Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 1. Britský rádž

Autor : Bc. Dalibor Mička 🕔16.12.2009 📕12.780

Seriál

  1. Vztahy mezi Indií a Pákistánem
  2. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - Úvod
  3. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 1. Britský rádž
  4. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 2. Nezávislost: problémy nekončí
  5. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 3. Pákistánské schizma
  6. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 4. Cestou války i spolupráce
  7. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - Závěr
  8. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - Přílohy
  9. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - Literatura

Podobné články

Další články autora

Anglie šestnáctého století byla plná touhy po nových objevech, po pokroku a po příležitostech, které by umožnily její další rozvoj. Významným popudem k rozšiřování svého panství a prosazování svých zájmů v odlehlejších částech světa byla pro Angličany porážka španělského loďstva r. 1588,[3] která byla pro Angličany zlomovým okamžikem. Do té doby byli Angličané nuceni využívat služeb Španělů, Portugalců a Nizozemců jakožto prostředníků k obchodu s Dálným východem, neboť právě ti drželi kontrolu nad vodními cestami v Indickém oceánu.

Jistou alternativou k uspokojení anglické posedlosti po nalezení nových cest mimo číkoliv dosah, byl dosud praktikovaný karavanní obchod přes území dnešního Ruska, Ázerbájdžánu a Íránu, nicméně ten byl ve srovnání s námořní dopravou nejen málo efektivní, nýbrž také nebezpečný.

1.1 Období Východoindické společnosti

Za účelem navázání a rozvinutí přímých obchodních styků byla roku 1600 ustavena Východoindická společnost, které byl udělen monopol na obchodování s východními oblastmi[4] pod záštitou Koruny, což bylo elegantní řešení ekonomické krize Anglie, která se potácela na pokraji bankrotu, a kdy činnost Společnosti znamenala významné příjmy do státní pokladnice z cel a daní. A i přes mnohá privilegia královské koruny a úzké propojení se státem, kdy se politické dění promítalo do jejího chodu a naopak, zůstala Východoindická společnost po dlouhou dobu nezávislou obchodní společností se základním cílem, kterým byl obchod.[5]

Je velmi zajímavé sledovat, jak se obchodní záležitost dokázala změnit v mocenský zápas, který zcela zásadně ovlivnil životy stamiliónů obyvatel. Lze předpokládat, že kdyby nebylo Východoindické společnosti, nebylo by prakticky žádného vlivu Velké Británie a její kultury na indickém subkontinentu. Je pravděpodobné, že by přišly jiné silné národy či mocnosti, aby si podrobily území, na kterém žije bezpočet indických etnických skupin, nicméně zřejmě by v tomto případě nevznikl kupříkladu vleklý kašmírský konflikt, o kterém bude pojednáno v druhé části mé práce.[6]

1.1.1 Usazování Angličanů v Indii

Roku 1608 začali Angličané intenzivněji usilovat o svolení indického vládce k zakládání faktorií.[7] Císař Džahángír[8] návrhu nejprve nakloněn nebyl, avšak po anglické demonstrativní válečné porážce Portugalců, která měla být jak ukázkou síly, tak i určitým varováním, císař na návrh přistoupil.[9] Tak začali Angličané zakládat na území indického subkontinentu faktorie a významnou měrou tak začali přispívat k místnímu rozvoji (rozvoj infrastruktury, růst zaměstnanosti, apod.). Kromě udělení soudní exteritoriality nad východními državami a dalších práv v oblasti zahraniční politiky (za účelem větší flexibility a efektivnosti rozhodnutí) bylo Východoindické společnosti postupem času dokonce uděleno právo vyhlásit válku či uzavřít mír. Tato možnost byla využita velmi záhy, a sice v 80. letech 17. století, kdy Angličané chtěli založit další osady v Bengálsku, avšak místní naváb[10] se postavil na odpor za podpory celé armády Mughalské říše v čele s císařem Aurangzébem. Angličanům byla zasazena těžká rána v podobě vyplenění drtivé většiny jejich osad. Po prohrané válce se však Angličané brzy vzpamatovali a po vleklém diplomatickém vyjednávání opět začali obnovovat své dřívější državy.

1.1.2 Soužití hinduistů a muslimů počátkem 18. století

Císař Aurangzéb, poslední ze silných mughalských vládců, zemřel roku 1707 a s jeho smrtí definitivně skončily vyhlídky na návrat k éře harmonického soužití hinduistů a muslimů. Tento despotický panovník za svého života systematicky likvidoval veškeré projevy politické a náboženské tolerance, pokud se vymykaly ortodoxnímu islámskému modelu. Uvědomoval si však, že islamizace politického a veřejného života musí být provedena postupně, aby se předešlo případné vnitropolitické krizi v podobě povstání či nepokojů. V první fázi bylo zakázáno slavit perský Nový rok Nourúz, veškeré neislámské obřady byly zrušeny a datace začala být uváděna podle komplikovanějšího islámského lunárního kalendáře. Mughalská říše měla být chápána jako výlučně islámský stát, kde mají muslimové privilegované postavení. Roku 1679 učinil Aurangzéb závažné rozhodnutí: všem nevěřícím vyhlásil svatou válku (džihád) a na nemuslimské obyvatelstvo uvalil daň z hlavy (džizju). Perzekuce nemuslimského obyvatelstva se tímto momentem stala státní politikou a po Aurangzébově smrti ještě zesílila, neboť vládnoucí vrstva se oligarchicky zúžila na ortodoxní muslimy. Po Aurangzébově smrti nastoupil na trůn Bahádur Šáh, jenž sice nebyl nábožensky tak striktní, avšak choval sympatie k šíitskému islámskému učení. Bohužel svou politikou nedokázal zabránit mocenským soubojům, sikhským separatistickým tendencím a celkové postupné decentralizaci, která nasměrovala říši k postupnému rozkladu.[11]

1.1.3 Upevňování britské moci

Za této situace, kdy jednotlivá knížata, navábové, rádžové, aj. usilovali o územní expanzi, jim především Britové a Francouzi nabízeli různá vojensko-politická spojenectví proti Francouzům (resp. Britům) i proti sobě navzájem. Po mnoha lokálních válkách tak byla Východoindická společnost jedinou reálnou, více či méně homogenní silou, která byla schopna udržet veřejný pořádek a řád. Po bitvě u Palásí roku 1757, kdy britská armáda porazila spojená vojska Bengálska, Biháru a Urísy, začala Východoindická společnost pronikat do dalších oblastí s ještě větší intenzitou než doposud[12] a tento rok můžeme označit za počátek faktické britské nadvlády v Indii. Tak společnost v polovině 18. století „přestala být pouze jednou z několika evropských obchodních společností, bojujících o indický trh, a změnila se v téměř suverénní mocnost s vlastními právy.[13]

Britská pozice byla ještě více posílena roku 1765, kdy Velký Mughal14 předal Východoindické společnosti dívání[15] v Bengálsku, Biháru a Uríse. Tak si Britové vydobyli podivné postavení, kdy vlastníkem půdy byl Mughalský vládce, faktickou ekonomickou i politickou moc drželi právě Britové a naváb, podřízený Mughalskému panovníkovi, byl pouhou formální figurou. Neomezené vyvážení drahých kovů, cenných materiálů i žádaných komodit z Bengálska, které tímto začalo a které si troufám bez jakýchkoli skrupulí nazvat vykrádáním a loupením, učinilo z této oblasti, patřící k nejrozvinutějším v celé Indii, postupem času jednu z nejzaostalejších, jak je tomu i dodnes. Tím, jak Británie profitovala a nahromaděné bohatství bylo v Británii v rámci průmyslové revoluce investováno do rozvoje, upadalo Bengálsko víc a více.

Po létech prosperity se však v 60. letech 18. století dostala Východoindická společnost do takové platební neschopnosti, že za její závazky byl nucen převzít odpovědnost stát, který se stal jejím hlavním věřitelem a učinil z ní tak podnik se státní složkou dohledu a řízení. Tento krok můžeme považovat za klíčový faktor pro budoucí formování poměrů na indickém subkontinentu, neboť doposud byla agenda týkající se britských držav plně v rukou Východoindické společnosti a britská koruna měla na rozhodování pouze podíl. Nyní se však stala přímým a výhradním determinantem politiky v oblasti Indie ze strany koloniální mocnosti. Lze dovodit, že kdyby britský stát nepřevzal odpovědnost za závazky Východoindické společnosti, tato by zřejmě zbankrotovala, což by mělo za následek úpadek moci Britů na indických územích, v dlouhodobější perspektivě jejich případný odchod z Indie či stáhnutí se na mnohem menší prostor a konečně možný vznik zcela jiných státních celků, které by s dnešní podobou Indie a Pákistánu a jejich vzájemných vztahů měly pramálo společného.

1.2 Otevřený boj proti britské nadvládě

Britská nadvláda a přímé podřízení mnohých oblastí britské koruně bylo ze strany Indů vnímáno jako okupace zemí, na které příchozí mocnost nemá žádné právo. Protibritské nálady se daly vysledovat na mnoha různých místech, ale otevřeného odporu se nikdo neodvážil. To se však záhy změnilo.

1.2.1 Velké indické povstání: společné úsilí hinduistů a muslimů

Významný mezník v boji proti britské nadvládě představuje rok 1857, kdy došlo k prvnímu otevřenému, relativně konsolidovanému projevení odporu vůči britské nadvládě na indickém subkontinentu. Začalo povstáním sipáhíů[16] v Bengálsku a rychle se rozšířilo i do ostatních oblastí. Co však bylo příčinou tohotopovstání, si objasníme nyní.

Příchod Evropanů na indický subkontinent s sebou přinesl nový prvek - křesťanství. V oblastech ovládaných evropskými mocnostmi se s křesťanstvím obeznamoval velký počet místních obyvatel, avšak největší stimul ke konverzím dal rozmach Východoindické společnosti, s jejímž pronikáním do indického vnitrozemí pronikalo do těchto končin i křesťanství. Najímaní žoldáci, sipáhíové, se cítili pod velením křesťanů méněcenní a ohrožení ve své identitě. Velmi frustrující byla navíc především pro muslimské obyvatelstvo „nanejvýš ponižující pozice posledního císaře Bahádura Šáha, jenž žil z malé penze v přelidněné Červené pevnosti za neustálého dohledu rezidenta,[17] který žil nad vstupní bránou do pevnosti a byl trnem v oku všem muslimům.[18] Dalším kritickým okamžikem bylo odepření nároků sipáhíů na příplatky za službu v cizině (ve válkách s Barmou, aj.), které jim náležely, a konečně odepření nároků na penzi vysloužilým vojákům.

Tyto všechny faktory se nahromadily a celkové nespokojenosti chyběl již jen konečný popud, aby se změnila v otevřený odpor. Tímto popudem byla na první pohled nesouvisející záležitost, a to zavedení nového typu nábojnic do vojenské výzbroje. Tyto nábojnice byly vyrobeny z papíru napuštěného směsí loje, stearinu a vosku, aby při průletu nábojnice hlavní vznikal menší odpor. K nabití pušky bylo třeba odstranit z nábojnice ochranné pouzdro, které muselo být rozkousnuto zuby. A právě tento akt se stal jablkem sváru. Směs, jíž byly nábojnice napuštěny totiž obsahovala i organický tuk, a to s největší pravděpodobností hovězí či vepřový. Olizování čehokoli, co by na sobě mělo stopy hovězího tuku, bylo pro hinduistické vojáky nemyslitelné, z důvodu posvátnosti hovězího dobytka, resp. krávy. A stejně tak tomu bylo u muslimské části vojska, která za nečistý považovala naopak vepřový tuk. Sipáhíové však byli svými britskými představenými k používání těchto nábojnic nuceni, což vyvolalo vlnu nepokojů. „Za domnělým jednáním kolonizátorů viděli britský plán, jak obrátit domorodé obyvatelstvo na křesťanskou víru.[19],[20] Odpírání rozkazů k používání této výzbroje vedlo k potrestáním indických důstojníků, v reakci na což se ostatní příslušníci vojska vzbouřili a pobili své britské velitele. Povstání se nakonec Britům podařilo ve všech částech Indie potlačit až na jaře roku 1858.

Význam Velkého indického povstání spočívá v jeho přínosu urovnávání sporů mezi hinduisty a muslimy, a to i v dlouhodobé perspektivě. Ať bylo povstání jakkoli krvavé, bylo výsledkem společného úsilí obou dominantních složek populace indického subkontinentu. Skutečnost, že se muslimové i hinduisté dokázali spojit v polovině 19. století, mohla velkou měrou napomoct k poklidnému odchodu Britů o necelých sto let později. Velké indické povstání bylo faktorem, který ovlivnil a utužil přesvědčení pacifisty Gándhího[21] o možnosti zachování jediného státu. Gándhí své učení předával obrovskému množství lidí, ovšem jednotu nedokázalo nadlouho zachovat. Gándhí ani Néhrú,[22] kteří ještě v roce 1947 zdůrazňovali nutnost spolupráce mezi hinduisty a muslimy, se s rozdělením na dva státy nikdy nesmířili.[23]

1.2.2 Předpoklady britské nadvlády

Britská moc byla postupně upevňována, až bylo dosaženo vlivu natolik značného, že roku 1876 (a na indické půdě in absentia 1.ledna 1877) byla královna Viktorie prohlášena císařovnou indickou.

Nyní bychom si měli odpovědět na otázku, jež se sama nabízí od začátku našeho pojednání – jak je možné, že Britové dosáhli takového vlivu na indickém subkontinentě, že se britský panovník stal dokonce císařem indickým? Gándhí tvrdí, že: „Angličané Indii nepřemohli, to my (Indové) jsme jim ji dali. Vzpomeňte si na Společnost Bahádur. Kdo z ní udělal bahádura, „hrdinu[24]? Zpočátku vůbec neměla v úmyslu zakládat království. Kdo napomáhal úředníkům Společnosti a kdo upadl v pokušení při pohledu na jejich stříbro? Kdo kupoval jejich zboží? Dějiny dosvědčují, že jsme to byli my sami. () Naši panovníci žádali při vzájemných střetech Společnost Bahádur o pomoc. () Je tedy nesmysl vinit z našeho tehdejšího počínání Angličany. Hinduisté a mohamedáni byli na ostří nože. To my jsme vytvořili podmínky, jež této společnosti umožnily vládu nad Indií získat. Proto je spravedlivé říci, že jsme Indii Angličanům dali, ne že oni nám ji vzali.[25]

Jak již tedy Gándhí naznačil, byla Indie vnitřně rozpolcená věčným rozporem mezi hinduisty a muslimy, čímž byly vytvořeny přímo ideální podmínky pro agresi třetí strany a její následnou nadvládu. Britové si podmanili vskutku velkou část Indie, což vedlo k jejich ekonomickému prospěchu z této oblasti, avšak také k problémům, které jsme si popsali výše. Nicméně, bylo to právě pod britskou nadvládou, kdy spolu dokázali žít na jednom místě v jediném státním útvaru hinduisté, muslimové, buddhisté, sikhové, a přívrženci dalších náboženství. Pochopitelně k nepokojům o větší či menší intenzitě docházelo i tehdy, avšak tyto nikdy nedosahovaly takových rozměrů jako v době po získání nezávislosti.

1.2.3 Národně osvobozenecká hnutí

Národní sebeuvědomění postupně sílilo, až se roku 1885 zformovala strana, resp. hnutí Indický národní kongres (INC), která začala projevovat zájem o podíl na moci ve státě. Muslimští vůdcové si byli vědomi rostoucího počtu přívrženců INC a obávali se, aby se sami jednoho dne, až britská nadvláda skončí, nedostali pod jinou nadvládu, tentokráte hinduistickou. V odpověď na založení INC vznikl brzy muslimský „protipól“ – Muslimská liga, která měla bránit práva muslimů. Jejími hlásanými cíli bylo především:[26]

- vštípit všem muslimům pocit loajality k vládě a zbavit jejich mysl nepochopení a špatných úsudků o jejích krocích,

- chránit a prosazovat politická práva a zájmy všech indických muslimů a čas od času předkládat návrhy s jejich potřebami a snahami vládě,

- zabránit růstu animozity mezi muslimy a jinými národnostmi, avšak bez ústupků ze svých vlastních požadavků.

Roku 1909 byla indickým subjektům v omezené míře přiznána některá politická práva, což výborně nahrálo Muslimské lize, aby mohla lépe vyvíjet tlak na INC a získávat si přívržence. Britský krok byl ryze pragmatický: Britové si totiž, stejně jako muslimští vůdcové, byli vědomi značné lidové podpory INC a obávali se, aby na svém panství neztráceli vliv a aby si alespoň udrželi svou již tak dost pošramocenou pověst. Proto bylo roku 1909 zároveň rozhodnuto, že muslimové budou volit odděleně své vlastní zástupce, aby se rozmělnily tlaky přívrženců INC na britskou vládu a aby naopak na INC vyvíjel nátlak i někdo jiný než britská vláda, tedy Muslimská liga. Strategie to nebyla špatná a v zásadě byla i pochopitelná, nicméně nyní se nedá neužít přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Tato snaha se totiž Britům vymstila, neboť přiznání politických práv pro Muslimskou ligu znamenalo obrovský úspěch, který napomohl sjednocení a myšlenkové mobilizaci většiny muslimů, kteří nezačali bojovat pouze s INC o přízeň, aby získali vliv v rámci Britské Indie. Začali bojovat jak proti INC, tak i proti britské nadvládě, a to s daleko závažnějším cílem: vytvořením suverénního státu všech muslimů Britské Indie, který by posléze dostal název Pákistán. Tedy zatímco národně osvobozenecké hnutí vedené INC (které mělo podstatnou část svých přívrženců i z řad muslimů) v čele s Gándhím a Néhrúem požadovalo pokojný odchod Britů a vytvoření jediného sekulárního státu nepodporujícího žádné konkrétní náboženství, Muslimská liga celý problém značně zkomplikovala svým požadavkem souběžného rozdělení území.

Boj proti britské nadvládě v jeho různých fázích a formách, které jsem zde uvedl, byly prakticky jedinou záležitostí, ve které se hinduisté a muslimové prakticky bez výhrad shodli na společném cíli. Je smutné, že tato jednota byla různorodá ve své křehkosti – ačkoli se jednalo o společný cíl, vždy hinduisté i muslimové pamatovali na svůj původ a bojovali za svou věc. Tuto krátkodobou shodu bych charakterizoval jako ad hoc spojenectví, jako smlouvu o dočasném partnerství, která zaniká splněním jejího předmětu. Je smutné, že takováto smlouva s dlouhodobějším výhledem nebyla skutečně podepsána. Bylo by se mohlo předejít pozdějšímu bolestnému dělení a vzniku územních sporů o Kašmír, táhnoucích se od roku 1947 dodnes,[27] i náboženských a politických sporů vedoucích k dalšímu dělení indického subkontinentu v 70. letech 20. století.[28]

1.3 Bengálská otázka

V důsledku stále narůstajícího protianglického odporu, jehož ohniskem bylo Bengálsko, přišli roku 1905 Britové v zastoupení indickým generálním guvernérem a místokrálem Lordem Curzonem(1899-1905) s návrhem jeho rozdělení. Oficiálním důvodem bylo, že Bengálsko je příliš rozsáhlé a že správa tak velkého území je nákladná, obtížná a neefektivní. Hlavním cílem tohoto kroku však bylo velmi vypočítavé oslabení bengálského nacionalismu, který ještě více podkopával britskou autoritu.[29] Britský guvernér Východního Bengálska se snažil situaci obrátit ve prospěch Britů tím, že rozdmýchával napětí a štval muslimy proti hinduistům. Toto pomyslné „očkování“ splnilo svůj účel: do značné míry byla odvrácena pozornost od boje proti britské nadvládě a bylo dosaženo pro Brity kýženého stavu, kdy Ind nebojoval proti Britovi, ale Ind proti Indovi. Vládním rozhodnutím, které vstoupilo v platnost 16. října 1905, vzniklo Západní Bengálsko, kde měli většinu hinduisté, a Východní Bengálsko, kde byli dominantní muslimové. Přesto přese všechno vydrželo rozdělení Bengálska pouhých šest let; obrovské demonstrace plné plamenných hesel, v jejichž čele stanul do té doby málo známý spisovatel, pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranáth Thákur, doslova otřásaly Kalkatou. Proti britskému rádži se bengálští hinduisté a muslimové přece jen spojili a svou jednotou donutili roku 1911 Brity k opětovnému sjednocení Bengálska. Britská politika „Rozděl a panuj[30] však měla za následek vznik silného hnutí Svadéší,[31] které prosazovalo boj proti nadvládě mj. i pomocí účinného bojkotu veškerého britského zboží.

1.3.1 Dopad „Bengálské otázky“ na indicko-pákistánské vztahy

Bengálská otázka měla velký význam ve vývoji vzájemných vztahů Indie a Pákistánu v 70. letech 20. století. Rozdělením území totiž bengálský nacionalismus nebyl zlomen, ba právě naopak. Zesílení národního sebeuvědomění a touhy po obnovení dřívějšího stavu můžeme dokázat na konečném výsledku: společným úsilím všech Bengálců byl totiž vytvořen takový tlak na britskou vládu, který vedl k tomu, že Bengálsko bylo zanedlouho opět sjednoceno.

Sjednocení sice bylo nesporným vítězstvím bengálského národního hnutí, avšak na druhou stranu značně zkomplikovalo vývoj ve 40. a v 70. letech 20. století. Během nadcházejících 36 let, kdy Bengálsko tvořilo jeden celek, pochopitelně existoval volný pohyb osob, což vedlo k promísení obyvatelstva pocházejícího z různého sociálního, ale především náboženského prostředí. Po prvním dělení (na Indii a Pákistán) roku 1947 tak došlo při rozdělení Bengálska na západní část, připadnuvší Indii, a východní část, připadnuvší Pákistánu, k ohromnému přesidlování hinduistické části populace do Indie a muslimské části populace do Pákistánu, ke kterému by nikdy nebylo muselo dojít v takové míře, kdyby Bengálsko bylo zůstalo rozdělené. Národní hnutí však v té době bylo silnější než náboženství, na rozdíl od situace v roce 1947.

1.4 Satjagráha, ahinsa, svarádž, Gándhí

Na úsvitu 20. století vystoupila do popředí osoba, která měla v následujících desetiletích takřka rozhodující vliv na dění v Indii – Móhandás Karamčand Gándhí, náboženský myslitel, společenský reformátor a vůdce indického protikoloniálního hnutí, známý také pod čestným přízviskem Mahátmá.[32] Ten představil koncepci tzv. „pasivního odporu“, znamenající pokojný odpor ve formě občanské neposlušnosti či bojkotu za trpného snášení svého osudu. Tento pasivní odpor, satjágraha,[33] tedy spočíval v nenásilí. Gándhímu se jakákoli forma násilí příčila, neboť sám vyrůstal v hinduistickém prostředí, v němž je dodržován princip ahinsy.[34]

Gándhího cílem bylo dosažení stavu naprosté spokojenosti a nezávislosti. Tuto nezávislost označoval Gándhí za svarádž.[35] Sám nedokázal definovat, co to vlastně svarádž je. Popisuje ji jako nezávislost nejen politickou, ale především duchovní.[36] Gándhí byl jednotícím prvkem mezi hinduisty i muslimy nejen ve svém boji za nezávislost, nýbrž také po jejím získání. Byl živoucím důkazem toho, že ač sám hinduista, může být respektován i muslimy. Gándhí ve své koncepci ahinsy nikdy nevyzýval k otevřenému násilí, ať již vůči západní civilizaci, či vůči muslimskému obyvatelstvu. A právě v tomto je Gándhího vize svobodné Indie, nezávislé na Británii a Západu jako takovém, tak odlišná od vizí celosvětového islámského kalifátu dnešních muslimských duchovních, kteří nezřídka vyzývají k otevřenému boji za použití násilí, páchaného na bezbranných civilistech, které je zvrácené, nelidské a zcela kontraproduktivní.

1.4.1 Úloha jazyka při sbližování

Jedním z dalších prostředků dosažení svarádže je dle Gándhího jazyk. Je toho názoru, že angličtina, stejně jako celá západní civilizace, by měla být vypuzena ze země. Každý Ind by měl kromě své mateřštiny znát i nějaký další indický jazyk: hinduista sanskrt, muslim arabštinu, párs perštinu a všichni hindštinu. Univerzální jazyk by měla být hindština psaná písmem dévanágarským a i arabským, potažmo perským (dnes urdština – státní jazyk Pákistánu), aby k sobě všichni měli blíž. Někdo může namítnout, že angličtina je jazykem univerzálnějším, nicméně pokud problematiku vztáhneme na problém vztahů Indie a Pákistánu, seznáme, že úloha anglického jazyka při sbližování Indie a Pákistánu nehraje žádnou roli. I přesto, že Pákistán a Indie byly po dlouhá léta součástí britského impéria, ve kterém měla dominantní postavení právě angličtina, je při mluveném jednání pákistánských a indických představitelů pohodlnější, přirozenější a snazší používat národní jazyky - totiž hindštinu a urdštinu. Hindština, jakožto státní oficiální jazyk Indie, a urdština, jakožto státní oficiální jazyk Pákistánu, vycházejí ze stejných sanskrtských kořenů, přičemž jediným rozdílem je větší ovlivněnost urdštiny perštinou a arabštinou. Závažnějším rozdílem, způsobeným tímto faktem, je psaní urdštiny upraveným arabským písmem, zatímco hindština používá písmo tradiční, dévanágarské. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že při schůzích na jakékoliv úrovni mezi zástupci Indie a Pákistánu si jsou obě znesvářené strany mnohem blíž než v případě jiných mezinárodních sporů ve světě, neboť každý mluví svým národním jazykem a zároveň rozumí tomu druhému. Tato skutečnost, že není zapotřebí tlumočníka, může působit velmi blahodárně a může zvyšovat šanci na úspěch jakéhokoliv budoucího mezivládního jednání. O jiném jazykovém problému, tentokráte týkajícího se urdštiny a bengálštiny, sehrávajícího důležitou úlohu ve vnitrostátní krizi Pákistánu, pojednáme ve třetí kapitole.[37]

Gándhího postoj vůči nezávislosti Indie by se dal velice zjednodušeně vyjádřit jednou z jeho myšlenek, která mluví za vše: „Každý ji (samosprávu) bude muset získat sám za sebe. To, co mně přinesou druzí, není samospráva, ale cizí vláda. Proto by nebylo správné prohlašovat, že samosprávu se podařilo nastolit jen proto, že se povedlo vyhnat Angličany. Pravou povahu samosprávy jsem již popsal. Té byste nikdy nedosáhli silou zbraní. Hrubá síla není Indii vlastní. Budete muset spoléhat výhradně na sílu duše. Nesmíte se domnívat, že k dosažení našeho cíle je zapotřebí jakéhokoli násilí.[38]

1.5 Problémy ve vztahu k muslimům

V průběhu 20. a 30. let 20. století nacionální cítění sílilo víc než kdy předtím: konaly se masové protesty, lidé se řídili Gándhího taktikou „občanské neposlušnosti“ a bylo více než zřejmé, že Britové v Indii již nejsou vítáni. Nedocházelo však pouze ke střetům mezi obyvateli indického subkontinentu a Brity, ale dokonce i mezi místními obyvateli samotnými.

1.5.1 Hinduistická bezohlednost vůči muslimům

Důvodem střetů mezi obyvateli bylo opět náboženství; muslimové měli dojem, že jsou utlačováni. Dlužno říci, že v jistých oblastech byl tento dojem bohužel oprávněný. Záměrné upozaďování problémů muslimské části obyvatelstva a jeho vytlačování na okraj společnosti bylo ovšem cestou k rozdmýchávání nálad, které neměly s pokojným přechodem k jinému státnímu uspořádání nic společného. Po volbách „ve Spojených provinciích[39] INC s triumfalistickou arogancí vítěze znemožnil Muslimské lize účast ve vládě, v hindsky (respektive hindustánsky) mluvících oblastech se opět vynořily snahy zcela vytlačit urdštinu z pozice jazyka úředních dokumentů. Mnozí muslimové tu (v některých případech zcela oprávněně) nabyli pocitu příslušníků šikanované menšiny.[40] Nastalá situace byla velkým zklamáním pro idealisty v čele s Gándhím. Stejně jako v době tzv. bengálské otázky počátkem 20. století docházelo čím dál intenzivněji k situacím, kdy okupovaný národ nebojoval proti svému utlačiteli, nýbrž si vyhledal důvody, jak bojovat i sám proti sobě. V atmosféře, která čpěla touhou po sebeurčení a po restauraci indického panství v Indii, bylo iredentistické volání po osamostatnění „muslimského národa“ čím dál hlasitější.

1.5.2 Stupňování muslimských požadavků

Začínalo být stále jasnější, že britská nadvláda v Indii se pomalu chýlí ke konci a na aktuálnosti začínala nabývat otázka, kdy, komu a za jakých podmínek Britové moc předají. Již koncem dvacátých let se začala řada indických muslimů v této souvislosti zaobírat myšlenkou vlastního státu pro svou komunitu. Významnou osobností muslimského boje za vytvoření samostatného státu byl Muhammad Alí Džinnáh, který sám sebe označoval za „velvyslance jednoty hinduistů a muslimů“,[41],[42] avšak který měl svým postojem k takovémuto „titulu“ hodně daleko. V roce 1928 odmítl projekt indické ústavy a následující rok proti němu postavil čtrnáct bodů, mezi nimiž dominoval požadavek zachování muslimské volební kurie a třetinového (tedy nadproporčního) zastoupení muslimů v ústřední legislatuře. Mnozí indičtí muslimové nahlíželi na provinční vlády jako na „hinduistický rádž“, který považuje muslimy za druhořadé občany a který jim po odchodu Britů z Indie uchystá krutý úděl. Tyto obavy vyústily dne 23. března 1940 v „Rezoluci o Pákistánu“, již schválila Muslimská liga na svém zasedání v Láhauru. Ústředním tématem této rezoluce bylo vytvoření nezávislých států v oblastech s muslimskou většinou v severozápadních a východních zónách Britské Indie.[43]

Láhaurská rezoluce byla stěžejním dokumentem a její přijetí bylo zlomovým okamžikem pro budoucí vývoj vztahů mezi Indií a Pákistánem. Její význam spočívá v jasné artikulaci a pomyslné „kodifikaci“ požadavků představitelů Muslimské ligy, kteří od té doby již neměli jiného cíle než vytvoření nezávislého Pákistánu. Je nepochybné, že pokud do té doby existovala nějaká pravděpodobnost zachování jediného celistvého státu, tímto okamžikem definitivně zhasla. I přesto, že Gándhí byl ve svém boji za jednotu u obyčejného lidu velmi úspěšný a jeho učení následovaly masy lidí,[44] nebyl bohužel schopen o správnosti jejího zachování přesvědčit politické elity vznikajícího Pákistánu, tedy ty, kteří mohli běh událostí ještě nějak zvrátit.

1.5.3 Teorie dvou národů

V 70. letech 19. století - představil Sajjid Ahmad Chán tzv. teorii dvou národů. Bylo to mylné tvrzení, že náboženská příslušnost je hlavním znakem národa a že neexistuje žádný jednotný indický lid, nýbrž existují dva odlišné národy. Byť se společnými antropologickými kořeny,

nicméně s odlišnou mentalitou, světonázorem a především náboženstvím. Náboženství v této teorii hrálo klíčovou roli, neboť se pravilo, že existuje národ muslimů, respektive muslimských Indů, a národ hinduistů, respektive hinduistických Indů. A tak zatímco Gándhí usiloval o jednotu a bratrství mezi skupinami obyvatel, Džinnáh, hlavní osobnost islámského nacionalismu, toto úsilí mařil a stavěl proti němu do opozice své přesvědčení o tom, že musí vzniknout dva nezávislé státy - jeden muslimský a jeden hinduistický. Teorii dvou národů učinil součástí nových stanov Muslimské ligy a použil ji jako ideologické zdůvodnění požadavku na vytvoření Pákistánu. Prohlašoval: „Hinduisté a muslimové náležejí ke dvěma rázným nábožensko-filosofickým systémům, mají různé sociální zvyklosti, různá písemnictví (). Podle kterékoliv definice národa muslimové subkontinentu tvoří zvláštní národ, a musí proto mít svoji vlast, svoje území, svůj stát.[45] Podle prohlášení muslimských duchovních neměl být základ pákistánské národní příslušnosti spatřován v zeměpisném, rasovém, jazykovém nebo jiném materiálním faktoru, ale jen v zásadách islámského způsobu života, které představovaly významný jednotící rys. Avšak právě to, že teorie dvou národů neměla opodstatnění v etnickém ani jiném ohledu, by, bráno do důsledků, znamenalo, že by v novém Pákistánu žily opět dva národy - majoritní muslimský a minoritní hinduistický. A jelikož byla tato teorie omezena jen na jižní Asii, muslimové v Indii by tvořili jeden národ s muslimy v Pákistánu. A situace by byla na podobném místě, na jakém byla před rozdělením: již ne dva „národy“ v jedné zemi, nýbrž jeden „národ“ ve dvou zemích. Teorie by tedy mohla narušit státní celistvost, což si záhy po vzniku Pákistánu uvědomili i někteří pákistánští politikové, a začali prohlašovat, že teorie dvou národů platila jen v minulosti a že za nových podmínek se za občany Pákistánu nepokládají všichni muslimové Indického subkontinentu, nýbrž příslušnícijakéhokoli vyznání žijící na pákistánském území. Přesto, v úvahu nebyly brány etnické ani jazykové odlišnosti obyvatel jednotlivých provincií, neboť vůdčí představitele Pákistánu trápila obava, že by právo na sebeurčení menšinových národností vedlo k rozpadu státu.[46]

Bohužel, když k rozpadu státu v roce 1971 opravdu došlo, bylo to právě z důvodu, že menšinám bylo toto právo upřeno.

Teorie dvou národů měla své zastánce i odpůrce. Byla to teorie, která neměla pevnou základnu a jejíž pozdější přezkoumávání, úpravy a změny jí jen ubraly na věrohodnosti a opodstatněnosti. Teorie měla zaručit jednotnost a celistvost Pákistánu, tj. jeho západní i východní části. Avšak když se roku 1971 jeho východní část osamostatnila a vznikl stát Bangladéš, byly definitivně pohřbeny poslední zbytky teorie dvou národů.[47]

V dnešním Pákistánu je odkazu Muhammada Alí Džinnáha, tzv. Velkého vůdce, prokazována velká úcta a respekt; věrnost jemu je přislíbena i v preambuli pákistánské ústavy.[48] I když je však zaručena náboženská svoboda,[49] Pákistán poskytuje ochranu všem menšinám[50] a je zaručeno nevnucování náboženského přesvědčení příslušníkům jiného náboženství,[51] je opodstatněné se domnívat, že teorie dvou národů, jakkoli již upozaděná, splnila svůj úkol: zakořenila do pákistánských muslimů přesvědčení o nemožnosti soužití s hinduisty, což se do vzájemných indicko-pákistánských vztahů promítá dodnes.

1.6 Indie před získáním nezávislosti

1.6.1 Nezávislost výměnou za pomoc

Dne 3. září 1939 byly indické politické síly a obyvatelstvo britskou stranou informovány, že jsou ve válce s Německem. Toto jednostranné prohlášení, které proběhlo bez jakýchkoli konzultací či jednání s indickou stranou, rozhořčilo INC, který se do té doby považoval za rovnocenného místokrálova partnera. Toto jednání a rozhodování typu „o nás bez nás“ připomínalo INC staré časy, kdy byly indické země vykořisťovány Východoindickou společností a Britové se za většinou nečinného přihlížení místních vládců v Indii teprve usazovali. Proto vyzval pracovní výbor INC britskou vládu, aby jasně stanovila své válečné cíle a aby zjevila své představy o blízké budoucnosti Indie. Z tohoto kroku bylo možno implicitně vyrozumět jednak neochotu INC podílet se na „evropské válce“, avšak i signál naznačující, že pokud by se Indie rozhodla aktivně podporovat britské válečné síly, chtěla by něco na oplátku, a to s největší pravděpodobností revizi statu quo až do podoby poválečné nezávislé Indie. Toto však bylo jednoznačně odmítnuto s odůvodněním, že „by ji (národní vládu) 'vlivné prvky' (tj. muslimové) odmítly uznat. () Během války se pak Kongres od Britů stále více politicky vzdaloval, kdežto Muslimská liga se s nimi spíše sblížila.[52] Muslimské „přizvukování“ a sbližování s Británií měly další významný dopad. V britských kruzích se tím totiž utvořila představa ochotného a méně zpupného partnera zastupujícího značnou část Indie a tím se zároveň zvýšila pravděpodobnost, že Britové budou při případné budoucí dekolonizaci území ochotnější svolit k vytvoření jakési samostatné muslimské entity, tedy suverénního muslimského státu.

1.6.2 Rozděl a odejdi

Brzy po ukončení války v Evropě roku 1945 byla zahájena bezúspěšná jednání v Šimle[53] mezi INC a Muslimskou ligou, kde mělo být dosaženo shody, která by usnadnila odchod Britů ze země a následné státní uspořádání. Ve Velké Británii se k moci dostala Labouristická strana, která vnímala britské závazky v Indii jako imperiální břemeno bez jakýchkoli přínosů. Významné posílení pozice Muslimské ligy po volbách z let 1945-46 zesílilo emancipaci muslimů, která nabrala na intenzitě roku 1946, kdy tehdejší britský ministr obchodu Sir Richard Stafford Cripps (člen tříčlenné kabinetní mise, která přicestovala do Indie za účelem dobrat se kloudného řešení indické otázky) zveřejnil svůj projekt o přetvoření Indie na třístupňovou federaci s přidruženými knížecími státy, jež by zastřešovala ústřední vláda s pravomocemi v oblasti zahraničních vztahů, spojů, obrany a části financí. Pod centrem měly stát tři provinční seskupení: skupina A s hinduistickou většinou – Bombaj, Madrás, Spojené provincie, Bihár, Urísa a Centrální provincie; skupina B s muslimskou většinou – Paňdžáb, Sindh, Severozápadní pohraniční provincie a Balúčistán; a konečně skupina C obsahující většinově muslimské Bengálsko a hinduistický Ásám. Knížecí státy měly být v rámci každé skupiny integrovány do sousedních provincií, z nichž by měly vždy právo po schválení v plebiscitu vystoupit.[54]

Zvláštní a obtížná situace nastala na severozápadě Indie v případě paňdžábských sikhů, neboť Paňdžáb měl patřit do skupiny B s muslimskou většinou a velká část sikhské komunity byla od dob mughalských perzekucí proti sikhským gurúům silně protimuslimská.[55] Sikhové hráli také významnou úlohu v koloniální armádě a doufali proto, že je Britové po válce odmění vytvořením samostatného sikhského státu alespoň z části Paňdžábu. Kabinetní mise však neměla na takovéto požadavky ani čas a ani energii; požadavek Muslimské ligy na vytvoření Pákistánu byl prozatím také nepřijatelný.[56]

1.6.3 Džinnáhova neústupnost

Džinnáh byl již velmi netrpělivý, a tak v létě 1946 svolal pracovní výbor Muslimské ligy, na které byl den 16. srpen 1946 vyhlášen „dnem přímé akce“. V Kalkatě propukl krvavý konflikt, který se rozšířil do mnoha koutů indického subkontinentu. Při těchto náboženských nepokojích, během nichž se vzájemně masakrovali hinduisté a muslimové, padly veškeré civilizační zábrany, byly zabity tisíce lidí a utrpení občanů bylo nezměrné.[57],[58]

Britské plány byly takové, že jejich vláda v Indii skončí nejpozději v roce 1948, nicméně situace byla už natolik vyhrocená, a to především z důvodu populistických Džinnáhových výzev plných netolerance a nenávisti, že již nebylo možné tak dlouho čekat. Bylo navrhnuto konečné rozdělení Indie, se kterým se však Gándhí nemohl ztotožnit. Naléhal, aby byl Džinnáhovi místo separátního muslimského státu navrhnut post předsedy vlády nerozdělené, jednotné Indie. Tento návrh však Džinnáh nepřijal a dále zaujímal své dosavadní stanovisko. Přesvědčit Džinnáha se pokoušel i Džaváharlál Néhrú, pozdější ministerský předseda nezávislé Indie, kterému bylo rozdělení Indie rovněž proti mysli, leč bezvýsledně.[59]

Situace, ve které se nalézala Britská Indie, byla svízelná a ambivalentní. Britská přítomnost v Indii byla na jednu stranu již nežádoucí a všichni političtí činitelé usilovali o odchod Britů z Indie (muslimští a hinduističtí političtí představitelé pochopitelně podle svých vlastních scénářů). Na druhou stranu to však byli právě Britové, kdo držel Indii pohromadě a kdo zajišťoval v zemi relativní pořádek. To bylo také důvodem, proč se především někteří hinduističtí představitelé odchodu Britů zároveň obávali. „Rozdělení Indie na Hindustán a Pákistán otevírá cestu vývoji, kterého se tolik bojí hinduističtí nacionalisté, totiž dočasné atomisace Indie. Části, které jsou nyní spojeny autoritou britské koruny, by se rozpadly ve skupiny provincií a samostatné státy, při čemž není vyloučeno, že by došlo k vytvoření dalších zcela nových celků (separatistické tendence v některých částech Jižní Indie a podobně). (...) V tom smyslu – a to není přehnané tvrzení – představuje indická situace vážné nebezpečí pro světový mír v budoucích letech.[60]

Dne 18. července 1947 schválil britský parlament Zákon o nezávislosti Indie, který nařídil demarkaci hranic dominií Indie a Pákistánu do noci ze 14. na 15. srpna 1947. První z těchto dní je slaven jako Den nezávislosti Pákistánu a druhý z nich jako Den nezávislosti Indie.

Postupnou analýzou období tzv. britského rádže[61] jsem došel k závěru, že toto období je v otázce indicko-pákistánských vztahů zcela zásadní, neboť určilo budoucí směřování Indie a Pákistánu, resp. jejich vzájemného soužití. Z tohoto období jsem identifikoval tyto faktory:

- usazování Východoindické společnosti na indickém subkontinentu, neboť právě to bylo počátkem vlivu Velké Británie a násilného sjednocování území,

- převzetí Východoindické společnosti státem, neboť to zesílilo vliv britské koruny, který vedl ke sjednocení subkontinentu pod korunou britského panovníka,

- Velkéindické povstání roku 1857, neboť bylo prvním otevřeným, konsolidovaným a jednotným bojem muslimů i hinduistů proti cizí nadvládě,

- vznik INC a Muslimské ligy, neboť rozdílné světonázory těchto dvou uskupení způsobily budoucí rozdělení Britské Indie a konflikty z tohoto vyvstávající,

- rozdělení a opětovné sjednocení Bengálska počátkem 20. století, neboť to utužilo bengálský nacionalismus, který dosáhl svého vrcholu v 60. a 70. letech 20. stol., maje implicitně za následek propuknutí třetí indicko-pákistánské války a vznik nezávislého Bangladéše,

- učení M. K. Gándhího, které sjednocovalo hinduisty a muslimy v kritické době 40. let a příbuznost urdštiny a hindštiny, která může pozitivně ovlivňovat vyjednávání mezi Indií a Pákistánem, a

- postoje M. A. Džinnáha, který svou neústupností a svými postoji způsobil zakořenění nenávisti pákistánských muslimů vůči Indům a který sehrál významnou roli v rozpadu Britské Indie.

Poznámky

[3] Uvedené období spadá do vlády Alžběty I., jež byla protestantskou panovnicí, opírající se o anglikánskou církev, a jež byla r. 1570 exkomunikována papežem Piem V. Válka se Španělskem byla výsledkem neúspěšných námluv Alžběty Filipem II., rozdílů v náboženské politice obou zemí a anglické podpory nizozemského boje za nezávislost na Španělsku.

[4] Monopol zahrnoval i oprávnění zabavit veškeré zboží přepravované bez vědomí a souhlasu společnosti.

[5] WANNER, Michal. Zrození Impéria: Východoindická společnost a britský stát (1600-1773). Dokořán, Praha 2003, 1. vydání, ISBN 80-86569-21-7, s. 37.

[6] Srov. kap. 2.4, str. 31-34.

[7] Faktorie je rozsáhlejší pobočka obchodní společnosti s veškerým zázemím, měnící se postupně v osadu a v minulosti bývala ideální základnou pro následnou kolonizaci.

[8] Núruddín Muhammad Džahángír (*1569 - †1627) – mughalský císař, u vlády (1605-1627).

[9] Wanner, op. cit., s. 41.

[10] naváb – místní muslimský vládce, podřízený císaři

[11] STRNAD, Jaroslav - FILIPSKÝ, Jan - HOLMAN, Jaroslav - VAVROUŠKOVÁ, Stanislava. Dějiny Indie. Lidové noviny, Praha 2003, 1. vydání, ISBN 80-7106-493-9, s. 512-515.

[12] Viz příloha č. 4 a 5.

[13] Wanner, op. cit., s. 95.

[14] Velký Mughal – tradiční označení vládnoucího císaře Mughalské dynastie, kterému byla podřízena území dnešního Bangladéše, severní Indie, většiny Pákistánu a části Afghánistánu.

[15] dívání = občanskoprávní, občanský soud. Jedná se o výkon faktické moci nad určitým územím, jehož hlavním přínosem pro vykonavatele je právo výběru daní.

[16] sipáhí - domorodý voják ve službách Východoindické společnosti, později britské koruny

[17] rezident = politický úředník

[18] MAHMUD, Sayyid Fayyaz. A Concise History of India-Pakistan. Oxford University Press, Karáčí 1988, 2. vydání, ISBN 0-19-577385-3, s. 222.

[19] VLČKOVÁ, Zuzana. Dnešní výročí: 11.5.1857 -Velké indické povstání (rozhlasový pořad, online). Český rozhlas. 11.5.2007 (cit. 10.2.2009). URL: http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player.html?id=00540736&br=56&s=.

[20] srov. HIBBERT, Christopher. The Great Mutiny: India 1857. Penguin Books, Harmondsworth 1986, 8. vydání, ISBN 0-14-004752-2, s. 51.

[21] Móhandás Karamčand Gándhí (1869-1948) – vůdčí osobnost indického odporu proti britské nadvládě

[22] Džaváharlál Néhrú (1889-1964) – významný indický státník, ministerský předseda (1947-1964), ministr zahraničních věcí (1947-1964)

[23] PILÁT, Jan. Mahátma Gándhí. Orbis, Praha 1963. 2. vydání, ISBN 11-025-64, s. 165.

[24] Bahádur = hrdina. Společnost Bahádur = místní označení pro Východoindickou spol.

[25] GÁNDHÍ, Móhandás Karamčand. Hind svarádž – Indická samospráva. Doplněk, Brno 2003, 1. vydání, ISBN 80-7239-154-2, s. 35-36.

[26] Founders of Pakistan pledged loyalty to British rule of India (online). The Lahore Ahmadiyya Movement. The Light and Islamic Review, Vol. 69, č. 6, 1992. (cit. 16.5.2009). URL: http://www.muslim.org/light/92-6.htm.

[27] Srov. kap. 2.4, str. 31-34.

[28] Viz podrobněji kap. 3.

[29] ZBAVITEL, Dušan. Bangladéš: Stát, který se musel zrodit. Pressfoto -nakladatelství ČTK, Praha 1973, 1. vydání, s. 28.

[30] Rozděl a panuj (lat. Divide et Impera) = machiavelistický koncept, prosazující myšlenku, že menší problémy se řeší lépe než větší. V našem případě tak Britové vyvolávají nenávist mezi různými složkami svých protivníků, aby se tito obrátili proti sobě samým, byli tak oslabeni a následně snáze Brity poraženi.

[31] svadéší = domácí, týkající se vlastní země.

[32] Mahátmá = Velký duch. Čestný titul světců a významných duchovních osobností.

[33] satjágraha = dosl. chopení se pravdy

[34] ahinsá = nenásilí; v některých indických nábožensko-filosofických směrech požadavek nepoužívání násilí (neubližování) vůči jiným živým bytostem.

[35] svarádž = samovláda

[36] Gándhí, op. cit., str 27-28.

[37] Srov. kap. 3.1.2., str. 37.

[38] Gándhí, op. cit., s. 81.

[39] Spojené provincie - The United Provinces = bývalý státní útvar v severní Indii, rozprostírající se téměř přesně na území dnešního svazového státu Uttarpradéš.

[40] Strnad, et al., op. cit., s. 811.

[41] ENGINEER, Asghar Ali. Jinnah – how much secular, how much communal (online). The Milli Gazette. 1.-15.7. 2005 (cit. 9.5.2009). URL: http://www.milligazette.com/Archives/2005/01-15July05-PrintEdition/011507200552.htm.

[42] Viz blíže WELLS, Ian Bryant. Jinnah: Ambassador of Hindu-Muslim Unity. Seagull Books, London 2006, ISBN 978-1-905422-09-8.

[43] The Great Leader: The Pakistan Resolution (online). Government of Pakistan. 2003 (cit. 9.5.2009). URL: http://www.pakistan.gov.pk/Quaid/leader5.htm.

[44] NÉHRÚ, Džaváharlál. Sehrál revoluční úlohu. In PILÁT, Jan. Mahátma Gándhí. Orbis, Praha 1963. 2. vydání, s. 222-224, ISBN 11-025-64.

[45] QURAISHI, I. H. The Struggle for Pakistan. University of Karachi, Karachi 1965, s. 131.

[46] FILIPSKÝ, Jan - KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, Blanka - MAREK, Jan - VAVROUŠKOVÁ, Stanislava. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Lidové noviny, Praha 2003, 1. vydání, ISBN 807106-647-8, s. 186.

[47] Filipský, op. cit., s. 187.

[48] Text of the Constitution of Pakistan (online). Government of Pakistan -Ministry of Information and Broadcasting. 2006 (cit. 10.5.2009). URL: http://www.infopak.gov.pk/constitution_pakistan.aspx.

[49] Tamtéž, část 2, kap. 1, čl. 20

[50] Tamtéž, část 2, kap. 2, čl. 36

[51] Tamtéž, část 2, kap. 1, čl. 22

[52] Strnad, et al., op. cit., s. 813.

[53] V literatuře se připouští i „Simla“.

[54] Strnad, et. al., op. cit., s. 815-816.

[55] Overthrow of the Mughal Empire (online). Sikhism: A Universal Message. 13.3.2009 (cit. 11.5.2009). URL: http://www.sikhism.com/underkhalsa/overthrow.

[56] Název Pákistán byl poprvé zveřejněn roku 1933 skupinou studentů z Cambridge v pamfletu a odvozen byl z písmen jednotlivých oblastí: Paňdžáb, Afghánie (Severozápadní hraniční provincie), Kašmír, Írán, Sindh, Tukharistán, Afghánistán a BalúčistáN.

[57] BLINKENBERG, Lars. India-Pakistan: The History of Unsolved Conflicts. Vol. 1. Odense University Press, Odense 1998. ISBN 87-7838-285-8, s. 43-44.

[58] Viz blíže: AMBEDKAR, Bhimrao Ramji. Pakistan or the Partition of India (online). A Dalit-Bahujan Media. 2006, (cit. 10.5.2009). URL: http://www.ambedkar.org/pakistan/pakistan.pdf. „Zdá se, že vůdcové Muslimské ligy do hloubky studovali Hitlerovy šikanující taktiky proti Československu.“ (str. 60)

[59] Nehru (1889-1964)(online). Embassy of India in Havana (Cuba). 9.3.2006, (cit. 15.4.2006). URL: http://www.indembassyhavana.cu/Prominent%20personalities/Nehru.htm.

[60] HAMZA, Miloš. Budoucnost Indie. Nový Orient. 1947, roč. 2, č. 4, s. 1.

[61] rádž - vláda. Tento pojem se vžil pro označení období britské nadvlády v Indii.

Seriál

  1. Vztahy mezi Indií a Pákistánem
  2. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - Úvod
  3. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 1. Britský rádž
  4. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 2. Nezávislost: problémy nekončí
  5. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 3. Pákistánské schizma
  6. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - 4. Cestou války i spolupráce
  7. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - Závěr
  8. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - Přílohy
  9. Vztahy mezi Indií a Pákistánem - Literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Dalibor Mička 🕔16.12.2009 📕12.780

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře