EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 1. díl

Autor : Ing. Jan Špiler 🕔06.02.2010 📕11.193

Seriál

  1. EU v mírovém procesu na Blízkém východě
  2. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Úvod
  3. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 1. díl
  4. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 2. díl
  5. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 1. díl
  6. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 2. díl
  7. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 3. Komparace postoje EU s vybranými aktéry
  8. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Závěr
  9. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Seznam zkratek
  10. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 1.
  11. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 2.
  12. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 3.
  13. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

1. Podstata vývoje konfliktu od vzniku Státu Izrael po současnost

Dějiny Státu Izrael jsou úzce spojeny se snahou nového státu přežít v oblasti, kde mu okolní arabské státy rozhodně nebyly pozitivně nakloněny. I když již usazování židovských přistěhovalců z celého světa v desetiletích před vznikem samostatného Státu Izrael vedlo k problematickým vztahům s místním arabským (palestinským) obyvatelstvem, byla to právě léta po druhé světové válce, která vedla ke skutečnému urychlení problematických vztahů nejen s okolními arabskými státy, ale právě s původním arabským obyvatelstvem na bývalém mandátním území Velké Británie.

1.1. Nástin vývoje od konce druhé světové války do konce 90. let 20. století

Po druhé světové válce ustanovená Speciální komise pro Palestinu[5] doporučila rozdělit mandátní území Palestiny na dva státy – arabský a izraelský. Jeruzalém měl být ustanoven mezinárodní zónou. V listopadu 1947 byla pak přijata rezoluce Valného shromáždění OSN (VS OSN) č. 181, která tento plán měla uvést v život. Zatímco Židé rezoluci přijali, Arabové její znění odmítli, přičemž důvodů bylo hned několik. Prvním problémem bylo nahlížení arabského obyvatelstva na židovský národ jako takový (náboženské důvody), druhým pak neochota přijmout ve svém středu nový stát a dělit se s ním o oblasti, které arabské obyvatelstvo považovalo za právoplatně své. Proto Liga arabských států (LAS) již před vyhlášením nezávislosti Státu Izrael vyhlásila Židům válku s cílem vyhnat je z Palestiny. I vzhledem k tomu, že v té době v oblasti Palestiny žilo přibližně dvakrát více arabského obyvatelstva než Židů[6], muselo být z jejich pohledu vítězství na dosah. Jenže díky rozdílným cílům jednotlivých arabských států se boje nevyvíjely směrem, jakým by si to arabské státy přály. Před vyhlášením nezávislosti se armády okolních arabských států přímo neúčastnily, spíše se jednalo o vysílání sborů dobrovolných arabských bojovníků, kteří bojovali proti židovským vojenským organizacím jako byla například Hagana a jiná uskupení, která měla za cíl chránit židovské obyvatelstvo před útoky arabského obyvatelstva. V počátečních fázích se sice izraelské síly dostaly pod tlak arabských armád dobrovolníků, ale jejich postup se jim podařilo zastavit a Židé postupně dosahovali na bojišti převahy.

Když byla 14. května 1948 vyhlášena nezávislost Izraele, nemohly již okolní arabské státy déle čekat, zřejmě také kvůli sílící nespokojenosti arabského obyvatelstva ve svých zemích, a rozhodly se zapojit se do války přímo[7]. Sýrie a Egypt sice zpočátku dosáhly určitých vojenských úspěchů, mimo jiné díky lepší vojenské výbavě, které se Izraeli vážně nedostávalo, nicméně díky prvnímu přerušení palby v červnu toho roku se Izraeli podařilo přeorganizovat své síly a doplnit zčásti potřebnou výzbroj a po ukončení přerušení palby převzít iniciativu. Na tomto místě je důležité připomenout, že na dodatečném vyzbrojení Izraele mělo obrovskou zásluhu Československo, které Izraeli dodalo potřebnou výzbroj včetně letadel, těžkých zbraní a munice.[8] To nakonec vedlo k tomu, že Izrael svou existenci uhájil a naopak se zhoršila situace palestinských Arabů. Ti v průběhu války masově prchali z území dobytých Izraelci do okolních arabských států, které však nebyly připraveny nechat uprchlíky trvale usadit na svém území, což vedlo ke vzniku problému uprchlických táborů. Kontrolu nad pásmem Gazy si udržel Egypt, Západní břeh Jordánu naopak připadl Jordánsku, které v té době mělo za cíl zabránit vzniku palestinského státu. Ve stejné době se ovšem s problémy potýkalo i židovské obyvatelstvo žijící v okolních arabských státech, odkud muselo uprchnout před nenávistí místního obyvatelstva.[9] Rada bezpečnosti OSN (RB OSN) vydala rezoluci 62, která volala po nastolení příměří a návratu uprchlíků zpět do země, což ovšem opět naráželo na neochotu Izraele přijmout zpět všechny arabské uprchlíky. Na druhé straně, i když byly nové hranice Izraele ustanoveny podél tzv. „zelené linie“ v souladu s požadavky OSN, nebyly uznány arabskými zeměmi, které stále nechtěly existenci nového státu ve svém středu připustit. Otázka existence Izraele ani problematika uprchlíků nebyla tedy uspokojivě vyřešena.

Dalším problémem, kterým se musel nově vzniklý stát zabývat, bylo znárodnění Suezského průplavu a uzavření Tiranské úžiny pro izraelské lodě v roce 1956. Vzhledem k tomu, že se Egypt rozhodl i pro znárodnění Suezského průplavu, což se nelíbilo Velké Británii ani Francii, otevřela se pro Izrael možnost spolupracovat s novými spojenci na zvrácení pro něj velice nevhodné situace, kterou znamenalo právě uzavření Tiranské úžiny. Koordinovaná akce izraelského útoku na Sinajský poloostrov a jeho rychlé dobytí a následný výsadek britských a francouzských vojáků kolem Suezského průplavu sice vyšel, nicméně vyvolal ostrou odezvu nejen od Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), ale překvapivě i USA[10]. Rezoluce VS OSN č. 997 požadovala okamžité stažení všech tří iniciátorů, nicméně okupace Sinajského poloostrova ze strany Izraele přesto trvala několik dalších měsíců. Výsledkem bylo, že se Izraeli podařilo získat záruky ohledně otevřenosti mezinárodních vod pro jeho lodě a částečně i bezpečnostní záruku v podobě rozmístění jednotek OSN na Sinajském poloostrově. Co se týče palestinské strany v tomto období, byl v Kuvajtu Jásirem Arafatem založen Výbor pro osvobození Palestiny, který byl později přejmenován na Fatah.

V 60. letech se rozhodnutí Izraele implementovat plán na zavlažování polí z vod Jordánu stal důvodem volání Jásira Arafata po přímé konfrontaci a smazání Izraele z mapy světa. G. A. Násir, egyptský prezident, který se také stal terčem Arafatovy kritiky arabských vůdců pro jejich neschopnost řešit problém Izraele, se v té době rozhodl pro založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která měla tvořit protiváhu radikálnímu Fatahu Jásira Arafata. Když pak Sýrie začala jako reakci na tento krok přímo podporovat Arafatův Fatah a na svět se začaly dostávat zprávy o několika úspěšných teroristických útocích této skupiny (zejména díky podpoře Sýrie), začalo v arabském světě sílit volání obyvatelstva po válce proti židovskému státu, na což egyptský prezident reagoval přiostřením svých slovních projevů namířených proti Izraeli.

Uznání OOP ze strany arabských států a potvrzením jejího cíle – zničení Státu Izrael – a voláním po zabránění zavlažovacím projektům v Izraeli se situace dále vyostřila a došlo k prvním útokům izraelské armády na libanonské a syrské těžké stroje, které byly v té době nasazeny s cílem odklonit vody od Galilejského jezera jinam a zabránit tak Izraeli v možnosti kontrolovat přímo vodní zdroje v oblasti. Zatímco konflikt mezi Sýrií a Izraelem gradoval, egyptský prezident se v květnu 1967 rozhodl požádat OSN o stažení mezinárodních sil OSN ze Sinajského poloostrova a veřejně se přihlásil k ideji zničení izraelského státu.[11] Následovala blokáda Tiranské úžiny pro izraelské lodě (tedy porušení garance svobodné plavby, kterou si Izrael vymohl dříve - viz výše). Když USA nesplnily svůj závazek vůči Izraeli, kterým se zavázaly udržet mezinárodní vody otevřené, a z arabských zemí zaznívalo stále silnější volání po válce a arabští vůdci slibovali podporu palestinskému obyvatelstvu silou, rozhodl se Izrael jednat.[12] Dne 5. června 1967 zaútočilo izraelské letectvo na cíle na Sinajském poloostrově. Izraelská armáda překvapila egyptskou armádu a během několika dní dosáhla zdrcujícího vítězství a obsadila celý Sinajský poloostrov a pásmo Gazy. Obdobně se Izraeli podařilo bleskově porazit jordánskou armádu a zabrat celé území Západního břehu včetně Jeruzaléma, když se i přes varování Jordánsko rozhodlo zapojit do útoků na Izrael.[13] Poté, co si izraelská armáda uvolnila kapacity na egyptské frontě, mohla obrátit svou pozornost na Sýrii a dobře naplánovanou vojenskou operací zabrala Golanské výšin; následně Izrael přijal zastavení palby navržené dříve OSN. Dále byla v OSN přijata rezoluce č. 242, která požadovala stažení Izraele z dobytých území během šestidenní války a vyjednání trvalého míru mezi zúčastněnými stranami.

Rozšiřování izraelského území v jednotlivých etapách arabsko-izraelského konfliktu od vzniku Izraele po situaci po skončení šestidenní války ukazuje obrázek 1.


Obr. 1 - Území kontrolované Izraelem – etapy
Zdroj: http://history.sandiego.edu/gen/maps/1900s/1947-67israel.jpg

Situace se po šestidenní válce pro Izrael výrazně změnila nejen proto, že dosáhl velice rychlým vítězstvím rozsáhlá nová území, ale také proto, že se potvrdila jeho vojenská převaha nad arabskými státy i přes jejich výraznou podporu v podobě vojenské techniky ze strany SSSR. Důvěra ve vlastní vojenské schopnosti pak ovlivnila politiku Izraele po období několika dalších let. Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik byl preventivní útok izraelské armády obhajitelný. Zde je důležité si uvědomit, že Izrael jakožto stát obklopený nepřátelskými arabskými státy, které volaly po jeho zničení, neměl jinou možnost než zmobilizovat svou armádu, což v podstatě znamenalo zastavení hospodářského života, neboť Izrael neměl a nemá lidské kapacity na udržování velmi početné armády nezbytné k obraně vlastních hranic bez přistoupení k mobilizaci. Navíc pokud se podíváme na mapu celého regionu, Izrael ze strategického hlediska nemohl riskovat prolomení své obrany arabskými armádami, protože mu to nedovoluje relativně malá velikost jeho území.[14]

Změna nastala i pro palestinské obyvatelstvo. Mnoho z nich bylo nyní pod nadvládou Izraelců a od tohoto momentu začíná v konfliktu na Blízkém východě hrát velmi důležitou úlohu právě vztah mezi izraelským státem a palestinským obyvatelstvem, resp. jeho zastupiteli, v té době OOP a Fatahem. Po šestidenní válce byl do čela OOP dosazen Jásir Arafat a OOP byla postupně uznána jako představitel palestinského lidu nejen arabskými státy, ale také OSN. Jásir Arafat vystoupil na zasedání VS OSN v roce 1974. Izrael však ještě k takovému kroku připraven nebyl, a to zejména kvůli charakteru OOP a Fatahu, které nejen že volaly po zničení Izraele[15], ale organizovaly i teroristické útoky proti Židům.

Izrael se dostal pod tlak USA, které požadovaly, aby výměnou za vrácená území vyjednal s arabskými státy mír, nicméně ani Sýrie, ani Egypt nebyly připraveny s Izraelem v této fázi o takové možnosti jednat (navíc za podmínek stanovených Izraelem). Ani Jordánsko, jehož vztahy s Izraelem byly po celou dobu o něco vřelejší než u ostatních arabských států, neučinilo žádné dalekosáhlejší kroky směrem k mírovému uspořádání.[16] Ani politické kruhy v Izraeli v té době nebyly zcela jednotné ohledně nově nabytých území. Zatímco nacionalistické a náboženské kruhy obecně navrhovaly přímé připojení oblastí Západního břehu a jejich osídlení včetně Golanských výšin, umírněnější kruhy si uvědomovaly problémy, které může přinést připojení tak velkého území, navíc s početným arabským obyvatelstvem.[17] Kromě toho zde byly obavy z reakce světové veřejnosti. Arabské státy se svými častými slovními výpady na adresu Izraele osočujícími jej z imperialistických tendencí by v ten moment svým slovům mohly dodat na váze.

Nevyjednávání s Izraelem však nakonec skutečně vedlo k tomu, že se na územích okupovaných Izraelem začaly usazovat židovští osadníci. Důležitým bodem byla jednak jednání v Chartúmu v srpnu a září roku 1967, uspořádaná arabskými státy, a dále pak kontroverzní rezoluce OSN odsuzující sionismus jako rasismus (rezoluce byla schválena VS OSN v roce 1975). Tím se izraelská veřejnost začala přiklánět k názoru, že se o své problémy musí Izrael postarat sám a že mezinárodní společenství je vůči němu v této situaci vyloženě nepřátelské.[18] Politice osidlování palestinských území židovskými osadníky tak na izraelské politické (a veřejné) scéně již nestálo nic v cestě.

Izraelská sebedůvěra ve vlastní vojenskou převahu vedla v roce 1973 k tomu, že Izrael podcenil své protivníky, Egypt a Sýrii. Když se v roce 1973 nástupce zemřelého egyptského prezidenta G. A. Násira, Anwar Sadat, opět pokusil o vyjednání řešení celé situace a Izrael jeho návrhy zamítl, zahájil Egypt se Sýrií útok na Izrael, tzv. jomkipurskou válku. Jednalo se o útok na nejsvatější den Židů, 6. října. Mnoho vojáků izraelské obranné linie u Suezského průplavu bylo v té době zpět u svých rodin a egyptský nápor izraelské posádky v opevněních nedokázaly odrazit. Navíc egyptská armáda byla vybavena novým vojenským materiálem a technikou ze SSSR.[19] Obdobná situace byla na Golanských výšinách, kde syrské jednotky, které měly tankovou přesilu, napřed postoupily vpřed, ale následně byly s těžkými ztrátami zatlačeny. Na Sinaji mezitím izraelská armáda dokázala stabilizovat frontu a navíc se jí na jednom místě podařilo překročit Suezský průplav a odříznout celou jednu egyptskou armádu.[20]

Po skončení bojů po necelém měsíci se USA ujaly role zprostředkovatele rozhovorů mezi egyptskou a izraelskou stranou a státní tajemník Henry Kissinger dosáhl částečného stažení izraelských vojsk ze Sinajského poloostrova. Vzniklé pozitivnější klima mezi Egyptem a Izraelem vedlo v roce 1978 k podepsání rámcových smluv v Camp Davidu. Tyto smlouvy v roce 1979 vyústily v podepsání mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem. Izrael se pak vroce 1982 definitivně stáhl ze Sinajského poloostrova.

V této době byl velice zajímavý vývoj situace v OOP. Jordánsko, které si čím dál více uvědomovalo hrozící nebezpečí ze strany OOP, nakonec po jejím povstání proti jordánské vládě v roce 1970 OOP ze země vytlačilo. Bojovníci OOP se přesunuli do jižního Libanonu, odkud mohli jakožto z nové základny plánovat útoky na Izrael. Nicméně napětí mezi nimi a místním křesťanským obyvatelstvem, které se nehodlalo smířit s militantním islámským hnutím ve své zemi, vedlo k rozpoutání občanské války v Libanonu v letech 1975-1976. Nově se utvářející Jiholibanonská armáda (JLA), což byly v podstatě křesťanské milice (oficiálně) ochraňující křesťanské obyvatelstvo před muslimskými bojovníky, byla spojencem Izraele, avšak ani ona nedokázala zabránit hrozící porážce křesťanských obyvatel v Libanonu a bylo zapotřebí požádat o pomoc syrskou armádu. Za podpory Izraele a USA Syřané nastolili křehký pořádek, který byl však vykoupen masakrem v jednom z uprchlických táborů provedeným křesťanskými milicemi JLA v srpnu roku 1976. Izrael nakonec v roce 1978 po jednom z teroristických útoků na autobus blízko Tel Avivu vtrhl do Libanonu a jeho jižní část okupoval, nicméně výzva RB OSN v rezoluci 425 jej vyzvala ke stažení a žádala ustavení mezinárodních sil OSN pro Libanon za účelem udržení míru.[21] Izraelská vláda, která měla zájem na zabezpečení své severní hranice proti možným útokům OOP se s JLA dohodla na vytvoření nárazníkové zóny, která měla mimo jiné ochránit i místní křesťanské obyvatelstvo a zabránit OOP vytvářet si v místních osadách základny pro útoky na izraelské osady v severní části Izraele. Avšak i přes příměří mezi OOP a Izraelem zprostředkované ze strany USA v červenci 1981 se pozice OOP v Libanonu nadále upevňovala, což mělo za následek zahájení vojenské operace Mír pro Galileu v červnu 1982.[22] Důsledkem izraelské operace bylo úspěšné vytlačení OOP z Libanonu, takže si tato musela hledat novou základnu pro své působení.Tou se nakonec v srpnu toho roku stalo Tunisko.

Válka v Libanonu v roce 1982 měla své velice stinné stránky.[23] Izraelské veřejné mínění nebylo v posuzování války v Libanonu a zejména pak použitých prostředků jednotné. Zvlášť velký rozruch potom vzbudil masakr JLA v utečeneckých táborech Sabra a Šatila, který se odehrál zřejmě za tichého přihlížení izraelské armády a který proběhl během operace na udržení pořádku v západním Bejrútu poté, co byl zavražděn izraelský spojenec, právě zvolený prezident Bašír Džumajil. K posouzení okolností operace byla dokonce sestavena komise, která měla posoudit činy izraelských vojenských špiček, které měly celou akci na starosti. V jejím důsledku byl Ariel Šaron nucen odstoupit z postu ministra obrany.[24] Následné částečné stažení izraelské armády vedlo k postupně se zhoršující bezpečnostní situaci v Libanonu.

Zajímavým fenoménem palestinsko-izraelských vztahů je tzv. intifáda. První intifáda vypukla v roce 1987 a jejím iniciátorem bylo obyvatelstvo v pásmu Gazy. Její zásadní charakteristikou je odpor proti okupantům pomocí házení kamení. Tento druh odporu proti izraelské okupaci se ukázal být velice účinný hned z několika důvodů. Zaprvé je možné zapojit do něj bez problémů nejširší vrstvy obyvatelstva, včetně mladistvých, dětí i žen. Zadruhé protestující, kteří proti izraelským obrněným jednotkám a vojákům používají na důkaz odporu relativně neškodně vypadající zbraň v podobě kamenů, u světové veřejnosti dokáží vzbudit sympatie[25] daleko spíše než teroristické útoky na civilní izraelské obyvatelstvo. Třetím efektem je efekt psychologický na samotné izraelské jednotky. Například proti mladistvým, kteří na obrněná vozidla házejí kameny, je z hlediska psychiky vojáka daleko složitější zakročit, neboť je zde velký nepoměr sil. Kromě toho zde do hry opět vstupuje názor veřejnosti, která má v případě zranění nebo dokonce zabití protestujících tendenci odsoudit zákrok armády jako neadekvátní reakci na vzniklou situaci. Konec první intifády lze velice těžko určit, nicméně obecně se udává rok 1993.[26]

Začátek devadesátých let byl poznamenán koncem studené války, válkou v Perském zálivu a porážkou Sadáma Husajna. USA byly v této době schopny díky příznivému mezinárodnímu klimatu vyvinout více tlaku na Izrael a OOP k řešení celé situace a koncem října 1991 se v Madridu konala konference k situaci na Blízkém východě. Ačkoli v následných oficiálních jednáních, která na multilaterální úrovni pokračovala v roce 1992 v Moskvě a následně mezi izraelskou a palestinskou stranou ve Washingtonu, došlo postupně ke stagnaci, mezi izraelskými a palestinskými představiteli byly zprvu navázány neoficiální kontakty v norském Oslu, které následně v roce 1993 vedly k vzájemnému uznání mezi Izraelem a OOP a také k uzavření mírové dohody z Osla (tzv. Oslo I) a nakonec (v roce 1995) druhé dohody o rozšíření autonomie Západního břehu a pásma Gazy (tzv. Oslo II).[27] Důsledkem smlouvy Oslo I bylo ustanovení Palestinské samosprávy (PSS), která měla mít mandát palestinského lidu k vyjednávání s Izraelem a zároveň spravovat části území pásma Gazy a Západního břehu. V této době také Izrael roku 1994 podepsal mírovou smlouvu s Jordánskem. Všechny tyto aktivity mohly v mezinárodním společenství vzbudit naději, že složitá situace na Blízkém východě se konečně pohnula správným směrem. Nicméně o složitosti celé situace svědčilo zavraždění izraelského premiéra Jicchaka Rabina militantním židovským studentem v listopadu 1995, které následovalo po podepsání dohody Oslo II koncem září toho roku v egyptské Tabě.[28] Zároveň se počátkem 90. let zvyšuje aktivita militantní skupiny Hamás, který byl založen v roce 1987 v pásmu Gazy během první intifády šejkem Ahmadem Jasínem jako odnož Muslimského bratrstva.[29] Tato organizace si rychle našla mezi palestinským obyvatelstvem své příznivce, mimo jiné také díky svým dobročinným a obecně palestinskému obyvatelstvu prospěšným činnostem.[30] Základním cílem Hamásu je osvobození území Palestiny od židovské nadvlády, zničení Státu Izrael a ustavení islámského státu.[31] Do povědomí světové veřejnosti se Hamás dostává díky svým teroristickým útokům proti izraelskému obyvatelstvu. Aktivity této organizace byly také důvodem rostoucí izraelské nespokojenosti s postupujícími jednáními v Oslu a následného vítězství pravicové strany Likud v parlamentních volbách v květnu roku 1996.[32] I přes jeho výtky vůči mírovému procesu však nový premiér podepisuje další dohodu s PSS ohledně Hebronu.[33]

I když se mírový proces v tomto období nezastavil, nelze od této chvíle již hovořit o žádných významných milnících. Slibované postupné stahování izraelských jednotek z okupovaných území naráželo na plané sliby PSS zabránit dalším teroristickým útokům (což je z objektivního hlediska takřka nemožné z důvodu chybějící dostatečné kontroly PSS i přes velice rozsáhlé bezpečnostní složky) a zřejmé neochotě Izraele činit jednostranné kroky bez dostatečných záruk. V květnu roku 1999 Benjamin Netanjahu prohrál volby a na jeho místo nastupuje Ehud Barak z izraelské Strany práce. Ten se pokusil o gesto vůči PSS a nabídl jedno z předměstí Jeruzaléma[34] jako hlavní město Palestinců a opět zahájil stahování izraelských jednotek z okupovaných území. Nicméně kvůli vypuknutí násilí v květnu 2000 (tzv. druhá intifáda) byl tento návrh stažen.[35]

Poznámky

[5] United Nations Special Commission on Palestine

[6] Udává se, že židovské obyvatelstvo čítalo asi 600.000 a arabské přibližně 1,2 milionu. K tomu srov. Israel and Palestine: A Brief History.

[7] Jednalo se o Egypt, Sýrii a Jordánsko.

[8] Velkou úlohu hrál i fakt, že Izrael po jeho vzniku velice brzy uznal Sovětský svaz a Československu vývoz zbraní do Izraele povolil. Od vzniku Izraele si totiž sliboval navázání spojenectví se zemí, která se svým sociálním modelem zejména v nově zbudovaných osídleních jevila jako jeho přirozený spojenec v regionu. K tomu srov. PŠEJA, P. (ed.) Zahraniční politika České republiky vůči zemím Blízkého východu, Zakavkazska a Střední Asie, str. 13-14 a ČEJKA, M. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 80-81, 263-264.

[9] Israel and Palestine: A Brief History – udává se, že z Izraele uprchlo kolem 726.000 Arabů, ale židovských uprchlíků z arabských států byl obdobný počet.

[10] K tomu srov. LEWIS, B. Dějiny Blízkého východu, str. 321

[11] Israel and Palestine: A Brief History -projev egyptského prezidenta v káhirském rozhlase.

[12] V této souvislosti je důležité připomenout i názory historiků, že arabské země, konkrétně pak Egypt, byly do války zataženy proti své vůli jednak kvůli obavám Sýrie z možného izraelského útoku, což pramenilo z informací, které Sýrii předával SSSR, a jednak kvůli populistickým tlakům uvnitř arabských států, kdy rivalita arabských vůdců sama o sobě vedla ke stále silnějším prohlášením.

[13] Pozice Jordánska je v této souvislosti velice zajímavá. Jordánsko v té době zaujímalo vůči Izraeli ve srovnání s ostatními arabskými sousedy vcelku neutrální postoj a je možné říci, že díky svým vlastním problémům s palestinskými uprchlíky na vlastním území se snažilo držet v pozadí. Nesázelo také natolik na radikální rétoriku pro uklidnění vlastního obyvatelstva, nicméně tlak ze strany veřejnosti při vypuknutí bojů s Egyptem a Sýrií již nešlo přehlížet, což byl zřejmě skutečný důvod jeho vstupu do bojů.

[14] To samozřejmě nemění nic na faktu, že Izrael zaútočil jako první.

[15] Kromě toho jejich zakládací listiny hovoří i o vyhnání všech Židů, kteří do Palestiny přišli po roce 1917 – k tomu srov. The Palestinian National Charter: July 1-17, 1968.

[16] Existuje však záznam schůze mezi jordánským králem Husajnem a Yaakovem Herzogem v Londýně v červenci 1967, jehož přepis naznačuje, že jordánský král ve skutečnosti po míru toužil, nicméně vyjádřil potřebu „čestného“ míru – k tomu srov. Israel and Palestine: A Brief History.

[17] Uvádí se počet kolem jednoho milionu palestinských Arabů – k tomu srov. Israel and Palestine: A Brief History.

[18] Tato rezoluce byla nakonec roku 1991 zrušena, nicméně její dopady na izraelskou veřejnost samozřejmě není možnézapomenout.

[19] Mnoho autorů v této souvislosti kritizuje nepřipravenost izraelské armády a podcenění celé situace. K tomu viz např. Israel and Palestine: A Brief History a GILBERT, M. IZRAEL - Dějiny, str. 421-423.

[20] Významný podíl na tomto úspěchu měl generál Ariel Šaron.

[21] UN Interim Force in Lebanon (UNIFIL)

[22] Oficiálním zdůvodněním zahájení operace bylo zastřelení izraelského velvyslance v Londýně – Israel and Palestine: A Brief History.

[23] Strůjcem celé operace byl tehdejší ministr obrany, Ariel Šaron, který v pozdějších letech vždy vyvolával velicenegativní odezvu v celém arabském (muslimském) světě.

[24] Průběh vyšetřování a odstoupení Ariela Šarona měly své důsledky i do budoucna. Ariel Šaron jako ústřední postava celého incidentu i v pozdějších letech vyvolával u arabské veřejnosti krajní nelibost. Odpovědnost za masakr v táborech Sabra a Šatila je v arabských zemích dodnes připisován přímo jemu jako hlavní odpovědné osobě.

[25] Nasnadě je přirovnání k biblickému souboji Davida s Goliášem.

[26] Edward W. Said ve své knize The End of the Peace Process: Oslo and After opakovaně upozorňuje na fakt, že vliv OOP na průběh intifády jako takové byl naprosto minimální nebo spíše vůbec žádný. Zejména pak upozorňuje na minimální úlohu Jásira Arafata v celé záležitosti.

[27] Obě dohody byly podepsány ve Washingtonu, v Oslu však probíhala přípravná jednání obou stran.

[28] Signatářem obou dohod byl právě Jicchak Rabin spolu s předsedou OOP Jásirem Arafatem.

[29] K tomu srov. HAMAS (Islamic Resistence Movement)

[30] Sociální aktivity Hamásu zahrnují např. výstavbu zdravotních center, škol, pečovatelských a stravovacích zařízení pro chudé palestinské obyvatelstvo a četné kulturní aktivity. Blíže k tomuto tématu srov. také Who Are Hamas?

[31] K tomu srov. Hamas Charter (1988).

[32] Novým premiérem se stává Benjamin Netanjahu, který je odpůrcem mírových jednání v Oslu.

[33] Nutno podotknout, že tato smlouva je velice kontroverzní a např. Edward. W. Said ji otevřeně kritizuje – k tomusrov. např. SAID, E. W. The End of the Peace Process: Oslo and After, str. 253-254

[34] Jedná se o Abu Dis – srov. Israel and Palestine: A Brief History

[35] Tamtéž. Problémem tohoto návrhu je, že Palestinci od počátku požadují jako své hlavní město Jeruzalém, nebo alespoň jeho východní, arabskou část. Návrh na jeho nahrazení jedním z předměstí je v tomto ohledu pro palestinskou stranu v podstatě nepřijatelný, protože by se palestinská veřejnost s takovým krokem nejspíš nebyla ochotna vyrovnat. Tento návrh proto nepředstavuje reálné řešení problému Jeruzaléma.

Seriál

  1. EU v mírovém procesu na Blízkém východě
  2. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Úvod
  3. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 1. díl
  4. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 1. Podstata vývoje konfliktu - 2. díl
  5. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 1. díl
  6. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 2. EU a západoevropské státy - 2. díl
  7. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: 3. Komparace postoje EU s vybranými aktéry
  8. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Závěr
  9. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Seznam zkratek
  10. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 1.
  11. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 2.
  12. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Příloha 3.
  13. EU v mírovém procesu na Blízkém východě: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Ing. Jan Špiler 🕔06.02.2010 📕11.193

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře