SPAD VII versus Albatros D.III (1) - Konec starých časů

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔24.01.2010 📕4.713

Zabij, nebo budeš zabit. Zlaté pravidlo, které pilotům  zaručuje přežití v leteckém souboji. Nepřítel netoleruje žádné rozptýlení pozornosti nebo menší nasazení. Každou chybu pilotáže nebo závadu na stroji dokáže využít. Jinak by se stal sám obětí. Ale nebylo tomu vždy tak.

První světová válka přenesla boj poprvé i do vzduchu. Náš příběh se odehrál v době, kdy stíhací letouny překonaly své první dětské nemoci a z křehkých letounů se začínaly stávat výkonné stroje. V době, kdy se letecké souboje přestaly pomalu považovat za něco vznešeného, a obloha se proměnila v obyčejná jatka.

Situace

V dubnu 1917 se situace pro spolkové mocnosti zhoršila. Na stranu Dohody se přidaly Spojené státy, které sice neměly prakticky žádnou výzbroj, ale měly dostatek lidských zdrojů, zásoby surovin a obrovský průmyslový potenciál. Pokud Němci chtěli provést ještě nějakou ofenzivu, museli tak učinit co nejdřív. Než se americké vojenské úsilí naplno projeví.

Byl vyvíjen tlak na znásobení počtu bojových jednotek a dodávky nových letadel. Nespali ani spojenci, kteří se nemínili nechat vmanévrovat do situace z konce roku 1915, kdy po zavedení fungující synchronizace kulometů začal „Fokkerův úklid“. Proto se snažily obě strany přicházet stále s novými letouny. Ale vraťme se trochu zpět.

Po tom, co se spojencům podařilo vypořádat s nadvládou Fokkerových jednoplošníků, přišli Němci s další novinkou. Aerodynamicky velmi jemně tvarovanými dvouplošníky firmy Albatros řady D. Firma Albatros-Werke byla v té době v Německu, největším výrobcem dvoumístných letounů řady C.

Nové letouny Albatros D se lišily od svých vrstevníků tím, že byly od začátku navrhované jako ucelená řada stavebnicové konstrukce, s množstvím unifikovaných dílů. Letouny měly elegantně tvarovaný trup s překližkovým potahem. Poháněl je řadový, kapalinou chlazený šestiválec Mercedes D.III s výkonem 160 koní, se kterým dosahovaly rychlosti 175 km/h.

Nové Albatrosy D.I se příliš nerozšířily. Pilot měl špatný výhled dopředu nahoru. Ale Albatrosy D.II znamenaly nepříjemné překvapení, protože byly rychlejší, měly lepší stoupavost a byly obratnější, než protivníci představovaní typy D.H.2, F.E.8, Morane N a Nieuport XI. Navíc nesly silnou výzbroj dvou kulometů Spandau LMG 08/15 ráže 7,92 mm. Jedinou vážnější vadou byla malá pevnost projevující se především na uchycení horního křídla.

Po příchodu nových Albatrosů na frontu, v září 1916, dokázal Hptm. Oswald Boelcke, velitel Jasta 2, sestřelit během devíti dnů osm letadel. Ale zlaté časy neměly trvat dlouho. Na opačné straně fronty již létal protivník, který zcela změnil způsob vedení vzdušných bojů. Obratnost již nebyla tím nejdůležitějším parametrem.

Konec starých časů

Francouzské letectvo dostalo koncem léta 1916 také nový letoun, SPAD VII C1. Letoun byl výrobkem firmy Société Pour L'Aviation et ses Dérivés a představoval nový pohled na konstrukci stíhacího letounu. Do té doby se konstruktéři snažili zoufale šetřit s každým kilogramem hmotnosti draku, mnohdy i za cenu snížení pevnosti celé konstrukce. Což bylo dáno především tím, že nebyly k dispozici dostatečně výkonné motory.

Klíčem k úspěch SPADu VII C1 byl nový, vidlicový, kapalinou chlazený motor Hispano Suiza 8A, který dával výkon 150 koní až do výšky 4000 m a měl značný potenciál pro další vývoj, což se v budoucnu potvrdilo. Tento motor švýcarského konstruktéra Marca Birkigta, poháněl původně výkonné závodní automobily a luxusní limuzíny. Výhodou bylo, že Birkigt, měl pro motor vyřešený vlastní systém synchronizace.

Kolem tohoto motoru postavil Louis Bécherau robustní stíhací letoun, jehož prototyp v dubnu 1916 dosáhl rychlosti přes 190 km/h. Výkon udělal dojem a vojenská komise objednala sériovou výrobu 268 strojů. Tyto vlastnosti byly vykoupeny menší obratností SPADu proti starším Nieuportům.

Vysoká maximální rychlost a pevnostní limit, dovolující dosahovat ve střemhlavém letu rychlosti až 400 km/h převrátily naruby dosavadní průběh soubojů. Piloti SPADů VII měli volnost při výběru místa a způsobu zahájení boje a také jeho ukončení.

Mohli zaútočit z převýšení a s převahou rychlosti, pokropit cíl kulometnou palbou a pokračovat dolů. Potom vyměnit rychlost za výšku a provést další přepad. Pokud se pilot SPADu dostal do potíží a rozhodl bojiště opustit, stačilo potlačit a přidat plyn. Německé Albatrosy si podobný manévr nemohly dovolit. Při střemhlavém letu vyšší rychlostí jim hrozilo odtržení horních křídel, což se také několika pilotům stalo.

Pevnost konstrukce SPADu VII C1 s sebou nesla ještě další výhodu. Značnou odolnost letounu, který dovezl piloty domů, i když byly v trupu a křídlech řady zásahů. Nevýhodou letounu byla jeho slabá výzbroj, tvořená jedním kulometem Vickers ráže 7,7 mm s palebným průměrem 500 nábojů.

Němci měli štěstí, že náběh výroby byl pomalý a dodávky vázly. Výroba šla zpočátku po jednotlivých kusech. Proto nové SPADy VII dostávali přednostně zkušení piloti. Úplně prvním byl 23. srpna 1916 velitel eskadry N.26 poručík Armand Pinsard. Ale tomu trvalo až do listopadu než na SPADu sestřelil první letoun.

Jedním z pilotů, který SPAD VII proslavil, byl Georges Guynemer. Ten dostal SPAD VII C1, s číslem S 115, 2. září. Již o dva dny později na něm dosáhl sestřelu. V jeho zápisníku měl číslo 15.

Na jeho popud byly SPADy od jara 1917 vybavovány silnějším motorem Hispano Suiza 8Ab s výkonem 175 koní. Maximální rychlost poskočila na 212 km/h, do 2000 metrů letoun vyšplhal o 1 minutu a 15 sekund rychleji a dostup vzrostl o 1000 metrů. Kvůli větší spotřebě paliva poklesla vytrvalost o 25 minut.

Němci byli nuceni zareagovat. V prosinci 1916, přišli s upraveným typem Albatros D.III, který měl spodní křídlo s menším rozpětím a hloubkou profilu. To bylo kompromisem mezi požadavkem na dostatečný vztlak, obratnost a dobrý výhled směrem dolů. Albatros III poháněl nejprve řadový, kapalinou chlazený šestiválec Mercedes D.III s výkonem 160 koní. Pozdější verze poháněl motor Mercedes D.IIIa s výkonem 175 koní, což se projevilo zvýšením rychlosti. S úpravami křídel vzrostla obratnost kolem podélné osy, ale problémy s pevností přetrvávaly. Také v základních parametrech, rychlosti, dostupu a stoupavosti se podařilo převahu SPAdu jen snížit. Nikoli vyrovnat.

Ten neduživý Francouz

Hrdinou příběhu je Georges Marie Ludovic Jules Guynemer, drobný  muž, který se stal vzorem francouzských školáků a idolem žen. Našly se takové, které neváhaly posílat služebné, aby ukořistily alespoň jeho obnošenou rukavici.

Je s podivem, že tentýž muž se dvakrát přihlásil k odvodu do armády a dvakrát ho pro neduživost vyhodili. Nakonec se nad ním slitovalo letectvo, které bralo každého. U Guynemera byli ochotni přimhouřit oči i nad tím, že trpěl mořskou nemocí.

Začínal jako pomocný mechanik na letišti v Pau, kam se dostal po přímluvě svého otce u velitele základny. Díky technickým znalostem byl v lednu 1915 zařazen do pilotního kurzu. Při výcviku rozbil několik cvičných letadel, ale nakonec ho přeci jen zdárně ukončil a byl zařazen k Escadrille MS 3 (Morane-Saulnier) ve Vauciennes.

Svůj první sestřel dosáhl napůl s pozorovatelem Guerderem, když 19. července 1915 sestřelili na letounu Morane-Saulnier L Parasol německý Aviatik B-I. Tento úspěch byl oceněn Médaille Militaire (Válečnou medailí), kterou oběma aktérům připnul osobně velitel VI. armády generál Dubois.

Průzkumná Escadrille MS 3 byla první jednotkou, která byla přeformovaná na stíhací Escadrille de Chasse N 3 (Nieuport). Piloti přesedlali na stíhací Nieuporty 11 Bébé. Na tomto letounu sestřelil 5. prosince 1915 další Aviatik C. Do konce roku měl čtyři sestřely včetně jednoho Fokkeru E.III.  Na štědrý den, v den svých 21. narozenin, byl pasován na rytíře Čestné legie.

Escadrille N 3 si pomalu získala jméno a podle emblémů na trupu byla na frontě známá pod názvem Les Cigognes (Čápi). Od ní toto označení převzala celá stíhací skupina GC 12 (Groupe de Chasse). V jejích řadách Guynemer prošel masakry u Verdunu a na Sommě. Mezitím dostal svůj první SPAD VII C1. Do konce roku 1916 rozšířil své konto na 25 sestřelů. Po přezbrojení byla jednotka přeznačena na SPA 3 (SPAD).

Měl vypilovanou taktiku. Díky drobné postavě a výkonům SPADUu VII C1 dokázal vystoupat výš než ostatní. Potom útočil s převahou výšky a rychlosti. Na nepřítele se dotahoval co nejblíž a střílel z bezprostřední blízkosti.

Střílet uměl. 16. března 1917 předváděl dvěma novým pilotům, jak se sestřelují německé Albatrosy. Vzlétl se svým SPADem a vrátil se se dvěma sestřely. Odpoledne odstartoval znovu a sestřelil další Albatros C.II. V páse chybělo jen deset nábojů. Tedy ukázka více než názorná.

25. května 1917 sestřelil během jednoho dne tři německá letadla. Když útočil na čtvrté, měl prázdný zásobník. Kulomet vyplivl jen jediný náboj, který zasáhl a zabil pilota. Není divu, že Guynemerovo jméno se stávalo pomalu idolem Francouzů … a noční můrou německých letců. Pověsti o jeho bleskových útocích byly často ještě barvitější než skutečnost.

Guynemer však nebyl nezranitelný. Do konce roku byl dvakrát sestřelen. Poprvé byl zraněn do obličeje a v čelisti mu zůstala střepina, kterou lékaři nedokázali odstranit. Podruhé ho sestřelilo vlastní dělostřelectvo. Z rozbitého SPADu ho vynesli pěšáci, se kterými potom zpíval v zákopech Marseillaisu. Každý z nich si utrhl kus plátna z potahu letounu svého hrdiny, takže ze SPADu zbyla jen kostra.

Nebyl ani dítětem štěstěny. Celou jeho leteckou kariéru ho pronásledovaly problémy se zasekáváním kulometů. Poprvé se mu to stalo na Nieuportu, 29. září 1915, při prvním setkání s Fokkerem E.III. Jen tak tak se mu podařilo uniknout do mraků. Domů se vrátil s prostříleným letadlem a prostřeleným kolem podvozku. 3. února 1916 sestřelil dva LVG-C. Traduje se, že druhý LVG sestřelil pistolí Parabellum, po tom co se mu opět zasekl kulomet.

Mrňous Udet

Druhým aktérem příběhu je Ernst Udet. Také jeho cesta k letectvu nebyla snadná. Když se v roce 1914 přihlásil k letectvu, vyhodili ho pro nízký věk (18) a proto, že neměl vojenskou míru (měřil 160 cm).  Pilotním výcvikem prošel na vlastní náklady, respektive na náklady svého otce na letounu LVG B.I.

Se vstupem do letectva ospěl až o rok později. Nejprve létal na pozorovacích letounech Aviatik B.II. Kariéru měl pestrou. 14. září 1915 došlo na jeho letounu k utržení závěsu výztužného lana. Podařilo se mu nouzově přistát a zachránit letoun a pozorovatele. Za to dostal Železný kříž II. třídy.

Jen o pár dní později havaroval s přetíženým letounem při vzletu. Čtrnáct dní strávil v nemocnici. Když se vrátil k jednotce, proběhlo vyšetřování havárie. Dostal „jen“ sedm dní ostrého vězení … s přihlédnutím k jeho předchozím zásluhám.

Po návratu byl přeložen k FFA 68, k oddělení stíhacích letadel v Habsheimu. K přeletu dostal nový Fokker E.III. Ten rozbil hned při vzletu, protože bowdenové lanko kulometu se zaseklo o páčku magnet na palubní desce a zablokovalo řídicí páku. Jako náhradu dostal starší Fokker E.I.

Svého prvního sestřelu dosáhl 18. března 1916, když sestřelil Maurice-Farman MF 11. Jednotka byly záhy přezbrojena na dvouplošníky Fokker D.III a přejmenována na Jasta 15 (Jagdstaffel).

Udet byl vynalézavý. Pro nácvik střelby si nechal zhotovit maketu Moranu, kterou vždy večer vytáhl doprostřed letiště a cvičil na něm zteče a střelbu, až do doby než přišel příkaz šetřit municí. Na svůj D.III si nechal namontovat falešnou, plechovou hlavu pozorovatele, aby mátl spojenecké stíhače.

Ještě před koncem roku 1916 byla Jasta 15 přezbrojena na výkonné Albatrosy D.III. 12. října 1916 získal Udet své první vítězství na Albatrosu a druhé celkově, když sestřelil průzkumný Bréguet.

V březnu 1917 byla Jasta 15, přesunuta do oblasti Chemin des Dames, kde spojenci připravovali rozsáhlou ofenzívu. Obě strany přesunuly do míst předpokládaného střetu své nejlepší jednotky, jak pozemní, tak letecké.

Novým působištěm Jasta 15 se stala základna poblíž vesnice La Selve. Proti ní stála elita francouzského letectva, včetně Escadrille SPA 3 Les Cigognes, v jejichž řadách létal Georges Guynemer. Jednotce se v novém působišti nedařilo. Dlouho se piloti vraceli z letů s prázdnou.

Smůlu prolomila 16. dubna dvojice Glinkermann a Esser. První sestřelil francouský Caudron a Udetův spolubydlící poručík Esser dostal Nieuport. Ze svého vítězství se neradoval dlouho. Ten den se z bojového letu nevrátil. K Udetovi se nastěhoval poručík Puz Haenisch.

24. dubna se Udetovi podařilo sestřelit francouský Nieuport. Byl to jeho pátý sestřel, takže si mohl nárokovat titul esa.

Jeho oblíbeným způsobem zahájení boje byl útok na vstřícném kurzu. Jak si poznamenal v deníku: „… nebál jsem se ho. Těšil jsem se, až nepříteli povolí nervy a uhne. V tom okamžiku se stal terčem mých kulometů“.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔24.01.2010 📕4.713

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře