Nimburg an der Elbe - vojenská historie města za Rakousko-Uherska

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔13.05.2010 📕9.401

Úvod do vojenství královských měst

V průběhu svých dlouhých dějin byl Nymburk častokrát využíván jako místo ubytování královské a posléze císařské armády. Královská města vděčila za svůj vzestup panovníkovi, ten na oplátku požadoval od svých měst vojenskou pomoc v případě ohrožení. Vojenská pomoc ve středověku zprvu znamenala postavení městské hotovosti (vojenský sbor složený z řad měšťanů). Během 15. století klesal zájem o vojáky–řemeslníky, jelikož s rozvojem palných zbraní vzrůstala spíše potřeba profesionálních vojáků–žoldnéřů. Na počátku 16. století již žoldnéřské posádky představovaly hlavní vojenskou sílu měst. Na jedné straně městu žoldnéři poskytovali v případě válečného ohrožení bezpečí, na druhé straně pobyt nájemného vojska ve městě notně zatěžoval městskou pokladnu. Navíc ještě městu přibyla povinnost odvádět pravidelné naturálie do vojenských skladů. V době mírové si však královská města vystačila s tzv. městskou milicí. V Nymburce působili městští vojáci až do roku 1750, kdy byly reskriptem z 29. 8. 1750 zrušeni.

Novověké války a Nymburk

Třicetiletá válka (1618-1648) potvrdila strategickou výjimečnost Nymburka uprostřed císařských komorních statků při většině vojenských operací na území království českého. V Nymburce se odehrávaly krvavé střety. Město bylo obléháno, dobyto, drancováno a vypáleno. Zimovala a rekvírovala tady nepřátelská vojska, stejně jako zde nacházely útočiště císařské pluky. Kupříkladu švédská vojska řádila v Nymburce na sklonku války v letech 1639, 1640 i roku 1643.

Více jak sto let válečné nečinnosti, resp. podceňování obrany Čech, přivodilo sérii porážek Marie Terezie hned zkraje jejího panování, ztráta Slezska je toho největším důkazem (1742). Ohrožení již pro habsburskou monarchii nepředstavoval tradiční jižní nepřítel - Osmanská říše, ale hlavně dravý severní soused – Pruské království. Čechy se tak ocitly uprostřed válečné vřavy zcela nepřipravené. František Hrnčíř v roce 1894 uvádí, že v první slezské válce leželi od 9. prosince 1741 do 26. března 1742 ve městě Prušáci a dokonce zde měli hlavní skladiště proviantu a výstroje pro svá polní vojska. Kostel sv. Jiří přeměnili ve stáj a zničili nebo odvezli všechen inventář, ba i střechu strhali. Dne 28. 8. 1744 tisíc pruských vojáků opět obsadilo Nymburk, kde tenkrát plenilo zejména okolí města (např. vypálilo Hořátev).

Sedmiletá válka (1756-1763) opět potvrdila, že české země jsou zcela bez obrany vydány všanc pruskému vojsku. Kromě pevností Prahy a Olomouce nestálo nepřátelským armádám nic v cestě. „Zanedbaný“ Nymburk byl toho důkazem. V letech 1755-57 se zde ubytovali císařští vojáci několika jezdeckých eskadron, přičemž jízdě operující v okolí Nymburka tehdy velel generál Johann Baptista, hrabě Serbelloni. Od 12. října roku 1756 přezimoval v Nymburce c. k. dragounský jízdní pluk Porporati, v únoru roku 1757 procházel městem rekvírující c. k. dragounský jízdní pluk Liechtenstein a ke konci března téhož roku se ve městě ubytoval c. k. kyrysnický jízdní pluk Serbelloni. Měšťané měli za povinnost postarat se o byty pro vojáky a v některých domech byly zřízeny tzv. militární sednice. V Nymburce bylo dokonce zřízeno veliké vojenské skladiště (tzv. magacín), do kterého se svážel z okolní krajiny proviant. Ovšem v roce 1757 padl nymburský magacín bez boje do rukou pruské armády, která odtud lehko vytlačila císařské vojsko. Na 1200 pruských vojáků se utábořilo v dominikánském klášteře, z něhož vyhnali mnichy. Po měsíci, po prohrané bitvě u Kolína, se do Nymburka stahovaly všechny rozprášené pruské jednotky, poněvadž nymburský most představoval jedinou únikovou cestu. Na nymburském náměstí 18. června ve večerních hodinách spočinul v myšlenkách pohřížen i pruský král Bedřich II. Aby nemohli být Prusové pronásledování od vítězné Daunovy armády, spálili 26. června i nymburský most. Po těchto událostech se už cizí vojska až do konce sedmileté války v Nymburce neobjevila.

Dragounská posádka v Nymburce

Po těchto trpkých zkušenostech byla nucena císařovna Marie Terezie a posléze i její syn císař Josef II. přistoupit k rozsáhlé modernizaci armády i vojenských strategických plánů. Významný vojenský teoretik své doby, generál Henry Lloyd, vypracoval bezprostředně po skončení sedmileté války ucelenou koncepci obrany Českého království. Navrhoval výstavbu několika moderních pevností (Olomouc, Cheb, Josefov, Terezín a Hradec Králové). A v Lloydových plánech byla i Nymburka přiřknuta nezanedbatelná role. Nymburk, resp. vojsko zde mělo zajistit rychlý a bezpečný přechod přes řeku Labe. Budování nové obranné koncepce s těžištěm v Čechách a na severní Moravě se projevilo také v rozmístění pluků habsburské armády. Vojenská posádka měla být tedy v Nymburce zachována i v dobách, kdy pominulo všeobecné ohrožení. Nová vojenská doktrína totiž zněla: početná armáda držená ve zbrani i v době míru má sloužit hlavně k odstrašení možného útočníka. Po skončení války se tedy počítalo s vydržováním 108 000 mužů ve zbrani. Jedna třetina veškeré ozbrojené moci habsburské monarchie byla usazena v Čechách a na Moravě.

V roce 1766 (nebo 1768) byl rozhodnuto, že v Nymburce vznikne veškeré zázemí pro císařskokrálovské jezdecké pluky - dragouny. Dr. Jan Dlabač ve své kronice /fol 288r/ píše: „Vojenské byty byly ve městě už v roce 1770, k tomuto účelu byly upraveny domy čp. 71, 81, 142 a 189.“ Jak zase uvádí odborná literatura, v roce 1780 byly v Čechách a na Moravě dislokovány hned 4 ze 7 dragounských pluků habsburské armády. Dragounské posádky byly vedle Nymburka dále umístěny do těchto okolních měst: Pardubice, Poděbrady, Brandýs nad Labem, Chlumec nad Cidlinou, Kostelec nad Labem a Mělník. O století později v roce 1873 již rakousko-uherská armáda disponovala 15 dragounskými pluky, z nichž se 9 doplňovalo v českých zemích (pro úplnost existovalo ještě 11 hulánských a 16 husarských pluků).

Jezdectvo ve městě

Od roku 1766 (či spíše 1768), až do zrušení nymburské garnizony v roce 1896, působily ve městě v různém časovém intervalu postupně eskadrony několika kyrysnických, husarských, hulánských a nakonec dragounských pluků. Mezi první garnizónní jízdní jednotky v Nymburce můžeme řadit části c.k. pluků jízdních kyrysníků arcivévody Františka, prince Toskánského (zmínka z roku 1779; předchůdce dragounského pluku č. 1 Kaiser Franz), dále Wurmserovy husary (zmínka 1773-78, předchůdce husarského pluku č. 8). Dagobert Sigmund hrabě Wurmser vlastnil pluk v letech 1775 až 1799 a v době nymburského pobytu velel pluku Oberst Josef Farkaš. V letech 1791 - 93 se do Nymburka vrátil nám dobře známý kyrysnický pluk Serbelloni (předchůdce dragounského pluku Kaiser Ferdinand č. 4), který jsme zde zaznamenali už v průběhu sedmileté války. V této době už však nebyl majitelem pluku Johann Baptista hrabě Serbelloni, ale od roku 1786 Moriz hrabě Kavanagh. Stejný kyrysnický pluk pobýval v Nymburce v letech 1814 až 1815, ale majitelem pluku byl již od roku 1801 korunní princ Ferdinand. Po skončení napoleonských válek se do Nymburka vrátil kyrysnický pluk č. 1. Kaiser Franz a pobyl zde téměř třicet let (1819-1848). Po smrti císaře a majitele pluku Františka se novým majitelem stává opět císař, tentokrát Ferdinand.

V, pro rakouský dům krušných, letech 1849-1867 se ve vojenských schematismech (vojenské ročenky) neobjevují u jednotlivých pluků místa pobytu z důvodu vojenského utajení. Zpětně se nám přesto podařilo doložit pobyt některých pluků ve městě. První skutečně dragounský pluk se v Nymburce objevil až v roce 1855. Jedná se o dragounský pluk č. 14. Alfred kníže Windisch-Grätz (majitel v letech 1835-1862), který byl založen jako dragounský regiment už v roce 1725, ale v letech 1802 až 1851 byl převeden na švališérský. V roce 1867 a 1868 bychom v Nymburce zastihli husarský pluk č. 11. Alexander Prinz von Württemberg, velitelem byl Oberst und Regts.-Comdt. Josef Török de Erdöd. Poté se zde v letech 1869 až 1871 usídlil husarský pluk č. 3 Ludwig hrabě Folliot de Crenneville, jemuž velel Oberst und Regts.-Comdt. Johann hrabě Attems.

Z výčtu je zřejmé, že v Nymburce byla vždy jen část dragounského pluku – jedna eskadrona. Štáb a velení celého jezdeckého pluku bylo po námi sledované období v Brandýse nad Labem, odtud přicházely rozkazy a odesílaly se hlášení, řešily se kázeňské přestupky apod. Například v roce 1770 se štábem čítal celý dragounský pluk 1173 mužů, jednu eskadronu tvořilo cca 193 mužů. Ve válečném stavu se počet mužů v eskadroně zvýšil navíc o deset mužů a celý pluk se rozrostl ještě o tzv. rezervní eskadronu. Nymburk nebyl velkým městem a ubytovat naráz celý pluk rozhodně nebylo v jeho možnostech. Vždyť i jedna eskadrona způsobila mnohé komplikace s ubytováním, zejména důstojnictva. Pro představu uveďme, že v roce 1789 měl Nymburk 2080 obyvatel a 286 stavení. Dr. Jan Dlabač si ještě v roce 1846 povzdechl, že Nymburk v důsledku vzrůstu počtu vojska, trpí nedostatkem bytů.

Dragouni v Nymburce a Viktor Kraus

Teprve v roce 1871 přišla do Nymburka eskadrona dragounského pluku č. 13, která zde setrvala 19 let a v podstatě svým dlouhodobým pobytem vytvořila představu, že v Nymburce vždy sídlili dragouni. 13. dragounský pluk se hrdě hlásil ke svému čestnému majiteli: Eugen Franz princ Savojský (von Savoyen), hrabě von Soissonns. Posledním majitelem pluku byl od roku 1866 Prokop svobodný pán Dobržynsky von Dobrzenitz (po roce 1873 se již neuvádí). Velení obstarávali v roce 1871 Heinrich hrabě Cappy, Paul kníže Metternich, Ludwig kníže Windisch-Grätz. Heinrich hrabě Cappy velel pluku až do roku 1884, poté stál v čele již jen jediný velitel Felix svobodný pán Pach zu Hansenheim und Hohen-Eppan, jenž už od roku 1881 spoluřídil štáb pluku. V čele pluku vydržel jen do roku 1887, kdy jej po ročním neobsazení vrchního postu vystřídal v roce 1889 svobodný pán Viktor Kraus.

Ovšem v roce 1891 odešel dragounských pluk č. 13 (oficiální název: 13. Böhmisches Dragoner Regiment) do Vídně a do Nymburka se naopak z Vídně přesunul dragounský pluk č. 7. Carl V., Leopold Herzog von Lotringen und Bar. V čele štábu stál rytíř Erich Engel, kterého v roce 1893 nahradil Moriz hrabě Attems. I když dragouni odešli z Nymburka v roce 1896, dragounský pluk nadále zůstal v Brandýse nad Labem.

Otakar Rykr ve své knize z roku 1947 vzpomíná: „Velitelem byl baron Kraus, později rytmistr Peitsch.“ Jak již bylo výše uvedeno, velitelství pluku sídlilo v Brandýse a velením nymburské eskadrony byl pověřen jeden z důstojníků. Rykr nám zanechal odkaz na jednoho z nich – Viktora Krause. Poprvé jej nalezneme ve schematismu z roku 1874, kdy je uveden bez jakéhokoliv titulu v hodnosti rytmistra 1. třídy. V roce 1876 mu bylo uděleno prosté šlechtictví (Edler) a roku 1882 postoupil mezi svobodné pány (Freiherr) a současně byl povýšen do hodnosti majora. Rykr tedy použil nesprávný šlechtický titul, ale v rámci systematizovaného šlechtictví se jednalo o rovnocenný titul (baron je totiž původem uherský šlechtický titul). Právě v této době, od roku 1882 až do roku 1887, velí přímo nymburské eskadroně. V roce 1887 je povýšen do hodnosti Oberstlieutenanta a po odchodu velitele Felixe svobodného pána Pach zu Hansenheim und Hohen-Eppan dokonce vykonává funkci velitele celého pluku (Regts.-Comdt.) na štábní základně v Brandýse nad Labem.

Jestliže osudy a zejména vzestup Viktora Krause jsme mohli dohledat poměrně podrobně, po jméně rytmistra Peitche jakoby se slehla zem. Mezi soupisem rytmistrů jak u 7., tak u 13. dragounského pluku jej hledáme marně. S odstupem padesáti let asi Otakar Rykr zkomolil jiné jméno (Hirsch, Flick, Riegler), nebo uvedl zcela špatné.

Ohlas na pobyt vojska ve městě

Pobyt vojska ve městě byl po celou dobu provázen řadou stížností a nespokojeností. Opomineme-li již výše zmíněnou povinnost měšťanstva starat se až do výstavby kasáren o vojáky ve svých domácnostech a nedostatek volných bytů ve městě, tak největší problém představovalo chování vojáků a s tím spojená vyšší kriminalita.

Pro zajímavost můžeme zmínit četná hlášení na četnické stanice č. 23 a č. 25 nymburského okrsku z roku 1892, kde si místní rolníci opakovaně stěžují na ničení polností jízdními oddíly z nymburské posádky. Tyto stížnosti pak byly předávány služebním postupem na Okresní hejtmanství v Poděbradech a následně prošetřovány. Jak je vidět, jezdectvo využívalo k výcviku veškeré dostupné plochy v okolí.

Nebezpečí pro Nymburk číhalo i ve větším riziku vzniku požáru. Například dne 6. září 1801, na posvícenskou neděli, začalo ve 22 hodin hořet v císařské stáji č. 5 v dnešní Soudní ulici, načež shořel vedle stojící pivovar, sousední dům i chalupa rybáře za stájemi. V 1. polovině 19. století zase prázdný dominikánský kostel sloužil jako sklad ovsa pro koně.

Abychom však byli spravedliví, vojáci se též aktivně zapojovali do společenského života ve městě (ostrostřelecký spolek, střelecká kapela atd.) a vojenská posádka se neopomněla zúčastnit každé městské či církevní slavnosti. Největší církevní svátky ve městě - Boží tělo - zpestřovala svou přítomností jedna četa dragounů v plné zbroji. Otakar Rykr vzpomíná: „Rota vystřelila u každého oltáře jednu salvu, někdy podařeně, někdy hrkavě, za což bylo pykat provinilcům několikadenním kasárníkem.“ Mnoho vojáků zde po skončení vojenské služby zůstalo, neboť si zde našlo nevěstu nebo naopak si z Nymburka novou ženu odváděli domů. Z přítomnosti vojska ve městě těžili přirozené obchodníci a zejména hostinští. Předchůdce dnešního hostince Na Tarase víceméně točil pivo pouze pro vojáky.

S odchodem vojska se uzavřela i jedna kapitola z historie města. Nostalgicky vzpomíná na časy vojenské přítomnosti ve městě v roce 1946 spisovatel Otakar Rykr: „Posádka vyjíždívala časně z rána na své cvičiště – „rajtšůl“. Velitelem byl baron Kraus, později rytmistr Peitsch. Oči jsme mohli nechat na vojsku, když vyjíždělo v plné zbroji s vysokými helmami, s dopředu zahnutými zobci na hlavách ke slavnostní přehlídce. Jak jsme záviděli důstojníkům jejich zlatem se třpytící helmy! Večer pak oživovali vojíni hlavní ulice, řinčíce při chůzi svými těžkými palaši po dlážděných chodnících, až v uších zaléhalo. Důstojníků, ponejvíc šlechticů, byla zde jen malá hrstka. S českým obyvatelstvem se nestýkali, leda při provádění nějaké neplechy. Také obyčejná vojenská krev způsobila mnoho srážek ve městě. Nemalý rozruch způsobila jednoho dne zpráva, že se objevil mezi důstojníky princ. Dragounské posádce byl přidělen k výcviku siamský princ, jeden ze synů tamějšího maharadži.

Poslední nymburský pluk

Poslední garnizónní jednotkou v Nymburce byla v letech 1893-1896 část dragounského pluku č. 7 Herzog von Lothringen. Jeho slavná vojenská historie je úzce spjata s Polabím a můžeme se s ní dále seznámit podrobněji.

Tento jízdní pluk byl založen již v roce 1663 a od roku 1888 nesl natrvalo jméno dle svého čestného majitele Herzog von Lothringen. Z Nymburka byla roku 1890 část 7. dragounského pluku přeložena do Chudeřic (Kutterschitz) u Bíliny a jeho 1. eskadrona zde působila jako garnizónní jednotka do roku 1906. Část pluku (štáb, velitelství pluku, 4. a 5. eskadrona) byla dále přesunuta do kasáren ve Staré Boleslavi (Alt-Bunzlau) a Brandýsa nad Labem (Brandeis an der Elbe). Svého času působila detašovaná 6. eskadrona v kasárnách v pražském Karlíně. V roce 1905 vykonával v Chudeřicích vojenskou službu v hodnosti poručíka arcivévoda Karel, pozdější císař a král Karel I. K témuž pluku se po studiích v Praze vrátil v roce 1908 v hodnosti nadporučíka, ale to již byla posádka přemístěna do Brandýsa nad Labem (sídlo jeho 5. eskadrony ve Staré Boleslavi). Zde strávil v aktivní službě další čtyři roky a v březnu roku 1912 se zúčastnil přesunu celého pluku do Kolomyje (Kolomea) ve východní Haliči, již v hodnosti kapitána. Při srpnových jezdeckých manévrech utrpěl arcivévoda Karel úraz způsobený pádem z koně a byl převezen do Vídně, kde po uzdravení nastoupil v hodnosti majora další službu, tentokráte u pěšího pluku č. 39.

Dragounský pluk č. 7 se skládal ze dvou divisionů, štábu pluku a náhradního praporu. Štáb I. divisionu byl posádkou v letech 1903-1906 v Terezíně (Theresienstadt), poté působil do roku 1911 v Dobřanech, odkud se přemístil v roce 1912 společně se štábem pluku do Stanislavi (Stanislau). Štáb II. divisionu byl posádkou ve Staré Boleslavi. V roce 1912 byl přeložen a jeho posledním působištěm se stalo město Kolomyja ve východní Haliči, kde zůstal až do začátku světové války v r. 1914. Plukovní štáb byl umístěn do roku 1911 v Brandýse nad Labem a poté byl přesunut do Stanislau, kde působil v letech 1912-1914. Náhradní prapor, který sloužil pro doplňování pluku mužstvem, zůstal umístěn ve Staré Boleslavi až do roku 1914. Plukovní vyložení bylo sírově žluté a barva knoflíků na stejnokroji stříbrná. Pluk spadal pod doplňovací okres v Praze a byl zařazen k VIII. armádnímu sboru. Plukovní řeč v tomto jízdním pluku byla česká a německá.

Použité prameny a doporučená literatura:
Dějiny královského města Nymburka, František Kulhánek, Nymburk r. 1911
Dějiny policie a četnictva I., Pavel Macek, Lubomír Uhlíř, r. 1997
Dragounský pluk PM Alfréda kn. Windisch-Graetze Nr.14, Milan Novák, Brandýs nad Labem r. 2005
Historie a současnost podnikání na Nymbursku a Poděbradsku, kol. autorů, Žehušice r. 2001
Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Michal Plavec r. 2010
Kniha memorabilií královského města Nymburka založená v roce 1846, Dr. Jan Dlabač, 1846-1864
Moje paměti 1869 - 1939, Václav Kořínek, Jan Puc, strojopisné memoáry, fond SOkA Nymburk
Občanské listy, regionální tisk z let 1887 - 1896
Občanské noviny, regionální tisk z let 1888 - 1896
Schematismus für das k.u.k. Heer und für die k.u.k. Kriegsmarine 1914, Wien
Staré paměti osad soudního okresu Nymburského, František Mikolášek, Nymburk r. 1902
Truhlice pověstí a starých příběhů Středního Polabí, Bohumil Tuzar, Nymburk r. 2009
Vzpomínám na Nymburk, Otakar Rykr, Nymburk r. 1946
SOkA Nymburk - Katalog presidiálních spisů Okresního úřadu Poděbrady z let 1851 – 1918

 

 

Autor : Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔13.05.2010 📕9.401

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře