepci pro prevenci hrozícího nebezpečí rozpadu již několik let předem, aby bylo možné, a reálné, efektivně zakročit a kolapsu předejít. Pokud jde o výskyt krize, kdy může dojít k akutnímu vyhrocení konfliktu, je třeba reagovat alespoň s ročním předstihem pro správné vyhodnocení situace a včasné nasazení preventivní diplomacie, dialogu mezi stranami a procesu zprostředkování.[11]

Zdá se, že všechny rozpadlé státy sdílejí určité významné charakteristické vlastnosti. „Za prvé, ústřední vláda ztratila kontrolu a autoritu nad území státu. Za druhé, země se ocitá ve vnitřním násilném konfliktu, nebo jím nedávno prošla. Za třetí, rozsah lidského utrpení je děsivý. Značná část země je zasažena extrémní chudobou a rostoucím hladem. Lidská práva jsou ve značné míře porušována a nemoci, které jsou za normálních okolností docela snadno léčitelné, přerůstají v epidemie.[12] Téměř vždy se jedná o stát v klimaticky obtížných podmínkách, který prochází, nebo právě prošel konfliktem interního původu.[13] Mezi odborníky není zcela jasno, jestli mluvit o rozpadlém státě i v případě, kdy stát efektivně ovládá většinu svého území, ovšem významná část zůstává docela mimo jeho výkonnou moc. Navzdory snaze centrální vlády o rozšíření vlivu na celé území, nesporně náležející danému státu. Příkladem může být Kolumbie, země dlouhodobě v konfliktu s guerrillovými bojovníky FARC, nicméně ji nepovažujeme za stát v rozkladu.[14] Rozpadlé státy totiž vytvářejí vhodné prostředí pro šíření konfliktu do regionu, jsou výzvou pro ostatní státy, pokud jde o proudy uprchlíků, pašování nelegálního zboží, ale i proces udržování míru a humanitární pomoci způsobují okolním zemím dodatečné bezpečnostní a hospodářské náklady, včetně ušlých obchodních zisků a investičních příležitostí.[15]

Do jisté míry lze v tomto pojetí nazvat i Kolumbii rozpadlým státem, jelikož splňuje mnohá z výše uvedených kritérií. V podobné situaci se ocitá Uganda, která se na severozápadě země potýká s trvalým odporem tzv. Armády božího odporu (Lord´s Resistance Army), ale přitom je jedním z dobře fungujících afrických států. V ostatních oblastech Ugandy je zajištěna bezpečnost, rozvoj a podmínky pro boj proti chudobě.[16] Súdán, na druhé straně, bývá řazen mezi rozpadlé státy, přestože efektivně zabezpečuje většinu státního území a fungujícími ozbrojenými složkami dokáže čelit ozbrojencům pokoušejícím se o omezení státní moci na tomto území. Je zapotřebí, abychom nedělili státy pouze na rozpadlé a funkční, ale abychom se vždy nejprve důkladně seznámili s vývojem v posledních letech a současnou situací v daném státě a teprve po uvážení mnoha faktorů můžeme sami posoudit, nakolik je stát funkční či nikoli.[17]

Rotberg zařadil mezi failed states v roce 2002 sedm zemí: Afghánistán, Angolu, Burundi, Demokratickou republiku Kongo, Libérii, Sierru Leone, Súdán a jako jediný zhroucený (collapsed) stát označil Somálsko.[18] V uvedených státech se moc dělí mezi stát a různé nestátní aktéry, z nichž každý ovládá určitou část území. Na rozdíl od většiny ostatních afrických států, kde současnou situaci označujeme za kvalitativně novější podobu klientského systému, v podobě tzv. neopatrimonialismu, v případě Somálska můžeme hovořit dokonce o zavedení systému klasického patrimonialismu. Ve výše uvedených státech ovládá ústřední vláda často pouze hlavní město a přilehlou zónu, i když ne vždy je to pravidlem. Čím více se vzdalujeme od centra, tím méně centrální vláda území ovládá a spravuje, v mnoha případech jí na tom také tolik nezáleží, protože se v periferiích nedokáže prosadit.[19] Existuje ovšem i druhá možnost, a sice že nechce. Ústřední vládu mnohdy ovládá jedna nebo více spřízněných skupin na etnickém, náboženském či společenském základě, někdy pouhá jedna mocná rodina. Taková příliš zaujatá vláda poskytuje ostatním společenským skupinám jen některé ze základních služeb běžného státního aparátu, nebo dokonce žádné. Členové vládnoucí skupiny zneužívají systému k osobnímu obohacení a drancovaní nerostného bohatství země. Nerovnoměrnost v rozdělování ekonomického bohatství, jakož i bezpečnostních a sociálních služeb, podněcuje utlačované k podpoře místních milicí, rebelií vůči vládě a autonomistických, popř. separatistických tendencí. Vládou podněcovaný konflikt může přerůst v konflikt regionální, proto někteří upozorňují na skutečnost, že problém nepředstavují ani tak rozpadlé státy, jakožto celé rozpadlé či postižené regiony.[20] V krajním případě vláda nejen zanedbává některé regiony, ale přímo usiluje o fyzickou likvidaci nespřízněných skupin v podobě různých zločinů proti lidskosti, etnických čistek, válečných zločinů či genocidy. Valné shromáždění OSN v září 2005 rozhodlo o legálnosti zásahu do státní suverenity v uvedených případech, za účelem ochrany nezadatelného práva postižených obyvatel na život, stejně jako jejich fyzické bezpečnosti nezajištěné domácím státem. Nejčastěji jde o státy mladé a etnicky nesourodé, kterým de facto daly vzniknout silné státy uznáním jejich suverenity.[21]

Druhou stranu téže mince lze pozorovat na rozmachu etnické, respektive klanové, solidarity v konfliktech. Dřívější stát se rozpadá na menší celky s autonomní organizací společnosti pod vedením různých nestátních aktérů, warlordů, klanových předáků, skupin obchodníků nebo duchovních. V jednotlivých oblastech vznikají místní ozbrojené složky, milice, které nezřídka tvoří nájemní žoldáci nebo příslušníci žádoucího etnika. V nově vytvořených sítích kontaktů uvnitř i mezi nestátními aktéry kvete obchod se zbraněmi a často i drogami, financují činnost místních vládnoucích vrstev. V zemi se všeobecně rozmáhá pašování nelegálních artiklů, směnárenství a využívání arbitráží a cenových spekulací. Určité skupiny obchodníků na situaci bohatnou, zatímco většina obyvatelstva chudne a hrubý domácí produkt klesá. Stejně tak klesá všeobecná gramotnost a výrazně se snižuje očekávaná délka dožití, dětská úmrtnost roste. Silnice, vodní cesty, zdroje energie a další infrastrukturní sféry, dříve pod dohledem státu, se po jeho selhání výrazně zhoršují a chybí peníze na investice. Kdysi státní aparát v podobě armády, policie, nemocnic, škol, daňového systému a dalších se privatizuje. Přežívá-li doposud stát ve velmi omezené formě, pak se byrokracie stává silně úplatnou, straní v konfliktech a mění se v nástroj jedné ze stran.[22]

Rozpadlé státy se stávají bojištěm mezi jednotlivými válčícími frakcemi obyvatel, nejčastěji jde o boj vládních jednotek proti ozbrojeným skupinám rebelů požadujícím podílení se na výkonu státní moci, případně udělení vyšší míry autonomie pro daný region. Za vzniklou situaci a postupnou desintegraci státu může podle Rotberga vždy špatné rozhodnutí vůdce a jeho špatná politika, ne primárně jeho geografické a klimatické podmínky, přírodní prostředí či externí zásah.[23] Rozpadlé státy nevystihuje tolik rozsah a intenzita vnitřních ozbrojených střetů, jako spíše délka jejich trvání a vytrvalost bojujících stran, které jsou, v případě rebelů, přesvědčeny o legitimitě svých územně-politických požadavků.[24]

V procesu rozpadu státu narůstá počet a rozloha míst, kde stát nevykonává žádnou moc a i když dnes dochází k velkému posílení role nestátních aktérů v mezinárodních vztazích, stále ještě jsou to státy, které jsou primárními a nejdůležitějšími aktéry v současném systému mezinárodního uspořádání světa.[25] V rozpadlých státech často nastává situace, kdy stát de iure existuje a má i své zastoupení na v mezinárodních vládních organizacích, ale postrádá moc zajistit svým občanům základní lidská práva. V konečné fázi rozpadu, tzn. bez existence státu, je takřka nemožné zajistit dodržování lidských práv,[26] protože ty je nutné implementovat do státního právního systému a pouze státy se zavazují k plnění mezinárodních smluv o lidských právech. Navíc vymahatelnost takových práv závisí mimo jiné i na mezinárodních organizacích jako OSN, do kterých státy vysílají své zástupce, avšak není-li stát, není, kdo by přímo ani zprostředkovaně zajistil obyvatelům země respektování jejich práv v pojetí Všeobecné deklarace lidských práv,[27] aniž by se uchýlil k zahraniční intervenci.

2.2 Teoretické přístupy k failed states

Při důkladnější studii o situaci v rozpadlých nebo křehkých státech, narážíme na několik hlavních názorových proudů k otázce, jak k takovým státům přistupovat. V současnosti mezi jejich představiteli probíhá rozsáhlá výměna názorů na to, jaký postoj k fenoménu rozpadlých států zaujmout v praktické rovině. K oslovení těchto států v podobě humanitární pomoci nás vybízí extrémní chudoba části, někdy i většiny místních obyvatel. Ovšem k dlouhodobému zlepšení situace je zapotřebí nasazení rozvojových týmů, vypracování dlouhodobějších plánů a provedení strukturálních změn v politickém systému. Humanitární pomoc sice může zachránit mnoho lidských životů, nicméně nedokáže zastavit stát v procesu svého rozkladu, a tak zabránit sociálně-politickým katastrofám.[28] Třetím a nejdůležitějším problémem, který nás vede k vypracování strategií přístupu k rozpadlým státům, představuje problém bezpečnostní.[29] Rozpadlé státy se stávají zdrojovou oblastí konfliktu a vedou dlouhodobě k ohrožení bezpečnosti celého regionu. Navíc státy v procesu rozpadu, které ještě do jisté míry fungují, častokrát znamenají hrozbu mezinárodní, v podobě různých sítí ilegálního obchodu či globálního terorismu, který má tendenci ustavovat své základny v rozpadajících se státech spíše než ve státech již rozpadlých.[30] Existence rozpadlých států volá po nových humanitárních, rozvojových a bezpečnostních strategiích států, mezinárodních organizací a dalších nestátních aktérů mezinárodních vztahů. Mnoho lidí se domnívá, že je záhodno s těmito státy něco dělat. Otázkou ale zůstává kdo a co. Drtivou většinu názorů na přístup k failed states dnes řadíme do jednoho ze čtyř dominujících názorových proudů, které se ve své podstatě liší především v otázkách státní suverenity a prosazování liberálních hodnot. Za čtyři hlavní kategorie považujeme peacebuilding (budování míru), liberální imperialismus, realismus a kritické teorie.[31]

2.2.1 Peacebuilding

Na počátku 90. let 20. století se uskutečnila celá řada mezinárodních konferencí, zaměřujících se na utváření multilaterálních přístupů k mnoha problémům slabých států a byla jednoznačně potvrzena vůdčí role OSN jako nezávislé třetí strany v konfliktech. Hovořilo se přestavbě společností tíhnoucích ke konfliktům, sestavení peacebuildingového konceptu a standardních léčebných procedur aplikovatelných za různých podmínek.[32]

Pojem peacebuilding se začal v mezinárodní politice používat v roce 1992, kdy ho tehdejší generální tajemník OSN, Egypťan Boutros Boutros-Ghali představil ve své zprávě An Agenda for Peace následovně: „Post-konfliktní peacebuilding je činnost spočívající v rozpoznání a podpoře takových struktur, které budou vést k posílení a upevňování míru, a zabrání opětovnému rozhoření konfliktu.[33] Na rozdíl od preventivní diplomacie, která vzniku konfliktů předchází a zásahům mezinárodního společenství, které mohou konflikty zastavit, peacebuilding je určen k trvalému udržení takového míru, přebudování struktur a vyvrácení samotných kořenů konfliktu „třetí stranou, která jedná pouze po předchozím souhlasu stran konfliktu, žádné ze skupin nestraní a používá ozbrojené síly jen v případě sebeobrany.[34] Ačkoli je pojem peacebuilding relativně nový, jedná se z velké části o stejný program, jaký byl použit spojenci po 2. světové válce v Japonsku a ve válkou zničených státech Evropy.[35]

Mezi základní činnost peacebuildingových misí patří podle OSN „Vypracování mírových smluv ukončujících občanské války či konflikty, odzbrojení stran konfliktu, znovunastolení pořádku, střežení, popř. demontáž zabavených zbraní, navrácení uprchlíků do svých domovů, poradenství a výcvik bezpečnostních složek, pozorování průběhu voleb, podpora snah o posílení ochrany lidských práv, reformy vládních institucí a jejich posílení a podpora formální i neformální účasti občanů v politickém životě.[36] Mise v Somálsku z první poloviny 90. let nicméně ukázaly, že snahy o odzbrojení mohou vést k podněcování nepřátelství vůči interventům, na které může být nahlíženo jako na další stranu konfliktu. Není-li mise vnímána jako neutrální, pak postrádá šanci na vybudování skutečného míru v zemi. V zajištění bezpečnosti a výcviku jejich složek může pomoci jen za předpokladu fungující vlády a ochoty spolupráce. Peacebuildingová mise nemá za cíl externí vedení při vytváření nové vlády.[37]

Peacebuilding totiž respektuje striktně princip národní suverenity a zdůrazňuje, že proces zotavení se z konfliktu musí být „vlastněn“ místním obyvatelstvem, které je zároveň zodpovědné za proces budování míru. Domácím se může dostat pomoci od externích aktérů, ale průběh a kontrola nad procesem se musí rodit na domácí půdě, jinak se, podle zastánců peacebuilingu, nemůže celý proces nakonec setkat s úspěchem.[38] Peacebuilding je založen na myšlence tzv. liberálního míru, což podle západní tradice znamená, že dostatečná liberalizace v ekonomické i politické oblasti je efektivním nástrojem pro prevenci i léčení konfliktů. Tudíž podpora demokracie, právního státu, tržní ekonomiky v neo-liberálním pojetí a lidských i majetkových práv[39] chrání státy před konflikty mezi sebou v duchu myšlenky, že demokracie spolu neválčí.

V reakci na rozvoj peacebuildingu pod záštitou OSN se i jednotlivý aktéři zapojily do tvorby nových strategií, poskytování dalších zdrojů pro vývoj peacekeepingu a vytváření nových peacebuildingových institucí. Pro ilustraci, v roce 1994 vznikl například Office of Transition Initiatives organizace USAID, v roce 1996 Peacebuilding Initiative v Kanadě a Directorate of Crisis Management and Humanitarian Assistance v Nizozemí, rok poté Conflict and Human Affairs Department ve Velké Británii, a další. Tyto specializované orgány sice napomohly vládám i nevládním organizacím k rychlé pomoci postiženým státům, ale nemohly nahradit multilaterální koordinované projekty vyžadující jasnou a sdílenou strategii zásahu.[40]

Přestože všeobecně přijímaná a ucelená multilaterální strategie nevznikla, můžeme hovořit o určitých zásadách fungování peacekeepingových operací a projektů, společných v jednotlivých případech nasazení v průběhu 90. let:[41]

  • Peacebuilding je vícerozměrný projekt, vyžadující politické, sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní rozměry řešení
  • Klíčovým a nepostradatelným faktorem k úspěchu je zajištění bezpečnosti
  • Pro jednotlivé případy musí být stanoven žebříček priorit, který by měl být poupravován podle aktuální dynamiky vývoje v kontextu
  • Místní obyvatelé musí být aktivně zapojeni v procesu, řídit jej a nést veškerou zodpovědnost
  • Pro udržitelnost je nutné od počátku vytvářet místní struktury vedoucí proces
  • Peacebuildingová operace musí mít rychlý a zřetelný efekt, ale zároveň musí být zajištěna kontinuita dlouhodobého rekonstrukčního procesu
  • Projekty musí být dostatečně financovány a zajištěna včasná odezva k událostem, pro které musí platit zásada subsidiarity
  • Aktéři musí být někomu odpovědní a současně být zavázaní proces nenarušovat

V roce 2000 vypracoval Panel OSN pro mírové operace zprávu, ve které doporučuje určité inovace v peacebuildingových projektech. Mezi nejvýznamnějšími zařazení více projektů s rychlým efektem, založení fondu pro odzbrojení, demobilizaci a opětovnou integraci, posílení týmů k podpoře právního státu a založení vůdčí peacebuildingové organizace,[42] protože ta na rozdíl od humanitárních a peacekeepingových misí nemá své oficiální řídící středisko.[43]

Peacebuilding se stal jednou ze základních praktik OSN při řešení konfliktů po skončení Studené války, spolu s preventivní diplomacií, peacemakingem a peacekeepingem. V průběhu 90. let 20. století však bylo jeho pojetí rozšířeno, z post-konfliktního budování míru i na prevenci a management konfliktů. Na peacebuilding přestalo být nahlíženo jako na pouhý přechod od války k míru a začala se zdůrazňovat komplexnost postupu na několika frontách: vojenské, politické, socio-ekonomické, humanitární a v oblasti lidských práv. To samozřejmě vyžaduje nasazení více externích aktérů s jasnými mandáty a patřičnými schopnostmi. Navzdory více než deseti let praxe, ještě nebyla utvořena žádná všeobecně přijímaná doktrína ohledně peacebuildingových operací, a s příchodem událostí z 11. září v New Yorku se navíc situace radikálně změnila. Reakce na teroristické útoky v září 2001 spočívala v ústupu multilateralismu a post-bipolárního konsenzu. Přístupy k peacebuildingu se ještě více rozštěpily v teorii a v současnosti hrozí, že některé silné členské státy OSN přemění peacebuilding na pouhý nástroj vlastních státních zájmů ve své úzce profilované bezpečnostní strategii.[44]

2.2.2 Liberální imperialismus

Následující názorový směr bývá označován jako liberální imperialismus proto, že stejně jako peacebuilding prosazuje v zahraniční politice liberální hodnoty, nicméně k suverenitě států přistupuje odlišně. Nevidí důvod k respektování státní suverenity rozpadlých, většinou pre-moderních států, protože jejich vlády mnohdy postrádají legitimitu a ztratily monopol na použití moci. Není jasné, kdo vlastně reprezentuje lid v rozpadlých státech a za kolik lidí ve společnosti oficiální vláda jedná. Z toho důvodu podle liberálních imperialistů nemá smysl, či je dokonce nebezpečné, ponechávat rekonstrukční proces místním obyvatelům. Naopak je zapotřebí, aby byl nad rozpadlým státem vykonáván externí dohled.[45]

Imperialismus je užit v názvu poněkud nešťastně, protože ten bývá dnes chápán velmi negativně, přesto ale vystihuje základní ideu tohoto proudu. Argumentuje tím, že rozsáhlá impéria, která byla po dlouhou dobu zdrojem bezpečnosti uvnitř sebe sama, v tradičním pojetí zanikla. Svět je rozdělen na státy pre-moderní, bývalé kolonie a dnes často rozpadlé státy, moderní státy, které jednají především na základě národních zájmů a státy post-moderní, které opouštějí některé charakteristiky typické pro národní státy. To se projevila např. vznikem Mezinárodního trestního soudu, kdy státní zájmy předčilo morální vědomí. Nebo v případě Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, kdy dostalo přednost odzbrojení před státní suverenitou. Postmoderní svět se vyznačuje několika základními principy fungování:[46]

  • Stírají se rozdíly mezi záležitostmi domácí a zahraniční politiky
  • Státy si vzájemně zasahují do tradičně domácích záležitostí
  • Státy se vzdaly možnosti řešit spory za použití vojenské síly
  • Roste nevýznamnost státních hranic (satelity, letadla, rakety)
  • Bezpečnost je budována na průhlednosti, otevřenosti, vzájemné závislosti a zranitelnosti

Zatímco v minulosti znamenaly mocnosti potenciální hrozbu jedna pro druhou, a v koloniích jim vážné nebezpečí nehrozilo, situace se dnes obrátila. Silné státy post-moderního světa spolu již neválčí, ani to nezvažují, za to jim však hrozí nebezpečí z rozpadajících se a rozpadlých států pre-moderního světa.[47]

Post-moderní státy západní demokracie přešly na jakýsi dvojí metr. Ve vztazích s ostatními post-moderními státy se staly upřímnějšími, nakloněni spolupráci a řešení konfliktů vyjednáváním či jinými mírovými prostředky. Ve vztazích ke státům moderním však musí jednat dle národních zájmů s uvědoměním, že stability lze dosáhnout jen za předpokladu rovnováhy sil. Národní státy představují podle liberálních imperialistů nebezpečí a přílišný důraz na jejich roli může vést k anarchii v mezinárodních vztazích a stále přítomná hrozba války. A konečně ve vztazích k pre-modernímu světu slabých a rozpadlých států je nutné zajistit bezpečnost jakousi novodobou formou imperialismu. Přestože kolonizace již nepřipadá v úvahu a tradiční imperialismus je, alespoň v kultuře Západu, mrtvý, naskýtá se otázka, jakou novou formou zakročit ve státech, které nejsou schopny zajistit bezpečnost na svém území. Důvodem k intervencím v podobě tzv. obranného imperialismu se stává šíření místního konfliktu do regionu nebo výskyt základen pro mezinárodní organizovaný zločin, obchod s drogami či hrozba globálního terorismu.[48]

Představitelé liberálního imperialismu jsou přesvědčeni o tom, že nechat rozpadlé státy „hnít“ s sebou může nést dalekosáhlá bezpečnostní rizika. Proto prosazují novou formu imperialismu respektující lidská práva v podobě multilaterálních zásahů nutných pro obnovení bezpečnosti, zajištění organizace společnosti a stabilitu vlády, jež jsou životně důležité pro humanitární a rozvojovou pomoc, podporu investic a zapojení země do globální ekonomiky. Právě dobrovolný vstup do sféry ekonomického imperialismu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, může vynést stát z krize. Cooper uvádí, že „Jižní Korea měla v 50. letech nižší HNP, než Zambie. První z nich dosáhla členství ve světové ekonomice, druhá země nikoli.[49]

USA, jakožto jediný hegemon operující globálně, v současné době tíhne k určité formě novo-poručenství, čili post-modernímu imperialismu. Vůdčí role OSN v 90. letech utrpěla při zásazích Bushovi administrativy v akcích podporovaných tzv. „coalition of the willing.“ Od konce Studené války představoval pro USA větší hrozbu neuspořádaný třetí svět, než regionální mocnosti jako Rusko a Čína. Koncem 90. let převážila v USA realistická zahraničně-politická orientace, usilující o omezení Clintonovy idealistické pomoci rozpadlým státům, v prvé řadě díky zkušenostem z neúspěšné mise v Somálsku a genocidě ve Rwandě. G. W. Bush se ovšem po atentátech z 11. září pustil do svržení „darebáckých“ (rogue) režimů v Afghánistánu a Iráku a následná výstavba těchto rozpadlých států se změnily v mnohem náročnější, komplikovanější a také dražší projekty, než byly ty Clintonovi. Navíc probíhá diskuse o opodstatněnosti a úspěšnosti těchto misí.[50]

Pro úspěšnost zahraničních intervencí do rozpadlých států doporučují liberální imperialisté, aby se podnikaly jen zásahy multilaterální, vedené vojensky dominující mocností s regionálními zájmy za podpory jednotek z rozvojového světa. Operace by měla být financována více státy, neboť zisky by sotva převýšily náklady při účasti jen jedné země, i půjčkami rozpadlému státu. Jeho suverenita by nicméně neměla být obnovena v plné míře, ale stát by měl být řízen mezinárodní složkou, sestavenou z interventů, pod dohledem patřičné mezinárodní organizace. Důraz by měl být kladen na dlouhodobou podporu místních bezpečnostních složek a schopnosti státu vybírat daně. Nakonec navrhují i založení nové instituce OSN podobné odstavené Poručenské radě, která by se zabývala problematikou třetího světa a intervencemi do rozpadlých států, protože se domnívají, že ani USA, ani OSN v současné podobě nedokáže efektivně čelit výzvám spojeným s failed states.[51]

Při operacích v rozpadlých státech se zasahující státy potýkají s problémy již v začátcích, kdy je potřeba zajistit vojenskou a finanční účast jednotlivých zemí na operaci. Podle liberálního imperialismu by nejvíce měla přispívat regionální mocnost, ti, kdo získají největší přínosy a ti, kteří mohou nejvíc zaplatit. Dále nastávají problémy s koordinací multilaterální mise a zajištění odpovědnosti zasahujících států za své činy. Nevýhodou zahraniční intervence je potřeba aktérů stáhnout své jednotky co nejdříve, zejména kvůli ekonomické nákladnosti misí. Při ukončení mise se objevuje problém s předáním moci.[52] Intervencionisté často musí spolupracovat s bývalými tzv. warlords, které se snaží zapojit do legitimního politického procesu,[53] ale kteří prováděli v minulosti nesčetné množství kriminálních činů, kvůli kterým jsou většinou nenáviděni. Warlordové mohou často velmi snadno misi zmařit vyvoláním nových ozbrojených konfliktů, korupčními praktikami a kupováním klientů.54] Úspěšnost mise však stále záleží primárně na politické vůli, vytrvalosti států a ochotě operaci finančně podpořit.[55]

2.2.3 Realismus

Realisté se domnívají, že šíření liberálních hodnot globálně narušuje mezinárodní stabilitu a působí roztržky mezi mocnostmi, proto zdůrazňují, že důležitější než demokracie a lidská práva je mezinárodní stabilita a řád. Obhajují tradiční pojetí státní suverenity a nevměšování se do vnitřních záležitostí států.[56] Kladou důraz na nezávislost národních států a jejich právo se svobodně vyvíjet, rozpad státu nevyjímaje. Realismus se zaměřuje mnohem více na pragmatismus, poněkud omezuje etický rozměr v mezinárodních vztazích a mnoho liberálních projektů považuje za utopické a nebezpečné. Pokud jde o intervence do rozpadlých států, vyhýbá se zásahům z humanitárních důvodů a k prosazování určitých forem vlády. Intervence připouští jen za předpokladu akutního ohrožení vlastní bezpečnostní situace dle zájmu státu. Preferuje ekonomicky únosné projekty a operace s nasazením menšího počtu ozbrojených jednotek s vyšší profesionalitou.[57] Mnohdy totiž vláda rozpadlého státu čelí pouze „chabě ozbrojeným, málo vycvičeným a špatně koordinovaným skupinám dětských vojáků, drobných kriminálníků, narkomanů a zoufalců.[58] Mise by proto měly usilovat o konkrétní a dosažitelné cíle, které vedou k odstranění bezprostřední příčiny rozpadu a selhání státu, rychle dosáhnout reálného výsledku a vrátit se co nejdříve zpět. Přestože se tím nemusí vyřešit dlouhodobé problémy dané země, intervence zažehná bezprostřední ohrožení bezpečnosti a v případě potřeby lze opět zasáhnout v budoucnu. Krátké, jasné a efektivní operace, byť mohou vyžadovat opakované zásahy, znamenají, podle realistů, levnější a jednodušší variantu ke komplexním dlouhodobým misím peacebuildingu.[59]

Státy se musí naučit omezovat své závazky v Africe, opustit nereálné projekty a přestat vnucovat demokracii, tam kde nemá úrodnou půdu. Stejně tak přijmout rozklad státu, není-li možné zachovat politickou mapu Afriky nezměněnou. Podobně situace vyžaduje i jiné mezinárodně-právní vnímání situace a dění v rozpadlých státech. Není nutné považovat invazi státu na území neovládané žádným státem jako formu mezistátní agrese, jedná-li se o dopad kriminálníků či teroristů pár kilometrů za hranicemi. V případě rozpadlé Demokratické republiky Kongo a jiných velkých států se může jednat i o stovky kilometrů a přesto se nejedná o formu mezistátní agrese.60]

Podle realistů je mír jen obdobím mezi dvěma válkami. Národní státy mohou držet mezinárodní systém pohromadě, protože jejich základ tvoří centrální instituce vykonávající moc, kterou jsou schopné také efektivně vynutit. Realisté tvrdí, že v mezinárodním prostředí žádná taková instituce neexistuje a též mezinárodní společenství je iluzí. Svět nesdílí společnou kulturu, hodnoty ani zájmy. Mezinárodní politické organizace jen omezují moc národních států a krátí jim ambice. Realisté připouští efektivnost regionálních organizací, ve kterých státy mohou sdílet své hodnoty a zájmy, v celosvětovém měřítku ale nikoli. Realismus se prosazuje zejména v USA. Američtí realisté hájí myšlenku, že mezinárodní stabilitu nezajišťují smlouvy o bezpečnosti, ani dobrá vůle přátelských národů, ale ohromující síla Spojených států, schopných operovat globálně. V unipolárním světě představují USA jedinou autoritu schopnou zajistit vymahatelnost norem mezinárodního práva a dostát morálním závazkům. Jak by na tom dnes byla komunistická Evropa a Jižní Korea, či Blízký východ Saddáma Husajna, nebýt realismu Spojených států?[61]

O nové, realističtější politice se diskutovalo v USA i před prezidentskými volbami 2008. Spojené státy se změnily ze světového lídra na samotáře, snažícího se zajistit mezinárodní bezpečnost. Administrativa G. W. Bushe však narušila spojenecké vztahy, uškodila pověsti USA ve světě, vytížila americkou armádu, zadlužila zemi a poštvala proti sobě velkou část světa. USA by se měly zasadit o větší respekt mezinárodního práva a zajistit bezpečnost spoluprácí s budoucími globálními velmocemi, Čínou a Indií, jakož i s Ruskem, vlastnícím ohromné zásoby jaderných zbraní a surovin.[62] Při budování realistického míru, by měly USA vyvážit realismus s idealismem, neslibovat nesplnitelné a usilovat o ekonomickou integraci světa. Realismus by se měl stát cestou a idealismus cílem. Američané by si měli uvědomit, že OSN plní úkoly v humanitární oblasti a peace-keepingu, a bylo by naivní od ní očekávat víc.[63] Tradiční realismus však v USA již ustupuje, v prvé řadě americká administrativa bedlivě sleduje dění uvnitř ostatních států a neprosazuje se čistý zájem státu o uchování a rozšíření vlastní moci, ale byl rozšířen o morální rozměr při řešení krizí a konfliktů. Přesto v posledních letech nevěnovaly americké vládní instituce, podle Fukuyamy, dostatečný prostor rozvojové problematice.[64]

V mezinárodním systému bez suveréna, kde chybí policie a ochrana slabých není zajištěna, kde síla je nejvyšším soudcem a hrozí nebezpečí regionálního a globálního terorismu s použitím zbraní hromadného ničení, musí USA používat sílu, která jim byla svěřena. Nesmí se nechat omezovat v jejím svobodném užívání a zakročit, je-li ohrožena jejich bezpečnost. Vyžaduje-li to situace, pak i unilaterálně a preemptivně. „Navíc nasazení coalition of the willing v akci těžko může být unilateralismem jen proto, že koalice nemá svůj sekretariát v Bruselu.[65]

Typičtí neo-realisté, kladoucí svépomoc a přežití státu v mezinárodní anarchii nadevšechno[66] a klasická Realpolitik již nejsou na pořadu dne. Ve své realistické strategii musí USA nasadit nejen svou ohromnou sílu, ale i své konzervativní ideály.[67]

2.2.4 Kritické teorie

Neoliberální světové uspořádání produkuje rozpadlé státy, alespoň to tvrdí kritikové, jež řadíme do této poslední názorové skupiny, která se vyznačuje svou velkou rozmanitostí a roztříštěností. Její představitelé vystupují proti universalismu a mezinárodnímu systému postavenému výhradně na prosazování západního modelu národního státu v podobě liberální demokracie a tržní ekonomiky.[68] Kritikové zdůrazňují, že to jsou právě „importované západní státy,“ které se rozpadají, nikoli státy či proto-státní útvary, které se vyvinuly v místním prostředí.[69] Po období dekolonizace a národně-osvobozeneckých bojů se nově ustavené státy třetího světa de iure staly rovnými bývalým kolonizátorům, ale již brzy vyšlo najevo, že skutečná nezávislost byla jenom snem. Západní modely většinou nefungovaly a třetí svět se vnořil do občanských válek, které v 80. letech vyvrcholily a ukázalo se, že „svět států“ byl pořád pouhým „světem národů.[70]

Mnozí kritikové vnímají expanzi a dominanci národních států v mezinárodních vztazích jako zdroj vzniku rozvrácených oblastí, kde, není-li stát, jakoby místní obyvatelé ztráceli i některá práva, a tudíž se zdá, že zde lze „i zabíjet, aniž bychom páchali vraždu.[71] V těchto periferiích vedou bohaté a mocné státy tzv. „války ve jménu míru,“ aby zajistily svou bezpečnost. Usilují zde o kontrolu nebo izolaci částí třetího světa, kde západní model státu selhal. Jejich operace slouží k vyřešení problému, jež pálí hlavně mocné a bohaté, ale místní potíže vyřešeny nejsou, ba mohou být intervencí i prohloubeny, viz Somálsko v 90. letech.[72]

Kritici tvrdí, že od té doby, co státy převzaly roli ochránce rozvoje a života, paradoxně přibylo velkých devastujících konfliktů a případů genocidy, kdy mnozí obyvatelé válčili za své státy, ale neměli důvod válčit proti sobě jako jednotlivci. Podpora takových forem občanského státu v etnicky nesourodé společnosti, která by, nebýt kolonizačního vnucení silou, nedala těmto státům vzniknout, vyžaduje umělou podporu demokratického systému.[73] Jakákoli pomoc západních států je však zpolitizována a slouží k naplnění vlastních zahraničně-politických cílů pomáhajících,[74] které tímto způsobem mohou zvýhodnit jednu ze stran konfliktu, a dokonce povzbudit válečné akce.[75] Proto mají dnes humanitární organizace čím dál tím více politických problémů než těch programových. Potřeba humanitární pomoci v post-bipolárním světě nahradila státní zájem jakožto záminku k intervenci. Rostoucí politizace pomoci ale dovedla svět ke krizi humanitarianismu,76] kterou nemůžeme řešit tím, že „importované“ státy necháme volně rozpadnout a počkáme, až si místní problém vyřeší sami. Přinejmenším proto, že taková politika pouhého přihlížení k násilným konfliktům je z eticko-politických důvodů v západních demokraciích neospravedlnitelná.[77] Právě veřejné mínění v demokraciích považují kritikové za jednu ze základních překážek ve vedení realistické zahraniční politiky.

Kritické teorie málokdy radí, jak by měli političtí představitelé s rozpadlými státy naložit, spíše jen upozorňují na mnohé nedostatky ostatních proudů, jakými jsou svěření procesu místním v rámci peacebuildingu, mezinárodní kontrola liberálního imperialismu a pouhý zájem o bezpečnostní otázku realistů. Ohrazují se proti Fukuyamovu tvrzení, že by liberální demokracie a tržní ekonomika byly konečnými atributy vývoje státu a společnosti. Nevidí důvod, proč by se měl vývoj zastavit na konci 20. století. Představitelé kritických teorií se také domnívají, že jednotlivé oblasti moderního světa jsou více propojené, provázané a vzájemně závislé, než jsou realisté ochotni uznat. Tvrdí, že realisté značně podceňují význam nestátních aktérů mezinárodních vztahů a že pouhé jednotlivě vystupující státy nikdy nebudou schopny efektivně řešit problémy mezinárodního organizovaného zločinu či znečištění životního prostředí. Na rozdíl od ostatních proudů, nevidí kritické teorie v nárůstu šedé ekonomiky třetího světa příznak a příčinu selhání státu, ale považují ji za „flexibilní přizpůsobení se neo-liberálnímu světovému uspořádání, spojeného s nerovností, vyloučením a vykořisťováním.[78]

Objevují se i neo-marxistické směry, považující stát za zdroj moci vůdčí třídy, která se za pomoci státu může podílet i na světovém uspořádání. Obvykle uzavírá smlouvu s dalšími třídami či jejich frakcemi a stát tato elita využívá k udržení svého vlivu. Celkově v současném systému malá část obyvatel světa spotřebovává příliš velký podíl surovin a žije tedy na úkor ostatních, tak jako vládnoucí třída ve státě. Ani tyto přístupy nepovažují stát za předem danou základní institucionální jednotku organizace společnosti.[79]

Představitelé kritických teorií nenabízí žádnou ucelenou strategii přístupu k failed states, ani ji neplánují předložit, spíše odrazují politiky od unáhlených a nebezpečných činů, a upozorňují, že OSN není pro vedení operací v rozpadlých státech stavěná. Mnozí z nich navrhují, aby byl radikálně změněn systém mezinárodního obchodu a mírové operace nebyly prováděny zejména státy, ale zodpovědnou, průhlednou, více demokratickou a právně zavázanou mezinárodní institucí.[80]

V současnosti probíhá diskuse na téma failed states a zaznívají názory především z výše uvedených čtyř přístupů. Jednotlivé případy si můžeme kvalitně prostudovat, ale nelze pro ně vymyslet jeden obecně platný postup řešení. Zaujmout určitou strategii je rozhodnutí politické, nikoli technické, a ta či ona strategie musí být přijata.[81]

Poznámky

[2] Sur, S. On Failed States, s. 1

[3] Maass, G., Mepham, D. Promoting Effective States, s. 5

[4] Thürer, D. An Internal Challange: Partnership In Fixing Failed States

[5] Rotberg, R.I. Failed State, Collapsed States, Weak States, s. 1

[6] Carment, D. Assessing State Failure: Implications for Theory and Policy, s. 407

[7] Maass, G., Mepham, D. Promoting Effective States, s. 5-7

[8] Stohl, R., Stohl, M. Failing the Failed: The Bush Administration and Failed States

[9] Eizenstat, S. E., Porter, J. E., Weinstein, J. M. Rebuilding Weak States, s. 136-138

[10] Rotberg, R.I. Failed State, Collapsed States, Weak States, s. 2

[11] Carment, D. Assessing State Failure: Implications for Theory and Policy, s. 417, 421

[12] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 1

[13] Rice, S. Weak and Failed States, s. 37

[14] Maass, G., Mepham, D. Promoting Effective States, s. 6

[15] Rice, S. The New National Security Strategy: Focus On Failed States, s. 1

[16] Maass, G., Mepham, D. Promoting Effective States, s. 6

[17] Williams, P. D. State Failure In Africa: Causes, Consequences and Responses, s. 1-2

[18] Rotberg, R. I. The New Nature of Nation-State Failure, s. 90-91

[19] Williams, P. D. State Failure In Africa: Causes, Consequences and Responses, s. 1-2

[20] Maass, G., Mepham, D. Promoting Effective States, s. 5-6

[21] Williams, P. D. State Failure In Africa: Causes, Consequences and Responses, s. 2

[22] Rotberg, R. I. The New Nature of Nation-State Failure, s. 85-91

[23] Rotberg, R. I. The New Nature of Nation-State Failure, s. 85, 93-94

[24] Rotberg, R. I. Failed State, Collapsed States, Weak States: Causes and Indicators, s. 5

[25] Ottaway, M., Mair, S. States at Risk and Failed States: Putting Security First, s. 1-2

[26] Thürer, D. An Internal Challange: Partnership In Fixing Failed States

[27] Valné shromáždění Organizace spojených národů. Všeobecná deklarace lidských práv.

[28] UK Department For Internal Development. Why We Need To Work More Effectively In Fragile States, s. 5-6

[29] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 12

[30] Mair, S. A New Approach: The Need to Focus on Failed States

[31] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 12-13

[32] Tschirgi, N. Post-Conflictf Peacebuilding Revisited: Achievement, Limitations, Challenges, s. i-5

[33] Boutros-Ghali, B. An Agenda for Peace: Preventive Diplomacy, Peacemaking and Peace-Keeping

[34] Boutros-Ghali, B. Supplement to An Agenda for Peace

[35] Tschirgi, N. Post-Conflictf Peacebuilding Revisited: Achievement, Limitations, Challenges, s. 2

[36] Boutros-Ghali, B. An Agenda for Peace: Preventive Diplomacy, Peacemaking and Peace-Keeping

[37] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland

[38] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 14-15

[39] Tschirgi, N. Post-Conflictf Peacebuilding Revisited: Achievement, Limitations, Challenges, s. 5

[40] tamtéž, s. 5-7

[41] Tschirgi, N. Post-Conflictf Peacebuilding Revisited: Achievement, Limitations, Challenges, s. 9-10

[42] Brahimi, L. Report of the Panel on United Nations Peace Operations, s. 54-58

[43] Tschirgi, N. Post-Conflictf Peacebuilding Revisited: Achievement, Limitations, Challenges, s. 5

[44] Tschirgi, N. Post-Conflictf Peacebuilding Revisited: Achievement, Limitations, Challenges, s. i-10

[45] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 20-25

[46] Cooper, R. The New Liberal Imperialism

[47] Fearon, J. D., Laitin, D. D. Neotrusteeship and the Problem of Weak States, s. 6, 14

[48] Cooper, R. The New Liberal Imperialism

[49] tamtéž

[50] Fearon, J. D., Laitin, D. D. Neotrusteeship and the Problem of Weak States, s. 5-14, 24-25, 41-43

[51] tamtéž

[52] tamtéž

[53] Peake, G., Gormley-Heenan, C., Fitzduff, M. From Warlord to Peacelords, s. 17

[54] Lewis, I. M. Understanding Somalia and Somaliland

[55] Rieff, D. A New Age of Liberal Imperialism

[56] Jackson, R. H. The Global Covenant: Human Conduct in a World of States

[57] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 26-29

[58] Ottaway, M., Mair, S. States at Risk and Failed States: Putting Security First, s. 5

[59] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 26-29

[60] Ottaway, M., Herbst, J., Mills, G. Africa´s Big States: Toward a New Realism, s. 7-8

[61] Krauthammer, Ch. Democratic Realism: An American Foreign Policy for a Unipolar World, s. 9-13

[62] Richardson, B. A New Realism: A Realistic and Principled Foreign Policy

[63] Giuliani, R. W. Toward a Realistic Peace

[64] Fukuyama, F. America at the Crossroads: Democracy, Power and the Neoconservative Legacy, s. 9-10

[65] Krauthammer, Ch. Democratic Realism: An American Foreign Policy for a Unipolar World, s. 12

[66] Waltz, K. N. Anarchic Structures and Balances of Power

[67] Krauthammer, Ch. Democratic Realism: An American Foreign Policy for a Unipolar World, s. 13

[68] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 29-34

[69] Bilgin, P., Morton, A. D. Historicising Representations of Failed States beyond the Cold-War Annexation of the Social Sciences?

[70] Duffield, M. Getting Savages to Fight Barbarians: Development, Security and the Colonial Present, s. 143-144

[71] Duffield, M. Carry on Killing: Global Governance, Humanitarianism and Terror, s. 9

[72] Pugh, M. Peacekeeping and Critical Theory, s. 43

[73] Duffield, M. Carry on Killing: Global Governance, Humanitarianism and Terror, s. 7

[74] Macrae, J. Harmer, A. Humanitarian Action and the Global War on Terror: A Review of Trends and Issues

[75] Anderson, M. B. Do No Harm: Supporting Local Capacities for Peace Through Aid

[76] Duffield, M. Carry on Killing: Global Governance, Humanitarianism and Terror, s. 16

[77] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 29, 33-34

[78] Duffield, M. Global Governance and the New Wars: The Merging of Development and Security

[79] Bieler, A., Morton, A. D. A Critical Theory Route to Hegemony, World Order and Historical Change

[80] Pugh, M. Peacekeeping and Critical Theory, s. 1

[81] Andersen, L. International Engagement in Failed States: Choices and Trade-off, s. 35-37

Seriál

  1. Vývoj Somálska po roce 1990: Obsah
  2. Vývoj Somálska po roce 1990: 1. Úvod
  3. Vývoj Somálska po roce 1990: 2. Failed states
  4. Vývoj Somálska po roce 1990: 3. Politický vývoj předcházející rozpadu Somálské republiky
  5. Vývoj Somálska po roce 1990: 4. Post-intervenční vývoj Somálska a pokusy o obnovení státu
  6. Vývoj Somálska po roce 1990: 5. Problém moderního pirátství u Somálska
  7. Vývoj Somálska po roce 1990: 6. Závěr
  8. Vývoj Somálska po roce 1990: Mapy
  9. Vývoj Somálska po roce 1990: Seznam vlastních jmen a názvů
  10. Vývoj Somálska po roce 1990: Seznam použitých zkratek
  11. Vývoj Somálska po roce 1990: Použité zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Ondřej Šimon 🕔16.05.2010 📕9.198

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře