Boje o Šalomounovy ostrovy - Guadalcanal, díl 2.

Autor : Robert Fox 🕔13.03.2010 📕14.474

V odpoledních hodinách dne 8. 8. 1942 pokračovala urychleně vykládka válečného materiálu z útrob nákladních lodí pacifického obojživelného svazu pod vedením kontradmirála Richmonda Kelly Turnera, který celou akci sledoval z můstku svojí velitelské vlajkové lodě Mc Cawley. Okolnosti celé obojživelné akce mu však v tuto chvíli přidělávaly spoustu starostí. Nejhorší byla skutečnost, že na základě vyjádření velícího admirála F. J. Fletchera ze dne 26. 7. musel počítat s tím, že během příštích několika hodin přijde pravděpodobně o podporu a krytí letadlových lodí, neboť Fletcher, při poradě na své vlajkové lodi Saratoga dne 26. 7. oznámil, že vzhledem k hrozbě nepřátelských ponorek, hladinových sil a zejména letounů, startujících z pozemních japonských základen, hodlá během příštích 24 hodin oblast opustit. I když Turner doufal, že Fletcher ještě své rozhodnutí změní, nestalo se tak. Toto rozhodnutí zbavilo expediční síly kontradmirála Turnera leteckého krytí, letounů startujících z palub Fletcherových letadlových lodí. Přitom kontradmirálu Turnerovi bylo jasné, že potřebuje dalších minimálně 72 hodin k úspěšnému ukončení vykládky válečného materiálu a zásob pro Vandegriftovy námořní pěšáky, kteří budou po odplutí Turnerova svazu na delší dobu bez možnosti zásobování.

V 18.00 hodin 8. 8., poté, co se na paluby Saratogy, Enterprise a Waspu vrátily po ukončení bojových a hlídkových letů všechny letouny, Fletcher odeslal admirálu Ghormleymu, veliteli oblasti, následující depeši: „Počet stíhacích letounů snížen z 99 na 78. Pro velký počet nepřátelských letounů v této oblasti doporučuji okamžité stažení mých letadlových lodí z oblasti. Žádám neprodlené vyslání tankerů vzhledem ke snižujícím se zásobám pohonných hmot.“ Tuto depeši zachytila i radiostanice na Mc Cawleyovi a za několik minut spojovací důstojník, předkládal její rozšifrovaný záznam Turnerovi. Turner zuřil. Do poslední chvíle totiž doufal, že mu nakonec Fletcher, navzdory svým proklamacím, poskytne čas na ukončení vykládky, ale nestalo se tak a Fletcher, aniž by čekal na potvrzení od Ghormleyho, okamžitě odplul. Rozčilený Turner teď nevybíravým způsobem dával najevo, co si o tomhle kroku svého přímého nadřízeného myslí. Navíc pokládal za neomluvitelné, že Fletcher vůbec neuznal za vhodné ani jeho, ani generála Vandegrifta o svém kroku informovat. Tehdy doslova prohlásil: „Ten bastard nás nechal u Guadalcanalu s holým zadkem!

Po stažení svazu Fletcherových letadlových lodí zůstal kontradmirál Turner v nezáviděníhodné situaci a prvním problémem, který vyžadoval okamžité řešení, byla organizace obrany. Především bylo třeba odpovědět na otázky, kde, jakými prostředky a kdy může nepřítel zaútočit. Na první otázku byla celkem jednoznačná odpověď. Rozhodnou-li se Japonci zaútočit na expediční síly, jistě tak učiní v prostoru jejich soustředění, to jest v prostoru mezi ostrovy Guadalcanal, Tulagi, Florida a Savo, ve vodách které Američané zakrátko pojmenovali „Ironbottom sound“, tedy Průliv ze železným dnem, nebo Železný průliv. Vedla je k tomu tragédie mnoha lodí, jejichž ohořelé a rozstřílené vraky klesly během následujících urputných bojů pod hladinu právě v těchto místech. Ovšem na druhou otázku už odpověd tak snadná nebyla. Japonci mohli k útoku použít letouny, hladinové síly i ponorky a to buď samostaně, nebo v kombinaci. Vzhledem k tomu, že v tuto dobu Američané nemohli číst japonské šifrované depeše, jako v období bitvy u Midway, neboť Japonci způsob šifrování změnili, zůstával jedinou možností účinný a dobře zorganizovaný průzkum. K průzkumné činnosti mohl Turner po odplutí letadlových lodí využít následující možnosti:

1. Australskou pobrežní hlídkovou službu, v jejíchž silách ovšem nebylo pozorování lodí pohybující se na širém moři nebo v noci.

2. Letecký průzkum letouny Jihopacifického letectva kontradmirála Mc Caina. Průzkum zajišťovaly letouny Consolidated PBY Catalina (hydroplány) a létající pevnosti B-17.

3. Ponorky, ovšem v oblasti Šalamounových a Bismarckových ostrovů měli Američané v tu dobu pouze šest podmořských člunů, takže nedostačující počet.

4. Dálkové letouny Australských ozbrojených sil.

5. Létající pevnosti podléhající přímo generálu Mc Arthurovi v jižním Tichomoří.

Každá z výše jmenovaných složek měla přiděleny určené sektory pro hlídkovou a průzkumnou činnost, které se ovšem, z důvodu rozlehlých oblastí jižního Tichomoří, nemohly překrývat.

Dále bylo třeba zorganizovat ochranu jen zpola vyložených dopravních lodí. Turner měl v tu dobu, po odplutí Fletcherova svazu, k dispozici následující hladinové síly:

Svaz křižníků a torpédoborců pod velením britského kontradmirála Victora Crutchleyho, jenž tvořily těžké křižníky : Australia, Canberra, Chicago, Vincennes, Astoria, Quincy. Lehké křižníky San Juan a Hobart a torpédoborce Monssen, Buchanan, Helm, Wilson, Patterson a Bagley.

Těžký křižník Vincennes
Těžký křižník Vincennes

Turner, jehož vlajková loď Mc Cawley, kotvila u Lužského výběžku na severní straně Guadalcanalu svolal poradu na 20.00 dne 8. 8. 1942, na které jej kontradmirál Crutchley informoval o rozmístění svého svazu na přístupových cestách ke kotvišti expedičních plavidel. Toto rozmístění se později ukázalo jako velmi nešťastné. Ale vinu na nadcházejícím debaklu nelze připsat jen oběma admirálům, ale také mnoha dalším faktorům, které zasáhly do průběhu bitvy.

Bitva u ostrova Savo

7. 8. 1942 v dopoledních hodinách se Japonci, informovaní o americkém výsadku na Tulagi a Guadalcanalu, rozhodovali, jak udeřit na americké expediční síly. Velitel oblasti viceadmirál Guniči Mikawa jednal okamžitě. Narychlo shromáždil v přístavu Rabaul na ostrově Nová Británie skupinu šesti dopravních lodí, na které nechal nalodit několik set mužů a zásoby a v nedostatečném doprovodu jednoho torpédoborce uskupení urychleně odeslal ke Guadalcanalu. Krátce před půlnocí, ze 7. na 8. 8. 1942 zahlédla japonský konvoj 14 mil západně od mysu St. George hlídkující ponorka S-38 korvetního kapitána H. G. Munsona. Ten se rychle rozhodl pro útok a za cíl si vybral největší z dopravních lodí Meijo Maru s výtlakem 5600 tun. Ponořená ponorka se přiblížila na 900 metrů a odpálila dvě torpéda. Obě našla cíl a Meijo Maru se během několika minut potopila i s celou posádkou a naloděnými vojsky. I když doprovodný torpédoborec ponorku napadl hlubinnými náložemi, podařilo se jí uniknout a 22. 8. 1942 se vrátila na základnu v australském Brisbane. Až později se posádka S-38 dozvěděla, že potopení Meijo Maru, přimělo admirála Mikawu povolat zbývajících pět dopravních lodí zpět do Rabaulu. Vyslání posil, které skončilo neúspěchem, nebylo jediným Mikawovým pokusem rychle zvrátit situaci a znovu dostat ostrovy v jižních Šalomounech pod japonskou kontrolu. Ve stejnou dobu, kdy se v Rabaulu ve velkém spěchu připravovalo vyplutí šesti dopravních lodí, opouštělo námořní základnu Kawieng na ostrově Nové Irsko pět těžkých křižníků, z nichž tři směřovaly k Admiralitním ostrovům a dva k Rabaulu. Na Mikawův příkaz zamířilo k Rabaulu všech pět. V odpoledních hodinách jeden z nich, Čókai, doprovázený torpédoborcem, dorazil do Rabaulského přístavu, vzal na palubu viceadmirála Mikawu a spolu se dvěma lehkými křižníky Tenrjú a Júbari, jež se v té době na základně zdržovaly, hned pokračoval dál ke stanovenému shromaždišti v průlivu sv. Jiří mezi Novým Irskem a Novou Británií. Odtud hodlal viceadmirál Mikawa zformovat úderný svaz a okamžitě napadnout americké expediční síly ve vodách omývající ostrovy Guadalcanal a Tulagi.

Ovšem plavba Mikawových lodí nezůstala Američanům utajena. První zprávu o pěti křižnících a doprovodných plavidlech směřujících k Rabaulu podala létající pevnost letectva generála Mc Arthura, která je v poledních hodinách 7. srpna zahlédla jižně od Nového Irska. Téhož dne ve večerních hodinách japonské lodi zahlédla ponorka S-38 kapitána Munsona, ale vzhledem k vysoké rychlosti proplouvajících lodí, nebyla schopna útoku. Dne 8. srpna japonský svaz zahlédly a krátce sledovaly dva průzkumné letouny typu Hudson Australského královského letectva. Ale jejich piloti bohužel postoupili důležitou zprávu o kurzu a složení nepřátelského svazu až pozdě odpoledne, z důvodu odpolední siesty a šálku čaje! Protože hlášení hovořilo o dvou křižnících a dvou zásobovacích lodích pro hydroplány, Američané se nijak nezneklidňovali, maje za to, že se Japonci snaží zásobovat své posádky v Severních Šalomounech. Zejména z výše uvedených důvodů, byl pozdější japonský útok Mikawova svazu pro Američany naprostým překvapením a skončil drtivou porážkou amerických hladinových sil.

Viceadmirál Guniči Mikawa
Viceadmirál Guniči Mikawa

V noci z 8. na 9. 8. 1942 pronikl nepozorován svaz viceadmirála Mikawy do blízkosti Crutchleyho plavidel. V této noční bitvě křižníků dokázali Japonci, dobře informovaní o rozmístění amerických sil, zaskočit a následně rozstřílet téměř všechna Crutchleyho plavidla. O dalším průběhu bitvy, která byla pojmenována „bitva u ostrova Savo“, se nebudu dále rozepisovat, neboť je již zde na www.valka.cz zpracován. Pro potřeby dalšího vyprávění si stačí jen zrekapitulovat výsledek bitvy.

Po bitvě

Bitva u ostrova Savo nebyla střetnutím zásadního významu, v strategických důsledcích ji zdaleka nebylo možno srovnávat například s bitvou u Midway. Měla však za následek, že se Japoncům podařilo dočasně spojence zbavit námořní převahy v oblasti jižních Šalomounů a bezprostředně z ní vyplynula nutnost co nejdříve stáhnout od Guadalcanalu a Tulagi nevyložená nákladní plavidla. Nepřítel mohl znovu udeřit letadly, ponorkami nebo i hladinovými silami a přitom z pěti těžkých křižníků, jež měly vykládání dopravních lodí zajišťovat, čtyři spočívaly na dně Železného průlivu a jeden byl těžce poškozen. Kontradmirál Turner si však uvědomoval, v jak zoufalé situaci zůstanou námořní pěšáci, jestliže se značnou částí výzbroje, potravin a výstroje odpluje zpět, proto v ranních hodinách 9. srpna učinil odvážné rozhodnutí. Nařídil, aby vykládka přerušená nočním útokem Mikawovy eskadry, pokračovala dál. A tak se stovky mužů vrhly do práce a v odpoledních hodinách již kontradmirál dostal hlášení, že jsou vyloženy zásoby potravin s nimiž námořní pěšáci vydrží 37 dní a munice na 4 dny nepřetržitých bojů. Znovu uvažoval, kam až může hranici rizika posunout a usoudil, že bez náležitého krytí ze vzduchu i z moře, teď už musí odplout, i když více než polovina válečného materiálu, stále zůstávala nevyložena.

A to Turner ještě nevěděl, jak moc mu štěstí ten den přálo. Velitel 25. japonského leteckého svazku vyslal již v ranních hodinách 9. 8. silné uskupení bombardérů s úkolem napadnout především americké letadlové lodi Fletcherova svazu, o nichž Japonci stále předpokládali, že se nacházejí v oblasti jižních Šalomounů, a pokud by se to nepodařilo, zaútočit na expediční síly. Piloti však příliš dlouho hledali Fletcherův svaz, v té době již po mnoho hodin směřující k Nové Kaledonii, a vyčerpali při tom tolik pohonných hmot, že k Turnerovým lodím se už nemohli dostat. V 16.00 9. 8. transportní lodi, doprovázené žalostnými zbytky bojových plavidel – křižníky Australia, Hobart, San Juan, ploužícím se Chicagem a několika torpédoborci – zamířily ve dvou skupinách na východ. Propluly Lenžským průlivem a směřovaly stejně jako viceadmirál Fletcher k Noumée na Nové Kaledonii. Téměř 18 000 námořních pěšáků generálmajora Vandegrifta na Guadalcanalu a Tulagi, zůstalo od této chvíle odkázáno jen na sebe a jedinou chabou útěchou jim mohl být Turnerův slib, že dostanou posily a další válečný materiál, co nejdříve to bude možné.

A tak skončila první fáze krvavých bojů o kontrolu nad malým ostrovem v jižním Tichomoří, který ve skutečnosti ani Američané ani Japonci nechtěli, ale ani jedna strana si nemohla dovolit přenechat jej nepříteli. Ti, kteří na spojenecké straně po počátečním snadném vylodění měli za to, že i nadále vše půjde hladce, po noční bitvě z 8. na 9. 8. rychle vystřízlivěli. Naopak na Japonce, které bitva u Sava povzbudila, vystřízlivění teprve čekalo. Viceadmirál Mikawa byl sice na veřejnosti po vítězné bitvě oslavován jako hrdina, ale skrytě mu bylo vytýkáno, že po porážce spojeneckého uskupení, tvrdě nezaútočil na Turnerovy expediční síly a zejména dopravní lodě s nezbytným válečným materiálem. I když bitva u Sava byla velkým japonským vítězstvím, přesto se Japoncům nepovedlo to hlavní, totiž zničit americké expediční síly a získat ostrov Guadalcanal zpět do svých rukou.

První týdny

Po odplutí Turnerových lodí v neděli 9. 8. 1942 námořní pěšáci na ostrovech Guadalcanal a Tulagi tušili, že je v příštích dnech nic dobrého nečeká. Většina vojáků dávala nevybíravě najevo, co si myslí o „zradě“ námořnictva. Generál Vandegrift si také nedělal o situaci iluze, spíše naopak. Velmi dobře věděl, že ani sebelepší vojáci nemohou dlouho držet předmostí na ostrově obklopeném vodami, které kontroluje nepřítel a který může libovolně posilovat a zásobovat vlastní jednotky, jež se zatím stáhly na západ do nitra ostrova. Navíc Japonci nejenže mohli téměř bez rizika dotírat z moře, ale mohli tak činit i ze vzduchu.

Generál námořní pěchoty A.A. Vandegrift na Guadalcanalu v srpnu 1942
Generál námořní pěchoty A.A. Vandegrift na Guadalcanalu v srpnu 1942

Ovšem na rozdíl od temperamentních námořních pěšáků chladnokrevný Vandegrift nepochyboval, že spojenečtí velitelé Turner, velitel jihopacifického letectva Mc Cain, i velitel oblasti viceadmirál Ghormley udělají vše, aby vyloděná vojska podpořili v co nejkratší době. Otazníkem však zůstávalo, zda do té doby vydrží a uhájí své nejisté pozice.

Hned ráno 9. 8. svolal Vandegrift velitele pluků a seznámil je s rozhodujícími úkoly pro nejbližší budoucnost:

  1. zabezpečit co nejlépe předmostí proti útokům z pevniny i z moře
  2. rozmístit munici, potraviny a ostatní materiál nahromaděný na pobřeží tak, aby byl co nejlépe chráněn před dělostřeleckými i leteckými přepady
  3. vybudovat provizorní skladiště, ubytovací zařízení, ošetřovny atd.
  4. a zejména dostavět Japonci rozestavěné letiště a co nejdříve jej zprovoznit

Letecký pohled na Hendersonovo letiště, srpen 1942
Letecký pohled na Hendersonovo letiště, srpen 1942

Uvedení přistávacích ploch do provozu bylo pro Vandegrifta prvořadou záležitostí, neboť věděl, že až z nich budou moci operovat Mc Cainovy bombardéry a stíhačky, je napůl vyhráno! Téměř okamžitě zavládlo horečné pracovní úsilí. Byly budovány okopy, předsunutá palebná stanoviště, signální systém vyrobený z obyčejného drátu a prázdných plechovek. Protože Turner nestihl vylodit téměř žádná těžší děla včetně pobřežních, nechal Vandegrift rozmístit podél pobřeží několik 75mm polopásových samohybných děl. Do palebných postavení byly umístěny 37mm polní kanóny a dokonce jedno ukořistěné japonské 76mm polní dělo. Pěchota vybudovala soustavu malých pevnůstek, které obsadily malé předsunuté oddíly, vyzbrojené automatickými zbraněmi. Pokud se týká protiletadlové obrany, měl Vandegrift k dispozici dvě baterie 90mm protiletadlových děl, která byla umístěna v prostoru letiště, aby střežila oblohu před nepřátelskými letouny. Po několik dalších dní pokračovaly opevňovací práce a bojová činnost se omezila jen na hlídkování. Japonská posádka skrývající se v džungli se zatím nijak neprojevovala, čekala na posily.

Americké pozice na guadalcanalu
Americké pozice na Guadalcanalu

První akce započala až 12. 8. Toho dne zajala americká patrola japonského námořního důstojníka, ze kterého se po dlouhém výslechu podařilo vyrazit, že západně od Kukumu, za řekou Matanikau, je několik set japonských vojáků, bezradných a hladovějících a hlavně ochotných vzdát se. Ovšem byla to jen japonská lest. V noci z 12. na 13. srpna vyslal Vandegrift průzkumný oddíl pod velením zpravodajského důstojníka divize plukovníka F. B. Goette v počtu 32 mužů. Tento se v nočních hodinách přeplavil přes řeku Matanikau v gumových člunech. Jakmile přistál na západním břehu řeky, okamžitě byl napaden zdrcující palbou ručních zbraní a rozprášen. Zachránili se pouze 3 muži, kteří se ráno vrátili k americkým liniím. O plukovníku Goettem a jeho mužích už nikdo nikdy neslyšel. Od té doby, jak zaznamenává historik generál Griffith, byl pro zpravodajské důstojníky velký problém přesvědčit námořní pěšáky, aby vzali do zajetí živého Japonce. Práce na Hendersonově letišti kvapem postupovaly, takže již 12. 8. přistálo na provizorním letišti první spojenecké letadlo, hydroplán Catalina s pobočníkem kontraadmirála Mc Caina na palubě. Mc Cain poslal jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, aby osobně prozkoumal situaci a podal mu přesnou zprávu o stavu letiště, jehož význam si všichni dobře uvědomovali. Ženijní oddíly i ostatní pěšáci vykonali za pár dnů opravdu zázrak. Přitom těžké mechanismy zůstaly nevyloženy, a tak většina práce byla provedena prostředky, jež na místě zanechali Japonci. Američané vylodili pouze jeden buldozer, který nyní zachraňoval situaci. V tu dobu tvořila celé letiště jedna 900 m dlouhá dráha s povrchem z udusané hlíny, která se za deště, a ty byly na Guadalcanalu každodenní záležitostí, měnila v pás rozbředlého bláta. Naštěstí prudké tropické slunce ji vždy dokázalo rychle vysušit. S konečnou platností byl tento vážný problém vyřešen až později, kdy dopravní lodi přivezly lehké a pevné kovové dílce, nazývané drátěnky, jimiž bylo možno dráhy pokrýt.

Zásobování ostrovní posádky nedopřávalo admirálům Ghomleymu a Turnerovi klidu. Oba věděli, že bez pobřežních děl, munice, stavebních mechanismů, zdravotnických potřeb a potravin nemůže Vandegrift dlouho odolávat. Námořní pěšáci fasovali jen dvě jídla denně, neboť Vandegrift, nevěda, kdy dorazí další zásoby, hned zpočátku nařídil snížit dávky na nezbytné minimum. A situace by byla ještě horší, kdyby Japonci při kvapném ústupu nezanechali na místě spoustu pytlů rýže. Také se kvapem blížila chvíle, kdy budou moci začít operovat letouny z Hendersonova letiště a přitom na ostrově zcela chyběly zásoby leteckého benzínu, pum, munice pro palubní zbraně letounů a dalšího materiálu, nezbytného k bojové činnosti letadel. Bohužel těch pár dopravních lodí, které měl v té době admirál Ghormley k dispozici, bylo příliš cenných, než aby je bylo možno vystavit riziku plavby ke Guadalcanalu bez dostatečného zajištění. Proto se v Ghormleyho štábu dospělo názoru, použít k tomuto účelu několik starších torpédoborců, které po potřebných úpravách, představovaly provizorní řešení. Jejich výhodou byla značná rychlost, charakteristická pro tento druh plavidel, a manévrovatelnost, jež jim umožňovala úspěšně čelit jak útokům ponorek tak i letounům. První čtyři tato plavidla - Colhoun, Little, McKean a Gregory – dorazila na Guadalcanal 15. srpna. Kromě benzínu, pum a munice přivezly majora Charlese H. Hayese, prvního peračního důstojníka Hendersonova letiště a podporučíka George W. Polka se 120 muži technického personálu, nezbytného pro chod letecké základny. Téhož dne Vandegrift oznámil Ghormleymu, že Hendersonovo letiště může za suchého počasí přijímat letouny! Datum 20. 8. 1942 se stal pro posádku Guadalcanalu památným dnem, neboť tehdy na Hendersonově letišti přistála první skupina bojových letounů, které přivezla eskontní letadlová loď Long Island. Bylo to 19 stíhaček typu Grumman F4F (bojové jméno Wildcat) a 12 střemhlavých bombardérů typu Douglas SBD-2 (bojové jméno Dauntless) letectva námořní pěchoty. Celému uskupení velel podplukovník Charles F. Fike, stíhačům major John L. Smith, bombardérům podplukovník Mangrum.

Japonská reakce

Japonci prvních deset velmi cenných dnů po bitvě u Sava doslova promarnili. V tuto dobu, kdy byli naprostými pány ve vzduchu i na moři, ztratili jedinečnou příležitost k přesunu nových sil na Guadalcanal a ke zničení amerického výsadku. Teprve ve druhém srpnovém týdnu roku 1942 se tokijský hlavní stan rozhodl převést další řízení operací na Guadalcanalu z pravomoci námořnictva na pozemní vojsko. Krátce na to přiletěl z Tokia do Rabaulu nově jmenovaný velitel 17. armády generálporučík Harukiši Hjakutake, pověřený úkolem Guadalcanal a Tulagi dobýt zpět. Na rozdíl od pružného taktika Vandegrifta byl Hjakutake typem teoretika, pro nějž představoval nejvyšší zákon vojenské vědy soubor příslušných příruček a řádů. A císařské příručky pravily, že: „povaha Američana je prostá, postrádající houževnatosti a bojové zdatnosti a při neúspěchu má snahu opustit jeden plán pro druhý“. Hjakutake prostudoval situaci a z nepřesných zpráv nabyl dojmu, že na Guadalcanalu je kolem dvou tisíc nepřátelských vojáků. Vrchní velitelství pozemního vojska mu pro znovudobytí ostrova sice přidělilo dva zesílené pluky a pěší brigádu, protože však tyto jednotky byly zatím rozptýleny po několika ostrovech v jihozápadním Tichomoří, došel Hjakutake k závěru, že vystačí s útvarem, který byl nejsnáze dosažitelný. S pěším plukem plukovníka Kjanoa Ičikiho. Ičikiho pluk byl původně určen k obsazení Midwaye. Ovšem po porážce japonských námořních sil se pochopitelně vylodění nekonalo a tak byl pluk prozatím umístěn na ostrově Guam v Marianách. Odtud byla jeho část v počtu 916 mužů naloděna na šest torpédoborců kontradmirála Raizóa Tanaky a 18. srpna se muži vylodili u výběžku Taivu, 30 kilometrů východně od obraného pásma Američanů. K odvrácení pozornosti den před tím přistála západně od amerických pozic u Tassafarongy jednotka speciálních námořních výsadkových sil. Do týdne měl být u Taivu i zbytek Ičikiho pluku, celkem asi 1500 mužů. Jak se však ukázalo později, stal se plukovník Ičiki, schopný a odvážný důstojník, obětí omylů charakteristických v tomto období války pro většinu japonských vyšších důstojníků, stále ještě trpících tzv. „nemocí z vítězství“. Ičiki, který byl v Hjakutakeho štábu informován, že Američanů není na ostrově více než dva, maximálně tři tisíce, a navíc přesvědčován japonskou propagandou o jejich podřadných bojových kvalitách, usoudil, že s tisícovkou svých „tygrů“, dokáže nepřítele zničit, aniž by musel zbytečně čekat na posily. Tato sebejistota a unáhlenost se mu však stala osudnými.

Americký kulometčík na bojovém stanovišti, Guadalcanal, srpen 1942
Americký kulometčík na bojovém stanovišti, Guadalcanal, srpen 1942

Útok

Námořní pěšáci se o japonských posilách dozvěděli velmi brzy. Jednak od pobřežní hlídkové služby Martina Clemense, jednak měli příležitost se přesvědčit sami. V dopoledních hodinách 19. 8. vyrazil na východ průzkumný oddíl kapitána Charlese Brushe. Kolem poledne zahlédla jeho předsunutá hlídka poblíž Koli japonskou průzkumnou skupinu, náležející k Ičikiho jednotkám. Kapitán Brush zaujal se svými muži výhodné postavení, a když se nic netušící Japonci přiblížili na sto metrů, zasypal je hustou palbou z ručních zbraní. Z 34členné japonské hlídky se zachránili jen tři muži, ostatní zemřeli na místě. Prohlídka padlých nepřátel odhalila, že nejde o příslušníky námořnictva, ze kterých byly složeny jednotky pobývající na ostrově před americkým vyloděním, ale o vojáky pozemního vojska, kteří vůbec nevypadali na to, že by se po dva týdny schovávali v džungli. Mrtví vojáci i důstojníci měli čisté uniformy, byli čerstvě oholeni a v jejich kapsách našli Brushovi muži spoustu map, poznámek a deníků, které posbírali a po návratu předali zpravodajskému oddělení divize. Prohlídka ukořistěných dokumentů jen potvrdila, že na ostrov přibyly nové japonské síly. Navíc, že mají poměrně dobrý přehled o rozmístění americké obrany a dělostřelectva. V praxi to znamenalo jediné, v krátké době lze očekávat nepřátelský útok. Potvrzoval to i vzkaz nalezený mezi zásobami shazovanými na padácích japonským vojákům západně od řeky Matanikau. Několik balíků vítr zanesl na území obsazené americkými jednotkami a v jednom z nic byla výzva: „Vydržte! Pomoc je na cestě!

Generálporučík Hjakutake na základně Rabaul, srpen 1942
Generálporučík Hjakutake na základně Rabaul, srpen 1942

Z předchozích událostí bylo Vandegriftovi jasné, že nepřátelský útok přijde s největší pravděpodobností z východu. Proto Vandegrift využil zbývajícího času k posílení obranné linie na levém břehu řeky Tenaru. Tam, u jejího ústí, byl totiž nejvhodnější terén k proniknutí na západ k Hendersonově letišti. Proto se zde zakopaly dva prapory 1. pluku námořní pěchoty. Byly tam rozmístěny zátarasy z ostnatého drátu, instalovány 37mm kanóny vybavené protipěchotním střelivem a hlídky obsadily předsunutá stanoviště. Boj začal v 00.30 dne 21. 8. 1942. Úzkým písečným nánosem při ústí řeky běželo proti postavením 2. praporu 1. pluku námořní pěchoty, pod velením podplukovníka Edwina A. Pollocka, s válečným pokřikem „Banzai“ na dvě stě japonských vojáků, na puškách nasazeny bajonety a v čele důstojníci mávali samurajskými meči. Přivítala je palba pušek, kulometů, samopalů Thompson, výbuchy ručních granátů a přidaly se i 37mm kanony. Válečnický jek útočících Japonců se v několika minutách změnil ve smrtelné chroptění umírajících a výkřiky zděšení a bolesti. Japonští vojáci se vůbec nekryli, s hysterickými výkřiky se hnali kupředu, klopýtali přes mrtvoly a některým se dokonce podařilo proniknout až do amerických postavení. Námořní pěšáci se doslova bránili v boji muže proti muži pažbami pušek, bajonety, mačetami a útočnými noži. Bylo to první z celé řady krvavých pozemních střetnutí, jež se udála na Guadalcanalu. Masakr pokračoval s neskutečnou nenávistí a zarputilostí. Když se americkému kulometčíkovi zasekl jeho kulomet, dva kulometčíkovi druhové drželi dotírající Japonce v šachu bajonety, než závadu našel a opravil. Krátce před rozedněním byli všichni japonští vojáci, kteří se pokusili po mělké písčině překročit řeku, mrtví. Podle plánu plukovníka Ičikiho měly čelní oddíly Japonců za úkol prorazit americké linie. Nyní, protože se tak nestalo díky odražení útoku, se Japonci zmateně přeskupovali v háji kokosových palem na východním břehu řeky Tenaru a tam se mnozí stávali obětí amerických odstřelovačů. Zatím se však Ičiki necítil poražen a bylo jen otázkou času, kdy zaútočí znovu. Generál Vandegrift se rozhodl nedat mu další příležitost. Přikázal podniknout rychlý protiútok, nepřítele obklíčit a zničit jej. Proto byla do prostoru soustředění japonských vojsk soustředěna veškerá dostupná palba všech zbraní a zaútočily i letouny, které na ostrov přibyly předchozího dne. 1. prapor 1. pluku námořní pěchoty podplukovníka Leonarda B. Cresswella dostal rozkaz se vydat na jih, proti proudu řeky Tenaru. V bezpečné vzdálenosti překonat řeku a odříznout Ičikimu ústup na východ a na jih. Na severu bylo moře a na západě Pollockův prapor. Ve 14.00 Creswellovi vojáci vyrazili. Japonci zareagovali s nevídanou divokostí. Téměř okamžitě zahájili bodákový protiútok a Cresswell muset požádat o nasazení dalšího, záložního praporu, než je dokázal z jejich postavení vytlačit. Potom začali Japonci utíkat. Většinu z nich námořní pěšáci postříleli, část se jich pokusila o záchranu v moři, kde se utopili a část se pokusila probít na východ. V 16.00 Vandegrift zapojil do útoku četu lehkých tanků. Tanky se prodíraly mezi kmeny kokosových palem a nárazy na ně setřásaly Japonce ukryté v jejich korunách. Těsně před západem slunce bylo po všem. V bitvě padlo 35 námořních pěšáků a 75 jich bylo zraněno. Mnoho z amerických ztrát byla způsobeno až při vyčišťovacích akcích, kdy někteří ze zraněných japonských vojáků se pomazali krví, předstírali smrt a když se k nim Američané přiblížili, vztyčili se s pistolí nebo granátem v ruce. Zajímavá je zpráva, kterou generálmajor A. A. Vandegrift zaslal veliteli USMC generálporučíku Holcombovi: „Pane generále, nikdy jsem neslyšel ani nečetl o takovém způsobu boje. Ti lidé se odmítají vzdát. Raněný čeká, až se na něj někdo přijde podívat a pak roztrhá sebe i toho druhého ručním granátem.“ Japonské ztráty byly katastrofální. Jen asi 30 vojákům se podařilo zachránit v džungli. Když plukovník Ičiki s pár muži ve zbědovaném stavu konečně dosáhl výchozího postavení u výběžku Taivu, v zoufalství spálil vlajku pluku a spáchal sebevraždu. Až mnohem později, se dostal Američanům do rukou jeho osobní deník. Zápisky z něj jsou opravdu zajímavé: „18. srpna - přistání a vylodění – 20. srpna – noční přesun a bitva – 21. srpna – radost z vítězství...!“ Nutno říci, že japonský plukovník poněkud předbíhal události, předpokládanou radost z vítězství už si nevychutnal.

Po bitvě...
Po bitvě...

Závěrem je třeba uvést, že význam bitvy u řeky Tenaru nespočíval v počtu nasazených vojsk nebo techniky, ale byl velmi důležitý v jiném ohledu: poprvé se američtí námořní pěšáci střetli s elitními japonskými útvary, o kterých šla tehdy pověst, že právě v bojích v těžkém terénu tichomořských džunglí proti nim nikdo neobstojí. Je pravdou, že legenda utrpěla první znatelnou trhlinu!

Zdroje a použitá literatura:
Hart, Basil Liddell, Dějiny druhé světové války, Jota s.r.o. Brno v roce 2000. ISBN: 80-7217-117-9
Keegan, John, Druhá světová válka, nakladatelství Pavel Dobrovský – Beta Praha-Plzeň 2003
ISBN: 80-7306-063-9
Hubáček, Miloš, Pacifik v plamenech, Mladá fronta, vydání třetí Praha 2003 ISBN: 80-204-0642-5
Hubáček, Miloš, Vítězství v Pacifiku, Panorama Praha 1985
Griffith, Samuel B.: Bitva o Guadalcanal Praha, 1970
Autor : Robert Fox 🕔13.03.2010 📕14.474

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře