Buffala britského námořního letectva 1

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔11.01.2010 📕20.286

Zavalité letouny Brewster Buffalo byly prvními stíhacími jednoplošníky na palubách amerických letadlových lodí. Na lodích se však Buffala dlouho neohřála a byla rychle nahrazena modernějším F4F Wildcat. Svou bojovou kariéru tak letouny zahájily v leteckých silách Finska, Velké Británie a Nizozemí. S působením "buvolů" u RAF vás seznámí následující řádky.

Luftwaffe zasahuje

Ve večerních hodinách 17. června 1941 brázdil africké nebe nedaleko pobřeží Středozemního moře osamělý Brewster B-339B britského námořního letectva. Stroj, nevelký středoplošník zavalitého trupu, dělal, alespoň co do vzhledu, čest svému jménu Buffalo ("buvol"). V bohatě prosklenné kabině seděl pilot Lt. Lloyd Keith DSC, kanadský důstojník náležící do RAF, avšak sloužící v řadách britského námořního letectva FAA.

Byl to veterán mnoha nebezpečných akcí. V červenci a srpnu předchozího roku startoval za řízením dvouplošné palubní stíhačky Sea Gladiator z paluby letadlové lodi HMS Eagle proti italským bombardérům Savoia-Marchetti S.79. A ačkoliv i nyní pilotoval stíhačku, nebyl plnohodnotným stíhacím pilotem majícím oporu v důkladném výcviku. Jeho denní chleba totiž představovala pilotáž zastaralých dvouplošných palubních torpédových bombardérů Fairey Swordfish. Za řízení v porovnání se Swordfishem podstatně živějších stíhacích strojů Lt. Keith usedal rád. A to přes skutečnost, že to s sebou přinášelo mnohá nebezpečí. Sedmnáctého června vzlétl za řízením B-339B sériového čísla AX813 ze stavu 805. squadrony z pouštního letiště Marsá Matrúh aby hlídkoval nad spojeneckým konvojem.


Brewster B-339B určený pro Belgii

Lt. Lloyd Keith náležel do stíhací jednotky Royal Navy narychlo sestavené v létě 1941 na egyptském letišti Dekheila u Alexandrie. Provizorní útvar, produkt okamžité potřeby, neobdržel ani žádný název. Piloty poskytla řada jednotek FAA: 803., 805. a 806. squadrona. A neméně pestrá byla též výzbroj. Sloužilo vedle sebe několik archaických Sea Gladiatorů, nevýkonných dvoumístných Fulmarů, od RAF zapůjčených Hurricanů Mk.I a rovněž pár strojů americké výroby B-339B Buffalo. Úkolem námořních stíhačů se stala ochrana konvojů plujících podél afrických břehů mezi Marsá Matrúh a Tobrúkem. Poté, co se po bleskové dubnové ofenzivě německého Afrika Korpsu, vedeného generálem Erwinem Rommelem, fronta ustálila na egyptském území u Bukbuku a Bír Safáfí, zůstala australskými vojáky bráněná kyrenaiská přístavní pevnost Tobrúk hluboko v nepřátelském týlu. Její přežití záviselo na námořním spojení. A přežití lodí zase do značné míry na jejich vzdušném krytí. Přitom již od poloviny ledna 1941 spojenečtí letci v Africe nečelili pouze italskému Regia Aeronautica, ale mnohem nebezpečnějšímu protivníku -- německé Luftwaffe. A setkání s německým letounem se mělo stát osudným rovněž Lt. Keithovi.


Levý a pravý bokorys belgického B-339B s imatrikulací NX56B. Kamufláž tvoří zelené a hnědé skvrny na horních plochách a nátěr stříbrnou barvou na spodních plochách

Měl smůlu, neboť za cíl si ho vybral pilot ze Staffel 2./JG 27 Obfw Hermann Förster. Zkušený Němec, mající na kontě již šest sestřelů a ovládající výborný Messerschmitt Bf 109 E, nedal protivníkovi žádné šance. Rychlý přepad, zachytit Buffalo sedící ve vzduchu jako poněkud přerostlá husa do reflexního zaměřovače Revi a pak stisknout spoušť na řídicí páce. A již přesně cílené střely rvou drak britskými výsostnými znaky opatřené americké stíhačky. Němec svou sedmou obět správně identifikoval jako Brewster. Značně méně výkonné Buffalo nemělo v klání proti "stodevítce" mnoho nadějí na úspěch. Prostřílený B-339B ukončil let havárií v poušti severozápadně od Sídí Barrání. Lt. Lloyd Keith přitom utržil vážné zranění. Sice jej nalezla a zajala německá hlídka, ale o deset dnů později na následky zranění zemřel. Získal tu pochybnou čest, stát se jediným pilotem FAA padlým během druhé světové války ve vzdušném boji za řízením amerického stíhacího typu Brewster B-339B.


Tentýž letoun shora a zdola

O Brewsterech B-339B, neoficiálně nazývaných Buffalo (toto označení ovšem v podobě Buffalo Mk.I nesly formálně až pro RAF produkované letouny verze B-339E) sloužících u Fleet Air Arm se obvykle uvádělo, že do bojů nezasáhly. Smrt Lt. K. L. Keitha za řízením stroje AX813 napovídá, že to tak docela není pravda. Skutečností ovšem zůstává, že se Buffala u britského námořního letectva výrazněji nerozšířila a jejich reálné bojové výsledky byly nulové. Ostatně o typ nejevila Admiralita nijak velký zájem, spíše je jako nechtěné dítě zdědila po belgickém zákazníkovi. Zdá se, že také piloti FAA je jako bojový typ necenili příliš vysoko. Když v říjnu 1940 letci Středomořského loďstva, jež zápasilo s chronickým nedostatkem palubních stíhaček Fairey Fulmar, vyzkoušeli jako možnou posilu Brewster B-339B, prohlásili, že by raději užívali dvouplošné Sea Gladiatory. Otázkou ovšem je, jestli konzervativní Britové nad americkým typem nezlomili hůl příliš rychle. Svou bojovou hodnotou totiž B-339B rozhodně převyšoval standardní britský palubní letoun té doby, dvoumístný těžkopádný Fairey Fulmar.


Technici přemísťují B-339B po ploše mateřské továrny v Newarku, letoun nese belgické výsostné znaky a americkou civilní imatrikulaci NX-56B

Při promyšlenějším a lépe zorganizovaném nasazení mohl B-339B po nevelkých úpravách poskytnout britskému námořnímu letectvu velmi cenné služby.

Počátky typu spadají do poloviny třicátých let, kdy začalo velení amerického námořnictva vážněji uvažovat o zavedení palubních stíhaček jednoplošné koncepce. US Navy do té doby na svých letadlových lodích používalo výhradně dvouplošníky, zejména Grummany F2F a F3F. Bylo však stále zřejmější, že vývojové možnosti letounů této koncepce jsou již prakticky vyčerpány. Když v roce 1935 vyzval Úřad amerického námořnictva pro letectví (US Navy Bureau of Aeronautics) letecké firmy k vypracování návrhů na konstrukci nové palubní stíhačky, byly vybrány k další realizaci projekty dvou jednoplošných a pouze jednoho dvouplošného letounu. Poté, co firma Grumman z vlastní iniciativy nahradila původně vyvíjený dvouplošník XF4F-1 radikálně změněným XF4F-2, zůstaly v soutěži pouze jednoplošníky.

První jednoplošník

Perspektivnost jednoplošné koncepce si uvědomoval rovněž konstrukční tým firmy Brewster Aeronautical Corporation, sídlící v Long Islandu. Vývojové práce vedl Dayton Brown. V březnu 1936, ještě před podepsáním oficiální objednávky, ke kterému došlo až 23. června, zahájili stavbu prototypu XF2A-1. Nesl tovární označení Brewster Model 139 (B-139) a vzlétl 2. prosince 1937. Od ledna následujícího roku probíhaly zkoušky u námořnictva. XF2A-1 představoval nevelký středoplošník celokovové konstrukce s trupem granátovitého tvaru, krytou kabinou a pevným křídlem o malé štíhlosti. Potah byl kovový, pouze křidélka a kormidla krylo plátno. Zajímavě řešený podvozek se zatahoval do křídel a trupu, přičemž kola se ukrývala v trupových výřezech. Pohonnou jednotku tvořil hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-1820-22 o výkonu 950 koní (710 kW). Vrtule byla třílistá kovová stavitelná Hamilton Standard. Výzbroj se skládala ze dvou trupových synchronizovaných kulometů, uložených v přídi nad motorem. Jeden měl ráži 12,7 mm a druhý 7,62 mm.


Pohled do pilotní kabiny belgického B-339B. Původní teleskopický zaměřovač používaný USN byl nahrazen jednoduchým.

Prototyp XF2A-1 sice nedosahoval požadovaných výkonů, nicméně při porovnání s konkurenčními typy Seversky XFN-1 a Grumman XF4F-2 jej uznali za nejlepší a mateřská firma obdržela 11. června 1938 kontrakt na 54 sériových F2A-1. US Navy je přebíralo od léta 1939. V Brewsteru F2A-1 získalo americké námořnictvo jako první námořní letectvo na světě do výzbroje palubní stíhací jednoplošník moderní koncepce s krytou kabinou a zatahovacím podvozkem. F2A-1, poháněný motorem Wright R-1820-34 Cyclone o vzletovém výkonu 950 koní (710 kW) a vyzbrojený jedním kulometem 7,62 mm a jedním 12,7 mm (později, v roce 1940 byla výzbroj rozšířena o dvě křídelní zbraně 12,7 mm) zároveň představoval na začátku druhé světové války nejvýkonnější palubní stíhačku. Hodnotou se mu nevyrovnal žádný stávající řadově užívaný palubní stíhací typ britské, francouzské či japonské konstrukce.


Brewster B-339B dodaný do Velké Británie, zkoušený v Boscomb Down, nesl imatrikulaci AS426. Letoun později získalo FAA.

US Navy posléze převzalo pouze jedenáct F2A-1 a zbývajících 43 strojů bylo prodáno Finsku. To v zimě 1939--40 svádělo krutý boj o přežití s bolševickým agresorem. Do Finska šlo celkem čtyřiačtyřicet letounů (44. stroj sestavili z náhradních dílů původně určených pro US Navy) značených jako B-239 (či Model 239-11). Bohužel do země dorazily příliš pozdě na to, aby ještě stačily zasáhnout do střetnutí "Zimní války", která skončila příměřím 13. března 1940. V červnu 1941 se ovšem Finsko zapojilo jako spojenec nacistického Německa do útoku na Stalinův Sovětský svaz a B-239 získaly řadu příležitostí zasáhnout do vzdušných bojů v tzv. „Pokračovací válce“. Finské Suomen Ilmavoimat bylo jediným letectvem, u nějž stíhací Brewstery získaly to nejvyšší ocenění. Finští stíhači je doslova milovali a dokázali na nich vybojovat obdivuhodné výsledky. Piloti stíhací perutě HLeLv 24 dosáhli celkem 459 sestřelů, při ztrátě 15 strojů ve vzdušných bojích, 4 během havárií a 2 zničených na zemi nepřátelskými útoky. Poměr vítězství a ztrát utržených ve vzdušných bojích dosáhl fantastických 30,6 ku 1. V roce 1944 s americkými stíhačkami ještě krátce zasáhla do bojů HLeLv 26, která zaznamenala 17 dalších sestřelů při ztrátě 7 strojů (4 ve vzdušných bojích a 3 na zemi během nepřátelského náletu). Poslední 2 sestřely na Brewsterech finští piloti vybojovali během krátkého bojového vystoupení proti Německu na podzim 1944. Úspěchy finských Brewsterů Model 239 měly minimálně tři příčiny. Vedle vlastností letounů k nim rozhodujícím způsobem přispívaly kvality jejich silně motivovaných, bojově zkušených pilotů a rovněž (alespoň zpočátku) nižší úroveň jejich ruských protivníků. A to byla konstelace, která se v kariéře Buffala již prakticky nikdy neměla opakovat.


Šestice B-339B byla vyloděna z paluby letadlové lodi Bearn na pobřeží Martinicu. V popředí jsou dva z nich.

Americké námořnictvo se tak ochotně zbavilo svých F2A-1 z jednoduchého důvodu - očekávalo příchod ještě výkonnější verze, jejíž prototyp vznikl úpravou původního XF2A-1 na XF2A-2 roku 1939. Díky nahrazení původního motoru výkonnějším Wrightem R-1820-40 Cyclone o 1200 koních (897 kW) s vrtulí Curtiss Electric došlo k nárůstu maximální rychlosti z původních 484 km/h dosahovaných verzí F2A-1 na 521 km/h. Bohužel zároveň také narostla hmotnost, poněkud ovlivňující obratnost a stoupavost. U typu tak byl zahájen trend, který postupně znehodnotil původně dobré sladění výkonů a letových vlastností. Prvními oběťmi tohoto procesu se stalo 43 Brewsterů F2A-2 a naneštěstí též exportní letouny Model 339B, z nichž část posléze skončila ve výzbroji FAA. Podle pilotů US Navy ovšem nebylo v tomto stádiu vývoje znehodnocení nijak katastrofální a řada z nich "dvojky" považovala za nejlepší verzi Brewsterů F2A (zejména při porovnání s pozdějšími F2A-3).

Prodej do Evropy

Je obecně známým faktem, že na konci třicátých let hledala řada evropských zemí v USA vhodné typy vojenských letadel k modernizaci svých vzdušných sil. Náležela mezi ně též Belgie, v létě 1939 objednávající čtyřicet stíhaček B-339B (značených též Model 339-10). Poté, co nacistické Německo zaútočilo na Polsko a v Evropě vypukla druhá světová válka, požádali představitelé neutrální Belgie ministerstvo zahraničí USA o upřednostnění jejich objednávky před kontraktem US Navy na produkci palubních F2A-2. Američané jim vyhověli a belgické B-339B byly skutečně vyráběny dříve než stroje pro US Navy. Brewster je produkoval v dubnu až červenci 1940 (jeden B-339B byl postaven v dubnu, osm v květnu, dvaadvacet v červnu a devět v červenci), zatímco první F2A-2 přišly na řadu až v srpnu téhož roku.


B-339B s imatrikulací AS430, Boscombe Down, srpen 1940. Letoun nese původní nátěr určený pro Belgii. Změněny byly jen výsostné znaky.

Brewster B-339B (Model 339-10) představoval v podstatě denavalizované provedení verze F2A-2. Stejně jako ona měly belgické stroje vzhledem k variantě F2A-1/B-239 zkrácen trup z původních 7,925 na 7,797 m. Zkrácením přídě konstruktéři kompenzovali změnu v těžišti, způsobenou montáží hmotnějšího motoru. Protože nebyl povolen export výkonnějších pohonných jednotek R-1820-40 o 1200 koních (897 kW), určených pro verzi F2A-2, musely se B-339B spokojit s Wrighty R-1820-G105 o vzletovém výkonu 1100 koní (822 kW). Třílistá elektricky stavitelná vrtule Curtiss Electric byla opatřena velkým vrtulovým kuželem. Z draku samozřejmě odstranili brzdící sklopný hák pro přistání na palubě letadlové lodi i závěs pro vzlet pomocí katapultu. Ze zadní části kabiny, za pilotním sedadlem, zmizel záchranný nafukovací člun i anténa námořního radiového zaměřovače RDF. Výzbroj měli montovat až samotní Belgičané, přičemž závěsy umožňovaly zabudování dvou trupových a dvou křídelních kulometů 12,7 mm.

Z postavených Brewsterů B-339B dostihl Evropy před kolapsem spojeneckých sil na západní frontě pouze první stroj. Šlo o letoun v USA zalétaný s provizorními civilními poznávacími značkami NX 56B. Pro nebezpečnou cestu do vzdálené Evropy byl v demontovaném stavu, uložen v přepravních bednách, naloděn 27. dubna 1940. Po zahájení německého útoku v západní Evropě loď zamířila do francouzského přístavu Bordeaux, kde zakotvila 28. května, shodou okolností právě v den belgické kapitulace. Demontovaná stíhačka zůstala na letecké základně Bordeaux-Merignac a zde též v červnu padla do rukou vítězných německých vojsk. V roce 1945 pak vrak letounu objevili v Německu Američané. Dochovaný snímek ukazuje zbytky letounu nadále opatřené belgickými výsostnými znaky. Z toho důvodu jsou letové testy Brewsteru považovány za nepravděpodobné. Němci snad stíhačku v belgických barvách využili jako výstavní exponát.


Britský pilot RAF nastupuje do B-339B s imatrikulací AS430

Dalších šest dokončených B-339B o číslech no 2, 3, 4, 5, 8 a 9 dopravovala do Evropy francouzská letadlová loď Béarn. Letouny na ní společně se stíhačkami Curtiss H-75A-4 a střemhlavými bombardéry Curtissy SBC-4 (CW-77), určenými pro francouzské letectvo, nalodili v kanadském Halifaxu. Nosič doprovázený křižníkem Jeanne d´Arc vyrazil na moře 16. června a v době francouzské kapitulace plul širým Atlantským oceánem. Vzhledem k nejasnosti situace konvoj zamířil 20. června k francouzskému ostrovu Martinik (Francouzská západní Indie) v Karibském moři. Dvacátého sedmého června zakotvil v přístavu Fort-de-France. Letouny byly vyloděny na pobřeží nedaleko přístavu a zde, v La Pointe des Sables, seřazeny křídlo vedle křídla, ponechány.

Vylodění francouzských a belgických bojových strojů mělo zajímavou dohru. Francie se v létě 1940 stále více přikláněla k táboru nepřátel Velké Británie a americké ministerstvo zahraničí tedy začalo věnovat pozornost přítomnosti cizích vojenských letadel ve své zájmové oblasti. V případě definitivního příklonu vichystické Francie k Německu mohly stroje na Martiniku, alespoň podle amerických představ, posloužit k útoku na strategicky velmi důležitý Panamský průplav. Američané žádali Francouze, aby stroje demontovali, nebo odeslali do Indočíny. Zároveň, aniž o tom jejich protějšek věděl, americké armádní letectvo USAAC umístilo šest středních bombardérů Douglas B-18 z výzbroje 25. Bombardment Group na nedaleký ostrov Antigua k eventuálním náletům na vichystické lodě a letouny na Martiniku. Napětí povolilo poté, co Američané konečně zjistili, že na ostrově není žádné letiště, z kterého by stroje mohly startovat. Brewstery B-339B poté společně s Curtissy H-75A-4 a SBC-4 chátraly na ostrově, až byly za poněkud nejasných okolností v květnu 1942 zničeny trhavinami. Jako pachatelé jsou zmiňováni "neznámí agenti" (tedy Američané) i příslušníci francouzského námořnictva loajální s vládou ve Vichy, kteří tak měli reagovat na připojení se ostrova ke hnutí de Gaullovy Svobodné Francie.


Brewster B-339B s imatrikulací AS430. Fotografie byla pořízena v létě 1940 v Boscombe Down.

Třiatřicet zbývajících Brewsterů B-339B přenechala belgická exilová vláda, sídlící v Londýně, Britům. Ministerstvo letectví (Air Ministry) přidělilo strojům belgického kontraktu -- včetně šesti letounů vyloděných na Martiniku, které samozřejmě nemohly být nikdy využity -- sériová čísla AS410 až AS437, AX811 až AX820 a BB450. Některé B-339B šly přímo na Britské ostrovy, devět stíhaček v nejasné situaci kolem francouzské kapitulace vylodili na základně Královského kanadského letectva RCAF v Dartmouthu v Novém Skotsku. Čtyři stroje se zde objevily 22. června a pět ostatních o osm dní později. Těchto devět Brewsterů poté dopravila do Británie letadlová loď Royal Navy HMS Furious.

Ilustrace: Zbyněk Válka - převzato s laskavým svolením autora

Vyšlo v časopise HPM 03/2007

Prameny (výběr)
Bowyer, J. F. – Aircraft for the Few. The RAF´s Fighter and Bombers of 1940, Patrick Stephens Ltd., Wellingborough 1991
Brown, J. D. -- Carrier Fighters, London 1975
Brown, J. D. -- Carrier Operations in World War II Vol.1: The Royal Navy, London 1986
Brown, E. M. – Souboje na obloze, Svět křídel, Cheb 1996
Couston, J. L., Ledet, M. – Le Brewster Buffalo, Collection Profils Avions No.8, Lela Presse, Outreau 2004
Maas J.-- F2A Buffalo in action, Squadron Signal Publ., Carrollton 1987
Pearcy A. -- Lend-Lease Aircraft in World War II, Airlife England Shrewsbury 1996., str.109.
Rawlings, J. D. R. – Fighter Squadrons of the RAF, Macdonald 1969
Shores Ch., Cull B., Malizia N. -- Air War for Yugoslavia, Greece and Crete 1940-41, Squadron Signal Publ., Carrollton 1987
Sturtivant, R. Burrow, N. -- Fleet Air Arm Aircaft 1939 -- 1945. An Air-Britain Publ. Tunbridge Wells 1995
Sturtivant, R. -- The Squadrons of the Fleet Air Arm, Air-Britain Publ. Tunbridge Wells 1984
Sturtivant, R. -- Fleet Air Arm in War, Ian Allan 1982
Sturtivant, R. -- The Squadrons of the Fleet Air Arm, An Air-Britain Publ. Tonbridge 1984.
Thetford, O. -- British Naval Aircraft since 1912, London 1962
Autor : Miroslav Šnajdr 🕔11.01.2010 📕20.286

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře