Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 2. Iraqi freedom

Autor : Bc. Martin Janečka 🕔16.12.2009 📕7.757

Seriál

  1. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008
  2. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 1. Úvod
  3. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 2. Iraqi freedom
  4. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 3. Přestavba Iráku
  5. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 4. Závěr
  6. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: Seznam zkratek a zdrojů

Podobné články

Další články autora

2. Období před operací Iraqi freedom

Působení administrativy George W. Bushe bylo radikálním způsobem ovlivněno událostmi z 11.9.2001, které znamenaly dosti velký mezník v přístupu k mezinárodnímu dění. Reakcí na tyto události byl vojenský útok na Afghánistán, byla definována válka proti terorismu a označena osa zla, jako skupina států podporující terorismus a vývoj zbraní hromadného ničení.[5] Z pohledu mezinárodního práva byla intervence v Afghánistánu jak legitimní, tak i legální (výcvikové tábory se v Afghánistánu opravdu našly, o charakteru organizace Al-Káida nebylo pochyb a celé tažení bylo posvěceno rezolucí číslo 1386[6] Rady bezpečnosti OSN, která dala svolení k použití všech nezbytných prostředků). Když se ale G.W. Bush rozhodl aplikovat regime-change policy na Saddámův režim v Iráku, ve světě rozhodně konsenzus o správnosti akce nepanoval, spíše naopak. Unilateralismus USA způsobil rozkol uvnitř NATO, následkem čehož vykrystalizovaly dvě skupiny států nacházejících se v názoru na iráckou otázku na opačných pólech. Ani veřejnost válku v Iráku nepřijala pozitivně – napříč celým světem se konaly demonstrace obrovského rozsahu, čítající v hlavních městech sta tisíce až miliony lidí.[7] Ve Velké Británii si aféra spojená s únikem informace, která silně diskreditovala vládní postup vůči Iráku, vyžádala smrt odborníka na zbraně hromadného ničení a rezignaci vrcholných představitelů BBC (Keegan, 2004: 172-176).[8]

Jako se Barack Obama ve své prezidentské kampani oháněl pojmy změna nebo dokonce cesta změny, aby dal Američanům naději na lepší budoucnost, G.W. Bush při obhajobě války v Iráku apeloval na tolik drahocenné hodnoty pro americkou společnost jako je svoboda, demokracie a spravedlnost. Při analýze jeho proslovů si nelze nevzpomenout na prezidenta, jenž před několika desetiletími právě na základě těchto hodnot vehnal Ameriku do první světové války, chtěl přebudovat světový pořádek, založený do té doby na aliancích a moci a na schopnosti tuto moc prosadit. Řeč je o W. Wilsonovi, jehož odkaz poznamenal razantním způsobem většinu po něm následujících prezidentů. „Vytvořili jsme tento národ, abychom člověka učinili svobodným. Svoji koncepci a své cíle jsme neomezili na Ameriku. Nyní učiníme svobodnými všechny lidi. Kdybychom to neučinili, veškerá sláva Ameriky by byla ta tam, všechna její moc by se vytratila“ (Kissinger, 1999: 45). Jak nápadně to připomíná obsah, kterým chtěl o osm desítek let později G.W. Bush aktivizovat veřejné mínění ve prospěch války v Iráku. „Americký lid zůstával trvale přesvědčen, že výjimečnost Ameriky spočívá v praktikování a šíření svobody.“ Amerika, o jejíž výjimečnosti byl Wilson hluboce a upřímně přesvědčen, se měla stát „majákem svobody“, jakýmsi globálním policistou a ochráncem, měla na základě šíření demokratických institucí zajistit celému světu mír a to prostřednictvím, což je stěžejní informace, jím zřízené Společnosti národů. Ještě G. Bush starší při válce v Zálivu zdůrazňoval, že nejde o ropu, ale o nutnost klást odpor proti agresorovi[9] (Kissinger, 1999: 39-52). Sestavil mezinárodní koalici, která zahrnovala i arabské země, Saddáma z Kuvajtu vyhnal, avšak neodhodlal se pokračovat za hranice jeho země s odkazem na jasně daný mandát OSN obnovit suverenitu Kuvajtu. Avšak jeho syn o desetiletí později irácké hranice překročil, a to aniž by získal jakýkoliv mandát od OSN.

Proč zrovna Irák? Proč regime-change policy? Odpověď na tyto otázky, jež vedly k rozhodnutí George W. Bushe intervenovat ve prospěch svržení režimu Saddáma Husajna, najdeme v prohlášeních přívrženců ideologické linie, kterou označujeme jako neokonzervativní.

2.1. Neokonzervatismus

Trochu paradoxně se stal G.W. Bush „válečným“ prezidentem, uvážíme-li, že „nebyl ochoten investovat peníze a nasazovat vojáky do misí, jejichž účelem bylo napomoci vzniku životaschopných států z etnického a náboženského chaosu“ (Kepel, 2004: 45). Jeho prioritou se měla stát domácí scéna, v tisku se objevovaly články o „novém izolacionismu“, navíc sám prezident prý znalostmi o světě zrovna neoplýval (Kepel: 2004, 45). Když se prezident Bush ujímal svého úřadu, probíhala diskuse o dalším směřování zahraniční politiky nejmocnějšího státu světa. Tento střet názorů mohl být vnímán jako souboj „holubic a jestřábů“ americké administrativy, kteří se snažili přesvědčit prezidenta, že právě jejich přístup k mezinárodním záležitostem je ten správný. První názor, řekněme umírněnější, byl reprezentován ministerstvem zahraničí a jeho hlavou Colinem Powellem, který byl zastáncem spolupráce s mezinárodním společenstvím. Spojené státy měly uplatňovat nezpochybnitelnou úlohu světové velmoci především v rámci OSN.

Tento přístup ostře kontrastoval s názorem některých úředníků Pentagonu, především náměstka ministra obrany Paula Wolfowitze. Z analýzy dokumentu sepsaným už v r. 1992, jehož je autorem, si můžeme udělat poměrně komplexní obrázek o tom, jak by podle něj mělo vypadat postavení USA v době post bipolárního světa. Z dokumentu je například patrná ochota použít vojenskou sílu v případě, že bude hrozit šíření jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení v zemích jako Severní Korea, Irák nebo nástupnické státy Sovětského svazu. Dosti výmluvný je odstavec o Spojených státech jako o posledním „ochránci“ světového řádu a výzva k tomu, aby jednaly sebevědomě a nezávisle v případě, kdy kolektivní akce nemůže být zorganizována nebo tehdy, když si krize vyžaduje rychlou odpověď.[10] Tato analýza… „se vyslovuje pro upevnění nadvlády všude tam, kde má Amerika životní zájmy. Mezi nimi je na prvním místě jmenováno zásobování ropou a bezpečnost Izraele“ (Kepel, 2004: 46- 52). Sečteno a podtrženo by USA měly hrát dominantní roli ve světovém uspořádání, tuto dominantní roli si udržet a snažit se, aby žádný jiný stát nedosáhl postavení, které by ji mohlo oslabit.[11]

Významným dokumentem byl dopis prezidentu Clintonovi z r. 1998, ve kterém přední představitelé neokonzervativců upozorňovali na hrozbu Saddámova režimu pro celý Blízký východ, tedy oblast, kde má Amerika své životní zájmy. Politika zadržování, typická pro obě období prezidenta Clintona, měla umožnit Saddámovi zůstat u moci, avšak za podmínky, že se podřídí rezolucím OSN, vyzývajícím především k odstranění všech zbraní hromadného ničení, balistických raket delšího doletu a ke zřeknutí se podpory terorismu.[12] Pro neokonzervativce již tato politika nepřinášela uspokojivé záruky bezpečnosti, jelikož zpochybňovali efektivnost práce inspektorů OSN, kteří měli za úkol ověřit, že Saddám již žádné zbraně hromadného ničení nevlastní. Podle nich bylo třeba jednat odhodlaně a rázně, a to i za použití vojenských prostředků s jediným cílem Saddáma odstranit. To je totiž jediný způsob, jak zajistit bezpečí v této oblasti. Důležitá je i zmínka o OSN: „Americká politika již nadále nemůže být ochromena nesmyslným trváním na jednomyslnosti v Radě bezpečnosti OSN.[13]

Ještě jeden dokument bych chtěl zmínit ve spojitosti s Irákem, událostmi z jedenáctého září a neokonzervatismem. Jde o dopis zaslaný prezidentu G.W. Bushovi, ve kterém necelé tři týdny po 9/11 znovu neocons vyzývají ke svržení Saddáma. „Možná, že irácká vláda poskytla v nějaké formě podporu při uskutečnění útoku na USA. Avšak i kdyby žádný důkaz Irák přímo s útoky nespojoval, jakákoliv strategie namířená proti vymýcení terorismu a jeho sponzorů musí obsahovat rozhodné úsilí zbavit Saddáma Husajna moci.[14] Bez jakýchkoliv okolků a s notnou dávkou cynismu tedy prohlašují, že svržení Saddáma je součástí války proti terorismu a to i v případě, že by s Al - Káidou neměl nic společného (což se ostatně později potvrdilo).

Svržení Saddáma Husajna tak podle všeho bylo součástí širší strategie, která měla za cíl změnit celkové poměry a rovnováhu sil na Blízkém východě ve prospěch demokracie jako takové a Izraele, potažmo Likudu, tedy politické strany působící v Izraeli, s níž má spousta neokonzervativců velmi těsné vztahy. Irák se měl stát demokratickým státem, jakýmsi vzorem pro občanskou společnost ostatních arabských států, což by umožnilo postupně odstranit živné prostředí pro islámský fundamentalismus, který se zde rozšířil právě díky chudobě, politické frustraci, útlaku a ohavné dezinterpretaci islámu náboženských kleriků. Druhým neméně významným cílem bylo dostat zpět na trh iráckou produkci ropy, omezenou deseti lety sankcí a embarga na minimum.[15] Trochu paradoxně se zde neocons a islámští fundamentalisté shodovali v prostředcích - svrhnout zkorumpované autoritářské místní režimy a nahradit je jiným vedením. Zatímco však fundamentalisté ve výsledku chtěli dosáhnout založení islámského státu, neocons doufali, že díky demokratickým reformám, které se v těchto zemích podaří prosadit, se do čela dostanou představitelé… „občanské společnosti, dobře integrované do mechanismů globalizace, jež probíhá ve znamení americké hegemonie“. Izraeli tak měla být konečně zajištěna bezpečnost, demokratické zřízení mělo změnit nestabilní a pro svět tak strategicky důležitou oblast na prosperující společenství států a navíc, se tímto způsobem měl vymýtit terorismus (Kepel, 2006: 9-13).

Dost ambiciózní plán[16], o jehož (ne)smysluplnosti vypovídá citát Uri Avnery, zakladatele Gush Shalom (Mírový blok), organizace usilující o dialog mezi Palestinci a Izraelci: „V osmdesátých letech jsem slyšel o podobných plánech pocházejících od Ariela Šarona. Měl hlavu plnou velkolepých plánů, jak svrhnout stávající režimy a nastolit nové. Vítr, který dnes vane z Washingtonu, mi připomíná tyto Šaronovy plány. Samozřejmě nemám žádný důkaz, že by se jimi oba Bushové inspirovali, ale styl je stejný: směs megalomanství, kreativity, arogance, neznalosti a povrchnosti. Je to výbušná směs“ (Laurent, 2004: 97 - 98).[17]

Neokonzervativci, vytvářející ideologické podhoubí již pro Reaganovu administrativu, byli vítězstvím ve studené válce opojeni díky přesvědčení, že právě tvrdá nesmlouvavá politika vůči Sovětskému svazu vedla ke kýženému úspěchu. Následkem toho se odjistilo ve střední a východní Evropě demokratické domino, státy vstoupily do evropských struktur a staly se členem NATO. Jestliže takový přístup už jednou zafungoval, není se čemu divit, že neocons v době následující po největším teroristickém útoku v dějinách, razí podobnou strategii.[18] Avšak s tím rozdílem, že nepřítelem není Sovětský svaz, nýbrž osa zla a světový terorismus (Majstr, Mundil, 2007: 78). Dalším faktorem, který v podstatě posílil správnost jejich vize a je nesporně pádným argumentem, byla neschopnost Evropy jednat rozhodně na Balkáně, kde probíhaly etnické čistky a z toho vedoucí přesvědčení, že Evropané jsou neschopní zakročit, když jetřeba (Majstr, Mundil, 2007: 160).

Obrovskou šancí pro prosazení jejich vidění světa do zahraniční politiky Spojených států přineslo vítězství George W. Bushe, protože ten mnoho z nich přivedl do vrcholných funkcí. Výše zmíněnou diskusi o dalším vývoji zahraniční politiky USA v jistém smyslu rozťaly události z jedenáctého září, stavebním kamenem jejich přesvědčení tedy je, že... „současné hrozby již nelze spolehlivě zadržovat odstrašením, ale je třeba jim předcházet, ba i preventivní akcí. Otevřeně nepřátelské režimy by měly být důrazně konfrontovány, nikoliv být předmětem appeasementu či zadržovány“ (Majstr, Mundil, 2007: 78). Tato myšlenka zařazená do kontextu neokonzervativní strategie vůči Blízkému východu znamenala po traumatu z 11.9.2001 zelenou pro operaci Iraqi freedom.

Exemplární potrestání největšího despoty Saddáma Husajna, osvobození jeho lidu, sužovaným hrůzným utrpením a zavedení demokracie spojené s ekonomickou prosperitou a elektrizujícími účinky na ostatní státy a národy v Zálivu, mělo celou oblast připojit k mírumilovným státům Asie, Evropy a to vše pod blahovolnou hegemonií Ameriky, pro níž a její spojence se tato oblast měla stát perspektivním nenasyceným trhem a zároveň příležitostí pro nové těžaře irácké nafty (Kepel, 2006: 70, 73).

2.2. Saddám Husajn

Neobyčejně kontroverzní osobnost, tyran a despota v jedné osobě vládl formálně Iráku již od r. 1979 do doby, kdy se jej spojencům v r. 2003 podařilo svrhnout díky operaci Iraqi freedom. Saddám, neskrývaný Stalinův obdivovatel, se stal živým příkladem, jak se navzdory nedostatku vzdělání a konexí člověk může dostat k moci, tu si udržet a vybudovat si kult osobnosti díky násilí, politickým intrikám a vraždám. I když se Saddám narodil v muslimském světě, ve kterém touha po světské moci nepatří k největším ctnostem, byl vždy odhodlaný ve svých rukou kumulovat pokud možno co nejširší pravomoce. Jak trefně poznamenává John Keegan: „Arabský nacionalismus nehrál u Saddáma žádnou roli; kdyby byl žil jako Němec či Rus v době vlády obou hlavních diktátorů, velmi dobře by dokázal využít k vlastnímu prospěchu společenského vření a nestability a v nacistickém nebo marxisticko-leninském systému by to určitě dotáhl daleko“ (Keegan, 2004: 40). Prvním takovým vřením byl revoluční r. 1958, kdy už byl Saddám rok členem strany Baas. Jako násilník a hrdlořez byl jedním z těch, kdo podnikli neúspěšný atentát na Kásima, ministerského předsedu Iráku, po němž musel do vyhnanství do sousední Sýrie, kde se poznal s dalšími revolucionáři. Významným byl pro baasisty r. 1968, kdy se v Iráku ujali moci, Saddám se stal šéfem státní bezpečnosti a během sedmdesátých let... „byl zodpovědný za veškerý státem organizovaný útlak; vybudoval systém vnitřní bezpečnosti a tajné služby, jehož aparát podle potřeby věznil, vyslýchal, mučil a zabíjel odpůrce režimu“ (Keegan, 2004: 44). Obratnost kromě krutého potírání svých nepřátel prokázal i v oblasti ekonomiky a ropného průmyslu, což mu mělo zajistit podporu obyvatelstva. Byl například osobně odpovědný za elektrifikaci země, výstavbu škol a nemocnic, vybudování sítě rozhlasovéhoa televizního vysílání, rozšíření železniční a silniční sítě, stavbu továren a dolů. Pozitivně se také angažoval v sociální oblasti, kde se snažil o vymýcení analfabetismu, zvýšení úrovně vzdělání a zlepšení postavení žen. Společnost vzkvétala díky příjmům z ropy, vytvořila se početná střední vrstva, emancipované ženy brázdily ulice iráckých měst, zdravotní péče byla přístupná všem a zdarma, jednoduše... „byl Irák v mnoha ohledech vzorem toho, jak si Západ představoval, že by měl vypadat arabský stát uskutečňující modernizaci“ (Keegan, 2004: 52).

Projevil se také jako dobrý stratég na globální úrovni, když se nejdříve zajistil smlouvou se Sovětským svazem o odkupu jakéhokoliv množství ropy, které by se mu nepodařilo prodat jinde a poté znárodnil ropné konsorcium, v němž měly podíl jak Francie, tak i Velká Británie a Spojené státy, v té době ještě zabředlé do vietnamského bahna. Příjmy, které mu poté z ropy plynuly, navíc pokud ještě vezmeme v potaz zvýšení cen ropy po r. 1973, byly obrovské a nutno uznat, že na rozdíl od jiných režimů na Blízkém východě, dával Saddám toto bohatství pocítit i vlastnímu obyvatelstvu.

Už jako víceprezident měl v podstatě veškerou moc ve svých rukou, avšak potřeba řešit některé zahraničně-politické záležitosti hlavně ve vztahu k Iránu, tradičnímu rivalovi, Izraeli a Sýrii, ho přesvědčila o nutnosti se ujmout nejvyšší pozice a to prezidentské, ve které by mohl realizovat své mocenské choutky.

2.3. Saddámovy války – od Iránu ke Kuvajtu

Psal se r. 1979, Saddám se ujímá této funkce, provádí čistku stalinistického typu ve své straně, dělá vše pro to, aby se jí podařilo proniknout do všech koutů irácké společnosti a co bude pro další vývoj nesmírně důležité, chystá se na válku s Chomejního Iránem. Chomejní, charismatický islámský fanatik a vůdce šíitského Iránu, se totiž v témže roce chopil vlády a nijak neskrýval nenávist nejen k americkému „satanovi“, ale i k Saddámovi, k jeho bezvěrecké, světsky založené baasistické straně a k sekularizovaným režimům na Blízkém východě.[19] Když poté zjistil, že jsou jakékoliv pokusy o smíření zbytečné, rozhodl se pro válku, od níž čekal rychlé vítězství, porážku rivala, jehož aktivity podrývaly v jižním Iráku, převážně obývaným šíity, autoritu baasistického vedení. Válka se však protáhla na celých osm let a kromě statisíců lidských obětí přinesla Iráku obrovskou finanční zátěž, jež měla v podstatě za následek státní bankrot. Obdivuhodné bylo, jak se k Saddámovi pod íránskou hrozbou rozšíření militantního islámského fundamentalismu přimkli spojenci z celého světa. Ať už to byly balistické rakety ze Sovětského svazu, francouzské stíhačky, egyptské náhradní součástky, kuvajtské a saúdsko-arabské finanční prostředky, významnou roli sehrály také Spojené státy, které s Irákem v souladu s tvrzením, že nepřítel mého nepřítele je můj spojenec, obnovily diplomatické styky prostřednictvím Donalda Rumsfelda v prosinci r. 1983. Za obrovských obětí a masivní zahraniční pomoci padl v r. 1988 mezi Irákem a Iránem poslední výstřel, avšak některé ekonomické ukazatele charakterizující irácké hospodářství vypadaly dosti hrozivě.[20] Navíc tu byla otázka odbojných Kurdů, etnicky spřízněných s Íránci, žijících v severní části Iráku s nejbohatšími zásobami irácké ropy, kteří na Saddámův rozkaz v r. 1988 zakusili hrůzy nekonvenčních chemických zbraní.[21]

Saddám, jehož popularita vlivem nutných úsporných opatření klesla, sám sebe prezentoval jako zachránce ostatních režimů na Blízkém východě a tak se k nim také začal chovat (hlavně ke Kuvajtu a Saúdské Arábii, kteří byli jeho hlavní věřitelé). Když se ale ukázalo, že kuvajtský emír nejenže neomezí těžbu ropy tak, aby její cena vzrostla a tím i příjmy Iráku, ale bude trvat i na řádném splácení iráckého dluhu a novou půjčku ve výši třiceti miliard neposkytne, začal Saddám kalkulovat s řešením, které plně odpovídalo jeho nátuře. V návaznosti na provedenou vojenskou invazi do Kuvajtu si Saddám vysloužil odpor téměř celého světa, v čele s OSN, která v r. 1990 chrlila jednu rezoluci za druhou až po tu nejdůležitější číslo 67822], jež při nesplnění podmínek dávala svolení k použití všech nezbytných prostředků. Byla vytvořena široká koalice států, včetně arabských[23], která měla za úkol iráckého diktátora zahnat zpět za irácko-kuvajtské hranice, což se následně díky masivnímu nasazení vyspělé vojenské techniky spojenců proti zdecimované irácké armádě beze zbytku podařilo. Samotnému Saddámovi, ač očividně v tomto dobrodružství prohrál, otrnulo poté, co ho Západ nechal u moci, protože hrozba Iránu byla stále naléhavá, navíc asi nikdo v té době neměl odvahu řešit složitou národnostní a náboženskou otázku. Svou moc poté opět upevnil exemplárními popravami, na nejvyšší místa dosadil své věrné spojence a na jihu rozprášil šíitské povstání. Kapitolou samo o sobě se poté stala (ne)spolupráce s OSN, jenž nastartovala složitý proces vedoucí až k Saddámovu svržení.

2.4. Saddám Husajn, OSN a zbraně hromadného ničení

Období po válce v Zálivu bylo tvrdou zkouškou pro irácké obyvatelstvo[24], devastované sankcemi a embargem OSN, jež se minuly účinkem Saddáma oslabit a donutit ho se podvolit. Ihned po invazi Rada bezpečnosti OSN uvalila na Irák ekonomické sankce včetně úplného obchodního embarga, a to až do doby, než irácký vůdce naplní všechny rezoluce, včetně té nejdůležitější číslo 687, týkající se odzbrojení. Klíčovými orgány, mající za úkol monitorovat uplatňování této rezoluce byla IAEA (International Atomic Energy Agency) a UNSCOM (United Nations Special Commission). Tyto měly provést okamžitou kontrolu biologických, chemických a atomových zbraní na území Iráku, lokalizovat střediska jejich výzkumu a výroby, dohlížet na zničení všech balistických střel s doletem delším než 150 km a též na to, aby Irák nevyvíjel žádné zbraně zmíněné výše.[25] Ve stejné chvíli se však rozběhl v Iráku program, který měl za úkol zatajit některá skladiště zbraní, ukrýt kritické dokumenty a rozptýlit zakázaný materiál. Systém velmi dotěrných inspekcí fungující více než sedm let byl natolik úspěšný, že byl Saddám nucen další kontroly zarazit, což vyústilo v nucený odchod inspektorů z Iráku, kteří tak nemohli... „s určitostí vyloučit, že Irák provádí zakázaný vojenský výzkum a vývoj“ (Keegan, 2004: 77-78). Rezolucí 1284 v r. 1999 bylo rozhodnuto o založení UNMOVIC (UN Monitoring, Verification and Inspection Commission), která měla pokračovat v práci UNSCOM, avšak Saddám tuto rezoluci nerespektoval a návrat tedy inspektorům neumožnil. Pro invazi klíčovou se stala rezoluce 1441 z listopadu r. 2002, která v návaznosti na Saddámův zdráhavý přístup k předchozím rezolucím OSN, počínaje tou nejdůležitější číslo 687, poněkud vágně hrozila „vážnými důsledky“ v případě, že se irácký raís nepodvolí, bezpodmínečně neumožní další kontroly a do třiceti dnů nepodá přesné informace o vývoji, umístění či případném zničení zbraní hromadného ničení.

Vše poté nabralo rychlý spád – v poselství o stavu Unie 28.1.2003 G.W. Bush irácký režim obvinil ze zbrojení, obvinil ho z nespolupráce s OSN, navíc vcelku oprávněně upozornil na mizivou pravděpodobnost, že inspekce něco vyřeší vzhledem k malému počtu inspektorů a rozsáhlosti iráckého státu. I přesto, že Saddám spolupracoval s inspektory víc než kdykoliv předtím, nepodařilo se mu je a už vůbec ne Spojené státy přesvědčit, že žádné zbraně hromadného ničení nemá. Bushova administrativa, podporovaná Kongresem a též veřejným míněním[26], byla rozhodnuta jít do války za každou cenu, a to i tehdy, když neprojde RB OSN tzv. druhá rezoluce, která by klasickým způsobem dala povolení k užití všech nezbytných prostředků. To se také stalo. 20. března 2003 spojenecké vojsko v čele s Američany zahájilo operaci Iraqi freedom.

Saddám se stal obětí svých vlastních vytáček, lží a neochoty vůči OSN, svých mocenských choutek doložených dvěma válkami s Iránem a Kuvajtem, krutých represálií vůči vlastnímu šíitskému a kurdskému obyvatelstvu[27], své násilné, těžko čitelné povahy prahnoucí po moci a co bych považoval za nejdůležitější americké přeochoty jít do války s cílem uvést neokonzervativní vnímání světa do praxe.[28] Kontroverzní však bezpochyby zůstává, že byla válka před světovou veřejností ospravedlňována na základě nepravdivých tvrzení o vazbách na Al-Káidu[29] a o bezprostřední hrozbě zbraních hromadného ničení která, jak se později zjistilo, byla neopodstatněná.[30]

Bushovu administrativu v této souvislosti provází mnoho, pokud ne kontroverzních, tak alespoň zajímavých skutečností, ať už to je spojení některých vysoce postavených politiků se zbrojním a ropným průmyslem, či se smyšleným dokumentem, jehož autor je neznámý, dokazujícím, že Irák se pokusil z Nigeru převézt uran a hliníkové trubice nutné k jeho obohacení[31], což mělo poukázat na Saddámovu snahu obnovit svůj jaderný program. Vyvstává otázka typu: pokud se Amerika rozhodla pro válku proti terorismu, proč nezaútočila na státy, které teroristy bezpochyby ukrývají? Těmito státy byly Somálsko, Súdán, Jemen a Saudská Arábie, z níž pocházelo patnáct z devatenácti teroristů, jenž spáchali útok na WTC (Laurent, 2003: 156). Cílem se však stal Irák. Bushova administrativa bez schválení OSN podnikla akci, jejímž důsledkem byl v mnoha směrech úplný opak toho, co bylo zamýšleno. Země se ocitla v chaosu, v občanské válce, kde bujel terorismus a z neokonzervativního „snu“ se náhle stala noční můra.

V následujících kapitolách se budu zabývat oficiálními postoji americké administrativy vůči Iráku, její strategií po vojenské invazi a pokusím se vysvětlit hlavní determinanty určující vývoj v letech 2003 – 2008.

Poznámky

[5] President Delivers State of the Union Address, dostupné na: http://georgewbush- whitehouse.archives.gov/news/releases/2002/01/20020129-11.html, 11.3.09

[6] Security Council resolutions – 2001, dostupné na: http://www.un.org/Docs/scres/2001/sc2001.htm, 11.3.09

[7] Cities jammed in worldwide protest of war in Iraq, dostupné na: http://edition.cnn.com/2003/US/02/15/sprj.irq.protests.main/, 13.3.09

[8] Šlo o dr. Davida Kellyho, vědce zasvěceného do problematiky ZHN, který tvrdil, že údaj o pětačtyřiceti minutách, kdy by mohly irácké ZHN být připraveny k použití, byl do vládní zprávy přidán, aby byla „poutavější“. Pod velkým mediálním a politickým tlakem spáchal sebevraždu.

[9] Na druhou stranu se nelze ubránit dojmu, že motiv ropy zde sehrál dost podstatnou roli. Kdyby se totiž Saddám zmocnil ropných ložisek v Kuvajtu, ovládal by téměř třetinu světových zásob, mohl by upravovat těžbu a měnit tedy její cenu (Eichler, 2006: 104).

[10] U.S. Strategy plan calls for insuring no rivals develop, dostupné na: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9E0CE5D61E38F93BA35750C0A964958260&pagewanted=2, 14.3.09

[11] Jedním z těch, kteří ovlivnili neocons, jak se zkráceně v angličtině nazývají, v teoretické rovině byl profesor Leo Strauss. Tento filozof zažil ještě Výmarskou republiku, v roce 1937 byl nucen odejít do amerického exilu pod nacistickou hrozbou. Právě z této životní zkušenosti vyvodil, že pokud má demokracie přežít, nesmí zůstat pasivní, musí se aktivně bránit, musí proti zlu použít sílu (Kepel, 2004: 58).

[12] Nejdůležitější v tomto ohledu byla rezoluce číslo 687, přijatá ihned po válce v Zálivu. Security Council resolutions – 1991, dostupné na: http://www.un.org/Docs/scres/1991/scres91.htm, 21.3.09

[13] Letter to President Clinton, dostupné na: http://www.newamericancentury.org/iraqclintonletter.htm, 21.3.09

[14] Letter to President Bush on the War on Terrorism, dostupné na: http://www.newamericancentury.org/Bushletter.htm, 21.3.09

[15]Její návrat má oslabit saudskou převahu a uspíšit transformaci saudské společnosti. Strnulost saudského režimu přece před časem zplodila monstrózní terorismus džihádu“ (Kepel, 2006: 12).

[16] Snad jen pro doplnění bych se rád zmínil o dokumentu Clean Break, napsaným Davidem Wurmserem, Richardem Perlem a Douglasem Feithem (všichni přední představitelé neokonzervatismu). Tento dokument, předaný v roce 1996 předsedovi izraelské vlády Netanjahuovi (člen strany Likud), obsahoval jakýsi návod na upevnění pozice Izraele mezi arabskými státy – kromě spousty rad geostrategického rázu pojednával o svržení Saddáma Husajna, o připojení jeho státu k Jordánsku, o oslabení Sýrie sponzorující v Izraeli terorismus a výzvu k použití preventivních úderů. Plán v podstatě počítal se svržením vládnoucích oligarchií arabských států a Iránu. (Laurent, 2004: 88-95)

[17] Saddámův pád byl někdy také přirovnáván k pádu Berlínské zdi, což vypovídá o naprosté neznalosti poměrů na Blízkém východě (Kepel, 2006: 13).

[18] Ironií však zůstává, že pár let po invazi do Iráku se zafungování teorie domina stalo rizikem – mělo totiž úplně opačný důsledek, než bylo zamýšleno – z Iráku se může do ostatních zemí šířit nestabilita (Majstr, Mundil, 2007: 160).

[19] Úsměvné pak je, že se Saddám, pro nějž to byl silně zneklidňující fakt, dokonce začal na veřejnosti modlit, začal projevovat úctu k šíitským svatým místům a k islámskému náboženství jako takovému. V kontextu s celkovou diskriminací většinových iráckých šíitů sunnitskou menšinou, ke které patřil i Saddám, bylo však toto gesto naprosto nepřesvědčivé. Stačí připomenout, že Saddám vyhnal do Iránu asi 200 tisíc šíitů jako cizí živel. (Keegan, 2004: 50, 58). Nutno ještě připomenou incident v šíitské vesnici Dudžail, kde nechal Saddám po neúspěšném atentátu na jeho osobu povraždit 148 lidí – za to byl později odsouzen k smrti (Hussein executed with 'fear in his face', dostupné na: http://edition.cnn.com/2006/WORLD/meast/12/29/hussein/index.html, 28.3.2009)

[20] V roce 1987 dosahoval irácký státní dluh 300% jeho HDP, válečné dluhy státům Perského zálivu dosahovaly 80 miliard dolarů a například odhady na rekonstrukci Iráku činily 230 miliard a to vše při ročním příjmu z ropy, jako nejdůležitějšího vývozního artiklu, ve výši 13 miliard amerických dolarů ročně (Keegan, 2004: 64-65).

[21] Jednalo se především o útok na město Halabdža, při kterém zemřelo pět tisíc lidí a dalších deset tisíc jich bylo zraněno. Následkem toho se do sousedního Iránu a Turecka rozprchlo 250 tisíc lidí (Keegan, 2004: 65).

[22] Security Council resolutions – 1990, dostupné na: http://www.un.org/Docs/scres/1990/scres90.htm, 28.3.09

[23] Saddámův pokus se prezentovat jako arabský nacionalista a zarytý odpůrce Izraele, na který nechal vypálit několik desítek raket Scud, tak velmi pokulhával, když se proti němu postavily i takové státy jako Egypt a Sýrie. Nepomohlo ani, když si nechal sestavit falešný rodokmen, ze kterého vyplývalo, že byl potomkem šíitských imámů (Keegan, 2004: 71).

[24] Irácká vláda poskytovala příděly potravin (food rations) rodinám již od 80. let. Jak lze ukázat na konkrétním případě z roku 1997, zjistíme, že tyto příděly byly naprosto nedostatečné – hodnota kalorií těchto přídělů dosahovala asi 40% denní potřeby, 72% příjmu průměrně rodiny použily na nákup potravin. Kojenecká úmrtnost dosáhla v roce 1998 hodnoty 108 úmrtí na 1000 nerozených dětí, což je hodnota srovnatelná s těmi nejméně vyspělými africkými státy. To vše za situace, že Irák má 2. největší zásoby ropy na světě. Joint government of Iraq - UNICEF programme review, dostupné na: http://www.unicef.org/search/search.php?q=JOINT++GOVERNMENT+OF+IRAQ-UNICEF++PROGRAMME+REVIEW&Go.x=0&Go.y=0, str. 12, 29.3.2009

[25] United Nations Special Commission, dostupné na: http://www.un.org/Depts/unscom/General/basicfacts.html, 29.3.09

[26] Téměř 70% Američanů si myslelo, že existuje propojení mezi 9/11 a režimem Saddáma, což vypovídá o velmi dobrých „přesvědčovacích schopnostech“ americké administrativy. Poll: 70% believe Saddam, 9-11 link, dostupné na: http://www.usatoday.com/news/washington/2003-09-06-poll-iraq_x.htm, 2.4.2003

[27] Odhaduje se, že během operace Al-Anfál (1986 - 1989), namířené proti kurdským pešmergům (povstalcům), bylo povražděno až 180 tisíc mužů, žen a dětí (Kepel, 2004: 187).

[28] I když neměl s 9/11 nic společného, jeho postoj k terorismu podle toho k jakému účelu sloužil, odmítavý nebyl. Stačí si vzpomenout na jeho souhlas se spácháním atentátu na G.H. Bushe, či na vcelku otevřenou finanční podporu rodin palestinských teroristů (Palestinians get Saddam funds, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2846365.stm, 22.3.09)

[29] Ono už samotný pohled na povahu režimu v Iráku a na režim, o nějž se snažil Usáma bin Ládin, činil toto spojení velmi nepravděpodobným. Usáma bin Ládin totiž otevřeně Saddámovým sekulárním socialistickým represivním režimem pohrdal. Ten byl od islámského o šáríu se opírajícího státu, o nějž se Al-Káida snažila, na hony vzdálen. Oba dva lze tedy označit spíše za soupeře bojující o moc než za spojence. Na severu sice působila organizace Ansár as-Sunna s vazbami na Al-Káidu, ale ta viděla v Saddámovi spíše nepřítele. Rozhodně nad ní Saddám neměl kontrolu. (Uncovered: The Whole Truth about the Iraq war, zhlédnuto dne 2.4.2009, čas 16:00)

[30]Po válce dospěli experti USA a Británie k závěru, že Irák měl nanejvýš schopnost vyrobit nějaké chemické bojové látky do tří až šesti měsíců. Biologické neměl a nevyvíjel“ (Majstr, Mundil, 2007: 38). Jak navíc uvádí Patrick Eddington, bývalý pracovník CIA, během úspěšných inspekcí UNSCOM a UNMOVIC, navíc pod sankcemi a embargem OSN, byl Saddám nucen zničit 90-95% všech zbraní hromadného ničení (Uncovered: The Whole Truth about the Iraq war, dostupné na: http://video.google.com/videoplay?docid=-7371253996117324045, shlédnuto dne 2.4.2009, čas 32:00)

[31] The Commission on the Intelligence Capabilities of the United States Regarding Weapons of Mass Destruction, dostupné na: http://www.globalsecurity.org/intell/library/reports/2005/wmd_report_31mar2005.pdf, 6.4.2009

Seriál

  1. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008
  2. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 1. Úvod
  3. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 2. Iraqi freedom
  4. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 3. Přestavba Iráku
  5. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 4. Závěr
  6. Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: Seznam zkratek a zdrojů

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Martin Janečka 🕔16.12.2009 📕7.757

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře