Letouny AEW - Boeing 737AEW&C (1) - Včasná výstraha pro protinožce

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔05.05.2010 📕4.041

Seriál

  1. Letouny AEW - Airborne Early Warning - Oči leteckých sil
  2. Letouny AEW - Erieye (1) - Švédské oko na obloze
  3. Letouny AEW - Erieye (2) - První exportní úspěch
  4. Letouny AEW - Erieye (3) - V různých koncích světa
  5. Letouny AEW - Tu-126 Moss (1) - Pokus o ruský AWACS
  6. Letouny AEW - Tu-126 Moss (2) - Na stráži socializmu
  7. Letouny AEW - Boeing 737AEW&C (1) - Včasná výstraha pro protinožce
  8. Letouny AEW - Boeing 737AEW&C (2) - Pozdě, ale přece

Podobné články

Další články autora

Austrálie – země pokrývající celý kontinent na opačné straně světa – je nucena dlouhodobě řešit problémy vyplývající ze své polohy. RAAF (Royal Australian Air Force) bylo v poslední době nuceno, stejně jako letectva v řadě jiných zemí, řešit otázku své další koncepce. Letecká technika je stále dražší a tlak na její efektivní nasazení roste. Nedávno však dostalo vítanou posilu – letouny včasné výstrahy a velení Boeing 737 AEW&C (Airborne Early Warning & Command).

Hlídání přístupů

Problémy s ostrahou vzdušného prostoru řešila Austrálie od doby, kdy sovětské bombardéry dosáhly mezikontinentálního doletu, zvládly tankování za letu a mohly nést jaderné zbraně. Jednalo se především o obranu severních přístupů k zemi. Protože jsou zákony fyziky neúprosné a radarový horizont je jen o málo dál než horizont optický, neřešily situaci radary umístěné na pobřeží. Zvláště pokud bylo nutné hlídat tak obrovské území.

Paluby lodí RAN (Royal Australian Navy) sice umožňovaly „vyvézt“ radary dál na moře a vytvořit na nejohroženějších přístupech předsunutá stanoviště, ale to byla jen nepatrná změna k lepšímu. Řešením mohlo být palubní letectvo. Ale po vyřazení poslední letadlové lodě HMAS Melbourne ze stavů RAN bez náhrady byly letecké operace australského námořnictva omezeny na operace vrtulníků z palub fregat a výsadkových lodí.

Zrušení letadlových lodí a vznik mezer v systému včasné výstrahy přinutily v sedmdesátých letech australské ministerstvo obrany situaci řešit. OTH radary (Over The Horizon), schopné vyhledávat cíle za horizontem, byly v té době v plenkách. Přesto byla Austrálie jednou z prvních zemí, která se po USA a SSSR jejich výstavbou zabývala.

Od poloviny 70. let budovala řetězec OTH radarů JORN (Jindalee Operational Radar Network) pracující s dvojicí aktivních stanic, sedmi pozemními zesilovači a 12 ionosférickými stanicemi. Tato nákladně budovaná síť je nyní schopná sledovat cíle až do vzdálenosti 3000 km od australského pobřeží a zpracovávat je v řídicím středisku v Edinburghu. Nicméně JORN není všespasitelná, protože využívá odrazů paprsku od ionosféry, jejíž stav je nutné nepřetržitě mapovat.

Pokrytí slepých míst v obraně země a kontinentu tak leželo a leží na bedrech RAAF. Dnes úplně přesně na bedrech pilotů čtyř perutí stíhacích F/A-18A/B Hornet podporovaných pěticí letounů KC-30A, 33. peruti z Amberley zajišťujících stíhačům tankování ve vzduchu a tím delší vytrvalost. Dálkový průzkum zajišťují RF-111C, 1. a 6. peruti. Údery na námořní cíle mohou provádět F-111C a G od stejných perutí, které už také leccos pamatují a čekají, že letos budou nahrazeny F/A-18E/F Super Hornet. V praxi to pro piloty znamená nekonečné hlídkování nad stejně nekonečnými plochami Tichého a Indického oceánu.

Jedinou reálnou šancí, jak zajistit vykrytí mezer a umožnit efektivní nasazení vlastních leteckých sil, bylo zavedení letounů včasné výstrahy. Ostatně podobné vstupní podmínky přiměly k nákupu letounů této kategorie i další země. Aktivity směřující k pořízení letounu včasné výstrahy lze v Austrálii vystopovat již v roce 1975, kdy ministerstvo obrany, ve spolupráci s RAAF, nechalo vypracovat studii porovnávající možnosti tehdy dostupných letounů této kategorie – Grumman E-2C Hawkeye a Boeing E-3A Sentry. Původní zájem se soustředil jen na včasnou výstrahu a řízení leteckých jednotek, ale postupně vykrystalizoval do požadavku komplexního řízení ozbrojených sil, včetně koordinace spolupráce mezi námořními, leteckými a pozemními silami.


Tuhle podívanou už brzy nikdo neuvidí – dny F-111C u RAAF jsou sečteny

Tento požadavek přesahoval možnosti obou uvažovaných letounů, protože ani jeden s takovou variantou nepočítal. Radar AN/APS-138 letounů E-2C Hawkeye (Group 01) byl navíc optimalizovaný pro činnost nad mořem, kde měl vysoké výkony, ale nad pevninou docházelo k zahlcování obrazovek falešnými odrazy.

Definice potřeb

První požadavky na budoucí létající systém včasné výstrahy a velení (AEW&C) vypracoval štáb RAAF pod označením ASR 64 (Air Staff Requirement No.64) v roce 1978. Jednou ze zásadních podmínek byla možnost spolupráce s vyhodnocovacím střediskem sítě JORN.

Potom se kromě papírování dlouho nic nedělo, jen v roce 1980 došlo k přeznačení projektu na AIR 77. Až koncem roku 1985 australská vláda k projektu AIR 77 vypracovala požadavek na nabídku RFP (Request For Proposal), kde byly definovány vstupní podmínky. Potom celá věc zase na pár let usnula, protože se v rozpočtu nenašly potřebné prostředky. Až v roce 1994 byl celý program oprášen, aktualizován a jeho označení bylo změněno na AIR 5077 projekt Wedgetail. Jméno bylo vybráno příznačně – Wedgetail, orel klínoocasý je největším dravcem australského kontinentu. Je známý svým výborným zrakem a odhodlaností, se kterou brání své teritorium.


Australané jsou na své Boeingy 733 AEW&C patřičně hrdí

Projektová studie PDS (Project Definition Study) dokončená v roce 1996 hodnotila možnosti australského systému protivzdušné obrany a definovala konkrétní požadavky na AEW&C. Systém musel být plně kompatibilní se stávající radarovou sítí včasné výstrahy JORN. Měl mít stejnou schopnost zaměřovat nepřátelské zdroje radiového signálu jako systém AN/ALR- 2001, používaný letouny AP-3C Poseidon, se kterými měl spolupracovat při vyhledávání námořních cílů a velení hladinovým jednotkám.

RAAF požadovalo schopnost detekovat cíle s radiolokační odraznou plochou ekvivalentní stíhacímu letounu na vzdálenost 350 km, v okruhu 360o nad pevninou i nad mořem. Nosič musel mít rychlost hlídkování 520 km/h nebo vyšší, kvůli pokrytí předpokládaného prostoru a operační výšku minimálně 20 000 stop (6096 m) kvůli radarovému horizontu.

Protože způsob nasazení měl být poněkud odlišný od porovnatelných letounů, předpokládala se montáž kompletní sady prostředků pro vlastní obranu. Čidla varující před ozářením radarovým a laserovým paprskem a IR čidla reagující na odpálení řízené střely. K tomu příslušné aktivní a pasivní prostředky rušení.

Po zpracování studie vyzvala australská vláda 28. května 1996 výrobce k podání přihlášek do soutěže. Počet zájemců převyšoval padesátku. Prvním kolem prošli jen tři nejnadějnější. Byli jimi v abecedním pořadí, Boeing s platformou 737-700 osazenou radarem MESA (Multi-role Electronically Scanned Array) s aktivní anténou a vychylováním paprsku plošnou změnou fáze (AESA – Active Electronically Scanned Array) od firmy Grumman – ESSD (Electronic Sensors and Systems Division, dříve Westinghouse).

Dále Lockheed Martin s letounem C-130J vybaveným modifikovaným radiolokátorem AN/APS-145 používaným na letounech E-2C Hawkeye (Group 02 a vyšší), respektive na letounu EC-130V Hercules, který v roce 1992 testovala americká pobřežní stráž (USCG) v boji proti pašerákům narkotik. Tento radar je umístěn v otočném radomu a celý systém je dodávaný jako paket umožňující přestavět na letoun včasné výstrahy standardní transportní Hercules.


Nevděčné hlídkování leží na bedrech pilotů F/A-18A/B Hornet

Posledním z trojice úspěšných byla firma Raytheon E-systems, která ve spolupráci s izraelskou firmou IAI Elta (Israeli Aerospace Industries) nabízela přestavbu letounu Airbus 310-300. Letoun měl nést systém Phalcon se čtyřmi AESA anténami. Systém Phalcon navíc pracuje při ověření identity cíle s dalšími senzory, aby vyloučil chyby a možnost napadení vlastních jednotek.

Tito tři uchazeči byli vyhlášeni 20. srpna téhož roku a zároveň vyzváni, aby do 14. listopadu předložili své návrhy. Po jejich vyhodnocení, týkajícím se především technické části, vydala australská vláda, 7. května 1997 upřesňující podmínky RFT (Request For Tender), zahrnující i ekonomickou část.

Ministr obrany Ian MacLachlan 2. prosince vyhlásil, že byl odsouhlasen rozpočet na předložení konkrétních řešení ve výši 8,5 milionu australských dolarů pro každého ze tří uchazečů s možností čerpat prostředky od 28. ledna 1998. Vítěz měl být vyhlášen ve třetím čtvrtletí téhož roku a po podepsání kontraktu měl dodat systém tak, aby v roce 2003 bylo dosaženo základní operační způsobilosti.

Seriál

  1. Letouny AEW - Airborne Early Warning - Oči leteckých sil
  2. Letouny AEW - Erieye (1) - Švédské oko na obloze
  3. Letouny AEW - Erieye (2) - První exportní úspěch
  4. Letouny AEW - Erieye (3) - V různých koncích světa
  5. Letouny AEW - Tu-126 Moss (1) - Pokus o ruský AWACS
  6. Letouny AEW - Tu-126 Moss (2) - Na stráži socializmu
  7. Letouny AEW - Boeing 737AEW&C (1) - Včasná výstraha pro protinožce
  8. Letouny AEW - Boeing 737AEW&C (2) - Pozdě, ale přece

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔05.05.2010 📕4.041

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře